Kreslení zentanglových čtverečků

Zase jednou jsem si vymyslela bláznivý projekt. Zkuste se mnou každý den nakreslit jeden zentanglový čtvereček. Návod najdete hned zde: https://angelikytvorba.blogspot.com/2019/05/jak-na-zentangle.html. A když mi je na Facebooku ukážete, budu moc ráda. Nebo můžete zaslat na e-mail ika.angel@seznam.cz 

Fejeton o zeleni

S počátkem zahradničení vyvstávají nejrůznější otázky. Například jak poznám pálivou kopřivu od nepálivé? Aniž bych na ni musela sahat! Z pálivé si chci udělat čaj, jako to dělá kolegyně. A u nepálivé chci zjistit, proč se jí říká hluchavka. 

Copak běžné kopřivy toho slyší víc? 

Třeba i trávu růst?

Volby do EU a studium sociální psychologie

Vlak byl totálně plný lidí. Viděla jsem aspoň jeden tábor – skauti, nebo škola, nevím. Hned za dětma se cpala důchodkyně s manželem a odstrkovala mě. Byla jsem tak ponořená do vlastních problémů, že jsem ji nechala (chudinku pajdavou) a vyrazila jsem dopředu, i když jsou prý bezpečnější zadní vagóny. Ale vpředu bývá aspoň trochu místo. Chyba lávky – v druhém vagónu jsem uvízla v uličce, kam jsem se stejně musela nacpat, protože postup nepokračoval, a lidi se tlačili zepředu dozadu a zezadu dopředu. Jako by to někde jinde bylo lepší. Už zvenku bylo vidět, že je to beznadějné a každý by měl zůstat ve vagónu, do kterého nastoupil. Abych se svým batohem tolik nepřekážela, vlezla jsem do prvního kupé, kde bylo místo. Na chvíli jsem si i sedla, abych počkala, až se situace venku uklidní. Když bylo v uličce místo, vylezla jsem ven a zkontrolovala rezervace. Kupodivu byly jen čtyři. Tak jsem se dotázala spolucestujících a ke svému údivu zjistila, že se můžu posadit a pohodlně strávit celou cestu. Bezva! Příště bych si zase měla pro jistotu vyřídit rezervaci. Ale takhle je zase člověk svobodnější, a když se mu nebudou líbit spolucestující, nebude mu vadit se zvednout a jít jinam.

Jenom škoda, že jsem nepostřehla, kam utíkal po perónu Martin z aikida, protože podle mě jede stejným vlakem jako já. A mohli bychom pokecat. To by byl překvapenej!

Nějak divně mi vrčí notebook. Trochu mě to stresuje. Ještě že ho brzy vyměním za rychlejší – snad i novější – a vše bude ok. Možná je jenom trochu špinavý větráček, ale vzhledem k tomu, že je to HP a o tom se říká, že funguje jako topení, nerada bych, aby se mi uvařil. Doufám, že jsem si vzala nabíječku, jinak ze studia sociologie nic nebude. 

Když nad tím tak přemýšlím, nejsem si jistá, jestli jsem se pustila do studia sociální psychologie, nebo sociologie. Jeden známý mi doporučil – místo studia psychologie, které je jenom prezenční, což při práci efektivně nejde stíhat – online kurzy třeba na serveru Coursera. Má to dvě nevýhody: nemám doma internet, tudíž dělat něco online je problém (ale to se změní, když se odstěhuju) a je to v angličtině. To se mi prvně zdálo jako nevýhoda, ale záleží na úhlu pohledu. S angličtinou na tom pořád nejsem kdovíjak dobře, ale chlapíkovi, který vede tento kurz, rozumím docela dobře. Ne sice každé slovo, ale kontext. Navíc je pod videem napsaný text toho, co řekl. Což je boží. A tak jsem se vlastně začala učit dvě věci v jednom – angličtinu i psychologii. 

Zatím mám za sebou jen úvodní plky o tom, jak vypadá celý kurz, a co musím splnit, kdybych si chtěla zaplatit za získání certifikátu. A taky mě hned v úvodu při sebeprezentaci docela trapně nachytal. Víc než to, že jsem byla totálně nepozorná, mě zaujaly moje vlastní pocity. Myslela bych, že když mě někdo napálí, budu nejspíš naštvaná, ale ve skutečnosti jsem spíš byla vzrušená z toho, jak snadno to šlo. Že to ani nemuselo být moc důmyslné, a přesto nejspíš dostal spoustu lidí. Trik spočíval pouze v tom, že věděl, jak funguje lidský mozek – věděl, čeho si nebudeme všímat.

Joanne Kathleen Rowling: Bajky barda Beedleho Z původních run přeložila Hermiona Grangerová (****)

Z anglického originálu The Tales of Beedle the Bard, vydaného nakladatelstvím Children's High Level Group a nakladatelstvím Bloomsbury, Londýn, 2008, přeložil Pavel Medek. Ilustrace J. K. Rowlingová. Odpovědní redaktoři Ondřej Müller a Tereza Pecáková, výtvarná redaktorka Alexandra Horová. Počet stran 344. Vydal Albatros nakladatelství, a. s., právní nástupce, Praha, 2008 ve spolupráci s organizací Children's High Level Group jako svou 10227. publikaci. Sazba Amos Typografické studiuo spol. s r. o., vytiskla Centa, spol. s r. o., vydání první. ISBN 978-80-00-02284-0.

Knihu jsem si půjčila v rámci Čtenářské výzvy pro rok 2019. Údajně totiž měla mít lichý počet stran. Jenže když jsem ji pak dočetla – po dvou dnech –, připadá mi, že má stejně jako jiné knihy sudý počet stránek. Zajímalo by mě, kdo a jak posuzuje, kolik má ta která kniha stran, když to není jasně uvedeno v tiráži. Podle mě má 118 nebo 126 stránek. Ostatně začíná jako většina ostatních knih lichou stránkou vpravo, konkrétně číslem 7 a končí na té opačné, levé, ať už počítám či nepočítám závěrečný Osobní dopis baronky Emmy Harriet Nicholsonové z Winterbournu. Možná ještě kdybych počítala obsah a pak už ne tu kresbu na té další stránce, dalo by se říct, že má kniha lichý počet stran. Ale budiž, s tímhle nápadem jsem nepřišla já, takže by mi to měli uznat, když to mají v tom svém žebříčku (doporučení, když si nevíte rady).

Vždycky jsem si myslela, že bajky, které vypráví kouzelničtí rodiče svým dětem, bude obrovský tlustý svazek. Něco jako pohádky sepsané Erbenem nebo Boženou Němcovou. A ono jich je jenom pět. Ale jsou pěkné. A extra zábavný je i komentář Brumbála. Tedy není vtipný sám o sobě, spíš celý ten způsob zpracování textu se mi líbí. Vypadá tak věrohodně, že byste si málem mysleli, že se jedná o vědeckou práci viz str. 9: „Bard Beedle žil v patnáctém století a značná část jeho života zůstává zahalena tajemstvím. Víme, že se narodil v Yorkshiru, a jediná dochovaná dřevořezba ukazuje, že měl neobyčejně hustý a dlouhý plnovous. Pakliže se v těchto pohádkách věrně odrážejí jeho názory, měl docela rád mudly, které považoval spíše za nevědomé než zlé, nedůvěřoval černé magii a věřil, že nejhorší zlořády čarodějného společenství jsou výsledkem takových jednoznačně lidských vlastností, jako je krutost, lhostejnost či domýšlivé zneužívání vlastních schopností. V jeho bajkách netriumfují hrdinové a hrdinky, ovládající nejmocnější kouzla, ale ti, kteří se vyznačují největší laskavostí, zdravým rozumem a chytrostí.“

Vypadá to, jako by text z run opravdu přeložila Hermiona a doplnila jej poznámkami pro mudly. Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, odkázal mimo jiné bradavickému archivu písemné poznámky k Bajkám barda Beedleho, ředitelka McGonagalová udělila laskavé svolení s jejich otištěním. Takže čtenář má pocit, že se mu do rukou dostává něco unikátního a extra zajímavého. A přitom zmiňované komentáře poskytují prostor pro komentování či vysvětlování pohádek tak, jak to autor zamýšlel. Velice chytré a nápadité. A hltala jsem to jedním dechem. V podstatě celé jsem to přečetla cestou z práce a do ní v metru, tramvaji i za chůze!

Z úvodu Rowlingové: „Beedleho příběhy tak už po generace pomáhají kouzelnickým rodičům vysvětlovat mladým potomkům bolestnou životní realitu: že totiž kouzla dokážou vyvolat právě tolik potíží, kolik jich dokážou napravit.

Dalším významným rozdílem mezi těmito bajkami a jejich mudlovskou obdobou je skutečnost, že Beedleho čarodějky se hledání vlastního štěstí snaží napomáhat mnohem aktivněji než naše pohádkové hrdinky.“ (str. 8)

A teď k oněm slavným pohádkám. Jmenují se: Čaroděj a skákající hrnec; Fontána příznivé sudby; Mágovo chlupaté srdce; Králice Alice a chechtavý pařez; Příběh tří bratří.

Černý Petr (*)

Uf, co k tomu říct. Jedná se o druhý celovečerní film režírovaný Milošem Formanem. Natočený je podle novely Jaroslava Papouška. Ocituji zadní stránku obalu: „Svým námětem se řadí mezi filmy o každodenním životě mládeže v šedesátých letech. Vlastně jednoduchý příběh je postaven na vynikajících výkonech herních představitelů – převážně neherců (nenapodobitelný J. Vostrčil v roli otce a skvělý herecký výkon tehdejšího posluchače DAMU V. Pucholta v roli zednického učně Čendy). Film můžeme označit za pronikavou psychologickou a sociologickou studii, napomáhající k pochopení rozporů mezi rodiči a dětmi a mládeží a dospělými vůbec.“

Nejsem si jistá, jestli ten, kdo psal text na tu obálku, film vůbec viděl. Bylo to maximálně 86 minut pronikavé nudy. Normální život, normálních lidí, bez začátku, pointy a vlastně jakéhokoliv děje. Hlavní hrdina, dá-li se to tak nazvat, je ničím nezajímavý Petr, který má pracovat v samoobsluze jako hlídač, aby tam lidi nekradli. Takže se v civilu jen tak potlouká po prodejně. U prvního, kdo se mu zdá, že něco ukradl, neví, co má dělat, tak za ním jenom jde (a čeká, že se něčím prozradí), druhou ženskou, co jasně vidí, že něco šlohla, jen tak nechá odejít. Líbí se mu nějaká holka a kamarád se ho ptá, jestli se aspoň líbali. A to je v podstatě vše, vlastně ho ještě vždy maminka důkladně vyslechne, kde byl, co tam dělal a tak, a když neodpovídá, tatínek ho peskuje, že má odpovědět mamince a pak má pár nudných kázání, která ale žádné rozpory mládeže s rodiči ani nenaznačují. Tak nějak mi uniklo, co tím chtěl autor říct. 

Pokud ovšem neměl v úmyslu urážet zedníky, protože Čenda je vážně divnej. Snad jen kvůli tomu, jak prudí Petra, aby mu řekl správné: „Ahooooj,“ ne jenom „hoj“ stojí za to film vidět.

Film je z roku 1963 a na ČSFD má 84 %. A přitom i v komentářích je, že je o ničem a o všem. 

Čenda: „Cos mu udělal, já jsem jeho nejlepší učedník!“

Petr: „Co bych mu udělal?“ 

Čenda: „Nekecej!“

Petr: „Nic sem mu neudělal!“

Čenda: „Já jsem jeho nejlepší učedník, cos mu udělal?“

Petr: „Nic.“

Čenda: „Cos mu udělal?!“

Petr: „Fakt nic!“

Čenda: „Počkej, počkej, ty mě nevěříš, jo? Ty mě nevěříš... vona mi nevěří, že já jsem nejlepší... Zdeňku! Zdeňku! Pojď sem!“

Zdeněk: „Co je?“

Čenda: „Řekni jim to?“

Zdeněk: „Co jim mám říct?“

Čenda: „No, co říkal mistr!“

Zdeněk: „Vo čem?“

Čenda: „No vo mě!“

Zdeněk: „Že jsi namazanej.“

J. P. Delaney: Věř mi (****)

Zapomněla jsem se navečeřet a mám přesezený zadek. Řeším dilema, zda číst dál, nebo před spaním dělat něco jiného. Uklidňujícího. Kniha je celá taková divná. Tedy, abych nemátla – čte se jedním dechem a je to opravdu pecka. Člověk stále čeká, co bude dál. Ale na druhou stranu, když se zastaví a na chvíli se nad tím vším zamyslí, spousta věcí mu začne vrtat hlavou. Mohla by se takhle chovat? A on? Jak by se choval muž, kdyby mu tragicky zemřela žena? Co je s tím policajtem? A psycholožkou? Byla to psycholožka, a kde se vzala? Kam všichni zmizeli? Všichni se tak nějak podezřele objevují a mizí. Jsou skuteční, nebo jenom „role“?

Pustila jsem se do čtení další knihy z Čtenářské výzvy. Tentokrát jde o bod 1: Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu. Měla jsem v tomto bodě naplánované i jiné knihy, ale tahle si nějak přitáhla mou pozornost. Dráždila mě tím, že jsem ji dostala zabalenou v igelitové folii (jak neekologické!)

Její autor Tony Strong, který publikoval i pod dalšími pseudonymy (Anthony Capell, Jonathan Holt), pod tímto pseudonymem publikoval knihu Ta přede mnou (The Girl Before), která mě velice láká svým názvem. Takový tajemný, provokativní. 

Zajímavé je, že hlavní hrdinkou této knihy je žena. Opravdu mě překvapuje, že chlap píše tak dobře za ženskou. Z přebalu: „Claire Wrightová ráda hraje jiné lidi… Mladá ctižádostivá herečka Claire zoufale potřebuje práci a peníze, proto se rozhodne přijmout nabídku stejně tak amorální jako nebezpečnou – má být jakousi volavkou právnické firmy specializující se na rozvodové pře. Jejím úkolem je svést ženatého muže, vše zdokumentovat a důkazy posléze předat „podvedené“ manželce, aby je ta mohla použít u soudu. Jenomže potom je žena jednoho z jejích cílů nalezena mrtvá a Claire se stává hlavní podezřelou. O pár měsíců později je však stejnými vyšetřovateli požádána o pomoc. Policie chce, aby se vetřela do života manžela zavražděné – tedy jediného muže, jehož se jí svést nepodařilo. Se svou rolí se však sžije až příliš dokonale… Kdo je však v této hře návnadou? A kdo kořistí?“

Z anglického originálu Believe Me, vydaného nakladatelstvím Ballantine Books v New Yorku roku 2018, přeložila Milena Pellarová. Originální obálku upravila Lenka Gregorová, redigovala Markéta Hofmeisterová, odpovědný redaktor Vojtěch Staněk, technická redaktorka Růžena Hedrichová. Počet stran 344. Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Praha v roce 2018 jako svou 10104. publikaci. Sazba Vladimír Fára, tisk GGP Media GmbH, Pössneck, vydání první. ISBN 978-80-249-3708-3.

Vzadu na obálce jsou vybrány hodně zajímavé minitextíky: „Za daných okolností se totiž chovám věrohodně, a to, jak zjistíte, nemá s lhaním nic společného.“ 

Trochu mě děsí a trochu fascinují: „Když člověk nosí masku moc dlouho, přiroste mu ke tváři…“

„Na pár chvil se z člověka stane úplně jiná bytost. A je to ten nejkrásnější pocit na světě.“

„Všechny (herecké školy) vycházejí z přístupu k práci, který vymyslel velký ruský herec Konstantin Stanislavskij. Tkví v tom, že se ponoříte do emocionální pravdy své role a ztotožníte se s ní. 

Tady vás neučí, jak někoho zahrát, ale jak se jím stát.“ (str. 24)

„Z pěstounské péče totiž jako nevinná květinka vylézt nemůžete. 

A ještě něco si z ní člověk odnese – chce někoho milovat a zoufale touží, aby někdo miloval jeho. On byl nejkrásnější chlap, jaké jsem kdy viděla. Ten nejvášnivější a nejromantičtější. Uměl recitovat všechny Shakespearovy milostné monology, jako by byly napsané přímo pro něj.

Jaké z toho plyne poučení? Nikdy se nezamilujte do nikoho, kdo si půjčuje slova od někoho jiného.“ (str. 29)

„Ale abych byla upřímná, do cizí postele mě nepřivedl jenom alkohol a vděčné obecenstvo.

Cítit vedle sebe teplé tělo a někoho objímat… po práci pro Henryho po tom toužím vždycky.

Protože jestli se ženská nemůže spolehnout na chlapa, který slíbil, že ji bude milovat až do smrti, tak komu na tomhle světě může věřit?

A vědomí, že jsem to byla já – můj talent a repliky, můj výkon –, kdo pomohl rozbít nějakou rodinu, ve mně vždycky vyvolá moc divný pocit.

Na to, co pro Henryho dělám, dvakrát pyšná nejsem. 

Ale někdy jsem pyšná, jak dobře to dělám.“ (str. 38)

5. 5. 2019 Dočteno. Pocity mám rozporuplné. Líbilo se mi to? Nebo to bylo překombinované? Z psychologického propracování postav jsem unesená. To šlo autorovi výborně. Napínavý děj byl taky super. I když některé scény byly příliš málo rafinované (třeba ta s Glenem). Zajímavé je také nahlédnutí do jiného světa – hereckého i BDSM.

DALŠÍ ČÁST PROZRAZUJE DĚJ.

Když Claire hledá práci u Marcie, narazí hned na dva problémy: nemá zelenou kartu a tím pádem ji nevezmou do odborů, což znamená, že nikde nedostane práci, a zadruhé je považována tak trochu za hysterku, protože poté, co se na ni vykvajzla její láska (spoluherec ve filmu Rozruch) Lawrence v Londýně, se pokusila podřezat si žíly. Nakonec jí Marcie dohodí Henryho. Claiřina role je jasná: se zapnutou videokamerou v kabelce hraje studentku herectví, která nemá na školné a přivydělává si prostitucí. Snaží se nenápadně sbalit vždy předem určeného muže, resp. chová se tak, aby jí on učinil nabídku. Henryho heslo je, že nevinní se bát nemusejí. A takhle se jednou dostane i ke Stelle. Ta je zvláštní tím, že ji chce vidět. »Tomu, co dělá, říkal manželský dohled. Spočíval v tom, že lidi sledoval a snažil se je přistihnout při činu. „Většina našich klientů jsou ženy,“ řekl mi jednou. „obvykle se ukáže, že k podezření mají důvod. Třeba zjistí, že si manžel vzal do práce nejlepší košili, a později od něj dostanou esemesku, že se musí v kanceláři zdržet. Někdy je navede na stopu jenom nová voda po holení. Nebo najdou na mobilu usvědčující textovky a chtějí vědět, jak ta ženská vypadá. Naproti tomu muži se dost často pletou.“

Když byl Henry u policie, pracoval jako tajný a dnes mu to vzrušení zjevně chybí. Během dlouhých hodin v limuzínách a hotelových barech, kdy čekáme, až se objeví naše oběť, si krátí čas tím, že mi vypráví historky o minulých operacích.

„Stojíte každou nohou v jiném světě. Kriminálníci instinktivně poznají, když jimi člověk pohrdá nebo se jich bojí, takže musí uvěřit tomu, čemu věří oni. A to je horší než riziko, že na něj vytáhnou bouchačku nebo mu dají do huby. Někteří agenti se pak do normálního světa už nedokážou vrátit.« (str. 42)

Stella Foglerová: »„S takovým chlapem jste se ještě nesetkala. Myslím to vážně. Neobracejte se k němu zády. Nic mu nevěřte. Slibujete?“ Věřit mu? To tedy opravdu nehrozí. Další ženatý slizoun je to poslední, co teď potřebuju.« (str. 58)

»Čte si nějaký paperback a dělá si do bloku poznámky. Je mu něco ke čtyřicítce, má tmavé vlasy, světlezelené oči a podlouhlou tvář s orlím nosem. Vyhlíží ajko intelektuál, ale svým způsobem je moc přitažlivý. 

Jako Daniel Day-Lewis v mladších letech, říkám si, když si ho v zrcadle za barem prohlížím. To je náhodou jeden z mých nejoblíbenějších herců. Ale Fogler je snad ještě zajímavější.

Abych byla spravedlivá, jako nevěrný parchant nevypadá. Jenže tak to chodí. Milí a okouzlující chlapi podvádějí nejvíc.

Proč? Nejspíš proto, že každou ženskou snadno zblbnou. …

Prostě odveď svou práci, poroučím si. Usmívej se, flirtuj, nechej Foglera, ať po tobě vyjede, a pak rychle vypadni. Zabere to nejvýš hodinu. Pak dostaneš čtyři stovky a doma se můžeš vyzvracet, vybrečet a opít. 

A vydělat budeš muset už jen dalších sedm set.« (str. 59)

Celým románem se nese Charles Baudelaire a jeho kniha Květy zla. Asi bych si ji měla přečíst. I když teď bude ještě o něco ohavnější, než kdybych nečetla tuto knihu. »V době, kdy to psal, miloval dvě ženy. Jedna byla slavná kráska a tehdy v devatenáctém století ji obdivovala celá Paříž. Říkal jí Vénus Blanche, čili Bílá Venuše. Druhá byla míšenka, kabaretní tanečnice, která se prodávala na ulici. Tu pojmenoval V0nus Noire, Černá Venuše. … Začal skládat básně a anonymně je posílal Bílé Venuši. Líčil v nich, co by s ní rád dělal, co provádí s Černou Venuší, a nevynechal jedinou zvrácenou představu, která ho napadla. Zastával názor, že o království krásy toho bylo napsáno už víc než dost. On chtěl být první, kdo bude opěvovat krásu zla.« (str. 62–63)

A pak už to jde ráz na ráz. Stellu najdou mrtvou, na Foglera nic nemají a nakonec přijdou s nápadem, že by si Claire mohla zkusit ho sbalit a třeba se jí přizná. Jejími spolupachateli jsou doktorka – psycholožka zkoumající psychopaty (říká sociopaty, ale nejsem si jistá, jaký je v tom rozdíl) Lathamová a policista Frank Durban. „Máme podezřelého. Je velmi inteligentní, umí se skvěle ovládat a nenechá se zmást ani vyprovokovat. Všechny obvyklé metody selhaly, a tak jsme se rozhodli, že na něj nasadíme agentku v utajení. … Doufáme, že dotyčný odhalí osobnostní rysy, které bychom mohli porovnat s mým profilem vraha Stelly Foglerové. Jestli se budou shodovat, získáme větší jistotu, že on a vrah jsou jedna a táž osoba.“ (str. 94)

»„Tak tedy, chybí jí sebedůvěra, je impulzivní, nevyrovnaná a trpí emoční inkontinencí,“ prohlásí Lathamová věcně. „Nesnese odmítnutí, a ačkoli se to úporně snaží skrývat, touží po uznání jako feťák po dávce. Zkrátka a dobře, je to herečka. Na druhé straně je chápavá, všímavá, talentovaná a nechybí jí odvaha. Říkám to nerada, ale mohli bychom to s ní zkusit.“« (str. 97)

Claire zjistí, že Patrick ji sledoval a byl s Kathryn domluvený, takže hlavním podezřelým nebyl on, ale ona. Odvezou ji do psychiatrické léčebny v Greendridge, kde ji cpou prášky, protože se pořezala. Doktor Banner si ji oblíbí, ale je přesvědčen, že není v pořádku, protože žádná psycholožka jména, které udala, neexistuje. A Frank Durban je už tři měsíce na nemocenské.

A pak jí odtamtud pomůže právě Patrick. A taky napsal hru o Baudelairovi. Claire by v ní měla hrát Bílou Venuši, Apollonii Sabatierovou, Baudelaira by měl hrát právě její bývalý přítel Laurence Pisan. Claire začnou chodit černé květiny, s utrženými hlavičkami a verše od Baudelaira. Má obavy, a tak ji doprovází Henry. Jenže cílem neměla být ona, ale Černá Venuše, jiná herečka. A tu taky jednoho dne najdou v hotelu mrtvou.

Pak Catherine zjistí, že na Necropolisu, webové stránce, kam ji tehdy nahnala ta psycholožka, jsou v neveřejné části fotky z vražd podle Květů zla. A pak… pak se jí pokusí jeden bláznivý fanoušek Baudelaira zavraždit právě takovým způsobem. Ale ona ho zastřelí. Díky bohu za paranoiu, když měla celou dobu pocit, že po ní někdo jde.

A když ji Patrick vezme do Evropy, pravděpodobně, aby ji požádal o ruku, ukáže jí všechna místa, kam za studií chodil, když se zabýval Baudelairem. Na závěr ji zavede do podzemí, kde po ní chce, aby zastřelila nějakou snědou dívku. „Jako bychom zkoušeli nějakou scénu, otočím se a namířím, abych zabila netvora. Bestii, kterou miluju.“ (str. 333) Předcházelo tomu:

»„Kdo je to?“ zeptám se s hrůzou.

Patrick se na třesoucí se dívku ani nepodívá. „Myslím, že se jmenuje Rose. Není nijak důležitá, leda pro tebe.“

„Co tím myslíš?“

„Bude tvoje první,“ odpoví prostě. „Zrovna jako byla moje první ta holka u silnice.“

„Ne,“ vydechnu. „Přece po mně nemůžeš chtít –“

„Stella v podobné zkoušce neuspěla. Moc jsem ji miloval, ale když zjistila, jaký jsem, nedokázala se s tím smířit. Nebyla tak silná jako ty.

„Tys ji zabil,“ zašeptám. „Kvůli tomu, co na tebe věděla.“

„Ano, zabil, ale proto ne. Věděl jsem, že se příliš bojí, aby šla na policii. Zabil jsem ji kvůli někomu, koho jsem ten večer potkal. Mluvím o dívce v baru. Přečetla se mnou jednu z těch básní a její hlas… Byla to nádherná chvíle plná slibů a možností. Tehdy jsem pochopil, že Stella musí zemřít.“ Udělá ke mně krok a upře na mě bledé oči. „Hned jak jsme se potkali, věděl jsem, že jsi ta pravá a mohl bych se s tebou dělit o všechno, čím žiju. Ale teď to musíš dokázat. Musíš mě přesvědčit.“« (str. 328)

Položí mi ruce na krk.

„Konstantinopol!“ zvolám.

„Cože?“ zeptá se Patrick a zamračí se.

„To je moje bezpečnostní heslo. To, o kterém jsem řekla, že si ho nepamatuju. Znamenalo: ,Pospěšte si a pomozte mi.´ Konstantinopol!“

„Claire?“ vydechne nevěřícně.

Na zem se skutálí jakýsi oblý kovový předmět. Koutkem oka zahlédnu, že se pohybuje. Když narazí do zdi, zastaví se.

Vteřinku se nic neděje a potom se zableskne jakési bíle světlo. Hend nato se ozve tak silný výbuch, že nás oba srazí k zemi.« (str. 335)

Otázkou je, jak se Patrik dostal do hotelu, že ho nezaznamenaly kamery. Proč mu otevřela? Přece musela poznat jeho hlas.

P. S.: Když se sundá přebal, je kniha černobílá! Ale to už mám splněno.

Plnění čtenářské výzvy

V tomto článku se chci zaměřit na knihy, které mě v jednotlivých bodech zaujaly. Výhodou je, že si autoři výzvy dali tu práci, že vybrali příslušné skupiny knih, což z výzvy dělá snadnější projekt, ale možná i trochu nudnější. Člověk si nemusí lámat hlavu nad tím, kterou knihu napsala žena a hlavním hrdinou je muž, nebo která kniha má lichý počet stránek. Prošla jsem všechny, které mám doma, a neměla ho ani jediná. 

Něco by šlo samozřejmě snadno googlit, jako kniha s kalendářním měsícem v názvu, nebo s hudebním nástrojem. 

Každopádně takto jsem si jen otevřela seznam a vybrala pár knih, které mě zaujaly svým názvem nebo i obsahem. Případně, na které jsem si sama vzpomněla, že by se daly do této výzvy zařadit. Překvapilo mě, že najdu i dost vlastních knih, které jsem si plánovala přečíst, a mohu je pod některou z kapitol zařadit. Například Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu zahrnuje hned tři: Zbavte se nepořádku (autorkou je Karen Kingstonová, takže bych splnila i bod 13), Věř mi, která se v mojí knihovničce vyskytla jako výhra ze soutěže a Naučte se kreslit pravou mozkovou hemisférou, kterou jsem zatím nikdy celou nepřečetla.

Seznamy (moje milované!) jsem se rozhodla uspořádat podle abecedy s tím, že první místa jsou vyhrazena pro plánované, nebo dokonce již přečtené knihy.

1.) Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu

Zbavte se nepořádku (autorkou je Karen Kingstonová, takže bych splnila i bod 13)

Věř mi – J. P. Delaney

Naučte se kreslit pravou mozkovou hemisférou – Betty Edwards

Chovejte se jako kočka – Stéphane Garnier

Řekni něco legračního – Penelope Ward

Buch! – Terry Pratchett

Hrrr na ně! – Terry Pratchett

Chyť mě, jestli to dokážeš – Frank W. Abagnale

Myslete na děti! – Ian McEwan

Najděte si svého marťana – Marek Herman

Nedej se – Rainbow Rowell

Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých – Olga Tokarczuk

2.) Kniha, která má lichý počet stran

Bajky barda Beedleho – Joanne Kathleen Rowling

Co mě naučil tučňák – Tom Michell

Malý princ – Antoine de Saint-Exupéry

Není úniku – Taylor Adams

Než jsem tě poznala – Jojo Moyes

Okamžiky štěstí – Patrik Hartl

Sama sebou – Jojo Moyes

Stalker – Lars Kepler

Tady byla Britt-Marie – Fredrik Backman

Továrna na sny – Anie Songe

Začít znovu – Mona Kasten

3.) Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj

Zlodějka knih – Markus Zusak

Dobře utajené housle – Miroslav Horníček

Dokonalá – Gilly Macmillan

Jestli zůstanu – Gayle Forman

Kletba vítězů – Marie Rutkoski

Kocour Bob – James Bowen

Mandolína kapitána Corelliho – Louis De Bernières

Možná jednou – Colleen Hoover

Paganiniho smlouva – Lars Kepler

Šílené výčitky – Liane Moriarty

Zahrada v měsíčním svitu – Corina Bomann

4.) Cestopis

Obrázky z Holandska – Karel Čapek 

5.) Kniha od ženské autorky s mužskou hlavní postavou

Agatha Christie: Nekonečná noc (splněno)

Čtyřka: Divergentní povídky – Veronica Roth

Deset malých černoušků – Agatha Christie

Dobře mi tak kniha od: Radka Třeštíková

Grey – E. L. James 

Hedvábník – Robert Galbraith 

Nejsem jako vy – Jodi Picoult

Prohnilé město – Leigh Bardugo

Vraždy podle abecedy – Agatha Christie

Záhada na zámku Styles – Agatha Christie

Zapletený – Emma Chase

6.) Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc

Červenec má oslí uši – Iva Procházková

Dubnová čarodějka – Majgull Axelsson

Dubnování – Teodora Žurková

Prosinec už je takovej – Donal Ryan

7.) Kniha, která vás zaujala svou obálkou

Okamžiky štěstí – Patrik Hartl

8.) Kniha od asijského autora

Zázračný úklid – Pořádek jednou provždy – Marie Kondo

A proto skáču – Naoki Higašida

Hon na ovci – Haruki Murakami

Kočičí host – Takaši Hiraide

Mořská modlitba – Khaled Hosseini

Podivná knihovna – Haruki Murakami

Problém tří těles – Liou Cch'-sin

Spisovatel jako povolání – Haruki Murakami

Všem klukům, které jsem milovala – Jenny Han

Žít s radostí – ilustrovaný průvodce uměním třídění a úklidu – Marie Kondo

9.) Kniha, která má na Databázi knih v době čtení méně než 10 komentářů

Hate List

Vědecká vysvětlení nejbizarnějších způsobů smrti

10.) Kniha od současné české autorky

Kdo jinému jámu kopá – Marie Rejfová

Žítkovské bohyně – Kateřina Tučková

Bábovky – Radka Třeštíková

Jeden kopeček šmoulový – Marie Doležalová

Kafe @ cigárko – Marie Doležalová

Malinka – Dita Táborská

Nejlepší pro všechny – Petra Soukupová

P.S. – Aňa Geislerová

Pekáč buchet – Kateřina Petrusová

S hlavou v oblacích (pejru) – Kateřina Petrusová

Slepá mapa – Alena Mornštajnová

Teorie podivnosti – Pavla Horáková

Veselí – Radka Třeštíková

Zmizet – Petra Soukupová

11.) Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě

Denik Ostravaka 1 – Ostravak Ostravski

Hitokiri – Oskar Fuchs

Modřiny – Michal Kliment

Mrtvou neměl nikdo rád – Eva Tvrdá

Nejlepší pro všechny – Petra Soukupová

Roky v kruhu – Jarmila Glazarová

Tajný deník - Otevřená zpověď luxusní prostitutky – Madam Camilla

Zeptej se táty – Jan Balabán

Žert – Milan Kundera

12.) Kniha, která má v názvu slovo kniha

Čtyři dohody – Don Miguel Ruiz 

Šťastná kniha – Barbora Šťastná

Kniha psychologie – kolektiv autorů

Nejlepší kniha o fake news!!! – kolektiv autorů, Petra Vejvodová, Miloš Gregor

Kniha smíchu a zapomnění – Milan Kundera

Kniha ztracených věcí – John Connolly

Kniha zvláštních nových věcí – Michel Faber

Knihy džunglí – Rudyard Kipling

Kráska a zvíře: Zakletá v knize – Jennifer Donnelly

První stříbrná kniha snů – Kerstin Gierová

Zloději knih – Anders Rydell

Zlodějka knih – Markus Zusak

13.) Kniha autora, jehož jméno i příjmení začíná na stejné písmeno

Barbara Berger: Cesta k vnitřní síle Změňte své myšlení, změníte svůj život

Kráva nebeská – David Duchovny

Paní půlnoci – Cassandra Clare (p)

Psychiatr – Caleb Carr

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizelSirotčinec slečny Peregrinové pro podivné dětiVelký GatsbyRenegátiDůmyslné umění, jak mít všechno u prdeleNáš manželOvšem – Karel Kovář

14.) Kniha o vašem oblíbeném místě, zemi

Singapur nebo Korfu

Nebo prostě moře! Chorvatsko

O mé rodině a jiné zvířeně – Gerald Durrell

Příběhy z olivového ostrova

Walden aneb Život v lesích – Henry David Thoreau

Anglické listí aneb Coolturní šok – Alena Damijo

Cizinka – Diana Gabaldon

Deník japonské manželky – Veronika Ageiwa

Tajný život stromů – Peter Wohlleben

Vánoce v Paříži – Mandy Baggot

Víš, že tě miluju? – Estelle Maskame

Žítkovské bohyně – Kateřina Tučková

15.) Kniha od autora, který napsal více než 20 knih

Jules Verne: 20 000 mil pod mořem (poslech)

Angelika?

Terry Pratchet?

Hipík – Paulo Coelho

Vánoční koleda – Charles Dickens

16.) Kniha s oxymórem v názvu

Slunce zapadá na východě nebo Slunce vychází na západě

Paul Babiak, Robert D. Hare: Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce 

Svítání na západě – Otokar Březina (p)

Bílá Masajka – Corinne Hofmann

Betonová zahrada – Ian McEwan

Bílá tma – Zdenka Hamerová

Jsou světla, která nevidíme – Anthony Doerr

Konec Věčnosti – Isaac Asimov

Počkej si na loňský rok – Philip Kindred Dick

Příliš hlučná samota – Bohumil Hrabal

S láskou tě nenávidím - 13 povídek o ničemnosti

Slepá mapa – Alena Mornštajnová

Suchý hadr na dně mořském – Ivana Chřibková

Velká šťastná huspeninka – Sarah Andersen

Velké maličkosti – Jodi Picoult

Vzpomínky na budoucnost – Erich von Däniken

Zdravý nemocný – Molière

Zvuk slunečních hodin – Hana Andronikova

Živý mrtvý a další policejní povídky – Martin Goffa

17.) Kniha, jejíž děj se odehrává ve vězení

Vězení jako dar – Růžena Nekudová

Alias Grace – Margaret Atwood

Byly jsme tam taky – Dagmar Šimková

Cela číslo 17 – Dominik Dán

Chlapec v pruhovaném pyžamu – John Boyne

Král Krysa – James Clavell

Má ji rád, nemá ji rád – Sharon J. Bolton

Mechanický pomeranč – Anthony Burgess

Mengeleho děvče – Viola Stern Fischerová, Veronika Homolová Tóthová

Nakresli mi vítr – Eva Urbaníková

Oranžová je nová černá – Piper Kerman

Osvětimská knihovnice – Antonio G. Iturbe

Pokrevní sestra – Jane Corry

Přítelkyně z domu smutku – Eva Kantůrková

Syn – Jo Nesbø

Tatér z Osvětimi – Heather Morris

Tulák po hvězdách – Jack London

V šedých tónech – Ruta Sepetys

Zapomeňte, že jste měli dceru – Sandra Gregory

18.) Kniha, která obdržela Man-bookerovu cenu

Bůh maličkostí – Arundhati Roy

Chtělo by to nový jména – NoViolet Bulawayo

Moře – John BanvilleHotel u jezera – Anita Brookner

Obléhání Krišnapuru – James Gordon Farrell

Pán much – William Golding

Pí a jeho život – Yann Martel

Příběh služebnice – Margaret Atwood

Přijde kůň do baru – David Grossman

Slepý vrah – Margaret Atwood

Špulka modré nitě – Anne Tyler

Vegetariánka – Han Kang

Všichni jsme z toho úplně na větvi – Karen Joy Fowler (už mám přečtené, hodně zvláštní kniha)

Zlodějka – Sarah Waters

19.) Kniha poprvé vydaná v roce 2019 (nová kniha)

Deník moderní jogínky aneb Od večírků k nirváně – Šárka Konečná

Hate List – Jennifer Brown

Iko – Marissa Meyer

Jana Seymourová - Laskavá královna – Alison Weir

Kompletní utajené zápisníky Agathy Christie - Zákulisí promyšlených vražd – John Curran

Leonardo da Vinci – Walter Isaacson

Milá paní Birdová – A. J. Pearce

Největší záhady kriminalistiky – Jaroslav V. Mareš

O zebře, která nechtěla chodit do školy – Christine Beigel

Ochutnávačka – V.S. Alexander

Opskurno – Andrew Caldecott

Polibek jako dezert – Poppy J. Anderson

Principy králíčka Sameťáčka – Toni Raiten-D´Antonio

Rule – Jay Crownover

Sedm dní spolu – Francesca Hornak

Tlustá tak akorát – Michala Jendruchová

Tvůj čas vypršel – Sára Priester

Ve svitu plynových lamp – Steven Price

Vědecká vysvětlení nejbizarnějších způsobů smrti – Cody Cassidy, Paul Doherty

Vzpoura pražské kavárny – Dominik Landsman, TMBK 

Zatím dobrý – Jan Novák, Jaromír 99 

20.) Kniha s černobílou obálkou

Vomito Negro – Pavel Hak

Přesazování dýní

Ráno chvilku prší. Pak jsem svědkem toho, jak nám do okna vrazil holub. Zdá se, že se mu nic nestalo, protože zase odletěl, a já se pořádně lekla. Nechápu, jak si mohl nevšimnout, že to není díra, kterou by se dalo proletět. Okna zase tak čistá nemám, potřebovala by možná umýt, i když z téhle strany se skoro nepráší, protože nejsou k silnici, ale do zeleně.

Dvě hodiny jsem strávila hrabáním hlíny – snažila jsem se trochu kombinovat tu propustnější z „lesíka“ a méně propustnou lepivou vedle baráku, ale pro druhou várku už jsem šla jenom do lesíka, protože se mi to lépe hrabalo. A při té příležitosti jsem tam upravila obdélníček, kam bych následně ráda vysázela dýně, které přežijí rozsazování. V tom květináči se mi totiž nějak srostly kořínky k sobě. (fotka) Jak už vyplývá z toho, co jsem teď napsala, musela jsem jít pro hlínu dvakrát, navíc jsem spotřebovala skoro všechny květináčky, které jsem si dovezla z burzy na Kladně, a tak musím vymyslet, kam zasadíme papriky. Taky se jich ze semínek vyklubalo požehnaně. Jenom chilli se nějak nedaří. Možná si koupím semínka. Nebo rovnou sazeničku?