sobota 31. října 2020

Halloween 2020

Bu bu bu...

Dneska máme Halloween. Ale žádné strašení, na to máme teďka Covid. Chtělo by to spíš něco pěkného, měla bych malý nápad: kratičká procházka venku v přírodě, nebo aspoň pěkně vyvětrat, uvařit si čaj nebo horkou čokoládu (Nebo čaj s čokoládou? Či čaj v mléku? Nebo rovnou yogi čaj („můj“ recept), abyste měli pocit zimy a Vánoc?), zapálit svíčku, zachumlat se do oblíbeného svetru, plédu či plyšové deky, zatopit v kamnech a pustit si se svou milovanou drahou polovičkou či dětmi nějaký pěkný film, který vás zaručeně rozesměje. V těžkých časech se vyplatí vsadit na jistotu – čemu jste se smáli dřív, tomu se nejspíš budete smát i teď. Pro mě jsou to třeba Dvojníci, Krokodýl Dundee, Na vlásku, anebo se můžu kouknout do svého seznamu a vybrat něco s pěti hvězdičkami a že toho není právě málo. Můžete se inspirovat zde. A pro ty, kdo jsou doma sami? Tím lépe: dáte si vínečko a film, který se líbí právě vám. Můžete zhlédnout třeba celou sérii Hry o trůny, Čarodějek, Big bang theory, Buffy, nebo cokoliv dalšího vás napadne. A může to být i klidně sebeinfantilnější. Nebo si naopak dáte pěkný horor, který by třeba leckterá žena odmítla.

Můžete si pustit příjemnou hudbu (třeba můj letošní podzimní výběr, nebo loňský). Nebo si můžete přečíst něco hezkého (no, kdy jste naposledy dali za víkend celou knihu beletrie?) – momentální deštivé počasí (a venkovní situace) k tomu vysloveně vybízejí. Taky byste si mohli něco dobrého upéct nebo uvařit (dýňová polévka je ideální). Doporučuji perníková srdíčka mojí prababičky, recept najdete zde. Jsou trapně jednoduchá, ale přitom moc dobrá. Jestli je vás víc než dva, doporučuji rovnou zdvojnásobit množství. Dělala jsem je před týdnem a hned zmizela, skoro škoda zapínat troubu na takhle malé množství. Ale našla jsem i vtipně vypadající dort (zde), ten by stál za pokus. Ale je fakt, že jedno zvíře teď hraje v děsivosti prim: žádní duchové nebo pavouci. Schválně, víte? Jsou to netopýři (recept zde, ale opět ne můj, akorát potřebujete černý cukr, který bude fakt černý).

A kdybyste si chtěli přečíst něco o Halloweenu, psala jsem o něm zde. V článku najdete i další tipy, co pěkného/zajímavého/tematického dnes můžete dělat. Též v dnešní den můžete slavit keltský svátek Samhain (zde můj přehledný článek).

V úterý nás čekají Dušičky (můj článek zde opět včetně tipů co dělat). Pobavila mě Facebooková stránka městské policie v Pardubicích zde, dovolím si citovat to nejlepší:

  • „Předně: jestliže nezbytně nemusíte, nevycházejte z domu ani mezi hroby. Na pobyt na hřbitově budeme mít všichni jednou času dost. Památka zesnulých je především o vzpomínce, nikoliv o naleštěném mramoru. Pobavilo mě to i potěšilo zároveň. Patřím k lidem, kteří se na hřbitov svých příbuzných nedostanou, kdybych chtěla stihnout obě babičky, potřebovala bych vyrazit velice brzy ráno a najezdila bych myslím 600 až 800 kilometrů. Doufám, že i tak obě (pokud je po smrti něco dalšího) ví, že jsem je měla moc ráda a jsem jim vděčná za krásné dětství, trpělivost při učení pletení a báječné každonedělní koláčky, šátečky či kynuté rohlíčky s mákem. V diskusi se samozřejmě někteří ohrazovali ve stylu: chcete nám zakázat i návštěvu hřbitova? Lidi, copak nevidíte, že na něm můžete snáz a výrazně rychleji skončit, když budete blbnout? Vážně to musí někdo zakazovat? Když se nemám potkávat s dalšíma lidma, snažím se nechodit do hospody, ani na aikido (myslíte, že mě neštve, že jsem tam za celý rok 2020 byla asi 3x?!), ideálně ani do práce, na nákupy, na potlachy s klubíčky a podobně. A tedy ani na hřbitov, a nebo s rouškou, bezpečnou vzdáleností a místo potřásání pacičkou známým zamávám a popřeju jim hodně zdraví. P. S.: Jestli to není kec, tak v Británii Vám zabrání ve větším počtu trávit i Vánoce a to mi přijde mnohem horší, než nějaké Dušičky. (viz zde)
    Krásný Halloween a bacha na zoubky.
  • Nenechávejte cennosti v autě a kabelky na lavičkách. Já bych doplnila ani nehlídané kabelky na vozíkách v supermarketech. Vídám to znovu a znovu. A přitom nám se pořád stává, že nám ukradnou i prachy vložené do vozíku (za poslední rok tak asi třikrát), jak snadné to pak musí být vybrat kabelku? Časy, kdy se lidé báli krást v kostelích a po hřbitovech kvůli vševidoucímu Božímu oku jsou pryč a naše oko nemůže tomu Božímu konkurovat. 
  • Nemusíme připomínat, že místa posledního odpočinku hlídáme, i když vy většinou už doma odpočíváte. Noční zákaz vycházení většinou kriminální živly v potaz neberou, proto se i po setmění vydávají strážníci na hřbitovy. Místo bobříků odvahy tam ale číháme právě na ty nepoctivce. Pro ty máme dobře míněnou radu. Pamatujte na jedno: Ježíš tě vidí. Ježíš sice není náš rotvajler, ale jméno Boží pravděpodobně budete vzývat ve chvíli, kdy vás ten rotvajler najde s kradeným věncem. V tom případě přejeme hodně štěstí, protože vaše modlitby služebního psa zajímat nebudou. Samozřejmě že znám ten vtip, jak papoušek říká zloději, že ho Ježíš vidí, a ten se mu pošklebuje, kde jako ten jeho Ježíš je. „Za tebou, to je náš rotvailer.“ Ale hláška, že modlitby služebního psa zajímat nebudou je dokonalá!
Zapomněla jsem zmínit, že si můžete zahrát Googlovskou hru. Můj výsledek je zde. Tak schválně, jestli jste lepší...

čtvrtek 29. října 2020

Upozornění na nové články

Tak trošku zpětně jsem zveřejnila některé články, které byste možná jinak přehlédli, proto zde na ně dávám upozornění:

úterý 27. října 2020

Děláme komín

Proč nejde jenom přidávat vrstvy?
Přemýšlíme o rekonstrukci. Už rok. Vlastně co jsem tady. Chce i nechce se nám do ní zároveň. Chtělo by ji to, ale... žít se tu dá i takhle. Možná by stačilo vyměnit eletriku. Ale vlastně není špatná, tak proč? 

Když začneme uvažovat o výměně oken, výmalbě, nových kamnech, vždycky se to nějak zacyklí. Nejdřív vymalovat, nebo pořídit kamna? Co když bude potřeba před koupí kamen vyvložkovat komín? A co když se nám sem nevejdou a bude třeba udělat ještě více stavebních úprav. Teď nemyslím, že by se nevešly velikostí. Vybrali jsme si jedny krásné kachlové, ale pak se ukázalo, že kouřovod mají 15 nebo 18 cm a naše díra má jen 12 cm. A o nějakém zúžení nemůže být ani řeč. Takže leda zvětšit díru. Ale je to dobrý nápad s naším stávajícím komínem? A chceme mít vůbec kamna v kuchyni, nebo je šoupneme do obýváku? 

Naše nově rozpoutané diskuse ohledně rekonstrukce vznikly kvůli obýváku. Chtěla jsem ho vymalovat. Je trapně zašedlý. A tak se rozjely další a další diskuse a googlení, rady a porady od známých a nakonec jsme poslední zářijový víkend škrábali komín v kuchyni. Že si na tom vyzkoušíme, jak se nám bude škrábat obývák, jak radil kolega.

Vzali jsme si špachtličky a už to jelo. Zpočátku to moc nešlo a pak jsme se najednou dostali hloubš, než bychom chtěli. Až na něco, co připomínalo písek a bylo to zrzavé (nechtěla jsem napsat rezavé, ale vypadá to stejně blbě, prostě pískové barvy). A dole, někde pod tím byla šmolka. 

A tak jsme začali uvažovat o tom, jak moc úchylně by vypadal šmolkový komín... Jenže, hodila by se k němu červená kamna?

Musíte jít hloubš a hloubš...

... a hloubš a hloubš

Nakonec jsme se shodli, že pro případné další malování bude jednodušší nechat komín bílý. Aby to bylo pěkné, klasické. Rozhodl se přítel místo nějakým moderním Primalexem vymalovat vápnem. 

Rozhodně to byl zážitek, protože bylo potřeba dát spoustu vrstev, jak si nebyl jist hustotou barvy a raději ji měl řidší, než aby se mu pak nátěr oloupal. Přesné číslo už si nepamatuji, ale myslím, že jich bylo devět nebo deset. Nedovedu si představit takhle malovat celou místnost. Jak to ti naši předci dělali?

úterý 20. října 2020

Růžička červená

Moje červená růže
Babička (i když ne moje) měla vedle domu vždycky růže. Moje je měla před domem a jsou tam dosud, tak jejich pěstování nemůže být zase tak náročné. Akorát prý na ně jdou rády mšice, takže je potřeba poblíž vysadit levanduli. ... To bych taky ráda.

Já mít růži u domu nemůžu, protože občas pouštíme na dvůr kozy a ty by s ní udělaly krátký proces. Ona ani na mojí budoucí bylinkové zahrádce není právě v bezpečí. Ale je to za plotem. Aspoň zatím.

Na Můstku (zastávka metra v Praze) je květinářství, kde mají vždy zlevněné odkvetlé rostlinky. A tak si můžete občas, když máte štěstí, že zrovna jdete kolem, koupit orchidej nebo růžičku za stovku. A takhle to bylo i s touhle chudinkou. Nějakou dobu jsem ji měla pro radost doma, ale pak by se měla zasadit ven. Pořád jsem váhala, kam ji dám, až jsem se nakonec poměrně spontánně rozhodla, že přesně mezi fíkovníkem a meruňkou to bude nejlepší. Snad by tam na ni nějak tak mělo dosáhnout slunce. A zdá se, že se jí celkem daří, protože ten jediný rozkvetlý květ už taky vypadal spíš na odpis.

úterý 13. října 2020

Dřevo na zimu

O alternativních zdrojích tepla, které používáme, jsem psala v článcích O topení v kamnech a Brikety. Jenže první zima v našem novém společném domově byla dost na pohodu díky tomu, že byla mírná (což se asi dá očekávat i od těch dalších), ale také proto, že jsme tu měli různé zásoby všeho možného (některé máme dosud, ale ne tak dřeva). 

Nicméně i tak jsme na tom velice dobře, protože po dvoře se povalují spousty trámů z opravy stodoly nebo kdoví čeho všeho. Nicméně ty bylo třeba nařezat. 

Nejprve nám kamarád elektrikář pomohl zprovoznit cirkulárku, pak přítel něco nařezal (Já, když jsem to viděla, neměla odvahu! Stejně jako na motorovku.) a pak si nechal nabrousit kotouče. Za tři kotouče chtějí asi sedm stovek. Nedovedu posoudit, jestli je to hodně nebo málo, ale pokud jde následná práce o 80 % lépe, tak to za to myslím stálo. 

Nicméně už před nabroušením a navrtáním děr kvůli prasklinám (aby se dále nerozlézaly) se nám dřevník jak zázrakem plnil. Nadšeně jsem chválila pracovitost mého druha. Myslela jsem, že to je práce na celé léto! A on zvládl naplnit první kóji, aniž bych si všimla, že se něco děje. Samozřejmě je otázkou, jak rychle dokážeme takové množství dřeva spálit, nicméně je skvělé, že ho máme. A v tuto chvíli vlastně zadarmo. 

sobota 10. října 2020

Ženy v běhu (*****)

Film mi doporučila kolegyně z práce a já si naplánovala, že si ho někdy pustíme s přítelem, ale potřebovala jsem uvolnit jehlice ze šátku Ley Lines od Joji Locatelli (psala jsem o něm zde) na šátek Unda od Lesley Anne Robinson, který plánuji jako dárek k Vánocům, takže už je na čase začít. 

Bylo to boží! Pět hvězdiček dávám málokdy, můžete se podívat na můj seznam Recenze filmů

Skvělý film pro ženy, když jsou doma večer samy. Ale myslím, že by se to mohlo líbit i chlapům, i když je to „taková romanťárna“. Některý hlášky mi tam přišly senzační:

Táta na dceru: „Ahoj. Co ti to tady bučí?“ 
Dcera s ukázáním do okna protějšího domu (aneb Co dělat v době koronaviru 
 hrát maňáskové divadlo o zvířátkách z okna lidem, kteří bydlí naproti): „Svobodná kráva.

„Ty máš mluvící skříň.“
„Hm? Včera ještě nemluvila.“

A co na to ČSFD? 72 % rozhodně není špatný. To se výjimečně i shodneme na dobrém filmu. Taky tam hrají samí lepší: Zlata Adamovská, Tereza Kostková, Veronika Khek Kubařová, Jenovéfa Boková, Ondřej Vetchý, Vladimír Polívka, Martin Hofmann, Samuel Gyertyák, Michaela Sodomková, David Kraus, Petr Vondráček, Ondřej Malý, Bolek Polívka, Míra Nosek, Antonín Kracík, Aron Vetchý, Martin Uhlíř. 

A o čem že to je? To takhle byli šťastní manželé Jindřich (Bolek Polívka) a Věra (Zlata Adamovská vypadá fakt dobře. Je jí 61 let, ale kočka.) a podnikali spolu různý věci (například se naučil plést, aby jí udělal teplé ponožky)... a v tu chvíli jsem si říkala, proč takhle nemůže být celý film. Celou hodinu a půl ta manželská pohoda, když děti vypadnou z domu a všechno je jenom hezký. Proč musí být ve filmu vždycky něco špatnýho? Člověk hned ví, že má čekat, že přijde něco, co to jejich krásné manželství zkazí... Ale v tomhle filmu to tak vlastně nebylo. Životem Věry i jejích třech dcer se sice provlékly nějaké špatné věci, ale celkově měl film spíš pozitivní vyznění. A to se mi moc líbilo. U českého filmu je to super novinka. Takový a la francouzský nebo italský styl. Něco se děje, je to vtipný, ale přitom ne laciný a všechno je relativně hezký, žádná rána pod pás divákovi, abyste nebyli tak spokojení. Ne, pohodovka pro krásný večer. Drobným nedostatkem je, že se dá děj dost dobře uhodnout, se všemi detaily – kdo s kým a kdy skončí a jak se to ještě vyvine, ale stejně to bylo príma. Třeba takový hledání písmenek v polívce, abyste mohli složit slovo hovno a kdo ho bude mít první vyhrál, mě dostalo. O výuce syna nandávat kondom už ani nemůžu psát, jak se směju ještě teď.

Vladimír Polívka se tady kromě toho pepřáku a prvního setkání vytáhnul. Ta nesmělost a slušňáckost mu sluší, ale úplnýho troubu z něj dělat neměli.

Trochu mám problém s Martinem Hofmannem, protože pro mě je to pořád ten Luděk z e seriálu Most!

P. S.: A za tři měsíce není problém natrénovat na desetikilometrový běh. Donce mám doma knížku, kde vás za sto dní chtějí připravit na celý maraton.

čtvrtek 8. října 2020

Jak se doma nenakazit aneb Vláda objevuje, že nejpravděpodobnější přenos je doma

Co mě tak napadlo, že by se dalo udělat...

1. Přestaňte pořádat rodinné oslavy naživo a začněte online.

2. Nepotkávejte se s příbuznými.

3. Přestaňte líbat svého milovaného muže a svoje děti. I na tvář.

4. Začněte doma nosit roušky.

5. Nesahejte si na tvář, nepodávejte si věci a ani ruce. Nebo si je mezitím dezinfikujte.

6. Pro jistotu jezte v jiné místnosti, nebo více než 2 metry od sebe (ty už totiž taky nejsou jisté).

7. Bylo by lepší, kdybyste i spali každý v jiné místnosti. Nebo s rouškou?

8. A hlavně si nezpívejte ve sprše. (Reakce na zákaz sborů a zpívání, protože při něm člověk „prská“ daleko.) 

Oficiální rady, jak se doma nenakazit budou zveřejněny v pátek panem ministrem zdravotnictví (Prymulou).

Inspirováno článkem Prymula přijde s opatřením, které má snížit nákazu v rodinách (https://www.seznamzpravy.cz/clanek/prymula-prijde-s-opatrenim-ktere-ma-snizit-nakazu-v-rodinach-123183#dop_ab_variant=0&dop_req_id=bdYODnYhImG-202010071224&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=2&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz)

11. 10. 2020 Marně čekám. Žádná slibovaná dobrovolná opatření jsem nenašla. Nebo blbě hledám.

22. 10. 2020 Doporučení stále nepřišla a to už tu máme částečný lockdown se zavřenými „méně potřebnými“ obchody a službami. Zato prý unikla data o tom, kde se člověk nakazí nejčastěji. Ano, je to skutečně překvapivé: na pracovišti (38,9 %), neznámo kde = nepodařilo se vytrasovat (23,9 %) nebo doma od rodiny (21,8 %). Zdá se to být logické, když tam trávíme nejvíc času a případně i bez roušek, ne? (více viz článek https://www.novinky.cz/domaci/clanek/unikla-nejdulezitejsi-data-kde-se-nakazi-nejvic-lidi-40339950) P. S.: Tenhle můj článek je malinko ironický a malinko se snaží opravdu poradit a pomoct. Možná to někdo z vás doma opravdu má a ještě o tom neví. Aktuálně se doporučuje zdravý životní styl (jezte pestrou stravu, spěte, hýbejte se – to asi nejvíc, abyste trochu posílili plíce, dostatečně pijte čistou vodu), přidejte vitamíny C a D, dělejte si radost, mimo jiné i drobnými nákupy (nyní online), pokud si je můžete dovolit (pomůžete tak sobě i ekonomice). Zprávy a novinky sledujte maximálně jednou denně a snažte se mluvit o něčem jiném a být víc v pohodě. Všímejte si všeho kolem sebe, vyzkoušejte mindfulness a třeba i meditaci.

úterý 6. října 2020

Dýně, dýně a zase dýně

O dýních jsem zatím moc nepsala. Ono ani není moc o čem psát. Rostou jako z vody. Jsou celkem spokojené a jednu mi někdo šlohnul. Ale protože už jsem si část ostatních sklidila, neberu to už tak tragicky. 

Některé ještě kvetou, takže uvidíme, jestli z toho něco bude, když je to takto pozdě. Chodím je pečlivě zalévat, ne snad každý den, ale každý druhý ano. 

A s dýněmi mám ještě jednu historku, krom toho, že jsem teď známé učila, že je nemusejí loupat či okrajovat. To je přece ta největší výhoda hokaido dýně. Že ji můžete rovnou šupnout do polévky a může být sebemenší. No, možná to nevěděl ani ten zloděj a líp pro mě, že vzal jen tu největší. 

A teď ta historka. Byla jsem takhle u příbuzných a ti najednou povídají, že bych jim třeba (jako znalý pěstitel, ha ha ha), mohla říct, co jim to vyrostlo v truhlíku. Koukám, koukám. Vypadá to jako hrách. Myslela jsem, že mě zkoušejí, ne že to sami nevědí. Tak rovnou přiznávám, že je to něco jako hrách, ale nemám tušení, co to je. Tak prý, to je hrachor, to je v pohodě, to víme, ale to druhý s velkými listy. 


Na první pohled dýně. Směju se. A jsem udivená, že to neznají. Navíc... zasadíte si dýni a nevíte o tom? Copak dýňová semínka jdou zaměnit za nějaká jiná?


Jenže ono to bylo trochu jinak. Než jsem se nadála, vzal mi strejda už někdy na jaře trochu kompostu – řekl, že si přijede pro hlínu a vzal si kompost, tak jsem to nechala být, i když mi bylo líto těch nevzešlých semínek. Jenže ona vzešla. Ale u něj a on se nestačil divit, co mu to tam divočí v truhlíkách. Tak to přesadili a už mají svoje vlastní hokajďátka. 


A na tom mém kompostu mě zvláště pobavila dýnička, která se natáhla až ke stromku bezu, prolezla skrz něj a plod zavěsila do vzduchu. Tak na něj možná nedosáhnou ty potvory myši, které mi je okusují. 


Visící dýně
Dýně nakousaná od myší

pondělí 5. října 2020

Čtenářský deník 2020

Ariely, Dan: Jak drahé je zdarma (dosud nedočteno)
Babiak, Paul, Hare,  Robert D.: Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce (dosud nedočteno)
Bulawayo, NoViolet: Chtělo by to nový jména (dosud nedočteno)
Dutton, Kevin: Moudrost psychopatů (dosud nedočteno)
Klein, Stefan: Vzorec štěstí, aneb, Jak vznikají dobré pocity (dosud nedočteno)
Kondo, Marie: Zázračný úklid – Pořádek jednou provždy (dosud nedočteno)
McMillan, Tracy: Proč ještě nejsi vdaná? (dosud nedočteno)
Nesbø, Jo: Syn (naplánováno)
Ransom Riggs: Sirotčinec slečny Peregrinové, kniha čtvrtá, Mapa dní (****)
Smetanová, Pavla: Příběhy z olivového ostrova aneb Když na Korfu kvetou mandloně (dosud nedočteno)
Smolíková, Klára: Knihožrouti Kam zmizela školní knihovna? (***) Praha: 2017. Stanislav Juhaňák – TRITON. Sazba Eva Filgasová. Ilustrace a obálka Bára Buchalová. Jazyková redakce Viola Somogyi. Tisk EUROPRINT a. s. Praha. 68 stran. ISBN 978-80-7553-329-6. Hezká kniha pro děti. Teda až na tu pointu, to mi přišlo takové ubohoučké. Celkem dávám ***. Kniha je dvou školácích ze druhé třídy Alešovi a Zorce, kteří hledají školní knihovnu, protože by v ní mohly být knihy, které jim k přečtení zadal nový učitel Ježek. Ale co se stalo s jejich třídní učitelkou, kterou ještě před prázdninami měli?

Sapkowski, Andrzej
  • Krev elfů (****)
  • Čas opovržení (****)
Suchý, Pavel: Jawa kolem světa (dosud nedočteno)
Virtue, Doreen: Chci změnit svůj život, ale nemám na to čas (dosud nedočteno) 

neděle 4. října 2020

Dny otevřených ateliérů (DOA) díl 2

V minulém článku Dny otevřených ateliérů (DOA) díl 1 najdete rozcestník na články o námi navštívených ateliérech v letech 2015–2018 a tohle je opět jenom rozcestníkový článek o následujících Dnech otevřených ateliérů. 

V roce 2019 jsme tradičně (již popáté) vyrazili s Kamilem objevovat umělce na Vysočině. Navštívili jsme následující:
  • sobotní ateliéry 
    • Novák František  lesní sklo, U staré školy 204/5, Dobronín – pořídila jsem si ten kutrolf, který jsem chtěla v roce 2017. Zvolila jsem zelený, ale měli i modrý a byl taky hezký.
    • papírová krajka. merglovi@tiscali.cz, Střížov 24, Chotěboř
    • patchwork Tvořílkov Chotěboř, Krále Jana 312
    • železniční modeláři Kroužek železničních modelářů Chotěboř, Kamenná 1667
    • řezbář Melzer Vladimír: Dukelská 246, Chotěboř
    • výrobky z kůže Mitanovi: Hluboká 17, Krucemburk
  • nedělní ateliéry 
    • sochařka Mirka Špačková Moravec 101
    • tiffany vitráže Jitka Valová Křižanov, Ořechovská 230
    • keramika KVAK - Keramický a výtvarný ateliér Koněšín Koněšín 24
    • textilní tvorba JENAPR: Janouškova 221/12, Třebíč
    • Morkusovic keramická dílna: Niva 186, Stařeč
Naše šesté ateliéry (rok 2020) najdete podrobněji rozepsány tady:
Jsme rádi, že ani přes Covid-19 se někteří rozhodli nezavřít. Návštěvy byly milé a skvělé. A domů jsme si snad dovezli jen suvenýry v podobě olejových lampiček, bločků a mýdel (žádný virus).

    Řezbář Petr Krajíček

    Hledání nám zabralo chvilku drahocenného času, kterého jsem moc neměla, neboť jsem spěchala na autobus odjíždějící v 17:05 z Jihlavy.

    Když už jsme to chtěli vzdát, otevřel nám celkem milý pán a pozval nás do svého ateliéru v zahradě. 

    Řekl nám, že má litevská dláta a vyřezává především z lípy (pro vnitřní prostory) a z dubu (pro venkovní sochy). 

    Ptala jsem se ho, co potřebuji, když si chci zkusit něco vyřezat. Doporučil mi lípu, dobrá dláta (např. Fortel, určitě ne Narex) a brusku. Vždycky se pracuje oběma rukama a je třeba mít špalek (nebo to z čeho to děláte) dobře uchycené. Rozhodně to nemůžete jednou rukou držet a druhou dlabat, to byste si taky mohli nepěkně ublížit. Nejlepší jsou plastové svěrky, abyste neublížili dlátům.

    Doporučil mi knihu Třísky z dílny řezbáře od bratrů Kotrbových, kteří restaurovali levočskou klenotnici.

    Nejvíc ho baví volná figura, když není přesné zadání. Povšimli jsme si, že dělal i ceny pro Dr. Maxe. Líbilo se nám to. 

    Keramika, dřevo GAMONEUM v Telči

    Holt úděl blogerky je někdy takový. Některá místa můžete jenom zkritizovat. Takže galerie Gamoneum v Telči... Zaparkovali jsme na náměstí. Na půl hodiny. Řekli jsme si, že to třeba bude stačit. Chtěli jsme ještě stihnout řezbáře. Keramiku sice máme rádi a dřevo jakbysmet, ale chceme vidět všechno, že?

    Výsledek? Zvenku krásný domeček vedle galerie, ale bohužel to nebyl ten správný, do kterého bychom měli vlézt. V přízemí hezké obrázky, ukázka hezkých kožených bot a jak říkal majitel kavárny jedny má a dlouho dlouho a jak jsou skvělé. Jenže takhle, bez prodejce a ještě k tomu v Telči si boty kupovat nebudu, že?

    A galerie je v patře? Snad. Našli jsme tam pár hezkých obrazů, pár divností a pak jsme zjistili, že jsme na konci. Tak jsme poděkovali a šli pryč. Kde byla ta keramika a dřevo?

    Obrazy (řekla bych síto namočené v barvě)

    Krásný gauč

    Asi domeček, stylem mi připomíná Krištofa Kinteru

    Sklo PeNoCze

    V předchozím článku jsem zapomněla zmínit, že Mydlírna JO a šperky z dílny OK mají letos otevřeno poprvé. Museli jsme se smát, když nám řekli, že je překvapilo, kolik lidí přišlo. Docela totiž vykoupili jejich zásoby mýdel. Hned jsme je tedy upozorňovali, že v dřívějších letech (a snad i příští rok) to bylo ještě mnohem víc. Teď se totiž dost lidí bojí Covidu. Informace o tom, že lidí ubylo jsme měli i z jiných ateliérů, ne jen z vlastní zkušenosti.

    »Mezi přihlášenými ateliéry jsou letos nováčci, nejvíc na Pelhřimovsku. Poprvé zvou do dílny Mydlírna Jo z Horní Cerekve nebo pelhřimovské papírnictví Piiir. „Pak se přihlásila také skupina Penocze. Ti vyrábějí sklo a designové výrobky ze skla," řekla Mrázová.« (zdroj)

    Název PeNoCze vznikl z počátečních písmen příjmení tří umělkyň, které si právě vytváří ateliér v prostorách bývalého Agrostroje v Počátkách. Dům pochází z roku 1882. Do 50. let se zde vyráběly kočárky.

    Dámy se jmenují Dagmar Petrovická, Eva Nováková a Irena Czepcová. Mimo jiné se věnují výrobě rozmanitých svítidel. Používají opakní sklo, které je neprůhledné. Taví se ve formě. Velké barevné neprůhledné talíře byly krásné. Mě ale nejvíc zaujaly nádherné muffiny sloužící jako těžítka. Bylo při nich použito lehání a jsou nesmírně pracné. Zřejmě proto taky jeden stojí 1200 Kč.

    Dozvěděli jsme se, že existuje glasclay, což je skleněná hlína, s níž se učila jedna z autorek pracovat, když byla na stáži v Toyamě v Japonsku. Nyní touto metodou dělá domky z papíru. 




    Mydlírna JO a šperky z dílny OK

    Měděné jmelí 

    Mydlírna Jo se věnuje výrobě mýdla metodou za studena. Na Facebooku je najdete zde. V ateliéru jsme potkali dva sympatické lidi: paní Královou, která se věnuje především galvanizaci a nyní vítání návštěvníků, a chlapíka, který nás seznámil s výrobou mýdla a nabídl kávu s kardamomem přímo z džezvy. 

    Dělají i sůl (šumivé bomby) do koupele, gel na praní (z vlastního mýdla), cínové šperky s polodrahokamy a bylinkové tinktury. Zakoupit se dala i medovina z Vysočiny nebo hnojivo Žížalí čaj. 

    Pokud chcete něco pogalvanovat, potřebujete to nejprve zagrafitovat a pak máchat v lázni s kyselinou. Jelikož při této technice obalujete vybranou věc mědí, kterou je třeba z něčeho „odpouštět“, vznikne vám při výsledku věc připomínající kov. A pokud ji dále neošetříte, dostane časem měděnku jako věže kostelů.

    Túje po galvanizaci

    Pár prvních dekorací

    Zpátky k mýdlu. Důležitou informací je, že tuhne dva až tři dny, ale pak ho musíte ještě nechat měsíc odstát, aby z něj vyprchal hydroxid sodný (louh). Do mýdel můžete přidat bylinky, voňavé oleje a další přísady. A tak vznikají rozmanité druhy vůní i barev, například letos na Vánoce mají limitované druhy: zelený čaj s pomerančem, káva s mandarinkou, aktivní uhlí a hřebíček s růží... Účinky vychází z účinků jednotlivých přísad.

    Poslechnout si rozhovor o výrobě můžete zde.

    Asi je vám jasný, že si to chci taky někdy zkusit...

    Vinuté perly Hakubat

    Domek na samotě

    Kdo hádal, že se jedná o název vytvořený ze jmen, hádal správně, autorkou vinutých perlí je Hanka Kubátová. Kromě dělání vinutých perel se věnuje i šití. Učí v ZUŠ a tvoří pro vlastní potěšení. Mohla jsem si pod jejím dohledem vyzkoušet tvorbu skleněného korálku, což vlastně tyto tzv. perly jsou. 

    Ze skleněných tyčinek nahřívaných nad kahanem odmotáváte kousky skla na tyčinku. Táhne se to jako med. Můžete přes sebe dávat různé barvy, píchat do ní vzduchové bublinky a nebo ji zploštit ze všech stran, aby vám vznikla krychlička. No, je to návykové, co vám budu povídat. 

    Kdybych nebyla posedlá tvorbou z textilu (látky i klubíčka), hned bych se do toho dala, protože je fascinující, jak můžete bez nějakých větších sklářských dovedností vytvářet skleněné korálky. Samozřejmě musíte myslet taky na to, že je třeba horké sklo nějak chladit, ale kromě chladící pece se dá chladit i v perlitu, což mě dost zaujalo, protože by to výrazně snížilo potřebu investic, kdyby se do toho člověk chtěl pustit. 

    Ale zpět k umělkyni z Častonína. Zaujalo mě, že je vystudovanou výtvarnicí, takže to není žádný samouk, ale odbornice. 

    Kromě skla nás zaujal i kocour, protože jsme s Kamilem oba kočkofilové. A tohle byl pořádný macek. Jako naše Puma.

    Pan Růžička (měla to být Růženka, ale ukázalo se, že je to kluk)
    Další zajímavou věcí je šálová akrobacie, kterou předváděla výtvarniččina dcera na šále zavěšené u domu. Trochu jsem se bála, co kdyby spadla. Ale dole měla žíněnku a vypadalo to parádně. A prý je to dobré na páteř na protažení. Chtěla bych to někdy vyzkoušet.
    Šála na akrobacii

    Patchworkové studio Jana

    Blíží se Halloween
    Na Jakubském náměstí 72/10 v Jihlavě se nachází Patchworkové studio Jana v obchodě Strima Czech Jihlava (šicí stroje a látky). 

    Paní Hrevúšová tam měla vystavené patchworkové a vyšívaných výrobky, kabelky, peněženky a prostírání. Směla jsem si udělat pár fotek, tak jsem toho využila a vyfotila Halloweenské prostírání. Kdybych nebyla odpůrce prostírání, hned bych si takové pořídila. Připadá mi náramně veselé. 

    Parádní jsou i obrázky andílků.

    Vybrala jsem si pár látek se Santoro panenkami, které se mi už dlouhou dobu líbí – zde můžete vidět, jak vypadá jedna mnou malovaná.



    A to nejlepší nakonec: deka s dinosaury. Kdybych měla děti, ušila bych ji pro ně... a pak jim ji brala. 

    Rozdělaná deka s dinosaury


    sobota 3. října 2020

    Sklárna U Hrocha

    Kašna od Olšiaka

    Už doopravdy na závěr jsme vyrazili do Škrdlovic. Do sklárny U Hrocha. 

    Sousoší by vám mohlo být trochu povědomé. Ano, dělal ho Michal Olšiak, o kterém jsem na blogu již několikrát psala. Někomu se jeho betonové sochy líbí, jiní tvrdí, že jimi zaplevelil Vysočinu. 

    Nejprve jdeme do sklárny spojené s prodejnou. V rámci Ateliérů jsme tu již podruhé nebo potřetí. Samozřejmě se mi toho líbí víc, ale nakonec si nic nekoupím, i když nejvíc by mě lákal půllitr s pivem. Skleněný půllitr s designem, který evokuje pivo s pěnou je totiž opravdu vtipný. Nebo čirý půllitr s bublinkami. Prý ať do něj nalijete cokoliv, vždy to vypadá, že to má bublinky a je to pořádně vychlazené. 

    Dostávám burčák a sleduji kovářku, kterak se pokouší vyrobit si těžítko. Ani se nezdá, že to nikdy nedělala, jak tvrdí. 

    Ze skla jde udělat kde co. Od traktorů přes kapky pro štěstí až po lokomotivu. Nebo snad ještě dál? 

    Hrátky se sklem jsou nejspíš stejně neomezené jako se kterýmkoliv jiným médiem.

    Když se dostatečně vynadíváme, případně nakoupíme, vyrazíme do restaurace na nějaký oblíbený steak. 

    A takhle to vypadá v restauraci

    Ateliér ak. mal. Zdenky Hovorkové

    Ačkoliv měli být Mitanovi naší poslední zastávkou, neodolám a musíme navzdory naší zásadě, že na Ateliérech nechodíme na „pouhé“ výstavy (tam, kde se nic nedá vyzkoušet na vlastní kůži), nakouknout k paní Hovorkové. Když už jsme v té Hluboké u Krucemburku, přeci jen tak neodjedeme bez podívání, když paní maluje olejem v plenéru především krajiny z Vysočiny. Tentokrát vystavuje hlavně zátiší s květinami, protože letos bylo ošklivo a musela malovat doma.

    Ačkoliv je to krásné, moc se nezdržíme. Za paní právě přijeli nějací známí a nám je tam těsno, a hlavně chceme ještě zavítat k hrochovi.



    Mitanovi: výrobky z kůže

    Na závěr máme naplánovaný Krucemburk, ten prý měl rád malíř Jan Zrzavý, a dokonce je tam pohřbený. Ale kvůli němu tam nejedeme, my máme zálusk na Mitanovi. Stejně jako vloni. Vyrábějí z kůže. Pásky, tašky, ozdoby do vlasů i náušnice. A právě vloni jsem se trochu rozšoupla a pořídila příteli dva pásky. Oba se moc líbily, ale ten jeden se mu zdál zbytečně krátký, že prý využije jen poslední dvě dírky a to se dá předpokládat, že v budoucnu spíš přibere než zhubne. A tak jsem ten zajímavý dočervena vyměnila za trošku nudnější tmavý, naštěstí je také pomalovaný. A hlavně má tu správnou délku.

    Mitanovi jsou super. Takoví klidní a je z nich cítit vyrovnanost. Velice příjemné, zvlášť v dnešní době, kdy lidi plaší s koronavirem, opatřeními a nikdo neví, co zas bude vyhlášeno zítra, takže ve společnosti panuje spíš stres. Podobně jako u nás na vesnici, i tady panuje klid. A jejich kočka bezstarostně vrhla tři mourovatá koťátka.

    Hned bych si jedno vzala, ale to bych jim sem musela poslat aspoň jedno naše černé. Máme taky tři. Ale sirotky. Máma-kočka je u nás nechala a ani za nima nechodí. Kdybyste měl někdo zájem... napište mi na Facebook (Angel Ika). Jsou jim asi tak dva měsíce a bez problémů žerou granule. A jsou celí černí. 

    Řezbář + perníkářka (Rejhonovi)

    Chvíli jsem přemýšlela o vhodném názvu a nakonec jsem se rozhodla držet toho, co mám v popiscích Ateliérů. 

    Že jsme na správné adrese, se dalo už zvenku poznat snadno. -->

    Manželé to měli krásně rozdělené: když měl pan Antonín Rejhon někoho vevnitř a ukazoval mu svou dílnu s výtvory, nově příchozích se ujala jeho manželka perníkářka Iva. Oba můžete opět najít v Havlíčkově Brodě (Práčat 1854), takže času pro přesun jsme nepotřebovali tolik, i když to bylo i tak dost vzhledem k tomu, že tento víkend byl plný objížděk a uzavírek.

    Ovečka pro přítele
    Perníčky jsem si vyfotila až doma. Paní byla moc milá a kromě ochutnávky nás seznámila s tím, jak zdobí klasickým igelitovým sáčkem, jímž prožene cukrovou polevu (jako jsme to dělaly v dětství doma). Možná že trik s tím, že používá dvakrát prosetý moučkový cukr napomáhá tomu, že se jí to nezasekává v tom pytlíku. Větší plochy vymalovává štětečkem. (Taky fajn nápad.)

    A na závěr? Dozdobí mandlovou (nebo mléčnou) barevnou hmotou detailíčky, které vytlačí z formiček. Pěkné a efektní.

    A tip na vytvoření vánoční perníkové chaloupky? Tvary jednoduše upéct a pak je na struhadle zarovnat, aby se daly strany pěkně postavit a nemusely se do nich píchat párátka a ony přesto neseděly a padaly všemi směry.

    Příteli jsem domů koupila ovečku. Když bydlíme na tom statku, že? 

    Akorát srdíčko měla opačně. Ale vzhledem k tomu, že mi pro ni paní ochotně šla až domů, nechtěla jsem zbytečně obtěžovat.

    Poutník

    A už je načase vystřídat se a podívat na ukázku řezby soch motorovou pilou. Přijde mi, že to teď docela frčí. Motorovkou ořezává nahrubo a pak dláty dodělává detaily. 

    Nářadí si dělá sám. Koupil si jen dvě dláta, ostatní si vybrousil z pilníku, i když to je tvrdé. Je vyučený strojař-zámečník.

    Pán má pěkná dílka, hlavně zvoničky a holubníky. Ty jsem ještě jinde neviděla. Ale i ten jeho poustevník mi vyrazil dech. 

    A taky vodníci. V těch má evidentně zálibu, protože jenom u nich na zahradě jsme viděli nejméně tři. 

    Když jsem zjistila, že si sám dělá šindele, neodolala jsem pokušení a optala se, jestli to i v těch starých dobách bylo přibíjeno hřebíčky. Z nějakého důvodu jsem měla pocit, že se šindelové střechy jenom sesazovaly dohromady. Tak mě ujistil, že to v těch skanzenech měli správně a že se opravdu šindele přibíjely měděnými hřebíčky. 

    Vodník
    Vlašák vyřezává ze syrového. Topol moc nedoporučuje ven, protože hrozně rychle stárne. Olše moc nepraská. Záleží, kde vyrostla. Pokud u vody, bude mít řidší dřevo. 
    Výraznou kresbu má jilm,“ přidává se hned do debaty o dřevech nějaký návštěvník. Ten totiž také vyřezává motorovkou a na sochy venku používá nátěr Osmo, směs vosků a olejů, která v sobě má i ochranu před UV zářením. V případě umístění dovnitř je natírá nějakým olejem, který jsem si poznamenala tak, že to po sobě nemůžu přečíst. Mohlo to být teakový, ale nezdá se mi.



    Sochař Radomír Dvořák/Granit Lipnice

    Naší druhou zastávkou byla Lipnice se svým majestátním hradem z dálky připomínajícím lokomotivu. Chtěli jsme navštívit Kamenosochařské středisko patřící Akademii – VOŠ, Gymn. a SOŠUP Světlá nad Sázavou, ale bylo zavřeno. Respektive co hůř, bylo otevřeno, ale nikde nikdo. Potulující se skupinky lidí nám tvrdili, že hrají nějakou hru a o Otevřených ateliérech nic nevěděli. A tak jsme po nějakém čase googlení, že Akademie má zavřeno (což nás předtím nezajímalo, protože jsme si to nespojili), zjistili, že zde nic víc neuvidíme než pár děl venku a odfrčeli 
    jsme k Radomíru Dvořákovi do Granit Lipnice s. r. o. 

    Byli jsme u něho (na zahradě a v ateliéru) už v roce 2017 a já naivně doufala, že sem připojím odkaz na tehdejší článek. Ale ouha. On ještě nebyl napsán. (No, to je proto, že tyto články zaberou poměrně dost času. Obvykle. Počítejte třeba dvě hodiny na jeden...)

    Tak to vezmeme od začátku. Radomír Dvořák je sochař. A ne jen tak ledajaký. Je to borec, který vyzdobil okolní lomy svými díly triptychu Národní památník odposlechu (Bretschneiderovo ucho, Ústa pravdy, Zlatý voči). Žulové reliéfy tesané do skalních stěn zatopených lomů vytvářel mezi lety 2005 a 2007.

    Socha psa (detail čumáku)
    Narodil se 18. 5. 1959 v Havlíčkově Brodě, vystudoval výtvarnou výchovu a český jazyk a literaturu na Pedagogické fakultě v  Hradci Králové. Od roku 2003 se sochařství stalo jeho hlavní profesi.

    Na jeho tvorbě mě nejvíc baví, že všechno má nějakou vedlejší myšlenku. Nebo ne vedlejší, ale skrytou. Za vším se dá něco najít. Nějaká symbolika. A to je super. 

    A taky je upřímný a otevřený. A hodně se směje. Fakt hodně a často. I vlastním vtipům. Zpravidla jsou vtipné, takže je příjemné být v jeho společnosti. 

    Schody do nebe

    A to ani nemluvím o tom, jak byl pohostinný a pořád nás přesvědčoval, ať si ještě dáme řízečky, dokud jsou teplý. A vínko. Bylo moc dobrý. Hlavně to červený mi zachutnalo.

    Jako někteří další, svěřil se nám i zde přítomný umělec, že raději dělá lidi, než zvířata. Socha pejska bude na náhrobku ředitele Granitu, protože mu zemřel pes, kterého měl moc rád. 

    Schody do nebe můžete vidět v článku Okulární vizitace téměř hotového díla. Jedná se o sochu (nazývají-li se tak i schody) pro soukromého kupce, takže není veřejně vystavovaná. 

    Očekávaná slečna
    Na modelu je původní záměr, který ale majitel trochu přetransformoval (a odlehčil) na ten nový tvar. V původním případě měla být nahoře velká plocha (už si přesně nepamatuji, zda čtverec o straně 2,5 m nebo kolik to bylo), kde se dalo pohodlně lehnout a slunit se. Ovšem v nové podobě se tam člověk bojí i jen postavit, protože je tam jen hodně malá ploška a je to skoro tři metry nad zemí.

    Vtipné bylo, jak nám vyprávěl o stafáži. To jsou ty postavičky, abyste si uměli představit, jak to bude vysoké v poměru k člověku. ... No a jak pracuje v lomu, tak kolem chodí dělníci, dívají se na ty jeho schody a pak říkají, že jako dobrý, ale kdy konečně začne dělat tu holku. 

    Budoucí sedátka k ohništi, paráda! 
    A tak se do ní nakonec pustil a umístil ji před areál Granitu. A vypadá tam perfektně. Nabourává ten technický a geometrický vzhled svým jemným prvkem. Mně se tam moc líbí.

    Stejně jako tři sedátka k ohništi. To je také moc hezký nápad. A ty kvádry nejsou jen podstavce, na kterých dělá autor sochy, na těch se bude sedět. A ty „žraločí zuby“ ještě budou mít po stranách obličeje. Na tom vpravo už se to začíná objevovat.

    A na závěr snad nejde skončit ničím lepším než metamorfózou, kdy se kniha mění v jazyk. (A nejlepší je na ní ta kulička, kterou se dá skoro projet z jedné strany na druhou.)

    Metamorfóza
    Jako bonus jsme dostali tip na knihu Tarzanova babička, kterou napsal Zdeněk Matěj Kuděj, jenž překládal Tarzana. Tedy první 7 sešitů, než mu Hašek začal mluvit do toho, že překlad má být překlad a ne, že si dílo sám literární dotvoří. Ale to byl celý Kuděj. :-)

    Také nám doporučil knihu Z notesu svatého Petra od Jarmily Haškové. Píšu si do seznamu k přečtení (uvidíte ho v prosinci v rámci adventního kalendáře).