Sochař Radomír Dvořák/Granit Lipnice

Naší druhou zastávkou byla Lipnice se svým majestátním hradem z dálky připomínajícím lokomotivu. Chtěli jsme navštívit Kamenosochařské středisko patřící Akademii – VOŠ, Gymn. a SOŠUP Světlá nad Sázavou, ale bylo zavřeno. Respektive co hůř, bylo otevřeno, ale nikde nikdo. Potulující se skupinky lidí nám tvrdili, že hrají nějakou hru a o Otevřených ateliérech nic nevěděli. A tak jsme po nějakém čase googlení, že Akademie má zavřeno (což nás předtím nezajímalo, protože jsme si to nespojili), zjistili, že zde nic víc neuvidíme než pár děl venku a odfrčeli 

jsme k Radomíru Dvořákovi do Granit Lipnice s. r. o. 

Byli jsme u něho (na zahradě a v ateliéru) už v roce 2017 a já naivně doufala, že sem připojím odkaz na tehdejší článek. Ale ouha. On ještě nebyl napsán. (No, to je proto, že tyto články zaberou poměrně dost času. Obvykle. Počítejte třeba dvě hodiny na jeden...)

Tak to vezmeme od začátku. Radomír Dvořák je sochař. A ne jen tak ledajaký. Je to borec, který vyzdobil okolní lomy svými díly triptychu Národní památník odposlechu (Bretschneiderovo ucho, Ústa pravdy, Zlatý voči). Žulové reliéfy tesané do skalních stěn zatopených lomů vytvářel mezi lety 2005 a 2007.

Socha psa (detail čumáku)

Narodil se 18. 5. 1959 v Havlíčkově Brodě, vystudoval výtvarnou výchovu a český jazyk a literaturu na Pedagogické fakultě v  Hradci Králové. Od roku 2003 se sochařství stalo jeho hlavní profesi.

Na jeho tvorbě mě nejvíc baví, že všechno má nějakou vedlejší myšlenku. Nebo ne vedlejší, ale skrytou. Za vším se dá něco najít. Nějaká symbolika. A to je super. 

A taky je upřímný a otevřený. A hodně se směje. Fakt hodně a často. I vlastním vtipům. Zpravidla jsou vtipné, takže je příjemné být v jeho společnosti. 

Schody do nebe

A to ani nemluvím o tom, jak byl pohostinný a pořád nás přesvědčoval, ať si ještě dáme řízečky, dokud jsou teplý. A vínko. Bylo moc dobrý. Hlavně to červený mi zachutnalo.

Jako někteří další, svěřil se nám i zde přítomný umělec, že raději dělá lidi, než zvířata. Socha pejska bude na náhrobku ředitele Granitu, protože mu zemřel pes, kterého měl moc rád. 

Schody do nebe můžete vidět v článku Okulární vizitace téměř hotového díla. Jedná se o sochu (nazývají-li se tak i schody) pro soukromého kupce, takže není veřejně vystavovaná. 

Očekávaná slečna

Na modelu je původní záměr, který ale majitel trochu přetransformoval (a odlehčil) na ten nový tvar. V původním případě měla být nahoře velká plocha (už si přesně nepamatuji, zda čtverec o straně 2,5 m nebo kolik to bylo), kde se dalo pohodlně lehnout a slunit se. Ovšem v nové podobě se tam člověk bojí i jen postavit, protože je tam jen hodně malá ploška a je to skoro tři metry nad zemí.

Vtipné bylo, jak nám vyprávěl o stafáži. To jsou ty postavičky, abyste si uměli představit, jak to bude vysoké v poměru k člověku. ... No a jak pracuje v lomu, tak kolem chodí dělníci, dívají se na ty jeho schody a pak říkají, že jako dobrý, ale kdy konečně začne dělat tu holku. 

Budoucí sedátka k ohništi, paráda! 

A tak se do ní nakonec pustil a umístil ji před areál Granitu. A vypadá tam perfektně. Nabourává ten technický a geometrický vzhled svým jemným prvkem. Mně se tam moc líbí.

Stejně jako tři sedátka k ohništi. To je také moc hezký nápad. A ty kvádry nejsou jen podstavce, na kterých dělá autor sochy, na těch se bude sedět. A ty „žraločí zuby“ ještě budou mít po stranách obličeje. Na tom vpravo už se to začíná objevovat.

A na závěr snad nejde skončit ničím lepším než metamorfózou, kdy se kniha mění v jazyk. (A nejlepší je na ní ta kulička, kterou se dá skoro projet z jedné strany na druhou.)

Metamorfóza

Jako bonus jsme dostali tip na knihu Tarzanova babička, kterou napsal Zdeněk Matěj Kuděj, jenž překládal Tarzana. Tedy první 7 sešitů, než mu Hašek začal mluvit do toho, že překlad má být překlad a ne, že si dílo sám literární dotvoří. Ale to byl celý Kuděj. :-)

Také nám doporučil knihu Z notesu svatého Petra od Jarmily Haškové. Píšu si do seznamu k přečtení (uvidíte ho v prosinci v rámci adventního kalendáře).