čtvrtek 31. ledna 2013

Příští týden

Kdo studoval na vysoké škole, určitě si ještě vzpomíná, jaké to bylo před státnicema. Ten strach, stres, hromady učení… někdo by mohl materiály měřit na metry místo stránek. A na učení máte jen chvilku.

Jako doktorand to mám trochu jinak… jsem na druhé straně barikády, jak s oblibou říká kámoš. Ale ono to zas tak úplně není.

Doktorandi zastávají poměrně často neplacenou funkci tajemníka. Je to vcelku nevděčná práce. Třeba já si vůbec nepamatuji, že by u našich státnic nějaký tajemník byl. Dneska jsem byla na úplně zbytečném školení tajemníků. Naštěstí trvalo jenom půl hodiny. Dobře, abych byla spravedlivá, před dvěma roky bylo celkem užitečné. To jsem šla tohle dělat poprvé. Dnes mi to připadá směšně jednoduché. Jasně, sem tam se vyskytnou nějaké potíže, ale na ty se stejně nedá připravit předem a ve výsledku jste nuceni improvizovat.

Mnoho učitelů si stěžuje, že bude příští týden dva dny trčet u státnic. Z toho lze vydedukovat dvě věci: zaprvé je to opravdu nebaví. Mají své práce dost a rádi by se jí věnovali. Místo toho musí zkoušet. Vyhazovat se jim nechce, ale páčit z někoho znalosti, které ve výsledku ani nemá, taky není zrovna zábava. A někdy to trvá až do čtyř hodin. A zadruhé, když si tak stěžují, netuší, že já jsem u státnic tři dny. Taky to považuji za ztrátu času. Mohla bych dělat tolik užitečných věcí! A místo toho budu sedět a psát zápis. Na druhou stranu už jsem v tom celkem zběhlá a sem tam se mi povede nějaký pěkný kousek – někoho uklidnit, potěšit a podobně.

středa 30. ledna 2013

Velké pravdy 1

Nevím, jak jsem k tomu došla zrovna ve sprše, ale vymyslela jsem jednu z těch věcí, kterým Gretchen Rubinová „pravdivá pravidla“. Já je nazývám „velkými pravdami“ a připadá mi to výstižnější. Jsou to takové ty věci, které vám rodiče milionkrát říkali, už když jste byli malí. Ale kdo by jim tenkrát věřil, že? A pak… najednou po mnoha letech vás napadne, jak něco dělat lépe… a ono je to přesně ono. Někdy vás to napadne až ex post, ale i tak je to pro příště dobré, pokud se tím budete řídit a nenapadne vás to znovu až pozdě.

Protože mám spisovatelské sklony, začala jsem si své velké pravdy psát. Občas k nim přidám i nějakou tu cizí, to když mě uchvátí, jak někdo něco báječně shrnul. Mou novou velkou pravdou je Nepředpokládat!

Já vím, řekla jsem, že leden bude bez záporů, takže bych to ráda upravila na Předpokládat nulovou znalost. I když je to jednoduché pravidlo, je také celkem účinné. Je to pravidlo pro učitele, ale i všechny ostatní. Jednou z nejhorších věcí, které může učitel podle mě udělat je předpokládat. Domnívat se, že studenti si v druháku na vysoké pamatují, jak se počítají nerovnice, že vědí, co je za logaritmem napsané e, že znají pravidlo SMART pro cíle… obvykle zkrátka bývá chybou předpokládat jakoukoliv znalost čehokoliv. Ale netýká se to jen studentů. Nejednou se mi stalo, že někdo mluvil o Stelle Zázvorkové, Usainu Boltovi, jejich partnerech, zpěvácích či o komkoliv jiném… Ale nejde jen o znalosti. Kolikrát už se mě jeden zcestovalý kamarád zeptal jen tak mezi řečí: „tam jsi byla, ne“.

Co je na předpokládání špatného jste si jistě domysleli, ale protože nechci jen předpokládat, raději vysvětlím, co se mi na tom nelíbí. Na předpokládání je obvykle špatné to, že když předpokládáme, dostatečně nevysvětlíme, a pak se třeba divíme, proč na Valentýna nedostaneme žádný dárek a proč jsou Vánoce u tchýně takový problém. Vždyť mi přece předpokládali a bylo nám jasné, že je tam budeme trávit, když je chudinka tak sama. Předpokládání staví toho druhého do nepříjemné situace. Buď na rovinu musí přiznat, že opravdu neví, jak spočítat nerovnici, nebo se s tím doma někde v koutku potýkat. Co se týče studentů, zpravidla se nepřiznají. A když se vás zeptám, jestli jste už slyšeli o Marii Drahokoupilové, také se vám nebude chtít přiznat, že ta patří k té další osobnosti, o které nemáte ani tušení. Všichni se neradi chlubíme svou neznalostí. A tak to zkuste jinak – položte otázku více jako otázku. Nechte tam ten otazník. A počítejte s tím, že tam ten dotyčný nebyl, toto a toto neviděl a vůbec to nezná. Často totiž to, co je pro vás samozřejmé, je pro ostatní naprosto neznámé.

Mimochodem, tohle by mohla být jedna z mých rad, jak být okouzlující. Když se s vámi ten druhý nebude cítit jako neználek, který sedí doma za pecí, určitě s vámi bude raději. Lidé, kteří všechno znají a všude byli, obvykle nepůsobí jako úžasní společníci, ale jako ta vychloubačná individua, zvlášť, když se podivují: Ty to neznáš?! Jak je možné, žes tam ještě nebyla?! A ruku na srdce – vy chtěli byste snad chtěli s někým takovým trávit čas?

úterý 29. ledna 2013

Ješitnost či egocentrismus?

Byla jsem přesvědčena, že ješitní jsou zejména muži. Alespoň z lidí, které znám, jsou rozhodně ješitnější… vlastně skoro o sto procent. Ale abych jim nekřivdila, rozhodla jsem se, že si význam slova vyhledám ve slovníku: samolibost, nafoukanost, domýšlivost… až tak silné výrazy bych nepoužila, spíš trochu větší zaujatost sebou samým. I tak je její výskyt v mém okolí mírný. Možná bych spíš měla použít výraz egoismus nebo egocentrismus…

Ukázalo se, že se mýlím. Ačkoliv si o sobě nemyslím, že bych byla ješitná a nejspíš jsem to netušila: mít svůj vlastní chodník slávy v Praze je pro mě velice uspokojující. Moje jméno napsané na chodníku. Vyskládané z krásných bílých kostiček mezi těmi ostatními šedivými. Jak povrchní! A jakou obrovskou radost z toho mám…

Do té doby, než jsem ho uviděla, jsem si myslela, že se u různých restaurací, plakátů, billboardů a vším možným, co obsahuje moje jméno, fotím proto, že je to legrace. Mám celkem neobvyklé jméno, tak jsem si říkala, že to je sranda ho někde objevit. Ale jak vidím, asi se za tím skrývá i něco jiného…

P. S.: A pak se divte, že jste lidem sympatičtí, když je oslovujete jejich křestním jménem. Alespoň se můžu utěšovat tím, že to takhle má skoro každý. A ještě jedna poznámka… v postcrossingu jsem si vylosovala dívku se jménem Victoria, která mimo jiné sbírá pohledy, na kterých je její jméno. Takže v tom aspoň nejsem sama. Chabá útěcha, ale co se dá dělat…

pondělí 28. ledna 2013

Pé há dé

Onehdy jsem si rozšiřovala obzory a narazila jsem na článek zabývající se oslovováním člověka, jenž získal titul Ph.D. Mimo jiné mě také zajímalo, kolik teček tam vlastně je.

Když jsem zjistila, že mohu říct, že studuji doktorát a získám titul [pí ejč dý] nebo taky [pé há dé], docela jsem se tomu zasmála. Zpětně jsem si vybavila, že na doktorandy existuje značné množství vtipů a narážek. Od 10 otázek, které nemáte dávat doktorandovi po vysvětlení, proč Bůh nemá Ph.D.

Samozřejmě nechybí vysvětlení titulu. Prosím Hoďte Drobné. Dokonce existuje komis pro doktorandy, a jak jsem kdysi zmiňovala, tak i úchvatný film, Ph.D. movie.

P. S.: Je zajímavé, že  jiných vysokoškolských titulů si nikdo legraci nedělá.

neděle 27. ledna 2013

V cizí kůži…

Myslím si, že je mou silnou stránkou umět se na věci dívat z více úhlů. Ne vždy se mi to daří, to je jasné, ale někdy se umím vcítit i do toho „prevíta“.

Tímhle článkem chci navázat na nedávnou (vlastní) kritiku zdravotnictví. I když se mi současný přístup nelíbí, doktorkou bych být nechtěla ani za nic. Myslím, že to je stejně náročné jako být učitel. Spousta práce, starostí. A vděk nikde.

Jen si to představte: léta studia, zkoušek, písemek a pak vám každý nemocný jouda tvrdí, že na internetu to ale našel takhle… Děkuju pěkně!

sobota 26. ledna 2013

Neměli bychom jenom psát, ale taky číst…

Včera jsem v kanceláři jsem měla chvilku času, a tak jsem se pustila do čtení. Do studia svého dalšího příspěvku do skript. Jak říká můj vedoucí – citováno v názvu článku – měli bychom vidět, i co napsali jiní, a ne jen psát sami. Ale kde na to vzít čas? To vám brzy poradím v dalších lekcích time managementu.

Kniha "Jak udělat dojem a přesvědčit" mě hned zaujala. Je krásná, nová a ještě nečtená. A taky je moderní, naprosto vhodná pro čtení v kanceláři. Obsahuje krátké kapitoly, které můžete přečíst o přestávce mezi svou běžnou prací.

A když ji tak čtu, spousta věcí mi dochází. Takové ty drobnosti, které jsou jasné, ale dosud vás nenapadly v této spojitosti.

Například znám nejméně dva lidi, kteří jsou normální. Jako já. (Schválně se vyhýbám slovu obyčejní.) Zkrátka nejsou na první pohled nijak zvlášť zajímaví. Ale lidi je mají rádi a já k nim také pociťuji zvlášť silnou náklonnost. Jak to dělají?

Teď, když si to čtu, připadá mi to naprosto jasné. Druzí je milují, protože se vedle nich cítí výjimeční. Naslouchají vám, jako byste měli ty nejlepší nápady na světě a opravdově se o vás zajímají. Chtě nechtě vám přirostou k srdci.

pátek 25. ledna 2013

Dobře, to se stává

Prohlížím si šufle s materiály na kreslení, a když vyndám náčrtník, že si něco zkusím nakreslit, vypadnou na mě obrázky, které jsem si přivezla z Prahy. A které jsem chtěla použít jako dárky k loňským (!) Vánocům. Fajn, bručím si pro sebe.

Vespod je pouzdro na vizitky a ty moje se jen tak povalují v rohu. Docela se tomu divím, a tak ho otevřu, že je tam uklidím, a málem mě klepne. Navrchu je vizitka mojí kolegyně a pod ní ty, které už asi týden hledám po všech možných skříních, šuflatech, penálech, peněženkách a dalších nepravděpodobných místech.

Moc dobře vím, že s vizitkami se má zacházet s úctou, jako by to byl ten samotný člověk. Takže je nenechávám zbůhdarma jen tak někde povalovat. Také jsem si pamatovala, že jsem je bezpečně, hezky a šikovně uklidila na místo, o kterém jsem se domnívala, že si ho zapamatuji a budu k nim mít snadný přístup. Nestalo se.

Nejraději bych si vynadala do idiotů. Samozřejmě, že vizitky najdu ve chvíli, kdy si musím o kontakt potupně říct znovu. A štve mě, že vypadám jako nějaký bordelář nebo tak něco. A ony byly hned v prvním šufleti, hezky po ruce, mršky.

Ale v duchu svých předsevzetí si to snažím nevyčítat. Žádné nadávky na svou vlastní adresu. Kdyby se to stalo někomu jinému, někomu, koho mám ráda. Maximálně bych řekla: „To je blbý, ale zas tolik se nestalo, ne?“ A nejspíš by mě ani nenapadlo, že má doma nepořádek, spíš že má spoustu práce a měl by trochu zvolnit. Stejně je zvláštní, že k sobě tolik ohleduplnosti člověk nemá. A tak si říkám: Fajn, to se stává. Dala jsem si je někam, kde je zaručeně dříve nebo později najdu. A tak se i stalo. Takže co.

Jak zkvalitnit vztah?

Výborně Hofstadtere, nic ženy nerozpálí víc, než analogie s vývojem softwaru.

Mám chvilku času, než půjdu s přáteli ven. Už jsem si udělala pracovní povinnosti, a tak jsem si pustila další díl Big Bang Theory. Tentokrát s5e14 (překlad: série 5 díl 14). A zaujal mě Leonardův nápad s beta testováním. Je to trochu příliš vědecké, ale vlastně báječná myšlenka. Spočívá v tom, že si napíšete – určitá výhoda pro ty nesmělé – co vám na partnerovi vadí a pak mu seznam předáte. Samozřejmě je také možné si ty věci rovnou říci, ale musíte mít chladnou hlavu. S tím problém nemám. Obvykle se neovládnu a „vyletím“ tak jednou za pět let nebo i méně.

Já mám opačný problém – moje stížnosti jsou často brány na lehkou váhu, protože nejsem typ vzteklouna, křiklouna nebo brblouna. I když se doopravdy hodně zlobím, mluvím relativně normálním a celkem klidným hlasem.

Každopádně ovšem pomáhá, když druhé straně řeknete, co se vám nelíbí, co by měla změnit a podobně. Ovšem nemělo by to dopadnout jako v tomto díle, že jeden dostane obrovský málem nekončící seznam všech svých i sebemenších hříchů. S něčím byste se také měli smířit. Nemůžete si druhého člověka předělat k obrazu svému. Hodí se také zajímat o asertivitu, která ve své podstatě radí to samé. – Druhého nikdy k ničemu nenutit, a pokud se vám něco nelíbí, dát to najevo. Alespoň my ženy máme totiž často sklony být uražené, když jsme udělaly dobrou večeři a nikdo ji nepochválil, když s námi nikdo neslaví náš úžasný úspěch, když s námi nejde partner do kina… Možná je klíč úspěchu v tom říct, co chceme. Třeba toho druhého vůbec nenapadlo, že potřebujeme slyšet ocenění našich kulinářských dovedností. Stačí přece, že se každý den těší domu na večeři a stěžuje si na ty blafy ve všech okolních restaurací. To nemusí být vybíravost, to je známka toho, že vám se nikdo nevyrovná. Ale jak vy to máte vědět?

K zásadám asertivity patří upřímnost a otevřenost. Na rovinu řekněte, jak se cítíte. Někdo z takového vyjádření může být zmatený, nebo se mu to nemusí líbit. Dnes nejsme zrovna dvakrát zvyklí mluvit o svých emocích, ale to neznamená, že z velké části neovlivňují naše jednání. Je rozdíl, jestli řeknete: „Jsem smutná, že tak málo nechodíme do muzeí nebo na výstavy, protože bych se chtěla kulturně dál rozvíjet a mít přehled.“ Pozn. Do věty se nehodí slovo „vůbec“ nebo „nikdy“, neboť působí konfliktně a partner se spíš na řešení může zaměřit na hledání jediného konkrétního případu, kdy s vámi někde byl. Navíc to vypadá jako osočování, ale o to vám vůbec nejde.

A nebo když řeknete: „To je hrozný, jak dlouho už jsi se mnou nebyl v žádném muzeu nebo na výstavě?“ Opět jde spíše o výtku, naléhání či přímo citové vydírání. Pokud se chováte asertivně, znamená to, že dáváte najevo, jak se cítíte, co se vám líbí nebo nelíbí, ale konečné rozhodnutí necháváte na druhých. Jestli s vámi do muzea chodit nechce, tak nemusí, ale měl by vědět, že je vám to líto. Mimochodem citové vydírání vypadá jinak, tohle je pouze sdělení faktu.

čtvrtek 24. ledna 2013

Když někdo umí...

Jak víte, píši disertační práci na téma společenská odpovědnost firem (CSR), a tak se zajímám o všechno, co bylo v této oblasti napsáno a publikováno. Už před pár lety jsem se setkala s knihou Lucie Kuldové "Společenská odpovědnost firem - etické podnikání a sociální odpovědnost v praxi". Tehdy ještě nebyla doktorkou (Ph.D.).

Nyní se nestačím divit. Už má druhou knihu. A taky je zakladatelkou a výkonnou ředitelkou Asociace společensky odpovědných firem a má svoje stránky. A je autorkou "celé řady odborných statí, vědeckých studií a metodických příruček zabývajících se problematikou společenské odpovědnosti". A taky je "certifikovanou manažerkou společenské odpovědnosti M-CSR od České společnosti pro jakost, o. s., členkou Odborné sekce Společenská odpovědnost organizací (OS CSR) Rady kvality ČR"... prostě fakt drsná ženská! Líbí se mi, že se tomuto témata nadále věnuje a je do něj tak zapálená. Buď je ještě lepší, než si představuji, nebo měla lepší pracovní prostředí. Každopádně mi její úspěch dává novou naději na svůj vlastní.

Vlasy – koruna krásy

Byla jsem za doktorkou, protože mi vypadávají vlasy. Nejdřív jsem si došla za „obvoďačkou“ a pak za kožní. Výsledek neuspokojivý. :-(

Vlastně ani jedna nezjistila, co se děje. Třeba jen zbytečně panikařím, když na kartáči najdu víc vlasů. Vždy´t sto mi jich má vypadnout snad každý den. A já je nepočítala, i když se to doporučuje. Ono to u nás dlouhovlásek není jednoduché.

Nikdo se neptal, jakou kosmetiku používám, co jím, v jakém prostředí se vyskytuji, jaký mám kartáč na vlasy… třeba to na to taky má vliv.

Potěšilo mě zjištění, že štítnou žlázu mám v pořádku. Ale proč nikdo nezjistil, zda mi neschází nějaké vitamíny nebo minerály? A přitom nějaké brát mám, že si to tak doplním. Proč mám doplňovat něco, o čem nevím, jestli mi to chybí?! Nechci být nevděčná, ale připadá mi, že to takhle není správně.

Nejspíš mě rozhodila rada, že se mám nechat ostříhat. Ano, je to směšné, ale připadá mi to skoro tak nepředstavitelné jako nechat si dobrovolně uříznout ruku. Ostříhat, dva šampony a ty multivitamíny… Začínám o našem zdravotnictví pochybovat. Možná už je nejvyšší čas na éru léčitelů. Chci řešit příčinu, ne důsledek. A chci se léčit jinak než antibiotiky a hormony. Chci svému tělu dělat dobře, hezky se o něj starat a ne při léčení jedné věci poškozovat jinou. I když jsou na mě milí, má důvěra klesá.

středa 23. ledna 2013

Sníh

Těším se, až přijedu domů, ještě trochu nachumelí, vytáhnu běžky a vydám se po krajině na malou projížďku! :-) Někdo má sníh rád tak jako já a dovede se v něm opravdu vyblbnout.

úterý 22. ledna 2013

Bavorský chleba

Jak už jsem několikrát zmiňovala, zajímám se o Sisi a zrovna si načítám nějaké ty knihy, abych si udělala přehled o jejím životě. Chci zjistit, proč mě tato osobnost tolik fascinuje a přitahuje. Proč bych se s ní chtěla setkat, kdyby bylo možné cestování časem (a kdybych se ho nebála).

Když jsem v Bille uviděla chléb nazvaný Bavorský chléb krále Ludvíka, rozhodla jsem se ho navzdory jeho ceně vyzkoušet. Byl žitno-špaldovo-sladový, dost tmavý s jemně sladkou chutí a já si ho doopravdy užila.

Moc mě ale nepotěšil pohled na etiketu, kde jsem se dozvěděla, že obsahuje hned několik „éček“: 260 (kyselina octová), 270 (kyselina mléčná), 300 (kyselina L-askorbová), 322 (lecitiny), 412 (guma guar) a 471 (cosi živočišného původu). Ovšem při bližší prohlídce na internetu jsem zjistila, že ani jedno z nich není škodlivé. Navíc jde samozřejmě o rozmrazovaný výrobek, takže k ekologii a energetické výhodnosti má daleko.

Zdroj: http://www.emulgatory.cz/seznam-ecek

pondělí 21. ledna 2013

Zajímavosti z internetu

Ráda bych se s vámi podělila o pár zajímavostí. Z těch méně příjemných či dokonce zarážejících to je článek dTestu o "největším slídilovi".

Z těch příjemných jsou to chochoviny. Blog cestovatele, který píše skutečně vtipně :-).

A trocha kritiky O2.

úterý 15. ledna 2013

Lednová předsevzetí

Pořád si říkám, že než zveřejním svoje lednová předsevzetí, trochu lépe si je promyslím a rozšířím. Mělo by přece jít o předsevzetí na celý příští rok. Nebo ne? 

Podle hesla lepší málo a hned než pořádně a nikdy jsem se rozhodla zveřejnit svá tři ubohá lednová předsevzetíčka, která jsou ovšem pekelně složitá.

1. Budu mluvit pozitivně. Pozitivní otázky (Chceš..., Mohl bys..., Víš..., Půjdeš..., Pomůžeš mi...) zvyšují pravděpodobnost získání kladné odpovědi. Naproti tomu ty negativní ("nechceš", "nemohl bys", "nevíš"... ) si přímo říkají o NE.
2. Zbavím se ALE. (Je to pěkné, ale... Skvělý nápad, ale... Chtěla bych jet, ale... Ráda bych to udělala, ale...) Budu o druhých mluvit jen hezky (to si myslím, že už dělám), ale upozornění, že když o někom řeknete, že je to protivná káča, vypadáte taky jako protivná káča je dalším argumentem proč si dávat pozor na to, co říkáte. O těch "špatných" je tedy lepší nemluvit vůbec. 
3. Také se chci zbavit VŽDY a NIKDY. Pochopitelně ne celkově, ale výtky typu: "Vždycky se dělá jen to, co chceš ty." "Nikdy mě neposloucháš." "Nikdy nic neuděláš správně." nejsou na místě a druhou stranu urážejí. Navíc nejsou konstruktivní a místo k řešení problému pomáhají k začnutí hádky o tom, kdy zrovna to nebylo tak, jak tvrdím.
4. Vidět příležitosti a možnosti místo hrozeb. (Prý je to pro Čechy obzvlášť problém... To vidím i u sebe.)
5. Být k sobě laskavá. Jsem taková k druhým, tak proč ne k sobě? (viz článek Chci být sama sobě laskavým rodičem
6. Narovnat se a důvěřovat si.
7. Asertivita. Mám právo na vlastní názor.
8. Pozor na sebevražedné věty. Projev by neměl začínat tím, že tomu sice nerozumím, ale budu se snažit či podobnými negativy, kdy člověk naznačuje, že je naprosto neschopný.
9. Zvládneš to a basta.
10. Ber to jako hru. O nic nejde. Pokud si nikdy do ničeho netroufáte, protože by to mohlo dopadnout špatně. Zkuste se řídit touto radou. Představte si, že vůbec o nic nejde. Berte to jako hru, jako sázku, jako by to byla ta největší hloupost na světě a vy měli dost odvahy to zkusit. O nic víc nejde. Jenom to zkusit.

Zatím mi to všechno dělá hodně práce a občas se přistihnu, že jsem řekla to, co jsem si předsevzala neříkat, ale zlepšuje se to. (Sem se to ale hodí... protože to neguje špatnou větu ;-).) Krásný první měsíc roku a brzy zase napíšu...

Předsevzetí na celý rok:
1. Psát blog. :-) Hodně často, každý týden alespoň 3 články. 
2. Dopsat, odevzdat a obhájit disertační práci.

úterý 8. ledna 2013

Lízinka z Possenhofenu

Pustila jsem se do první z knih o císařovně Sisi, které jsem si usmyslela přečíst. Tato osoba mě totiž již dlouho dobu fascinuje. Má pro mě zvláštní přitažlivost a já se domnívám, že mi četba o jejím životě pomůže trochu více poznat sebe samou.

Náhodou to vlastně docela pěkně vyšlo, protože dnes – 1. ledna 2013 – bych měla poprvé otevřít nový diář a kalendář od Krásné paní, kde se o Sisi také píše. Zároveň je nejvyšší čas na první předsevzetí a smělé plány. A když to nevyjde? Můžu si stejně jako Karel Čapek říct, že to nevadí, protože podstatou a smyslem dobrých úmyslů není to, aby je člověk splnil, ale aby je měl.

pondělí 7. ledna 2013

Vítám vás v novém roce!

Jsem ráda, že jste zůstali se mnou, a že sem občas nahlédnete, i když se tu už delší dobu neobjevilo nic nového.
 
Dala jsem si prázdniny. Vánoční prázdniny jako bych ještě chodila do školy. A nejlíp na základku, to jsem si Vánoce užívala nejvíc.
 
I když to bylo nádherné období, připadá mi, že to tentokrát uteklo nějak rychle. Snažila jsem se zapomenout, co je za den, neboť to nejlépe prodlužuje prázdniny. Ale při pohledu do diáře vidím úžasnou věc ;-). Moje prázdniny trvaly 14 dní a víkend. A mně se zdá, že ty tři týdny utekly nějak rychle ;-)). Tak to se mi ty prázdniny nakonec ještě prodloužily. A přesně tohle vám chci popřát do nového roku 2013:
 
Ať se vám krásné dny co nejvíce prodlouží
a vy si je do sytosti vychutnáte.

čtvrtek 3. ledna 2013

Proč to všechno? – Time management z trochu jiné strany

Když jsem tento týden zkoušela, ptala jsem se jedné holčiny, proč máme time management. Proč chceme řídit čas? (Nebo sebe v čase, chci-li být přesná.) Proč si vymýšlíme úkoly a plánujeme? Proč „ztrácíme“ tolik času s kalendářem, diáři a různými dalšími pomůckami?

Dostalo se mi odpovědi že proto, abychom všechno stíhali, abychom měli všechny úkoly hotové. Fajn, to se dá brát jako dobrý začátek, ale proč to? Nevěděla jsem, jak ji k tomu navést jinak, než že ji fiktivně zaměstnám. „Dobře, jste můj zaměstnanec a já vám dám práci. Támhle na polici mám deset šanonů. Vysypte všechno, co v nich je na jednu hromadu a pak to zase roztřiďte zpátky do nich. A tak pořád dokola až do konce směny.“ Moc se na to netvářila. Tak jsem se zeptala, jestli ji taková práce bude bavit. Pochopitelně odpověděla, že ne ale na otázku, co jí bude scházet řekla, že ohodnocení. S úsměvem jsem jí řekla, že jí za to dám deset tisíc za měsíc. To je hodně dobrý, ne? Chtěla taky ocenění… dobře, budu ji chválit a dostane diplom, že je nejlepší třídicí pracovník. A také to nechtěla mít jednotvárné, tak jsem jí přidala přesazování květiny z jednoho květináče do druhého a pak zpátky do prvního. Stále nebyla spokojená a do takové práce se jí moc nechtělo, ale po nějaké době hloubání ji to konečně napadlo.

Ta práce nedávala smysl. Ne pro mě, já bych z toho klidně mohla být nadšená, ale pro ni. Necítila se užitečná. A proto tu máme time management. Nejde jen o seznam úkolů nebo cílů. Musí to být cíle, které pro vás mají smysl. K tomu se vrátím v několika dalších článcích. Zatím se zkuste zamyslet nad těmi, které už máte před sebou. Nepřesazujete také pořád jen květiny z jednoho truhlíku do druhého a zase zpátky?