Prohlížím si šufle s materiály na kreslení, a když vyndám náčrtník, že si něco zkusím nakreslit, vypadnou na mě obrázky, které jsem si přivezla z Prahy. A které jsem chtěla použít jako dárky k loňským (!) Vánocům. Fajn, bručím si pro sebe.
Vespod je pouzdro na vizitky a ty moje se jen tak povalují v rohu. Docela se tomu divím, a tak ho otevřu, že je tam uklidím, a málem mě klepne. Navrchu je vizitka mojí kolegyně a pod ní ty, které už asi týden hledám po všech možných skříních, šuflatech, penálech, peněženkách a dalších nepravděpodobných místech.
Moc dobře vím, že s vizitkami se má zacházet s úctou, jako by to byl ten samotný člověk. Takže je nenechávám zbůhdarma jen tak někde povalovat. Také jsem si pamatovala, že jsem je bezpečně, hezky a šikovně uklidila na místo, o kterém jsem se domnívala, že si ho zapamatuji a budu k nim mít snadný přístup. Nestalo se.
Nejraději bych si vynadala do idiotů. Samozřejmě, že vizitky najdu ve chvíli, kdy si musím o kontakt potupně říct znovu. A štve mě, že vypadám jako nějaký bordelář nebo tak něco. A ony byly hned v prvním šufleti, hezky po ruce, mršky.
Ale v duchu svých předsevzetí si to snažím nevyčítat. Žádné nadávky na svou vlastní adresu. Kdyby se to stalo někomu jinému, někomu, koho mám ráda. Maximálně bych řekla: „To je blbý, ale zas tolik se nestalo, ne?“ A nejspíš by mě ani nenapadlo, že má doma nepořádek, spíš že má spoustu práce a měl by trochu zvolnit. Stejně je zvláštní, že k sobě tolik ohleduplnosti člověk nemá. A tak si říkám: Fajn, to se stává. Dala jsem si je někam, kde je zaručeně dříve nebo později najdu. A tak se i stalo. Takže co.
Vespod je pouzdro na vizitky a ty moje se jen tak povalují v rohu. Docela se tomu divím, a tak ho otevřu, že je tam uklidím, a málem mě klepne. Navrchu je vizitka mojí kolegyně a pod ní ty, které už asi týden hledám po všech možných skříních, šuflatech, penálech, peněženkách a dalších nepravděpodobných místech.
Moc dobře vím, že s vizitkami se má zacházet s úctou, jako by to byl ten samotný člověk. Takže je nenechávám zbůhdarma jen tak někde povalovat. Také jsem si pamatovala, že jsem je bezpečně, hezky a šikovně uklidila na místo, o kterém jsem se domnívala, že si ho zapamatuji a budu k nim mít snadný přístup. Nestalo se.
Nejraději bych si vynadala do idiotů. Samozřejmě, že vizitky najdu ve chvíli, kdy si musím o kontakt potupně říct znovu. A štve mě, že vypadám jako nějaký bordelář nebo tak něco. A ony byly hned v prvním šufleti, hezky po ruce, mršky.
Ale v duchu svých předsevzetí si to snažím nevyčítat. Žádné nadávky na svou vlastní adresu. Kdyby se to stalo někomu jinému, někomu, koho mám ráda. Maximálně bych řekla: „To je blbý, ale zas tolik se nestalo, ne?“ A nejspíš by mě ani nenapadlo, že má doma nepořádek, spíš že má spoustu práce a měl by trochu zvolnit. Stejně je zvláštní, že k sobě tolik ohleduplnosti člověk nemá. A tak si říkám: Fajn, to se stává. Dala jsem si je někam, kde je zaručeně dříve nebo později najdu. A tak se i stalo. Takže co.
Žádné komentáře:
Okomentovat