čtvrtek 29. března 2018

Rakovník – sokolovna

Hned z několika – ne moc dobrých důvodů – jsme na Velikonoce zůstali v Praze. Na internetu jsem si připravila pouze plán na první den. Naším cílem měl být Rakovník. Na stránkách města jsem si našla, co je zde zajímavého a stáhla si pár tipů na výlety v okolí pro případ, že bychom toho měli málo a bylo hezké počasí. Což nakonec bylo v podstatě celé Velikonoce, a přesto jsme toho moc nenachodili. Škoda. Chybí mi pořádná turistika.

Rakovník je překvapivě zajímavé město. Člověk by skoro neřekl, že tolik architektonických zajímavostí může být pohromadě. V prvé řadě je ale třeba promyslet, kde budete parkovat. Na Husovo náměstí o rozměrech 400 x 50 metrů (ve spěchu jsem si poznamenala centimetrů, to by bylo také jedinečné náměstí!) se totiž dostanete jedině přes závory a tím se ocitnete v placené zóně.

My parkovali u sokolovny, což bylo skvělé ze dvou důvodů. První je zřejmý – bylo to zdarma, a druhý byl ten, že mi udělalo ohromnou radost, když jsem budovu hned poznala a identifikovala na základě fotografií, které jsem zahlédla v ráno prostudovávaných letáčcích. Najdete ji i v tom, který jsme až později ulovili v místním informačním centru, nazvaném Deset zastavení moderní architektury. Sokolovna v Tyršově ulici je v něm označena jako výchozí bod vycházky. Základní kámen byl položen v roce 1913. Architektem byl Otakar Novotný (1880–1959), který patří k nejvýraznějším osobnostem tuzemské architektonické produkce první poloviny 20. století. Jeho pestrá tvorba se vyvíjela od kombinace moderny a secese, přes modernu inspirovanou holandskými domy s neomítanými fasádami (Lexova vila a tato sokolovna, Štencův obchodní a bytový dům v Praze), kubismus (majáková a vodárenská věž letiště Praha-Kbely) až k funkcionalismu (budova spolku Mánes u Štítkovské vodárenské věže v Praze).

Sokolovna v Rakovníku
Díky fasádě z neomítaných vápenopískových cihel dostala sokolovna přezdívku „Bílý dům“, i když teď už se zdá být trochu šedivou, byla v roce 2017 vyhlášena národní kulturní památkou. 

Sousední Jednotě, která je dílem Františka Alberta Libry (1891–1958) jsem bohužel pozornost nevěnovala. A tak se k němu dostanu až později.

Před kulturním zážitkem bylo třeba uspokojit nižší potřeby, proto jsme na místním infocentru hned po zakoupení turistických vizitek a otištění razítek zjišťovali, kde se tu dá dobře najíst. Předtím jsme ale smlsli indiánka na rohu v pekařství, kde byla skoro pořád fronta, což by mohlo ukazovat na jistou kvalitu vzhledem k tomu, že druhé bylo hned naproti přes náměstí. Paní z IC nás poslala do Palackého ulice do vinárny nebo do jídelny. Chvíli jsme venku okukovali jídelní lístky a pak si vybrali jídelnu, protože tam byl větší výběr. Svíčkovou za 81 Kč jsem už dost dlouho neviděla. A byla tak dobrá!

neděle 18. března 2018

Veselé ovoce (*)

I když jsem hru oznámkovala jen jednou hvězdičkou, nechci tím říct, že by byla špatná, nebo mě nebavila, ale připadá mi taková pro děti. Trochu jako prší. Akorát děti učíte počítat banány, jahody pomeranče. Hra se dá hrát od dvou hráčů, doporučený věk je 6 let.

Začínáte myslím se čtyřmi kartičkami (jestli jich bylo pět, tak mi to odpusťte) a jednou vloženou vprostřed. Jeden z hráčů, asi ten nejmladší, nebo ten, co má nejraději ovoce začíná. Na kartičkách jsou různé druhy ovoce v různých počtech jednoduše graficky rozmístěné. Když jsou na prostřední kartičce dva banány a dva pomeranče a jedna jahoda, můžete ji přebít jakoukoliv kartou, která má kteréhokoliv ze zobrazených ovocí alespoň o jedno více, na ostatních nezáleží. Takže například já ji mohu přebít svými třemi banány, u kterých jsou ještě dvě borůvky. Další hráč už musí mít čtyři banány, nebo alespoň tři borůvky. Pokud nemá, líže si z balíčku a pokud se tam hodí, může tuto kartu odhodit. Hrajeme-li dva a já už taky nemám a taky si lížu, dává se nahoru nová karta z dobíracího balíčku (takže nebudeme lízat donekonečna, což je fajn zpráva). 

Je to docela dobré na pozornost, hodně to závisí na náhodě, možná malinkato na strategii, ale žádná velká sranda to není. Snad jen, když se budete snažit udělat základní matematiku zábavnou pro děti. Na webu ji pořídíte za 116 Kč. 

Brain Storm (***)

Dala jsem tři hvězdičky lehce ovlivněná ostatními hrami z dneška. Samozřejmě se nevyrovná Bangu!, na druhou stranu je to myslím příjemně vzdělávací hra vytvářející nová mozková spojení a povzbuzující kreativitu. 

Výhodou je, že se dá hrát ve dvou. Teoreticky by si člověk mohl hrát s kartičkami i sám a snažit se vytvořit dvojice (alespoň by trénoval na Krycí jména). Výrobce uvádí, že ji lze hrát již od 12 let.

O co jde? Máte paklík kartiček s různými věcmi a vy je máte jedním slovem či ustáleným spojením nebo tak něčím spojit. Pokud vám to protihráč uzná, je to v pořádku a můžete si tyto dvě kartičky nechat. Takže třeba palmu s ostrovem a vodou a druhou kartu s vlnami lze spojit snadno slovem moře. Je to o kreativitě, maličko i rychlosti a samozřejmě určité rozumnosti protihráčů (aby vám taky něco uznali). To je na téhle hře asi nejlepší – že ji vlastně mohou hrát naprosto všichni: jakéhokoliv věku, znalostí i rychlosti. Některé pojmy se vám zkrátka spojují lépe a některé hůře. Snad se ještě sluší dodat, že naráz je vyloženo devět kartiček. Když vyberete nějaké rozumné slovní spojení, obě kartičky si můžete nechat. Předpokládám, že vyhrává ten, kdo má nejvíce kartiček. 

Hra na webu stojí od 169 Kč.

Bubbles (**)

Obrázek z netu
Celkem dobrá hra na rychlost. Házíte čtyřmi barevnými kostkami najednou. Jsou na nich různá čísla, v hlavě si je musíte seřadit od největšího po nejmenší a pak z dvaceti čtyř vyložených kartiček vybíráte tu, která zobrazuje bubliny ve stejných barvách podle velikostí, jaká měla čísla. 

Výhodou je, že se dá hrát už od dvou hráčů. Výrobce uvádí, že od 6 let. Na netu jsem ji našla za 169 Kč.

Dám příklad: červená kostka obsahovala 25 (čísla si teď jen vymýšlím), modrá 16, zelená 5 a žlutá 1 (barvy jsou opravdu tyto, tedy ne úplně vhodné pro barvoslepé). Hledáte tedy kartičku s největší červenou bublinou, menší modrou, ještě menší zelenou a nejmenší žlutou. Kdo ji vidí, sáhne na ní. Pokud měl pravdu, je jeho a smí ji dát k sobě, pokud ne, má smůlu a v tomto tahu již nehraje (čili v případě dvou hráčů si druhý může dát na čas). V dalších kolech lze ukrást i kartičku protihráči z těch, které má vyložené před sebou. Vyhrává ten, kdo ukořistil čtyři kartičky. 

Takže shrnutí: jednoduchá hra na rychlost. Celkem pohoda, ale žádná velká zábava. Duch mi připadal lepší (je aspoň 3D).

Lze hrát lehčí nebo těžší verzi přetočením kartiček na druhou stranu, případně kombinací části kartiček na jedné či na druhé straně. 

sobota 17. března 2018

Fazole (***)

Možná ta hra není takový šlágr, jak se mi teď zdá. Ale musím říct, že jsem si ji zatím zahrála jen dvakrát a nepodařilo se mi hned přijít na systém, jak vyhrát, ale přitom tam šlo trošku taktizovat, což bylo příjemná. Jenom vám to protihráč trochu kazí. A fakt mě bavila.

Tato hra původem z Afriky je pro dva hráče a dle výrobce je vhodná od šesti let. Můžete ji najít i pod názvy Kalaha či Mankala.

Spočívá v tom, že máte kuličky, důlky a základnu. Na začátku hry máte v každém důlku čtyři kuličky. Vaším úkolem je nasbírat co nejvíce kuliček do své základny. Ovšem tahy spočívají v tom, že proti směru hodinových ručiček (tedy směrem doprava, kde nejvíc vpravo je vaše základna) odkládáte vždy po jedné kuličce z vámi zvoleného důlku. Začnete-li tedy prvním důlkem u své základny, dáte první kuličku do své základny, což vás jistě potěší, ale další tři postupně po jedné rozmístíte do následujících tří důlků soupeře. 

Teď si nejsem jistá, ale myslím, že každý má na své straně šest důlků naproti soupeřovým. Vtip je i v tom, že v momentě, kdy vložíte poslední z rozmisťovaných kuliček do základny, máte ihned nárok na další tah. A další legrace spočívá v tom, že když vložíte poslední kuličku do prázdného důlku, můžete zajmout všechny kuličky soupeře z protějšího důlku a přesunout je do vlastní základny. Hra končí, když některý z hráčů již nemá žádnou kuličku. Vyhrává ten, kdo má ve své základně více kuliček. Na webu ji pořídíte za 500 Kč, ale můžete použít i několik misek, či důlků v písku na dovolené...

Jinou recenzi (ne mou), najdete zde: http://www.deskovehry.com/recenze-kalaha-mankala-zavan-africke-kultury/. Prý je oblíbená hlavně u žen. To tedy nevím proč, na mě působí spíš jako strategická hra, takže bych stejně jako u šachů čekala, že si ji oblíbí spíše muži. 

Můj dík patří Techmanii za možnost zahrát si to v Praze: http://edu.techmania.cz/cs/katalog/matohacek/570/fazole.

čtvrtek 8. března 2018

Virginia Woolfová: Paní Dallowayová (**)

Z anglického originálu Mrs Dalloway vydaného nakladatelstvím Vintage (Random House) v Londýně roku 2000 přeložila Kateřina Hilská. Vydala Euromedia Group k. s. – Odeon v Praze roku 2004 jako svou 2658. publikaci, v Odeonu publikace 100. Stran 160. ISBN 80-207-1164-3. Sazba SF SOFT, Praha.

Moje první výtka směřuje právě k sazbě, proto jsem ji na konce předcházejícího odstavce zmínila. Písmo je naštěstí alespoň patkové, ale takové nějaké úzké a vysoké. Sice to ladí s tvarem knihy, ale blbě se to čte. Nevím, co mi na něm vadí. Jako by bylo tučné a natláskané na sebe… Takové nevhodně provokující. Jako by samo o sobě křičelo: nečti mě, nečti mě! A vskutku jsem měla zpočátku chuť knihu odložit jenom kvůli tomu písmu a bílému papíru. Jak je nepříjemný do očí oproti těm lehce žlutým. Copak to takové velké nakladatelství neví?

Druhá výtka je k příběhu jako takovému. Bylo to celé nějaké divné a moc mě to nebavilo. Všechno se odehrávalo v jediném dni a šlo spíš o pocity a „bláboly“ jednotlivých účastníků. Sem tam se objevilo něco chytrého a něco zajímavého, ale víceméně mi to připomínalo spíš Kerouackův styl: piš, co tě zrovna napadne, smysl si v tom čtenář najde sám.

Ale teď už k ději. Opět upozorňuji, že může být prozrazeno něco, co nechcete vědět, budete-li knihu číst. 

Hlavní hrdinkou je paní Dallowayová, jak název napovídá. Většinou o ní ovšem budete smýšlet jako o Clarisse, tak na ni totiž myslí druhý hrdina, její kamarád z dětství Peter Walsh. Oběma jim je asi kolem padesátky a mají se rádi, možná víc, než si jsou ochotni přiznat vzhledem k tomu, že on chce okouzlit jakousi dívku v Indii, do které je údajně zamilovaný, a ona je již dlouho vdaná za politika Richarda Dallowaye. Ale zdá se, že to je hroznej suchar.

Taky je tu dívka, Italka Rezie, která si vzala chlapce jménem Septimus, a žije s ním v Londýně, který se jí nelíbí. Asi by s ním jinak byla šťastná, ale zdá se, že on se zbláznil, vidí různé tváře, slyší hlasy, vykládá si sám pro sebe, k lidem, kteří již zemřeli, a ona je tu tak sama. 

Šedá chůva se znovu pustila do pletení, když Peter Walsh na rozpálené lavice vedle ní začal chrápat. V těch šedých šatech, jak pohybovala neúnavně, a přece klidně rukama, vypadala jako bojovnice za práva spáčů, jako jeden z těch přízraků, které se noří z příšeří lesů, jež vytváří obloha a větvičky. (str. 46)

A tak postarší chůva pletla nad spícím děckem v Regent´s Parku. A tak Peter Walsh chrápal. (str. 48)

středa 7. března 2018

Kontrola předsevzetí

Odpoledne jsem si přečetla svoje předsevzetí, nejsou tak strašná, jak jsem si myslela. :-) Napadlo mě přečíst si, co se dá dělat pro podporu svých předsevzetí. I když zatím se cítím celkem úspěšná, i když reálně dělám málo co. Zvládla jsem Měsíc ponožek. Čím se liší od ostatních předsevzetí? Je jasně daný, má konkrétní drobné úkoly, které se dají plnit postupně a nezávisle na sobě. A opravdu jsem to chtěla zkusit.

čtvrtek 1. března 2018

Takový nafoukaný nic

Na první pohled vypadal krásně. 

Snědej, s bílým přelivem. 

Tak akorát velkej, aby byl roztomilej, ale přitom ne malej. 

Ostře řezané rysy.

Usmála jsem se na něj a požádala obsluhu o zprostředkování kontaktu.

Řekla si o devět korun. Budiž, to by ještě šlo.

Jaké však bylo moje zklamání, když jsme se ocitli v soukromí.

Hned jsem poznala, že je to takový ubohý nafoukaný nic.

A přitom to měl být pořádný poctivý dalamánek.