Jarní zahrádka: rybízy a melouny

Ráda bych řekla, že je u nás jaro v plném proudu, ale zdá se, že příroda má stejně jako já pocit, že je nejspíš únor. Sice už pomalu odkvétá meruňka, ale jinak je to bída. Na loňský záhonek jsem nesázela nic, protože jsem si říkala, že se tam vysemenil měsíček i sléz. Tak chodím občas okukovat i zalévat to nic, co tam roste. 

Stromky i jahůdka zimu přežili a pomalu začínají vyhazovat pupeny, teda kromě fíkovníku, který se tváří jako když trucuje. Jen holé větve a kde nic tu nic. Přesadili jsme dva rybízy, tak teď ještě pořád čekáme, zda se ujmuly, budou plodit a půjde to jíst. Byly tak trochu plané.

K růži jsem se pokusila zasít levanduli (stejně jako dozadu za stodolu), aby odháněla breberky. Údajně vadí i kočkám, tak aby mi nechodily kadit do záhonku. Ale co si tak pamatuju Mícu, tak tak spala v levanduli ráda a pak jí krásně voněl kožíšek. Když jsem u té fialové, za stodolou nám v dubnu kvetly fialky (aspoň já si myslím, že jsou to ony).

Vedle původního záhonku jsem si na podzim zryla a pohnojila jeho pokračování a letos na jaře – před tím, než přišly ty chladné dny – vysela bylinky. Se zalévání otálím, protože když má být v noci mráz, nepřipadá mi to moudré. Teď už se snažím o pravidelnou závlahu. Ale záhonek vypadá suchý. Píchla jsem do něj cvičně pár semínek žlutých melounů, ale nevím nevím. Zrovna tak jsem jich několik umístila dozadu za stodolu ke kompostu, ale tam zatím taky zalévám jen hlínu. Těm v květináčích se daří o něco lépe, i když to pořád není žádná sláva: na dlouhém klátícím se stonku dva placaté lístečky. Asi budeme mít melouny zase jenom z Lídlu.

Barevná lavička

Pro porovnání rozdílu (první prkno natřeno)

Hodně lidí prý špatně zvládá aktuální situaci: různé zákazy a omezení, měnící se opatření (takže člověk neví, co teď smí a co nesmí), únava z toho všeho a chybějící sociální kontakt – takový ten normální, osobní. Otevřené obchody, hospody… některé věci se špatně shání online, nebo si je nemůžete prohlédnout, vyzkoušet… někdy to mám taky tak. Většinou je mi to sice fuk, i když bych do hospůdky na pšeničné, nebo nějaké tmavé silné pivo zašla velice ráda, ale dokud není léto, není to tak hrozné. Když mě ale přepadá splín (přičítám ho prodělanému Covidu), obvykle si nevím rady a hledám je na svém blogu. Co jsem radila ve svém dokumentu O štěstí?

Po natření je lavička krásná jako by byla nová

Většinou to aspoň trochu pomůže. Minule to bylo zvláštní. Ani jsem neměla nijak zvlášť špatnou náladu, prostě mě jenom napadlo, že to u nás doma vůbec není hezké. Všechno je takové staré, omšelé. Dveře, lavička… A je nepříjemné, že se nikam nedostanu pro barvu, i když možná že nějaké barvy laky by mohly mít otevřeno. Chtěla jsem totiž naši lavičku uprostřed zeleno-hnědého dvora natřít na žluto. Komplementární barva z malování bude dokonalá, ne? Vlastně by byla lepší oranžová, ale bála jsem se, že tu neprosadím. Snést by se asi dala i pastelově růžová, protože ta se mi v kombinaci s hnědou opravdu líbí.

Jenže žádnou barvu nemáme, a navíc by bylo fajn, kdyby šla použít i na něco dalšího. Že bychom třeba udělali dveře ke kozám růžové? Bylo by to vtipný, ale asi ne. A tak jsem si řekla, že lepší něco než nic a požádala o hnědou barvu, kterou vloni přítel natíral plot. Budu mít nudnou hnědou lavičku, ale aspoň nebude šedivě omšelá.

Používám Lazurol: má příznivou cenu, je původně určen na laťkové ploty a hlavně ho máme doma ve chvíli, kdy si vzpomenu, že chci natírat. Dávají se dvě vrstvy a mělo by být venku nad 8°C. Což se během Velikonoc zvládlo. 

Hned po vyfocení mi na lavičku naťapali bláto kočky. Teda hlavně Gigi (černý kocourek, který se k nám adoptoval). Ale můžete mu to mít za zlé? Pro detailnější fotku mrkněte na můj článek o tlapkových ponožkách zde.

František si zabral lavičku pro sebe

Když jsem pak o pár dní později přemýšlela o tom, že namaluji i spodek lavičky, aby byla celá krásná a chráněná před povětrnostními vlivy, rozhodly se mi v tom kočky zabránit. Začalo to Frantou. Než jsem si donesla barvu, už ležel na lavičce. Tak přece ho nevyhodím. A ještě si ji pěkně držel tlapkou. Pak si pod ni vlezl Felix. Natřela jsem tedy alespoň část, kde neležel, abych na něj nenakapala barvu. A když jsem si všimla, že už odešel a já můžu natírat, objevila jsem pod zbývající částí Macíka. Tak jsem se pustila do natírání něčeho jiného. Pro realizaci tu mám místa dost.

P. S.: A dle toho vtipu o policajtech a nákupu černobílé televize je hnědá taky barva. ;-)

Kdy se koza může cítit dotčeně

Dneska ráno se mi podařilo zklamat hned dvě zvířátka najednou. Nejprve Felixe, když jsem vyšla před dům, řekla mu ahoj na jeho vítání, ale místo toho, abych ho vzala do náručí a pomazlila se s ním, jsem odešla do chlívku za kozama. A co hůř, ani cestou zpátky domů jsem si nevzpomněla, že mu mám dojít nasypat granulky a dát vodu.

Druhým nepříjemně překvapeným zvířátkem byla zajisté Líza pepř-sůl. Za normálních okolností jsem panička, co si jí nijak zvlášť nevšímá, krmí a dává vodu. A pouští na dvůr. Případně chránila před Balounem, který napadal březí kozy, protože si chtěl nechat víc žrádla pro sebe. Ale teď ji – březí kozu těsně před porodem – už podruhé otravuji, aby se zvednula a někam šla, nebo se aspoň posunula. Včera se dalo domnívat, že to je nějaký omyl nebo tak, ale dnes už je to vyloženě drzost.

Lízu postavil přítel. Včera totiž ležela v mokru a byla celá špinavá od hovínek, protože se jí nechtělo vstávat a žrát z přidavačky a kompletně si sežrala podestýlku. Dneska sice nebyla v mokru, ale samozřejmě je potřeba pod ni přidat, když si pod sebe celou noc (odhaduji) kadí a čůrá.

Obratný František

František je skvělý kocourek. Takového byste si vybrali, kdybyste chtěli psa a omylem vám dali kočku. Má rád lidskou společnost, ale není dotěrný. Na zahradě za vámi běhá jako pejsek, ale klidně si vám lehne k nohám, když se chcete věnovat pletení. Mrouká (ano, je to spíš mrou, mrou než mňau) tiše a jen když něco chce. Obvykle hladit. Někdy jídlo.

Na myši moc není, nebo je sežere dřív, než je přinese ukázat. Ale zato umí otvírat dveře od maštale. Předpokládám, že skočí na kliku a dveře se pak jeho vahou otevřou, jelikož se otevírají ven. Ale to není všechno. Otočili jsme kliku nahoru, aby to nedělal a pak tam zavřené kočičky, které tam občas pouštím na noc, aby jim nebyla zima (Mejzí má rýmu), mrznou s otevřenýma dveřma. A to nemluvím o tom, že dveřím taky nesvědčí, když jsou otevřené a může s nimi mlátit vítr, nebo na ně dokonce prší.

S otevíráním dveří to už vypiloval a umí si otevřít (viděla jsem ho minimálně jednou) i od prádelny, které mají kliku na druhé straně. A pak se mu taky párkrát podařilo otevřít domovní dveře, což nás moc nepotěšilo, protože by nám mohlo dost dlouho táhnout do předsíně, než bychom to zjistili. Ale kupodivu to nedělá. Snad jen jednou nebo dvakrát večer, když mu bylo venku moc smutno (nebo měl hlad?).

A nedávno přišel s novou věcí. Bylo to koncem března, v sobotu dvacátého, kdy jsem musela ve stodole vylézt po žebříku nahoru na „pódium“ a posunout si hromadu sena blíž, abych ji mohla shodit dolů do připravených beden. Vždy chystám jednu na ráno (hned na sežrání, jenom ji dám pod hrušku) a druhou na večer, kterou pak naplním „krmítko“ pro kozy v chlívku. František na mě koukal a mroukal. 

Vím, že kočka Macík (jeho máma) umí vylézt nahoru po žebříku, ale tušila jsem, že on ne. Decentně se dožadoval mojí přítomnosti, tak jsem mu řekla, že má jít za mnou nahoru a dál se věnovala práci. A za chvíli koukám, jak se jeho mohutné tělíčko opatrně sune po špruslíkách vzhůru. Dle výrazu v očích mu to nedělalo zrovna dobře. A když se dostal nahoru, opatrně se přikrčil, jako by se bál výšek a moc se mu nechtělo ani do náruče. Ale jakmile už jsem ho měla v objetí, hned začal spokojeně příst. Tohle mě na kočkách baví nejvíc. Jak jsou rády, když se s nimi člověk mazlí. 

A tady je pár starších fotek, které podle mě stojí za ukázání. Franta je totiž největší z našich koček a podle mě má takové trošku soví oči (často vypadá, že je vykulený). Macík má krásnější, mandlové, takové ty jak se říká kočičí. Ale na kočkách mám ráda právě tu jejich rozmanitost. Jak je každá jiná, i když jsou příbuzné. 

Franta pózuje v trávě

Franta na meruňce

Jaro bez velkého jarního úklidu

Velký jarní úklid se letos nekonal. Na podzim jsme se totiž pustili do předělávání dosud nevyužívané místnosti – původní ložnice. Byla v ní velká trojskříň, k ní patřící skříň a manželská postel s nevyhovujícími matracemi a prknem nebo dírou uprostřed, už přesně nevím. Každopádně jsme dostali použitou, ale velkou a pro nás novou postel, o které jsem psala zde. Tak nějak jsem rozhodla, že vyměníme původní obývák za ložnici. Důvodů bylo samozřejmě více, třeba to, že zde už byla ta velká nová postel a nebylo ji tím pádem nutno nikam stěhovat. Navíc bývalý obývák je velký a světlý (jak ostatně obývací pokoje bývají), zatímco ložnice na mě působila dost neútulným dojmem, navíc na mě působil tísnivě starý náboženský obraz. A tak jsme zůstali v bývalém obýváku, večer si četli nebo koukali na film, já samozřejmě také pletla (především u filmů) a sem tam i trochu šila (obsadila jsem jediný veliký stůl mimo kuchyň). Věci (oblečení a papíry) mám i v jiných místnostech, ale ve výsledku nám stačilo využívat ložnici a kuchyň, kde jsme si po nainstalování nových kamínek zvykli koukat na filmy, protože je tam teplo a má to kouzlo navíc. 

Ale na podzim jsme se rozhodli, že začneme postupně osidlovat i další místnosti, a tak jsme začali škrábat omítku v bývalé ložnici, protože jsem tvrdila, že je to tam nesnesitelně ošklivé (bílé a trochu zaprášené) a je nutno vymalovat. A předtím je samozřejmě potřeba škrábat, aby se vápno na zdi dobře chytilo. K tomu se ale zase dostanu někdy příště. Taky je o čem vyprávět. 

Každopádně po oškrábání a namalování bylo potřeba vyhodit lino (chceme mít na zemi prkna a ta původní jsou kupodivu v celkem dobrém stavu) a pořádně vytřít. Pak začalo harakiri se stěhováním nábytku: v ložnici chceme mít ten, co tam dává smysl = skříně s oblečením, které se nám ani jednomu nelíbí, ale jsou prostorné, i když značná část je bohužel bez poliček (taková truhla nastojato) a naopak v obýváku by bylo fajn mít nějaké ukázkové kousky nábytku (i zájmů). Třeba taková knihovna se tam vysloveně hodí. Počítáme tam i s kamny a gaučem. Jelikož bychom tam chtěli trávit většinu času, mělo by tam být místo na věci spojené s našimi zálibami. Tedy prostor na koukání filmů, čtení i pletení. Šití bych si ráda úmyslně nechala v ložnici, kde s ním mohu dělat nerušeně nepořádek a nemusím ho sklízet před návštěvou nebo nějakým odpočinkem.

V obýváku by krásně vypadal i skleník, ozdobná skříň s vystavenými hrnečky. Sami bychom si takovou věc nepořídili, ale když už ji tu máme, bylo by lepší, abychom si pohled na ni užívali. Tajně se těším, až některé horší kousky nahradím vlastním ozdobným porcelánem pro který mám tak trochu slabost (hlavně hrnečků na čaje mám nějak víc). 

Jenže poměrně záhy se ukázalo, že se nám nábytek do obýváku nevejde. Tuhle překáží kamna, támhle komín, tuhle okno, támhle dveře. I když byste to mohli považovat za rozmar, nelíbí se mi, když jde otevírat jen polovina dveří. Jenže když máte do místnosti dvoje dvoukřídlé dveře a na další stěně okno, jste celkem limitováni v tom, co si můžete navymýšlet. 

Ale ono i kdybychom si mohli stěhovat podle nálady, stejně přesouváme všechny kusy nábytku. V obýváku nebude žádný původní, respektive žádný původní z poslední doby, možná že se některé kousky vrátí zpátky na své dřívější místo. A protože v ložnici a kuchyni stále fungujeme, stalo se nám z domova prostředí pro známou dětskou hru: Škatule, škatule, hejbejte se!

Skříně přesunujeme z obýváku do kuchyně, gauč do obýváku, skříně do ložnice, další skříň do obýváku a pak nějak budeme muset vyšašit pootočení postele, aby mohl „projít“ skleník a vyměnit se s kredencí, která přijde do obýváku. A v rámci těchto výměn to je pořád samé: všechno vyndat, přesunout, vyluxovat, omýt, podložit nohy nábytku, natřít červostopem, všechno vložit. A tak stále dokola. 

Takže na nějaké mytí oken není ani čas, ani nálada. A navíc to vůbec nedává smysl, protože všude se hrozně práší. Ale zato se náramně těšíme na krásný nový pokoj, protože už jsme překonali krizi, kdy jsme měřili všechny skříně a lomili rukama, že se to tam ani náhodou nevejde a dokonce uvažovali, že z něj zase uděláme ložnici.

Každopádně jsme se i bez velkého jarního úklidu nauklízeli víc než většina běžných domácností, zejména co se luxování, mytí skříní a přeskládávání oblečení týče. 

Zelený čtvrtek 2021

Velikonoční zelený čtvrtek jsme si náležitě užili. Tradicí je jíst zelené pokrmy, takže jsem z mrazáku vylovila kopřivový špenát, který jsem si připravila vloni. Tak aby se dojedl, než budou čerstvé kopřivy. Přidala jsem k němu osmažený česnek s cibulkou a dvě vajíčka (a taky sůl a pepř). Opekla jsem brambory s kousíčkem krkovice, kterou budeme večer péct na ohýnku, a přidala tři další vejce. Celkově to chutnalo dobře. 

A celé dopoledne jsme se věnovali sázení. Prý co dnes zasijete, to pěkně poroste. Zítra se prý nemá hýbat s půdou, což po dnešku opravdu nebudu mít náladu. Fotky záhonků dodám až později, protože zatím je to dost nuda, když na nich jsou jen semínka. Ale můžu prozradit, že jsem zasela mátu, meduňku a levanduli (k růži, prý jí to dělá dobře). Z loňských semínek měsíček a sléz. A do květináčků na předpěstování oranžová cherry rajčátka a žlutý meloun.

Přes den bylo krásně teplo, večer se pak lehce ochladilo a dokonce spadlo pár dešťových kapek, i když v předpovědi tvrdili, že nic takového nenastane. Hned jsem si vzpomněla na vtip, jak se tatínek oboří na syna, zda to on dal ten barometr na déšť. „Ano,“ odpoví synáček nevzrušeně, „chtěl jsem mu ukázat, jak vypadá velice pěkné počasí.“

P. S.: Pokud si chcete přečíst něco o Velikonocích z mých článků, můžete jednoduše kliknout na příslušný štítek, nebo sem. I s tímhle je jich 22.