František je skvělý kocourek. Takového byste si vybrali, kdybyste chtěli psa a omylem vám dali kočku. Má rád lidskou společnost, ale není dotěrný. Na zahradě za vámi běhá jako pejsek, ale klidně si vám lehne k nohám, když se chcete věnovat pletení. Mrouká (ano, je to spíš mrou, mrou než mňau) tiše a jen když něco chce. Obvykle hladit. Někdy jídlo.
Na myši moc není, nebo je sežere dřív, než je přinese ukázat. Ale zato umí otvírat dveře od maštale. Předpokládám, že skočí na kliku a dveře se pak jeho vahou otevřou, jelikož se otevírají ven. Ale to není všechno. Otočili jsme kliku nahoru, aby to nedělal a pak tam zavřené kočičky, které tam občas pouštím na noc, aby jim nebyla zima (Mejzí má rýmu), mrznou s otevřenýma dveřma. A to nemluvím o tom, že dveřím taky nesvědčí, když jsou otevřené a může s nimi mlátit vítr, nebo na ně dokonce prší.
S otevíráním dveří to už vypiloval a umí si otevřít (viděla jsem ho minimálně jednou) i od prádelny, které mají kliku na druhé straně. A pak se mu taky párkrát podařilo otevřít domovní dveře, což nás moc nepotěšilo, protože by nám mohlo dost dlouho táhnout do předsíně, než bychom to zjistili. Ale kupodivu to nedělá. Snad jen jednou nebo dvakrát večer, když mu bylo venku moc smutno (nebo měl hlad?).
A nedávno přišel s novou věcí. Bylo to koncem března, v sobotu dvacátého, kdy jsem musela ve stodole vylézt po žebříku nahoru na „pódium“ a posunout si hromadu sena blíž, abych ji mohla shodit dolů do připravených beden. Vždy chystám jednu na ráno (hned na sežrání, jenom ji dám pod hrušku) a druhou na večer, kterou pak naplním „krmítko“ pro kozy v chlívku. František na mě koukal a mroukal.
Vím, že kočka Macík (jeho máma) umí vylézt nahoru po žebříku, ale tušila jsem, že on ne. Decentně se dožadoval mojí přítomnosti, tak jsem mu řekla, že má jít za mnou nahoru a dál se věnovala práci. A za chvíli koukám, jak se jeho mohutné tělíčko opatrně sune po špruslíkách vzhůru. Dle výrazu v očích mu to nedělalo zrovna dobře. A když se dostal nahoru, opatrně se přikrčil, jako by se bál výšek a moc se mu nechtělo ani do náruče. Ale jakmile už jsem ho měla v objetí, hned začal spokojeně příst. Tohle mě na kočkách baví nejvíc. Jak jsou rády, když se s nimi člověk mazlí.
A tady je pár starších fotek, které podle mě stojí za ukázání. Franta je totiž největší z našich koček a podle mě má takové trošku soví oči (často vypadá, že je vykulený). Macík má krásnější, mandlové, takové ty jak se říká kočičí. Ale na kočkách mám ráda právě tu jejich rozmanitost. Jak je každá jiná, i když jsou příbuzné.
 |
| Franta pózuje v trávě |
 |
| Franta na meruňce |
Žádné komentáře:
Okomentovat