Po snídani venku v altánu jsme s tchánem vyrazili nakrmit a podojit kozy. Myslila jsem si, že by mi zase mohl nastartovat sekačku jako včera, ale nakonec to neklaplo. Sice několikrát zmáčkl sytič, nebo co to je, ale nechytla. Ono to taky není žádná sranda tahat za ten provázek, když kozy ukousaly (a myslím, že i rozžvýkaly) to madlo, za které se to mělo držet. Provázek pak řeže do rukou.
Tchán to několikrát vyzkoušel, pak jsem to párkrát, jen tak pro sichr, zkusila i já. Ale jen jsem si omačkala ruku. Sekačka párkrát zachrčela, ale nechytla. Už jsem si nahrabala do přepravky seno, že ho dám kozám, ale pak mě napadlo, že bych mohla zkusit požádat o pomoc chlapy (dělníky na stavbě). Jenom mi to samozřejmě bylo blbý. Nejsou tam od toho, aby mi startovali sekačku a zároveň se jim asi nebude chtít odmítnout. Na druhou stranu jim to nic neudělá a nebude je to bůhvíjak zdržovat.
Vzpomněla jsem si na slova psycholožky, že nerada žádám o pomoc, v duchu jsem ještě doplnila, že to je těžký, když jednou z mých nejvíce ceněných hodnot je samostatnost a že si zakládám na tom, že neobtěžuju jiné lidi s tím, co není jejich problém. Ale rozhodla jsem se, že to bude můj bobřík odvahy. Že to zkusím podat tak, aby mohli snadno odmítnout. Ještě jsem se optala tchána, jestli mu to nepřipadá blbý je o to žádat. A hned mi hlavou běželo, že je zbytečný (a zbabělý) ujišťovat se, že má člověk pravdu. Nebo se na to vůbec ptát. On není o nic moudřejší než já. Takže pokud já si myslím, že to je v pořádku a chci to udělat, na jeho názoru nezáleží. Přesto se moje nejistota ukázala v tom, že jsem se dožadovala potvrzení, že je to správné. Proč se potřebuju ujišťovat u ostatních? A co by se stalo, kdyby to správné nebylo?
Asi nic. V nejhorším případě bych zneužila na svou práci na pět minut jiného člověka, který to v klidu zvládne. Já sama bych jim v opačném případě taky bez problémů pomohla a ještě bych nad tím mávla rukou, že to nic nebylo. Tchán mi to naštěstí potvrdil, i když vyjádřil pochyby, že se jim to podaří, když to takovou dobu nešlo nám.
Došla jsem tedy k jednomu z dělníků, který byl venku. Přemítala jsem, jak se ho zeptat, protože jsem nikoho nechtěla urazit tím, že bych se ptala, jestli by mi někdo mladý silný mohl pomoci, někteří totiž nejsou tak úplně mladí a jiný zase nevypadají, že jsou silní. Kluk naštěstí správně vyhodnotil, že by to nemusel zvládnout, a tak vybral jiného. Slyšela jsem, jak vevnitř říká, že by paní domácí chtěla pomoct se sekačkou. Znělo to moc hezky: paní domácí. I to, jak pěkně to řekl.
Vylezl urostlý mladík. Možná spíš při těle než urostlý, ale jistě silnější než my dva s tchánem. Jak jsme tak kráčeli přes dvůr, najednou se venku vylíhli i ostatní a hlavní šéf na něj volal, co se stalo, že jde ke kozlovi a jestli se ho nebojí. Manžel mi říkal, že se jeden z nich extrémně bojí a že si z něj chlapi kvůli tomu trochu dělaj srandu. Ze strachu, že by mi mohl prchnout, nebo se cítil opravdu nepříjemně, protože by bylo srabácký mi nechtít najednou pomoct, když už se mnou vyšel ven a taky přiznat před holkou, že se bojí malýho búrskýho kozlíka, tak jsem rychle řekla, že je přivázanej a dost daleko. A ještě jen pro něj jsem dodala, že by se přestali pošklebovat, kdyby je prohnal. Už jsem nedoplnila, že si s Hektorem poradím i já a že to většinou jen zkouší. Stačí ho bafnout za rohy a je nahranej. Není útočnej, nenabíhá do lidí. Jenom se staví na zadní a zastrašuje. Ale klidně by si na to nabíhání mohl zvyknout, kdyby ho chlapi naučili, že je to fajn způsob, jak se předvést.
Vytáhla jsem sekačku za stodolu. Ukázala, že je potřeba chytit rukojeť a dole je provázek (už bez madla) a s tím je potřeba rychle a silně trhnout, na což já nemám sílu. Ukázala jsem i jak a najednou se ozvalo: „Brrrrrrrrrmmm.“ A já tam stále a koukala na nastartovanou sekačku a připadala si jak blázen.
Tak jsem mu poděkovala s takovým nějakým mumláním, že děkuju, že evidentně stačilo, že přišel, že na to má dobrý vliv. Nevím, jestli jste to zažili stejně, ale zdá se, že takhle to běžně funguje u problémů s počítačem, když si zavoláte ajťáka. A čím víc nepříjemnej ajťák a víc se vám ho nechce volat, tím spíš se to stane.
