Rekonstrukce spuštěna, není cesty zpět

Průhled z kuchyně až do posledního pokoje

Rekonstrukce už je v plném proudu. Před čtrnácti dny jsme si mysleli, že se chlapi staví domluvit nějaké organizační věci, rekognoskovat terén a podobně, a oni přišli hnedka se čtyřmi dělníky a pustili se do práce. Než jsem se vzpamatovala a udělala první fotky, už byly omlácené stěny a někde pryč i podlahy. Dohodlo se snížení stropů sádrokartonem, díky čemuž dojde k určitému zateplení. 

Doufám, že je to správný krok. Jak mám averzi ke změnám, preferovala bych spíš zateplení toho, čemu honosně říkáme půda. Dá se tam vylézt jedině po žebříku zvenku a nic tam není. I když tam dříve býval jeden z holubníků. K zateplení by též měla přispět nová okna a vchodové dveře. Ostatní dveře chceme opravit a buď svépomocí nebo díky profíkovi zrenovovat. 

Padla i úvaha o přidělání patra, ale myslíme si, že to je zbytečné. Dvojgenerační domy už moc nefrčí a taky se musí celé vytápět a uklízet. Ale samozřejmě představují výrazně víc místa pro všechny krávovinky, které člověk chce či potřebuje. Například můj vysněný ateliér na pletení, předení, šití, malování a další nepořádek dělající tvorbu.

Rekonstrukce je teď téma číslo jedna. Nejprve to bylo vyklízení, což bylo fakt strašný. Kam nanosit všechny věci, aby byly uchráněny od myší, molů, vlhka a plísně? A taky aby se nerozbily při tom stěhování? Některé památné hrnky, obrázky a podobně si vzala tchyně – u něčeho se těším z toho, že už se to k nám nebude zpátky vracet, protože nejsem právě fanouškem nádobí, které se nepoužívá. Mám spousty hezkých hrnečků, konviček a talířků a samozřejmě že jsem smutná, když se naťuknou nebo dokonce rozbijí, ale nejvíc radosti mi dělají právě ty, které používám. Třeba hrneček z Tchaj-wanu, ze kterého piju jen v květnu (aby se moc neopotřeboval), protože mi ho odtamtud dovezla bývala přítelkyně kamaráda z vejšky na kolejích. To byly „bezstarostné“ časy!

Oškrábaná stěna a snížený strop v ložnici

I když se to zdálo nemožné, nakonec jsme všechno vynosili a odstěhovali. Včetně velké dvoumetrové manželské postele z Hiltonu. Víte, že máme nějakou vyřazenou postel z tohohle hotelu? Přijde mi to docela vtipné. Spíme si jako v Hiltonu. Manžel si tedy pořád stěžuje, že by chtěl u postele čelo, aspoň to za hlavou, aby se dalo usadit a koukat na film, když člověk chce a třeba je nemocný. 

Stejný problém jsme měli u gauče v kuchyni. Když jsem o tom mluvila s mamkou, vzpomínala, že jí děda říkal, že v kuchyni je potřeba mít gauč, kam se člověk po obědě natáhne. Tenhle zvyk jsme stejně jako kafe po rodičích nepřevzali, ale přesto jsme kuchň měli dost jako společenské místo a gauč do ní chceme. Nejlépe nějaký rozkládací, na kterém se případně může vyspat návštěva. Protože je kuchyně nejsvětlejší místností, trávím tam ráda hodně času. Především dopoledne, kdy tam okny svítí sluníčko a i v zimě pak má takový pozitivní nádech.

Tím se pomalu dostávám k tématu, o kterém jsem chtěla psát: dlažba. Ale jelikož už jsem vyčerpala kapacitu na příspěvek, který si stihnete přečíst než vypijete tu kávu, co já nepiju, tak se k tomu dostanu až příště. Zatím se můžete podívat na pár fotek a taky na plánovanou dlažbu do kuchyně, o které jsem psala zde.

Ložnice s vytrhanou podlahou a připravenými podhledy