pátek 30. listopadu 2012

I když je bílý den, po Praze je lepší chodit…

Na tuhle větu jsem si náhodně vzpomněla, když jsem se pustila do psaní těchto článků. Pronesl ji jeden náš starý učitel na střední škole, když jsme se chystali na výlet do Prahy. Myslím, že jsem tehdy nejela, nebo už si na to nevzpomínám. Možná tušíte, k čemu chtěl nabádat středoškolské studentky. Ano, myslel tím, že bychom se tam nikde neměly toulat sami.

Ajo, už si vzpomínám. Jeli jsme do Prahy do multikina, protože jsme vyhráli v softbalu nějaké ty penízky. Prozřetelně jsem tehdy zvolila Medvědí bratry, nádherný kreslený animák, takže jsem pak vycházela v ještě lepší náladě, než v jaké jsem přišla a broukala si: Tell everybody I´m on my way, zatímco ti, kdo byli na Umučení Ježíše Krista nebo na tom druhém, na co už si nevzpomínám, se z kina vymotali lehce zelení, otrávení, zhnusení a nevím jací.

Pokud si dobře vzpomínám, tak stejně jako v kině, jsem i jinde chodila sama, protože víc než pražské hospody mě zajímala například knihkupectví. A mám takové tušení, že jsem v jednom z nich za pár korun koupila své nejlepší kamarádce knihu Netvor zvaný mladší sestra. Bylo to fantastické čtivo a myslím, že v jejím případě bohužel i popis reality. P. S.: ona je ta starší ;-).

Vrátím se zpátky k názvu, do kterého se mi už nehodí vůbec nic jiného, než co tenkrát prohlásil jeden náš vtipný spolužák. Učitelovo vážné: „I když je bílý den, po Praze je lepší chodit…“ doplnil: „… ozbrojen.“ Pokud si dobře vzpomínám, učitele to tenkrát z míry nevyvedlo a prohlásil, že to možná taky.

Každopádně tentokrát jsem se tímto problémem zabývat nemusela. S tímhle kamarádem jsem se cítila naprosto bezpečně, i když jsem se musela usmát tvrzení, že s ním mi nic nehrozí. Stačilo večer vidět tu bandu asi sportovních fanoušků (nebo neonacistů, z okna to nešlo poznat), která se vyvalila z hospody a kolem stály tři policejní dodávky plné ozbrojených policistů. Co by asi tak s něčím podobným chtěl udělat sám?

Ujišťování žen, že právě s vámi jsou v bezpečí, patří nepochybně k oblíbeným mužským tvrzením a nemá cenu jim odporovat. Pravdou také je, že s různými lidmi cítím odlišnou míru bezpečí. To závisí nejen na stavbě těla dotyčného, ale také sportovních a intelektuálních výkonech. V neposlední řadě to ovlivňuje mnou vnímaná míra, do jaké mu na mně záleží.

čtvrtek 29. listopadu 2012

Trhy s paličkováním (podzim 2012)

S kamarádem jdeme na podzimní krajkářské trhy. U vstupu sedí dva kluci, skoro jediní, které za celou dobu potkáme. ;-) Na základě vyprávění o Londýně, kde prý muži čekají před obchoďáky na své manželky, se kamarád ptá, jestli tam nemají šatnu pro odkládání pánů, za což si vyslouží mírně káravý pohled ode mě a smích od kluků.

Asi ho trochu zaskočím, když se rozhlédnu kolem a nesmlouvavě prohlásím, že to musíme vzít nějak postupně. Budova je tvarovaná do U, což znamená, že se trochu víc nachodíme, ale jinak to celkem ničemu nevadí. S úsměvem tvrdím, že použijeme pravidlo pravé ruky, které by mohl využít v jeskyních nebo podzemí či kdekoliv jinde v bludišti, kdy neví kudy kam, aby se neztratil, nebo aspoň nebloudil v kruhu. Pravidlo pravé (levé) ruky v tomto případě znamená, že podle zvolené ruky jdete pořád kupředu a držíte se při zdi. Když potkáte křižovatku, zahnete doprava, pokud to bude slepé, opět vylezete a půjdete dále doprava a tak pořád dál, až narazíte na východ… pokud to nebude příliš dlouhé podzemí a nedojdou vám zásoby pití. Tím, že půjdeme systematicky jednu místnost za druhou, zabráníme tomu, že bychom pak některé navštěvovali víckrát a nevěděli, kde jsme už byli a kde nikoliv. Zpočátku můj systém trochu pokulhával, protože bychom šli v protisměru ostatních, ale pak jsem si všimla, že v chodbě jsou místnosti vždy jen na jedné straně (vnější strana U), a tak jsme to dělali tak, že jsme se procpali na konec chodby a zpátky už šli s davem.

Raději jsem informovala předem, že asi budu značně nadšená, neboť jsem se na tuto událost již dlouho těšila a nikdy na žádné podobné nebyla. Navíc jsem si moc dobře vědoma toho, že na mě kumulace tvůrčích lidí působí silně pozitivně až euforicky. A tady jich bylo tolik…

Po několika prvních místnostech jsem si všimla zkoumajících pohledů mého analyticky zaměřeného kamaráda. Trochu mě zaskočilo, že nezkoumal různá dílka, nástroje a klubíčka jako já, ale mě. Když jsem se ho na to zeptala, nebo si všiml toho, že o tom vím. Přiznal se mi, že na mně žádné velké nadšení nevidí. Byla jsem z toho trošičku nervózní, protože pravdou bylo, že jsem cítila určité zklamání. Představovala jsem si, že to tam bude vypadat jako u mojí lektorky doma, nebo jako tehdy v Moravském Krumlově na výstavě. Prostě spousta nádherných obrázků z jemných nitek, a podvinky, různé druhy paliček, třeba i takové ty vykládané drahými kameny, které jsme viděli v muzeu v Prachaticích. A zatím to byla celkem slabota. Teda byly tam i různé jiné zajímavé věci, ale nějak to nebylo ono.

A pak se to najednou změnilo, nevím čím, proč, ani jak, ale objevilo se zkrátka něco, co mě rozzářilo a pak už to nebyl problém. Možná to bylo tím, že jsem vyrazila se zvídavým člověkem, kterého zajímalo, jak se to dělá, k čemu jsou různé nástroje. Jak to, že z pouhých nití vznikne obrázek? Čím se to tuží? Vzpomínám na to s úsměvem, protože to bylo příjemné a pohodové putování od stánku ke stánku. Mohla jsem se zdržet, jak dlouho jsem chtěla. Sem tam rozprávět s prodavačkami, okukovat zboží, dlouze si vybírat i nakupovat. V tomto směru jsem si docela blahořečila, že jsem si vzala dostatek hotovosti pro všechny případy.

Zaujala mě obrovská spousta věcí. Různé příze – tenké na paličkování, různé ručně barvené na pletení, pletené plédy, ponča, šála s kapuco, některé podvinky (= podklady pro paličkování), z nichž nejpřitažlivějšími pro mě jsou dámy s deštníky a další podobné romantické výjevy z doby, kdy se chodilo v krajkovém, se slunečníky a pompadúrkami. Největší útratu jsem měla asi za náušnice, protože se mi moc líbily nezvyklé tvary. Některé jsem si vybrala sama a u jiných mě spíš přesvědčil nadšený výraz mého kamaráda a tvrzení, že se ke mně hodí. Společnými silami jsme usmlouvali slevu 30 % a já přislíbila, že slečně Ivetě Valentové udělám reklamu v Brně. Nebyla bych to já, kdyby zůstalo jen u slibu. Její náušničky jsem měla na sobě na kurzu komunikace, kde jsem se o ní zmínila a zde vám nabízím pohled na některé z mých úlovků. V případě, že byste měli zájem o skleněné figurky, vinuté perle nebo skleněnou bižuterii můžete se obrátit na slečnu obrátit na e-mailu ivvall@tiscali.cz.
 
Samozřejmě jsem si koupila také nějaké příze, levnější podvinky, materiály na síťování a pár dalších věciček. Líbily se mi především všelijaké vychytávky usnadňující práci, např. pletení volánkové šály na hrábích, které se ukázalo velice jednoduchým a možná i rychlejším než klasicky na jehlicích. Dokonce to jde i na prstech. Když jsme to pak doma zkoušeli, byla to opravdu zábava, ale celou šálu bych takhle dělat nechtěla.

Opět jsem zatoužila po patchworkové dece, kterou tam měli ze čtverečků stejně jako ji plánuji já. A přemýšlím, že místo náhodně seskupených barevných čtverců ji také udělám ze čtverce složeného ze čtyř čtverečků v pořadí zleva nahoře: a, b, zleva dole: b, a. Jedno písmenko znamená jednu látku. Takovýto čtverec je pak od ostatních stejně udělaných oddělen tlustou obrubou z jiné látky. Vypadalo to nádherně, což mi potvrdil i můj kamarád. Dokonce se vyjádřil v tom smyslu, že by se mu něco podobného také líbilo. Že by první zakázka? ;-)

Musím vám popsat dvě věci, do kterých jsem se zakoukala: nůžky ve tvaru čápa nebo nějakého jiného ptáka, které vídám vyobrazené snad ve všech knihách věnovaných šití, háčkování nebo pletení. A ty jsem si také pořídila. Snad budou dobré. :-) Nebo spíš výborné, jak mi pak u jiného stánku říkala slečna, která je měla také, ale neprodávala je, vlastnila je jen pro osobní použití. A druhou věcí, která mě nadchla, a kterou si hodlám udělat, byl patchworkový stromeček. Nevím přesně jak je dělaný, pravděpodobně poskládaný z nějaké široké stuhy, ale to se na internetu vykoumá.

Poslední věcí, kterou bych ráda zmínila, je vzpomínka na větu, kterou s takovým lehce zasněným výrazem použil můj kamarád asi tak v polovině prohlídky. „Tak už vím, jak vypadá sedmé nebe.“ Podívala jsem se na něj s tázavým výrazem. Tušila jsem, že se mu tam celkem líbí, protože tam byla spousta zajímavých věcí, které nejspíš ještě nikdy neviděl a on je značně zvídavý. Doufala jsem, že to neprožívá jako moc velké utrpení a zdálo se, že se docela dobře baví přemítáním, jak by některé z těch věcí šly použít třeba u něj v oboru na něco úplně jiného, nebo jak by se daly vyrobit. Případně k čemu vlastně slouží. Ale, že by ho to až tak bavilo, mi přišlo značně nepravděpodobné. Ukázalo se, že poslední domněnka je správná. To já prý vypadám jako v sedmém nebi. Nevymlouvala jsem mu to. Byla jsem šťastná a spokojená, ale můžu být i ještě o trochu víc :-).

čtvrtek 22. listopadu 2012

Sobotní dopoledne

Probouzím se o půl osmé snad vzrušením z toho, co mě dnes čeká. Sama se divím, že nespím jako dudek, vždyť jsme včera šly spát relativně pozdě, protože jsme si povídaly a už pár dní jsem celkem unavená. No, jak ukázala Praha, výlety a nadšení, nebo možná i jenom samotná aktivita mě nabíjí. V Praze jsem víc chodila a míň spala, přesto jsem byla stále odpočatá. Snad proto, že jsem dělala něco, co mě baví. Nevím. Ne, že bych v Brně nějak strádala, ale rozhodně tam potřebuju víc spát.

Hned ráno si beru poznámkový blok a píšu si, že jsem se včera opravdu výtečně bavila díky své milé superpohostinné kamarádce, která o mně bohužel pravděpodobně nabyla dojmu, že toho šíleně moc sním – radila jsem jí, kolik toho koupit na dnešní večírek – a vypiju – 3 láhve vína pro 4 lidi jsou asi fakt dost. Ale když ono vypadalo tak dobře. :-ú Nakonec jsme byly rády, že jsme vzaly tu nejmenší půl litrovou rulandského šedého, protože bylo báječně slaďounké a všem nám moc chutnalo. Naproti tomu růžové Zweigeltrebe nás tolik nezaujalo, i když v láhvi vypadalo krásně. A samozřejmě nám jedna flaška zbyla nenačatá. Taky má pocit, že jsem vybíravá, což si myslím, že nejsem, jen mám své oblíbence a raději si koupím Choceňský jogurt, který je prostě mmmňam, než nějaký jiný, i když je třeba o něco levnější. Také mě překvapilo tvrzení, že žiju zdravě. O to se spíš – nyní velmi neúspěšně – občas pokouším. Poslední poznámka ke včerejšku byla: „Jo a pak jsme jely metrem, což bylo zajímavé a zvláštní jako vždycky. Dneska to bude taky určitě fajn :-).“ Dál už jsem se k psaní během víkendu nedostala, takže to evidentně bylo víc než fajn, i když je mi trochu líto chybějících poznámek, protože by si člověk aspoň pamatoval, co všechno viděl a navštívil.

První místo, které si z Prahy pamatuji je vyhlídka z Baby, která mě naprosto uchvátila. Je tam romantická zřícenina z 19. století a od ní můžete vidět značnou část Prahy. V tu dobu, kdy jsme tam byli se naše hlavní město halilo do mlhy jak do závoje. Dosud jsem žertovala a dívala se rošťácky kolem sebe, ale tahle scenérie s rozdvojenou řekou mi vzala dech. Na ostrůvku mezi rameny řeky byla čistička, která kupodivu vypadala docela hezky a připomínala několik bazénů. Kolem dokola byla spousta zeleně a přitom to bylo hned u Prahy! Sluníčko začínalo ohřívat mou černou bundu a já se kochala okolím. Vydržela bych tam stát snad hodinu.

U Pražského hradu jsem se vyfotila s čestnou stráží (jak trapné, pro mě i pro něj, ale dělají to tak všichni ;-)). Pak jsem se pokochala pohledem na chrám sv. Víta, který mi připomněl Notre Dame v Paříži. Miluju tyhle gotické památky. Vypadají tak vznešeně!

Když sklouzneme do Zlaté uličky, nestačím se divit. Za její prohlídku po nás chtějí 250 Kč! Sice nám nabízí, že nás pustí za stovku oba dohromady, ale my stejně nemáme čas, a tak jdeme pryč. Ukáže se, že to byl dobrý nápad, protože když se chci večer ještě trochu projít, jdeme opět tudy a nikdo tam není. Večer je to zkrátka přístupné zdarma. To ovšem turisté nemohou vědět…

Fotím si různé výhledy, neboť mě vše kolem fascinuje. Jak už jsem psala dříve - Prahu vůbec neznám, a protože jsem k ní dlouhou dobu měla odpor - který vlastně zmizel až o tomto víkendu, neměla jsem ani chuť zjišťovat, co v ní může být krásného nebo zajímavého.
Nějakým způsobem dojdeme až ke Karlovu Mostu. Kochám se Čertovkou a obdivuji portréty kreslířů na mostě. Častým obrazem je Robert Pattinson, hlavní postava Stmívání, a také další dvě známé – Bella a Jacob či spíše jejich představitelé. Častokrát také vidíme Angelinu Jolie. Fascinuje mě portrét jednoho muže, který mi je šíleně povědomý, ale nemohu si vzpomenout, kdo to asi tak je. I když se to nemá, musím si ho vyfotit. Večer ho ukážu kamarádkám, snad tu záhadu rozluštíme. Jinak bych nad tím musela pořád přemýšlet. Na rozluštění stačí kámošce pár vteřin – přece Keanu Reaves. Sama se divím, že jsem ho hned nepoznala, ale co se dá dělat. :-)

Vždycky jsem si myslela, že tenhle most je nechutně zaplněný turisty, že je skoro nemožné jej přejít. Ukazuje se, že to vůbec není pravda. Jistě, lidí je tu dost, ale skoro stejně jako kdekoliv jinde. Stejně jako v Paříži i tady sem tam visí nějaké ty zámky. Prý pro zamčení lásky.

Po dopolední procházce Prahou vyrážíme na mé krásné vysněné Podzimní krajkářské trhy. Gymnázium Jindřišská 36, které jsem si našla už včera. Trhy dnes začínaly v deset hodin a já měla obavy, že když přijdeme pozdě, nic na nás nezbyde.

Co vydrží chlap

Kámoš jde na nákup s námi a ukazuje nám, teda mně, koně visícího hlavou dolů umístěného v Lucerně. Nakupování s námi je jistě příšerné, i když jde jenom o potraviny. Plánujeme totiž zítra kolaudačku u té kamarádky a dnešní večeři. Jen nejsme schopné se shodnout, kolik toho asi tak sníme, když přijedou ještě dvě další holky.

Až v neděli zjistím, proč se mě kamarádka snažila přesvědčit, že nám to titěrné množství bude stačit. Předpokládala totiž, že nakoupí jenom na sobotní večer a nedělní oběd a večeři pořešíme operativně. Já zase předpokládala, že kolaudačka bude víc probíhat jako oslava nového příjemného bydlení, než toulky Prahou, i tak se ale nakonec ukázalo, že bylo fajn vzít toho víc a udělat si na neděli svačinu.

Možná by stačilo napsat, že je obdivuhodné, když se mnou někdo dokáže strávit čtyři bezstarostné dny. Pokud si řeknete – A co je na tom? Tak to mě neznáte, když jsem na výletě. Bezstarostnými dny myslím to, že nemohu pracovat, ani kdybych sebevíc chtěla, a tak se naplno věnuji zábavě a na práci totálně zapomenu, protože nemá smysl nad ní hloubat. A taky jsem dost daleko, abych na ni nemusela myslet. Protože takové chvíle jsou málo časté, jsem jako utržená ze řetězu. Chci všechno vidět – klasické památky, netradiční památky, pěkná místa, parky, muzea, galerie, čajovny…, všechno vyzkoušet, honem se chci věnovat všem těm skvělým věcem, které během hektických pracovních období zanedbávám: četba, křížovky, psaní na blog, ruční práce, pálení svíček, procházky, toulání přírodou a tak dál a tak dál. Sama na sobě vidím, jaký jsem janek, když někam vypadnu jen na pár dní. A tohle už bylo skoro jako dovolená. :-)

Ale to ještě nebylo všechno. Na tenhle prodloužený víkend jsem měla speciální plán – výstavu paličkování, na kterou jsem se těšila už v květnu, ale tehdy jsem se na ni nedostala, a obrazy malované pastelkama!

středa 21. listopadu 2012

Dobrá čajovna v Praze

Dobrou čajovnu jsem zahlédla na Václaváku. Sice bych raději navštívila nějakou jinou, protože tuhle znám z Brna, ale nakonec mi to nevadí.

Chvilku váhám, zda si dát Litchi čaj, čaj ovoněný osmanthem nebo Kabukichu, z níž se připravují tři nálevy. první se zalévá studenou vodou a nechá 5 minut, druhý vlažnou a třetí skoro vřelou. Poslední zvláštností je, že se čajové lístky pokapou sójovou omáčkou a snědí jako salát.

Zatímco čekám na kámoše, píšu tenhle článek a pohledy přátelům. Pak se chci ještě pustit do luštění malovaných křížovek, ale na to už nedojde. Setkání po mnoha letech je zpočátku trochu rozpačité, ale brzy mi připadá stejný jako tenkrát a tentýž člověk, se kterým si píšu. Ke zlepšení komunikace dopomůže kamarádka, která je dosti povídavá jako já a navíc tak trochu neřízená střela. :-) Podrobí ho pořádnému výslechu. Zpočátku překvapeně koukám a připadá mi to trochu neslušné, když ho přeruší málem v polovině věty o tom, co teď dělá, a navrhne takovým tím skoro direktivním způsobem, aby to vzal popořadě, pěkně od střední školy.

Oba jsme značně překvapení, ale ukáže se, že to funguje. A tato strukturovanost se mi nakonec také líbí, i když ji považuji tak trochu za neslušnou. Naštěstí mám přátele, kteří si z toho nic nedělají. Zvědavě poslouchám, co se ještě dozvím a pak – trochu pro odlehčení – škádlím kamarádku tím, že se snažím uhodnout její následující dotaz. Nakonec to není nic těžkého, stačí si představit, na co bych se zeptala já, kdybych toho věděla o trochu míň nebo kdyby mi to nebylo blbé. Takže parádní odpoledne, které ukončujeme jen proto, že musíme nakoupit.

Páteční odpoledne v Praze

Hlad mě zahnal do Subway, neboť mají podobné ceny jako stánky u Václaváku a aspoň se najím. Bageta je úžasná, i když si říkám, že zbytečně moc utrácím, protože jsem si včera doma mohla nachystat levnější svačinu. Trochu se zlobím na kámoše, se kterým jsme se domlouvali, že se sejdeme kolem jedné hodiny a on se zatím dosud neozval. Zvažuji, že toho využiji a porozhlédnu se po trzích paličkování sama. Aspoň ho s tím pak nebudu otravovat. S kamarádkou se máme vidět až ve čtvrt na šest, tak do té doby si to v klidu projdu.

Jenže najít Gymnázium na Jindřišské není tak snadné, jak se zdá, ani když máte přesnou adresu a mapu k tomu. Teď by se mi hodila GPS, jak mi říkal ten pán ráno v autobuse. Prošla jsem si Jindřišskou až k Václaváku a zase zpátky, ale to správné číslo nikdy nemůžu najít! Tak se někde zeptám, no. Na ulici nikoho zastavovat nebudu, nejspíš to budou turisté a nebudou vědět nic stejně jako já. Čínské bistro minu bez povšimnutí. Buď bych já nerozuměla jim, nebo oni mně, každopádně by výsledek vyšel nastejno. To chce někoho místního. Prázdná pobočka O2 se jeví jako dobrý cíl. Vychází mi to parádně a paní za pultíkem mi sama nahraje, když se ptá, jak mi může pomoci. Říkám jí, že mám netypickou otázku a poněkud méně suverénně, než jsem měla v úmyslu, se ptám na cestu. Paní (či slečna) je ale velice ochotná a hledá mi to na Googlu. Brzy mi ukazuje, že to je kousek odsud, hned za rohem. Paráda! Tam už jsem byla. Přímo před tou budovou. Stačilo jen popojít o pár kroků. Nevadí, tak jsem to aspoň našla.

Nyní je před budovou pořádná fronta, takže se mi tam ani nechce. Jednak tam bude narváno, a jednak už budu muset vyrazit pryč hned, jak se tam dostanu. Takže co teď? Ťapat se mi už nikde nechce… Jsem unavená a mám se sejít s kámošem, tak co můžu zvolit lepšího než nějakou Dobrou čajovnu?

úterý 20. listopadu 2012

Zpáteční pohled na zážitky z páteční Prahy

A to jsem nechtěla utrácet za kraviny. Ale knihy nejsou kravina, ne? 
 ***
Konečně jsem pochopila, proč tu tolik lidí chodí s deštníky, ačkoliv neprší. Jsou to průvodci a takhle jsou dobře vidět. Otázkou je, co dělají, když začne pršet?
***
V jedné menší uličce u Staroměstského náměstí stojí tmavší chlapík s jídelním lístkem a asi láká návštěvníky Prahy do nedaleké restaurace. Chci se mu elegantně vyhnout, ale nevyjde mi to. Překvapí mě, že mi nic nenabízí. … Asi s tím batůžkem, kabelkou a igelitkou nevypadám jako typický návštěvník jeho nóbl zaměstnavatele. Volá na mě: „Ahoj slečna. Jak se máš? Co děláš?“
„Studuju.“
Nevím, proč mu odpovídám, když mu do toho nic není.
„Kde?“ vyzvídá dál. Snad by si chtěl dát dostaveníčko, nebo nevím.
Nechtíc ho pěkně usadím: „V Brně.“ Poznamená, že to je daleko a nechá mě na pokoji. Ještě chvilku se tomu směji, protože mi to připomnělo Tunisko a jejich pozdravy s otázkami: „Ahoj, jak se máš? Dobře.“ A pak se mi divte, že nevím, co na to mám říct. :-)
***
Galerie Pastelka mě překvapila velikostí i cenami – malá, velké. Nadšeně jsem si koupila pár pohledů a pak přemítala, jestli jsem to trochu nepřehnala. Milá paní prodavačka se dost divila, že jsem kvůli výstavě přijela z Brna. Na rozdíl od účastníků včerejšího kurzu komunikace nepochopila žert, že umím nakreslit leda tak domeček jedním tahem. :-) Vlastně mě docela překvapilo, že nevěděla, co to je.



***
Zjistila jsem, že ve Starbucksu mají kafe. Nikdy dřív jsem ho neviděla a domnívala jsem se, že to je rychlé občerstvení podobné McDonalds. Zaujal mě jogurt s medem a vlašskými ořechy, který bych si docela ráda někdy udělala. Ovšem pravděpodobně se vejdu pod šedesát korun. Obdobně mě zaskočila cena u tvarohového dortíku velice podobného tomu, který jsem pekla o víkendu. Jeden takový kousíček stál devadesát korun. To jednoho hned povzbudí v dalším pečení.
***
V Galerii U Zlaté konvice obdivuji příjemně barevný obrázek s podivně pokroucenými pražskými domy, které vypadají jako když tančí, a na jejich střechách se povalují kočky. Ochotná galeristka mi ukazuje další výtvory malířky i jejího manžela. Nadchne mě „portrét“ kočičky z profilu. Vypadá tak úchvatně, že být to žena, řekli byste, že ji autor vyretušoval. Ale stojí čtyři stovky a tolik se mi dát nechce. Jen ze zvědavosti se ptám na cenu toho prvního obrazu ve formátu A3 nebo trochu většího. Deset tisíc mě trochu překvapí, ale znát to na mně asi není.

***
A samozřejmě jsem se byla podívat na orloj v akci :-).
 

Jak se štěstí vytrácí

I když jsem tušila, že by v tom Knižním klubu mohl být někde zakopaný pes a dlouze váhala, vypadalo to, že není. Dnes mi od nich volala nějaká paní, vyjádřila se kladně o tom, že jsem se u nich zapsala a zeptala se na nevím co. Když se ptala, jestli jsem se seznámila s podmínkami členství, popravdě jsem jí řekla, že vím jen to, co mi řekla tamta paní a jestli si to můžu ujasnit. Brzy se ukázalo, že mám jakousi slevu (cca 25 %) při každém nákupu, to teď není podstatné. Problém byl v tom, že se dost lišily informace o tom, co se stane v případě, že si z některého z katalogu, který by mi měl chodit domů 5 x ročně, nevyberu. Paní v obchodě mi tvrdila, že moje členství zanikne a já nebudu mít nárok na slevu. Což mi připadalo líto, ale rozhodně to nebylo nijak tragické. Naproti tomu paní v telefonu mi řekla, že dostanu nějaké upozornění, že jsem si nic neobjednala, nebo tak něco, a pokud tak neučiním (ani neřekla do kdy), zašlou mi na dobírku nejprodávanější titul z katalogu. Otázkou je, co kdybych to odmítla převzít? Ale i tak se mi to nelíbilo, a tak jsem se jí zeptala, jak mohu své členství zrušit.

Prý až po dvou letech a nebo do 14 dní. Což ještě splňuji. A prý to jde i po telefonu a ona to udělá. No, někdy jsem někde slyšela, že tyhle věci mají být písemně, a tak jim ještě raději doporučeně napíšu dopis. Ach jo, takový práce s takovou hovadinou.

pondělí 19. listopadu 2012

Václavák a dvojnásobné štěstí

Jak jsem si tak seděla a psala si poznámky k minulému článku, povšimla jsem si informačního centra. Třeba budou mít vizitky (myšleno turistické vizitky). Nemají, ale líbí se mi dva pohledy. Známky prý seženu na Václaváku. Fajn, tam mají i ty vizitky, ale stejně mají mít známky, když mají pohledy. Tohle je tak nelogické!

Na Václavském náměstí si všimnu Marks & Spencera, a protože mám chuť na kozí sýr, jdu se podívat dovnitř, jestli ho náhodou nemají. Nacházím spoustu zajímavých sladkostí, mlsání a všeho možného, ale sýry bohužel ne. Neodolám želatinovým bonbónkům, ale už brzy se ukazuje, že moc dobré nejsou. S radostí je tedy později přenechám kamarádce, které chutnají.

Zpátky se vracím po druhé straně náměstí a nadchne mě obrovské množství knih, takže zalezu do Luxoru. Hned si mě čapne nějaká ženská a co prý hledám, že by mi nabídla členství v Knižním klubu. Dneska bych měla padesátiprocentní slevu na jednu nebo tři knihy podle chuti. Nabízí mi všechno možné, ale nic pořádného, co bych doopravdy chtěla. Pak mě vede k jejich části budovy. Vybírám si jakousi knihu o štěstí a doufám, že to členství není žádný švindl. Při podpisu si pozorně čtu podmínky. Kdepak, nic co by mi vadilo. Škoda, že nemají Gretchen Rubinovou, tu bych si hned koupila.

Když stojím u pokladny, všimnu si, že mnou vybraná kniha má ohnutý roh obálky. Jdu si ji tedy vyměnit za jinou a na stejné poličce si všimnu Projektu štěstí od Gretchen. Mé srdce zaplesá. Vezmu si je obě! Teď mám dvě knihy o štěstí a připadám si dvojnásobně šťastná.

pátek 16. listopadu 2012

MBTI

Mapa Bez Tápání = Intuice

V devět třicet, přesně podle jízdního řádu, jsme byli v Praze na Florenci. Z autobusu jsem se nijak zvlášť nehrnula, neboť jsem neměla kam spěchat, celé dopoledne bylo jen moje. Nikdo na mě neměl čas, a tak jsem se mohla toulat, kde se mi chtělo. Zde jsem učinila svou první útratu – za záchod chtěli deset korun – ale aspoň byl čistý a hezký, i když se tam člověk nemohl zamknout.

Měla jsem s sebou tři zavazadla: malý batoh s hromadou nezbytných věcí, igelitku s voňavým polštářkem a kabelku na další toulání po městě. Bylo v ní to nejdůležitější, co jsem chtěla mít stále po ruce. Například mapu 1:20000 z roku 1992 a nápisem „nejnovější názvy ulic“.

Nevěděla jsem kudy kam, a tak jsem hned chtěla využít služeb mapy. Došla jsem k nějaké ulici a zjistila, že se jmenuje Prvního pluku. Fajn, to je pro začátek dobrý. Jen pro zjištění přesné polohy musím najít nějakou křižovatku a zjistit, jak se jmenuje ta druhá ulice. A zde nastala zrada, neboť v mapě nebyla Křižíkova ulice. Docela mě to naštvalo, a tak jsem sbalila mapu, mrskla ji do igelitky, abych se příště nemusela obtěžovat ani otevíráním kabelky, a vyrazila na základě intuice přímo rovně. Řídila jsem se tím, co jsem den předtím říkala jedné holčině na kurzu komunikace. Jak se mám řídit rozumem a objektivními informacemi, když jich není dostatek? Pokud nemám informace, ani směr, kterým leží centrum, a nikde není nikdo, koho bych se mohla zeptat, nezbývá mi, než dát na intuici a vydat se směrem, kde to centrum tuším.

Protože jsem zjistila, že jdu správně (jako už tolikrát na špatně značených turistických cestách), rozhodla jsem se i díky velkému množství času své intuici důvěřovat a jít prostě tam, kam mi radí. Ze zvědavosti jsem ještě jednou nahlédla do mapy a s překvapením zjistila, že jsem úspěšně došla na Staroměstské náměstí naprosto bez problémů. Následně jsem bez problémů našla i Malé náměstí, kde v čísle 11 sídlí Galerie Pastelka. Stylově otevírá až v jedenáct, a tak jsem se šla zatím projít někam dál.


P. S. V té mapě ta ulice je, jenže tak moc proloženě napsaná, že si člověk těch písmenek vůbec nevšimne.

čtvrtek 15. listopadu 2012

Kurz komunikace

Minulý týden jsem navštívila první polovinu kurzu komunikace. Hned na začátku se ukázalo, že možná není dobrý nápad ptát se účastníků, co od kurzu očekávají. Jistě, je to přínosné a zajímavé, ale snadno se může stát, že každý očekává úplně něco jiného a nikdo neočekává to, s čím jste kurz uspořádali, neboť se nikdo neobtěžoval přečíst si sylabus. Bez mučení přiznávám, že já se mu také asi nevěnovala. Už nevím, ale mně je to víceméně jedno. Hlavní je, jak řekla jedna kolegyně „dozvědět se něco nového“.

Lektorka byla milá a sympatická a to i přesto, že nás přinutila mluvit před kamerou. Video mi pochopitelně, jak bývá obvyklé, připadalo strašné, i když předtím jsem z kamery strach ani moc neměla. Kamera mi nejspíš nevadí, protože nemluví, ani se hloupě netváří. Nedává najevo nezájem. Nedělá hluk a dá se snadno ignorovat. Obvykle jsem nervózní spíš z lidí.

Brzy se ukázalo, že se toho moc teoretického nedozvíme a budeme si spíše hrát. Nevadí, to je taky prima. I když jednou za čas bych uvítala kurz ve stylu přednášky, tedy „nalejvárny“, kdy se od chytrého a zkušeného pedagoga dozvím spoustu zajímavých, důležitých a prakticky využitelných věcí.

I když jsme si spíš hráli a na všechno přišli sami, což je pro změnu z pedagogického hlediska velmi dobré, líbil se mi test MBTI. Podle této typologie by se lidé měli pohybovat na následujících čtyřech škálách: extrovert x introvert, smyslový x intuitivní, analytický x pocitový, jednoznačnost x proměnlivost. Nevyšlo mi to sice úplně tak, jak bych si představovala, ale některé věci na mě parádně seděly. Například odpověď na otázku – Jak se rozhodujete? Odhadla jsem, že pocitově a přesně to mi také vyšlo.

Analytické rozhodování spočívá v tom, že si strukturujete informace podle logiky, začínáte pěkně od začátku, dodržujete pravidla, řád, řídíte se mozkem. Heslem je: přísnost, ale spravedlivost. Řekla bych, že tak trochu Sheldon – analýza a dost.

Naproti tomu pocitově se rozhodující lidé si strukturují informace podle citu a osobních hodnot. Nechají se obměkčit okolnostmi. Spíše chválí než kritizují, umí se vcítit. Jsou tolerantní a patří k nim šedesát procent žen, takže to není nijak překvapivé, že jsem mezi nimi. Zítra vám povím historku, která mi to jasně potvrdila.

Návrat ke štěstí

Opět jsem si v knihovně půjčila knihu Projekt štěstí a doufám, že tentokrát ji úspěšně dočtu. A taky že co nejdříve vymyslím listopadová předsevzetí. Ale tak, aby zvyšovala moje štěstí, ne, aby vytvářela nové povinnosti, které mě budou opět stresovat.

Stačilo přečíst si pár stránek a hned se do mě vlilo nadšení a radost ze života, které autorka v knize vyjádřila. Přála bych si umět taky takhle psát.

středa 14. listopadu 2012

Příjemná změna

Jak už jsem psala, vyrazila jsem do Prahy studenťáckým autobusem. Jsou opravdu velice pohodlné až luxusní. Skoro zbytečně. Počítám s určitým omezením a nepohodlím, jsem na to při cestování zvyklá.

V autobusech mi vždycky bývalo špatně, a proto jsem dávala přednost vlaku. Ne, že bych zvracela nebo tak něco, ale bolela mě hlava a bylo mi nevolno. Spolehlivě mi na to zabíral Kinedryl, jenže po něm jsem taková zblblá a ospalá. I v autě jsem se naučila usínat téměř hned poté, co nastoupím. Je to zaručený způsob, jak mi nebude špatně. A taky pak cesta rychleji ubíhá.

Když jsem dělala autoškolu, zjistila jsem, že při řízení mi špatně není a brzy jsem objevila, že pokud sedím vepředu, zvládnu bez prášku i větší vzdálenosti, i když postupem času se to zhoršuje.

Už vloni, když jsem jela se studenťákem do Paříže, mě překvapilo, že je mi zcela dobře. A postupně si zvykám na to, že mohu luštit sudoku, háčkovat a dokonce už i číst nebo psát. Už se blížíme do Prahy, tak budu končit.

Vyrážíme

Věci jsem si zabalila ve čtvrtek docela rychle díky svému báječnému univerzálnímu seznamu. Zapomněla jsem ovšem na ručník, který mi nepřipadal důležitý, ačkoliv tam někde je napsaný. Určitě bych také využila opravdové pyžamo, i když se musím pochválit, že kalhoty využitelné i na ven byly rozhodně praktičtější. Snad jsem si je jen měla lépe prohlédnout a nevzít místo nich jiné, které jsou trochu těsnější, a tudíž na spaní méně pohodlné. Ale člověk v nich aspoň vypadá líp než v těch prvních.

Z Brna jsem vyrážela v pátek ráno po šesté hodině. Ačkoliv jsem chtěla přijít na autobusák s předstihem, vyšlo mi to nakonec tak akorát, protože jsem si ještě na nádraží kupovala dvě makové housky. Hups, někdo tu zapomněl na svačinu, že?

Cesta se StudentAgency probíhala báječně: sedadla byla pohodlná, čokoláda očekávatelná, a vedle mě seděl starší slušně oblečený pán, se kterým jsem prohodila pár vět a pak se mohla dál věnovat luštění malovaných křížovek. Také jsem si prolistovala TopDívku, kterou jsem si vzala jen proto, abych si mohla připomenout dětství a ujistila se, že to vážně není čtení pro mě, i když musím přiznat, že mě zaujal článek nazvaný měsíční wellness program, o kterém jsem předpokládala, že bude obsahovat zaručené tipy, jak se stát za třicet dní neodolatelnou kráskou. Chyba lávky. Zabýval se menstruací! Marně jsem se snažila vzpomenout, v jaké asi tak budu fázi. Třeba ta sebevědomá? ;-)

Kromě toho jsem se také pustila do čtení Projektu štěstí, který se mi líbí čím dál víc. Během čtení té příjemné a pohodu přinášející knihy jsem sama měla chuť psát, a tak jsem vytvořila pár článků na blog. Samozřejmě, že jsem je po návratu nemohla najít.

středa 7. listopadu 2012

Velký výlet do Prahy

Už asi měsíc plánuji svůj velký výlet do Prahy. Abych řekla pravdu, nemám Prahu ráda. Vlastně ani nevím proč. Nějak to vzniklo. Možná mě naočkoval můj bývalý přítel, nebo za to může němčinářka ze střední školy, která nás nutila našprtat se hlavní památky německy, včetně cesty k nim. Nenáviděla jsem to a připadalo mi to zbytečné. Ne, že by se to nedalo naučit, ale děsně nerada dělám něco, co shledávám neužitečným. A čím víc jsem k tomu nucena, tím větší k tomu mám odpor.

V Praze jsem tedy nikdy moc nebyla a ani jsem po tom netoužila. Teď se ale vyskytla zajímavá příležitost – totiž zúčastnit se kurzu o komunikaci, který by pro mě mohl být skutečně přínosný. S trochou váhání jsem se přihlásila, když jsem zjistila, že se jej plánují zúčastnit i další kolegové. Mělo to být tenhle víkend a já už se opravdu těšila.

Když jsem si začala domlouvat, kde bych asi tak mohla nocovat, kurz byl najednou zrušen. Byla jsem dost zklamaná, a tak jsem se nakonec rozhodla, že tam i přesto pojedu, neboť jsem si vyhlédla akce na celý víkend a usmyslela si, co všechno by šlo podniknout.

Ukázalo se, že tou dobou se kamarádka stěhuje do nového, a tak bychom to mohly spojit s kolaudačkou. To by bylo báječné, řekla jsem si a nadšeně souhlasila. Bohužel se tento termín nehodí všem, a tak se tam nesejdeme celá naše parta.

V Praze bych navíc mohla potkat jednoho dlouholetého kamaráda, se kterým jsem se už nějakou dobu neviděla. Hned jsem mu tedy napsala – s dostatečným předstihem – jak mu to tento víkend vychází. Ukázalo se, že by mohl mít čas, a tak jsme se domluvili, že něco podnikneme.

Kromě toho už nějakou dobu toužím vidět galerii Pastelka, v níž je možno spatřit obrázky Marie Brožové, o které jsem tu už psala. Protože bych se s autorkou velice ráda setkala, neboť její dílo už nějakou dobu obdivuji, napsala jsem jí na e-mail, zda se v galerii náhodou nebude vyskytovat. V odpověď jsem se dozvěděla, že ZROVNA tou dobou ji bude možno vidět v galerii Harfa při příležitosti vystavení všech sta jejích obrazů, kdy od 9. 11. začíná veřejné kreslení. Vidět autorku v akci. Vau!

A na závěr jsem si při prohlížení časopisu o paličkování všimla, že právě v tomto termínu jsou v Gymnáziu na Jindřišské Podzimní krajkářské trhy. No nejsem já dítko štěstěny? Vážně se do Prahy těším a doufám, že všechno stihnu navštívit a také si přivezu nějaké pěkné suvenýry. Jen doufám, že odolám paličkovaným kloboukům a dalším věcem, jež by byly pro mou peněženku asi velkým zásahem.

úterý 6. listopadu 2012

Pastelkování

Kde se vzaly, tu se vzaly, objevily se přede mnou stránky www.pastelky.cz. A já se do nich beznadějně zakoukala. Vlastně celý ten projekt Obhajoba pastelky mě totálně nadchnul, aniž bych někdy něco z výtvorů Marie Brožové viděla naživo. Předpokládám, že nevíte o co jde, a tak mi dovolte, abych vás krátce seznámila s osobností, která se nebojí být sama sebou a udělat něco novátorského. (Zřejmě proto ji tolik obdivuji.)

V květnu 1975 se v Praze narodila holčička jménem Marie. Předpokládám, že jméno Brožová získala svatbou. Kreslila už od útlého dětství a ve třinácti letech vyvinula vlastní metodu kresby (tu se toužím naučit). V roce 2004 zahájila projekt Obhajoba pastelky jako výtvarného média, kterým chce dokázat (hádám, že už dokázala), že pastelky nejsou jen hračkou pro děti, ale lze je využít jako plnohodnotný výtvarný výrazový prostředek. Upřímně řečeno – mě pastelky nadchly možná ještě dříve, než jsem o tomto projektu slyšela. Problém je pouze v tom, že nemám odvahu a inspiraci, co kreslit. A když vidím dílo Marie Brožové, mohu jen žasnout s otevřenými ústy.

A jestli chcete vědět víc, mrkněte se na http://www.pastelky.cz/zamer-projektu-obhajoba-pastelky.

pondělí 5. listopadu 2012

BBT

Objevila jsem nový lék na špatnou náladu – seriál Big Bang Theory. Je to o čtyřech dost nadšených vědcích, z nichž nejšílenější je Sheldon. Je opravdu hodně chytrý, ale v běžném životě nepoužitelný. Nedokáže rozpoznat sarkasmus, ani další známé věci, jako je kravata na klice. Je úchylně pečlivý, a přestože by vám nejspíš lezl na nervy, je svým způsobem i roztomilý. Možná proto, že vždy říká pravdu, i když někdy není zrovna dvakrát vhodná. Příkladem může být jeho reakce na zasněný Leonardův výrok směřující k půvabné sousedce Penny „Naše děti budou chytré a krásné.“ Co na to Sheldon „Neřku-li imaginární.“

A druhým báječným výrokem, který mi prostě nemohl nezlepšit náladu, bylo komentování Sheldonova vloupání se do bytu k Penny a uklízení jí tam.
Leonard: „Co to děláš?“
Sheldon: „Uklízím.“
„Sheldone, tohle není tvůj domov.“
„Tohle není ničí domov. Tohle je vířící smršť entropie.“

Takže pokud se chcete zahnat špatnou podzimní náladu, nebo se jenom pěkně pobavit, vřele doporučuji!

pátek 2. listopadu 2012

Psaný cíl je závaznější

Naplno jsem se pustila do práce na skriptech. Do konce října už mi taky moc času nezbývá, že? Některé kapitoly spíše teprve začínám, jiné už dokončuji a dolaďuji. Právě jsem se pustila do time managementu, má oblíbená oblast. Kapitolka o cílech mě zaujala, jako bych ji snad ani nikdy nepsala. Teda, ne že by na tom nebylo ještě dost práce, ale rozhodně to není špatné… aspoň oproti jiným kapitolám. Když jsem objevila zmínku o tom, že by cíle měly být stanoveny písemně, hned jsem si vzpomněla na jeden menší cíl, který snad nikde zapsaný nemám . A to je chyba.

Pro větší závaznost cíle Bohoňková doporučuje, aby jej člověk zveřejnil. Protože pak je vám víc trapné, když jej nedosáhnete. Myslím si, že to u mě tak docela nefunguje, ale jen tak pro jistotu vám oznamuji, že do Vánoc ušiji svou první patchworkovou deku. :-)

čtvrtek 1. listopadu 2012

Listopadová předsevzetí

S listopadovými předsevzetími jsem si tak trochu nevěděla rady. Měla mi pomoci ukázat neomezené možnosti. Ale jak to udělat, aby člověk viděl to, co dříve nevnímal?

Říct si: „Nic není nemožné,“ nebo „Všechno se dá zvládnout“ je sice povzbuzující, ale není to příliš konkrétní. Co konkrétně bych tedy měla udělat?
  • Kup si to, po čem velmi toužíš. Neber tolik ohledy na peníze. Máš je proto, aby ti dělaly dobře.
  • Uvažuj o dalších možnostech. Vylez z krabice. Vždycky to nějak jde. (Naráží na příklady, které jsem viděla v hodinách kreativity. Rozstříhejte papír jak chcete tak, abyste jím prolezli. Nebo ten známý čtverec vytvořený devíti tečkami, kdy je všechny máte spojit čtyřmi přímkami a navíc jedním tahem.)
  • Získej svobodu a čas na to, co tě baví. Nenech se spoutat povinnostmi. V práci pracuj, jak nejlépe umíš. A ve volném čase užívej si zrovna tak, zapomeň na práci i jiné starosti. Buď tady a teď.
  • Uvědom si, že máš víc štěstí, než kolik si připouštíš. (Údajně totiž při hodnocení minulosti, přičítáme velkou váhu na našich minulých úspěších právě štěstí. Zatímco při pohledu do budoucnosti neočekáváme, že bychom opět dostali „tu jedinou otázku, kterou umíme“ a podobně.) Samozřejmě, že na štěstí se nedá spoléhat, ale když už nic jiného nezbývá, proč nedoufat, že to zase dopadne dobře jako už tolikrát.

Nikdy nevíš

Nedávno jsem se tak trochu nečekaně podívala na oslavu narozenin. Měly se hrát Aktivity a České filmy. Jedno lepší než druhé, pomyslela jsem si. Statečně jsem souhlasila s tím prvním. Tak co, v nejhorším budu vypadat trochu divně. Už asi u třetí hádanky, kterou jsem měla kreslit, jsem se dost zapotila. Jak byste nakreslili Knihu džunglí, když nesmíte použít text? Potřebujete, aby to váš spoluhráč uhodl a bylo mu to co nejdříve jasné, ale zároveň nechcete, aby to včas odhalili protihráči. Když se vám to nějakou dobu nedaří a už nevíte co kreslit, postačí vám ke štěstí, když to uhodne kdokoliv.

Když jsme kreslili všichni přibližně na stejné úrovni a také moje obrázky šly celkem rychle poznat, byla jsem hned spokojená. Hra mě začala opravdu bavit. I předvádění bylo mnohem méně hrozné, hlavně proto, že jsem si mohla vybrat ze dvou nebo tří věcí na kartičce, kterou chci předvádět nebo kreslit. Panovala příjemná atmosféra, a tak jsem se báječně bavila.

Nejradši bych si hned zahrála ještě jednou, ale to už byly v plánu České filmy. Smířená s tím, že tohle bude strašně trapné, jsem se pohodlně usadila a doufala, že získám alespoň jednu kartičku. Pro mou psychiku je nula vždycky mnohem horší než všechno ostatní – kdoví proč? Zpočátku praxe odpovídala předpokladům – herci, režiséři, kde se kdo narodil, koho si vzal… Co je mi po tom? A nejlepší filmy před rokem 89. To jsem ještě ani nebyla na světě. No, ne že bych věděla, kdo dabuje Harryho Pottera. A to jsem viděla všechny díly. Tyhle věci jdou jaksi mimo mě. Pokud mi takové informace někdo přímo nenaservíruje a mě nezaujmou, jsou mi fuk. A tak mě překvapilo, že se mi podařilo nasbírat skoro všechny kartičky, teď už nevím, abych nepřeháněla. Značnou roli v tom hrálo samozřejmě štěstí. Neboť často rozebíranou pohádkou byla má oblíbená Šíleně smutná princezna. Jak asi tak mohl prince přijet do vedlejšího království? Nebo hláška že tatíček nesnáší pohled na krev, a tak pořádá popravy… Nakonec jsem byla opravdu ráda, že jsem si hru zahrála, i když bych to sama nikdy nenavrhla a určitě bych si ji ani nepořídila. Ukázalo se totiž, že toho možná vím víc, než si myslím. A tak bych jen ráda doplnila název tohoto článku Nikdy nevíš „jak to dopadne, a tak to běž zkusit“.

A ještě dvě moudrosti jsem si ověřila u aktivit: Zaprvé – nikdy se nesmíte vzdát, protože když se vzdáte, určitě cíle nedosáhnete.

Zadruhé nejlepších výsledků dosáhnete tehdy, když se plně soustředíte na to, co děláte, a vykašlete se na možné příznivé i negativní dopady všeho ostatního. Jste tady a teď, jak učí zen. (P. S.: Tohle se mi vyplatilo při hádání pantomimy, kdy jsem pak byla podezřívána, že jsem si to snad přečetla. I když jsme si ze zvědavosti dali páku, a také při šachách, kdy se mi nakonec podařilo zaplašit obavy z případné ostudy.)