neděle 26. prosince 2021

Angeliky vánoční deník (2021), 4. část

Po 20. prosince, Adventní buřty

Ze čtvrtečního večírku jsem v kanclu objevila Kofolu. Sloupla jsem si z ní etiketu a mám v úmyslu ji použít na návrh Kofolových pletených ponožek. Zrovna tak bych ráda někde vyhrabala čaje, které měly rádoby pletenou krabičku a uplést ponožky podle nich. (Jako bych neměla dost jiné inspirace! :-))

Pomýšlela jsem na nákup krásných klubíček Pure silk na nějaký ten letní topík či svetřík, ale nakonec jsem odolala s tím, že klubek mám doma dost a ráda bych pracovala na snižování zásob, než dokupovala nová. Ale to snění je tak příjemné... 

A taky jsem se zakoukala do speciálních vánočních klubíček na ponožky. Ale rozhodla jsem se, že po nich sáhnu jedině v případě, že se letošními Vánocemi úspěšně propletu a nějaké páry ponožek dokončím.

Večer jsme se sešli u grilu a opékali si buřty. V pozadí svítil skoro-tchánem vyřezaný betlém: je skvělý, namaloval tam náš domek, nedalekou kapličku, kozlíka i kočku. Jen CD s hudbou nám nějak blblo, ale nijak zvlášť mi to nevadilo, povídali jsme si. A koledy stejně poslouchám jiné! ;-)

Út 21. prosince, Dárky v práci a jak jsem trefila dárek pro kolegyni

Od kolegyně v práci jsem dostala skvělý vánoční dárek: dárkovou tašku se sobem obsahující vánoční voňavou svíčku, hořkou čokoládu a betlém na vystavení, prý když bydlíme na té vesnici, mohl by se nám hodit. Od téže kolegyně mám z dřívějška zlatý stromeček, který máme vystavený i letos. Od jiné kolegyně jsem dostala balíček s dost možná vyhlédnutým dárkem, nebo taky kuchařkou. Nebo, jak řekla s klubíčkem přemotaným do tvaru knihy. Uvidíme, smím si ho rozbalit až pod stromečkem. Teda smím i dřív, ale nechci. Takhle se budu víc těšit. 

Té první kolegyni jsem darovala veselé vánoční klubíčko Flotte Socke 4f. Christmas 2021 od firmy Rellana Garne z Yarn Queen Prague. Z loňského vzoru pletu již několikrát zmiňované vánoční ponožky. A nejlepší na tom je, že jsem jí o mém oblíbeném obchůdku Šárky Mošové: Yarn Queen Prague říkala už asi dva roky, ale ona se pořád neměla k tomu tam zajít. A jde tam zrovna dnes! 

Byla jsem z toho trochu v nervu, protože jsem si myslela, že si stejné klubíčko koupí sama a pak už to ani zdaleka nebude překvapení a zajímavý dárek. Nebo ho dokonce koupí mně. Jenže já už si ho koupila dřív. No, jedno vánoční klubko se nikdy neztratí, ale stejně. Tak jsem celý den přemítala o tom, jak si vyměníme stejná klubíčka, a pak když jsem za ní přišla, ukázala mi nějaké modro-béžové od Opálu a vypadalo to, že žádná další nekupovala. Málem jsem zavískla. Rychle jsem vyhrabala to pro ni ze své tašky a dala ho vedle toho jejího. „Co to je?“ divila se. „Vánoční dárek,“ pronáším s úsměvem a doufám, že jí nevadí ta třpytivost. „Ale to nemůžeš...“ prozradilo všechno. A tak jsem se nakonec dozvěděla, že právě na tohle klubko koukala, moc se jí líbilo, ale zdálo se jí příliš drahé, tak si ho nekoupila. Měla jsem z toho radost ještě dva dny!

St 22. prosince, Na mši v kostele

Stromek s dárky od Ježíška
Dneska mi pro změnu kolegyně (zase jiná) pochválila pletený svetr Avion. Prý je to přesně můj styl. Hned poznala, že jsem si ho pletla sama. Základ zde, ale potřebovala bych přefotit, protože má zářivě zelené kapsy a knoflíkovou légu. 

Večer jdeme s manželem do kostela. Je nás tam sedm, s farářem i jeho pomocnicí. Kázání je relativně zajímavé. Míň k aktuálnímu dění, než bych čekala, ale líbí se mi, když neznám čtení, které bude. Tentokrát je to o ženě, která prosila Boha o dítě. A pak mu je odevzdala. Zaujala mě slova o velkém vánočním tajemství. To by byl název pro pohádku. Mohlo by to začínat tím, že jsou děti zvědavé na to, co je za dveřmi, které jsou zatarasené nějakým stolem. Co by tam mohly najít?

Čt 23. prosince, Zdobení stromečku

Rozhodli jsme se pro novinku: ozdobit stromeček už dneska. Byl to docela dobrý nápad. Pustili jsme se do toho hned, jak jsme zabalili dárky. 

Letos jsme na něj dali opět všechny barevné skleněné baňky, zlaté a hnědé plastové třpytivé a zlaté řetězy. Třepení jsme tentokrát nedávali.

Pá 24. prosince, Štědrý den, světýlka v parku

Od kolegy jsem dostala svoje vylepšené PF 2022. Fotka byla moje, ale zlákalo mě požádat grafika o úpravu textu, aby byl pěkný úhledný. Svoje druhé PF 2022 (na blog) jsem si už udělala v Malování sama. Opět: fotka moje a text vytvořen v barvě použité v obrázku díky funkci Kapátko.

Ozdoba na stromečku
A taky jsem vymyslela, co by si na své PF mohla dát kámoška. Miluju, když jsou PF vtipná a osobní. Vánoční krajinky jsou sice taky fajn, ale když si jednotlivá PF uložíte, za pár let už nevíte, kdo vám je poslal a taky je trochu trapné, když jsou jen stažená někde z netu a sejde se vám jich víc úplně stejných. Kdyby to aspoň byla fotka toho dotyčného...

Docela by mě zajímalo, kdy jsem se pustila do vytváření vlastních PF. Možná by to šlo zjistit z deníků. Možná až s využitím počítačů, resp. psaním blogu? ... No, jak tak na to koukám, zveřejnila jsem jedno PF na rok 2010 (zde) a další na rok 2016 (zde) a pak zase až v roce 2019 (zde jen přání). A jen pro doplnění, první dopis Ježíškovi jsem na blog dala v roce 2012 (zde).

Nejdřív jsem byla trochu vyděšená, když jsem v programu nenašla na ČT 1 žádnou novou pohádku! Ale naštěstí jsem se jen překoukla.

Během dne jsem koukala na české pohádky. Začala jsem oblíbenou Nejlepší přítel (recenze zde) o čertovi, který byl poslán na zem, aby sloužil smrtelníkovi, kterému ukradl chléb (boží dárek) a přišel s ním navíc do pekla. Večer následoval Korunní princ (recenze zde).

Odpoledne jsme vyrazili na dvouhodinovou vycházku. Nejprve na hřbitov a pak do parku na světýlka. Poslouchali jsme hudbu, fotili se a bylo nám krásně.

Náměstí ve Světlé nad Sázavou
Altánek s andělem

Andílci

Povoz jak pro Popelku

Slavnostní brána

Večeříme pozdě a pak se rozdávají dárky. Rozbaluje se vždy po jednom balíčku od nejstaršího po nejmladšího. Tak to u nás děláme odjakživa. A osvědčilo se to. Ostatní se dívají, když jeden rozbaluje a juchá. 

Už pár let jsme líní chodit na půlnoční do kostela. I proto jsem tam byla ve středu.

So 25. prosince, Počítačová hra a vánoční vycházka

Dopoledne mi připadá vtipné. Část rodiny se rozhodne zachránit princeznu unesenou drakem v království Mapy.cz, ale stejně to nakonec skončí na mně, protože ostatní nemají trpělivost a buď jim připadá zdlouhavé čtení textu provázejícího hru, nebo postup při získávání jednotlivých indicií. Trvám na tom, že nejprve zjistím, kde jsou všechny potřebné propriety a teprve potom půjdu na zlého draka. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby mě neobměkčil a já ho zabila. Nakonec se mi povedlo princeznu zachránit, ostatní členové napovídali a já hledala na mapě.

Asi to bylo dnes, kdy jsme koukali na letošní pohádku Jak si nevzít princeznu (**). Přiznám se na rovinu, že to bylo velké zklamání. Teda pohádka jen lehce podprůměrná, ale od tohoto režiséra jsem to nečekala! Navíc teď zklamaně koukám, že nikde nemám její recenzi. Přitom jsem si celkem jistá, že jsem ji psala. Nebo ne?

Opět jsme vyrazili na vánoční vycházku. Celý den chumelilo. Byla to nádhera!


A co myslíte, že je za problém na následujícím snímku? (Odpověď najdete jako obvykle na konci článku.)

Po procházce jsme byli nafotit PF pro kámošku.

Dokončila jsem kompostovací ponožky! Jupí. (Nevím, proč se takhle jmenují. Možná zjistím později.)

A večer koukáme na Anděla páně 1 (pár hlášek najdete v mém dva roky starém článku zde).

Ne 26. prosince, Další vycházka

Venku je brutální zima: -13 °C. Nikam se mi nechce, ale když svítí to sluníčko... A sníh se tak přenádherně třpytí! *

Vyrážíme na dopolední vycházku. Nejdřív si prohlížíme stopy zvířátek ve sněhu a snažíme se hádat, co tam asi tak šlo.

Kočka? Kuna? Malý pejsek?

Zajíc a prostředkem viz výše (kočka? kuna?)

Zasněžená krajina a strašidelné nebe

Kaplička

V jednu chvíli jsme dokonce zahlédli srnku. Zdálo se, že už utekla, ale když jsme ztichli a počkali, vyrazila přímo přes cestu a my se mohli pokochat jejími ladnými skoky.

Nádherná lesní tůňka – jedinečný zážitek

Odpoledne jsme měly sraz s kámoškou a kvůli její obavě z Covidu jsme se procházely venku snad tři hodiny a povídaly si o radostech a strastech těhotenství a především mateřství. Vím, že má spoustu moudrostí načtenou a myslím si, že taky něco vím, ale docela mě překvapilo, že by malé dítě do roka a půl vůbec nemělo dostat sůl nebo cukr. Takže milé babičky: žádné dětské přesnídávky!

A taky mě opravila, že nemá být na prvním místě v uspokojování potřeb manžel a pak dítě. Ale já, pak manžel a pak až dítě. Ale prý je to hrozně těžké dodržet, spíš nemožné.

Koukáme na pohádku Jak si zasloužit princeznu (**). Je v ní zlý čaroděj, který je ale příliš hodný. Pohádka se mi zdá jaksi plochá. Ale pobaví mě hláška: „Neznám tě a nelíbíš se mi. Buď zdráv.“

První díl najdete zde.

Druhý díl najdete zde.

Třetí díl najdete zde.

Odpověď na otázku, co se mi nelíbí na obrázku s dopravní značkou zakazující vjezd všech motorových vozidel, je prostá: ta značka, resp. její popisek. Správně píšeme VÝJIMKA. První dlouhé, druhé krátké. Píšete zleva a je to jako s vlasy, zkrátit je můžete snadno, proto první dlouhé, druhé krátké. (Pokus o vlastní mnemotechnickou pomůcku.)

neděle 19. prosince 2021

Angeliky vánoční deník (2021), 3. část

Po 13. prosince, práce a pletení

Cestou do práce jsem se svědomitě věnovala pletení vánočních ponožek, o nichž jsem psala 7. prosince. Na té malé jehlici už jsem si celkem zvykla plést, ale ideální je, když tam má člověk víc ok, třeba jako když plete patu!

Od kolegyňky v práci jsem dostala háčkovaný pásek jako dárek. Dost mě to dojalo. Před časem si ode mě koupila pletené rukavičky Pika pro mamku, psala jsem o nich zde (je tam i foto). Přemítám, že by se ten pásek možná hodil na moje šaty s vánoční hvězdou, ale ty nestihnu došít do vánočního večírku, nebo na modrou vánoční sukni. 

Ale jinak tenhle týden začal mizerně. Dostala jsem v práci úkol, který by bylo radostí plnit, kdyby už termín nehořel a různé věci se nespikli proti mně. Když už to začalo vypadat, že vedoucí je se vším v pohodě – průběžně jsem ho informovala, že očekávám nedodržení středečního termínu – ukázalo se, že ostatní zájemci o výsledek nemají tolik pochopení, zato ale mají představu, že se tímto úkolem zabývám už asi tak měsíc.

Út 14. prosince, práce a pletení cestou do ní a z ní v autobuse, metru či tramvaji

Novinka pro tento týden: máme beránka! Vyměnili jsme krůtu za ovečku! Ono to zní možná podivně, taky jsem se nad tím zpočátku pozastavovala, ale oni mají na sobě skoro stejné množství masa. A známí mi dokonce říkali, že by si radši nechali krůtu, než získali beránka. Ale původní plánovaná výměna byla za kozle, jenže kozláti jsou pořád ňáký podměrečný.

Za denního světla se mi podařilo fotit až v pátek.

Beránek

St 15. prosince

Vyzvedla jsem objednanou formičku na led. Vypadá dobře. Uvidíme, co z ní zítra vyleze. :-)

Užila jsem si poslední letošní hodinu angličtiny, na které jsme měli poslech a různí lidé tam vyprávěli, co si mysleli, když byli malí. Nenapadá mě žádná taková ptákovina jako že by teta bydlela v telefonu, protože ji chlapeček nikdy neviděl, jenom ji vždy slyšel ze sluchátka. Ale nejvíc mě nadchl kluk, kterému rodiče řekli, že může být čímkoliv bude chtít. To je hezká inspirativní věta, která se občas říkává. Někde jsem teď četla, že pokud v tom chcete být mistrem, potřebujete to dělat asi deset let. Ale to jsem odbočila. Tenhle kluk se rozhodl, že bude tučňák, protože se mu líbilo, jak může plavat v zoo.

Čt 16. prosince

Sklízela jsem (opět) úspěch se svou modrou vánoční sukní, kterou jsem před dvěma roky ušila z nějakého taftu (asi) a vzala si ji tenkrát na večírek.

V práci jsme si udělali mini vánoční večírek. Obvykle vše zajišťovala kolegyně, ale tentokrát to nějak zůstalo na mně. Včetně novinky: pohoštění! Dosud se to dělalo tak, že každý něco donesl a bylo to. No, ale já už v pondělí trochu tušila, že by to mohl být problém, a tak jsem začala sondovat, jak to uděláme. Na první pohled je totiž jasné, že kolegové jsou zahlceni prací, což já taky, ale nemám žádné deadline kvůli smlouvám s externími subjekty.

Bála jsem se, že to správně nezvládnu, protože jsem tam nová, a tak jsem sondovala, co kdo pije a co mají lidi rádi k jídlu. Vítězi se stali gin s tonicem a ledem (limetkou a okurkou), nebo mým speciálním dárkem/nedárkem pro Kačku, která neslaví Vánoce a nemá ráda dárky, protože nikdy nikdo netrefí, co by se jí líbilo a hodilo a nechce si nechat zaplevelit byt krámama, které stejně nepoužije. Ale o tom zase příště.

Vánoční výzdoba

A z jídla jsem sáhla po bagetě a sushi. A poprvé v životě jsem objednávala na Dáme jídlo a byla z toho děsně nervózní. První mi vše naštěstí přivezl chlápek se sushi, který byl úžasně milý a příjemný, takže jsem pak z protivné megery z baget neměla takovou frustraci. A jídla bylo dost, všichni si to pochvalovali a taky bylo pár věcí, co někdo donesl. Nálada byla skvělá, povídali jsme si, dávali si dárky v rámci tajného Santy (já vím, měl to být Ježíšek, do příštího roku se polepšíme) a pouštěli staré písničky.

Pá 17. prosince, práce z domova

Od švagrové jsem dostala krásný věnec na dveře! Viděla jsem ho u ní a moc se mi líbil. Vyfotila jsem ho až nyní (kvůli světlu). Štve mě, když chodím do práce i z práce za tmy. 

Dneska dělám z domova. Je to super, až na to, že tu je jen 16,1°C.

Připadám si jak pradlena, v pračce mám třetí várku prádla. Ale je to boží. Můžu normálně pracovat a zároveň se mi doma dělá pořádek.

Přemýšlím nad PF 2022. 

Zdá se, že obě kozy jsou březí. Jupí, na jaře budou kůzlátka!

So 18. prosince

Napadlo mě, že napíšu článek Beránek je boží (najdete zde). Protože máme doma beránka. A protože se přece zpívá: „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

Dále jsem googlila, jestli můžeme dávat psí bobky na kompost. Do popelnice je dávat nechceme, protože by smrděla a byla zamatlaná, ale žumpu už nemáme. Využili jsme příležitosti (a nechali se přinutit obcí) a napojili se na kanalizaci.

Večer jsme hráli hru Noemova archa, abychom pořád jenom nevejrali na filmy. Docela to ušlo, ale víc mě bavilo, když jsme začali spolupracovat a dělit se o zvířátka, která si pamatujeme, že má kdo na palubě tak, abychom oba měli co nejvíce párů.

Ne 19. prosince, Neobvyklá snídaně

Jak jsem si myslela, že budu celý víkend konečně šít, tak jsem na to ani nesáhla. Nějak jsem to prokrastinovala a přitom jsem ani nedělala nic moc jiného. V pátek jsem sice vyprala čtyři várky prádla, v sobotu dopoledne jsme vymetali kamna a trubku a taky jsem pletla „kompostovací“ ponožky a v neděli jsme pekla krůtu (už zase), ale jinak jsem ani moc nepsala blog, ani nedělala nic dalšího. Přesto byl víkend pěkný. 

Na základě mamčina návrhu jsme si dnes udělali královskou snídani. Říkala jsem si, že na čtvrtou adventní neděli se hodí něco výjimečného. Na měsíčky jsem nakrájela lehce nakyslé jablko a posypala ho skořicovým cukrem. Vlastnoručně jsem předtím podrtila cejlonskou skořici, kterou už mám hezkou řádku let, protože není tak snadné ji používat. A navíc jsem si ji pořád šetřila, protože je prý zdravější oproti běžné, která obsahuje více kumarinu, který zatěžuje játra a ledviny. Nevím, nejsem chemik, ale má trochu jinou, jemnější a zajímavější chuť. A navrch jsme si dali arašídové máslo z mixitího kalendáře (psala jsem o něm zde). Původně jsem měla v úmyslu to celé zapéct, ale v receptech to měli taky takhle zasyrova a navíc nám těch skvělých jablek bylo líto.

První díl najdete zde.

Druhý díl najdete zde.

úterý 14. prosince 2021

Beránek je boží

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, daruj nám pokoj.

Amen.


Máme beránka. Výměnou za krůtu, protože kozy jsou malé. Ale zatím máme taky plný mrazák. Takže sice je k jídlu, ale ještě si chvíli počká. 

Zpočátku byl útočný. Manžel si stěžoval, že mu přinesl chleba a on místo toho, aby si vzal, jako kozy, které chápou, že jsme na světě od toho, abychom je krmili, tak on mu vrazil do ruky a chleba vysypal. Ale brzy se to naučil, teda ne žrát z ruky, ale neútočit.

Beránek
Tentokrát zepředu
Zato s kozama si moc srandy neužije. Jak jsou o něco větší, pořád na něj útočej a bijou ho. Takže se chudák bojí i nažrat. Kupodivu to nedělá pepř-sůl Líza, ale „ta malá“ hnědá, která má dvě kozlátka, ale přitom je nebrání. Koze jsem se snažila aspoň trochu vysvětlit, že když jsem tam já, beránek se nebije. Když se snažil přiblížit k jeslím se senem, nabrala ho hlavou, až ho skoro povalila. Zajímalo by mě, jak by se k tomu postavili zastánci nebití dětí. Mně na kozu nefunguje nic jiného, než příčina–následek. A to pak funguje velmi dobře. Ona silně vrazí do beránka, já ji plácnu, znova do něj vrazí, znova ji plácnu, strčí do něj míň, já ji taky plácnu míň. No a už po třetím plácnutí (nepřeháním to, jen tak dlaní a k tomu výtka typu: Co to děláš!?) nechá beránka žrát aspoň seno, které z jeslí spadlo na zem.

Na snídani chodí zvířátka na svůj“ zadní dvůr, kde mají kolečko se senem už připravené. V ideálním případě je pouštíme až poté, co připravíme jídlo, protože jinak vám to nedočkavé kozy tahají z přepravky, v které seno nesete a je pak všude. A ony ho samozřejmě oválené ze země žrát nebudou. Manžel šikovně zastrčil kolečko tak, aby si k němu mohl beránek vlézt zezadu a kozy ho nemohly terorizovat. Hned jsem ho chválila, jak je šikovný a říkala to manželovi. A pak že jsou ovce hloupější než kozy. Manžel mi na to s úsměvem odpověděl: „Však jsem ho to taky dva dny učil.“

Co se týče inteligence, měl beránek trošku pomalejší rozjezd se psem. Kozy už dávno pochopily, že i když se jim podaří otevřít dvířka chlívku, je lépe zůstat uvnitř, protože pes ctí jejich domeček, ale jak vylezou, proběhnou se pěkně obloukem zase zpátky. Totéž platí i o beránkovi. Akorát už je jediný, kdo ještě vylézá. 

Pohladit se mi ho zatím podaří jen zcela výjimečně. Pořád je ještě dost plachý.

pondělí 13. prosince 2021

Úvaha o Rozruchovi a vánoční čeština

Včera jsem ve vánočním deníku (č. 2) psala o Rozruchovi, chlápkovi s takovou menší úchylkou na zeměpis. Leckdo se mu asi pošklebuje, ne každý s ním chce trávit delší čas, protože má sklony vyptávat se, jestli víte to nebo ono, ale když se nad tím zamyslíte, je to vlastně hrozně smutné, ne? Je to tak trochu jako se vším ostatním: buď to můžete brát z té špatné stránky (že je to trochu otravné), nebo z té lepší: máte před sebou neuvěřitelného odborníka na nějakou problematiku (i kdyby to byla sebevětší kravina) a můžete se zadarmo a snadno dozvědět hromadu úžasných věcí. Třeba, že existuje řeka zvaná Moravská Sázava. 

Dobře, tak tím jsem vás zrovna neohromila, zkusím to znovu. Co kdybyste se ho zeptali na váš rodný kraj? A on vám o něm s nadšením vyprávěl, co je tam za nejníže položenou vesnici, nejvyšší kopec, nejdelší řeku...? Nebylo by to přece jen zajímavé? Nebo by vám mohl navrhnout skoro celou vaši příští dovolenou v Čechách pro případ pokračování restrikcí s Covidem?

A to je jenom první pohled. První inspirace a zamyšlení. Když vyzkoušíte aktivní naslouchání, procvičíte si úžasnou dovednost, kterou využijete i doma (a manželka to jistě ocení), i v práci, když vám bude šéf zadávat úkol a vy ho hned napoprvé uděláte správně. Což mě přivádí k takové malé odbočce, že si mi zrovna nedávno jeden známý stěžoval, že mu řemeslníci v bytě udělali skoro všechno špatně. A když se divil, proč je sifon jinak, než má být, protože se mu tam pak nevejde šuflík, který už má objednaný. Proč prostě nerespektují pokyny architektky, které jim poslala e-mailem, dozvěděl se, že maily nečtou.

Druhý pohled je směrem na vás. Nejste taky trochu Rozruch? Nebo nechtěli byste být?

Přemýšlela jsem nad tím. A myslím, že já asi v něčem jsem. Možná taky občas cpu lidem téma, které mi připadá nesmírně zajímavé (jako zeměpis a mapy onomu pánovi) a možná je to ostatním úplně buřt. Možná chtějí zůstat blbí a nevzdělaní, podobně jako já v zeměpise. Teda, ne že bych chtěla zůstat blbá, ale připadá mi, že nezáleží na tom, jestli vím, kolik má ČR krajů a okresů, který je největší, kolik jich souvisí se Slovenskem (jsou to tři), kde pramení která řeka a kam teče. Můžu si to přece najít v mapách.

Jenže úplně stejně nedokážu pochopit, jak je někomu fuk čeština. Vždyť přece nemůžete jen tak říct na Mělníku nebo na Mělníce a nevědět, které z toho je správně? A tak mi udělal radost článek Vánoce bez pravopisných chyb aneb Píšete správně vánoční přání?

A tak mě napadlo, že tu taky udělám takový maličký přehled, i když už to nejspíš všechno víte z mých dřívějších článků:

  • Vánoce (takhle a ne jinak asi od roku 1993!), stejně jako Velikonoce, je to název svátku,
  • vánoční pozdrav, pohled, přání,... vždycky s malým,
  • Štědrý den, Štědrý večer je to název,
  • štědrovečerní,
  • Ježíšek = malý Ježíš, Štědrý den, např. dárky mi přinesl Ježíšek,
  • ježíšek = nadílka/vánoční dárek, asi bych nepoužívala, připadá mi to jenom matoucí,
  • silvestr = pokud to není jméno muže, je to s malý písmenem! Je to divný, zvykám si na to každý rok znovu, ale je to tak. 
  • Nový rok = pouze den 1. ledna, takže na vycházku jdu na Nový rok, ale přitom je 
  • novoroční,
  • nový rok přejete někomu celý příští rok,
  • pečicí plech, přípravek, papír (krátké je to první, protože ta věc neumí péct sama, platí i pro jiná záludná slova, s dlouhým by bylo kdyby to byla babička pečící buchty, najdete zde).

Když objevíte nějaký další češtinářský špek, neváhejte mi ho napsat do komentářů. 

neděle 12. prosince 2021

Angeliky vánoční deník (2021), 2. část

Po 6. prosince, Mikulášská procházka

Na dnešek jsme si domluvili s manželem rande. Mysleli jsme, že zajdeme do Yes burgeru na Žižkově, který tam podle map (ověřovala jsem to den předem) pořád je, ale ve skutečnosti tam nebyl. Prostředí bývávalo celkem hnusné: působilo zašle, ale dělali tak skvělý burgery! A ceny taky celkem ušly. 

Narazili jsme na hospůdku SamoSebou. Zvenku lákala na nízké ceny, ale ty platí v bistru pro menší porce, v patře je poněkud dražší restaurace. Jenže je nutno myslet na to, že oběd v práci mám taky za 125 Kč a ne za pajsku, jak jsem byla zvyklá. Každopádně bylo jídlo boží a všem doporučuju! 

Potom jsme se šli projít – co se utratilo za jídlo, šetříme na lístkách na MHD – na Staromák. Sice nejsou trhy, ale podívali jsme se na orloj a ozdobený strom. A těšili se, že až budeme mít dítě, taky se s ním všude narveme a budeme překážet, protože od té chvíle je to přece v pořádku. (Nebojte, jen vtip! Ale všem těm rodičům bychom to přáli.) A pak jsem dostala dárečky od Mikuláše. Stejně jako vloni na procházce jsem to nečekala. Vůbec mě nenapadlo, že to je záminka. P. S.: Můj dárek bylo to čokoládové brownies, které jsem nestihla ani vyfotit.

Út 7. prosince, Vánoční ponožky

Zuřivě jsem se pustila do pletení vánočních ponožek Neat Ripple Socks od Winwick Mum z příze Flotte Socke 4f. Christmas 2020 se stříbrnou nitkou firmy Rellana Garne. Vypadají fantasticky, mají tu správnou atmosféru Vánoc, jenom trochu lituji, že se babrám s vlnkami, když samy o sobě by byly tolik krásné pletené i jenom hladce. 

Výsledek pletení k 10. 12. 2021

Kolegyně říkala, že bychom se měli svézt autobusem nové linky 101, protože zastávku „U Prdlavky“ hlásí Zdeněk Svěrák. Následně jsem ve zprávách viděla, že jim lidi kradou jízdní řád, asi si ho nechávají na památku. Takže od teď už jde i koupit.

St 8. prosince, Nápady

Napadlo mě, že by tenhle vánoční deník mohl být kreslený. Každý den načrtnout jeden obrázek něčeho, co je pro ten den charakteristického. Něco, co mě doma nebo jinde zaujalo, nějaký děj atd. Myslela jsem, že bych to mohla vyzkoušet příští týden. Ukázalo se, že to opravdu nestíhám. ;-)

A taky jsem si myslela, že bych si mohla uplést vánoční svetr ze stejných klubíček, ze kterých právě pletu ponožky. Ale taky jsem to zamázla s tím, že klubíček mám hodně, na těle svetru by proužky a samovznikající vzor nevynikly a taky je otázkou, zda bych ho pak měla chuť nosit i jindy než o vánocích. A taky jestli by se z něj netrhala ta stříbrná nitka.

Naprosto mě dostal vtip, který mi řekla kolegyně v práci. Víte co následuje po USA? (Odpověď najdete na konci článku, abyste se nad tím stihli zamyslet.)

Čt 9. prosince, Rekonstrukce v kuchyni

Krásně chumelilo. Hlásili sněhovou kalamitu. U nás a v Praze se nekonala.

Po návratu domů jsem našla totálně zaprášenou kuchyň. Manžel řezal betonové dlaždice. Tolik bordelu jsem snad nikdy neviděla. Otráveně jsem vše posbírala a hodila do prádla. Skříně a ostatní bylo potřeba umýt. Ještě že letos nebyl na vánoční mytí zatím čas. Teď už je!

Nová dlažba – půdovky
Pá 10. prosince, Zlomená jehlice

Zrovna před cestou autobusem – ukázalo se, že vlak je nesmyslně drahý (srovnej 108 versus 180 Kč) – jsem si všimla, že mám jednu z bambusových jehlic (nekvalitních a levných, koupených cca před deseti lety) nalomenou v půli a druhá, že se chystá odlomit z lanka. Psychicky jsem nevydržela a ještě si pro jistotu doběhla koupit nové jehlice do Yarn Queen Prague. Sáhla jsem po jehlicích Addi sock wonder 2 mm, protože s Addi mám dobré zkušenosti. Přes internet jsem si objednala pevné kruhové jehlice s nestejně dlouhými kovovými špičkami (7 cm je pro pravou ruku a 4,5 cm pro levou). Celkově mají jehlice i s lankem 25 cm. V prodejně jsem pak na ně překvapeně koukala a váhala, jestli si je vzít. S magic loopem (tedy hezky česky magickou smyčkou, kterou tvoří přebývající lanko dlouhých jehlic) jsem zvyklá pracovat, ale tohle by to mohlo usnadnit, nebo taky ne, protože jehlice nejdou držet v celé dlani, když jsou takhle mrňavoučké. A nemůžu je vrátit, protože se mi nelíbí s nimi pracovat. Rozhodla jsem se, že to risknu. Snad se s nimi naučím.

Zasněžená krajina z autobusu
So 11. prosince, Procházka na Vysokou a vykrajování cukroví

S Klubem českých turistů jsem vyrazila na výšlap na Vysokou na Vysočině u Havlíčkova Brodu. Zasmála jsem se už na startu, kdy mi celé to shromáždění připadalo jako školka po pětašedesáti letech. Někdo se snažil něco (uvítání) přednést a pár lidí se sem tam bavilo a vyrušovalo, až je někdo napomenul, ať jsou zticha a neruší. Zabralo to jako v té školce: najednou bylo ticho. Pán nás stihl přivítat, ale než přešel k tématu příští vycházky, už se zase někteří bavili. Přitom se jednalo o docela podstatnou informaci, neboť příští vycházka (už nevím kam) se přesouvá na dřívější vlak, tudíž sraz bude již v osm. Celkem jedovatým tónem (a la učitelka v šesté či osmé třídě) pronesla nějaká paní: „Ty dva, co vzadu vyrušujou, budou vědět prd a přijdou na sraz v deset. Když je v osm...“

Na to se k dvěma vyrušovačům přišourala jiná paní a říká jim dobrotivě: „Víte, v kolik je příští sraz? V osm.“ Rozesmálo mě právě to, jak se ji jali aktivně opravovat, že nikoliv, že teď se o tom přece mluví, že to je v deset.

Myška

Další člen naší výpravy byl Rozruch, který má senzační znalosti ze zeměpisu ČR a SR, od nejníže položených měst v jednotlivých krajích, přes nejdelší řeky až po znalosti o počtu krajů ČR, které sousedí s kraji na SR. A rád o tom všem vypráví.

(Hmm, ten dvojsmysl v předchozí větě se mi extrémně líbí. Rád vypráví o tom všem, co ví. A zároveň rád vypráví cokoliv úplně všem, které potká.)

Krajina byla nádherná, zachumelená. A přitom ani moc nebyla zima. Na sněhu jsme viděly malou myšku, která v nás vyvolala ochranitelské pocity a potřebu pomoct jí. Přendaly jsme ji v rukavicích aspoň na vyjeté koleje, aby si našla cestu někam do lesa nebo nějakou skrýš. Napadlo mě, jak rozdílné myšlenky v nás vzbudí jen změna prostředí. Nedávno na mě podobná myš vykoukla doma: prolezla mezi prahem a dveřmi do obýváku a na chvíli se zastavila. Dívala se, jak si píšu na notebooku a pak zase zmizela do kuchyně. To jsem vůbec neměla ochranitelské pocity před nehostinnou zimou venku. Nalíčili jsme pastičky a pozvali domů kočku. A já panicky schovávala všechno napečené jídlo do trouby a doufala, že se tam nedostane. A měla strach o zásoby ve spíži a taky o klubíčka (kamarádce je kdysi sežraly na půdě).

Po příchodu domů jsem si dala horkou griotku, protože jsem nějak prochladla ve vlaku a cestou. Hodinu jsme si daly pauzu – já na pletení vánočních ponožek – a večer jsme s mamkou jsme připravily všechny druhy cukroví: rozválely, vykrájely a daly na plech na pečicí papír linecké a perníčky, uválely rohlíčky, vymazaly a do forem nacpaly medvědí tlapky.

Ne 12. prosince, Pečení cukroví

Dopoledne jsme upekly všechno cukroví. Jenom jsme zapomněly namazat perníčky bílkem, takže se nebudou lesknout jako dřív.

V Toulavé kameře jsem viděla huť Jiřího Kozla ve Stachách na Šumavě, což mě dost zaujalo, protože jsem v jeho sklárně byla, ale ve Vimperku! A taky jsem se dozvěděla, že skleněné koule vznikly z nouze, protože nebyla jablíčka na ozdobení stromečku. To je pěkná nouze, pořídit si skleněné ozdoby, že?

Odpoledne jsem se věnovala psaní blogu. Už ve čtyři hodiny je šero a doma musíme svítit.

Předchozí díl najdete zde.

Odpověď na otázku/vtip ze středy 8. prosince: Víte, co následuje po USA? USB.

pondělí 6. prosince 2021

Doručování adventního kalendáře 2021

Zavřený kalendář
Už jsem vám říkala, že miluju adventní kalendáře?

Jo. Asi milionkrát!

Jak jsem letos pořád přemýšlela a přemýšlela, čím obdaruji svého drahého a do jakého originálního adventního kalendáře to dám, tak než jsem se nadála, byl už advent. Vlastně nebyl, ale já si myslela, že je, protože mě zmátla ta „první adventní neděle“. Takže jsem nakonec nekoupila nic. 

Ale vymyslela jsem si adventní kalendář pro sebe. To je taky důležitý! A rozhodla se, že se podělím s manželem. Nenápadně jsem jednou nadhodila, jestli pro mě má nějaký adventní kalendář. Sice už by mohl znát mou zálibu ve Vánocích, zdobení a všech takovýchhle ptákovinkách, které běžně chtějí především děti, ale jak říká kamarádka, mužům se nemá naznačovat, ale rovnou říct. A takhle to bylo ideální. Dostala jsem přesně takový, jaký jsem chtěla. Od Mixit.

Jenom málem nepřišel včas. Vlastně to bylo docela dost adrenalinu! Nechávám si posílat balíčky do práce, protože je tam vždycky někdo vyzvedne na patřičném oddělení. A já nemůžu být mezi 14 a 16 doma k vyzvednutí. 

Můj balíček byl předán dopravci 22. 11., aspoň tak mi to napsali z Mixitu. Tentýž den mi napsali ze Zásilkovny, že převzali můj balíček. Když mi pán o dva dny později volal, že mi doveze zásilku, požádala jsem ho, aby mi ji nechal na příslušném oddělení. Netvářil se moc nadšeně, ale neuměla jsem si představit, že by si myslel, že se s tím budu tahat v ruce. Potřebovala jsem si od kluků půjčit vozík. Jenže na něm zrovna byly věci z inventury, které musíme s kolegyní vyřadit, až se vrátí po nemoci, protože já zatím neznám správný administrativní postup.

Tak trochu jsem čekala, že kluky napadne nabídnout mi pomoc, když vidí, že nemůžu použít vozík a evidentně je to těžké, ale nechtěla jsem je o to žádat, když to není pracovní, ale soukromá věc. (viz výše: Musíte si říct, když něco chcete, ne čekat, že to někomu dojde.)

Když jsem si přišla pro balíček, překvapilo mě, že je jen jeden. A ještě ke všemu taková obyčejná krabice. Počkat, nemělo toho být víc? Připadala jsem si jako malé dítě zklamané u vánočního stromečku, když nedostalo to, na co čekalo. S pocitem lehké trapnosti jsem se ptala paní vydávající balíčky: „Nemám tu ještě jeden? Asi by jich mělo být víc.“ Souhlasila, že ji překvapilo, když ji pán při předávání upozornil, že to je těžké. No, to teda nebylo, v pohodě jsem to odnesla v ruce. 

Trnula jsem strachy, co se s částí mojí objednávky stalo. Nikde jsem nedostala žádné info, že by nebyly na skladě, nebo doručeny věci, které jsem si objednala. Platila jsem předem nemalou částku a dostala jen polovinu. Můžu to nějak dokázat, když jsem si to nepřevzala osobně? 

Taky už jsem slyšela, jak si balíček někdo v klidu převzal a podepsal za tu paní, která je přejímá, v době její dovolené. Takže... mohl by ho mít někdo úplně jiný? Na druhou stranu, kdo by kradl zrní? Ještě by se dalo pochopit, že by to stálo za to mít ostudu, kdyby to byly šperky od Swarovskiho. 

Kolegyně mi nabídla, že by se mohla pokusit na kamerách zjistit, kolik balíčků chlápek přinesl a kde je předal. Bylo to od ní moc šlechetné, ale nebyla jsem si jistá, jestli by jí to nemohlo přinést nějaké problémy. 

Hned jsem napsala do firmy. Odpověděli se zpožděním, ale omluvou. Mezitím jsem měla nervy, ale informovala mě společnost Wedo, že přijala moji zásilku od společnosti Zásilkovna a že ji bude doručovat. Jelikož jsem si nic dalšího neobjednávala, začala jsem doufat, že je to ta správná věc a už se i těšila, že se všechno samo vyřeší a dobře dopadne. To mi psali v pátek 24. 11. Že se můžu těšit a budou doručovat v následujících dnech. 

Čtvrtek 30. 11. taky patří mezi následující dny, k tomu se asi nedá nic říct. Ale že mi napíšou ve 12:42, že budou zásilku doručovat dnes mezi 14 a 17 hodinou mi přijde trochu blbé. Jasně, když jsem stejně v práci, můžeme mi to být jedno, ale děsí mě představa, že si kvůli tomu beru dovolenou a stejně to sdělení začíná (kurýr) Udělá maximum pro to, aby Vám ji doručil...

Nakonec vše klaplo. Mám, co jsem si objednala, a můžu každý den otvírat okýnka. Nebo spíš krabičky.

Otevřený kalendář

neděle 5. prosince 2021

Angeliky vánoční deník (2021), 1. část

So 27. listopadu, Výlet kolem Peruce

Pes potřebuje venčit a my konec konců taky. Navzdory tomu, že se nám do té zimy nechce. Manžel naplánoval výlet se spoustou zajímavostí na základě toho, že mu o Peruci říkala tchyně, protože o ní slyšela v rádiu. Výborný nápad, bylo to fajn. Psala jsem o tom zde

Ne 28. listopadu, První náznak sněhu (článek zde)

Konečně se začala trochu ukazovat zima. Ještě tomu moc nerozumím, protože se zahrádkařením teprve začínám, ale pro rostlinky je dobře, když sněží. A já to mám taky radši. 

Čt 2. prosince, Henna

Konečně jsem si zase jednou obarvila vlasy hennou. Sice mi někdy tento týden kamarádka říkala, že mám krásnou barvu, a ptala se, jestli to je moje, nebo si to barvím, ale věděla jsem, že už je to potřeba. Jak teď hodně nosím čepici A new simple pleasures hat od Purl Soho, mám vlasy často takové splihlé i krátce po umytí. Takhle budou aspoň lesklé. Překvapilo mě, že mi mahagonový odstín chytl spíš do měděna, než do červeno-hnědé, ale je to pěkné a myslím, že mi sluší.

Pá 3. prosince, Film Krampus: Táhni k čertu

Manžel se pustil do výběru vánočních filmů z obavy, abych něco (Alvin a chipmunkové) nevybrala já. A tak jsme včera viděli Polární expres (***) a dneska Krampus: Táhni k čertu  (***/****).

So 4. prosince, Krůta pečená v kamnech

Ráno jsem vstávala tak nějak neochotně. Ne, že bych musela, ale už se mi nechtělo spát, tak škoda promarnit sobotu! Přemýšlela jsem, co vše mám na dnešek v plánu. A pak jsem vyhlédla ven! Sníh! Padal a ležel. Nádhera! Pes na něj koukal z boudy. Myslela jsem, že si dojdu vyfotit dvůr bez jeho tlapek. To by se mi sice mohlo povést, ale to by předtím nesměly vyčuhovat a zase do chlívka zalézat kozy. Jako vždycky. Jak by řekly ovce z knihy Leonie Swann: Kozy mají prsty ve všem.


Plán na dnešek jsem měla hezky připravený, ale pak jsem se rozhodla, že upeču krůtu v nových kamnech, a tak se to celé změnilo. Jednak samo pečení má trvat tři hodiny (snad míň, když dělám jen část a ne celou krůtu), a jednak kamna asi nemají v troubě dostatečně vysokou teplotu. Navíc je příslušný prostor poměrně malý, takže jsem musela dát zeleninu na zapečení do normální trouby. A když už jsem byla v tom, do dalšího pekáčku jsem nakrájela dýni, přidala máslo a cukr, bude opečená na polévku a na dezert. O kamnech jsem psala včera v článku Nová kamna do kuchyně, o dnešním pečení najdete záznam zde.

Manžel si všiml, že si Lištička (kočka) vyskočila na sud a líže z něj led. Docela mě to vyplašilo, protože by se mohla utopit, až by to trochu roztálo, a honem jsem jim běžela donést vodu, i když jim zmrzne, ať ji mají hned u jídla.

Kočičí výraz jasně vysvětluje, co si myslí o sněhu

Snažím se trochu zpětně dopsat Angeliky vánoční deník. Nějak jsem na něj zapomněla. Vánoce letos přišly zase rychle. Vždycky mě tím překvapí. ... Jak mám vědět, co jsem dělala minulý týden, když nevím, co jsem měla včera k obědu? Naštěstí něco vyhrabu v diáři. Možná. 

Ne 5. prosince, Mikuláš (Krampusnacht)

Dnešek jsem si vyhradila na psaní blogu a plnění nejrůznějších úkolů, které jsem si usmyslela v týdnu. Patřilo k nim připravit kamna v obýváku, pověsit věnec na branku (nezvládla jsem, neboť není kam), nahodila Fridu barvou A (což je v tomto pošmourném počasí naštěstí žlutá! :-)), odpověděla na e-maily, připravila knihy na vrácení do knihovny (dělám si srandu, jen si je zase půjčím zpět), napsala článek dle Spisovatelské výzvy atd.

Klubíčka ze zásob použitá na Frídu
Z článků jsem napsala o doručování letošního adventního kalendáře (publikuje se v pondělí), aktualizovala Indie gift along (zde), napsala čtvrteční (zpožděný) článek o štěstí Opatruj se, Diáře pro rok 2022 (publikuje se v pátek).

Večer se nějak zvrtnul a já se dala do pečení. Zkusila jsem bulharský tikvenik a čokoládové brownies. A taky bílkové pusinky a žloutkové muffinky. Snad budu mít čas napsat to na blog o vaření.

sobota 4. prosince 2021

Nová kamna do kuchyně

Když začínám topit, teploměr v kuchyni tvrdí 15,3°C a v obýváku 11,3, v obou místnostech pak 49 % vlhkosti.

Napadne mě, že bych měla vyvětrat, potom je situace trochu jiná: vlhkost stoupla na 51 % v kuchyni a 50 % v obýváku, což mi nedává smysl, protože jsem větrala jen v obýváku a ložnici a pak to trochu pustila do kuchyně. Meteostatnice stojí u dveří do obýváku, tak třeba proto.

Kamna jsem nafedrovala, co to šlo, nechala trochu rozhořet a pak přitáhla klapku na komíně. Teplota v kuchyni, kde topím „kotlem“, logicky stoupá (15,7°C), zatímco v obýváku se tím větráním snížila na 10,8°C.

Kamna s teplovodním výměníkem jsme koupili už dávno, ale první instalatér nás vypekl s tím, že pořád sliboval, jak přijde, pak párkrát nevzal telefon, pak zase sliboval a zase nic. Nakonec jsme se na něj teda vybodli. Příště si zase pozveme kamaráda kamaráda! Ale jemu se osvědčil a takovýhle problémy s ním neměl.

Pak jsme poptali jinýho. Ten snad nějakou dobu váhal a pak to taky zamázl.

Ten třetí měl přijít v září. Už nevím, jestli na začátku nebo v půlce. Vyžádalo si to hromadu urgencí se zkracující se frekvencí. Přišel na konci listopadu a domluvili se, že udělá půlku: zapojí Prity s teplovodním výměníkem, vymění kohoutek v koupelně u umývadla, který jde děsně ztuha, a taky u vany, a zkontroluje trubku v „hradním příkopě“ v kuchyni, psala jsem o tom v článku Domácí řádění, nicméně díra byla vykopána 25. 10. 2020, takže jsme tu s ní přežily rok. Ještě uvidíme, kdy ji manžel zadělá. A ta druhá část instalatérovy práce (snad dříve než v dubnu) zahrnuje přidání topení do čtvrtého pokoje, kde zatím není a do prádelny, ze které bych buď mohla mít ateliér, nebo to bude taková naše chodba, půda či skladiště. 

Za dvě hodiny tu mám 18°C, ale pocitově je tu rozhodně víc, protože ve svetru se už skoro vařím.

Aby v tom bylo jasno, máme troje kamna: staré Petry, které jsou momentálně vystrnaděné venku, v obýváku jsou hezké malé Plato patina, nové Prity s teplovodním výměníkem, které obsadily místo v kuchyni, ale nevypadají tak tragicky, jako když nám někdo říkal: „Proč bych si dával kotel do kuchyně?“ 

Vlastně jsem o nich už psala v článku Kamna s teplovodním výměníkem. Schválně jsem si ho teď přečetla a musím říct, že většina věcí souhlasí: kamna vypadají díky velkému sklu, za nímž hoří oheň, a bílým plechům na bocích a prosklené troubě elegantně. Rozvádějí vodu do topení v celém domě, takže i v ložnici a obýváku je dobře (no, ten obývák potřebuje příště s instalatérem taky trochu poladit) a taky do koupelny. Takže člověk nemá sprchu jako bobříka odvahy.

čtvrtek 2. prosince 2021

Meteorologické okénko

K minulému článku jsem ještě chtěla doplnit mini meteorologické okénko. 


Chodím teď do městské knihovny na kurz tvůrčího psaní s Viktorem Špačkem. Podstatou je, že pozorně čteme předem zadané příběhy a dotváříme, jak by to mohlo vypadat dál. Rozebíráme charaktery postav, ústřední téma příběhů atd. Je to zajímavé a baví mě to. Ale minulé dílko mě popudilo. Dostali jsme za úkol přečíst si dílo Jana Zábrany ze sbírky Sedm povídek. Jmenovalo se to Kurevská zima. Stejně jako název byl sprostý i další text a navíc spousta slangových výrazů z nějaké montážní dílny. Teda popsat zimu a neutěšené podmínky za komunismu se autorovi podařilo dobře, ale ten poslední kousek...

Vraceli jsme se. Nebyla ještě půlnoc. U kanceláře jsem se mrknul na teploměr: dvaadvacet pod nulou... 

k tomu bych měla první připomínku, v ČR a -22°C. No, dobře, o půlnoci a tenkrát třeba jo. Tak si čtu dál...

A přece padalo jako ten večír, co k nám Áda Havlan prvně přišel.

Čadek šel přede mnou, ruce v kapsách. Pystíčky měl jak fialky. Sníh padal na železo srovnaný na dvoře, bílej, tichej, čistej. (str. 95)

No a to už na mě bylo moc. Sníh padá jen, když není pořádnej mráz. Než jsem začala psát tenhle článek, nevěděla jsem do kolika asi tak může padat, ale určitě ne ani v polovičním mrazu! Aspoň tohle by si autor mohl zjistit! Copak si myslí, že jsme idioti?

P. S.: To byla první část článku, pak jsem trochu googlila a moc se neposunula. Někde jsem našla, že může sněžit (spíš výjimečně) i při velkých mrazech, ale zdroj byl pochybný, takže těžko říct.

středa 1. prosince 2021

Nový psí kotec

Pro našeho trochu většího pejska (středoasijský pastevecký) jsme se rozhodli pořídit lepší kotec než zrezlé pletivo omotané kolem několika tyček, což pro borderku stačilo. Taky jsme jí objednali krásnou novou boudu. Už jsem si do ní párkrát zkoušela vlézt a připadá mi fajn, ale náš pes na boudu moc není, radši spí venku na schodech ke kotelně nebo na špejchar. Podle jakého klíče si vybírá, nevím.

Nová bouda a kotec ve výstavbě

Jednotlivé části na kotec jsme si objednali a složili svépomocně. Asi nejnáročnější bylo odřezání starých tyčí a tvorba nakloněné střechy. Jenom jsme udělali chybu, že jsme dali na radu našeho známého a udělali ji skloněnou dozadu ke zdi, kde by měl být okap. Ale zatím tam stále ještě není. Kdybychom ji sklonili dopředu, nebylo by co řešit a voda by tekla směrem k žumpě místo do zdiva!

Vybrat ze dvou špatných fotek byl problém, tak beru tu focenou z okna, kdy pes ještě nevěděl, že se nabízí svoboda a zůstával v boudě a sledoval, kdy bude vypuštěn.

Pes v boudě v novém kotci

Ta ohavná trubka před kotcem slouží k věšení prádla na natažené šnůry mezi ní a druhou takovou, takže ji bohužel z praktických důvodů nelze odstranit. Navíc já prádlo sušené na vzduchu miluju. Tak jinak voní.

Ještě bych si dovolila zmínit jednu přednost tohoto kotce, a to otočná dvířka (za tou zmiňovanou trubkou) na dvě misky. Takže lze krmit zvenčí, aniž byste museli vstoupit do kotce či psa pouštět. Nevýhodou je pouze to, že musíte odstranit zástrčku, která brání protáčení misek mezi vámi a psem, ale to by šlo vyřešit vytvořením delšího ucha zástrčky tak, abyste se nepřiblížili k zubům psa.