sobota 29. prosince 2012

Sladké Vánoce

Řadím se k mlsalům, a tak si neumím představit, že bych na Vánoce nemohla ujídat z různého cukroví. Za nejdůležitější považuji mít medvědí pracny, vanilkové rohlíčky a také zbožňuji sněhové pusinky. Nebyly by to ovšem pravé Vánoce, kdyby nás sladkosti nestály trochu potu. Nejlépe totiž chutnají vlastnoručně vypracované dobrůtky.

Kromě těch, které se osvědčily vloni, musím pochopitelně zkusit také něco nového. Takže vám pak možná napíšu recept na tradiční pečivo, které se údajně pojídá ve Švédsku v době adventu.

pátek 28. prosince 2012

Jsem asi staromódní

Chtěla bych zažít časy, kdy maminky chystaly dcerám výbavu. Možná spíš než ty časy, by mě lákala ta výbava. Sice bych si jednou chtěla zařizovat domácnost sama, ale na druhou stranu by bylo fajn mít všechno po kupě dopředu a pěkně sladěné. Mám totiž sklony kupovat si věci ve stylu „každý pes jiná ves“. A takhle bych měla sadu talířů, se kterýma by ladila sada na odpolední čaj. Prádlo do ložnice bych měla ve všech možných barvách a vždy bych k povlečení na peřinu měla i polštářky… samozřejmě si představuji, že by všechno bylo kvalitní a krásně barevné a třeba i ručně ozdobené iniciály a hlavně by se mi to moc líbilo.

Jak mě napadlo zrovna tohle téma? Pořídila jsem si silikonovou pečicí formu Tupperware, nalila do ní těsto na bábovku a teď ji zvědavě okukuji, zda neshoří nebo něco podobného. I když si připadám směšně, nevadí mi to, protože jsem doma sama. Líbí se mi pořizovat si věci do domácnosti. Dává mi to pocit dospělosti a samostatnosti. Mít konečně něco svého. A zároveň vůči té věci cítím jistou zodpovědnost. Pokud se s ní něco stane, bude to zcela jistě moje vina. Už to nemůžu na někoho hodit. A tak mi představa vlastního oblečení a ručníků připadá podivně lákavá a vzrušující.

čtvrtek 27. prosince 2012

Sheldonovy Vánoce (s2 e11)

Penny: Ahoj. Sheldone, budete mít s Leonaredem nějaký vánoční stromek?
Sheldon: Ne, protože nedržíme starodávné pohanské Saturnálie.
Penny: Saturnálie?
Howard: Pojďte sem děti, je čas na oblíbený Sheldonův vánoční speciál.
Sheldon: V předkřesťanském období, když nadešel zimní slunovrat a rostliny odumřely, pohané přinesli do svých domovů zelené větve jehličnanů, což měl být magický čin, který měl ochránit základ života rostlin až do jara. Tento zvyk si později přisvojili severské národy a časem se z něj stalo to, čemu dnes říkáme vánoční stromek.
Howard: A tomuhle se, Charlie Brownew, říká nuda.

Pryč s negativními cíli (3)

Typickou chybou při sestavování cíle je jeho negativní formulace. Jak vám zní: Nebudu kouřit. Nebudu večer mlsat. Nebudu tolik pít. Nebudu utrácet. Nebudu se pořád mračit. … Nejspíš to souvisí i s českou povahou. Často používáme negativní výrazy i tam, kde nemusíme. Nevědomky si tak často přivoláváme negativní odpověď. Zkuste si v duchu odpovědět na následující otázky:

Nezajdem na pivo?
Nechceš mi pomoct?
Nepodnikneme něco?

A teď zkuste nemyslet na růžového slona. Jasně, je to už vážně hodně známý příklad, ale funguje. Vsadím se, že jste si představili růžového slona, ačkoliv jste za celý svůj život žádného takového neviděli. Je to proto, že mozek není schopen vnímat negativa. Takže ačkoliv používáte negativní formulaci, mozek si představuje to, co říkáte. Sugescí „Neni mi špatně, neni mi špatně“ si brzy přivoláte, že vám špatně bude. A co z toho plyne? Do začátku jen to, že si máte cíl formulovat pozitivně. Zkuste si přeformulovat již dříve zmíněné cíle v tomto článečku tak, aby byly pozitivní. Je to jednoduché. Můžete třeba říci, že budete méně kouřit, že přestanete kouřit. A druhý krok? Ten obtížnější, ale neméně důležitý… Začněte používat pozitivní věty i ve svém životě. Ptejte se: Pomůžeš mi? Zajdeme na pivo? Chceš si udělat výlet? Chtěla bys se mnou jít na rande? Nenabízejte odmítnutí jako první variantu! :-)

středa 26. prosince 2012

Vánoce

Stejně jako vloni,
už jsou tady zas
Vánoce už voní
všude je dost krás.

Tak vlastně proto Vánoce miluji. Voní jehličím, zapálenými svíčkami, čmoudícími františky, purpurou na plotně, kapříkem… a taky sladce cukrovím. Okna domů jsou nazdobená, výlohy jsou plné papírových i umělých sněhových vloček, na náměstích svítí ozdobené stromečky a lidi? Přemýšlí nad tím, čím by druhému udělali radost. Alespoň na chvilku nemyslí jen na sebe a snaží se v rozhovoru s druhými postřehnout drobný náznak něčeho, po čem dotyčná osůbka touží. Jaké tajné přání bychom jí mohli splnit?

Ovšem jsou i tací, kteří by Vánoce nejraději zrušili. Všude je spousta lidí a nakupování dárků je stresuje. Tolik práce s úklidem, pečením… Dovolím si jen dvě kritické poznámky ;-). Jednak je to jejich chyba, že nezvládají time management… nikdo jim nebrání naučit se plánovat a všechno si v klídku a pohodě zařídit během roku. P. S.: Taky to souvisí se známým zlodějem času – perfekcionismem. A zadruhé… všimli jste si, jak jsou „vánoční škarohlídi“ šťastní a spokojení během roku? Že ne? Není divu… mají spoustu shánění a stresu i v běžném roce, bohužel to se nemohou vymlouvat na Vánoce.

P. S.2: Fakt neznám jediného človíčka, který by byl během roku v pohodě a o Vánocích stresoval. Všichni vánoční stresaři, které znám, lomící rukama nad davy lidí, horami cukroví a nevím čím vším ještě jsou na tom během roku podobně. Stresují s každou hovadinou a také jsou neurotičtí.

pátek 21. prosince 2012

A jak to dopadlo s knižním klubem?

Ač mě to trochu překvapilo, bylo moje členství zrušeno. Za což jsem vůči dané společnosti pocítila jistou vděčnost. Připadá mi to hloupé, ale fungovalo to. Nejdřív mě naštvali, ale tím, že to zrušili si to zase vyžehlili, i když vlastně nejspíš nemuseli… těžko bych se s nimi mohla soudit, i tak by pravděpodobně vyhráli. Čistě z finančního pohledu: Kdybych si u nich musela pětkrát do roka něco koupit po dobu dvou let, tak i v případě nákupu záložky za desetikorunu (asi nehrozí), vydělali by na mně dvě stovky. Zatímco takhle jsem spokojená a možná si u nich opět něco koupím, ale těžko říct za kolik.

Na vánočních trzích jsem měla takovou fajn rejpavou náladu, takže jsem se trošku jedovatě jednoho dobrého kamaráda, u kterého vím, že si to mohu dovolit, zeptala: „Nečteš můj blog, co?“ Ani nemusel odpovídat, věděla jsem moc dobře že ne, ale počkala jsem si, až to řekne a pak dodala: „No, kdybys ho četl, tak víš o tom knižním klubu.“ Právě jsem ho totiž zachránila od podepsání členské smlouvy. Možná by byl šikovnější a obezřetnější než já, ale možná by na něj ta paní za pultem taky udělala nějakou lišárnu. Každopádně to zvládla docela v klidu, když jsem mu oznámila, že sice jako člen má slevu, ale taky povinnost si nakoupit. Prý: „Ale to můžete jen něco malého a ta karta je přenosná…“ Ani mě nepřekvapilo, že z toho zase hezky rychle vycouval. ;-)

čtvrtek 20. prosince 2012

Cíle a přání (2)

V minulém článku jsem si vymyslela úmyslně špatně cíl „Chtěla bych udělat státnice.“, abych vám na něm mohla ukázat nejčastější chyby, které se při tvorbě cílů vyskytují. V prvé řadě je v podmiňovacím způsobu. Proč to vadí? Zkuste doplnit podle svého uvážení věty: „Chtěla bych…“, „Přála bych si…“. Co z nich slyšíte? Něco, co by se vám líbilo, co by vás potěšilo. Já bych třeba chtěla procestovat celý svět, mít velký dům, jachtu, bazén, spoustu zvířátek, báječného manžela, porsche, park, knihkupectví… Dokáži vymyslet spoustu věcí, které bych chtěla a které by se mi líbily. Třeba šaty od Blanky Matragi. Když tvoříme takováhle přání a popouštíme uzdu své fantazii, nemusíme se zabývat realitou – co bych asi tak s těma šatama dělala, jestli by mě bavilo uklízet obrovský dům a k čemu by mi byl, když můžu být v jednu chvíli stejně jen v jedné místnosti… a taky se nemusíme snažit. Přát si můžeme věci, pro které nehodláme nic udělat. Vážně si nebudu na porsche šetřit… zase tak moc ho nechci a připadalo by mi to jako vyhozené peníze. Tolik jen za jedno auto? Ale je hezké. Takže kdyby se náhodou objevilo před mým domem a bylo moje, vůbec by mi to nevadilo, dokud bych za něj nemusela platit pojištění, shánět garáž, kupovat benzín atd. atd.

Cíle vás mají inspirovat k činnosti. Donutit vás něco dělat. Dosáhnout toho, čeho chcete. Takže si přeformulujte svoje cíle na závazky. (Udělám státnice.) Ale proč něco takového dělat? Povinností už mám dost, řeknete si. Dost možná, ale vaším cílem by mělo být něco, po čem toužíte, něco, co doopravdy chcete a uděláte pro to hodně, ne-li cokoliv. Tehdy je z přání cíl. A pokud za ním půjdete a dosáhnete jej, zažijete alespoň na chvíli, možná i na celý život, pocit úspěchu a štěstí. Přirozeně je to dobré pro vaši psychiku, i kdyby to nebylo takové, jak jste si představovali. Když totiž přijdou různá zlá období a budete si méně věřit, můžete se uklidňovat tím, co všechno se vám již povedlo. V této souvislosti si vzpomínám na krásný příběh z některé knihy Slepičí polévka pro duši, kde si stará paní na půdě vystavila všechny svoje diplomy a medaile, a když jí bylo doopravdy nejhůř, chodila se tam utěšit. Kdysi jsem se také pokoušela o seznam svých úspěchů, ale myslím, že skončil rozdělaný kdovíkde. Každopádně je to inspirace pro vás, že byste si něco takového mohli vyzkoušet.

sobota 15. prosince 2012

Dopis Ježíškovi

Podle zadání finančního limitu bylo třeba vymyslet pár jednoduchých dárků, tak aby jejich shánění nebylo stresující záležitostí. I když v tom osobně nic ke stresování nevidím…

Tady je pár věcí, které mi určitě udělají radost… i když samozřejmě to nejkrásnější je překvapení, kdy dárce uhodne, co by se mi líbilo a hodilo. Balíček, o kterém netuším, co asi tak může obsahovat. Něco, po čem toužím a přece si to sama nakoupím… Pravdou je, že se vzrůstajícím věkem a finančními možnostmi takových věcí ubývá. Ale přesto mohu napsat pár dárků, které mi udělaly nesmírnou radost, např. proto, že jsem vůbec netušila, že něco takového exituje: loupač na pomeranče od Tescomy, cvakátka na otevřené pytlíky, samoohřívací polštářky apod. Jejich finanční náročnost byla malá, ale jsou to vtipné a praktické dárky. Hmm, nebo když si vzpomenu na domácí likér… na ten teď ale nemám odvahu. Čím potěšit Angeliku: Nejlepší věci jsou samozřejmě ty, které sami vyrobíte. Začnu TOP 10, po čem toužím:
  • různá klubíčka zajímavé příze nejlépe 125 m/50 g (plán vytvořit patchworkovou deku ze všelijak barevných a různě exotických čtverců),
  • ilustrace do skript,
  • spíš menší kamenný hmoždíř na koření,
  • fialku – rozsazenou jen tak z domova, příp. nějakou jinou kytičku,
  • rostlinku rozmarýnu,
  • Pu-erhový koláček nebo cihlička,
  • ozdobnou děrovačku s kočičkou,
  • kleště na náušničky,
  • orchidej (třeba fialová, ale na tom nezáleží…) a hnojivo pro ni,
  • látkové kapesníčky Mileta.
Ostatní možné dárečky bez určení pořadí:
  • povídka z vlastní dílny,
  • povlak na polštářek,
  • medovina (obyčejná, mandlová…),
  • hrubší papíry na kreslení,
  • sušené bio meruňky,
  • atd. viz seznam vlevo :-)

pátek 14. prosince 2012

Zvláštnosti Sheldona

Když jsem psala minulý článek, dalo mi asi hodinku práce, než se mi podařilo najít citaci "o neužitečnosti" dárku, která se mi tolik líbila již při prvním zhlédnutí. Na druhou stranu do tohoto článku rozhodně patřila. 

Při hledání jsem mimo jiné narazila na Michálkův blog, kde jsem našla zajímavé přirovnání Sheldonova chování k autistickým lidem. Pokud by vás to zajímalo, stačí jen kliknout SEM. Vřele doporučuji, i když nevím, nakolik se v tom dotyčný vyzná.

Trable s vánočními dárky

Letos jsem trochu zaspala a zapomněla napsat dopis Ježíškovi, i když už jsem si porůznu poznamenala, co by se mi líbilo a udělalo mi radost. Teď jen najít, kam jsem to všechno napsala… ;-) S kamarádkama jsme se letos rozhodly sdělit si svoje přání a značně omezit finanční náročnost… i když jsme se i v minulých letech pohybovaly kolem sta korun, někomu to v současné době připadalo hodně… přeci jen je nás šest a nemáme jenom sebe, že?

Upřímně řečeno, ze stanovování horní hranice jsem byla dosti zklamaná. Jednak už jsem třeba měla určité plány… nebo některé věci nakoupené, takže teď ji nemohu dodržet, a jednak to na mě působilo dost omezovačně. Mně je třeba úplně jedno, jestli mi dáte dárek za padesát korun nebo za stovku. Cítila jsem se trochu podvedená, když mám chápat nedostatek financí na dárky, což pro mě není problém, a zároveň se smířit s tím, že pro partnera se najde několik tisíc na dárky. Jistěže u sebe nepředpokládám takovou důležitost, ale přece jen…

Zklamáním pro mě nebyl obsah, jako spíše způsob podání, ten na mě nakonec působil, že nám některé kamarádky vlastně dárky dávat nechtějí. Faktem je, že bychom je k tomu asi neměly nutit a dárky by si měli dávat lidé, kteří si je chtějí dávat. Finanční limit mi připadá nesmyslný… přece daruji něco, co darovat chci. Nezáleží na tom, jestli je to dražší nebo levnější než to, co mi dal ten druhý. I kdyby mi nedal nic. Já mu chtěla dát tohle, protože to se pro něj hodí, to by se mu mohlo líbit, hodit… Na druhou stranu, jak něco takového vysvětlit někomu, kdo to vnímá silně recipročně… podobně jako Sheldon.

Penny: Dobře, díky za vysvětlení, ale já mám pro vás s Leonardem pár hloupých sousedských dárků, takže je dám pod svůj stromek.
Sheldon: Počkej. Tys mi koupila dárek? Proč bys to dělala?
Penny: Nevím. Protože jsou Vánoce?
Sheldon: Ale Penny, chápu, že myslíš, že je to od tebe štědré, ale podstata dávání dárků je reciprocita. Ty mi nedáváš dárek, ty mi dáváš závazek.
Howard: Nic si z toho nedělej, Penny, je to klasická začátečnická chyba. Na moji první Chanuku s Sheldonem, na mě křičel osm nocí.
Penny: Ale to je jedno, nemusíš mi dávat nic na oplátku.
Sheldon: Samozřejmě, že musím. Podstatou toho zvyku je, že já teď musím jít a koupit ti dárek přiměřené hodnoty a reprezentující stejnou míru přátelství jako dárek, který jsi mi dala ty. Není divu, že v tomhle období je takový nárůst počtu sebevražd.
Penny: Tak víš co? Zapomeň na to. Nedám ti žádný dárek.
Sheldon: Už je pozdě, viděl jsem to. Na té cedulce s elfem je napsáno „Sheldon“. Kostky jsou vrženy. Prst osudu ukázal. Hannibal překročil Alpy.
Howard: Já vím, je to srandovní, když se to neděje nám.
Penny: Sheldone, opravdu hluboce se ti omlouvám.
Sheldon: Ne, to jsem si přivolal sám tím, že jsem tak skvělou a důležitou součástí tvého života. Budu potřebovat odvézt do obchoďáku.
Howard: Děje se to nám.

Spíše se přikláním k názoru Penny, kdy řekla přesně to, co cítím i já.

Penny: Sheldone, nevidím tvůj dárek.
Sheldon: To proto, že jsem žádný nepřinesl.
Penny: Proč ne?
Howard: Neptej se.
Sheldon: Celá ta zvyklost dávání dárků nedává smysl.
Howard: Příliš pozdě.
Sheldon: Řekněme, že půjdu ven a utratím za tebe 50 dolarů. Je to pracná činnost, protože si musím představit, co potřebuješ, zatímco ty víš, co potřebuješ. Tedy, mohl bych věci zjednodušit… prostě dát ti těch 50 dolarů přímo, ty bys mi pak mohla dát 50 dolarů na mé narozeniny, a tak dále, dokud jeden z nás nezemře, zanechávaje toho druhého starce o 50 dolarů bohatšího. … A já se tě ptám, stojí to za to?
Howard: Říkal jsem, ať se neptáš.
Penny: Sheldone, jsi jeho přítel. Přátelé dávají jeden druhému dárky.
Sheldon: Přijímám tvůj předpoklad, odmítám tvůj závěr.
Howard: Zkus mu říct, že to je ne nepovinná společenská konvence.
Penny: Cože?
Howard: Prostě to řekni.

Penny: Sheldone, dárek by neměl být něco, co někdo potřebuje, měl by být něco zábavného. Něco, co by si pro sebe nekoupil. … Vtip je v tom, že jedním ze způsobů, jak ukážeme, že nám na lidech záleží, je zapojit myšlení a fantazii do dárků, které jim dáváme.

čtvrtek 13. prosince 2012

Famózní zážitek

S jednou velice dobrou kamarádkou jsem zašla na čtvrtý díl Twilight ságy - Rozbřesk. Trochu mě zaskočila cena... 139 Kč na studenta. Asi už jsem dlouho nebyla v kině. Škoda, že tu už není Palace Cinemas, tam před Vánoci dělali týden s padesátikorunovým vstupným. To bylo skvělé!

Chvíli si říkám, proč na to jdu vlastně do kina, když v televizi je to zadarmo. A pak, když vidím Edwardovu tvář přes celé plátno, napadne mě jen: "Vau." Hudba zní ze všech stran, obraz je obrovský a detailní... jakou asi musí mít kameru, aby tohle natočili?!

A děj filmu? Vlastně to má docela dobrý spád podobně jako trojka. Bitva s Volturiovými je fakt drsná a s překvapivými zvraty...

Marně přemýšlím, kterou ze zvláštních schopností hrdinů bych chtěla mít. Všechny vypadají úchvatně. Zvlášť mě ohromuje možnost vytvořit štít. Když si vzpomenu na tu scénu, kdy proti sobě stojí Bella a Jane, pociťuji škodolibou radost. Už se nemohu dočkat, až si přečtu knihu :-).

Cíl (1)

Poslouchám Hárleje, svou oblíbenou písničku Celebrita z ubytovny. Text znám skoro nazpaměť. Představím si krásnou motorku a pak porsche (třeba 911) a hned mě napadne, jak jsem včera v hodině vykládala, že bych ho chtěla. A to mě zase přivedlo na to, že jsme se včera věnovali cílům. Vím, že už jsem toho o nich napsala spoustu, ale myslím že ne sem. A i kdyby, vždycky se hodí si to zopakovat. Jen abych nesklouzla k tomu, že z tohoto bločku vytvořím skripta. Tak teda, z nějakého výzkumu vyplynulo, že pouhá 3 % lidí si píší svoje cíle. Cíle, kterých chtějí dosáhnout. To ještě samo o sobě není tak zajímavé. Předpokládám, že vy si podobně jako většina ostatních cíle nepíšete. Určitě pro to máte i svůj důvod. Třeba je vám přeci jasné, čeho chcete dosáhnout. Je nesmysl si to psát, nebo vůbec plánovat, vždyť člověk nikdy neví, co bude. A nebo se chcete vyhnout nesplnění cíle… Důvodů proč lidé neplánují je bezpočet. Ale žádný není správný.

Zajímavé je, že ta 3 % lidí, kteří si své cíle psali, dosáhla stejného bohatství jako zbytek lidí ze zkoumaného vzorku. Pokud jsem vás navnadila… aspoň si to zkusit… vezměte si tužku a papír a něco si zkuste napsat. Včera v hodině mě překvapilo, jak mnoho lidí s tím mělo problém. Pro mě to je pravděpodobně velice jednoduché proto, že plánuji už dlouhou dobu a navíc je to mým koníčkem. Připadá mi směšně jednoduché, jak říkal náš učitel na střední škole, vymyslet nějaký cíl, kterého bych chtěla dosáhnout. Třeba bych chtěla udělat státnice.

Dobře, připouštím, to je spíš pseudocíl. Hned vysvětlím proč, jen vás ještě jednou požádám o sepsání některých svých cílů, kterých byste chtěli dosáhnout dnes, zítra, pozítří, tento týden… a nebo možná během života.

středa 12. prosince 2012

Time management aneb Jak si najít čas?

Jak už jsem se několikrát zmínila, opravdově se zajímám o time management, tedy řízení času, jak se nesprávně říká. Lepší překlad by byl o řízení sebe v čase. Zkoumám různé metody, jak to udělat, abychom MĚLI ČAS. A co víc. Abychom ho měli tehdy, když ho potřebujeme a na to, na co ho chceme. 

Jestli vás tohle téma zajímá, pak vás zvu na čtvrteční lekce věnované time managementu přímo zde na blogu. Každý týden si můžete něco nového přečíst a snad i vyzkoušet přímo na sobě. Budu ráda, když se pak se mnou podělíte o své zkušenosti.

Zkouška (státnice)

Po 26. listopadu 2012
Už se mi blíží jedna důležitá zkouška. Snažím se sama přesvědčit, že to bude v pohodě, ale moc se mi to nedaří. Jako by mi i něco vyššího chtělo říct, že je nejvyšší čas se učit, přestal mi jít internet. Jistě, můžu si za to sama, protože jsem překročila kvótu stahování (i když je mi to záhadou), ale to nic nemění na tom, že se mi to dosud nikdy nestalo.

A tak si dnes zodpovědně sedla a pustila se do učení či spíše pročítání materiálů. Učím se ekonomii a potichu si brblám: „Kulatá slepice ve vakuu…“ Dobře, uznávám, začínám být na Big Bang Theory opravdu závislá, ale když ono to tak pěkně sedí i na můj život. A ten vtip? Byl jeden farmář a ten měl slepice, které ale nechtěly snášet vejce, tak si zavolal fyzika na pomoc. A ten fyzik udělal nějaké výpočty a říká: „Mám řešení, ale bude fungovat jen na kulaté slepice ve vakuu.“

Stačí si vzít předpoklady neoklasické větve: Mezi poptávkou a nabídkou je neustálá rovnováha díky ceně zboží, která se zvyšuje, když je zboží nedostatek a klesá, když je ho přebytek. Všechny ceny jsou dokonale elastické. Na všech trzích existuje dokonalá konkurence, takže nejsou žádné monopoly, kartely a podobně, že? Třeba telefonních operátorů mám skutečně mnoho a je jedno kterého si vyberete? A taky předpokládáme, že neexistují transakční náklady, takže když si necháte udělat účes ve Francii, tak nejen, že bude mít stejnou cenu jako byste se nechali učesat u nás, ale navíc nic nezaplatíte za dopravu a možná se tam dokonce teleportujete. A modelům založeným na takovýchto předpokladech mám věřit?

úterý 11. prosince 2012

Prosinec jako vždycky

So 8. prosince 2012
Každoročně touto dobou, možná o trošku později, mám své crazy období. Ono teda není tak bláznivé, jak si představuji, ale vždycky dělám něco, co jindy ne. Začne to tím, že mě takové věci napadají a pak některé uskutečňuji a jiné si jen představuji. To obvykle stačí na zahnání nudy. Spíš než nudy myslím všednosti a vážnosti, ale ve své podstatě je to stejné. Možná ještě výstižnější. Je to taková ta duševní nuda, kdy se jen učíte nebo plníte další povinnosti a nemáte čas se kreativně vyřádit. Na vysoké škole je prosinec celkem hektický, ať už jste student, vyučující nebo doktorand. Přirozeně vnímám roli doktoranda jako nejnáročnější, neboť v sobě zahrnuje jak roli studenta, tak i vyučujícího. Na druhou stranu je třeba přiznat, že každý vnímá vlastní břímě jako to nejtěžší.

Před pár lety mě napadlo, jak efektivně využít zbytky všelijakých prapodivných laků na nehty, které za normálních okolností nenosím, protože zelená či modrá s třpytkama vypadají tak trochu divně. Tehdy jsem si každý nehet nalakovala jinou lesklou či třpytivou barvou, takže pak připomínaly vánoční ozdoby… Dnes by na tom nic crazy nebylo, protože už je celkem běžné používat lecjaké ujeté barvy včetně neonových a také si lakovat každý nehet jinak, ale tehdy to bylo celkem nezvyklé.

Jsem před státnicemi poněkud nervózní a nedaří se mi najít věci na místech, kde se nakonec přece jen záhadně objeví, pokud se tam podívá někdo jiný. Nechtěla bych být chlap a mít to takhle celý život, už teď se z toho můžu zcvoknout a nejhorší je, že ani důkladnější prohlídka prostoru, kde by se daná věc měla skrývat, nepomáhá. Včera byla venku docela velká zima, a protože jsem za žádnou cenu nemohla najít kabát a nechtěla jsem, aby se místo mě musel jít zase dívat někdo jiný – potřetí za den už mi to bylo opravdu trapné – rozhodla jsem se, že si vezmu kožich. Pracně jsem se do něj nasoukala… ukázalo se, že dva byť tenké svetry pod něj asi nepatří, nebo mi od patnácti narostla prsa. Bylo to krásně retro… nebo aspoň mám pocit, že ty huňaté kožichy, co v nich vypadáte jako medvěd, se už opravdu nějakou dobu nenosí. Dřív jsem ho nosila docela s chutí, i když teď si nedovedu představit, jak jsem na něj mohla narvat batoh do školy. Ale zřejmě to nějak šlo. Vzpomněla jsem si, že jsem v něm šla po městě na Mikuláše. 

Bylo to i trochu strategické, protože metlou to přes takovýhle kožich doopravdy nebolí. A taky se mě někteří ptali, jestli jsem taky čert.

Miluji Vánoce

Na Vánocích je skvělé snad úplně všechno. Zimou a sněhem počínaje… venku se dá bruslit, bobovat, lyžovat, běžkařit, jezdit na pekáči a nebo se koulovat, a protože už jsem velká, můžu si po příchodu domů dát čaj s rumem, grog, punč a nebo horkou medovinu. Ale i samotný čaj přijde vhod, třeba se zázvorem, pro zahřátí.

A pak je tu stromeček. Nejdřív se na něj jenom těším, a pak se objeví krásný a zelený. Na Štědrý den dopoledne ho ozdobíme baňkami, řetězy, hvězdou, třepením a dáme na něj svíčky a prskavky. Večer se budou slavnostně zapalovat. Už druhý den ráno, když přijdu do kuchyně, spokojeně začuchám. Vůně se rozlévá po celé místnosti a táhne se i do vedlejší. Tohle jsou Vánoce! Stromeček nám vydrží až do konce ledna. A jednou jsme si ho nechali až do začátku března. Byla to paráda! Pořád nám krásně voněl byt a člověk měl pořád co slavit, stále se cítil jaksi vánočně a spokojeně.


12. prosince 2012
Napadlo mě, že bych si mohla půjčit nějakou pěknou knihu o Vánocích. Abych si začala užívat tu atmosféru. Trochu mě zaskočilo, že jich v knihovně mají obrovské množství. Začalo to příběhy a povídkami, pokračovalo tradicemi, zvyky a obyčeji a nakonec se našlo také velké množství knih nabízejících návody na výrobu nejrůznějších vánočních dekorací. Málem jsem zapomněla na kuchařky plné nejrůznějších dobrůtek. Něco jsem si vybrala z každé oblasti a už se nemůžu dočkat, až knihovnu navštívím. :-)

pátek 7. prosince 2012

Čajový adventní kalendář

Po 3. prosince 2012
Prosinec je tady a s ním i čas otevřít první políčka adventního kalendáře. Protože jsem se o víkendu poflakovala v Orlických horách první dvě políčka jsou dosud nedotčená. Ale dnes jsem si s chutí a nemalým nadšením rozbalila Adventní sadu 24 druhů biočajů od Sonnentoru. Jak dlouho už jsem čekala, abych si ji konečně mohla načít?

Čaje téhle značky mám doopravdy ráda, zejména ty bylinkové bývají příjemně namíchané a chutné. Nejsem zrovna fanda pytlíkáčů, ale pravdou je, že jinak by se adventní kalendář asi dělal poněkud hůř. Sundala jsem igelit, přivoněla ke krabička a otevřela ji, jak jsem zvyklá z dřívějších dob z jiných krabiček s pytlíky.

Překvapeně jsem se však dívala na další „víčko“ krabičky s obrázkem srnečky, kolouška, zajíce, ježka, veverečky a trpaslíků schovaných za stromem. Nádherné ilustrace dotvořily náladu bílého textu, kolem kterého poletovaly sněhové vločky zdobící celou užší stranu krabičky. „Vánoce začínají v každém z nás. A co je opravdu důležité v tomto nejkrásnějším období v roce? Klid, pokoj v duši…“

Po odklopení druhého „víčka“ se uprostřed krabičky objevil malovaný vánoční stromeček ozdobený preclíky a svíčkami, který si prohlíží spokojené děti. „Vydejte se s s námi na cestu…“

Spodní část jde odklopit a pak už můžete vytahovat jeden sáček za druhým. Na každém najdete návod k přípravě, tzn. jak horkou vodu máte použít a jak dlouho nechat čaj louhovat. A na boku krabičky si můžete přečíst, co vám bylo pro tento den určeno k ochutnání a z čeho se to skládá.

Dnešní čaj byl příjemný ovocný, ale pro mě to byla taková tuctovka. Zrovna na ovocné si příliš nepotrpím.

čtvrtek 6. prosince 2012

Proč jedna věc stojí různě?

Vyrazili jsme na víkend do Kostelce nad Orlicí. Protože nevlastníme žádný dopravní prostředek – kolo v zimě vytahovat nebudu a už jsem ho nepoužila tak dlouho, že ho snad ani nepočítám – rozhodli jsme se pro vlak, neboť představuje větší komfort než autobus, pomineme-li Studenťáky, a také je snazší zjistit, odkud kam a kdy jede. I když mívá pravidelně nepravidelná zpoždění.

Z Brna to je do Kostelce nad Orlicí 152 kilometrů. Teda bylo, když jsme jeli poslední den v listopadu přes Svitavy, Českou Třebovou, Ústí nad Orlicí, Choceň a Týniště nad Orlicí. Navíc jsme měli slevu pro dva, neboť to už je podle Českých drah skupina.

Když jsme ovšem jeli v neděli zpátky, byla vzdálenost o jeden kilometr menší a o dvě koruny levnější. Čím to asi tak mohlo být?

středa 5. prosince 2012

Proč?

Už před nějakou dobou mě napadlo vytvořit stále se rozrůstající minisérii článků o věcech, které mi nejsou jasné, nebo jim tak docela nerozumím. Momentální nápad mě přivádí k tomu, že by šlo o zvláštnosti z všedního života, nad kterými se můžete zamyslet nebo pousmát. Nic vážného, jen takové malé proč…

Ale možná přijde doba, kdy se objeví větší otázky a třeba je budu chtít zařadit pod stejný štítek. Uvidíme, co bude. :-)

sobota 1. prosince 2012

Sobotní toulání Prahou

Předchozím článkem jsem vlastně naznačila, co se odehrávalo v sobotu odpoledne. Když jsme ve tři hodiny vyšli z gymnázia, byla mi s úsměvem položena otázka, jak dlouho jsme tam asi tak byli. Zkusila jsem hádat docela dost, ale myslím, že čtyři hodiny ne. Po sdělení správné odpovědi jsem se lehce vyděsila a značně zastyděla. Ani jeden jsme od rána nejedli, teda ještě hůř, já vlastně jo, protože jsem cestou smlsla nějaké ty plněné crossany. Připadala jsem si docela sobecky, že jsem si toho nevšimla dřív. Hlad jsem sice taky měla, ale nadšení ho obvykle dokáže bez problémů přebít.

Ale zdálo se, že můj společník to bere naprosto v klidu. Kdyby mu to vadilo, řekl by nejspíš něco už dřív. Bylo to trochu jak jsem předpokládala – bavil se mým nadšením a nechtěl mi to kazit a navíc mu to připadalo zajímavé. Pravděpodobně ještě nikoho takového neviděl. A co mě potěšilo, zpětně mi pak prozradil, že si to náramně užil, protože moje nadšení bylo silně nakažlivé, takže si to vlastně užíval se mnou.

Hladoví jsme vstoupili do pizzérie, myslím, že opět na Malém náměstí. Troufla jsem si na celou pizzu a myslím, že jsem ji i snědla, i když ke konci to už byl tak trochu boj. Taky jsme provedli klasickou výměnu – ochutnávku – která mi naprosto vyhovovala, protože tak má člověk vlastně dvě pizzy. Nadšeně a zvědavě jsem si dala jednadvacetistupňové Svatováclavské pivo Doppelbock, které vypadalo a chutnalo spíš jako víno, takže jsem si ho parádně užila. Akorát jsem se trochu obávala, že bych mohla být ještě veselejší a upovídanější, i když ho byla jen třetinka.

Časový odhad trvání cesty na hlavní nádraží byl značně podhodnocen. Na svou omluvu mohu říci to, že jsem předpokládala, že místní bude mít lepší pojem o vzdálenostech a jako muž i lepší časový odhad. Zjevně jsem se spletla. V šest, kdy jsme měli být na hlavním nádraží, jsme byli teprve na Václaváku. Na jednu stranu mě rozčiloval jeho flegmatický přístup, neboť já si uvědomovala, že všichni čekají jen na mě a jdu pozdě, ačkoliv jsem tam mohla být první, zatímco oni vlak neposunou. Ale na druhou stranu jsem se na něj stejně nedokázala zlobit, protože jsme se viděli po tak dlouhé době, a tak báječně jsem si to tady užívala!

S holkama jsme si zavolaly a domluvily se, že všichni pojedeme na byt, kam už od včerejška snad trefím. Samotné se mi ale do metra moc nechtělo. Ne, že bych se v noci bála, ale je to metro… a já nejsem krtek a ačkoliv se na zemi orientuju docela dobře – racionálně nebo pomocí intuice, jak kdy, ale to je jedno – v podzemí jsem totálně ztracená a dezorientovaná. I když už se to možná trochu lepší. Každopádně metro a podchody jsou místy, kterým se vyhýbám, mám-li jinou možnost. (Obdobně raději chodím pěšky než jezdím tramvají, trolejbusem nebo autobusem. Pěšky se rychleji a snadněji vrátím zpátky a taky můžu ujít špatným směrem jen menší vzdálenost, než mi to dojde.) A taky se mi ještě nechtělo loučit. Bylo to najednou nějak narychlo. A tak vznikl nápad projít se zpátky k autu a nechat se následně před dům pohodlně dovézt.

A právě tehdy jsme si prohlédly Zlatou uličku v noci a zadarmo. A myslím, že to bylo doopravdy super. Ono celá ta procházka noční Prahou byla skvělá. V noci je všechno docela jiné. A místa, po kterých jsme šli, mi nepřipadala nebezpečná ani náhodou. Doma jsem ovšem dostala sprďana, neboť se o mě holky bály. Pravda, mohla jsem dát vědět, že přijdu trochu dýl, ale podle časových odhadů (opět špatných) mého přítele jsem usoudila, že to není třeba.