So 8. prosince 2012
Každoročně touto dobou, možná o trošku později, mám své crazy období. Ono teda není tak bláznivé, jak si představuji, ale vždycky dělám něco, co jindy ne. Začne to tím, že mě takové věci napadají a pak některé uskutečňuji a jiné si jen představuji. To obvykle stačí na zahnání nudy. Spíš než nudy myslím všednosti a vážnosti, ale ve své podstatě je to stejné. Možná ještě výstižnější. Je to taková ta duševní nuda, kdy se jen učíte nebo plníte další povinnosti a nemáte čas se kreativně vyřádit. Na vysoké škole je prosinec celkem hektický, ať už jste student, vyučující nebo doktorand. Přirozeně vnímám roli doktoranda jako nejnáročnější, neboť v sobě zahrnuje jak roli studenta, tak i vyučujícího. Na druhou stranu je třeba přiznat, že každý vnímá vlastní břímě jako to nejtěžší.
Před pár lety mě napadlo, jak efektivně využít zbytky všelijakých prapodivných laků na nehty, které za normálních okolností nenosím, protože zelená či modrá s třpytkama vypadají tak trochu divně. Tehdy jsem si každý nehet nalakovala jinou lesklou či třpytivou barvou, takže pak připomínaly vánoční ozdoby… Dnes by na tom nic crazy nebylo, protože už je celkem běžné používat lecjaké ujeté barvy včetně neonových a také si lakovat každý nehet jinak, ale tehdy to bylo celkem nezvyklé.
Jsem před státnicemi poněkud nervózní a nedaří se mi najít věci na místech, kde se nakonec přece jen záhadně objeví, pokud se tam podívá někdo jiný. Nechtěla bych být chlap a mít to takhle celý život, už teď se z toho můžu zcvoknout a nejhorší je, že ani důkladnější prohlídka prostoru, kde by se daná věc měla skrývat, nepomáhá. Včera byla venku docela velká zima, a protože jsem za žádnou cenu nemohla najít kabát a nechtěla jsem, aby se místo mě musel jít zase dívat někdo jiný – potřetí za den už mi to bylo opravdu trapné – rozhodla jsem se, že si vezmu kožich. Pracně jsem se do něj nasoukala… ukázalo se, že dva byť tenké svetry pod něj asi nepatří, nebo mi od patnácti narostla prsa. Bylo to krásně retro… nebo aspoň mám pocit, že ty huňaté kožichy, co v nich vypadáte jako medvěd, se už opravdu nějakou dobu nenosí. Dřív jsem ho nosila docela s chutí, i když teď si nedovedu představit, jak jsem na něj mohla narvat batoh do školy. Ale zřejmě to nějak šlo. Vzpomněla jsem si, že jsem v něm šla po městě na Mikuláše.
Před pár lety mě napadlo, jak efektivně využít zbytky všelijakých prapodivných laků na nehty, které za normálních okolností nenosím, protože zelená či modrá s třpytkama vypadají tak trochu divně. Tehdy jsem si každý nehet nalakovala jinou lesklou či třpytivou barvou, takže pak připomínaly vánoční ozdoby… Dnes by na tom nic crazy nebylo, protože už je celkem běžné používat lecjaké ujeté barvy včetně neonových a také si lakovat každý nehet jinak, ale tehdy to bylo celkem nezvyklé.
Jsem před státnicemi poněkud nervózní a nedaří se mi najít věci na místech, kde se nakonec přece jen záhadně objeví, pokud se tam podívá někdo jiný. Nechtěla bych být chlap a mít to takhle celý život, už teď se z toho můžu zcvoknout a nejhorší je, že ani důkladnější prohlídka prostoru, kde by se daná věc měla skrývat, nepomáhá. Včera byla venku docela velká zima, a protože jsem za žádnou cenu nemohla najít kabát a nechtěla jsem, aby se místo mě musel jít zase dívat někdo jiný – potřetí za den už mi to bylo opravdu trapné – rozhodla jsem se, že si vezmu kožich. Pracně jsem se do něj nasoukala… ukázalo se, že dva byť tenké svetry pod něj asi nepatří, nebo mi od patnácti narostla prsa. Bylo to krásně retro… nebo aspoň mám pocit, že ty huňaté kožichy, co v nich vypadáte jako medvěd, se už opravdu nějakou dobu nenosí. Dřív jsem ho nosila docela s chutí, i když teď si nedovedu představit, jak jsem na něj mohla narvat batoh do školy. Ale zřejmě to nějak šlo. Vzpomněla jsem si, že jsem v něm šla po městě na Mikuláše.
Bylo to i trochu strategické, protože metlou to přes takovýhle kožich doopravdy nebolí. A taky se mě někteří ptali, jestli jsem taky čert.
Žádné komentáře:
Okomentovat