Maličkosti, které jsem vyzkoušela (2)

Minikrabička s čajem

Od kamarádky jsem kdysi dostala nějaký zajímavý čaj, tak jsem si ho teď v rámci úklidu udělala – zkouším nešetřit si věci na lepší příležitost – ale užít si je hned. 

Jak můžete sami vidět vpravo na obalu, není zrovna jasné, jestli se jedná o černý nebo zelený čaj. Když jsem ho nasypala do konvičky (níže), měla jsem za to, že je to pu-ehr. Proto mě dost překvapilo, že z něj byla hned po zalití cítit vůně jasmínu. Byl prima, pochutnala jsem si a byla jsem ráda, že jsem si konečně dodala odvahy si ho udělat.

V rámci Mixit vánočního kalendáře (asi předloni) jsem objevila Mixitellu lískooříškový krém s karamelem (vanilka a kakao). Moc mi chutnal, a tak jsem si ho koupila velkou pixlu. Musím říct, že i s velkou slevou byl poměrně dost drahý. A ačkoliv mi opravdu chutná (na rozdíl od Nutelly) jsem na kupování takových laskominek příliš velký šetřílek. Ale jako dárek pro někoho, kdo má rád Nutellu a podobné věci to mohu vřele doporučit. 

Čaj vysypaný do konvičky

Horší to bylo s Nocciolou, 100 % lískooříškovým máslem. Taktéž se jedná o krém z lískových oříšků z Piemontu, což je na severu Itálie a údajně odtamtud pochází ty nejlepší lískové oříšky na světě. Byla jsem extrémně nespokojená, protože jsem se překoukla a myslela jsem, že bude s kakaem, takže jsem ji pořídila pro manžela, který je milovníkem čokolády. Ale nikoliv hořké. Krém z lískových oříšků je opravdu jako máslo, takže je fakt neuvěřitelně mastný. Navíc není vůbec sladký. Takže jsem trochu (víc) bojovala s tím, jak a kam ho využít, protože na natírání na chleba se opravdu použít nedal. Nakonec jsem ho mimo jiné použila do koláče, který jsem notně osladila. I tak to bylo málo, a kdybych použila kakao, výsledek by byl pravděpodobně chuťově velmi podobný a mnohem levnější.

Obdobnou zkušenost mám s tamarindovou pastou. Jelikož mám ráda tamarind, řekla jsem si, že to bude super do nějakého koláče, nebo na pudink. Když jsem ji však začala dávat na koláč, ukázalo se, že se jedná o příšerně kyselou věc, kterou snad nejde dosladit ani neuvěřitelným množstvím cukru. Takže teď pátrám po vhodném a chutném způsobu využití. Naštěstí stálo 400 gramů pouhých 25 korun!

Aby vám po mém článku nezůstala v ústech kyselá chuť, zmíním ještě SerraMel z Lídlu. Je to med z divoké levandule vyrobený v Portugalsku. Chutná dobře, je světlý a jemný. Řekla bych, že je lahodnější než běžné luční, se kterými se člověk setká, ale pokud nemáte jemný jazíček, moc rozdíl od ostatních nepoznáte, zatímco vaše peněženka ho rozhodně pozná. Takže záleží na tom, jak velký jste medový gurmán. Věřím, že pro někoho by to mohlo být jasné na první líznutí.

Vrátila se nám zima

Konec hrdinství – zpátky do rukavic.

Tak přesně tohle jsem si pomyslela při včerejší cestě z práce domů a navlékla si bezprsťáky. 

Krmení zvířat teď trvá o trošku dýl: seno i vodu musím dávat nadvakrát, protože jedno dostane Hektor s Melindou a Pepou a druhé Líza s malýma (mrkněte na nedělní článek o kůzlátkách). Trio koček (Žužu, Macík a přivolávací vymňoukávací Mejzí) dostane misku granulek a fenka Princezna plechovou odměrku granulí ideálně s psí jitrnicí nebo nějakým jiným přilepšením, protože jinak to žraní fláká, ale dneska se snažila. Snad že chtěla jít se mnou domů?

Udělala jsem jí ohromnou radost, když jsem ji tam vzala, ale jen tak chvíli obcházela, čuchala, co mám k večeři, nechala se pohladit po bříšku a pak už zase chtěla ven. Ani si pořádně nepočkala, až zatopím v kamnech. Taková škoda! Těch 13°C se totiž nedalo vydržet! Dneska jsem nějaká zmrzlá, i když už teploměr ukazuje dvacet a mám na sobě tílko a svetr, je mi stále nějak chladno především od nohou. Možná to bude tím, že mám všechny svoje vlněné ponožky v prádle. Nevadí, upletu si další! A nejlépe zase nějaké tlusté!

Večer jsem si pustila video o kreslení architektury z Domesticy, tentokrát se věnovalo perspektivě. Albert Kiefer to sice vysvětloval pěkně, ale stejně jsem byla trochu zklamaná, myslela jsem, že nám toho ukáže víc. To Sorie Kim, podle níž jsem se snažila kreslit na podzim, ukázala i nějaké zjednodušující triky. Ale na druhou stranu je dost perfekcionistka. Albert říká, že si s perspektivou moc nemáme dělat hlavu, že se nám to dostane pod kůži s pár skicama. No tak to jsem zvědavá! Mám pocit, že s ní bojuju pořád. Ale otázkou je, co myslím párem skic? Stovky? Desítky? Nebo fakt dvě? ;-)

Tak doufám, že jste se taky nenechali otrávit navrátivší se zimou a udělali jste něco pro své pohodlí a potěchu. Já si zatopila v kamnech, udělala si voňavý čaj, rozvíjela se v kreslení a taky jsem si zkusila něco naskicovat podle fotek z víkendového výletu. Jestli potřebujete inspiraci, mrkněte na můj zimní bucket list.

Dýňový favorit

Zjistila jsem, že na tom jsou dýně v komůrce poměrně špatně. Nechápu, proč teď chytají takovou tu hnusnou černou plíseň, co vytváří skvrnky. Jako by se tam natáhl mráz nebo co. Takže jsem se rozhodla, že je rychle spotřebuji. 

Co se týče dýní, mám jasného favorita: dýňovou polévku na sladko s vanilkou (dle Apetit online zde). Baští ji i manžel, který jinak zase tak moc na polévky (a zeleninu) není. Dále jsem v časopise Krásný rok, od kterého jsem popravdě očekávala víc, objevila recepty z dýně (zde). Ráda bych vyzkoušela dýňový salát jako lehkou večeři (protipól k huse k obědu). Jenom jsem přemýšlela, co se myslí dýňovým kořením. Copak jde z dýně udělat koření? Vždyť je téměř bez chuti.

Pokud jste to nevěděli stejně jako já, tak jsem to vygooglila na Jíme zdravě [1]: Dýňové koření se prý hodí ke všem pokrmům především z dýně Hokkaidó: polévky, moučníky, koláče, sirupy nebo pyré. Vznikne smícháním:

• 3 lžíce mleté skořice,
• 3 lžičky mletého zázvoru,
• 2 lžičky mletého muškátového oříšku,
• 1/2 lžičky mletého nového koření,
• 1/2 lžičky mletého hřebíčku.

A protože mě nejvíc baví pečení, láká mě vyzkoušet dýňové chai muffiny s drobenkou (opět z Apetitu zde). Do této směsi přidávají ještě můj milovaný kardamom! Původně jsem se těšila, že si do nich udrtím v hmoždíři koření dáta masala, ale asi už ho mám spotřebované. Takže jsem musela udělat experimentální výše uvedenou směsku.

Na salát nakonec nedošlo, ale polévky byl plný hrnec.

Zdroje:

[1] Dýňové koření. Jíme zdravě. https://jimezdrave.cz/recepty/potraviny/dynove-koreni/

Víkendová pohodička se skvělým obědem

Nasolená, opepřená a nakrojená panenka

Dopoledne jsem si chvilku kreslila a pak dělala oběd – a musím říct, že se mi báječně povedl, fakt lahůdka. Vepřová panenka z mrazáku (koupila jsem ji někdy vloni ve slevě vakuově balenou a přesto chutná dobře i teď) zbavená blán, do naříznutí vložené jedno jablko na plátky (druhé rozprostřené v pekáčku) a plátky špeku (pochopitelně do samostatného naříznutí odděleně od jablek) a před dokončením pečení ještě vše přelité medem s hořčicí. Jak jsem psala v pátek, vycházela jsem z tipů od Florentýny. K tomu jsem v druhém pekáčku upekla brambory se slupkou rozkrájené na malé kousky (aby se taky stihly za půl hodiny propéct) posypané solí a nadrceným rozmarýnem.

Prokládání jablkem a slaninou

Odpoledne jsem nahodila patu na strojově upletené ponožky. Teprve se to učím, tak jsem zvědavá, jak mi půjde. Nejsem zvyklá plést „afterhought heel“.

A když jsem si myslela, že se půjdu věnovat psaní článků, které jsem měla na dnešek naplánované, zaslechla jsem nějaký zvláštní zvuk. Přesvědčila jsem manžela, ať mlčí, ale pak bylo ticho. Sotva promluvil, ozvalo se to znovu. Bylo asi tak pět večer. Díky změně času bylo ještě krásně světlo. „Pšššt,“ ale znovu bylo ticho. 

A najednou ho prořízlo dlouhé kvílivé „Nééééééééé,“ jako kdyby někomu venku plakalo miminko. Sice nám po návsi běhají různě staré a různě řvoucí děti, ale nikdo ze sousedů nemá miminko, pokud vím.

Už je půlka snědená!

„Kozle,“ vykřikla jsem, popadla čepici, bundu a foťák a utíkala ven. Manžel sbalil vše, co je doopravdy potřeba: dezinfekci, nůžky a kojeneckou láhev. Než přiběhl, odvázala jsem kozu Lízu (přivazujeme ji stejně jako Hektora, protože jinak nenechají naši novou mladší a menší Melindu nažrat). Hned se hrdě zhostila své role matky a pustila se do olizování mečícího běloučkého kůzlete, které se díky tomu uklidnilo. To druhé o něco větší s vícero tmavými flíčky se mezitím snažilo pít. 

Bílé se chovalo typicky pro naše čerstvě narozená kůzlata: samo pít neumělo a snažilo se na všech nemožných místech a při přistrkávání ke správnému místu se vzpouzelo, protože do ničeho nechce být nucené. 

Když přišel manžel, zastřihli jsme jim pupeční šňůry a postříkali to místo neštípavou dezinfekcí.

Dělala jsem si legraci, že to chytřejší (samo se naučilo pít) je holčička a to uřvané chlapeček. Trochu jsem vycházela z toho, jak to bylo vloni a předloni a světe div se, trefila jsem se. U takhle malých zvířátek neumím poznat pohlaví jinak, než že si počkám, až budou čůrat. Když si k tomu dřepnou jako holčička nebo fenka, je to koza, a když to vypadá, že močí bříškem, je to kozlík. Ale to jsem zjistila až v úterý.

Zatímco jsem se snažila přesvědčit kozlíka, aby taky pil, a on se vší silou vzpouzel a případně i vzpurně mečel, manžel čerstvě podestlal chlív, každý jsme vzali jedno kůzlátko do rukou a nesli je do chlíva. Koza nás poslušně následovala a bázlivě koukala, jestli je s jejími malými všechno v pořádku. Následně dostala vodu, seno a jádro, aby byla silná a dávala dost mléka. 

Mrňouska jsme nejdřív nakrmili z lahvičky, do níž manžel nadojil deci mléka. Kůzle řvalo a protestovalo, ale pokaždé když otevřelo tlamičku, aby mohlo řvát, dostalo do ní flaštičku a chtě nechtě pilo. Nakonec se ho manželovi podařilo přesvědčit, aby se napilo přímo od mámy. Tohle první mléko má totiž speciální kvality, které kůzlátkům pomáhají. Myslím, že je s nějakými bakteriemi, které potřebují mít v bříšku, ale už si úplně nejsem jistá.

Protože nebylo právě teplo, vysušili jsme naši novou droboť trochu senem. Ještě stojí za to zmínit, že kozlík má pod bradičkou dva „cecíky“ po mamince a oba mají roztomile planďaté uši po tátovi.

P. S.: To je poprvé, co jsem zažila, že by koza rodila jindy než ráno. Proto mě to také poněkud zmátlo.

Kůzlátka s mámou

Ustájení kůzlat s mámou

Víkend nabízí tolik možností... a tak málo času ;-)

A zase tu máme víkend. Jupí! Akorát jsem malinko rozmrzelá, že nevím, co dělat dřív a přijde mi, že než se rozkoukám a do něčeho opravdově pustím, bude už zase po víkendu a v týdnu nic nestihnu. 

Tolik bych toho chtěla: 

• přečíst – knížky mám půjčené ze dvou knihoven (ale už se mírním a není jich 50) a od jedné kamarádky, pak bych měla 
• projít nějaké příchozí maily a ozvat se lidem, kteří se mi už dlouho neozvali (a mám je ráda a chci s nimi zůstat v kontaktu... (a chtěla jsem přestat říkat, že něco „musím“ nebo „bych měla“, tak nám to radili v právě rozečtené knížce, o které bych 
• ráda napsala na blog, stejně jako o spoustě dalších věcech),
• zahradničení (tak trochu doslova co se týče toho blbého pařezu na zahradě) nejde odkládat moc dlouho, protože pak pomine sezóna na včasné zasazení,
• o rozpletených projektíčkách s určitým deadlinem ani nemluvím: březnové ponožky do konce března, dubnové do konce dubna, aby se stihly v květnu darovat ve správný čas, a to nemluvím o tom, že chci konečně dodělat svoje první či druhé ponožky pletené na stroji a zjistit, jak se nosí a zda netlačí ten šev na nich,
• úklid resp. vyhazování a třídění před připravovanou rekonstrukcí,
• vaření: vytáhla jsem z mrazáku vepřovou panenku a u Florentýny už jsem našla tři recepty pečená panenka v troubě, medailonky a marinádu na kuřecí křídla, která na ni jde použít taky, v lednici mi stárne droždí a v mrazáku straší meruňky (Dneska jsem si všimla, že meruňkovník začíná právě kvést. To slovo se mi líbilo, takže i když není správně, chtěla jsem ho uvést. Fakt musí být ta čeština pro cizince složitá. Proč nemáme meruňkovník, jablkovník a podobně stejně jako fíkovník?),
• hrát deskové hry, protože máme jednu půjčenou z knihovny a druhou od švagra (k nastudování pravidel, ha ha),
• jít na výlet, protože minulý týden se to osvědčilo a pes bude taky rád,
• kreslit obrázky na výstavu, protože jich mám pohříchu málo (a koupila jsem si nové fixky, juhů!),
• studovat některý ze svých kurzů, protože mě baví dozvídat se nové věci a v týdnu na to taktéž nemám čas,
• dělat angličtinu (videa od Broni Sobotky a překládání s manželem).

Sázíme cibuli

Uplynulý víkend jsme měli vskutku akční. Začali jsme sobotním sázením cibule, jelikož jsme se dočetli, že se má sázet na přelomu března a dubna a to tak nějak odpovídá.

Aniž bychom věděli (nebo byli upozorněni), že má horší skladovatelnost, vybrali jsme si sazečku (malé cibulky) místo sázení ze semínek. 

Zatím nejsme moc kreativní nebo odvážní a sázíme jen běžně dostupnou sadbu. Nyní se jedná o žlutou cibuli Všetana. Nečekáme od ní žádnou mimořádnost barvou, tvarem ani chutí. Chceme ji mít do salátů či jako „příkus“ k večeři (já), do polévky (já), na omáčky (manžel) či do guláše (manžel/tchyně).

Na záhonku nám ještě zůstalo pár posledních rostlinek kapustiček. Před týdnem jsem udělala obrovskou misku, kterou jsme postupně přikusovali (ty kapustičky, ne misku!) k různým studeným večeřím, nebo jsem si jich trošku přisypala do výborné polévky od švagrové, která se tím pozdvihla ještě o kousek. Takže náš záhonek vypadá poněkud netradičně:

Klacíky označují řádky

Možná že jste si všimli, že kolem záhonku leží všelijaká podivná zválená tráva, tak to je můj pokus o zamulčování. Tráva už je vytrhaná či shrabaná z okolí. Stejně tak jsem uprostřed záhonku zamulčovala pěšinku. Tak uvidíme, jak to klapne. 

Jinak je záhonek po loňských rajčatech a růžičkových kapustičkách nehnojený (cibule to prý nemá ráda a vyhovuje jí být druhá v pořadí) a nerytý, protože Charles Dowding, ze kterého vycházíme, doporučuje nerýt, ale mulčovat. Akorát nevím, jestli by ten záhonek alespoň neodplevelil jako náš soused vloni.

Ten měl tak nádherné pleveleprosté záhonky, že se nad nimi nedalo než žasnout. Potíž byla jedině v tom, že všechen svůj čas strávil odplevelováním a už nestihl zasít. Krásná to ukázka nevhodného perfekcionismu, který by nám všem mohl být výstrahou. Aneb jak říkala moje babička (a já jí nevěřila): všeho moc škodí. 

Růžičková kapusta a záhonek cibule

Záhonek zatím za moc nestojí, ale líbila se mi ta kravička v pozadí, jak tak pěkně kouká právě naším směrem.

Jarní bucket list

Jaro. Čas udělat něco s sebou, něco kolem sebe a taky něco pro druhé... Začněte, čím chcete. Nejlépe nasávání optimismu z prodlužování dne, oteplování a probouzející se přírody.

U potoka v lese kus od našeho domu už na začátku března byly sněženky.

Jaké máte plány na jaro?

Co takhle něco zasadit? Do květináče, truhlíku, nebo na zahradu na záhonek? Nebo se aspoň prohrabat tím, co bych chtěla pěstovat.

Je čas přidat pohyb. Sbohem zimní lenosti! Začněte cvičit doma, choďte s kolegyněmi na jógu, nebo aspoň se psem kolem baráku. Třeba na mě mrkl turistický pochod Do Okoře bez oře, který se uskuteční v sobotu 1. dubna 2023 (viz zde). Musím přitom vzpomínat na vědomostní soutěž, kde se ptali, jak pokračuje známá akce (letos to bude mimochodem 52. ročník) Do Okoře bez... Možná padla i nápověda, že se to rýmuje. A tudíž soutěžící hned vyhrkl: „bez tchoře“.

Socializujte se, naplánujte společný výlet, pálení čarodějnic, velikonoční návštěvu, výlet do zoo, nebo nějakého muzea (co kdyby zrovna venku nebylo hezky). Nebo se pusťte do nějakého nového kurzu. Nejlépe s pohybem, ale může to být i olejomalba.

Když si vzpomenu na posledních pár jar (vážně je tento tvar správně, dívala jsem se do příručky), přemítám, jestli bych do jarního bucket listu neměla zařadit svařáček, horkou medovinku nebo něco podobného. Ostatně jak praví pranostiky: březen – za kamna vlezem, duben – ještě tam budem. Tak proč jsme každý rok překvapení, že v únoru můžeme natírat venku vrata, opalovat se v kraťasech (letos to ovšem bylo jinak) a dělat různé zahradní práce a v březnu musíme zase vytáhnout vyprané a uklizené zimní kabáty a čepice. Dokonce jsem na jedněch stránkách (zde) našla pokračování té pranostiky: máj – vyženem kozy v háj.

S příchodem jara bychom měli mít více energie, takže se nabízí pustit se do něčeho nového. Máte nějaké předsevzetí? Oblast pro radost, které byste se chtěli víc věnovat? Třeba víc číst dětem? Zkuste doma (nebo v práci) zavést nové zvyky pro větší spokojenost. Pomoct si můžete i kolem života, inspirace např. zde. 

Velký jarní úklid. Pokud vás baví úklid, patří to na bucket list. Pokud chcete jako my letos rekonstruovat dům, mohl by vám velký jarní úklid zjednodušit stěhování, až přijde na věc. Úklidem myslím spíš třídění věcí než umytí oken (nedává smysl, když se budou za chvíli měnit, akorát si to už říkám tři roky!), dveří a vyluxování za lednicí. I když i to je fajn.

Zlepšení či obohacení jídelníčku o nové prvky. Vyzkoušejte přidat do naší české kuchyně víc koření, nebo zeleniny, nebo ovoce. 

Zdroje:

https://www.free-ze.eu/spring-bucket-list-aneb-plan-jak-si-uzit-jaro/

Mrazivá březnová středa

Zasněžený plot

Dnešní aprílové počasí bylo fascinující! Kolegyně se rozhodla v našem společném kanclu vyvětrat, protože už to opravdu chtělo nějaký vzduch. A při té příležitosti nás upozornila, že prší a že si zrovna nevzala deštník. Mně to bylo fuk, protože jsem plánovala být v práci extrémně dlouho – do sedmi – a pak se svézt domů s manželem. Navíc mám od Ježíška novou suprovou bundu, která má parádní kapucu a zatím jsem ještě neotestovala, jestli promokne nebo ne. Akorát jsem si včera všimla, že se z ní odlupuje koženka, což mě dost mrzí, protože pak asi bude vypadat blbě.

Protože jsem tak trochu puntičkářka, nadhodila jsem nejistě, že možná spíš sněží. Za chvíli mě kolegyně upozornila, že teď už sněží doopravdy. To bylo asi kolem třetí odpoledne. Vyhlédla jsem ven a vskutku: po dvoře areálu se proháněla sněhová vánice. Po chvilce kochání jsem se vrátila k práci. Když jsem opět vzhlédla, venku svítilo slunce a po nějaké nepřízni počasí nebylo ani vidu. Úplnej apríl.

Pro jistotu jsem napsala manželovi, jak to dneska vidí, a zjistila jsem, že už můžu jít domů, protože přijel kamarád na opravu traktoru, takže Praha se nekoná. Neva, stejně jsem se dnes necítila na práci až do večera. Poté, co jsem návštěvě nabídla čaj (naprosto skvěle se hodící Frosty tea od Basiluru), jsem neodolala a udělala několik snímků zasněženého dvora. Barvy zimy byly naprosto úchvatné! Posuďte sami.

Zapadající slunce kreslí po nebi barvama

Stodola a vhodný zimní čaj

Barvy na sklonku dne těsně před setměním

Během večeře jsem si pustila Poslední aristokratku. A pak jsem šla psát blog. Jupí!

Pes, pes a zase ten pes

Zdá se mi, že poslední dobou by se dal náš život Na statku scucnout do Náš život se psem. Mohlo by to být tím, že Princezna má ráda maximum pozornosti a vždy ji rozmrzí, když se věnuju někomu jinému. Dokonce ji podezírám, že tohle je ten hlavní důvod, proč zlobí kočky. 

Ale nejen to. Je přesvědčená, že by měla dostávat pestřejší stravu: jakékoliv granule žere vždy jen chvíli a pak chce něco nového. Nebo ještě lépe lidského. Asi před čtrnácti dny jsem jí do granulí zamíchala výpek z krůty – už jsme ho měli v lednici příliš dlouho a neměli jsme na něj chuť vzhledem k množství sádla a tak. Díky tomu mi Princezna zblajzla dvojnásobnou dávku granulí.

„Zív. Patřím na gauč!“

Když se mi ke kozám vloudila dírou v plotě, kterou si sama vytlačila z menší dírky, hnedka rozuměla, co po ní chci. To jest, aby šla se mnou a nechala kozy v klidu žrát. Když jsem se na ni dívala, pěkně poslušně mi ťapkala u nohy, ale jak jsem se jí zdála, že nedávám pozor, už se nenápadně vzdalovala, že si to tam půjde prošmejdit.

Ostatně i kozy přece chováme pro její zábavu. Sice už to s nimi není ono, protože z ní mají respekt a uctivě před ní couvají, kamkoliv si usmyslí, že se chce podívat. Žrádlo nežrádlo, pes má přednost. Minule jsem si všimla, jak schválně čuchala k Melindině nosu a jen tak výhružně pro legraci cvakla čelistmi jako kdyby ji chtěla kousnout a pak se podívala na mě a šupajdila za mnou, jako kdyby se mi to jenom zdálo a ona nic neprovedla.

Taky je přesvědčená, že by měla chodit víc dovnitř. Rozhodně umí využít každé příležitosti, kdy to vypadá, že by mohla jít dál. Nejspíš by stačilo jenom pokynout, ale přece jen volám „volno“ nebo „tak pojď“, rozumí tomu moc dobře.

Navíc bychom ji měli nechávat ležet na gauči a ne na zemi. Už se mi to několikrát snažila naznačit. A já to pořád nechápu.

P. S.: Je to tak čtrnáct dní, co v noci štěkala jak pominutá, takže ji manžel došel ven sprdnout, protože nemá co štěkat, když je venku klid. Ať si klidně štěká, když někdo chodí po návsi. Dokonce by nám nevadilo, kdyby štěkala i na známý lidi, ale na to je moc chytrá: souseda už pozná a na toho neštěká. Musí jít kolem vrat někdo cizí. Akorát jednou jsem ji zmátla, když jsem přišla z jiné strany a byla tma. To štěkala i na mě. Bylo to srandovní.

Hledání času na psaní

Rodinná idylka: manžel hledá kurník pro slepice a já si píšu blog. 

Dneska jsem přišla z práce dřív, ještě za světla. Dopila mátový čaj z včerejšího večera a udělala si nový a hned se pustila do psaní. 

Vlastně jsem ještě předtím uspořádala díla o Sherlocku Holmesovi od jiných autorů než je Doyle abecedně podle jejich příjmení – můžete vidět zde: https://angelikyblocek.blogspot.com/p/sherlock-holmes.html. Důvod byl prostý: původní uspořádání se mi jevilo značně nepřehledné a chtěla jsem někam zařadit nové dílko, na jehož dočtení pracuji: Sherlock Holmes Vítězný... Jedná se o 25 povídek českých autorů a dvě původní Doylovy povídky. Ale k tomu se dostanu třeba za týden.

Samozřejmě se potýkám s nově nabytou svobodou: o čem budu psát? Mám tolik různých miniseriálků a rozepsaných článků. A těch témat...

Těšit se můžete na: 

• jarní bucket list – Co byste do něj zařadili? Jaké máte plány na jaro vy?

Manžel udělal vajíčka a pak jsme si pustili film. Příště musím napsat, co jsem uvařila já, ať víte, že jsem taky občas žena v domácnosti. Ale víte jak... když mám čas na vaření, nemám ho na psaní.

Evžen Boček: Poslední aristokratka (***)

Včera jsem na internetu objevila Poslední aristokratku, namluvenou knihu od Evžena Bočka, a tak jsem místo psaní blogu nebo čehokoliv dalšího, seděla u počítače, pletla tuniku Breathing space a poslouchala. Musím říct, že je to příjemné a oddychové. Ne, že bych se u toho kdovíjak smála, ale uklidňující četba to je. Bavil mě popis české povahy a jak nás mohou vnímat cizinci. Zdálo se mi to celkem výstižné. 

Je to o rodince Kostků z Kostky, kteří se vrací z Ameriky do Čech převzít svůj zámek, který ale není v tak dobrém stavu, jak by se hodilo, protože jejich finanční situace také není bůhvíjaká. Táta, máma a dcera s sebou vezou ještě kočku Carevnu a zpopelněné předky.

Ještě pár dní si to můžete tady pustit taky.

St 15. 3. 2023: Je to příjemný poslech nejen k večeři ale i pro volný večer. Někdy se i trochu bavím.

„Podle zvuků z kuchyně bych řekla, že se buď tančí, nebo štípe kredenc.“

„Paní Tichá se domnívá, že veřejné záchody by se neměly uklízet, ale rovnou zbořit.“

„Tělo zmizelo spolu s věží, kde měla laboratoř.“

„Komtesa tlumočí pouze to, co považuje za vhodné.“

„Turismus jako mutace morové epidemie.“

Breathing space

Kdo mě trochu znáte (osobně nebo pravidelně čtete můj blog, i nepravidelně ;-)), víte, že se snažím vyhýbat anglikanismům v češtině. I když už nějakou dobu píšu hovorově, mám pro náš mateřský jazyk slabost a považuji jej za krásný. 

Příze na Breathing space

Zároveň chodím na angličtinu a s manželem trávíme téměř každý večer kousek času tím, že si společně překládáme nějakou povídku. Teď jsme zrovna dočetli velmi zajímavou o domě, který neměl rád děti. Můžete se na ni podívat pod názvem Monster house – V tom domě straší (to nás teprve čeká).

Na tomto místě chci něco málo říct o Breathing space, jmenuje se tak tričko/tunika od návrhářky Veery Valimaki a já marně přemýšlela, co to může znamenat v překladu. Google napsal „dýchací prostor“, tak jsem se podívala o řádek níž a tam uvedl, že to může být „příležitost zastavit se, odpočinout si nebo se rozhodnout, co dál“. Dokonce to krásně uvedl ve větě: „We all need a breathing space during the working week,“ což poněkud chybně přeložil jako že všichni potřebujeme během pracovního týdne dýchat. ;-) Upravila bych to spíš jako že potřebujeme pauzu na rozmyšlení, co dál budeme podnikat, nebo si odpočinout nebo tak něco. 

Nahodila jsem o víkendu, abych ho měla do léta hotový a mohla si užívat tu spoustu duhy! :-)

P. S.: A dneska jsem párala všechno až k rantlu, protože jsem zjistila, že jsem se někde přepočítala.

Nová drůbež: pes

Když jsem o víkendu ráno vyšla ven, že nakrmím kozy, překvapilo mě, že nikde nebyla Princezna. Podívala jsem se, jen tak pro legraci, do boudy, kam vůbec nechodí, do dřevníku, kde má deku na kartonu a spává na ní (a pak smrdí jako bezdomovec), i na polštář venku v závětří, ale kde nic tu nic. 

Vyšla jsem na špejchar a nakoukla dovnitř, ale ani tam nebyla. Trochu jsem se vyděsila, že někudy zdrhla a courá se spokojeně po návsi. A děsí lidi. Tak jsem ji zkusila zavolat. Nejdřív se nic nedělo a pak najednou přišupajdila z pod meruňky. Později jsem zjistila, že si tam chodívá lehnout pod stříšku pro drůbež. 

Nové místo na ležení: popeliště pro krůty pod stříškou

Ale proč si vybrala tohle místo, které ani není moc v závětří, je mi záhadou. Snad že chce poškádlit kočky, které o ní nevědí a slezou po meruňce a pak se jí leknou?

Co mě bavilo, když jsem byla dítě

Před týdnem jsem napsala článek Zahlcená prací, ve stresu a co s tím?, v němž jsem vás vyzývala, ať si sepíšete pět až patnáct věcí, které vás bavili jako děti. Cílem je, abyste se měli k čemu uchýlit, když vám bude smutno, nebo budete ve stresu. Nebo jenom hledáte v životě trochu víc štěstí. Tak už je máte sepsané? Zkuste aspoň těch pět. Teď hned.

Možná bych vám mohla pomoct. Bavil vás nějaký předmět ve škole? Co to bylo? Věnovali jste se nějakému sportu? Co jste dělali, když jste byli s kamarády? Nebo sami doma? Nebo s rodiči? Dělali jste nějakou zajímavou aktivitu v létě? A jak jste trávili čas v zimě?

Zamyslete se a užijte si vzpomínání. A pak vám povím, na co jsem přišla já. Ale teď se věnujte chvíli sobě. 

Přišla jsem na spoustu věcí, které mě bavily, když jsem byla malá. U některých jsem byla opravdu malá, u některých už třeba na střední, ale kde vlastně končí dětství? A proč do seznamu pro potěšení nakonec nezahrnout i to, pro co jste objevili vášeň až nyní?

• hra Logik a šachy s mamkou, adekvátně primitivní deskovky (Člověče, nezlob se) a karetní hry (Zelená louka, Prší – ve čtrnácti pak s kluky zrychlené prší neboli Farak. Našla jsem na internetu pravidla pod názvem Faraon nebo Farář (zde)),
• šití (Chodila jsem na šití jako malá – tak kolem dvanácti?), později jsem byla na dvou kurzech – první byl dárkem od přítele, druhý s šitím šatů jsem si koupila sama
• tancování  (Chodila jsem na tancování v páru jako malá. Asi taky kolem dvanácti. Nejvíc si pamatuju jive [džajf]. Pak jsem chodila rok nebo dva s kámošem na společenské tance jako tělocvik. To bylo boží a s láskou na to vzpomínám. Díky, Oto!) 
• háčkování (v dětství asi hlavně na panenky, ale taky můj růžovo-fialový vak a dírkovaná halenka) a pak i pletení (Bolerko s melounem z nevhodně chlupaté teplé příze, kterému jsem nikdy nevyšila ta černá zrnka a mám pro něj celou věčnost rozpletený spodek, kterým bych ho mohla prodloužit a zase ho nosit viz zde)
• čtení (Zejména románky, dva současné od Lenky Lanczové: Souhvězdí labutě, Počkej na mě, Radko a pod., ale hlavně historické romány se silnými ženskými hrdinkami od Kathleen E. Woodiwiss: Růže v zimě, Plamen a květ atd., Julie Garwood a její historické romány, ale taky různé ságy pro děti typu Harry Potter, Darren Shan, princezna Mia.)
• psaní (Vždycky jsem něco psala: deník, citáty, které mě zaujaly, básničky vlastní nebo i opsané, povídky, sloh do školy...)
• seznamy (filmů, oblíbených písniček, co udělám, až budu mít víc času, nebo až skončí zkoušky, odevzdám bakalářku...)
• sedět na stromě (Měli jsme na zahradě takovou skvělou jabloň, na které jsem s oblibou seděla jako na gauči, protože měla vodorovné větve tak šikovně uspořádané, že na jedné člověk seděl, o kmen se opíral zády a o druhou větev rukou jako o opěrku křesla.)
• cyklovyjížďky (Na základce jsme jezdily s kamarádkou nebo později s turisty každé pondělí po škole. Potom jsme vždy skončili na limošce nebo matesech v hospodě. To samozřejmě skončilo s nástupem na střední a především vysokou školu, protože jsem se odstěhovala. A taky povážlivě zhoustl provoz na silnicích. Možná v dopoledních hodinách by to šlo, ale to bych musela celkově změnit svou pracovní dobu.)
• hraní si s panenkama (Myslím, že mě hlavně bavilo vymýšlet ty příběhy společně s kamarádkami.)
• primitivní počítačové hry (miny, karty Solitaire, ta nejnovější byla Heroes of Might and Magic a já hrála s oblibou za upíry, protože si sami uměli dosát život. ;-), Dyna, Prince Of Persia, Pac-Man = sbírání bodíků takovou hlavičkou, myslela jsem, že se to jmenovalo Munch, Grand Prix Circuit = velmi primitivní závody formule, Prehistorik = měli jsme pak ještě nějakou oblíbenější verzi hopkání pravěkého člověka)
• turistika (S rodiči jsme hodně chodili na výlety. A navštěvovali muzea, hrady, zámky.)
• relax na zahradě = válení na dece/lehátku a opalování se s knížkou, pletením, povídáním, psaním...
• poslech hudby, tancování si na ní a zpívání,
• koupel ve vaně,
• mazlit se s kočkou,
• bruslení,
• běžkování,
• kreslení (spíš v poslední době než v dětství)
• nějaké nové ruční práce (předení, vyšívání...)
• dámské jízdy (Pokec s holkama bez chlapů. O holčičích věcech = chlapech, psaní, básničkách, kreslení atd.)
• kurzy (Učení se novým věcem. Ať už je to kurz předení, výroby mýdla nebo čehokoliv jiného. I když je u toho vždy určitá míra frustrace, jak to člověku zezačátku nejde, je to vždy zároveň povznášející a hodnotné ve vzpomínkách.)
• prohlížet si fotky (z dětství a dovolených)
• dějepis/historie
• matematika a statistiky (zkoumání, jak dlouho spím a pod.)
• experimenty/pokusy (výroba mýdla, nakládání citronu do soli, česneku do octa, tvorba purpury atd.)