Víkendová pohodička se skvělým obědem

Nasolená, opepřená a nakrojená panenka

Dopoledne jsem si chvilku kreslila a pak dělala oběd – a musím říct, že se mi báječně povedl, fakt lahůdka. Vepřová panenka z mrazáku (koupila jsem ji někdy vloni ve slevě vakuově balenou a přesto chutná dobře i teď) zbavená blán, do naříznutí vložené jedno jablko na plátky (druhé rozprostřené v pekáčku) a plátky špeku (pochopitelně do samostatného naříznutí odděleně od jablek) a před dokončením pečení ještě vše přelité medem s hořčicí. Jak jsem psala v pátek, vycházela jsem z tipů od Florentýny. K tomu jsem v druhém pekáčku upekla brambory se slupkou rozkrájené na malé kousky (aby se taky stihly za půl hodiny propéct) posypané solí a nadrceným rozmarýnem.

Prokládání jablkem a slaninou

Odpoledne jsem nahodila patu na strojově upletené ponožky. Teprve se to učím, tak jsem zvědavá, jak mi půjde. Nejsem zvyklá plést „afterhought heel“.

A když jsem si myslela, že se půjdu věnovat psaní článků, které jsem měla na dnešek naplánované, zaslechla jsem nějaký zvláštní zvuk. Přesvědčila jsem manžela, ať mlčí, ale pak bylo ticho. Sotva promluvil, ozvalo se to znovu. Bylo asi tak pět večer. Díky změně času bylo ještě krásně světlo. „Pšššt,“ ale znovu bylo ticho. 

A najednou ho prořízlo dlouhé kvílivé „Nééééééééé,“ jako kdyby někomu venku plakalo miminko. Sice nám po návsi běhají různě staré a různě řvoucí děti, ale nikdo ze sousedů nemá miminko, pokud vím.

Už je půlka snědená!

„Kozle,“ vykřikla jsem, popadla čepici, bundu a foťák a utíkala ven. Manžel sbalil vše, co je doopravdy potřeba: dezinfekci, nůžky a kojeneckou láhev. Než přiběhl, odvázala jsem kozu Lízu (přivazujeme ji stejně jako Hektora, protože jinak nenechají naši novou mladší a menší Melindu nažrat). Hned se hrdě zhostila své role matky a pustila se do olizování mečícího běloučkého kůzlete, které se díky tomu uklidnilo. To druhé o něco větší s vícero tmavými flíčky se mezitím snažilo pít. 

Bílé se chovalo typicky pro naše čerstvě narozená kůzlata: samo pít neumělo a snažilo se na všech nemožných místech a při přistrkávání ke správnému místu se vzpouzelo, protože do ničeho nechce být nucené. 

Když přišel manžel, zastřihli jsme jim pupeční šňůry a postříkali to místo neštípavou dezinfekcí.

Dělala jsem si legraci, že to chytřejší (samo se naučilo pít) je holčička a to uřvané chlapeček. Trochu jsem vycházela z toho, jak to bylo vloni a předloni a světe div se, trefila jsem se. U takhle malých zvířátek neumím poznat pohlaví jinak, než že si počkám, až budou čůrat. Když si k tomu dřepnou jako holčička nebo fenka, je to koza, a když to vypadá, že močí bříškem, je to kozlík. Ale to jsem zjistila až v úterý.

Zatímco jsem se snažila přesvědčit kozlíka, aby taky pil, a on se vší silou vzpouzel a případně i vzpurně mečel, manžel čerstvě podestlal chlív, každý jsme vzali jedno kůzlátko do rukou a nesli je do chlíva. Koza nás poslušně následovala a bázlivě koukala, jestli je s jejími malými všechno v pořádku. Následně dostala vodu, seno a jádro, aby byla silná a dávala dost mléka. 

Mrňouska jsme nejdřív nakrmili z lahvičky, do níž manžel nadojil deci mléka. Kůzle řvalo a protestovalo, ale pokaždé když otevřelo tlamičku, aby mohlo řvát, dostalo do ní flaštičku a chtě nechtě pilo. Nakonec se ho manželovi podařilo přesvědčit, aby se napilo přímo od mámy. Tohle první mléko má totiž speciální kvality, které kůzlátkům pomáhají. Myslím, že je s nějakými bakteriemi, které potřebují mít v bříšku, ale už si úplně nejsem jistá.

Protože nebylo právě teplo, vysušili jsme naši novou droboť trochu senem. Ještě stojí za to zmínit, že kozlík má pod bradičkou dva „cecíky“ po mamince a oba mají roztomile planďaté uši po tátovi.

P. S.: To je poprvé, co jsem zažila, že by koza rodila jindy než ráno. Proto mě to také poněkud zmátlo.

Kůzlátka s mámou

Ustájení kůzlat s mámou