úterý 31. října 2006

Aktualitka

Dneska jsem měla super přednášku. Nejdřív mi trošku vadily otázky, které nám sem tam kladl učitel. Opravdu jsem na ně neznala odpovědi. Nevím jak vy, ale třeba tohle: Jaké výnosy dávají brambory? Která je hospodářsky nejvýznamnější luskovina? Znáte nějaké hlubokokořenící plodiny a mělkokořenící plodiny? Jaký je rozdíl mezi ornicí a rizosférou? mi opravdu nic moc neříká. Ale když jsem tak poslouchala, normálně mě to zemědělství začalo bavit. Učitel byl strašně fajn – zajímavej a asi i vtipnej.

Ta hodina mě bavila jako snad nikdy. A to jsem přišla o trošku později, protože na záchodech bylo moc lidí a hodinu předtím jsme měli trochu delší. Víte, jak mě učitel přivítal? Slovy, že je fajn, že ještě někdo přišel.

Co se mi třeba fakt líbilo, bylo vysvětlení osevního postupu, což mi jindy připadalo vždycky nezajímavé. Takže tady to máte: V osevním postupu to je jako ve fotbale, tam musí být hráči také dobře sehraní. I když každý z nich bude jednička sama o sobě, celkový efekt nebude dobrý. Tak jako trenér musí o svých hráčích vědět všechno, musí agronom všechno vědět o svých plodinách, aby mohl dobře sestavit osevní postup.

pondělí 30. října 2006

Jen tak 11 - Znovu k brigádě

Omlouvám se všem, kteří nechějí číst o tom, jak jsem se měla před pár měsíci na brigádě a slibuji, že se pokusím napsat sem také něco jiného než "starou historii". Ale řekla jsem si, že jsem to tu trochu víc zanedbávala... no řekla jsem si:). My víme, kdo mi to řekl. A měl pravdu, samozřejmě. Takže se chci trochu polepšit. Ale nejdřív bych fakt ráda dořešila tu brigádu, třeba by to někoho opravdu mohlo zajímat. A když ne, za chvilku tu budou články o něčem jiném, jo? Zkusím to tu trošku oživit. Ale neslibuju zázraky, vždycky si myslím, že všechno můžu stíhat a pak se hrozně divím, když zjistím že ne.

Než se vůbec začne – jak to bylo v létě

Před začátkem směny musí člověk udělat spoustu věcí. Normálně se mi o tom ani nechce psát, když na to pomyslím. Ale co, aspoň budete vědět, proč máme být na pracovišti čtvrt hodiny předem.

Budu teď rovnou psát o svém druhém pracovišti, protože tam jsem přeci jen strávila trochu víc času… a popravdě řečeno to tam bylo složitější. Takže… kde začít. Asi u toho, že se dostavím na vrátnici, jak už jsem psala, buď si celé Tesco pěkně oběhnu, jako jsem to dělala prvních pár dní, nebo projdu garážemi a najdu si velké dveře s nápisem Vchod pro zaměstnance. Zkrátka nějakým způsobem se musím dostat na vrátnici.

Tady se na chvilku zdržím, protože musím prokázat, že opravdu jsem zaměstnanec. K tomu mi slouží papír, říkáme mu výkaz, na kterém mám zapsané směny. Dostanu cedulku s číslem a nápisem Brigádník. Obvykle mívám něco, co si s sebou nemůžu vzít na pokladnu, například peněženku s penězi na svačinu, batoh, nebo nějaké oblečení navíc, aby mi venku bylo tepleji. Takže musím požádat o šatnu, aby mi mohl být půjčen klíček, musím odevzdat nějaké peníze jako zálohu, obvykle se dávají papírové a bývá to nejlépe padesátikoruna. Už se mi ale párkrát stalo, že jsem musela dávat kovové. Ten pán tam ze mě opravdu neměl radost. Samozřejmě se to tam napíše do nějakého papíru, v tomhle se už nevyznám a já to podepíšu. Pak si nechám na láhev s pitím nalepit cedulku s nápisem Security, aby bylo jasné, že jsem to někde v obchodě neukradla a můžu jít dál.

Zpočátku byly ženské šatny zavřené a daly se otevřít jen pomocí tzv. batche, což je vlastně karta, která po pípnutí snímače, umožní otevřít. Tuto kartu samozřejmě vlastní pouze zaměstnanci, takže já si ji musela půjčovat na vrátnici. Začátek dne tedy vypadal tak, že jsem si do šatny „hodila“ věci, které jsem už nepotřebovala a donesla batch zase na vrátnici.

Doteď nemůžu zapomenout na jeden z prvních dní (29. 7.) na tomhle pracovišti. Na vrátnici seděl mladý a pohledný pán. Byl samý vtípek a žertík. Půjčila jsem si batch, a když jsem mu ho šla vrátit, podržela jsem si nohou dveře, aby mi je nemusel otvírat, jak jsem to viděla u zkušenějších brigádnic. Schválně moc nenatáhl ruku, abych ty dveře musela pustit a ony se mi zabouchly. Teď mě napadá, že mohla být sranda, kdybych mu ten batch hodila. Každopádně jsem si neuvědomila, že to udělal schválně, a tak mě docela překvapilo, že z toho měl srandu. Ale pak jsme pokecali a já byla ráda, že mi zvednul náladu.

Tak ale zpět k tomu, co se musí udělat před začátkem směny, tohle totiž ještě není všechno. Když se tedy člověk převleče, můžu si s sebou na pokladnu vzít igelitku a označené pití. Příhoda, kterou jsem vám před chvilkou popsala ještě pokračovala tím, že jsem si v tom všem spěchu a zmatku zapomněla označit pití, na štěstí to ten esbéeskár vzal a označil mi ho dodatečně. Z vděčnosti jsem mu koupila čokoládu. To byla taky docela sranda, protože jsem udělala menší nákup – svačina a čokoláda – a co jsem nesnědla, musela jsem si nechat označit. Suverénně jsem mu řekla, že tu čokoládu označovat nemusí. Chvilku se dohadoval, že musí, tak jsem mu to musela víc vysvětlit.:-)

Na pokladnu si s sebou běžně nosím kalkulačku, tužku, ono zmíněné pití a nějaké papíry na poznámky a počítání konečné sumy peněz. Nejprve projdu celým obchodem a nahlásím se v trezoru. Tam mi dají ono zmiňované žluté tričko, jmenovku, tubu, pokladní limit, což jsou počáteční peníze, které si poukládám do pokladny, obvykle to bývá pět tisíc v nejrůznějších drobných, sáčky na bankovky, cizí měnu, mince a všelijaký bordel, jak bych asi souhrnně nazvala stravenky, lístky od lahví, dárkové šeky, nákupní poukázky a bůhvíco ještě. Ještě si vezmu výkaz, čistič na pás a utěrky a můžu se jít nahlásit na hlavní pokladnu, tam bych tedy měla být čtvrt hodiny předem.

Pak tedy mám čtvrt hodiny na to, abych si bankovky i mince dala na místa v pokladně, na kterých jsem zvyklá, že jsou, vyplnila si sáčky, utřela si pás a připravila igelitky, které jsou v Tescu k nákupu zdarma, což ještě stále někteří zákazníci nevědí, ale tohle mi alespoň připadá jako milá nevědomost. A nakonec si kousek před sebe nad hlavu postavím onu svítivě zelenou kostku a očekávám první zákazníky.

Ještě jsem se nerozhodla

Právě přemýšlím, jestli mám o té své brigádě ještě psát, přece jen už je to stará píseň. Kdo mě zná, už dávno hodně slyšel a… sice jste hlasovali, že vás to vesměs zajímá, ale já ty články nemám dopsaný a ani nevím, kdy je dokončím. Pořád mám na všechno málo času.

Hodně lidí se diví, že mě baví dělat na pitomé pokladně v supermarketu. Baví! Není to jen proto, že si můžu pokecat s lidma, prohlídnout si, co se nosí, vydělat si peníze nebo něco jiného, ale také za to dost může můj prázdninový neúspěch při shánění brigošky.

V čem byl problém? Měla jsem jen tři týdny čas. V agentuře potřebovali, abych odpracovala deset směn a asi se báli, že to za tu dobu nezvládnu. Chodila jsem tedy po městě a ptala se jinde. Nikde nic. Maximálně lékárníka s vysokoškolským titulem by vzali. Tohle bylo v červenci. Vážně už jsem tenkrát byla hodně zoufalá. Představovala jsem si to totiž velmi jednoduše: přijdu, zeptám se: „Nemáte brigádu?“ Oni řeknou: „Ano, tohle, tohle, tohle, co byste chtěla?“ „Na kasu.“ A pohoda, další den můžu jít makat. Skutečnost byla trochu jiná.

Právě když jsem z toho začínala mít fakt hodně špatnou náladu, napadlo jednoho kámoše, že zajdem do kina na Účastníky zájezdu. Bylo to super. Nejen to kino, vlastně celej ten den. Mimo jiné jsme taky viděli pěkně drahý autíčko. A nebyl to on, kdo na něj zůstal koukat s otevřenou pusou jako první. A to mě auta ani nijak zvlášť nezajímají.

Práci pro mě v agentuře měli až když jsem slíbila, že budu chodit i v srpnu. Trošičku blbé bylo, že jsem byla zaškolená na jednom místě a pak po dvou směnách přešla na jiné, takže se mi to trošku pletlo. (O rozdílech je předchozí článek. Ale protože je to z toho období, je už teď zase všechno jinak… P. S.: Pro změnu je to nyní zase o něco složitější.)

Rozdíl mezi dvěma Tescy aneb Z čeho by se člověk zbláznil

Postupně jsem pracovala na dvou různých místech, i když vzhledem k počtu odpracovaných směn by se dalo říct, že spíše jen na tom druhém. Nicméně na tom prvním jsem byla proškolena co a jak, takže teď ještě pořád někdy dělám něco tak, jak jsem se naučila hned první den.

Ačkoliv obojí je Tesco bývalý Carrefour, rozdílů je poměrně dost a zpočátku jsem z toho byla vskutku zmatená a kdeco dělala špatně. Hned na rozjezd jsou rozdíly v oblečení a příchodu. Do toho prvního jsem musela přicházet půlhodiny předem, což nebylo nic moc vzhledem k tomu, že doprava tam mi zabrala hodinu, sem mi stačí přijít čtvrt hodiny předem a doprava mi trvá také tak dlouho. To by byl jeden z důvodů, proč už tu zůstávám.

Druhý rozdíl je v příchodu na pracoviště. V prvním případě to nebyl problém, spolu s ostatními zákazníky dojdu ke dveřím určeným zaměstnancům… jen mi občas chvilku trvalo, než jsem zjistila, kde v té stěně jsou… počkám na securiťáka, až mi otevře, převléknu se a můžu jít pracovat. Tady obcházím celé Tesco… nebo tak jsem to aspoň dělala na začátku, než mi přítelkyně ukázaly vchod v garážích, projdu vrátnicí pro zaměstnance a dál už by to mohlo být stejné… ale zase není. To snad budu rozvádět až později, abych se tady z toho vůbec vymotala.

Tak nyní ten slibovaný rozdíl v oblečení. V prvním Tescu jsme MUSELI (první den dostala kamarádka pořádně vynadáno za mírné nedodržení) mít bílé tričko se zakrytými rameny, tmavé kalhoty a uzavřenou obuv. V druhém Tescu je to v podstatě jedno. Tričko nám stejně dají svoje – zářivá žlutá a nápis Nejnižší ceny ve městě, je opravdu něco, ale dá se to přežít.:-) Jednou se mi nechtíc podařilo přijít do práce v sandálech a taky mě nikdo nezastřelil, ale celkem rychle jsem pochopila, proč se to nemá. Od těch mrazících boxů totiž fakt jde zima.

Čtvrtý nebo už kolikátý rozdíl je ve vyplňování sáčků, do kterých se na konci směny dávají bankovky a mince. Už si sice přesně nepamatuji, jak se to dělalo v prvním případě, ale vím, že jsme se tam měli podepsat, tady jsem to několikrát udělala a podpis mi byl nemilosrdně zaškrtán s tím, že má být jen na výkazu. Tak už si to pamatuju. Jo, už vím, ještě jeden z rozdílů byl v tom, že ve výkazu se vyplňuje výčetka. Možná někdo nevíte, co to je, tak to radši vysvětlím. To je, když napíšete kolikrát máte bankovky (nebo mince) jistého druhu. Např.
Bankovky mince
 1 x 2000        5 x 50
10 x 1000        5 x 20
13 x  500        5 x 10
20 x 200
50 x 100
5 x 50

Mimochodem, takhle jednou moje výčetka opravdu vypadala. Ale zpět k věci, takže výčetka se vyplňuje jak na ten papír zvaný výkaz, tak tady i na sáček s mincemi, kde jsou na to příslušná okénka. Na tohle, nevím proč, ale pokaždé (opravdu vždycky, snad ani jedinkrát jsem to neudělala bez připomenutí hlavní pokladní!) zapomínám. Takže tohle je věc, kterou musíme dělat navíc, oproti místu, kde jsem pracovala na začátku.

Ale pátý rozdíl spočívá v nepočítání cigaret, což mi práci podstatně usnadňuje. Na prvním pracovišti jsme totiž při příchodu a odchodu museli spočítat, kolik jsme prodali cigaret. Kamarádův zlepšovák, že si píše, kolik kterých prodal a pak to jednoduše odečte, byl sice fajn, nicméně mně se neosvědčil, protože jsem si občas, když toho zákazníci chtěli moc najednou, zapomněla udělat čárku.

Šestý rozdíl, začínám mít dojem, že jich bylo míň, ale to nevadí, aspoň uvidíte, že to vážně není tak jednoduché, jak se zdá. Tak tedy ten šestý rozdíl je v tom, že otevřená pokladna tu má nad sebou na tyčce takovou „malou nenápadnou“ svítivě zelenou kostku, na které je napsáno: pokladna otevřena. Dosud jsem příliš nepochopila důvod, proč to u některých pokladen (třeba u trojky, o níž se ještě budu zmiňovat) není. Zákazníci si na to totiž poměrně rychle zvyknou a pokladny, kde tato cedulka není, považují za zavřené. No, radši nebudu příliš zobecňovat, zákazníci jsou velmi zvláštní tvorové, kteří jsou schopni chovat se naprosto neočekávatelně. Ke kostce bych se ještě chtěla vrátit ve svých dalších vyprávěních, tak doufám, že na to nezapomenu.

Některé věci mají rozdílný kód, to je taky moc fajn věc, pokud máte dobrou paměť na čísla a ty minulé kódy jste si zapamatovali. Ale tento problém hrozí i pokud pracujete pouze na jednom místě, protože jednou za čas se nějaký ten kódík trochu změní. „Moc fajn“ to je třeba u rohlíků, které vám jdou přes pokladnu několikrát denně.

Osmý, nepříliš důležitý, ale pro někoho přesto podstatný rozdíl je možnost trávení přestávky. Na minulém pracovišti se přestávka tráví zásadně v jídelně, alespoň tak nám to bylo řečeno. Tady je prostě přestávka… můžu si jít nakoupit, klidně i k nám do Tesca (to v minulém případě absolutně není možné!), pokecat na chodbu před pokladny nebo si prostě dělat, co chci. Tato volnost mi opravdu vyhovuje a je také jedním z důvodů, proč se mi tu líbí podstatně víc.

A posledním rozdílem, který si právě vybavuji, je to, že cedule: Pokladna do 10 položek visí na stropě místo toho, aby stála na začátku pásu. Abych řekla pravdu, moc nezáleží na tom, kde je umístěna, protože zákazníci ji buď ignorují a nebo si jí všímají, to podle toho, jak by to dělat neměli. Ale o tom také až dále. Tenhle bodík mi připomněl, že na obou místech je rozdílné spouštění zadního pásu, ale to je jen malý rozdílek.

čtvrtek 26. října 2006

Brigáda

Chci začít trošku obecně. Takže proč jsem vlastně šla na brigádu? Už ani sama nevím, ale hlavní a možná dlouhou dobu jediný důvod byla snaha získat peníze na externí disk k počítači a na dárek. Postupně přibyly další důvody, jedním z těch, které jsem ochotná uvést je třeba to, že mě tahle práce vážně baví.

Zkusím tu vysvětlit pojmy, které možná neznáte. Tady jsou:
  • security, neboli ochranka, někdy možná píšu esbéeskár, je tím myšlen ve většině případů pán v černých kalhotách, bílé košili a s kravatou, který napůl plní roli policisty, má mnoho nejrůznějších úkolů, podle neznalce chodí před pokladnami a čučí kolem, podle ostatních kontroluje elektroniku a potvrzuje záruční listy, je u toho, když se odnáší mince, zjišťuje, co se děje, když začne pípat kontrolní brána, asi by měl chytit případného zloděje… v mém případě působí na psychiku – cítím se lépe, když vím, že jsem v relativním bezpečí,
  • roller – zpravidla dívka na kolečkových bruslích, ale může být i bez nich, jde svým způsobem o donašečku zboží, při většině problémů jí volá pokladní a ona musí něco donést, odnést, zjistit kód nebo poradit, připadá mi to hrozně složité, takže tyto dívky mají můj obdiv, já bych asi něco takového dělat nezvládla, nejspíš to chce i určitou praxi a orientaci v obchodě,
  • hlavní pokladní – jednou z jejích činností, která je u pokladních velmi oblíbená, je, že nás posílá na přestávku, určuje, na kterou pokladnu máme jít, u brigádníků kontroluje peníze a stravenky a pak nám díky svému heslu řekne, kolik jsme v plusu (nebo mínusu).
Když si teď zpětně čtu, co jsem si tenkrát, ještě před začátkem myslela, připadá mi to trošku legrační. Stavila jsem se za jedním z kamarádů a současně nakoupit a pak jsem ho nemohla najít. Řekl, že si kvůli mně stoupnul a taky mi prý zamával, potěšilo mě to, mimo jiné také proto, že jsem si myslela, že si stoupl kvůli tomu, aby se mu lépe markovalo balení vod, které je těžké. Sranda, napsala jsem si tehdy: No to jsem zvědavá, co když to nezvednu? Nemyslela jsem hned, ale po nějakejch deseti hodinách šichty.

Ten den byla ještě vtipná scénka večer právě s tímto kamarádem. (Omlouvám se, že odbíhám od tématu, ale o tomhle vám vyprávět musím. Snad mi to pak odpustíte:-)). Udělala jsem opravdu velký nákup: francouzské bagety, sýr se šunkou a cibulí a pařížskej salát. Když skončil v práci, stavila jsem se za ním a on se mi hned chlubil, co má. Hmm, francouzské bagety, to je toho, to mám taky. Nabídl mi skvělej sýr, kterej má ze všech nejradši, že ho musím ochutnat. Zůstala jsem zírat, když jsem viděla, že to je ten samej, kterej jsem si koupila. Byla jsem neschopná slov, tak mi ho nabídl. Řekla jsem, že nechci, díky, koupila jsem si ho sama. Ale já ho nikdy v životě neviděla. Možná proto jsem si ho koupila a taky proto, že stál dvacku zatímco ostatní dvacet dva. No a zabil to tím, že si dal k večeři pařížskej salát. Fakt nechápu!!! To je náhoda jak prase! Třeba ty bagety mě zas tak moc nepřekvapily, ty mě de facto naučil jíst on, ale ten zbytek? A ještě že se tím pochlubí – koukej, co to mám.

pondělí 16. října 2006

Jen tak 10 - Pro ty, kteří si nevšimli

Když kliknete na tu oranžovou ikonku s nápisem Angelika a nakreslenou kytičkou, objeví se vám ve vedlejší okně další moje stránky, na ty se dostanete také tak, když se někdy mrknete na odkaz na moje fotky.

A druhá novinka je, že vám to dole píše Vítám tě tu... přesně tam, jak se vám obvykle zobrazuje Hotovo.

Jakej byl invex

Kdo mě zná, asi mu bude připadat dost divné, co jsem právě já dělala na invexu. No jo, občas dělám věci, které nikdo nepochopí. Kdybyste mi ještě před pár dny řekli, že tam půjdu, vysměju se vám se slovy: „Já? A co bych tam asi tak hledala?“

Teď odpoledne, když si tu otázku kladu sama, neumím na ni uspokojivě odpovědět. Možná jsem jen chtěla vědět, jak to na tom slavném invexu vypadá, nebo mě zajímalo, co je nového a nebo… nebo prostě nevím, jen jsem měla chuť se tam podívat. A abych řekla pravdu, nelituju toho.

Zpočátku jsem se tam trochu nudila. No jasně, nešla jsem tam sama, pozval mě kamarád a ten si prohlížel různé hry a časopisy, což šlo tak trošku mimo mě. Na štěstí tím nebyl tak zaujat, aby si nevšiml, že nejsem právě dvakrát nadšená tím, co si prohlížíme.

Když se ptal, co jsem čekala, přiznala jsem, že nějaký hardware, něco vymakanýho… slíbil, že se tam podíváme za chvíli, ale teď si doprohlížíme hry. Proč ne?

První, co ve mně nechalo fakt nesmazatelnej dojem, byl chlápek ze stánku Casio, který mi nabízel kalkulačku. Byl celkem zajímavej sám o sobě, ale na mě spíš zapůsobil jeho přístup. Opravdu netuším, jestli byl v práci novej, měl dobrej den, anebo uměl tak skvěle zacházet se zákazník, ale přiznám se, že mi tu kalkulačku málem vnutil. A přitom jsem svou měla s sebou v batohu. Jednal se mnou, jako bych byla něčím výjimečná (možná jsem trošku byla tím, že tam moc holek nebylo, ale proto se tak určitě nechoval), nabízel, že mi udělá slevu, že mi pomůže vybrat přesně tu, kterou potřebuju… Jo, takovýhle prodavače mám ráda! Strašně moc ho obdivuje, že dokázal být tak milý v tom všem hukotu.

Ale zpět k invexu. Prohlíželi jsme si mobily, nejsem moc technickej typ, ale některé byly fakt pěkné. Taky se nám moc líbily digitály, některé byly malé a placaté, tak elegantní, že jsem se musela kamarád zeptat, jestli je to fakt foťák, jiné zase velké, ale také působily dojmem, že NĚCO umí. Dost se nám líbily LCD a velkoplošné obrazovky. Jeden monitor jsem okomentovala, že vypadá opravdu krutě… a nejen on, celý počítač se zdál být velmi výkoný. Ale tak to by i člověk mohl usuzovat podle ceny sto devatenáct tisíc, ne? Téměř jsme slintali, když jsme viděli, tiskárny právě dělající takové fotky, že přecházel zrak. Moc často se mi to nestává, ale když píšu tenhle článek, skutečně nemám slov. A co teprve, když vám chci popsat takovou trošku drsnější tiskárnu. Chvilku jsme totiž stáli a okouněli u stánku a pak jsme si všimli, že tam z jedné „trošku větší“ tiskárny leze plakát. Jaký měl rozměr, netuším, možná A1 nebo A0, ale každopádně byl úžasně kvalitní. Samozřejmě jsme neodolali a zeptali se, jestli by se dal koupit. Bohužel ne, protože slouží jako reklama. Vcelku dost mě to mrzelo, protože takhle nádhernej, velkej a nezohýbanej plakát asi hned tak zase neuvidím. Ale celkový dojem je, že to bylo fajn.

Prokletý pátek třináctého

Asi každý ví, že podle pověry nosí pátek třináctého smůlu, proto se mu také přezdívá černý pátek. Ale víte, jak tahle pověra vznikla? Já to až do včerejška nevěděla, pak jsem to slyšela ve zprávách a už jsem o něco chytřejší.

Nejstarší rytířský řád - templáři - byl shromážděn roku 1119 k ochraně poutníků do Palestiny. Hlavním úkolem tohoto řádu byl boj proti „nevěřícím“. Tento řád si vedl dobře pouze do té doby, než se dostal do konfliktu s francouzským králem Filipem IV. Sličným. V pátek 13. října 1307 byli na základě vykonstruovaných obvinění z kacířství uvězněni všichni templáři na území Francie.

Tak to by byla troška historie. A co vy? Máte rádi pátek třináctého, nebo se bojíte? Já teda mám tento den obvykle štěstí. Letos se sice nic moc překvapivého nestalo, ale to je někdy lepší, ne?

úterý 10. října 2006

Krásný naposled

Tak dneska jsem měla svou plně poslední směnu. Jaký krásný pocit – naposled počítáte peníze, naposled každému děkujete, i když přesně nevíte za co, naposled na sobě máte svítivě žluté tričko a… naposled vidíte ty super hlavní pokladní, naposledy si prohlížíte zákazníky z místa za kasou… najednou začnete hledat důvod, proč přijít zas. Já si ho našla v tom, že když už jsem měla to školení, měla bych si taky zkusit makat, až to pojede nově. Připadá vám to jako špatnej důvod? To nic, mně taky. :-) A z toho usuzuji, že mě ta práce asi vážně baví. Prostě ten pocit, že to můžu kdykoliv přestat dělat, že se tím učím komunikovat s problematickými lidmi, že se můžu zlepšovat v rychlosti markování oběma rukama (asi je to dětinský, ale fakt mě to baví), že někde pomáhám a jsem užitečná… prostě pro ten pocit. A taky je to dobrá motivace k učení – celej život bych tohle totiž dělat nechtěla!

úterý 3. října 2006

Jak jste pozorní?:)

Na téhle stránce jsem změnila dvě věci... kdo si všimne aspoň jedné, ať to napíše sem do komentáře. :)) Schválně, jak jste všímaví:). Jedna z nich je vidět na první pohled, druhá se projeví až při kliknutí.

Jo a jen tak mimochodem nejde o nové články, ani anketu!:)) To byste měli moc jednoduchý. No doufám, že si aspoň někdo všimne. Tak prosím hledejte:).

Jen tak 9 - Nové odkazy

Tak mě napadlo, že sem konečně dám dva odkazy na bločky, které si už pár dní prohlížím, a jejich autory si nemůžu vynachválit. Jen mám obavy, že jestli to takhle půjde dál, bude vám trvat pořádně dlouho, než najdete konec odkazů.

Takže - vřele doporučuju mrknout se na Ondyho blog a Tentatovy stránky. Nemám sice svolení autorů, že si sem můžu dát odkaz na jejich stránečky, ale myslím, že kdyby ještě byli vzhůru, povolili by mi to.
Píší sice nesrovnatelně, protože každý má velmi odlišný styl od toho druhého, ale jedno mají společné - pokaždé se nemůžu dočkat, až něco nového napíšou.
P. S.: Pro ty, kteří by náhodou přehlédli, že tu vůbec mám nějaké odkazy. Jestli se vám líbí můj blog, můžu vám zaručit, že z pokysblogu budete na větvi. A kdybyste "náhodou" zavítali na bloček Mr. Dowa budete už z toho opravdu celí pryč. Doporučuji nejlepší možnost - navštívit všechny.

pondělí 2. října 2006

Stačí to vyslovit

Někdo, kdo je pro mě dost důležitý, slavil včera narozeniny. Chci mu tu ještě jednou, pěkně přede všemi, popřát Všechno nejlepší, hodně štěstí a zdraví, ale to není všechno:). Přeju ti hodně úspěchů ve škole, ať máš tak fajn přátele, jakým jsi pro mě ty, ať máš po ruce vždycky někoho, kdo tě dokáže rozesmát, když se necítíš dobře, a ať... prostě ať se ti splní to, co si přeješ.

Jednou jsem byla vážně zoufalá, přišla jsem na icq a potkala tam tebe. Ještě jsme se moc neznali a já nemívám ve zvyku odhalovat své slabé místo před ostatními, ale v tu chvíli jsem byla tak nešťastná… potřebovala jsem znát odpovědi na své otázky a tobě jsem mohla věřit. Našel sis na mě čas a povídal si se mnou. Nechci tu přímo říkat, čeho se to týkalo, ale to, cos mi řekl, jsem si zapamatovala a ještě několikrát mi to pomohlo překonat obavy z toho, jaký udělám první dojem.

Dílem náhody nebo tvé intuice bylo naše letní setkání. Snažila jsem se sehnat si práci, ale moc se mi to nedařilo. Po mnoha neúspěších jsem začala propadat špatné náladě a smutku. Přesně v tu dobu jsi mě vytáhl do kina. Bylo to moc super, na chvíli jsem zapomněla na starosti a oddala se odpočinku. Uvědomila jsem si, že jsou prázdniny a že nejde o nic tak strašně důležitého. Umožnil jsi mi podívat se na celou věc s nadhledem a já chci, abys věděl, žes mi tím moc pomohl. Z těch tří týdnů, které jsem tu strávila to byl asi nejlepší den.

Nedávno mi jeden přítel řekl, že je rád, že mám kolem sebe lidi, kteří se mě zastanou. Znovu si musím vzpomenout na menší incident u oběda. Ano, zase jsi to byl ty, kdo udělal něco nezapomenutelného.

A konečně, proč mě napadlo napsat tenhle článek? Četla jsem knížku a než jsem se pustila do dalšího příběhu, našla jsem citát:

Kdybyste měli co nevidět umřít
a mohli si ještě naposled
zatelefonovat, komu byste
zavolali a co byste mu řekli?
A na co čekáte?

Stephen Levine

První, kdo mě napadl, jsi byl ty. Řekla bych ti, že jsem ráda, že jsme přátelé.