Právě přemýšlím, jestli mám o té své brigádě ještě psát, přece jen už je to stará píseň. Kdo mě zná, už dávno hodně slyšel a… sice jste hlasovali, že vás to vesměs zajímá, ale já ty články nemám dopsaný a ani nevím, kdy je dokončím. Pořád mám na všechno málo času.
Hodně lidí se diví, že mě baví dělat na pitomé pokladně v supermarketu. Baví! Není to jen proto, že si můžu pokecat s lidma, prohlídnout si, co se nosí, vydělat si peníze nebo něco jiného, ale také za to dost může můj prázdninový neúspěch při shánění brigošky.
V čem byl problém? Měla jsem jen tři týdny čas. V agentuře potřebovali, abych odpracovala deset směn a asi se báli, že to za tu dobu nezvládnu. Chodila jsem tedy po městě a ptala se jinde. Nikde nic. Maximálně lékárníka s vysokoškolským titulem by vzali. Tohle bylo v červenci. Vážně už jsem tenkrát byla hodně zoufalá. Představovala jsem si to totiž velmi jednoduše: přijdu, zeptám se: „Nemáte brigádu?“ Oni řeknou: „Ano, tohle, tohle, tohle, co byste chtěla?“ „Na kasu.“ A pohoda, další den můžu jít makat. Skutečnost byla trochu jiná.
Právě když jsem z toho začínala mít fakt hodně špatnou náladu, napadlo jednoho kámoše, že zajdem do kina na Účastníky zájezdu. Bylo to super. Nejen to kino, vlastně celej ten den. Mimo jiné jsme taky viděli pěkně drahý autíčko. A nebyl to on, kdo na něj zůstal koukat s otevřenou pusou jako první. A to mě auta ani nijak zvlášť nezajímají.
Práci pro mě v agentuře měli až když jsem slíbila, že budu chodit i v srpnu. Trošičku blbé bylo, že jsem byla zaškolená na jednom místě a pak po dvou směnách přešla na jiné, takže se mi to trošku pletlo. (O rozdílech je předchozí článek. Ale protože je to z toho období, je už teď zase všechno jinak… P. S.: Pro změnu je to nyní zase o něco složitější.)
Hodně lidí se diví, že mě baví dělat na pitomé pokladně v supermarketu. Baví! Není to jen proto, že si můžu pokecat s lidma, prohlídnout si, co se nosí, vydělat si peníze nebo něco jiného, ale také za to dost může můj prázdninový neúspěch při shánění brigošky.
V čem byl problém? Měla jsem jen tři týdny čas. V agentuře potřebovali, abych odpracovala deset směn a asi se báli, že to za tu dobu nezvládnu. Chodila jsem tedy po městě a ptala se jinde. Nikde nic. Maximálně lékárníka s vysokoškolským titulem by vzali. Tohle bylo v červenci. Vážně už jsem tenkrát byla hodně zoufalá. Představovala jsem si to totiž velmi jednoduše: přijdu, zeptám se: „Nemáte brigádu?“ Oni řeknou: „Ano, tohle, tohle, tohle, co byste chtěla?“ „Na kasu.“ A pohoda, další den můžu jít makat. Skutečnost byla trochu jiná.
Právě když jsem z toho začínala mít fakt hodně špatnou náladu, napadlo jednoho kámoše, že zajdem do kina na Účastníky zájezdu. Bylo to super. Nejen to kino, vlastně celej ten den. Mimo jiné jsme taky viděli pěkně drahý autíčko. A nebyl to on, kdo na něj zůstal koukat s otevřenou pusou jako první. A to mě auta ani nijak zvlášť nezajímají.
Práci pro mě v agentuře měli až když jsem slíbila, že budu chodit i v srpnu. Trošičku blbé bylo, že jsem byla zaškolená na jednom místě a pak po dvou směnách přešla na jiné, takže se mi to trošku pletlo. (O rozdílech je předchozí článek. Ale protože je to z toho období, je už teď zase všechno jinak… P. S.: Pro změnu je to nyní zase o něco složitější.)
Žádné komentáře:
Okomentovat