Před začátkem směny musí člověk udělat spoustu věcí. Normálně se mi o tom ani nechce psát, když na to pomyslím. Ale co, aspoň budete vědět, proč máme být na pracovišti čtvrt hodiny předem.
Budu teď rovnou psát o svém druhém pracovišti, protože tam jsem přeci jen strávila trochu víc času… a popravdě řečeno to tam bylo složitější. Takže… kde začít. Asi u toho, že se dostavím na vrátnici, jak už jsem psala, buď si celé Tesco pěkně oběhnu, jako jsem to dělala prvních pár dní, nebo projdu garážemi a najdu si velké dveře s nápisem Vchod pro zaměstnance. Zkrátka nějakým způsobem se musím dostat na vrátnici.
Tady se na chvilku zdržím, protože musím prokázat, že opravdu jsem zaměstnanec. K tomu mi slouží papír, říkáme mu výkaz, na kterém mám zapsané směny. Dostanu cedulku s číslem a nápisem Brigádník. Obvykle mívám něco, co si s sebou nemůžu vzít na pokladnu, například peněženku s penězi na svačinu, batoh, nebo nějaké oblečení navíc, aby mi venku bylo tepleji. Takže musím požádat o šatnu, aby mi mohl být půjčen klíček, musím odevzdat nějaké peníze jako zálohu, obvykle se dávají papírové a bývá to nejlépe padesátikoruna. Už se mi ale párkrát stalo, že jsem musela dávat kovové. Ten pán tam ze mě opravdu neměl radost. Samozřejmě se to tam napíše do nějakého papíru, v tomhle se už nevyznám a já to podepíšu. Pak si nechám na láhev s pitím nalepit cedulku s nápisem Security, aby bylo jasné, že jsem to někde v obchodě neukradla a můžu jít dál.
Zpočátku byly ženské šatny zavřené a daly se otevřít jen pomocí tzv. batche, což je vlastně karta, která po pípnutí snímače, umožní otevřít. Tuto kartu samozřejmě vlastní pouze zaměstnanci, takže já si ji musela půjčovat na vrátnici. Začátek dne tedy vypadal tak, že jsem si do šatny „hodila“ věci, které jsem už nepotřebovala a donesla batch zase na vrátnici.
Doteď nemůžu zapomenout na jeden z prvních dní (29. 7.) na tomhle pracovišti. Na vrátnici seděl mladý a pohledný pán. Byl samý vtípek a žertík. Půjčila jsem si batch, a když jsem mu ho šla vrátit, podržela jsem si nohou dveře, aby mi je nemusel otvírat, jak jsem to viděla u zkušenějších brigádnic. Schválně moc nenatáhl ruku, abych ty dveře musela pustit a ony se mi zabouchly. Teď mě napadá, že mohla být sranda, kdybych mu ten batch hodila. Každopádně jsem si neuvědomila, že to udělal schválně, a tak mě docela překvapilo, že z toho měl srandu. Ale pak jsme pokecali a já byla ráda, že mi zvednul náladu.
Tak ale zpět k tomu, co se musí udělat před začátkem směny, tohle totiž ještě není všechno. Když se tedy člověk převleče, můžu si s sebou na pokladnu vzít igelitku a označené pití. Příhoda, kterou jsem vám před chvilkou popsala ještě pokračovala tím, že jsem si v tom všem spěchu a zmatku zapomněla označit pití, na štěstí to ten esbéeskár vzal a označil mi ho dodatečně. Z vděčnosti jsem mu koupila čokoládu. To byla taky docela sranda, protože jsem udělala menší nákup – svačina a čokoláda – a co jsem nesnědla, musela jsem si nechat označit. Suverénně jsem mu řekla, že tu čokoládu označovat nemusí. Chvilku se dohadoval, že musí, tak jsem mu to musela víc vysvětlit.:-)
Na pokladnu si s sebou běžně nosím kalkulačku, tužku, ono zmíněné pití a nějaké papíry na poznámky a počítání konečné sumy peněz. Nejprve projdu celým obchodem a nahlásím se v trezoru. Tam mi dají ono zmiňované žluté tričko, jmenovku, tubu, pokladní limit, což jsou počáteční peníze, které si poukládám do pokladny, obvykle to bývá pět tisíc v nejrůznějších drobných, sáčky na bankovky, cizí měnu, mince a všelijaký bordel, jak bych asi souhrnně nazvala stravenky, lístky od lahví, dárkové šeky, nákupní poukázky a bůhvíco ještě. Ještě si vezmu výkaz, čistič na pás a utěrky a můžu se jít nahlásit na hlavní pokladnu, tam bych tedy měla být čtvrt hodiny předem.
Pak tedy mám čtvrt hodiny na to, abych si bankovky i mince dala na místa v pokladně, na kterých jsem zvyklá, že jsou, vyplnila si sáčky, utřela si pás a připravila igelitky, které jsou v Tescu k nákupu zdarma, což ještě stále někteří zákazníci nevědí, ale tohle mi alespoň připadá jako milá nevědomost. A nakonec si kousek před sebe nad hlavu postavím onu svítivě zelenou kostku a očekávám první zákazníky.
Budu teď rovnou psát o svém druhém pracovišti, protože tam jsem přeci jen strávila trochu víc času… a popravdě řečeno to tam bylo složitější. Takže… kde začít. Asi u toho, že se dostavím na vrátnici, jak už jsem psala, buď si celé Tesco pěkně oběhnu, jako jsem to dělala prvních pár dní, nebo projdu garážemi a najdu si velké dveře s nápisem Vchod pro zaměstnance. Zkrátka nějakým způsobem se musím dostat na vrátnici.
Tady se na chvilku zdržím, protože musím prokázat, že opravdu jsem zaměstnanec. K tomu mi slouží papír, říkáme mu výkaz, na kterém mám zapsané směny. Dostanu cedulku s číslem a nápisem Brigádník. Obvykle mívám něco, co si s sebou nemůžu vzít na pokladnu, například peněženku s penězi na svačinu, batoh, nebo nějaké oblečení navíc, aby mi venku bylo tepleji. Takže musím požádat o šatnu, aby mi mohl být půjčen klíček, musím odevzdat nějaké peníze jako zálohu, obvykle se dávají papírové a bývá to nejlépe padesátikoruna. Už se mi ale párkrát stalo, že jsem musela dávat kovové. Ten pán tam ze mě opravdu neměl radost. Samozřejmě se to tam napíše do nějakého papíru, v tomhle se už nevyznám a já to podepíšu. Pak si nechám na láhev s pitím nalepit cedulku s nápisem Security, aby bylo jasné, že jsem to někde v obchodě neukradla a můžu jít dál.
Zpočátku byly ženské šatny zavřené a daly se otevřít jen pomocí tzv. batche, což je vlastně karta, která po pípnutí snímače, umožní otevřít. Tuto kartu samozřejmě vlastní pouze zaměstnanci, takže já si ji musela půjčovat na vrátnici. Začátek dne tedy vypadal tak, že jsem si do šatny „hodila“ věci, které jsem už nepotřebovala a donesla batch zase na vrátnici.
Doteď nemůžu zapomenout na jeden z prvních dní (29. 7.) na tomhle pracovišti. Na vrátnici seděl mladý a pohledný pán. Byl samý vtípek a žertík. Půjčila jsem si batch, a když jsem mu ho šla vrátit, podržela jsem si nohou dveře, aby mi je nemusel otvírat, jak jsem to viděla u zkušenějších brigádnic. Schválně moc nenatáhl ruku, abych ty dveře musela pustit a ony se mi zabouchly. Teď mě napadá, že mohla být sranda, kdybych mu ten batch hodila. Každopádně jsem si neuvědomila, že to udělal schválně, a tak mě docela překvapilo, že z toho měl srandu. Ale pak jsme pokecali a já byla ráda, že mi zvednul náladu.
Tak ale zpět k tomu, co se musí udělat před začátkem směny, tohle totiž ještě není všechno. Když se tedy člověk převleče, můžu si s sebou na pokladnu vzít igelitku a označené pití. Příhoda, kterou jsem vám před chvilkou popsala ještě pokračovala tím, že jsem si v tom všem spěchu a zmatku zapomněla označit pití, na štěstí to ten esbéeskár vzal a označil mi ho dodatečně. Z vděčnosti jsem mu koupila čokoládu. To byla taky docela sranda, protože jsem udělala menší nákup – svačina a čokoláda – a co jsem nesnědla, musela jsem si nechat označit. Suverénně jsem mu řekla, že tu čokoládu označovat nemusí. Chvilku se dohadoval, že musí, tak jsem mu to musela víc vysvětlit.:-)
Na pokladnu si s sebou běžně nosím kalkulačku, tužku, ono zmíněné pití a nějaké papíry na poznámky a počítání konečné sumy peněz. Nejprve projdu celým obchodem a nahlásím se v trezoru. Tam mi dají ono zmiňované žluté tričko, jmenovku, tubu, pokladní limit, což jsou počáteční peníze, které si poukládám do pokladny, obvykle to bývá pět tisíc v nejrůznějších drobných, sáčky na bankovky, cizí měnu, mince a všelijaký bordel, jak bych asi souhrnně nazvala stravenky, lístky od lahví, dárkové šeky, nákupní poukázky a bůhvíco ještě. Ještě si vezmu výkaz, čistič na pás a utěrky a můžu se jít nahlásit na hlavní pokladnu, tam bych tedy měla být čtvrt hodiny předem.
Pak tedy mám čtvrt hodiny na to, abych si bankovky i mince dala na místa v pokladně, na kterých jsem zvyklá, že jsou, vyplnila si sáčky, utřela si pás a připravila igelitky, které jsou v Tescu k nákupu zdarma, což ještě stále někteří zákazníci nevědí, ale tohle mi alespoň připadá jako milá nevědomost. A nakonec si kousek před sebe nad hlavu postavím onu svítivě zelenou kostku a očekávám první zákazníky.
Žádné komentáře:
Okomentovat