Výsledek plnění čtenářské výzvy 2023

1.) Kniha, jejíž autor nosí brýle: Poslední aristokratka (poslechnuto, můj článek zde)

Robert Fulghum: Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce (poslechnuto, zvlášť mám ráda Pampelišky, ale líbí se mi i Schovávaná, Třetí pomoc, Mořská panna, Křik)

2.) Kniha, která se odehrává v 16. století: Elizabeth Massie: Tudorovci I., II. Král bere dámu, III. Buď vůle tvá (podle filmu). Rachel Harris: Mé sladké šestnácté století (zde)

3.) Kniha od Jane Austen nebo Stephena Kinga: poslouchám Pýchu a předsudek (zde) Nechci vypadat jako barbar, ale upřímně se doznávám, že je to celkem velká nuda a jsem ráda, že to poslouchám a nečtu!

4.) Kniha, která obsahuje mapu: Suleika Jaouad: Mezi dvěma světy (bacha, trochu drsné!), Martin Lavay: Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice? (taky drsné); Jaroslav Rudiš: Winterbergova poslední cesta; Martin Úbl: Stezka Českem

5.) Kniha, jejíž hlavní postava je alkoholik: Michaela Duffková: Zápisník alkoholičky

6.) Kniha od ukrajinského autora/autorky: Natalja Ščerba: Klíč k času; Oksana z Ukrajiny: Deník uprchlice

7.) Kniha o zakázané lásce: Stephanie Meyerová: Půlnoční slunce (zde můj článek)

Rachel Harris: Mé sladké šestnácté století (zde), zařadila jsem i do knih o 16. století

8.) Kniha, jejíž autor zemřel v roce 2022: 

• Stanislav Rudolf 
• Antonín Bajaja: Zvlčení. Romaneto o vlcích, lidech a úkazech, Petrov 2003 ISBN 80-7227-156-3
• Gergely Homonnay: z jeho textů o kočce Erzsi vzešly knihy:
• Puszi, Erzsi! – A világ macskaszemmel (2016)
• Az elnökasszony – A bundás választás (2017)
• Erzsi bölcsességei – A boldog élet titka (2017)
• Erica Pedretti
• Pedretti, E. Cizí domov. Brno, 2012. 62 S. ISBN 978-80-87474-64-8. Překlad: Lucy Topoľská
• Pedretti, E. Nechte být, paní Smrti. Olomouc: Votobia, 1997. 153 S. ISBN 80-7198-185-0. Překlad: Lucy Topoľská

• Hilary Mantelová
• Wolf Hall. Praha : Argo. 2010. překlad Michala Marková, ISBN 978-80-257-0346-5
• Za temnotou (Beyond Black), Praha : Argo. 2012. překlad Petr Pálenský, ISBN 978-80-257-0645-9
• Předveďte mrtvé (Bring Up The Bodies). Praha : Argo. 2013. překlad Michala Marková, ISBN 978-80-257-0850-7
• Zavraždění Margaret Thatcherové. připr. Praha : Argo. 2016. překlad Michala Marková
• Ladislav Švihran
• Kulturizmus ducha (1970)
• Ako sme kradli (spoluautor, 1991)
• Ako zomierajú diktátori (1994)
• Knihy na dračku (1995)
• 1000 plus 1 slovenských naj (1996)
• Vzácne návštevy Bratislavy (spoluautor s Ivanem Szabóem, 2005)

9.) Kniha z bazaru DatabazeKnih.cz

10.) Kniha o boji za lidská práva

11.) Kniha, kterou nebudete číst poprvé: Gretchen Rubinová: Projekt štěstí; Kevin Dutton: Moudrost psychopatů – Svatí, špioni a sérioví vrazi 

12.) Kniha od začínajícího autora

13.) Kniha s místností v názvu

14.) Kniha, která je součástí série: Anne Gracie: Tudorovci – Král, královna a milenka;

15.) Kniha napsaná dvěma autory: Camilla Läckberg, Henrik Fexeus: Iluze (vzdala jsem, moc drsný)

16.) Kniha se štítkem “tajemství” na Databázi knih: Ta přede mnou od J. P. Delaney 

17.) Kniha, která má žlutou obálku: Harry Potter a prokleté dítě, Betty MacDonaldová: Vejce a já (rozečteno ale nebaví mě),

18.) Kniha, jejíž děj se odehrává ve vesmíru

19.) Kniha, která má více než 5 cz/sk vydání: Farma zvířat; Vánoční koleda; Kam se poděl můj sýr?

20.) Kniha poprvé vydaná v roce 2023 (nová kniha)

Dětská výzva (do diáře):

1.) Kniha, jejíž název má tři slova: Sherlock Holmes Vítězný (přečteno)

2.) Kniha, která se odehrává o Vánocích

3.) Kniha, která získala Zlatou stuhu: v jednotlivých letech zde

4.) Kniha, ve které jsou kouzla

5.) Kniha, kterou Vám doporučil někdo z rodiny: Andrzej Sapkowski: Paní jezera

6.) Kniha, která má na obálce budovu

7.) Kniha, která má více než 222 stran: Elizabeth Massie: Tudorovci II – Král bere dámu; 

8.) Kniha, jejíž hlavní postavou je zvíře: 

9.) Kniha, jejíž název je bílou barvou: Stéphanie Combeová: Máma odchází do kláštera! (přečteno)

Bucket list na zimu a Vánoce 2023

Hmm, jo, tomu se nedá odolat. Sepíšu bucket list pro letošní zimu! A abyste měli inspiraci před tím, než to začne, zveřejňuji ho měsíc před začátkem zimy. Ta bude trvat od pátku 22. prosince 2023 do středy 20. března 2024.

Pustit si Ledové království Vánoce s Olafem. Protože to je tak vánoční, že je těžké myslet na cokoliv jiného. Navíc je Olaf se svým nadšeným výrazem připomínkou dětí. A nezapomeňte si vzít kapesník pro případ, že byste plakali smíchy, nebo dojetím. Samozřejmě jsou vhodné i jakékoliv další vánoční/zimní speciály.

„Dům od domu koledujem. Koledy jsou věčné. Ponožkám zas oheň zkrátí život neskutečně.“

„Pleteme tu šály, svetry, bílé soby, vločky. Nezapomeň na pyžámka pro koťata, kočky.“

„Vy, uříznete strom a pak zdobíte jeho mrtvolu svíčkami?“

Vyrazit na adventní trhy na Křivoklát (9.–17. 12., jednotné vstupné 140 Kč, viz zde). A taky do Německa do Regensburgu, Bamberku, nebo někam jinam. Spíš něco menšího rozkošného, než davy turistů. Variantou by bylo i Polsko.

Nakreslit adventní diář pro sebe i na blog jako každý rok.

Namalovat vánoční/zimní obrázek.

Pohrát si se scrapbookingovou vánoční sadou z Lídla.

Uplést si nový svetr/tričko ke stromečku. Mohl by se z toho stát pěkný zvyk, že budu mít každý rok na Vánoce na sobě něco nového, co jsem si sama udělala.

Například ze Susura (Malabrigo) a zlaté Paia uplést Field sweater.

Z vánoční příze uplést vanilkové (= jednoduché bez jakéhokoliv vzoru) rychlé ponožky a celé Vánoce se jimi kochat. Nebo nějaké s vyplétaným vánočním vzorem.

Dokončit loňské podkolenky a silvestrovské ponožky.

Upéct pusinky.

Udělat domácí šunku nebo pršut.

Udělat vánoční punč nebo kořeněný mléčný punč z Penny časopisu.

Nafotit veselé vánoční fotky s manželem u stromečku a třeba venku na sněhu.

Pustit si: 

• rockové koledy od Tublatanky (např. zde k mým nejoblíbenějším patří Povedzte nám pastuškovia), 
• od Šulákové s Flerety 
• a chorvatské (k mým nejoblíbenějším patří Mia: Cibet i čaj, Srebrna Krila: Božić Dolazi, Tonci Huljic & Marko Tolja: Od božiča do božiča).

A cokoliv z mého zimního (zde) nebo adventního (zde) bucket listu.

Zdála se mi oku Libá

Jedním z dalších plánovaných míst byl hrad Libá, tak jsme se na něj rozhodli vyrazit hned. Cestou stále pořádně pršelo a všude bylo bláto. Velikánský hrad se nám líbil na první pohled. Jenom nás trochu mátlo, že jsme na stránkách našli takové zvláštní poznámky jako jestli je vstupné hodně nebo málo, že to musí posoudit každý sám. 

Hrad Libá

Místo otevírací doby bylo na dveřích telefonní číslo. Zkusili jsme na něj tedy zavolat. Paní nezněla moc nadšeně, ale za chvilku nám přišla otevřít a jak se později ukázalo, byla v pohodě. Dokonce víc než v pohodě, prokecali jsme s ní zavíračku o půl hodiny. O hradě umí dobře vyprávět. Což je popravdě trochu potřeba, protože na něm nic moc není. Majitelem je soukromník, který se ho snaží postupně opravovat a zpřístupňovat veřejnosti. Na fotce si můžete všimnout nových střech.

Ale vezmu to popořadě. Vstupní hala byla krásně vyhřátá, tak jsme se radovali, že jsme z té sloty utekli dovnitř. Ovšem už v další místnosti bylo výrazně chladněji a v té další jsem si zase vrátila na hlavu čepičku. Ne, že by to nešlo vydržet, ale jistota je jistota. Nedávno jsem byla nemocná. Ovšem paní průvodkyně si tam v klidu hopkala v kožené bundičce jako kdyby bylo parné léto a navečer se trošku ochladilo. Ale chápu to, když je v tom celé dny, musí být už zvyklá.

První místnost nás ohromila. Štukovaný strop s freskou. Bohužel snad jediný dochovaný. 

Freska na stropě

Ozdobené stěny

I podlaha byla krásná, ale ta už je myslím nová, jestli se dobře pamatuji.

Podlaha v první místnosti

V dalších místnostech byly především vystaveny obrazy dvou autorů: Anny Horčičkové a akademického malíře Jan Řeřichy. Oba autoři nádherně malují. Líbilo se mi zátiší s modrými šaty a kožešinovým kabátkem nazvané Dámský šatník, nezaměnitelné ptačí domky v Úštěku malované olejem v tlumených barvách, Luisin pramen, kvetoucí stromy a modrožlutý obraz, který byl obložený víčky z plechovek a vypadalo to jako skvělá mozaika. Ale nelíbilo se mi, že na cedulce představující autory bylo, že děkují za zhlédnutí výstavy se S. Přitom se to pamatuje tak snadno. Shlížíme pouze dolů, z kopce, na dítě, z letadla… Všechno ostatní je se Z, jsme přece tak obohaceni výstavou, filmem… že je to zcela určitě změna našeho stavu. I když ne přímo do jiného.

Domy v Úštěku

Luisin pramen

Bubenice

Zaujala mě škvíra mezi zdmi hradu. Jaký asi tak měla smysl? Pouštět dovnitř víc světla? A vlhkosti?

Pohled z okna, abyste to viděli tak, jak to je

Padesát odstínů zelené (bez toho okna je to hezčí ;-))

Ještě jsem zapomněla zmínit, že by se dalo jít i na věž, kdybychom chtěli. Ale protože jsem se prozřetelně ptala, jak tam vypadají schody, dozvěděli jsme se, že je tam v jednu chvíli dokonce žebřík a to fakt není nic pro mě. Já jen pěkné fortelné kamenné. Nic, přes co jde vidět.

Bohužel už jsme se nestihli podívat do kostela/kaple před hradem, který měl zrovna dnes také otevřeno. Už zvenku se zdá, že by to taky byla bomba.

Až do Aše

Rozhodli jsme se jet do Aše, kde jsem měla poznamenané muzeum. Opravdu se dalo do deště a my byli rádi, že jsme v autě. Zaparkovali jsme před muzeem a já si rychle vyfotila kostel sv. Mikuláše, který byl zbudován v 1867–1871 v pseudorenesančním stylu K. Wiedermannem z Františkových Lázní. Věž má úctyhodných 48 metrů. (zdroj: Mapy.cz)

Kostel sv. Mikuláše v Aši

Vyfotila jsem si i muzeum, které vypadá jako zámeček, což není nic divného vzhledem k tomu, že to byl zámeček, který do dnešní podoby nechal přestavět Eduard Klaubert v roce 1892. Po roce 1945 byl znárodněn. (zdroj: Mapy.cz) Líbí se mi jak je žluťoučký. Už jsme si na tenhle styl ve Františkových Lázních dost zvykli.

Textilní muzeum v zámku

Kolem zdi jsou rozestavěny náhrobní kameny, ale vzhledem k dešti a omezenému času do večeře jsme si je neprohlíželi a vyrazili jsme rovnou dovnitř. Pán prodávající lístky nás ale zaskočil informací, že mají otevřeno už jen deset minut – do dvou. Byli jsme z toho překvapení a znechucení, protože jsme někde na internetu vyčetli, že mají normálně do pěti. Co teď?

Prameny ve Františkových Lázních poprvé

Po snídani jsme vyrazili na tour po pramenech ve Františkových Lázních. Prvně jsme ochutnali ve Dvoraně Glaubera IV., který byl fakt odporně hořkoslaný, pak Glaubera III., ten už ušel, a pak nějaký Kostelní nebo jaký a ten už byl dost v pohodě. Když jsem si pak četla složení a nějaké poučky, tak Na (sodík), Ca (vápník) a ještě něco divného je nejlepší na dýchací potíže. Samozřejmě nejvíc všeho má ten nejhnusnější. ;-) 

Dvorana Glauberových pramenů

Též dvorana Glauberových pramenů

Jak ráno svítilo sluníčko – těšila jsem se, že v parku uděláme nějaké umělecké fotky v šatech a s dokončeným šátkem Color craving – tak postupně začalo přes krápání spíš pršet.

Ochutnali jsme ještě několik pramenů – nejvíc mě baví ty s tím sirovodíkovým zápachem, ale chuťové rozdíly většinou moc nepoznám. Určitě ne tak, abych jich rozlišila dvacet. Odlišují se od Karlových Varů i Poděbrad tím, že jsou dost studené, snad mezi 9°C a 11°C. Další rozdíl spočívá v tom, že část pramenů je zakrytých v různých altáncích a k těm se nedá večer dostat. Jiné (např. Stanislav) jsou zase v různých denních dobách vypnuté, i když jsou přístupné.

Vyfotila jsem si ceduli se spoustou pramenů, abych si mohla odškrtávat, u kterých jsme už byli.

Cedule se seznamem pramenů ve Františkových Lázních

Z Dvorany jsme šli k Novému prameni. Myslím, že mi dost chutnal (nebo to byl Solný) a chtěla jsem z něj trošku nabrat před odjezdem a přivézt domů, ale z technických důvodů byl pavilon zavřený. Takže jsem vzala Luisu, Františka (to se musí z Frantovek) a Nový kostelní.

Nový pramen s mozaikovým podstavcem (červená voda je hodně železitá)

Potom jsme šli k zavřené kolonádě Solného a Lučního pramene. Celkově tu je dost budov v poměrně špatném stavu a bodla by jim vyšší návštěvnost lázní. Jen odhaduji, že s nimi trochu zamával Covid, ostatně k tomu se ještě vrátím v článku s procházkou po Františkových Lázních. Na fotce je před kolonádou trošku vidět Adlerův pramen. Už si to špatně pamatuji, ale myslím, že si z něj nebylo možno nabrat.

Uvnitř je to nádherné a jak táta poznamenal, mám krásnou fotku bez lidí. Přiznala jsem, že to nebylo nic těžkého, jednak jsou v tuto roční dobu Františkovy Lázně dost pusté, jednak bylo hnusně a skoro nikomu se tudíž nechtělo courat parkem k pramenům a především byla kolonáda zavřená, takže to je focené přes sklo. 

Kolonáda Solného a Lučního pramene

Stejně tak se nedalo dostat k Solnému prameni. Mohli jsme ochutnat jen Luční.

Luční pramen v kolonádě Solného a Lučního pramene

Krásná budova Slatinných lázní nedaleko, opět žlutá

Po cestičce jsme zamířili k Palliardiho (o něm se ještě v některém z příštích článků zmíním) prameni. Těšila jsem se na něj, protože mi jeho vzhled připadal zajímavý a neobvyklý proti ostatním. Ale nakonec bylo zklamáním, že k němu byla sotva vyšlapaná cestička a že je tak nějak trochu bokem. Polozapomenutý. Ale kupodivu tekl.

Pramen Palliardi

Když půjdete podél tratě směrem k rozhledně Salingburg, narazíte na pramen Železnatý, který můžete ochutnat, a Cartellieri, který je za plotem.

Železnatý pramen najdete vlevo, když sejdete dolů po schůdcích

Pokračováním v témže směru po cyklostezce dojdete k Natálii, která je v krásné kolonádě. My tam potkaly dvě dámy, se kterými jsme se dali na chvíli do řeči.

Uzavřená kolonáda s pramenem Natálie, který je kvůli návštěvníkům vyveden ven

A tady můžete vidět mě na nebezpečně kluzkém chodníčku. Ale vypadalo to tak zajímavě... a hlavně jsme chtěli ochutnat a navštívit i poslední pramen dnešního dne: Žofii.

Já cestou k Žofii, typické počasí naší dovolené – podmračené s mrholením

Pramen Žofie

Zpátky jsme šupajdili po silnici Pod Lipami. Ani ne tak proto, že by nás tlačil čas, spíš kvůli stále silnějšímu dešti. Navzdory počasí jsem si cestou vyfotila roubený domeček.

Roubený domeček na okraji Františkových Lázní

A protože zdravých pramenů není nikdy dost, stavili jsme se opět v aquaparku Aquaforum, kde mají před recepcí hotelu Pawlik Císařský pramen. Akorát ten jsem si jaksi zapomněla vyfotit a místo toho jsem vycvakla automat na sladký a slaný popcorn. Mmm, to bych si dala s chutí.

Automat na čerstvý popcorn

Po obědě jsme seděli na recepci a dumali, co budeme dělat. Chtěli jsme jet na hrad Vildštejn a pak do rezervace Soos. Jenže mělo z celého týdne právě dnes nejvíc pršet.

Hrad Seeberg

Poblíž Ostrohu jsme na seznamáckých mapách (náš hlavní zdroj informací) objevili hrad Seeberg [čti německy Zééberg, nikoliv Síberg] a zjistili, že v sobotu má otevřeno až do čtyř, což se nám náramně hodilo. Příjemné překvapení bylo, že si můžeme koupit vstupenku s platností 10 dnů do tří destinací: tento hrad, městské Muzeum Františkovy Lázně, které má každý den otevřeno do 17 a to včetně pondělka, a národní přírodní rezervace Soos.

Po celý pobyt nás těšilo, že jsou všechna navštěvovaná místa neuvěřitelně blízko – víceméně do deseti kilometrů. První zajímavostí byla „zahrádka“, kterou jsme uviděli před jedním domem při příjezdu k hradu. Nedalo nám to a museli jsme si ji vyfotit včetně detailů. Tady se zjevně slaví Halloween se vší parádou! 

Z historie pro mě bylo zajímavostí, že se jedná o ministeriální hrad, přičemž si vůbec nevzpomínám, že bych někdy o nějakých ministeriálech slyšela. Ministeriálové „byli nesvobodnými služebníky, kteří byli pověřováni svými pány k plnění úkolů správních, vojenských a hospodářských.“ Detaily definice najdete na Wikipedii zde.

Předpokládá se, že hrad vznikl v druhé polovině 12. století. První písemnou zmínku najdeme v listině Ludvíka IV. Bavora ze 4. října 1322. Dva roky ho vlastnil Caspar Schlick, loketský purkrabí. V 60. letech 15. století ho kupuje významná chebská patricijská rodina Junckerů, kteří nechávají v Ostrohu vystavět kostel sv. Wolfganga. Hrad dále vlastní von Neipergové a von Brandové. Během třicetileté války se na něm usazuje velitel chebské posádky Veit Dietrich von Steinheim, který se zasloužil o jeho obnovení poté, co ho Švédi v roce 1648 dobyli, vyrabovali a vypálili. „V roce 1703 se hrad včetně přilehlého panství vrátil opět do majetku města Cheb, pod jehož správou se proměňuje v poplužní dvůr a v hradním paláci je následně zřízena ubytovna chudých tkalců a nádeníků.“ [1] Po renovacích byla v roce 1915 otevřena výletní restaurace v historickém stylu, která se stala oblíbeným cílem lázeňských hostů a výletníků z širokého okolí, ale od poloviny 50. let opět hrad chátrá. Zachraňuje ho ředitel Městského muzea Františkovy Lázně PhDr. Pavel Stříbrný díky financování z veřejných zdrojů. Od roku 1990 je hradní komplex spolu s historickou sýpkou a kolnou opět zpřístupněn veřejnosti.

Hrad s celým přilehlým okolí od vstupu

Nejprve jsme šli do stodoly, kde se nachází nejrůznější starý nábytek: malované skříně, postel se závěsy, keramické formy, židle s vyřezávanými či malovanými opěradly a spousty textů o životě na venkově, dřívějším oblečení, uspořádání světnice, svatební zvyky atd. Zkrátka i samotná stodola by se dala prohlížet dlouho a dlouho, kdyby nám v ní nezačala být pořádná zima.

Židle s vyřezávaným opěradlem

Židle s malovaným opěradlem

Venku jsme si prohlédli nástroje. Mně se nejvíc líbí obracák, který připomíná větrný mlýn nebo hrábě na kolečkách.

Zemědělské stroje

Kaple a studna na hradě

Intarzovaný skleník s nádobím s mysliveckými motivy (jako máme doma)

Ve sklepě právě probíhala výstava umění lovu. Zprvu jsme ji spíš prolítli a vrátili jsme se k ní až později (těsně před zavíračkou hradu), když jsme si byli jisti, že nám žádná podstatná část hradu neunikla. Byla to zajímavá výstava, i když byla hodně plná textů.

Pohřeb myslivce

V patře pak byly dobově zařízeny jednotlivé pokoje. Návštěvník si tak může prohlédnout empírový nábytek a oblečení, druhé rokoko (neurokoko) s válečkem na stěnách a rozkošnými závěsy, nábytek a oblečení ve stylu biedermeieru a novorenesanční zařízení, které mě upřímně zklamalo, protože jsem si špatně pamatovala, o čem se v tomto období snažili. Jelikož máme momentálně rozkoukanou sérii o Tudorovcích, mám pocit, že jsem se ocitla na hradě u Jindřicha VIII. Jen přijít a začít se přehrabovat v jídle a trousit nemístné poznámky na královnu Kateřinu nebo její nástupkyně.

Pokoj ve stylu biedermeier

Novorenesanční zařízení nepůsobí právě útulně a teple

Mojí oblíbenou místností na hradech a statcích je černá kuchyně. Ještě zvědavější vždy jsem na poznámky o tehdejším stravování. Zaujaly mě i půdovky na zemi. Jak byly krásně nablejskané. Kdoví čím je přetřeli, aby se daly uklízet? Ty naše manžel natřel několika vrstvami moderního „laku“ (nebo co to bylo), ale stejně jsem měla pocit, že se mopem snažím umýt smirkový papír. 

V podkroví právě probíhala výstava panenek. Museli jsme ji trochu prolítnout, protože už nám docházel čas. Ale byla taky moc pěkná. Některé panenky byly v elegantních princeznovských šatech, jiné v krojích a jiné měly rozpustilé výrazy (asi by mě brzo taková panenka štvala). Zaujala mě panenka-babička. Připadala mi svým způsobem krásná a zajímavá. Nebo indiánské

Panenky princezničky

Netradiční panenka bábinky

Zvláštní panenka 1

Zvláštní panenka 2

Taky tam byla sbírka ptákovinek, u které se spousta lidí zastavovala a smála. Já už jsem některé ty věci viděla někde na řemeslných trzích, ale nemůžu si vzpomenout kdy a kde.

A ještě poslední fotka jako rozloučení.

Pohled z okna hradu

Zdroje:
[1] naučná cedule před hradem
vlastní fotografie (povoleno focení)

Františkovy Lázně

Sestřička mi včera u doktorky říkala, že Františkovy Lázně jsou žluté město. Že je snad nějaká vyhláška kvůli které musí mít všechny domy žlutou fasádu, jak to tu vždy bývalo. Těšila jsem se na to, protože mi to připadalo legrační. A musím říct, že je to boží. Takové malé město a přitom to vypadá tak velkolepě. Tohle je pohled z okna našeho hotelu.

Možná vás stejně jako mě zajímá, proč jsou Františkovy Lázně chráněnou památkou UNESCO. Předem můžu prozradit, že to není kvůli žlutým domečkům. Podle Wikipedie je jako nadnárodní památka světového dědictví UNESCO označeno i jedenáct slavných lázeňských měst Evropy. Od roku 2021 jsou na seznamu Františkovy Lázně, Mariánské Lázně a Karlovy Vary. Luhačovice se bohužel nedostaly. Zato je tam Bad Ischl, kde jsme se stavili cestou z Chorvatska.

To, co vidíte s hromadou listí je hudební pavilon a socha Františka I. 

V centru města se nachází Národní třída. Zde vidíte pohled na ni shora od Ruské ulice.

Město je spojováno s některými slavnými osobnostmi, jako jsou Johann Wolfgang Goethe, Johann Straus, Božena Němcová, Ludwig van Beethoven a císař František Josef I. K některým z nich se ještě vrátíme později.

Hned první den po výletě jsme si dali v cukrárně U Matěje domácí zákusky: banánový dortík a věneček s karamelem. Chutnaly skvěle, jenom bych byla ráda, kdyby stály kolem dvaceti korun.