Cesta vlakem do Františkových Lázní

Cesta do Františkových Lázních stála za to! Nejdřív jsem doma zběsile hledala nějaký batoh – to provizorní přestěhování je v tomhle opravdu hrozné – a samozřejmě jsem ho nenašla. Manžel mi poradil, kde najít nějaký starší vak, do něhož bych si mohla dát věci. Myslela jsem, že si ho opravdu vezmu, i když už ho nelze označit ani za retro, jenže byl příšerně těžký, protože je ušitý z nějaké hutné pytloviny a má masivní kovové přezky. Sám o sobě by snad mohl mít i dvě kila. Zvážila jsem i kufřík, se kterým jezdí tchyně, ale jsem odpůrcem kufrů na kolečkách. Bývají těžké, kolečka jsou potenciální zdroje problémů a příliš často potkávám lidi, kteří s nimi mají nějaký problém, nebo vypadají trapně, nebo obojí. To je tak dobrý pro důchodce do letadla, kdy máte odvoz z letiště, ne že se s tím budu hrabat někde vlakem. Vyrazila jsem tedy ještě na poslední chvíli hrabat do skříní doma. Batoh jsem našla, ale byl plný věcí, tak jsem je rychle přeskládala jinam, sbalila si předpřipravené věci rozložené na podlaze ze včerejška a vyrazila.

Velmi záhy jsem si blahořečila za rozhodnutí vyhnout se kufru za jakoukoliv cenu. V autobuse, v metru a vlastně všude bylo dost plno. Pospíchala jsem a s batohem na zádech jsem byla výrazně pohyblivější a štíhlejší než s kufrem. Protáhnout se mezi lidmi bylo jednodušší. Koupila jsem si na hlaváku lístek a pospíchala na perón. Bohužel jsem ho měla bez místenky. Jenže jak koupit místenku, když nevíte, jestli vůbec ten den pojedete, natožpak kdy. Vlak byl moderní, ale hrozně nepraktický. Po obou stranách uličky byla pouhá dvě sedadla, ale ulička byla tak uzounká, že když tam šla paní s kufrem, házela na mě hloupý pohledy, jestli jí nějak uhnu. Kdybych měla menší averzi ke konfliktům, sprdnu jí, že by mohla aspoň poděkovat. A kdybychom měly kufr obě, tak se nevyhneme. Další kámen úrazu byly místenky – byly všude. V rámci tohoc, abych nepřekážela v uličce jsem si na jedno obsazené místo sedla. S chirurgama z Plzně sedícíma naproti jsme se bavili o tom, že doufáme, že nás nikdo nepřijde vyhodit. Nakonec jednoho z nich vyhodila paní s místenkou, ale na naší čtyřce ještě bylo místo, tak si přesedl k nám. 

Přestup v Plzni nedopadl dobře. Navazující vlak sice čekal na ten náš deset minut zpoždění, ale na přestup mi to nestačilo. Než jsem našla správné nástupiště a hlavně vchod na něj, viděla jsem už jen koncová světla vlaku. Měla jsem vztek, protože batoh byl těžký a já byla po nemoci přece jen dost bez kondice. Navíc jsem měla v ruce ještě kabelku a tašku s kozačkama, kdyby byla na severu na botasky přece jen zima. Nádraží právě prochází rekonstrukcí a zorientovat se tam je dost obtížné. Náladu mi ovšem zlepšil jízdní řád. Sloupeček umožňující porovnání reálného odjezdu vlaku s tím plánovaným mi připadal jako něco, co cestující v Čechách opravdu ocení.

Naštěstí jel další spoj do Chebu za půl hodiny. Ale to samozřejmě znamenalo, že mi ujede autobus do Františkových Lázní (důvěrně jsem je začala označovat FL). I když mi manžel našel další spoj, nabrali jsme ještě před odjezdem zase deset minut zpoždění, a tak jsme se domluvili, že pro mě do Chebu zajede, protože je to relativně kousek – 7 km.

Po večeři jsme šli ochutnat první z pramenů. Nebylo to špatné, až na to, že jsme do něj žbluňkli, protože byl v tmavém pavilónu a vytekl na podlahu mimo kohoutek.