První proceduru mám v 7:15. Co čert nechtěl, nezazvoní nám budík a probudíme se až v 7:19. Jsem naštvaná i vyplašená zároveň. Ach jo. Zrovna musí člověk zaspat, když má proceduru takhle brzy. Jindy začínám kolikrát až v osm nebo dokonce devět. A to jsem ke všemu byla vzhůru a vrtěla se, protože jsem měla obavy, abych nezaspala. Uklidňovala jsem se tím, že by mi přece zavolali, kdybych měla zpoždění. Tak zjevně ne.
Rychle si převléknu triko, kalhoty si nechám, protože píšou, že mám mít dlouhé pohodlné kalhoty, což splňuje jenom pyžamo. Na chodbě pozdravím uklízečku a šupajdím do prvního patra. Najednou mi dojde, že psali, že máme mít čisté ponožky. Večer jsem si připravila pohodlné fialovozelené vlastnoručně pletené, ale ráno jsem si v tom spěchu žádné nevzala. Takže se ještě ke všemu musím vracet! Uklízečka se na mě přátelsky usmívá, že to se stane, že člověk něco zapomene. Jo, ale když už i tak máte pět minut zpoždění, je to celkem blbý, zvlášť když tady všude píší: děkujeme, že na procedury chodíte včas. A mělo by se s pětiminutovým předstihem.
Lymfoven DK je v části elektroléčby hned na začátku prvního patra za sesternou. Čeká tam na mě paní z tělocviku, která extra nemá ráda chození pozdě. Omlouvám se, že jsem zaspala, ale to je tak všechno, co s tím můžu udělat, když trojí nevěřícné koukání na hodinky nezabralo. Vede mě do místnosti, kde jsou srandovní nohavice připomínající oteplováky. Zapne mě do nich pomocí extra silného zipu a ještě mi omotá pás kolem břicha. Pak přístroj zapne a nohavice se začnou pomalu nafukovat. Paní mi masíruje klíční kosti a přejíždí po krku. Předpokládám, že to je pro rozproudění lymfy, když to má sloužit jako lymfatická masáž. Stroj je zajímavý a je to i trochu legrační. Začíná od špiček prstů. Vždycky nafoukne asi deseticentimetrový váleček a chvíli ho podrží. Pak nafoukne váleček nad ním blíž k trupu, chvíli ho podrží a pustí vše ve spodní části. Tímto způsobem vyleze až nahoru do pasu. Pak chvíli počká a zase začne od špiček. Paní říkala, že mi to musí zkrátit na deset minut, s čímž jsem smířená, protože jsem se bála, že mě tam ani nevezme, ale bylo mi blbý na proceduru nejít. I když někdo to tak prý dělá. Potom moc nerozumím tomu, proč jezdí do lázní. Ale když se pak koukám na hodinky, ať počítám jak počítám, zdá se mi, že jsem tam byla dvacet minut. Asi tam po mně ještě bylo volno, nebo někdo nepřišel. Každopádně to bylo fajn.
Na snídani musím jít sama, protože se s manželem nedokážeme potkat kvůli procedurám. Nejdřív se ptám nějaké starší paní, jestli si k ní můžu přisednout, ale chce sedět s nějakou jinou sama. No, mohla mi aspoň poděkovat. Stůl, který vypadá prázdný, má sklenkou vody zabraný nějaký dědík. Ze zdvořilosti se ho ptám, jak se mu tu líbí. Říká, že je tu poprvé a se svou nemocí taky. Pak se trochu rozpovídá a všechno je fajn, než se dostaneme ke Covidu-19. I když vypadá normálně a bystře, ukáže se, že je antivaxer. Nehádám se s ním, ani o tom nediskutuju, spíš jsem smutná a trochu z toho unavená. Věří, že když nemoc prodělal před dvěma rokama, už ji nemůže chytit (To jenom my, co jsme očkovaní, ji dostaneme opakovaně. Já bych spíš věřila, že není moc s lidma, na rozdíl od nás pracujících ve velkých kolektivech. Tchyně, která nikam nechodí, se taky může nakazit leda od nás.). Pak mi vysvětluje, že očkování nabourává imunitu a taky, že je potřeba mít přehled, tedy nekoukat jenom na Českou televizi (já bych naopak doporučila především veřejnoprávní média, která musí být objektivní a dát v politických debatách a podobně prostor pro vyjádření všem), ale také se podívat na dezinformační weby, které jsou cenzurované. Prý aby si člověk mohl udělat názor sám. To nevím úplně jak. Když si přečtu spoustu lží a nesmyslů, k čemu mi to pomůže? Není to jen ztráta času věnovat pozornost konspiračním teoriím?
Žádné komentáře:
Okomentovat