Svatební seriál – úvod

Říjen je neoblíbený a především smutný měsíc, proto jsem si pro vás připravila speciál o veselejším tématu – svatbě. Nicméně ne vždy bylo rozhodování a organizování právě pozitivní. Někdy se to neobešlo dokonce bez pláče, ale rozhodně je na co vzpomínat a výsledek byl skvělý. Těšit se můžete i na pár fotek či ilustrací. Mých pochopitelně.

Krůty se nám pěkně vybarvily

Teď jsem si s hrůzou všimla, že tu ještě nepadlo, že jsme si v dubnu pořídili krůty. Na maso, velký, můžou mít až dvacet kilo. Zezačátku jsme se o ně hrozně báli, protože to byly takový malý hubený neduživý chudinky a na internetu jsme vyčetli, že potřebují teplotu alespoň 18°C a nesmí zmoknout. Tou dobou samozřejmě pořád pršelo. A kurník po slepicích jsme využít nemohli, protože tyhle dva živočišné druhy by neměly být na stejném pozemku, neboť nějaká slepičí breberka je pro krůty životu nebezpečná.

Naštěstí se nám je podařilo vypiplat, pro jistotu jsme koupili i nějakou drahou krmnou směs speciálně pro krůty. Ale ona taková krůta na Vánoce taky není za pár šupů. Nikdy jsem vánočního krocana neměla a chtěla bych to vyzkoušet. 

Pořídili jsme si čtyři krůty, zdá se, že dva z toho byli krocani. Jeden měl nějaké problémy s nohou, možná jak rychle rostli... a jednou jsme nezavřeli psa, když jsme krůty přeháněli z jedné zahrádky (kde se pásly) na druhou (kde mají kurníček). No a pes se rozeběhl, nebo jen tak blafnul, nevím. Znám to jenom z vyprávění, každopádně krůta si zlomila nohu, a tak jsme ji museli picnout.

Když jsme si pak prohlíželi nějakou starou knihu, zjistili jsme, že dřív se drůbeži při podobných úrazech dávala dlaha a nožička jim zase srostla. Každopádně z vlastní zkušenosti můžu říct, že se děsně blbě škube! I ve dvou jsme měli o večerní zábavu postaráno. A zrovna se to sešlo ještě s něčím dalším, takže jsme z toho byli náležitě mrzutí. 

Ale od té doby je naštěstí klid. Krůty vesele hudraj, nebo spíš vrkaj, hudrá hlavně krocan, který se umí někdy parádně vybarvit. Člověk si hned myslí, že v něm našli inspiraci tvůrci Avatara. A taky se mu dokáže fantasticky protáhnou kůže nad nosem, které říkáme nudle.

Krocan v pozadí s krůtou

Detail krocana: všimněte si délky jeho „nudle“ nad nosem v porovnání s krůtama

Princezna a kočky

Asi vás nepřekvapí, že náš pes nemá rád kočky. Mě to překvapilo, protože Princezna prý žila v domácnosti, kde jich měli deset!

No, každopádně nějaké skamaráďování mi moc nefunguje. Ví, že je nemá lovit, když jsem poblíž. A když jednou Felixe chytila, nic mu neudělala. Byl teda celý mokrý, takže ho asi pořádně uslintala, ale jinak jsem na něm nic nenašla. Akorát jsem byla totálně v nervu a hysterická, protože ho nechala prolézt dírou k nám. On mi, chudinka, důvěřoval a já zase Princí. Hezky vzorně stála a koukala, jak prostrčil dírou hlavičku a pak zbytek těla a než jsem mohla cokoliv udělat, už ho honila po zahradě. Kocourek si stoupal na zadní, prskal, syčel, možná i škrábal, ale proti takhle velkému psovi neměl šanci. Dostal se pryč až když si to dostatečně užila. Aspoň takový je můj pohled. V tu chvíli jsem se ještě bála zasáhnout – skočit jí po krku a držet. 

Teď už jsou všechny kočky poučené, že by se měly držet jen za plotem pod meruňkou nebo u koz. Občas sice přejdou přes přední dvůr, ale sem tam je Princí prožene. Když můžu být mezi kočkou a psem, pes se tváří, že nevidí, že se zahazuji s tím nižším tvorem a jednou rukou ho hladím.

Onehdy jsem viděla rozkošnou provokaci: Mejzí a Lištička si vylezly na střechu nad psí boudou a tam spokojeně spaly na sluníčku. Na fotce jsou obě, ale černá Mejzí před Liškou je vždycky špatně vidět.

Kočičí způsob pomsty

Děláme předsíň

Možná jsem ještě nezmínila, že jsme se v létě pustili do předsíně. Jedná se o přístavbu, ve které se v rozích místnosti tvořila plíseň. Dost mě to štvalo, i když se v naší předsíni nacházel jenom botník a mrazák. A tak jsem požádala přítele, abychom ji vymalovali vápnem. Stejně už to potřebovala. 

Vzhledem k velikosti místnosti jsem si myslela, že to bude víkendová záležitost. Do škrábání jsme se pustili oba. Strávila jsem tím jenom pár hodin, zato přítel značnou dobu. Nejen že to moc dobře nešlo, čas také prodloužilo několik potřebných vrstev vápna. Ale musím říct, že teď je opravdu skvostně bílá!

Když se škrábalo či malovalo, měli jsme vysazené dveře z pantů a Princezna krásně hlídala. Naše malování se jí zalíbilo, byla to totiž skvělá příležitost dostat se aspoň částečně do domu. Zkoušela spát na různých místech. Nejlepší ovšem bylo za kamnama, která tam provizorně stojí už několik měsíců (nespolehlivý dělník), protože pak nebyla vůbec vidět.

Můžu bejt aspoň tady?

Seriál Susedia: hlášky

Ildikó: „My budeme mať záhradu?“

Lászlo: „Ano, sivečkin, ano, záhradu, s velkým bazénom, s domom aj autom. Budeme mať, budeme milionáry, sivečkin.“

Ildikó: „A ty si dědil?“

Lászlo: „A prečo mi hned hovoríš, že som debil?“

Ildikó: „Ja zatial nemhovorím, že si debil, ja zatial len pýtam či si dědil.“ 

František: „Lebo Marta je inteligentná. Poštár je... ako by som povedal, dá se lahšie presvedčiť.“(s03 e13)

Náš pes je Princezna

Máme pejska z útulku. Je to středoasijský pastevecký pes, proto se mu někdy zkráceně říká „středoasijat“ nebo „pastevec“. Než jsme si ho pořídili, dlouho jsme uvažovali, co vlastně chceme za rasu. Tedy my, přítel. Já měla jasno, žádnou. Kočky jsou lepší. Nekoušou, nesmrděj, neslintaj, nekaděj po celý zahradě, ani malý se nepočůrávaj atd. Ale bohužel taky nehlídaj. A když jsem někdy doma sama, trochu se bojím. Zvlášť když se v nedávné době tady po okolí realizovali zloději.

Prvně jsme pomýšleli na ovčáka, taková hlídací klasika. Ale když si trochu prostudujete, jak to má s obranou, zjistíte, že s ním musíte na cvičák a jeho hlídání či ochrana se ukáže hlavně tam, doma už je to velká neznámá. 

Zjistili jsme, že na hlídání jsou nejlepší „přírodní plemena“, kavkazák nebo středoasijat. O obou jsme si četli. Výhoda: fakt hlídají (prostor i pána nebo ovce) a vědí co mají dělat v případě nebezpečí (aspoň se to tvrdí), nevýhoda: jen pro zkušené chovatele, nejsou moc poslušní, zvládají jen základní pokyny a samostatně se rozhodují (tak trochu bez ohledu na to, co si o tom myslí hlídané hloupé ovce nebo pán).

Původně jsme chtěli Maxíka, kavkazského pasteveckého psa, který je nádherně chlupatý jako medvěd, velikánský a i když štěkal jako vzteklý, měl překrásné hnědé oči. Už při mrknutí na Wikipedii se dozvíte, že: „Nepatří do rukou začátečníkovi, psychicky labilnímu člověku nebo jedinci se slabou fyzickou dispozicí. Toto plemeno patří ke skupině podléhající v některých zemích společenské regulaci (v ČR zatím ne) tzn. že pro jeho chov je nutno splnit společností dané podmínky (zbrojní pas na psa). Dle zahraničních webových serverů, kde je hodnocena kategorie „Watching/Guarding“, tedy „Sledování/Aktivní“ bojová obrana, je jako jediné plemeno ze všech hodnocen plným počtem bodů v obou kategoriích při hodnotící škále 15 bodů. Např. pro srovnání nejznámější hlídací pes v ČR - NO, tedy Německý ovčák, dosahuje hodnocení v 1. kategorii menšího a ve druhé méně než polovinu.“ Víceméně obdobně se vyjadřují i další servery a diskuse. „Toto plemeno je primárně hlídač a obranář. Hlídá neustále a pořád, Příkazy psovoda i vše ostatní jsou pro něj sekundární. Není schopen klasického služebního výcviku jako stopování či vyšší poslušnosti, avšak k obraně ho není třeba klasicky cvičit. Přes den není moc aktivní, šetří energii na případný zásah, s příchodem večerního šera a v noci jeho aktivita výrazně narůstá. Jako obranář zasahuje až v situaci, kterou dle jeho vyhodnocení není jeho psovod sám schopen zvládnout, případně při narušení jeho prostoru v pánově nepřítomnosti. Na cvičný rukáv moc nereaguje, ale při zásahu na figuranta s oblekem na kousání do celého těla je velmi aktivní.“ 

Je to velkej pes!

K dalším podobným plemenům patří šarplaninský pastevecký pes (šarplaninec), moskevský strážní pes, tibetská doga a již zmiňovaný středoasijský pastevecký pes, což je právě naše Princezna. V útulku se chovala úplně stejně: skákala na mříže klece (kari sítě!) a zuřivě štěkala, ale když nám nabídli, že by s námi mohla jít na vycházku, nevěřícně jsme koukali. Nedostala ani náhubek, protože na to není zvyklá.

Už nevím, v které knize to bylo, myslím, že o středoasijatech, ale chovatelka se při setkání s jiným psem raději přivazovala ke stromu, aby si byla jistá, že ho udrží.

Co vám budu povídat – děsně jsem se bála. Na vodítku ji měl celou dobu přítel a já udržovala bezpečnou vzdálenost. Časem jsem si troufla blíž. A na chvilku si ji dokonce vzala na vodítko. Najednou vůbec neštěkala. Tak jsme to promysleli a příště už si pro ni přijeli. Domů jela na zadní sedačce a já seděla vedle ní. Mrtvá strachy, ale nic se nestalo.

Názory ostatních členů naší domácnosti byly vesměs podobné...

Felix utekl na schody špejcharu

Franta na zídku

Hektor se narovnal a naježil

A pak taky utekl

Franta se naježil

... a znovu

Kozy vytvořily hlouček a naježily hřbety

Princezna se ale snažila rychle zapadnout. A tak nám dávala pacičku o sto šest, seděla u nás na lavičce a tvářila se mírumilovně. Dokonce si lehla na záda a ukázala nám bříško, což znamená odevzdání se, důvěru atp. Raději jsem si to googlila. Jenže když se jí odhrnuly pysky z těch obrovských zubů, člověk neměl chuť na ni vůbec sahat. A to jsem pak ještě zjistila, že hlazení po hlavě mezi ouškama, tak oblíbené u nás neznalých amatérů, mohou psi vnímat jako provokaci, takže se to rozhodně nedoporučuje dělat psovi, kterého neznáte.

Mírumilovné gesto, jen ty zoubky...

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kavkazsk%C3%BD_pasteveck%C3%BD_pes
https://cs.wikipedia.org/wiki/St%C5%99edoasijsk%C3%BD_pasteveck%C3%BD_pes