pondělí 29. září 2014

Guerilla gardening

Guerilla Art se údajně zrodil v 70. letech. Jeho autorkou je Newyorčanka Liz Christyová, která se rozhodla vlastními silami (za pomoci přátel) zkultivovat skládku, kolem které každý den chodila. Během několika dní se místo proměnilo v zahradu. Guerilla Art představuje partyzánské zkrášlování měst. Tito partyzáni argumentují proti zásahům státní orgánů tím, že se snaží udělat své okolí hezčí.

O guerilla gardeningu nám v pátek večer v havlíčkobrodské knihovně vyprávěla  usměvavá MVDr. Pavla Hobstová, redaktorka, reportérka a scénáristka z Brna. Už tím si získala moje sympatie.

Začala tím, že se nás zeptala, jestli všichni známe povídku Muž, který sázel stromy. Znám. Už si ji moc nepamatuji, ale vím, že je to útlá knížečka a že je hezká a stojí za přečtení. 

Všechno to začalo v Londýně, kde v šedesátých letech vysazovaly firmy se zahradním náčiním neprodané sazeničky třeba kolem chodníků jako reklamu. Ale pak se toho pár lidí chytlo, třeba Wangari Maathai (1. 4. 1940 – 25. 9. 2011) založila hnutí Zelený pás v Africe. Vysadili tam 20 milionů stromů.

Zahradničení je nejterapeutičtější vzdorovitý čin, který můžete dělat.

A navíc získáte jahody.
1. května se slaví den guerillového zahradničení – Mezinárodní slunečnicový den. Bývá zvykem někde ve veřejném prostoru zasadit slunečnice. "Partyzáni" sázejí slunečnice zejména v Londýně a v Bruselu. Nejslavnějším je Ron Finley, který zasadil na opuštěných parcelách v Los Angeles zeleninu, a tak dal některým chudým lidem jídlo. Poněkud horší je, že spousta "záhonů" roste na chodnících u silnice, což pro rostliny určené k jídlu není právě vhodné. Jeho přednášku a něco o něm můžete najít tady. Bohužel je to v angličtině.

I v Brně se setkáte s guerilla gardeningem (= partyzánským zahradničením). Existuje např. facebooková skupina Guerilla Gardening Brno. A články se o nich píší třeba v Brněnském deníku.

Jak namítá jedna paní, která rozpoutá vášnivou diskusi – sázení rostlin na vlastní pěst bez svolení či vědomí majitele pozemku je trestný čin (nebo možná jen přestupek, to teď neřešme). Možná proto to někoho láká a přitahuje. Dělá něco, co se nesmí. A přitom to nikomu neškodí. Já si myslím, že se souhlasem by to bylo lepší, na druhou stranu, než bychom někdy dostali souhlas, už tam dávno nebude potřeba něco sázet, protože místo jara bude zima. Také je tu druhá věc – co když souhlas nedostaneme? Pokud někde v zanedbaném prostoru vysadíte kytičky, je to možná špatné a protizákonné, ale co se dá dělat, už tam jsou a třeba to ani nikomu nevadí – představte si, že se někde argumentuje tím, že kytky (nebo lípy? Už nevím.) přitahují včely a ty by mohly píchnout děti, takže je tam sázet nebudeme... Na hlavu, co?

Ale zpět k tomu nesouhlasu. Když se neptám a něco udělám, je to relativně v pohodě, pokud ale dostanu zákaz, a přesto to udělám, připadá mi to opravdu špatné. Také je tu hledisko odbornosti partyzánů... ne všechno má růst všude. Některým rostlinkám se na určitých místech dařit nebude a jinam by zase neměla přijít, protože se tam jako plevel rozmnoží. Na druhou stranu – když chce někdo udělat něco pro to, aby bylo město hezčí a nechce za to žádnou odměnu, radši bych přivřela obě oči...

A co se o něm píše jinde? "Chceme mít kolem sebe příjemné věci. Chceme žít v krásném prostředí. Chceme být blíž přírodě. Chceme tvořit. Chceme dělat věci, které mají smysl. ... Co to tedy je? Partyzánské zahradničení je zkrášlování městských pozemků pomocí květin a rostlin. Partyzán zahradník si vybere jakékoliv ošklivé místo ve městě, které sám uzná za nejvhodnější (mostní konstrukce, vydupané ostrůvky, trávník před panelákem, kolem kontejnerů,  kaskádové zdi, či jiné urbanistické nepodarky) a pomocí co nejjednodušších nástrojů takové místo osadí rostlinami a květinami. Většinou pod rouškou noci, neboť čistě z praktického hlediska jde o činnost nelegální (jak hloupé a nesmyslné zákony to vymýšlíme a dodržujeme - většinou)."

A o permazahradě, která byla také součástí přednášky, vám povím zase příště. :-)
Knihovník a knihovnice jsou pro každou zábavu







Zdroje:
http://magazin.dogala.cz/guerilla-art-partyzansky-boj-za-krasnejsi-svet/
https://www.facebook.com/103750286327886/photos/pb.103750286327886.-2207520000.1412007116./132401336796114/?type=3&src=https%3A%2F%2Fscontent-b-fra.xx.fbcdn.net%2Fhphotos-xfa1%2Fv%2Ft1.0-9%2F37761_132401336796114_706767_n.jpg%3Foh%3D49199cc58d551c105f7516f33b1430bc%26oe%3D54CF8769&size=478%2C629&fbid=132401336796114
http://www.informuji.cz/clanky/1424-informujicz-vstoupilo-do-ulic-aneb-guerilla-gardening-v-praze/



Mylné představy o organizování

  1. Někdo organizovat umí a někdo ne. – V současnosti se v psychologii spíše než k poděděným vlastnostem a danosti různých prvků kloníme k tomu, že téměř všemu (ne-li skutečně všemu) se dá naučit. Rozvíjet můžete logické myšlení, kreativitu a nevím, co všechno další, a zrovna tak svoje organizační schopnosti. Dokonce jsem se někde dočetla, že někdo, kdo například k umění (řekněme hraní na housle) nemá vůbec žádné vlohy, může být mnohem lepší než jiný, který vlohy má, ale svůj talent nerozvíjí. Talent je jen začátek, odrazový můstek. Musíte se odrazit, abyste mohli skočit nejdál! Organizování je velice prosté, když víte jak na to. :-)
  2. Dát věci do pořádku je náročná a beznadějná dřina. – Ať už máte libovolné množství věcí, jejich roztřídění zabere jen určitý čas a ten se vám mnohonásobně vrátí už jen v tom, že věci přestanete hledat.
  3. Je nemožné pořádek udržet. – Pokud bude váš systém pořádku odpovídat vám, můžete ho udržovat snadno. Ale když se s věcmi neustále perete, je obtížné dělat to, co se vám dělat nechce, protože vám to nedává smysl. S tím souvisí také to, že pokud chcete svůj systém aplikovat na společný majetek nebo prostory, je vhodné probrat ho s dotyčným člověkem a ukázat mu jeho výhody, příp. přizpůsobit i jeho potřebám. „Stejně jako zdravá životospráva a pravidelné cvičení, je organizování způsob života, který vyžaduje kontrolu a nepolevující snahu, dokud vám nepřejde pod kůži.“ – Ale stojí to za to. ;-)
  4. Organizování zabírá příliš mnoho času. – Mnohem více času (a nervů) ztratíte tím, že věci hledáte, uklízíte je pod postel, musíte si je půjčovat nebo kupovat znovu… Když nemáte věci a činnosti zorganizované, valí se na vás ze všech stran a utiskují vás. Dusí vaši kreativitu i dobrou náladu. Zorganizujte si je a užijte si pocit svobody!
Zdroj: Julie Morgenstern: Jak si udělat pořádek doma, v kanceláři a v osobním životě.

čtvrtek 25. září 2014

Jak vyléčit ježibabu (***)

Pohádka trvá pětačtyřicet minut a je fajn taková odpočinková, veselá. Nic světoborného nebo převratného, ale takový příjemný snímek. Hlavní postavou je Andulka (Magdaléna Chrzová), která žije sama v chaloupce u lesa a je známou bylinkářkou. Chodí za ní hned tři chlapci, přičemž dva jsou takoví ustrašení nekňubové a třetího – Vítka má ráda. Kubu – mlynářovic syna – hraje Martin Sobotka a Vaška – syna starosty – Petr Svojtka.

Vítek (Jan Dolanský) hraje u muziky na klarinet a nějak se nemá k ženění, ačkoliv Andulka by už chtěla. Prý až vydělá víc peněz. Na rozdíl od Andulky má z lesa strach. Co kdyby tam byl třeba hejkal (Miroslav Vladyka)… A taky že je. Jednou se dokonce přichomýtne i k Andulce do stavení, protože mu nějak zlobí hlas. Vladyka se mi v roli hejkala opravdu líbí. Nějak mu sluší. ;-))

A není jediným tamějším strašidlem – hluboko v lese žije ježibaba (Věra Kubánková), která má vtipné hlášky: „Ani bych nevěřila, že je ještě něco horšího, než byla ta moje večeře. A vida! Ono je.“ Šmudlá rukou zrcadlo: „Fuj to jsem se lekla, že jsem ještě ke všemu neviditelná.“

„Kde to jsem?“ „No u mě doma.“ „A co tu dělám?“ „To je právě to. Zatím neděláš nic.“

Tvůrčí skupina Kateřiny Krejčí a Ivanky Průchové ve spolupráci s Českou televizí v roce 1997 natočily tuto pohádku, kterou napsal Antonín Jiráček a režírovala Věra Jordánová. Na ČSFD pohádka získala 48 %.

středa 24. září 2014

Kostelík Madonna di Monserrato

Kostelík Madonna di Monseratto (foto: JV)
Ráno v autobuse dostávám krabici s Napoleonovým pokladem, kterou jsme vyhráli. Z předání za jízdy v autobuse moc radost nemám, protože padám ze strany na stranu, ale nakonec se mi podaří cenu důstojně převzít a zase se vrátit zpátky. V krabici máme tři tatranky, tři müsli tyčinky, víno Merlot, šedé a červené sportovní tričko a troje froté ponožky Sherpax (tu značku už mám a vyhovuje mi, i když preferuju tenké ponožky). Z ceny mám radost, ale ještě větší z toho, že jsme to dokázali.

Naším první dnešním cílem je kostelík kilometr za Porto Azzurrem směrem na Rio
nell'Elba zvaný Madonna di Monserrato. Jedná se o jeden z nejatraktivnějších pozůstatků po Španělech. V 17. století byl guvernér Ponse y Leon poslán na Elbu, ale bylo mu natolik smutno po Katalánsku, že nechal zhotovit kopii zázračného obrazu černé Madony z Monserratu a na konci opuštěného údolí před divoce romantickou kulisou horského masivu Monte Castello nechal v miniaturním provedení postavit klášter. Každý rok se 8. září kostelík otevře poutníkům – pouť trvá celý týden.

Hrad Volerraio (foto: JV)
Vracíme se od něj zpátky dolů a zahneme doprava téměř neznatelnou pěšinkou, která působí dojmem, že ji využívají jen horské kozy. Drápeme se cestou necestou na Cima del Monte (516 metrů nad mořem) a je to teda fakt hustý. Pohorky potřeba nejsou, ale pěšina je dost strmá a kamínky nám pod nohama ujíždějí. Ještě že je trochu pod mrakem a jde se z větší části lesem. I tak je jednomu z účastníků špatně z horka.
Z dálky pozorujeme (někteří toužebně – třeba keškaři) hrad Volterraio v nadmořské výšce 394 metrů. Dá se tam dojít za půl hodiny ze silnice vedoucí do Rio nell'Elba. A do té my z vrcholku hory plného vysílačů klesáme.
Hrad Volerraio (foto: JV)
Cesta po hřebeni (foto: JV)













Rio nell'Elba je jedno z nejstarších městeček na ostrově – místo bylo osídleno již v době bronzové. Leží na úpatí horského hřebene mezi Monte Strega (Hora čarodějnic) a Cima del Monte v nadmořské výšce 180 metrů. Obranné hradby se tyčí i po stranách farního kostela San Quirino na Piazza del Popolo, kde mlsně nakukujeme do restaurace, z níž voní česnek.


Rio nell'Elba (foto: Lenka)


Prádelna (foto: Lenka)
Na závěr se jdeme podívat do prádelny, kde se ještě dnes pere ručně.

Zdroje:
vlastní poznámky z deníku
Eleanore Tomek: Elba, Merian live, ISBN 978-80-7236-680-4.

úterý 23. září 2014

Hematitová pláž

Hematitová pláž (foto: Lenka)
Z Porta Azzurra jsme vyrazili na černou hematitovou pláž. Laghetto di Terranera – jediná sladkovodní laguna na Elbě, navíc se sirnatou vodou, která je údajně dobrá na pleť, se nachází asi dva kilometry za městem. V nedalekém dole Miniera di Terranera se těžil pyrit, magnetit, limonit a hematit, což je oxid železitý. Patří mezi nejrozšířenější minerály, ale obvykle jen v malých koncentracích. Je nádherně černý, ale jako prášek je červený. Ve větších akumulacích je důležitou rudou železa. Přestože hematit najdete i v Čechách, dočtu se na stránkách o minerálech Dalibora Velebila: „Nejkrásnější hematity se vyskytují na ostrově Elba ve starých železnorudných povrchových dolech v okolí Rio Marina. Zde tvoří hematit drúzy až několik cm velkých hojnoplochých černých silně kovově lesklých krystalů.“ Hematit na vzduchu koroduje kvůli vysokému obsahu železa a pyrit se rozpadá.

Na koupání v moři a sirném jezírku dostáváme dvě hodiny. Protestujeme a průvodce svolí ke třem, což je super, protože se nám tam opravdu líbí.

Nejdřív jdu na kopec, kde objevím krásný strom, který má u kořenů stružky síry. Obojí si musím vyfotit.
Okouzlující strom

Síra u kořenů stromu

Ještěrka




















Nejprve jdu do moře, protože jsem se zařekla, že i když se mi třeba někdy nebude chtít, budu se koupat vždycky, když to půjde. Půjčím si potápěčské brýle, nechám se nasměrovat a vydám se hledat kolo z těžební věže. Má být asi v jedné třetině mezi dvěma skalami. Najdu ho snadno, ale ten pohled na něj je mi tak nepříjemný, že zase honem plavu zpátky. Při vylézání na pláž si všimnu ježků docela blízko svých nohou, a tak už se po zbytek doby tady budu koupat jenom v tom báječně teplém jezírku.

Sirné jezírko
Po návratu k nám do kempu luštíme šifru o Napoleonův poklad – a úspěšně, i když ještě neznáme všechny řádky. (Připomínám, že kdo ji vyluští do konce září, dostane pět bodů do únorové soutěže.) A pak se jdeme koupat k moři k nám do Lacone. Večer se po informativní schůzce smějeme Petrově hlášce: „Koukáte na mě, jako kdybych nevěděl, o čem mluvim.“

Zdroje:
vlastní poznámky z deníku + vlastní fotky
http://www.velebil.net/mineraly/hematit

pondělí 22. září 2014

Nenávidím Potěmkinovu vesnici

Navazuje na předchozí článek Co je dobře zorganizovaný prostor?

Obecně se mi přetvářka nezamlouvá a v oblasti úklidu už vůbec ne. Co je jejím smyslem? Proč bychom měli tvořit Potěmkinovu vesnici?

Pokud si dobře vzpomínám na hodiny dějepisu, nechal ji postavit Potěmkin kolem místa, kde plula carská loď. Smysl byl jasný – aby carovo oko vidělo, co vidět chtělo, a nikoliv pravdu. Zdá se neuvěřitelným, co k tomu doplňuje Wikipedie. Šlo o cestu carevny Kateřiny II. na Krym (zrovna tam!) v roce 1787 a doprovázel ji rakouský císař Josef II. Cílem bylo ukázat bohatství a moc Ruska před plánovaným útokem na Osmanskou říši. „Carský výlet na Krym se připravoval několik let. Na každém místě, kde měla carevna nocovat, byl postaven skvělý palác, vyspraveny cesty, opravovány fasády atd.“ Jenže změnit pustinu v kvetoucí kraj není tak jednoduché. A tak pozval Potěmkin z Petrohradu na čtyřicet malířů zběhlých v perspektivní malbě. „Ti pak podél Dněpru, po němž plulo několik desítek korábů s carskou suitou, namalovali kulisy vesnic, kolem nichž se pásl dobytek, svátečně oblečení venkované mávali a zpívali písně. Z dálky nebylo vidět, že dobytek sotva stojí na nohou, neboť carevně ukazovali pětkrát či šestkrát totéž stádo, které v noci hnali vždy na nové místo. Podobně bylo vidět i několik pluků, které se pro větší efekt přesunovaly a defilovaly tak před panovnicí několikrát. Po cestách jely vozy naložené pytli s obilím (ve skutečnosti se však jednalo o písek), před dekoracemi vesnic stáli jako vesničané opět převlečení vojáci Potěmkinových pluků. Ve vsích nebo městech, kudy průvod přímo projížděl, byly „pravé“ jen hlavní ulice, v průčelí bočních ulic stály opět jen kulisy. Ve vesnických chalupách se pak carevna a její doprovod nestačily divit tomu, že na stole vždy stála pečená husa. Byla to opět jedna a táž pečeně dle potřeby přenášená přes zadní dvorky. Při námořní přehlídce v Sevastopolu obstály jen první řady válečných lodí, v posledních řadách byly již jen lodě obchodní „upravené“ na bitevní koráby…“

Potěmkinovou vesnicí se označuje „snaha vylepšit něco více, než tomu ve skutečnosti je - falešně tak přikrášlit skutečnost a zastírat pravdivý stav věcí.“

V úklidu se to dá provést poměrně snadno – neroztříděné věci strčíte do skříně, krabice, pod postel nebo kamkoliv jinam. Případně k sobě zvete návštěvy jen do předem vymezených míst – podobá se to pruhům, po kterých se smíte pohybovat v továrnách, když vám ukazují jejich provoz. Jenže tam jde o vaši bezpečnost, kdežto stavitelům Potěmkinových vesnic jen o vlastní ego. Ale to si stejně lžou do kapsy. Sami přece musí vědět, že takhle to v pořádku není. O to víc mě to dráždí a snažím se tomu vyhýbat. Pokud nemám uklizeno, nepředstírám, že tomu je naopak tím, že bych věci ze skříňky nebo ze stolu smetla do nejbližší krabice a tu strčila třeba do sklepa nebo na půdu. Velice snadno se totiž stane, že tam už zůstane. Později nemám chuť přebírat krabice, v nichž se skrývá kdovíco. To radši ať moje návštěva vidí, že právě síťuju šátek, píšu článek na blog o CSR Akademii a plánuju zpracovat tři knihy o mozku na články v rámci týdne mozku a nemůžu se rozhodnout, který ze tří čajů si dám.

Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Pot%C4%9Bmkinova_vesnice

Porto Azzurro a mineralogické muzeum

Dneska (Po 11. srpna) máme v plánu výstup na nejvyšší vrchol ostrova – Monte Capanne. Ještě v autobuse nám Kuba, průvodce, rozdává mapy s tím, že to je pro krizové chvíle. „Jako když přestane jít GPSka?“ ptají se zvědaví šťouralové. „Nebo průvodce,“ dodá s mírně výhružným úsměvem Kuba.

Předtím jsme dlouze debatovali o tom, zda si vzít pohorky, nebo ne. Čtenáři mého blogu vědí, že mám pěkné, ale nemám je ráda, a tak jsem se od začátku přikláněla k variantě – s botaskama vyjdeš všude. Ale hazardér zase nejsem. Kvůli jednomu výstupu si brát pohory? Zaberou v batohu dost místa… a kdoví kolik lidí je bude mít. Má to být nenáročná dovolená, tak co?

Když vyjedeme trochu výše nad kemp, vidíme, že hory jsou v mracích. Průvodce nás nechá hlasovat, jestli tam chceme jít. Někteří jsou nabručení, ale ti rozumnější rozhodli, že na kopec polezeme, až bude něco vidět.

Náhradní program je Porto Azzurro a zátoka Terra Nera. Podle knižního průvodce je neoficiální hymnou města píseň Azzurro od Adriana Celetanta.


Město si postavili Španělé a pojmenovali ho Longone. Pevnost Forte di Longone postavená 1603 španělským králem Filipem III. chránila přístav a od roku 1858 sloužila jako vězení. Jenže místní obyvatelům se dál název málo lákavý pro turisty, a tak ho v roce 1947 přejmenovali na Porto Azzurro podle krásně modré vody, v níž se odráží obloha. Pevnost rozkládající se na kopci lze navštívit jen se speciálním povolením. Za jejími branami se nachází barokní farní kostel San Giacomo. Forte Focardo, druhou pevnost, postavili Španělé o sedm set let později na druhé straně zálivu, na dnešním území obce Capoliveri.

Nejprve navštívíme mineralogické muzeum, kam je vstupné 7 €, pro děti do 12 let 5 €. La Piccola Miniera – miniaturní železnice vedoucí 250 metrů dlouhou napodobeninou hornické štoly je pro děti atrakcí. Výklad mají dokonce i v češtině.
 
Kameny na prodej

Loď z malachitu









Kousky pyritu v křemeni (křišťálu?)

































Aragonite azzurra
















Spíš než mineralogické muzeum je zde obchod se spoustou různých nerostů. Prohlížím si oblíbené černé hematity, kostky falešného/kočičího zlata – pyrit, nádherně zelený malachit, který se nachází v Capoliveri. Líbí se mi aragonite azzurra, který se taktéž nachází v Capoliveri, a je světle modroučký.

Ptám se Petra, co je to „turchese“, ale on taky neví, tak že se mi zeptá prodavačky, jak se to řekne anglicky. To zase neví ona. Když Petr bezradně pokrčí rameny s tím, že si to doma vyhledám, odmítám se vzdát a mávám na ni, ať mi ukáže, který z těch kamínků to je – dle plakátu to totiž nepoznám, ale jinak bych mohla mít šanci, přece jen jsem se o minerály vždycky zajímala. Vyloví takovej krásnej modrej, tyrkysovej! Jasně – tyrkys je turchese! Nebo možná jeho levnější varianta tyrkenit, která je mu velice podobná. Jen stručně – tyrkenit je namodro obarvená hlíza howlitu a magnesitu – obarvený je jen na povrchu, uvnitř je bílý. A samozřejmě není tak vzácný.

Také se ponořím do úvah, zda je jeden z kamenů odrůdou křemene. Doma si pak dohledám, že obecný křemen je bílý až šedý, průsvitný až neprůhledný. Takový najdete třeba na poli v Čechách. Čirý se nazývá křišťál, žlutý citrín, růžový růženín, fialový ametyst, hnědá záhněda, černý morion. Mikroskopicky vláknitý křemen je nazýván chalcedon – tvoří celistvé, ledvinité, kulovité a krápníkovité agregáty s lasturnatým lomem a voskovým leskem. Chalcedon je nejčastěji šedomodrý, šedý, šedohnědý. Červeně zbarvenému chalcedonu se říká karneol (ten mám taky ráda), světle zeleně zbarvený chrysopras, tmavě zelený plasma, zelený okrový a červený jaspis, zelený s červenými skvrnami heliotrop. Kulovité agregáty tvořené vrstvičkami chalcedonu se nazývají acháty. Formou chalcedonu je i pazourek. A teď se v tom vyznejte!!! Každopádně jsem se mýlila v tom, že by s křemenem nějak souvisel zeleno-fialový fluorit.

Ráda bych si pořídila nějaký fluoritový náhrdelník, ale jsou příliš drahé. Zajímavý kámen je limonite pie dammone, který vypadá jako asfalt. Ten jsem vůbec neznala.

Ve vedlejší místnosti je tma a kameny jsou nasvíceny UV zářením, fantasticky světélkují: fluorit žlutozeleně, ale i fialově, kalcit růžově nebo fialově a aragonit dozelena. Některé názvy kamenů jsou opravdu zajímavé: scanaloedrica, carbonato, crisocolala (chrysocolla/cooper mineral), smithsounite carbonato di rame, ilvait.

Po prohlídce muzea máme rozchod a můžeme se jít podívat po městě. Na Porto Azzurro je zajímavé to, že se náměstí Piazza nachází hned u přístavu, nikoliv uprostřed města. Vidíme tam pořádnýho kocoura, kterého si troufnu pohladit. 



Válející se kocour (foto: JV)

 






Jdeme se podívat na kopec k pevnosti Longone, ale tam moc fotit nechtějí, a tak zase vracíme zpátky.



Pevnost Longone (foto: JV)


Ještě ochutnám místní zmrzlinu... ale o tom zase jindy. :-)

Zdroje:
vlastní poznámky z deníku
http://www.velebil.net/mineraly/tyrkys
http://www.velebil.net/mineraly/kremen
Eleanore Tomek: Elba, Merian live, ISBN 978-80-7236-680-4.

Co je dobře zorganizovaný prostor?

Zamyslete se nad následující otázkou: „Jak poznáte dobře zorganizovaný prostor?“

Podle Julie Morgenstern nesouvisí dobrá organizace s tím, jak prostor vypadá. Jinými slovy – můžete mít ukázkově uklizený byt, ale stejně na tom budete s organizací hůř než někdo, komu se po stolech povalují hromady papírů a na zemi má štos knih. Rozdíl je v tom, jak se ve věcech vyznáte, jaký máte systém a zda funguje. „Pokud člověk dokáže kdykoli najít to, co potřebuje, nemá pocit, že mu něco brání dosáhnout jeho cílů, a je ve svém prostředí spokojený, pak je má dobře zorganizované.“ (str. 15) Já bych k tomu ještě poznamenala, že obvykle žijeme a fungujeme s někým a je třeba to trochu sladit, ačkoliv nám zorganizované hromádky mohou připadat báječné, někdo jiný (kolega, partner) to zkrátka rozdýchat nemusí.

A krásná definice na závěr: „Organizování je proces, jímž vytváříme prostředí, které nám umožňuje žít, pracovat a odpočívat přesně tak, jak si přejeme. Když máme věci dobře zorganizované, naše domovy, kanceláře a denní programy odrážejí, jací jsme, o co usilujeme a kam směřujeme, a pomáhají nám toho dosáhnout.“ – K tomu bych pro změnu poznamenala, že i nezorganizované prostředí odráží chaos v našich cílech.

Zdroj: vlastní úvahy + Julie Morgenstern: Jak si udělat pořádek doma, v kanceláři a v osobním životě.

pátek 19. září 2014

Procchio

Zátoka (foto: PS)
U autobusu jsme včas, i když máme co dělat. Ostatně jako vždycky – přece nebudeme drahocenným časem plýtvat tím, že budeme u autobusu zbytečně brzy? Ale snad až na jednu dvě výjimky nikdy nejsme poslední. Jednou žertovně vykládám – cituji z Deníku princezny – že královna nikdy nechodí pozdě… to jenom všichni ostatní přišli dřív.

Procchio je „rybářská vesnice, která udělala kariéru“, jak píší v průvodci. Během krátké doby se místo u stejnojmenného zálivu stalo vyhledávaným turistickým střediskem. Na ostrůvku v moři se údajně koupala sama Paolini, Napoleonova prostřední sestra, a k tomu nahá! Proto je pojmenovaný Paolinin ostrov. Všechny sourozence kromě ní se podařilo Napoleonovi někam šikovně provdat nebo přiženit. „Takovej živel na ocet,“ poznamená průvodce.

Paolinin ostrov (foto: JV)
Jsou tu dvě pláže… samozřejmě všichni jdeme na tu, kam jde průvodce. Je taková divočejší – kamínky jsou dost ostré, žádné oblázky. Boty do vody ani na pláž nemám, tak to budu muset nějak zvládnout. Prý je chození bosky zdravé – říkala nám to paní na Dnu otevřených zahrad a viděla jsem to i v nějaké knížce o józe. – A vlastně jsem o tom napsala článek Mezinárodní den bez bot. Jenže když ono to pííííchá!

Rozhodnu se doplavat na ostrůvek, protože se jeví docela blízko. Je to v pohodě a ještě si půjčím potápěčské brýle a pod vodou si prohlížím rybičky. Nejsem žádný fanda potápění, ale když mám tu možnost a je něco k vidění, využiju ji. Jenže jsem zvyklá jenom na brýle s nosem, a tak se první půlku obeplouvání ostrova snažím neutopit, ani se nenapít slané mořské vody. Druhá půlka už je fajn a vysloveně si to užívám. Rybičky jsou skvělý! A díky brýlím se tolik nebojím vylézt z vody na ostrůvek, protože se můžu pořádně podívat, kde jsou ježci, ze kterých mám hrůzu. Už jsem na ně jednou šlápla a díky, stačilo!

Když se usadím na těch dlouhých uschlých řasách, zjistím, že mi z kolene teče krev. Kolem ostrova jsou kameny pořádně ostré, takže si člověk ani nevšimne, že si rozřízl kůži. Opatrně si to omývám mořskou vodou, ale neštípe to. Petr mě sice straší, že zítra bude, ale je vedle jak ta jedle. Prima si povídáme a čas ubíhá. Na řasách se sedí pěkně a zpátky do vody se nám ani moc nechce. Kdybychom měli boty, dalo by se to v jednom místě skoro přejít, ale takhle bude lepší plavat. Na pláži zjišťujeme, že za čtvrt hodiny máme být u autobusu. To máme co dělat. Nevadí, stíhám. A jako několikrát později si spokojeně říkám – výhodou kecání s průvodcem je, že bez něj určitě neodjedou!
Poslední pohled na Paolinin ostrov (foto: JV)
Pořád mám v hlavě historku, jak jednou nějaký zájezd ujel jakési paní, protože si nikdo nevšiml, že chybí, a ona si pak chuděra někoho stopla a po dálnici doháněli ten autobus a troubili na něj a mávali. To mohl být skutečně vzrušující zážitek, ale sama bych to zkoušet nemusela!

Tohle bylo jedno z nejkrásnějších míst, které jsem viděla. I ta pohoda na ostrůvku byla úžasná.


P. S.: V Procchiu jako takovém jsme nebyli.

čtvrtek 18. září 2014

Portoferraio, hlavní město Elby

Jak jsem slibovala, podíváme se spolu skoro do všech větších měst Elby. V neděli jsme navštívili Portoferraio. Stejně jako všechna ostatní námi navštívená města, působí mile až trochu vesnicky, takže je s podivem, že je to město hlavní. Má třináct tisíc obyvatel (více než třetina obyvatel ostrova) a dvě pevnosti: Falcone (= orel) z roku 1548 a Stella (= hvězda) z roku 1552 a věž Linguella (= jazýček) u vjezdu do přístavu, kam jsme původně měli připlout. Dříve zde byl přírodní přístav a z toho město odvozuje svůj název, protože porto znamená přístav a ferraio železo, tedy železný přístav. Starý přístav se jmenuje Darsena a podél něj můžete přijít k bráně Porta a Mare, která „patří“ Florenťanu Cosimu de´Medici, jenž v polovině 16. století velmi výrazně ovlivnil vývoj tohoto města.
Porta a Mare (foto: JV)

Forte Falcone se nachází na nejvyšším kopci v Portoferraio, celých 79 metrů nad mořem. Jejím stavitelem byl již zmiňovaný Cosimo de´Medici. Ještě dnes slouží pevnost k vojenským účelům. Obě pevnosti z 16. století byly postaveny na obranu proti vpádům pirátů a Saracénů. Ani jednu z pevností není možno navštívit – ve Stelle jsou nyní soukromé byty. Zato se však můžete podívat do Villy dei Mulini (Mlýnský dům), zimní rezidence Napoleon Bonaparte, který v letech 1814 až 1815 v Portoferraiu přebýval a vládl. Sem nás zavedl náš průvodce a dal nám rozchod. Prohlédli jsme si vilu, o níž jsem psala v článku Den Napoleona a na zahradě této krásné rezidence jsme pěkně po česku poobědvali chleba s paštikou. Při dobré viditelnosti odtud můžete spatřit ostrov Capraia.
Maják (foto: Lenka)


Forte Falcone v Portoferraio (foto: JV)
Potom jsme se toulali po městě a nakoukli i do kostelíka Chiesa della Misericordia, kde se každý rok v den Napoleonova úmrtí, to jest 5. května, slouží za něho mše. Ve vedlejší místnosti by měla být vystavena jeho posmrtná maska, bronzová ruka a kopie jeho sarkofágu. Nic takového jsme ale neviděli.




 Samozřejmě jsme se museli zastavit na zmrzlině, nebo na kafi… jak kdo.

Dalmatinská pláž (foto: JV)

Nádherné moře (foto: JV)




























Po prohlídce města vyrážíme na doporučenou dalmatinskou pláž. Jsou na ní roztomilé bílé oblázky s černýma tečkama. Moře je studené, ale rychle si zvyknete a na rozdíl od toho, co máme u kempu, je nádherně čisté právě díky oblázkům místo písku. Koupání si užíváme jen chvilku, protože ve tři už musíme být u autobusu. Prý kdo přijde pozdě, platí flašku.

Zdroje:
Eleanore Tomek: Elba, Merian live, ISBN 978-80-7236-680-4.

Jak se mele babí hněv (**)

Eva Košlerová je autorkou scénáře půlhodinové pohádky Jak se mele babí hněv z roku 1986. O režii se postarala Libuše Koutná. Řekla bych, že jako reklama pro hrad Bedrník by to bylo senzační jen trochu moc dlouhý, ale jako pohádka si to zaslouží asi tak dvě hvězdičky, protože vidět se to dá, ale není to nutný. Písničkáře (= vypravěče) představuje Jiří Krampol. Princezna Amálka (Dagmar Patrasová) si má podle tety Voršily (Iva Janžurová) najít BKP nápadníka. Tedy bohatého, krásného a … (už nevím jakého). Strašidlo Peprník pořád pepří všechno kolem sebe. Hraje ho Josef Dvořák. O princeznu Amálku s rozpadajícím hradem se uchází Pavel Zedníček a Ladislav Krečmer a chudý Miloň (Pavel Trávníček), kterému teta Voršila Amálku nepřeje. Texty písní pochází od Miloše Kratochvíla. A proč se pohádka jmenuje Jak se mele babí hněv? Protože je tam kouzelný mlýn, který dokáže přetvořit zlo na dobro a naopak… má to takovou drobnou vadu, že se o tomhle mlýně dozvíte až nakonec a ještě tak nějak podivně narychlo.

64 % na ČSFD je pro mě velkým překvapením, ale tak každý máme jiný vkus, že?

středa 17. září 2014

Týden paměti (Alzheimerova nemoc)

V neděli je Mezinárodní den Alzheimerovy choroby, a tak Česká alzheimerovská společnost pořádá Týdne paměti, během něhož si můžete nechat na určitých místech vyšetřit paměť. Cílem týdne paměti je seznámit veřejnost s demencí, která v Česku „napadla“ více než 140 tisíc lidí a protože zásadně ovlivňuje i život jejich blízkých, z nichž se postupem času stávají pečovatelé na plný úvazek, blízce se dotýká více než čtvrt miliónu lidí. Ale mohlo by tomu být i jinak – lépe.

Alzheimerova nemoc (AN) narušuje část mozku a způsobuje pokles kognitivních funkcí: myšlení, paměti, úsudku. Je nejčastější příčinou demence. Ačkoliv dosud není léčitelná a přesně se ani neví, co ji způsobuje, je však možné stav paměti stabilizovat pomocí léčiv. To znamená, že pokud se na nemoc přijde včas, je postižený schopen se o sebe postarat sám. Z oněch 140 tisíc lidí je ale léčena méně než čtvrtina pacientů. Lidé se totiž za svoje problémy s pamětí stydí a mnohdy je přikládají stáří.

Při onemocnění se nejprve zhoršuje paměť (zejména krátkodobá) a postupně přibývají další potíže ohledně starání se o chod domácnosti a následně i problémy s vyjadřováním, rozhodováním, nedokončováním myšlenek a zmateností. Rychlost postupu nemoci je u každého jiná.

Alzheimerovu nemoc poprvé popsal německý lékař Alois Alzheimer v roce 1907. S tím souvisí i známý vtip, kdy se babička ptá, jak se jmenuje ten Němec, co jí pořád schovává věci. Jak už jsem zmínila, vědci si nejsou jisti příčinami nemoci. Rizikovými faktory jsou věk a rodinné dispozice. Není jisté, zda je dědičná. Ale v rodinách, kde se vyskytuje, je její pravděpodobnost větší. Pokud se nemoc v rodině vyskytuje u více jejích členů, jedná se většinou o nejbližší příbuzné (rodiče, bratr, sestra). Je tedy možné, že genetická dispozice hraje určitou roli, nebo že všichni tito lidé byli vystaveni působení nějakého faktoru, který Alzheimerovu nemoc způsobuje. Ačkoliv je většina nemocných starších 65 let, asi 10 % celkového počtu lidí majících Alzheimerovu nemoc je ve věku 30–50 let.

Na stáří to ale nesvádějte – kromě zapomínání totiž Alzheimerova nemoc postihuje také komunikační schopnosti, učení, úsudek atd. Z 56 % procent je Alzheimerova nemoc příčinou demence, ale existuje i demence vaskulární, smíšená, způsobená Parkinsonovou nemocí, degenerativním onemocněním mozku a jinými vzácnějšími příčinami. Dokonce existuje i pseudodemence způsobená depresí. Multiinfarktová demence (MID) je způsobena většími nebo častějšími infarkty v oblastech mozku. Můžete jí předcházet léčbou vysokého krevního tlaku a zdravou životosprávou.

A na závěr deset příznaků, které by vás měly varovat!
  1. Ztráta paměti, která ovlivňuje schopnost plnit běžné pracovní úkoly.
  2. Problémy s vykonáním běžných činností – Lidé trpící Alzheimerovou chorobou zapomenou třeba i na to, že už uvařili jídlo.
  3. Problémy s řečí – zapomínání jednoduchých slov a jejich nahrazování nesprávnými, takže věty pak nedávají smysl.
  4. Časová a místní dezorientace – Lidé s Alzheimerovou nemocí se ztratí ve vlastní ulici a nevědí, kde jsou, jak se tam dostali, ani jak se dostanou domů.
  5. Špatný nebo zhoršující se racionální úsudek – „Lidé se někdy tak zaberou do nějaké činnosti, že na chvíli zapomenou na dítě, které mají na starosti. Lidé s Alzheimerovou nemocí úplně zapomenou, že nějaké dítě existuje. Mohou se i nesmyslně obléknout, například si vezmou na sebe několik košil nebo halenek najednou.“
  6. Problémy s abstraktním myšlením – například zapomenutí a nechápání čísel na složence.
  7. Zakládání věcí na nesprávné místo – žehličku do ledničky nebo hodinky do cukřenky.
  8. Změny v náladě nebo chování – podléhá prudkým změnám nálady: náhle a nečekaně propukne v pláč nebo vybuchne v záchvatu hněvu.
  9. Změny osobnosti – může se stát zmateným, podezíravým nebo ustrašeným.
  10. Ztráta iniciativy – „Člověk s Alzheimerovou nemocí může propadnout naprosté pasivitě a potřebuje neustále podněty, aby se do něčeho zapojil.“
Čím víc to čtu, tím víc mě to děsí. Kdyby se tomu aspoň dalo zabránit tréninkem paměti!

Zdroje:
http://www.alzheimer.cz/tiskove-zpravy/vysetreni-pameti-v-ceskem-rozhlasu/
http://www.alzheimer.cz/cals/projekty-cals/dny-pameti/
http://www.alzheimer.cz/alzheimerova-choroba/

Donatien-Alphonse-Franҫois, marquis de Sade (kniha Povídky)

Půjčila jsem si v knihovně Povídky od tohoto autora frenetické literatury, o kterém jsem se vám tu zmiňovala již dříve, právě z výzkumných důvodů. Nyní mohu potvrdit, že se mi jejich čtení skutečně nijak zvlášť nelíbilo a to se jedná o slabší kalibr. Není v nich vulgárnost, hrubost a detailní popis sexuálních úchylek a nechutností, je to spíše podané jemněji, ale stejně se celé dílo sestavené Ladislavem Matějkou v roce 2009 točí kolem nevěry a sexu zezadu.

Hlubší význam či propracované pointy jsem tam nenašla. Trestuhodné mi připadá, že z jedenácti povídek jsou dvě totožné dějem jen s jinými jmény.

Zato lze ovšem pochválit miniaturnost povídek, které se díky tomu velice příjemně čtou. Zaujal mě Gaskoňský výpad a dle mého názoru opravdu vtipná byla Odplata!

úterý 16. září 2014

Feng shui a květiny

Volné pokračování článku Kytky...

Předem bych ráda upozornila, že tohle téma bude důkladněji probráno na blogu Čarodějka, protože praktičtější čtenáři by mohly podobnými články opovrhovat a pro znalé by byly zbytečně roztroušeny mezi povídáním o Elbě a jiných mých dobrodružstvích, která je možná ani nezajímají. Nicméně, když jsem se zabývala úklidem květin, nahlédla jsem zvědavě na několik stránek, kde se o nich pojednává v souvislosti s feng shui.

Prvním mým zjištěním bylo, že o feng shui a květinách píše kde kdo. Odkazy jsou ovšem uváděny jen zřídka.

Proč mít vůbec doma rostliny? (Výraz květiny užívám jako synonymum k rostliny, i když to je zřejmě nadřazené.)

V průběhu dne vyrábí kyslík, dokáží absorbovat některé škodliviny ze vzduchu, zvlhčují vzduch, což je dobré pro alergiky v suchých bytech, zelená barva působí příznivě na psychiku člověka a lahodí oku, například eukalypty zlepšují vzduch vypouštěním vonných silic. Do ložnice se údajně hodí Cyclamen, Yucca, Clivie a jim podobné, tedy ty se zakulacenými listy. Brambořík údajně chrání před zlými sny. V ložnici se vyvarujte silně aromatickým rostlinám (hyacint apod.), protože někomu může jejich vůně vadit a navíc lákají hmyz. (Living.cz) Jinde zase radí květiny do ložnice nedávat, protože v noci odčerpávají kyslík. Jinde jsem našla radu, že květiny patří do ložnice jen tehdy, je-li prostorná a mohou být dostatečně daleko od postele. Mají mít zakulacené listy. Hodně zjednodušeně a zobecněně – kulaté je dobré, špičaté je špatné.

Květiny vnáší do bytu životní sílu a pomáhají udržovat v místnostech svěží vzduch. „Navíc jsou velmi příjemné a uklidňující na pohled. Podle tvaru rostlin se rozlišují různé typy energií, které vysílají. Vzpřímené rostliny se špičatými listy mají energii jang a hodí se na jižní stranu a do rohů, kde pomáhají rozhýbat čchi. Rostliny s kulatými listy a převislé druhy jsou jin, uklidňující a jsou vhodné spíš na sever. Rostliny musí být zdravé a čisté. Pokud jsou rostliny nemocné, nebo mají opadané listy a květy, vytvářejí stagnující energii.“ (Šťastné ženy) Ideální je umístění rostlin podle tvaru a barev odpovídajícím pěti prvkům. – Ale tím se budeme zabývat zase až jindy a jinde, aby toho na vás nebylo příliš.

„Každá zdravá rostlina symbolizuje životaschopnost přírody. Pokud se o ně dobře staráte, pak z těchto míst podle feng-šuej vyzařuje pozitivní energie. Naopak smutný vzhled květin v květináči nebo ve váze vysílá signál: něco není v pořádku.“

„Ke zlepšení vztahů si kupte dvě květiny stejného druhu, postavte je do vázy a umístěte je v západní části domu či bytu, ideálně k oknu. Květinám měňte denně vodu.“

Je lepší pěstovat rostliny v květináči, protože řezané květy do vázy jsou považovány za mrtvé. Povadlé květiny z vázy vyhoďte. Univerzální pravidlo – zdravé rostlinky s kulatými listy a barevnými květy. Vyhněte se bonsajím, protože představují zakrnělost.

Zbavte se sušených květin. Suché květiny jsou známkou konce života a mohou přivolat neštěstí. Obsahují energii jin, místo jang, kterou potřebujete a škodí oblasti, ve které jsou umístěny, ale tím se teď zabývat nebudeme. Alternativou jsou obrazy s květinami nebo dřevěné napodobeniny květů. Pokud máte doma umělé květiny, musí být čisté – bez prachu! – a nevybledlé.

Konkrétní květiny a jejich údajný význam:
  • Azalka působí harmonizačně na ostatní květiny i člověka.
  • Bambus nebo kaktus se hodí do pracovny, protože obojí jsou rostliny, které zvládají i těžké podmínky. Jsou nezlomné a symbolizují štěstí. Kaktusy můžete též dát vedle počítače nebo televize, dokáží odklonit jejich nezdravé záření. Nebo je dát na místa, kde se příliš nezdržujeme – chodba, balkon atp.
  • Rozkvetlá broskev symbolizuje nesmrtelnost a manželství.
  • Fikus benjamina pomáhá řešit problémy a zmírňovat smutek.
  • Filodendron funguje jako harmonická posila, má velmi inspirativní vliv především na ženy.
  • Fuchsie dodává mnoho energie a vyrovnává emocionální napětí. Je vhodné ji umístit tak, abychom ji měli stále na očích.
  • Chryzantéma je Číňany přirovnávána k období podzimu, období radosti a štěstí. Je symbolem klidného a vyrovnaného života. Napomáhá k udržování šťastného manželství.
  • Ibišek působí posilující, harmonizující a inspirující energií. Zejména žlutá odrůda.
  • Kapradina působí povzbudivě a inspirativně.
  • Klívie působí inspirativně a umí harmonizovat.
  • Kroton může vyvolat, či podpořit impuls lásky, popřípadě již existující cit zesílit.
  • Lotos symbolizuje čistotu.
  • Bílá magnólie a orchideje symbolizují ženskost, dobrý vkus a vyrovnanost.
  • Oleandr má harmonizující účinky, umí rozvinout silnou intuitivní komunikaci se svým pěstitelem. Pomáhá zahnat chmurné myšlenky a posiluje naději a důvěru.
  • Pivoňky přináší nezadané ženě pravou velkou lásku, můžete použít i obraz s nimi, pověste ho zevně nad dveře ložnice, pro zadané tento způsob není – přivolaly byste si sokyni v lásce. Pivoňka je znakem úcty, prosperity a šťastného manželství. Představuje jaro.
  • Pomerančovník posiluje a harmonizuje, jeho plody aktivují energii, mají očistný účinek. Rostlina posiluje imunitní systém.
  • Primulka harmonizuje city. Barvu vybírejte intuitivně.
  • Schefflera – posilující prvek.
  • Tulipán přináší spirituální energii. Má aktivující účinek a pohlcuje negativní energii.
  • Vřesovec působí na lidi a okolní květiny silně harmonicky, šíří kolem sebe duchovní léčivé účinky, pomáhá při smutku.
Zdroje:
http://fengshui-fengshuej.cz/2014/07/susene-kvetiny/
http://stavebka.com/2013/02/07/proberte-stesti-v-lasce-kvetinami-feng-shui/
http://www.living.cz/loznice/pokojove-rostliny-v-loznicich-pro-lepsi-sny.html (text Alexandra Rohanová)
http://www.stastnezeny.cz/index.asp?menu=991&record=6444
http://www.jasminka.wbl.sk/Feng---shui.html
http://hobby.idnes.cz/rostliny-v-byte-podle-feng-suej-vam-zlepsi-zivot-f6o-/hobby-domov.aspx?c=A090106_155607_hobby-domov_bma (text Hobby.cz , Dana Makrlíková)
http://www.marianne.cz/marianne-bydleni/inspirace/39-tipu-jak-dostat-do-bytu-feng-suej
http://www.janinareiki.estranky.cz/clanky/zajimavosti/rostliny-v-byte-podle-feng-shui.html
http://www.kvetinyumarusky.cz/kvetiny-v-mistnosti/feng-shui.html

Den Napoleona

V neděli, první den pobytu na ostrově, začneme Napoleonem Bonaparte. Určitě ho všichni znáte – i když ne osobně – takže bližší představení si nechám na jindy. Sem na Elbu byl poslán 4. května 1814 (nebo třetího?). Ano, je to přesně před dvěma sty lety a letos se to všude tady slaví. Jo, taky mi to připadalo trochu divné, ale Napoleona tu měli víceméně rádi. Udělal několik převratných reforem, díky kterým se zde obyvatelům lépe žilo. A to tu byl v exilu pouhých tři sta dní (9 měsíců 21 dní, a tak se tomu někdy říká mateřská dovolená… jestli jste pochopili proč, žádám o vysvětlení, já to nepobrala. Kdyby těhotenství, tak fajn, ale mateřská dovolená?).

Když se v jednom z dokumentů, který jsme viděli, říká, že Napoleon Elbu proslavil, myslím, že to není daleko od pravdy. Přibližně pětatřicet kilometrů od Elby leží Napoleonova rodná Korsika. I z toho důvodu a blízkosti Itálie se uvažovalo o tom, zda by nebylo lepší zvolit vzdálenější ostrov, kupříkladu Svatou Helenu, kam byl poslán později.

Úvahy neúvahy, Bonaparte zůstal na Elbě jako císařem a vládce ostrova. K dispozici měl osobní gardu čítající 700 mužů. Napoleon navrhl vlajku ostrova: bílou s červeným pruhem a třemi zlatými včelami.
Vlajka Elby navržená Napoleonem (foto: JV)

V okolních vodách sice hlídkovaly britské lodě, ale i tak 26. února 1815 uprchl zpět do Francie. Poté následovalo tzv. období stodenního císařství. A když prohrál bitvu u Waterloo byl internován podruhé – tentokrát už skutečně na Svaté Heleně v Atlantickém oceánu.

My dnes jedeme nejprve na horu San Martino, kde měl venkovské sídlo s výhledem na hlavní město ostrova – Portoferraio. Tuto budovu mu údajně koupila jeho sestra Paolina, která sem přijela spolu s matkou.
Přistavěné muzeum (foto: PS)

Napoleonova vila (foto: PS)









Půjdeme do obou jeho vil, a tak si můžeme koupit zlevněnou vstupenku za 8 €. Do každého zvlášť by to bylo po pěti. Na dětské slevy si tu moc nehrají. Z vily jsem poněkud zklamaná. Po našich „přeplácaných“ muzeích mě nedostatek exponátů deptá. Ale pokud tam půjdete s tím, že uvidíte něco málo z toho, jak Napoleon žil, můžete být spokojení. Vila byla opravdu pěkná a zajímavá. Stěny jsou nádherně malované – vypadá to, jako by u oken byly látkové závěsy a přitom je to jen malba. Působí to krásně romanticky.

Na jednom stropě jsou dvě holubičky rozvazující stuhu – mašličku. Má to být symbolické rozloučení s manželkou Josefínou, která byla údajně Napoleonovou jedinou láskou. Druhý sňatek měl snad být pouze z rozumu.

Zvláště krásně udělaný je egyptský salonek, v němž jsou na stěnách namalované sloupy, které díky stínům vypadají trojrozměrně. Pro souměrnost jsou na jedné straně pokoje domalovány dvoje dveře, kterých si všimnu až po bedlivém prohlížení, protože stojíme za provazem, takže nemůžeme jít blíž. Nejvíc mě fascinují znamení zvěrokruhu namalovaná na stropě.
Egyptský salonek (foto: JV)

 Odpoledne jdeme v Portoferraiu do zimního sídla Villa dei Mulini, kde je rovněž umístěno Napoleonovo muzeum. Opět nečekejte žádné hromady jeho věcí. Byl tu jen devět měsíců! Ale rovněž je to pěkný domeček a taky by se mi líbil.















Villa dei Mulini (foto: JV)

Interiér zimního sídla (foto: JV)