Procchio

Zátoka (foto: PS)

U autobusu jsme včas, i když máme co dělat. Ostatně jako vždycky – přece nebudeme drahocenným časem plýtvat tím, že budeme u autobusu zbytečně brzy? Ale snad až na jednu dvě výjimky nikdy nejsme poslední. Jednou žertovně vykládám – cituji z Deníku princezny – že královna nikdy nechodí pozdě… to jenom všichni ostatní přišli dřív.

Procchio je „rybářská vesnice, která udělala kariéru“, jak píší v průvodci. Během krátké doby se místo u stejnojmenného zálivu stalo vyhledávaným turistickým střediskem. Na ostrůvku v moři se údajně koupala sama Paolini, Napoleonova prostřední sestra, a k tomu nahá! Proto je pojmenovaný Paolinin ostrov. Všechny sourozence kromě ní se podařilo Napoleonovi někam šikovně provdat nebo přiženit. „Takovej živel na ocet,“ poznamená průvodce.

Paolinin ostrov (foto: JV)

Jsou tu dvě pláže… samozřejmě všichni jdeme na tu, kam jde průvodce. Je taková divočejší – kamínky jsou dost ostré, žádné oblázky. Boty do vody ani na pláž nemám, tak to budu muset nějak zvládnout. Prý je chození bosky zdravé – říkala nám to paní na Dnu otevřených zahrad a viděla jsem to i v nějaké knížce o józe. – A vlastně jsem o tom napsala článek Mezinárodní den bez bot. Jenže když ono to pííííchá!

Rozhodnu se doplavat na ostrůvek, protože se jeví docela blízko. Je to v pohodě a ještě si půjčím potápěčské brýle a pod vodou si prohlížím rybičky. Nejsem žádný fanda potápění, ale když mám tu možnost a je něco k vidění, využiju ji. Jenže jsem zvyklá jenom na brýle s nosem, a tak se první půlku obeplouvání ostrova snažím neutopit, ani se nenapít slané mořské vody. Druhá půlka už je fajn a vysloveně si to užívám. Rybičky jsou skvělý! A díky brýlím se tolik nebojím vylézt z vody na ostrůvek, protože se můžu pořádně podívat, kde jsou ježci, ze kterých mám hrůzu. Už jsem na ně jednou šlápla a díky, stačilo!

Když se usadím na těch dlouhých uschlých řasách, zjistím, že mi z kolene teče krev. Kolem ostrova jsou kameny pořádně ostré, takže si člověk ani nevšimne, že si rozřízl kůži. Opatrně si to omývám mořskou vodou, ale neštípe to. Petr mě sice straší, že zítra bude, ale je vedle jak ta jedle. Prima si povídáme a čas ubíhá. Na řasách se sedí pěkně a zpátky do vody se nám ani moc nechce. Kdybychom měli boty, dalo by se to v jednom místě skoro přejít, ale takhle bude lepší plavat. Na pláži zjišťujeme, že za čtvrt hodiny máme být u autobusu. To máme co dělat. Nevadí, stíhám. A jako několikrát později si spokojeně říkám – výhodou kecání s průvodcem je, že bez něj určitě neodjedou!

Poslední pohled na Paolinin ostrov (foto: JV)

Pořád mám v hlavě historku, jak jednou nějaký zájezd ujel jakési paní, protože si nikdo nevšiml, že chybí, a ona si pak chuděra někoho stopla a po dálnici doháněli ten autobus a troubili na něj a mávali. To mohl být skutečně vzrušující zážitek, ale sama bych to zkoušet nemusela!

Tohle bylo jedno z nejkrásnějších míst, které jsem viděla. I ta pohoda na ostrůvku byla úžasná.

P. S.: V Procchiu jako takovém jsme nebyli.