P. G. Wodehouse: Jedinečný Jeeves (****)

Letos jsem na tom se čtením mizerně. Sice jsem pár knih rozečetla, ale co jsme nepřečetli s manželem na dovolené nebo během společných večerů, to se děsně vleklo. Samozřejmě to bylo dílem svatbou, částečně změnou práce a taky tím, že se učím šít, kreslit a taky trochu udržovat blog s články. No, sami vidíte, jak to vedu! Červencový povídkový speciál doteď není a z říjnového svatebního speciálu jste taky ještě neviděli ani článek! Ale to by mohlo být tou posvatební depresí, nebo jak se tomu říká. Četla jsem, že to je jako s rozchodem, trvá polovinu doby, co trvaly přípravy, takže bych to u sebe odhadla na 2,5 měsíce. Zajímavé je, že to platí, i když svatba dopadla nad očekávání dobře, což bych řekla, že byl i náš případ. Ale teď ke knize, kterou si velice užívám a dostala jsem se k ní díky pletení.

Kdo sledujete můj blog o tvorbě (https://angelikytvorba.blogspot.com/) – doporučuji, protože sem tam by i tam mohl být nějaký ten zajímavý článeček, i když zrovna nejste fandou pletení, minimálně fotky stojí za to – víte nejspíš, že jsem na Ravelry zapojená do pletací skupiny SKA (Sock Knitters Anonymous) a v rámci ní je každý měsíc zveřejněna výzva/inspirace k pletení ponožek. Na září byla tématem literatura. Líbily se mi ponožky paní Wolfové se vzorem schodů, který jsem kdysi chtěla uplést na pánské šále, ale tak nějak jsem netušila, komu bych ji dala, zda na ni mám dost klubíček a kudy do toho. Takže bylo jasné, že si to vyzkouším teď. 

V průběhu pletení mě napadlo, že moc nerozumím tomu, co mají tyto ponožky pojmenované Jeeves společného s literaturou. Naštěstí máme strýčka Googla, který mě ujistil, že bych pana Jeevese, komorník a pana Bertieho určitě měla znát, protože je to anglická klasika humoristy P. G. Wodehouse. Nabádalo k tomu i to, že autorka napsala, že upletené ponožky můžeme věnovat svému komorníkovi. Článek o těchto ponožkách (samozřejmě s fotkou najdete zde).

Kniha je skvělá. Opravdu mě baví. Hlavní postavou je dobrotiví, ale možná trochu jednodušší aristokrat Bertie, který se jen tak poflakuje a občas padá do problémů, které mu omylem nachystá jeho nevhodně se zamilovávající se kamarád (a vyžírka) Bingo. Z problémů ho vždy bez výjimky svou chytrostí tahá služebník Jeeves, kterého je možné rozhodit pouze fialovými ponožkami nebo zářivou šerpou naprosto nevhodnou londýnského gentlemana.

„Myslím, že se to dá shrnout tak, Jeevesi, že když si Bingo jednou vyhrne rukávy a do něčeho se doopravdy pustí, není v silách lidí ani Boha, aby mu zabránili udělat ze sebe pitomce.“ „Tak nějak to bude, pane,“ řekl Jeeves. (str. 104) 

 „Já taky,“ řekl jsem. „Já taky. Kolik jste prohrál vy?“
„Prohrál?“
„Na Mořském vánkovi.“
„Já jsem nesázel na Mořského vánka.“
„Cože! Vy jste jako majitel vůbec nepodpořil favorita závodu?“
„Nikdy nesázím na koně. Je to proti mým zásadám. Prý to zvíře nevyhrálo.“
„Nevyhrálo! Vždyť byl tak pozadu, že málem skončil první v dalším dostihu!“
(str. 105)

 „Pane na nebi, Jeevesi! Je snad něco, co byste nevěděl?“
„To mi není známo, pane?“
(str. 148)

Claude odjel se svým knírem do Hurst parku a Eustach zůstal se mnou doma a povídali jsme si. Přesněji řečeno on povídal a já si přál, aby odešel.
(str. 178)

Z anglického originálu The Inimitable Jeeves, vydaného nakladatelstvím Penguin Books v Londýně roku 1999, přeložila Kateřina Hilská. Typografie a technická redakce Petr Čížek, ilustrace na přebalu David Hitch. Vydalo nakladatelství Ladislav horáček – Paseka v Praze a Litomyšli jako svou 775. publikaci. Odpovědný redaktor Milan Macháček, výtvarný redaktor Bohuslav Holý. Vytiskla tiskárna FINIDR, s. r. o., Český Těšín. 208 stran. Vydání v tomto souboru první. ISBN 80-7185-708-4. Kniha má 18 kapitol.

Jedenáct let jako by kamenem dohodil

Původní záměr nebyl hloubat nad tím, jak ty roky rychle letí... ale to asi není u nikoho, kdo nemá sebemrzkačské choutky. Jen jsem se dívala na statistiky blogu a přemýšlela, které články jsou nejnavštěvovanější. Proč asi?

Byl mezi nimi i tenhle Mentální mapa – Co můžu udělat pro to, abych se cítila líp? z roku 2010. Název mě pobavil. Ano, už vážně přes deset let hloubám nad tím, jak být šťastnější a hlavně jak se dostat z chvilek, kdy jsem smutná, nešťastná, nebo jenom „ne šťastná“. Už jsem k tomu přečetla nějakou tu literaturu, strávila spoustu času hloubáním a aktuálně studuju zdarma kurz na Courseře: A Life of Happiness and Fulfillment od Indian School of Business, jehož lektorem je Dr. Rajagopal Raghunathan, kterému potají říkám Rajesh Koothrappali ze seriálu Big bang theory, protože má vážně podobný přízvuk pro mě středoevropana se špatnou angličtinou.

Můj soubor o štěstí už nejspíš znáte (najdete ho zde). Já se na něj dívám opakovaně a velmi ráda, protože si vždy připomenu něco užitečného, na co jsem v rámci trápení se zapomněla.

A to vtipné? Přece že mi dělají radost pořád ty stejné věci. Kromě smyslů: jíst/pít něco dobrého, hladit kočku, cítit libou vůni, ale také soustředěnost, nebo jak se dnes říká všímavost (mindfulness) = být teď a tady, myslet na to, co právě dělám. A často taky to, že jsem vděčná za to, co mám, místo toho, abych se trápila tím, co nemám. Občas i víra v to, že všechno zlé je k něčemu dobré. 

No uvidíme, co bude za dalších deset let...

Ještě by to chtělo nějakou radu na závěr, ne? Do svého bullet journalu jsem si na zadní stranu výrazně napsala: 

Jakou maličkost mohu udělat, 

abych se cítila o trochu líp?

A taky:

Máme pod kontrolou svou reakci na to,

co se nám přihodí.

I když nemáme kontrolu nad tím, co se nám přihodí.

Procházka po Cikánském údolí

Mohli jsme spát spokojeně dlouho, protože asi do desíti mělo pršet. Pak jsme odjeli do Sloupu v Čechách. Protože i na dnešek hlásili vítr a nebezpečí z padajících větví, rozhodli jsme se, že na hrad nepůjdeme. Možná to ani nešlo. Alespoň jsme na něj zálibně koukali zespoda.

Skalní hrad Sloup

Vyrazili jsme na procházku bez kopců: po žluté turistické značce Cikánským údolím kolem Cikánských jeskyní. Když vidíte množné číslo, určitě vám je jasné, že jsme viděli jak uměle vytvořenou Malou cikánskou jeskyni pocházející pravděpodobně už z roku 1756, kde se těžil brusný písek pro místní zrcadlárnu, tak Velkou c. j., která prý byla osídlena už v pravěku a je víceméně přírodní. „Zajímavost Malé cikánské jeskyně doplňuje imitace kreseb pravěkých zvířat a podpůrný pilíř, který, při pohledu z venčí, dělí jeskyni na dvě části.“ (Kudy z nudy)

Malá cikánská jeskyně

Jedna z kreseb v jeskyni

Velká cikánská jeskyně

Cestou jsme viděli Vodní chrám – obnovenou lesní studánku. Dřevěný altán je postavený ze dřeva staletých smrků, které na tomto místě vyrostly a byly pokáceny kvůli bezpečnosti návštěvníků v roce 2013. Podobu stavby navrhl kastelán hradu Sloup Ivan Volman a tesařeské práce provedl Ondřej Volman.

Vodní chrám

Na křížku u objektu hlídaného psy jsme viděli krásnou malůvku, pravděpodobně Josefa s Marií.

Nádherný obraz na křížku, škoda toho poškození od vandalů

Pokračovali jsme kolem lesního divadla. 

Lesní divadlo u Sloupu

Pak jsme šli na vyhlídku se Samuelovou jeskyní. Různé naučné cedule se v popisu poustevníka Samuela Görnera trochu liší. Profesí byl zahradník a optik, živil se výrobou brýlí a jiných optických pomůcek. V jeskyni žil 17 let (až do r. 1735), potom se přestěhoval na Poustevníkův kámen. Sedm let žil na skalním hradě Sloup, na jehož vyhlídce má sochu viditelnou i z podhradí. Nakonec se prý přestěhoval do prázdné chaty u Svaté hory u Příbrami, kde byl jenou přepaden a zavražděn. 

Nádherná vyhlídka nad Samuelovou jeskyní

Samuelova jeskyně

Okno v Samuelově obýváku

Chvílema pršelo. Jeli jsme autem do Radvance do kavárny Mňau Café, kterou jsme chvíli nemohli najít. Když se nám to podařilo, zjistili jsme, že má otevřeno od 14 do 17. Radovali jsme se ale předčasně. Kvůli výpadku elektřiny měli zavřeno. A tak jsme jeli do Nového Boru (viz další článek).

Zdroje:

vlastní poznámky a fotky a naučné cedule
Cikánské údolí s jeskyněmi, Dovolená ve Sloupu, https://www.dovolenavesloupu.cz/tipy-na-vylety/cikanske-udoli-s-jeskynemi/ [cit. 24. 10. 2021]
Kudy z nudy, Malá a Velká Cikánská jeskyně u Sloupu v Čechách, https://www.kudyznudy.cz/aktivity/mala-a-velka-cikanska-jeskyne-u-sloupu-v-cechach [cit. 24. 10. 2021]

Buď je o čem psát, nebo je čas na psaní

Nevím, jestli to máte taky tak. Ale hlavně lidi, kteří tvoří, mi přijdou, že buď mají čas na tvorbu a vymýšlení těch nejrůznějších věcí, nebo mají čas na administrativu (v mém případě psaní článků), ale vlastně není o čem, protože múza se někam ztratila.

A tak se teď v mém životě pořád něco děje, i když to není nijak dramatické... nebo aspoň ne špatně dramatické. Stresové asi ano. Podle škály psychologů Holmese (jo, jako ten slavný detektiv!) a Rahe mají totiž různé životní situace přiřazenou míru stresu a bez ohledu na to, zda jsou pozitivní či negativní, určitým způsobem na vás působí. 

Body se sčítají za posledních 12 měsíců zpátky, takže do toho můžu započítat i Covid-19, řekněme, že to je vážné onemocnění za 53 bodů, pak tu máme sňatek, změnu zaměstnání, konflikty s tchyní (to už si trochu přidávám, ale já to tak cítila), změnu pracovní doby (konec home office se tam asi dá počítat, docela mě to mrzelo), dovolené... Už jen každoroční Vánoce Vám vynesou 12 bodů. Shrnuto a podtrženo, dostala jsem se na krásných 229 bodů znamenajících ohrožení stresovými vlivy. Ale je to jen druhá skupina ze tří a jsem v ní jen o 29 bodů, což mi přijde docela sranda, protože se mi zdá téměř nereálné, že by se potkalo ještě více věcí najednou.

Takže bych teď měla celkem dost námětů: třeba ten slibovaný svatební seriál (to mám materiálu... jen asi ne vše je publikovatelné), nebo z dovolených mi chybí dopsat Rakousko a celé Chorvatsko, teď jsme byli na bitvě z první světové a taky na Dnech otevřených ateliérů. O radostech, strastech a myšlenkách z každodenního života a ze změny práce ani nemluvím. Tak si říkám stejně jako minulý víkend: třeba to vyjde teď a něco popíšu. Ať máte co číst.

Zdroj: 

Životní události způsobující stresovou zátěž u dospělých, http://nadacesirius.cz/kviz/tabulka1/, cit. 14. 10. 2021

Těžký život zemědělce

Na noc z pátka na sobotu hlásili přízemní mrazíky. Informovala mě o tom sousedka, od níž se k nám plazí ačokča, kterou mi dovolila sbírat (a baštit). V pátek na mě doslova volala, ať si ji jdu všechnu posbírat, protože na mráz je choulostivá. Samozřejmě by mě zajímalo, co by se stalo s plody, které by přemrzly, ale už i z dýní (nebo okurek?) vím, že to není nic moc. Vypadají nevábně a podobně i chutnají. 

A tak jsem místo večerní vycházky se psem vyrazila po sklizni ačokči ještě sbírat dýně. Myslela jsem si, jak jsem na ně nevyzrála, když jsem si na ně vzala obrovský kýbl, v němž normálně nosíme dřevo ke kamnům. Na to, že ho musím i s těmi dýněmi unést, jsem v tu chvíli nepomýšlela. Ale ani to nebylo potřeba, stejně jsem musela jít dvakrát. Rozhodně se totiž nevešly.

Mám několik dýní hokaido, většina už jich je uskladněných na špejchaře, a nějaké máslové (nebo špagetové), zatím jen tipuji, která to je, protože jsem sázela jen hokaido a tohle se z toho vyklubalo samo. Náladu mi zkazilo akorát to, že jsem se při vytahování dýní spálila o kopřivy, které všude kolem hojně rostou. 

Když jsem už skoro odcházela, všimla jsem si, že jsem se spálila i na noze těsně nad kotníkem a botou, ale že to pálí nějak víc a jak jsem se ohlédla, zjistila jsem, že mám do nohy zabodnutého nějakého hmyzáka. Pravděpodobně sršně, ale těžko říct, protože než jsem stihla promyslet co a jak, instinktivně jsem ho odehnala. Na internetu jsem se pak dočetla, že se to s odháněním a jinými prudkými pohyby nemá přehánět, protože reagují dalším útokem. Ale nevím, co by si tedy představovali, že udělám. Každopádně mě bodl ještě do hlavy. Ale už ne tolik. 

Doma jsem si na nohu i hlavu hned dala kapesník s octem. Později jsem použila octanovou mast, která je na toto určená. A předtím zkontrolovala, že v ráně nezůstalo žihadlo. Co kdyby to přece jen byla vosa nebo včela.

S hlavou to bylo skoro hned dobrý: je tam jen malý výstupek připomínající beďar. Zato noha mě děsně svědí, i když ji skoro pořád mažu. Až jsem pak uvažovala, jestli nemám alergii na to mazání, protože někdy mě to nutí začít si to škrábat a pomůže opravdu jen to. Nebo vystavit chladu. Jenže to taky nechci přehánět kvůli tomu, aby mi nenastydl kotník. 

Víkend doma

Už několik týdnů si stěžuju, že jsem se zatím vůbec nedostala k šití. Tento víkend měl být výjimkou. Celý volný a strávený doma. Navzdory původnímu plánu, že vyrazíme na otevřené ateliéry do Jižních Čech. Můžete si tipnout – vyšlo to?

Když se tak blbě ptám, odpověď je ne. (Hned si říkám, že by bylo zajímavé se takhle zeptat, kdyby byla ano, určitě bych tím někoho zmátla. ;-))

Ptáte se proč jsem zase nešila?

No, v pátek bylo nádherně a já měla tak trochu uklízecí mánii, takže jsem vyrazila zametat přístřešek, kde spinkaj kozy. Nevím, kdy to naposledy někdo dělal, ale aspoň ten kousek, který jsem udělala, parádně prokoukl. Vynosila jsem odtamtud 6 kýblů všeho možného: kozích bobků, slámy, okousaných kabelů (jo, to chci taky někdy probrat), střepů, písku, prachu, nafoukaného všeho možného...

Pak jsem sklízela dýně a píchl mě sršáň nebo co. Takže místo večerního venčení psa, jsem jen tak seděla a rozdýchávala to, protože to strašně bolelo. A pak jsem pletla ponožky a možná jsme koukali na nějaký film, nebo si jen povídali.

V sobotu jsme vyrazili do Třemošné, kde se odehrávala bitva z první světové války. Říkala jsem si, že by mohlo být fajn to vidět. A byl to vskutku príma den. Večer jsme si pak ještě pustili dokument Velká válka: 1914–1918 na youtube. Bylo to dle očekávání nechutný a děsivý, hlavně plyn a plamenomet.

Večer jsem naložila sousedčinu ačokču jako kvašáky a ze zvědavosti jsem přidala i kousek patizonu, u něhož jsem objevila, že se dá jíst i syrový a chutí trochu připomíná kedluben. Minule mi moje ačokčové kvašáky náramně chutnaly. A sousedce taky.

A dneska jsem využila nádherného počasí a slunila se venku. A pletla kompostovací ponožky, o nichž snad napíšu samostatný článek. Kluci stavěli klec pro psa a já pak pekla v troubě večeři – vlastní recept: kozí žebra, buřt, slanina, panenka, nové brambory i se slupkou, vše bohatě posypané kořením zvaným gyros, později přidaný česnek a v menším pekáčku zapečené domácí hokaido a darovaná hruška, obojí s trochou másla.