sobota 27. srpna 2016

Vtipné hlášky, které píše sám život

Při googlení jsem náhodou narazila na stránku http://hlasky.klikej.cz/. Pár hlášek jsem si přečetla a musela se smát i přes jejich vulgárnost... některé by si zasloužily místo na nástěnce...
  • Kozy. Jasný důkaz, že se muži dokáží soustředit na dvě věci najednou.
  • Kouření zkracuje cigaretu.
  • Daň z cigaret má lidi odradit od kouření, daň z alkoholu od chlastání a daň ze mzdy...
  • Když se opijeme, říkáme hloupé věci – například pravdu.
  • Když muž mlčí, přemýšlí. Když mlčí žena, je nasraná.
  • Klaustrofóbie je strach z uzavřených prostorů. Například: Jdu do hospody a bojím se, že je zavřeno.
  • Nikdo není dokonalý až do doby, než se do něj zamiluješ.
  • Z dlouhodobého hlediska jsme všichni mrtví.
  • Všechno se dá vysvětlit. Bohužel ne všem.
  • Romantické filmy ničí vztah, protože budí v ženách pocit, že něco podobného je v životě potká. Podobně klamáni jsou muži pornem.
  • Facebook je jako Vietnamská tržnice - Sluší, sluší.
  • Když tě rodiče přistihnou při lži, koukni se jim hluboko do očí a chladnokrevně řekni: „Mikuláš, Ježíšek, čápi...“.
  • Baví se dvě vlaštovky a jedna povídá tý druhý: „Bude chcát.“ „Jak to poznáš?“ „Lidi na nás čumí.
  • Alkohol ti nedá odpověď, ale aspoň zapomeneš na otázku.
  • Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.
  • Pesimista vidí v tunelu tmu. Optimista vidí světlo na konci tunelu. Realista vidí světla vlaku. Strojvůdce vidí tři debily na kolejích.
  • Buď cestu najdu, nebo si udělám vlastní.
  • Nad alkoholem nelze zvítězit, jen Moraváci remizovali.
  • Co tě nezabije, to se tě pokusí zabít znovu.
  • Nepodezírej lidi ze špatných úmyslů, pokud to lze vysvětlit debilitou.
  • Tráva se neseká, tráva se kouří.
  • Vždyť já to přeci nedělám pro sebe! Já to dělám pro prachy!
  • Thomas Alva Edison je chlap kvůli kterému musíme dělat na tři směny.
  • Jsem tlustej, protože nejsem línej ve 2 ráno vstát a nažrat se.
  • Začínal jsem z ničeho a většinu z toho pořád mám.
  • Na víno jsem borec. Krabičák od lahvového rozpoznám bezpečně.
  • Předstírám že pracuji, protože firma předstírá, že mě platí.
  • Nikdy nemáš druhou šanci udělat dobrý první dojem.
  • Po trávě se nechodí! Po trávě se směje.
  • Nemám rád lidi co berou drogy. Především celníky.
  • Jediný způsob, jak získat lásku za peníze, je koupit si psa.
  • Nemám rád hlídaná parkoviště. A proč? Mám raději parkoviště, kde jsou hlídaná auta.
  • Je těžké být debilem. Konkurence je příliš velká.
  • Policejní kontrola. Pane řidiči vy pijete za jízdy? Ne. Já si vždycky zastavím.

Stánky na Čajomíru

Jako první jsem se zasekla u stánku s Matchou, kde jsem dostala ochutnat ledový nápoj umíchaný přímo před mýma očima z matcha prášku se sojovým mlékem a mangovým sirupem. Sympatický Slovák z Matcha tea mi trpělivě odpovídal na všechny dotazy, a tak jsem se konečně dozvěděla, že matcha je „úplně obyčejný“ zelený čaj, akorát že se trhá ze stromů, které byly nějakou dobu zakryté, takže vytvořily v listech více chlorofylu, a pak se drtí na jemný prášek. Malá balení po dvou gramech mají pomoci uchovat aroma a denně by člověk neměl spořádat více než osm gramů. Jako byznysmen byl taky dobrý – když si koupíte dvě balení, dostanete plastový šejkr zdarma. Údajně si je nechávají vyrábět v Německu tak, aby snesly teplotu 70°C a dalo se v nich připravovat i teplá matcha. Tento přístup je značně inovativní proti klasickému šlehání metličkou zvanou časen v misce. To bych si také někdy chtěla vyzkoušet, ale určitě bych to jen nerada dělala dlouhodobě. Místo manga sirupu můžu použít i domácí bezový, nebo třeba šťávu z pomeranče. Říkal mi, že používání šejkru probírali s Japonci, aby zjistili, jestli to nějakým způsobem nevadí přípravě čaje a těm se to prý líbilo. Přirozeně s tím mají v Čechách a uspěchané době značný úspěch.

Hned u dalšího stánku jsem se zvědavě zastavila, protože konceptu „zero waste“ se věnuje jeden kolega, s nímž mi jiný kolega domluvil tykání, a bylo to takové rozpačité z obou stran. Ani jeden jsme o to moc nestáli, i když mně to bylo víceméně jedno – tak nějak o nic nejde, když ten člověk není nadřízený nebo nějaký prudil, s tím bych si tykala nerada, aby člověku něco neuklouzlo. No, ale jak jsem jednou zmínila, že se mi zero waste líbí a chtěla bych do toho víc proniknout, už mi málem i na chodbě mává. Zero waste je o snaze neprodukovat odpad. Podobně jako vegetariánství, do kterého se pustila jedna kamarádka, čímž jí zde veřejně vzdávám hold!, já na to zatím nemám, to vyžaduje hodně uvědomělý nákup a přípravu. Spoustu věcí si můžete bez obalů pořídit rovnou – třeba místo jednorázových igeliťáků na pečivo a zeleninu můžete používat bavlněný pytlík na chleba a síťky na ovoce a zeleninu. Paní z Kutné Hory mi na sebe dala kontakt, abych ho předala kolegovi, který se věnuje stejné oblasti, a jako dárek síťku na ovoce.

Z přednášky pana Veverky jsem si kromě několika poznámek a pár tipů na dobré obchody s čajem odnesla rozhodnutí, že si do Prahy musím přivést zhong na přípravu čaje. Mmm, jak ráda jsem z něj dříve pila. Jak jsem na něco takového mohla zapomenout? Mám doma snad dokonce tři. Možná si přivezu právě toho s jeřábem, který jsem dostala před lety od Evičky.

Úžasná byla také paní, která učí děti jógu smíchu a meditacím, ale také vyrábí zajímavé šperky. I když se mi to líbilo, nebyl to můj styl, a tak jsem nic nekoupila. Zato jsem si pořídila od jedné Vietnamky lisovaný pu-erh a bylinky, které se dají pít jako čaj nebo polévka s masem.

Protože jsem tam byla celé odpoledne, zakoupila jsem si malou mlsku v Klubu cestovatelů, který znám z Brna, a v Samurai hospodě si dala teriyaki kuře s rýží, které bylo chutné a trochu na sladko.

U oxalisáckého stánku jsem ochutnala několik čajů, poznamenala si Milk Jin Xuan Oolong, který si koupím v říjnu, až ho uvedou do prodeje a pořídila si krásně vonící čajík White Pu-Erh King.

Komunita „Dvanáct kmenů“ z Mšeckých Žehrovic mě prostřednictvím Honzy pohostila matéčkem a příjemným posezením ve stánku hned u vchodu do areálu. K tomu se přidalo pozvání na dožínkové slavnosti 25. září. Uvidíme, jak to vyjde.

V čajovně Kašmír jsem ochutnala na ohni připravovaný čajík a rovněž se mi dostalo pozvání, tentokrát do Kadaně. A tajemné kouzlo lahodného nápoje? Tmavý oolong, cejlonská skořice, kardamom, badyán, soda, sůl, cukr a mléko. Správně se navíc pije s kousky mandlí nebo pistácií.

čtvrtek 25. srpna 2016

Čajomír

Čajomír fest je největší čajovnou pod širým nebem v Evropě, která představuje komunitu profesionálů i laiků – čajoven, čajových mistrů, dovozců, keramiků, umělců a milců, kterým je inspirací k tvorbě a životu nápoj s názvem čaj.V neděli 21. srpna od svítání do úsvitu se na magickém Vyšehradě uskutečnil 8. ročník mezinárodního festivalu čajového umění Čajomír fest 2016.

Sotva jsem se dozvěděla, že v Praze bude v neděli mezinárodní festival čajového umění, rozhodla jsem se, že se na něj chci podívat. V Brně jsem kdysi byla na Dnech čaje a keramiky a bylo to hezké. V nabídce na Čajomírfest 2016 byly tři druhy lístků: za 350 Kč se vším všudy, 150 Kč na degustační pásk,u s níž jsou ochutnávky v degustační zóně a možnost hodnocení čajoven a čajových mistrů a lístek za 50 Kč, při němž dostanete jenom welcome drink. Protože ten prostřední už byl vyprodaný, koupila jsem si ten nejlevnější. A nakonec jsem taky nepřišla tak zkrátka. I když welcome drink bylo něco strašlivě hnusného, co snad ani nemohl být čaj.

Na Vyšehrad jsem vyrazila metrem Céčkem. Áčko znám dobře a konečně už jsem se naučila, že přestup na Béčko je na Můstku a na Céčko až na Muzeu, takže dneska už to bylo v pohodě a šla jsem relativně na jistotu. Protože jezdím z Dejvic, měla jsem před sebou krásnou chvilku na pletení nového šátku od Stephena Westa. Tedy nového pro mě, Vlněné sestry ho už pletly dávno. Pokud vás to zajímá, jedná se o Daybreak a pořídila jsem si ho minulý čtvrtek. (Můžete juknout na můj článek Daybreak začínáme).

Když jsem vystoupila na Vyšehradě, na chvilku jsem zaváhala kudy kam. Nejspíš rovně přímo za nosem, aspoň tak mi to připadalo podle Steet View, na které jsem se koukla doma na internetu. Ale když jsem před sebou uviděla týpka s dredama a batohem, měla jsem jasno. Ten nemůže jít nikam jinam. Přifařila jsem se k němu, potykala mu a optala se, jestli jde na Vyšehrad. Šel a hned mi ukázal směrovky, které byly v podstatě všude. No jo, nevšimla jsem si, ale tak šli jsme spolu a povídali si. 

Míra dřív dělal v Brně v čajovně… už nevím v které, ale hned jsme si začali vyprávět o těch, které jsem znala a už tam třeba nejsou. Jako Bylinkárna Naturalis, která byla svým sortimentem skutečně zajímavá. Přiznala jsem se, že moc neholduju těm, kde se nabízí vodní dýmka nebo káva, že to podle mě nejsou tak docela čajovny a leckdy tam ta čajová kultura není tak úplně super. I když třeba Veselou čajovnu mám ráda, Starý dvůr je pro mě mnohem lepší. On zase vychvaloval Skleněnou louku, tak to jsem hned opravila, že tu mám taky ve svých velice oblíbených. Skleněnka byla první, tou jsem začala svou „čajovou kariéru“. Tam jsem ochutnala kombuchu, v Modré čajovně zase Tádžmahal… v družném hovoru jsme vstoupily do areálu, rozhlíželi se po stáncích kolem a hledali nějaký začátek. Pak Míra podotkl, že je divné, že po nás nikdo nechtěl vstupenku. Mrkla jsem na nás a prohlásila, že to nebylo potřeba, že na nás je vidět, že lístek máme: on má dredy, já „čajový“ svetr, evidentně typičtí návštěvníci čajového festivalu. A takoví nechodí načerno.

Jen krátkou odbočku k čajovému svetru: to bylo tak, když jsem nechávala lidi na cvičeních, která jsem vedla, hádat, jestli mám ráda kávu nebo čaj, snad sto procent dotázaných uhodlo, že čaj. Nechápala jsem, jak je to možné, tak jsem se zeptala podle čeho tak soudili. V odpověď se mi mimo jiné dostalo, že můj oranžový pletený svetr odpovídá looku čajovníků, nebo nějakých alternativců. Takže sice pořád moc nevím proč, ale když tak působí, připadal mi jako vhodný kandidát do dnešního potenciálně hodně deštivého dne spolu se zelenýma sportovníma kalhotama, ve kterých jsem byla párkrát v Bulharsku a začaly mě bavit svou příjemnou pohodlností a poddajností. To pro případ, že by došlo na cvičení jógy nebo něco podobného.

Protože ráno bylo opravdu dost nechutně deštivé, rozhodla jsem se oželet přednášku Petra Fridricha Jóga smíchu a doufala jsem, že snad byla hodně podobná té, na níž jsem už byla od Cesty úspěšných. Boj se samurajskými meči mě nenadchl, i když jsem se na něj původně těšila. Tak nějak mě iritovalo, že z předvádějících je jeden evidentně mistr a druhý mu slouží jako „fackovací“ panák. Uspokojilo by mě, kdybys si to občas prohodili. Když s ním takto stále „vytíral podlahu“, usoudila jsem, že se na to dívat nechci a šla jsem k jiným skupinkám lidí.

Pocit, že jsem tu tak trochu bezprizorní, mě rychle opustil, když mě partička sedící na dece na zemi přizvala, ať se k nim posadím. Zpívali jakési mantry nebo krišňácké písně a hezky se to poslouchalo. Udělala jsem si fotku Vyšehradu, který se takhle z podhledu jevil monumentálním. Když skončila písnička, s úsměvem jsem se rozloučila a šla zkoumat, co je tu dalšího zajímavého.

Okouzlila mě paní z teepee, která mi připomínala něco mezi vílou a indiánkou. Pohybovala se s okouzlující lehkostí a na všechny strany zářil její úsměv a rošťáckost z očí. Škoda, že jsem s ní aspoň trochu nepromluvila.

Pak už jsem se téměř až do konce zasekla na čajové „tržnici“, kde byla spousta malých stánků s prodávajícími ochotnými si i dlouho povídat. Čehož jsem využila, a tak nakonec přišla o všechny předváděné tance, ale aspoň jsem se něco dozvěděla, slyšela kousek hry na didgeridoo, australský hudební nástroj. Až doma jsem zjistila, že někde byla dílna poezie haiku. To jsou krátké básničky, které se mi líbí tím, že leckdy obsahují překvapivou pointu. Pár jsem jich taky zkusila vymyslet, ale patří spíš k popisu obrázku, který byste si měli představit. Zpaměti znám jen:

Na květy hagi
zavanul pšouk panského koně.

Ale našla jsem hezčí:

Jak pestří ptáci
snesly se do korun
stromů - květy

úterý 23. srpna 2016

Pečení koláčků

V sobotu jsme u kámošky pekly koláčky na svatbu. Začínalo se asi v pět, ale vzhledem k náročnému týdnu – návrat z dovolené znamená vždy spoustu nových úkolů v práci – jsem se chtěla vyspat a dorazila jsem až v devět, abych byla v klidu a odpočatá.

Bylo to znát. Práce mě bavila. Začala jsem balením takových těch malinkatých svatebních koláčků. Nejprve se dělaly tvarohové, potom makové, ale ty se hrozně roztékaly a otevíraly. Ženský dělaly v kuchyni těsto, jiné ho válely v jídelně, krájely čtverečky, dávaly do nich tvaroh, pak rozinku, pak se motalo. A následně se dávalo na plech. Prý dva milimetry od sebe. Pak jsme je dávaly ještě blíž, aby se to stíhalo – měly jsme dvě trouby a asi šest plechů. Po upečení se koláčky mazaly máslem s rumem a obalovaly v cukru. Kamarádku-nevěstu jsem nejvíc bavila tím, že jsem jí zobala z ruky při obalování. Ještě teplé byly úžasně chutné. 

Překvapilo mě, že jsem domů dostala výslužku. Alespoň jsem se mohla pochlubit, co jsem celý den dělala.

Bylo to fajn, i když ženský dost drbaly – nejsem tak úplně zvyklá na společnost spousty žen. Líbilo se mi to, ale cítila jsem se trochu nesvá, přece jen se asi spíš vyskytuju ve smíšené společnosti, nebo mezi chlapy. Drby mi moc nesedí – takové to kdo s kým je či už není a proč. Navíc jsem ty lidi ani neznala. Ani politika či diskuse o mladých nepatří k mým oblíbeným tématům. Aktuálně se neřadím ani mezi „mladé“ = do dvaceti let, ani mezi ty, kteří mluví o „mladých“. Já jsem mladá, ale ne zase tak moc. ;-) Nejlepší byla neutrální témata typu kočky.

Na chvilku se rozvinula diskuse, proč jsou skoro všechny starší ženy vdovy a chlapi tolik nevydržej. Přišla jsem se starým známým vtipem, který se říká mezi chlapy. Je to tím, že je ty ženský utrápěj. Někdo poznamenal, že si většinou bereme starší muže, než jsme samy (o tom už jsem taky kdysi přemýšlela, že to má příroda blbě udělaný, že se nám nelíběj mladší, abychom pak nežily třeba dvacet let samy). Zmínila jsem, že jsem někde slyšela či četla, že ženy se dožívají vyššího věku, protože se očišťují menstruací. Třeba by to u mužů taky fungovalo. Kámoška se na mě trochu pohrdlivě podívala a odvětila s bohorovným klidem: „Kdyby chlapi měli menstruaci... nevydrželi by ani měsíc.“

sobota 20. srpna 2016

Bulharsko – obsah

Tento článek by měl sloužit jako obsah nejrůznějších článků, které postupně publikuji na téma letošní turistické dovolené v Bulharsku. Máte-li chuť se začíst, můžete začít úvodním příspěvkem s názvem Dovolená – Bulharsko.

15 blbin, které mi dělají radost po návratu z dovolené: článek trochu mimo téma Bulharska, i když jsou v něm zmíněny některé drobnosti. Vynechala jsem snad jen to, že je fajn házet zase toaleťák normálně do záchoda místo do odpadkového koše. I když jsem na sebe pyšná, že jsem na to nezapomínala.
  
Výstup na Vitošu: první den, první túra rovnou z autobusu.

Co se osvědčilo: článek obsahuje několik drobných poznámek o tom, co je dobré na cestách dělat či nedělat. Máte-li další tipy, připište je do komentářů. Může se to někomu hodit.

Zákeřná ukazovací zájmena: jedna historka z Bulharska a jedna odjinud.

Nevydařený projekt Jen tak: o tom, jak někdy jenom chtít prostě nestačí a jak může být nevydařený projekt Pavla Morice lepší než vydařený.

pátek 19. srpna 2016

Zákeřná ukazovací zájmena

Mezi ukazovací zájmena se řadí ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám a jejich ženské a střední tvary. Pokud by vás zajímaly jejich tvary v různých pádech, najdete je například zde: http://zajmena.wz.cz/ukazovaci.html

Ale já chci poukázat na jejich zákeřnost v souvislosti s angličtinou. Když totiž v Bulharsku řeknete, že chcete „tu polévku“ a případně ukážete na obrázek nebo anglický text „soup“, budou vám dost možná rozumět, ale dostanete dvě. Protože v mluvené verzi nelze rozlišit, že jste nemysleli anglickou číslovku two. Osobní zkušenost, málem se to stala kamarádce a já byla u toho.

Podobně dopadla historka známého mého známého, který si v cukrárně vybíral zákusky a namísto vyjmenovávání složitých názvů ukazoval, co chce: „Ten, ten a ten.“ Dostal přesně ty, které chtěl. Jenomže všechny desetkrát.

středa 17. srpna 2016

První noc v novém bytě...

Tak už je to tady. Nemůžu tomu uvěřit. Šťastná nebo ne?

Toužebně jsem si přála najít v Praze nějaké bydlení. Četla jsem na téma přání skvělou knihu. Myslím, že byla od Doreen Virtue, která vydala několik vykládacích karet s vílami a podobně. Ale když jsem se podívala na Wikipedii, žádná z knih mi ji nepřipomínala.

Ono je to ostatně jedno, někde ji budu mít poznamenanou. Byla fantastická a bylo to o tom, jak si správně přát. Jak se vám plní věci, které si přejete, a jak často lidé dostanou to, co nechtějí, protože si špatně přáli. Moc se mi líbil spisovatelčin osobní příběh, jak chtěla romantického kluka. A tak ho potkala. Byl fantastický, stále jí posílal růže, u ní doma to vypadalo jako v květinářství, psal jí básničky, prostě paráda... jenže si v ničem nerozuměli, neměli si o čem povídat a každý měl úplně jiné zájmy. Čím konkrétnější je vaše přání, tím lepší bude výsledek. Připadalo mi to nemožné, ale pro případ, že by to fungovalo jsem se to rozhodla vyzkoušet. Když chcete mít co nejlepší zaměření na cíl, vždy si ho musíte napsat. Pak máte jistotu, že vaše přání není vágní, ale zcela konkrétní. Už nevím, kam jsem dala svoje poznámky k tomuto tématu, možná jsem je vyhodila v domnění, že to nefunguje. Že si umím doopravdy přát jenom malé věci = místo na sezení v metru, když mám chuť plést. Najde se vždycky a je to naprosto úžasné. Kolikrát mi to připadá málem nemožné.

Ještě bych k tomuto tématu ráda zmínila skvělý film Smlouva s ďáblem z roku 2000, kde si satana překvapivě zahrála krásná Elizabeth Jane Hurleyová. Je to o tom, že když vám někdo splní přání, ještě to pro vás nutně nemusí znamenat nic dobrého.

Každopádně moje přání bylo bláznivé. Chtěla jsem bydlet za šest tisíc ve velkém bytě s krásný výhledem do kraje (zírání do zdi protějšího domu mě deprimuje). Mít pračku, ledničku... když najdu ten papír, přesně doplním. Možná jsem tam měla psáno i aby to bylo v Praze šest. Co tam chybělo, že to chci na trochu delší dobu než dva a půl měsíce. Ale i tak je to pecka, nemyslíte?

Co se osvědčilo?

Na pomoc jsem si při psaní článků vzala poznámky, které jsme dostaly před zájezdem. Musím se přiznat, že jsem si ho natolik užívala, že jsem na psaní vlastních neměla čas. Což mě teď zpětně opravdu mrzí, protože mi unikla spousta vtipných hlášek a situací a samozřejmě by mě zajímalo, kdy jsem koho poznala a při jaké příležitosti. Při závěrečném loučení jsem se znala se spoustou lidí, ale překvapilo mě, že u některých jsem i nadále měla pocit, že je vidím poprvé.

Napadlo měl vytvořit miničláneček s názvem Co se osvědčilo, abych měla případně inspiraci na další podobné zájezdy či túry. Možná to pak všechno nějak přesunu do souboru Velké pravdy nebo O štěstí
  • Vzít si do autobusu deku. Už jsem o tom uvažovala několikrát, ale dosud jsem to z nějakého důvodu nikdy nerealizovala. Tentokrát jsem si deku prosadila, a ačkoliv jsem nakonec zvolila tenčí, byla jsem naprosto spokojená. Při únavě mi posloužila poskládaná deka jako polštářek a já mohla pohodlně spát opřená o okno (mikina stejný komfort neposkytla), a když mi byla večer vlivem klimatizace nebo nedostatečného oblečení (kraťasů) zima, parádně jsem se pod ní zahřála. Fleecovou mohu doporučit i na pletení, protože po ní nezdrhá klubíčko.
  • Vzít si do autobusu pletení. Dalo by se říct, že nejde zase o tak převratnou věc, protože si s sebou pletení vozím téměř všude: pletu ve vlaku, tramvaji, na jezdících schodech, někdy i za chůze... ale v autobuse na dovolenou jsem ho snad ještě nikdy neměla a ukázalo se, že to je výborná věcička. Pak už mě nemusí trápit, když spolucestující spí, nebo nemají chuť si povídat, venku není nic zajímavého, nebo dlouho čekáme na hranicích.
  • Mít s sebou trochu víc jídla pro případ, že by se třeba nedalo koupit tam, co se běžně dá. Taková jediná zavřená hospůdka nebo vykoupený chleba dokáží cestovatele pěkně potrápit. 
  • Pití s sebou radši víc než míň. Dodržovat pitný režim jako prevenci úžehu a úpalu, tzn. pít, i když nemám chuť.
  • Pláštěnku vždy s sebou! Toto jsem naštěstí udělala, i když nebyla nic moc platná. Už bych si konečně mohla po třech letech plánování koupit nějakou opravdu dobrou.
  • Nechat si na cestu pár drobných na záchody.
  • Do hor si vzít rukavice a čepici, nebo něco jiného na hlavu. Pokrývka hlavy se hodí nejen proti chladu, ale také proti slunci. Postačí uvázaný bavlněný šátek, je to lepší než nic. Ideální je, když občas potkáte vodu a můžete jej namočit.
  • Sedět v autobuse vepředu. Máte přehled o tom, co se děje na silnici (jak dlouhá je kolona aut, využijete i v případě MHD, kdy vidíte, když někdo vběhne řidiči pod kola a stihnete se včas zachytit), co řeší průvodci a v neposlední řadě to máte kousek k východu, takže můžete být jedněmi z prvních, kteří se dostanou ven a „založí“ frontu na záchod, což znamená, že pak budou mít víc času na kafe. Většině lidí se také vepředu nedělá tak špatně, jako když sedí vzadu.  
  • Najít si čas psát si poznámky, protože pak se mi lépe píše na blog a vzpomíná, co jak bylo. 
  • Smířit se s tím, že ostatní neumí odhadnout moje možnosti tak dobře jako a dávat si pozor na rady. Co je pro jednoho dobré, může být pro druhého nepříjemné. Rozhodovat se spíš podle sebe.
  • Naslouchat svému tělu a jíst to, na co mám doopravdy chuť. Vyhýbat se tomu, na co chuť nemám a láká mě k tomu cena, nebo to, že si to dal někdo jiný. Před túrou a cestou autobusem nejíst těžké jídlo. A moc nechlastat.
  • Na horách to hodně opaluje, i když je slunce za mraky. Raději se pořádně namazej. Mysli i na krk (zezadu), ušní lalůčky, výstřih, nárty a prsty na nohou a při chůzi po ledovci na spodek nosu.
S trochou trpkosti pozoruji, že některá moudra objevuji znovu a znovu. A stále si je dostatečně nepamatuji. 
  • Vše pěkné či zajímavé vyfotit hned! Platí i pro nákup suvenýrů. Jistě že můžete prohlédnout další obchody, ale moc neodkládat, jinak to, co se vám líbilo už nemusí být. I když mi někdo tvrdí, že to ještě bude, může být lepší pořídit snímků více, než pak nemít žádný.
Naopak některá si pamatuji velice dobře a hodně mě podporují.
  • Je to v hlavě. Když se něčeho bojíte, nebo vás něco bolí, můžete to do určité míry zahnat tak, že myslíte na něco jiného. Urputně se na to soustředíte, např. počítáte po třech až do stovky a pak zpátky. Podstatné je, že když zaměstnáte mozek jednou velice náročnou činností, nezbude vám dost prostoru na myšlení na jinou. Proto lze jako relaxaci používat náročnější ruční práce, třeba pletení vzorů, v nichž musíte počítat. Samozřejmě to funguje jen velice krátkodobě a dlouhodobě by to ani nebylo zdravé. S holkama tomu také říkáme metoda modrého slona. Je to o tom, že mozek neumí NE, tzn. když vám řeknu, ať nemyslíte na růžového slona, budete s tím mít problém. Začnete si ho představovat a budete ho horko těžko vyhánět z hlavy. Kdybych vám ale místo toho řekla: Soustřeďte se na modrého slona, růžový vás dost možná ani nenapadne. S úspěchem jsme to používaly třeba ve smutných porozchodových obdobích, kdy nemyslet na bývalého partnera je neskutečně těžké, zato se dá celkem snadno myslet na cokoliv, co děláte a může vás to plně zaměstnat. Nezaručuji, že to pomůže, ale aspoň to můžete zkusit. 
  • Ber si s sebou svetr a bundu. Vždycky může být chladněji, než se zpočátku zdá a není to taková tíha, abys to neunesla. Sice bylo příjemné, když ti v patnácti kluci půjčovali svoje svetry nebo bundy, ale vždycky hrozilo riziko, že je s sebou mít nebudou, protože jim je teplo dost. A pro trochu romantiky nemá cenu mrznout. 
  • Chovej se jako bys měla spoustu energie, ona se někde sama vezme. Vynikající rada, asi od Gretchen Rubinové z Projektu štěstí. Nejlepší na tom je, že funguje. Když si „nešetřím“ energii na potom, užiju si přítomnost a v budoucnu se sil najde ještě dost. Viz pravidlo: Když si myslíš, že nemůžeš, ještě z 80 % můžeš. To nám vždycky říkal tělocvikář na základce. Ať už měl nebo neměl pravdu… (myslím, že ne) ukázalo se, že to je docela dobré pravidlo. Je totiž povzbuzující a často se potvrdilo, že toho ještě spoustu můžete zvládnout, i když jste si už dávno mysleli, že jste se silami v koncích. Ať už jde o síly duševní nebo fyzické. Mnohokrát jsem to použila s úspěchem, když jsem se někam vláčela s děsně těžkým batohem. Jinou metodou je aspoň k tamtomu stromu, a tak postupně dojdete až tam, kam potřebujete. ;-)
  • Podstatné je to, co si myslíte sami o sobě. Co si o vás myslí druzí lidé, je tak trochu jejich problém. Díky tomuhle pravidlu se netrápím zbytečnostmi. Co asi ostatní řeknou tomu, když udělám to nebo ono? Nejpodivnější na tom je, že čím míň řeším, co tomu řeknou druzí, tím více se mi zdá, že mě berou naprosto v pohodě a snad mě mají i raději. Asi je to tím, že když je člověk sám sebou, tedy autentický (i kdyby divný), je důvěryhodnější. Príma na tom je, že si můžu plést v autobuse i hospodě, bát se lanovek, hodně nebo málo pít, lovit cache (kešky)... a tedy být šťastná a přitom v pohodě pro ostatní. S tím souvisí i pravidlo: Najdi odvahu chovat se sám za sebe, i kdyby to mělo být výstřední nebo pro druhé nepochopitelné. Takové jednání opravdu výrazně podporuje štěstí. Jinými slovy – dělej, co chceš ty, a ne to, co chtějí druzí. Obvykle víš sama líp než jiní, co ti udělá či neudělá radost. 

úterý 16. srpna 2016

Výstup na Vitošu

Na druhý den jsme měli naplánovaný přechod hřebene pohoří Vitoša (bulharsky Витоша). Jednalo se o trasu pro pěšáky, čímž se omlouvám všem cyklistům, kteří by si chtěli počíst o jejich vlastním putování, protože když jsem tam nebyla, nemohu o něm psát.

Autobus nás serpentinami vyvezl až k chatě Aleko (1820 m n. m.), od níž jsme vyrazili na nejvyšší vrchol Črni Vrch (2280 m n. m.), nesprávně občas označovaný za „černého vraha“. Jedná se o problém s přepisem z bulharštiny, jež je v podstatě azbukou s drobnými odlišnostmi, kdy se tvrdý znak často přepisuje jako písmeno A. Při stoupání byli trochu otravní domorodci, kteří s sebou v baťůžku nosili rádia a na celé hory nechali vyřvávat nejrůznější písničky. Člověk se snaží uniknout od civilizace a mít chvíli klid… Na druhou stranu mě pobavilo, když jsem si při jednom z prudších výstupů všimla, že poslouchají písničku We Are The Champions od Queenů. 

Samotné stoupání bylo docela v pohodě a kromě strašného vedra, které jsme zaháněli vodou nabranou z pramínku u zastávky autobusu u chaty Aleko, se to dalo dobře zvládnout i v botaskách. První den jsem se bála jít do pohor, protože je nemám příliš rozchozené – myšleno, že na ně nožičky nejsou zvyklé, boty už mám nejmíň deset let. Ale jsou dost tvrdé, těžké a o něco větší, takže do nich musím nosit dvoje tlusté ponožky. Na druhou stranu jsem líná koupit si nové, protože nákupy bot opravdu nenávidím a navíc mám vždycky pocit, že zase tak moc do hor nechodím, aby to stálo za to.

Nahoře je chata, ale dost plná, tak do ní jenom nakoukneme a naobědváme se z vlastních zásob venku. Obdivuji pejsky a fotím si je stejně jako ostatní.

Zpočátku jsme měli výhled na Sofii, později na Rilu. Cesta byla plánovaná na sedm hodin, nastoupat jsme měli 600 metrů a klesnou 1300 metrů. Klesání bylo sice krásnou cestičkou, ale dost nás z něj bolela kolena. Vymyslela jsem si speciální (kachní) styl chůze, který jim značně ulevoval. Jde o to, že tak jakoby tlapkám nohama velice blízko u sebe (žádné velké kroky) a spíš je jen lehce nadzvedávám a ony silou gravitace dopadají dolů sami. Otřesy jsou pak menší. To jsem ještě nevěděla, jak brzy to využiju.

Na závěr jsme přišli do vesničky Jarlovo,  kde nebylo naprosto nic. Tedy nebylo… byla tam hospoda, ale zrovna měli zavřeno (dovolenou celý týden, co jsme pochopili) a dva nebo tři obchody, pokud tak lze nazývat i poslední místo, kde měli chlast a nanuky. V jednom z těch dalších dvou jsme koupili chleba a v jiném sýr a broskve. V každém zkrátka měli něco. Trochu mě to vyděsilo, protože v poznámkách od cestovky bylo psáno: „Strava: Společné snídaně v hotelech + místní hospůdky na večeře a někdy i obědy + nákupy na místě. Z domu si můžete vzít věci na svačiny a případně studené obědy na túrách (salámy, paštiky, cukrovinky), ale vše lze koupit i v Bulharsku.“ Takže jsem žádné velké zásoby jídla neměla a najednou jsem se bála, že budu mít hlad.

I takhle to vypadá v Bulharsku
 

Asi dvě hodiny jsme čekali na cyklisty. Když přijeli, všimli jsme si, že jeden pán byl dost sedřenej, ale jinak žádné ztráty (na lidech... helmy chyběly dvě)

Všem jsme ukazovali, kde si mohou koupit sýr a poslední chleba. Potom jsme odjeli do Samokova, kde budeme tři noci bydlet. Hotel se jmenoval Bistrica a byl nedaleko benzínky, u které se řidiči snažili otočit autobus i s vlekem. Náš pokoj byl naprosto parádní… a to měl být ten příští hotel ještě lepší! Měli jsme dvě místnosti: jednu s manželskou postelí, druhou s postýlkou pro mě, gaučem, křesly a stolkem, na kterém jsem si plánovala psát poznámky, ale tak nějak nebylo kdy. Byla tam také televize, ale o tu jsme vůbec neměli zájem. Zato jsme postrádali ledničku. Ještě jsme měli koupelnu spojenou se záchodem.

Zdroj: vzpomínky + poznámky ze zájezdu (Wikipedie uvádí, že Črni Vrch je ještě o 10 metrů vyšší.)

pondělí 15. srpna 2016

15 blbin, které mi dělají radost po návratu z dovolené

Nenechte se mýlit, ve skutečnosti nejsem ráda, že mi skončila dovolená v bulharských horách, kde jsem poznala pár zajímavých a úžasně milých lidí. Ale nemá cenu fňukat nad něčím, co nejde změnit, takže z čeho se radovat teď?

Asi jako první mě potěšil pohled do zrcadla. V šatech vypadám lépe než v kraťasech, trochu větším chladivém tričku a pohorách. 

A co teprve lodičky. Za týden jsem v nich samozřejmě chodit nezapomněla, ale já mám pocit, že jsem byla pryč celou věčnost. Je to tak jiné, nemít pevný kotník a nemuset vázat tkaničky o háčky. A jak to vypadá pěkně, ty boty s podpatky. A taky jsem pak vyšší. A moc se mi to líbí. Připadám si ženštěji, tak nějak víc ve své kůži.

S chutí si také udělám zelený čajík Dračí studna. Když si pohlídám dobu louhování a vydržím pár minut nevyřizovat kvantum mailů – přišlo jich 70, to ještě není tak strašné – bude i náramně chutnat.

A co teprve počítač – jak mi chybělo psaní na blog. I když jsem se mu v poslední době vůbec nevěnovala a napsat první článek byla fuška a mám stále pocit, že to dělám poprvé, nevím, jak říct to, co chci. Stejně je to vzrušující jako číst detektivku se Sherlockem Holmesem.

Jednou z nejlepších věcí na světě je zjistit, že milí lidé jsou i tady u nás (ačkoliv někdy chodí všichni hrozně zamračení). Třeba dneska mi jedna paní snad třikrát poděkovala za to, že jsem jí po dovolené zpříjemnila cestu do práce tím, že jsem si s ní povídala o pletení. Ukázala jsem jí svůj první Exploration station, respektive jak se plete závěr, ke kterému jsem se konečně dopracovala díky tomu, že jsem si koupila další klubíčko na dokončení. Příjemně jsme si popovídaly a možná spolu večer vyrazíme domů.

Pletení cestou do práce. Sice to není žádná velká změna, na dovolené jsem také pletla, kde se dalo (včetně lavičky u horského jezera nebo v hospodě před večeří či cestou v autobuse), ale stejně je to super. Navíc teď mohu doplétat velké projekty, které jsou těsně před dokončením a tudíž se mi s nimi nechtělo vláčet na dovolenou. Samozřejmě k tomu přistupuje i těšení se na to, jak bude tento šátek vypadat, až bude hotový a vypraný. 

Neměla bych zapomenout na radost z toho, že jsem všechno přepravila v pořádku. Ono totiž dovážet keramiku není právě snadné. Ale povedlo se, podle zběžné prohlídky soudím, že nic neutrpělo ani nejmenší škrábanec.

V srdci mě hřejí nejrůznější drobné vzpomínky na to, co kdo řekl nebo udělal, jaký kde byl překrásný výhled a jak úžasnou kočičku jsem si mohla pohladit. Z drobných střípků vzpomínek mi úsměv na tváři vyvolává třeba jeden stánkař, který se ptal, zda jsem Bulharka. Že bych byla až tak opálená? Doufám, že domorodci považují Bulharky za hezké. ;-)

Naopak příjemné ochlazení mi přináší růžová voda, kterou jsem si koupila už dříve, a pochází z Bulharska. Trochu lituji, že jsem si tam nepořídila ještě jednu, protože stála polovinu. Opravdu by mě zajímalo, jak to vyrábějí, že to tak příjemně a jen lehce voní.

Potkat se s kolegyní na jinak prázdném pracovišti a trochu si popovídat o dovolených a tak celkově.

Pustit si nějakou tu oblíbenou písničku, třeba UDG: Zvědavá, UDG: KurtizánaKeks: Taková jsi tySto zvířat: Nejkratší cesta do srdce chlapa. Teď si vzpomínám, že o té poslední jsme v Bulharsku mluvili na seznamovacím večírku. Ta ženská se mi v tom vážně moc líbí. Ono celkově jsou texty Sta zvířat opravdu vtipný. A zpěvačka je sympatická dračice. 

Zpívat si a těšit se na blížící se tancovačku na rozlučce se svobodou. Doufám, že to klapne s těmi starými hity, abych si mohla taky broukat...

Zavolala mi kamarádka ze studií. Měly jsme dlouhý rozhovor se spoustou zajímavých věcí. A aspoň předběžně jsme si domluvily nějaký ten srazík. Buď až já budu v Brně, nebo ona v Praze.

Načít první dovezenou láhev vína Melnik 55 a uvolnit se při jejím popíjení od nových starostí, nebo starých starostí, které se připomněly. :-)

Že je dneska patnáctého, proto patnáct blbin, a to znamená, že je ještě půlka prázdnin před námi, což je fajn. Chtělo by to trochu cestovat, někam vyrazit, něco podniknout a začít konečně sportovat, když mám teď jakž takž vybudovanou kondičku.

Jak řekla Maki, někdy přicházíme o radost, protože se nemáme na co těšit. To mi teď zrovna nehrozí, protože se těším na spoustu věcí, první z nich je, až si dnes večer stáhnu fotky a podívám se, kolik krásných snímků se nám vydařilo.