pátek 24. srpna 2018

Chicago (***)

Film, nebo spíš muzikál, s hvězdným obsazením: Renée Zellweger, Catherine Zeta-Jones a Richard Gere dostal šest Oskarů včetně Nejlepší film. Na ČSFD má 76 %. Začátek je pro mě trochu překvapivý – film začíná pěkně zostra. Mladá krásná něžná blondýnka Roxie (Zellweger) obdivuje kabaretní hvězdu Velmi (Zeta-Jones), která divoce tančí na pódiu. Sama by také chtěla vystupovat na jevišti, a tak je šťastná, když se potká s krásným Fredem, který jí slíbí, že se přimluví u svého známého manažera. Jenže jejich románek skončí jinak, než zamýšlela. Pobaví mě, když někdy v půlce filmu o tom zpívá a říká, že i pro Freda to bylo překvapivé.

Ve vězení se Roxie potká jak s Velmou, která ji zpočátku přehlíží, tak s Mámou, úplatnou vychovatelkou, která ženám pomáhá shánět nejrůznější věci. Například jim může pomoci s advokátem Billem Flynnem (Gere), který by mohl zabránit tomu, aby dostaly provaz, jak slibuje vládní žalobce. 

Je to trochu divné, jak se s vězenkyněmi nechává Bill všude fotit, aby byl na titulních stránkách novin a tak, ale jako advokát je zjevně úspěšný. Roxie musí sehrát takové menší divadýlko, aby zaujala veřejnost a přesvědčila ji o své nevinně. Akorát jejího manžela mi je líto.

čtvrtek 23. srpna 2018

Motovýlet přes Hořovice

Záměr pro tento týden byl jasný – najezdit spoustu kilometrů na motorce a pořádně si to užít. Když jsem o tom včera přemýšlela, řekla jsem si, že by bylo hezké ujet tisíc kilometrů. Proč právě tisíc? Protože je to dost na nasbírání zkušeností s ježděním a je to takové pěkné kulaté číslo. 

Pravděpodobně se mi to nepodaří splnit, protože jsme stroje vytáhli teprve včera (a to jsem doma od neděle), ale to zase tak moc nevadí. Všechno je lepší, než se jen tak válet doma a pak fňukat, že už je dovolená pryč. 

Abychom zvládli úmorné vedro, vstávali jsme v 5:15. Tedy, čekala bych, že to pro mě nebude takový problém, ale vážně se mi z pelíšku nechtělo. Přes noc se konečně trochu ochladilo a já si užívala, že můžu spát přikrytá povlečením na peřinu.

Namazali jsme řetěz a vyrazili dobře známou cestou na Nebušice. Jezdím tam ráda, už to tam dobře znám. Jen to odbočování dole na Jenerálce mě nebaví. Ke kruháči u růžového domečku je nově udělaná padesátka, moc mi to smysl nedává, protože se to tam dalo krásně rozjet, ale už si zvykám. Píšu to jen pro vzpomínku, že ještě pamatuju dobu, kdy tam byla normální křižovatka a byla to docela otrava se přes ni dostat, navíc jsem se dost bála, protože tam všichni hodně svištěli a my byli na vedlejší. Pokračovali jsme přes Přední Kopaninu, kde jsem zalitovala, že nemám s sebou foťák – někdo mi říkal, že foťáky obecně nemají moc rády otřesy na motorce (zrcadlovky jsou na to zvlášť choulostivé), tak ho nevozím skoro nikdy –, protože ve vycházející slunci vypadala rotunda snad krásněji než kdy jindy. Mám ráda románskou (a gotickou) architekturu. Asi bych si sem mohla někdy brzy zajet ještě jednou, tentokrát s foťákem. Ale kdoví jaké bylo počasí. Odhadem mohlo být osm hodin ráno.

U Unhoště, která mě nepřestává fascinovat svým názvem – měla bych si přečíst, z čeho to vychází a co to znamená, celkově je v okolí takových podivných obcí, třeba Uhy –, byl značný provoz, a tak jsme nejprve jeli vpravo, kam se dalo snadno odbočit a do obce vjeli zadem. V Unhošti vždycky vzpomínám na autoškoláka, jak mě varoval před neopatrnou jízdou na kočičích hlavách. Můžou totiž pořádně klouzat. Nemám v úmyslu to zkoušet, a tak vždy jezdím velice opatrně a pomaloučku. Tady i proto, že je tu silnice dost úzká a kde zrovna není přechod, tam je semafor. 

Dále jsme jeli směrem na Beroun a uhnuli na Nižbor. Kde jsme, jsem zjistila ještě dřív, než jsem zpozorovala ceduli označující začátek města. Ten zámek vlevo na kopci si totiž pamatuji velice dobře, když jsme tu před lety byli na turistice. Jenom na hvězdárnu jsem se zapomněla ohlédnout. 

Všude kolem jsme cestou viděli pole, spousty a spousty nekonečných žlutých lánů. Dokonce i pole s uschlou kukuřicí. Občas, když jsme projížděli lesem, mi připadalo, že voní víc než ve skutečnosti. Myslím tím, než když jím jdete pěšky, třeba jako v úterý. Nebo to jenom nevnímám?

Přes Hudlice a Králův Dvůr (nikoliv Dvůr Králové) jsme dorazili do Hořovic, kde jsme se zastavili ve stejné cukrárně jako v úterý. Bohužel kremrole došly. Tak jsme vzaly alespoň dvě výborné laskonky s ořechovým krémem a snědli si je na parkovišti u strojů.

Přes Žebrák, Zbiroh a Zvíkovec jsme pokračovali dál. Až do restaurace U šesti trampů, která nás zaujala svou rozsáhlou nabídkou: 5 druhů piv, 30 druhů rumů a 50 druhů alkoholu. Nic pro motorkáře, ale měli i polední menu – vybrali jsme knedlíky plněné uzeným masem. Zdálo se, že jsou domácí a byly chutné. V zelí jsem identifikovala římský kmín a pro jistotu jsem se optala kuchaře, zda ho tam opravdu dává. Byla to vskutku zajímavá kombinace, která mě mile překvapila. A cibulku měl taky úžasnou! 

Jo a taky tam měli Tatranský čaj – 0,02 l od 25 do 30 Kč. Který mi to asi tak chutnal v Rumunsku? Že by „originál“ bez popsané příchutě? Určitě to nebyl žádný kokos nebo broskev.

Jediné, co mi dělalo trochu obavy, bylo vedro a potenciální únava po takovém obědě, která se skutečně dostavila. Vyřešila jsem to několika zastávkami a pootevřeným hledím, abych neusínala. 

Cestou zpět jsme se nikde nezastavovali kvůli horku – nechtěli jsme uhřát motorky – a ani jsem na zmrzlinu neměla moc chuť (máme doma v mrazáku), i když tuchlovická je naprosto nejlepší. V Tuchoměřicích jsem si zkusila správně najet do té pitomé křižovatky doprava nahoru do kopce (na jedničku) tak, abych nevjela do protisměru, ale pořád to není nic moc. Tahle mi vážně ještě pořád nejde, ať dělám co dělám, a to už zvládám i kruháky docela s přehledem. Taky jich dneska zase bylo, ideální tréninková trasa! Jen pro doplnění (pro případné zopakování) cesta zpět vedla přes Rakovník, Křivoklátské lesy (obec Nový Dům) do Lán, pak přes již zmiňované Tuchlovice, Velkou Dobrou (pobočka stejné cukrárny), Braškov-Valdek, Unhošť a pak to stejné jako na začátku.

Jak se říká, největší nebezpečí na vás číhá před domem. Obvykle to je ale proto, že jste nesoustředění, protože cestu již velice dobře znáte. Dnes tomu ale bylo jinak. Jakési individuum s oranžovo-černým autem s reklamou na trenýrky (nebo trepky?) vyjíždělo z podélného parkování při okraji ulice. Vidím, že popojelo, řidič zastaví, rozhlíží se. Mám přednost, tak v klidu jedu. Je to jednosměrka, tak nevím, kam koukal nebo co dělal, a najednou mi málem čumákem auta vrazil do zadního kola a jen tak tak, že mě nesrazil. Přidala jsem trochu plynu, abych mu ujela, ale možná na poslední chvíli zastavil. Zkrátka, nakonec se nic nestalo, ale natolik mě to rozhodilo, že kromě úleku jsem měla sto chutí zastavit a jít mu pořádně vynadat. S úsměvem jsem vzpomínala na agresivitu motorkářek při žehnání motorek, která mě tehdy tak šokovala – někdo v autě troubil na pomalé motorkáře/ky hledající místo k parkování a zdravící ostatní druhy a dámy se na sebe podívaly, jedna řekla: „Holky, dem mu dát do držky?! Já mám rukavice s chrániči.“ „Já boty.“

Nakonec jsem neudělala nic, jenom si oddychla, že to dobře dopadlo a zase jednou jsem měla to svoje pověstný štěstí.

Málem jsem zapomněla, že jsme na jednom odpočívadle viděli nápis:

Prodám 3 děti levně, použité
Zn. Rodinné důvody
Žena zdarma
spěchá!!!

úterý 14. srpna 2018

Na Hvaru nikdy neprší (už zase)

Co by to bylo za dovolenou, kdyby nezapršelo? Nad Hvarem se zatáhla parádní mračna a v dálce za kopcem a pak i nad mořem byly takové blesky, že jsem snad nikdy nic podobného neviděla. Při zvuku hromů jsem sebou občas trhla. Nad mořem byl jediný mrak, v němž se každou chvíli blýskalo. Bylo to fascinující a vzduch byl plný energie. Kochala jsem se a užívala si příjemné pocity, které ve mně bouřka vyvolávala, když jsem byla v bezpečí schovaná uvnitř. 

pondělí 13. srpna 2018

Chorvatské písně

Večer jsem si všimla, že se venku něco děje. Uslyšela jsem hudbu a šla se podívat. Nějaký starší pán hrál na klávesy a žena zpívala. Hráli chorvatské písně prokládané anglickými. Poznala jsem písničku Ako voliš ovu ženu, kterou mám ve svých oblíbených písničkách (tuto od Zeljko Bebek ft. Oliver Dragojevic) a poslouchám je do zblbnutí při práci, která nevyžaduje žádné větší přemýšlení a taky pro relaxaci. Zpívala jsem si refrén, který znám velice dobře a zbytek si jakžtakž broukala:

Budi dobar joj u dobru 
budi hrabar kad je zlo 
budi zvijezda njenog neba 
to je ljubav to je to 

Budi dijete joj u krilu 
budi vojnik brani je 
budi kraj nje kad je tesko 
to je ljubav to je sve 

Mohla jsem se zbláznit, jak se mi chtělo tančit! 

A pak ještě hráli Šta mi, šta mi, ljube, 'očeš kázat šta mi, ljube, govoríš... myslím, že se jmenuje Šta mi, na to se musím podívat po návratu. Taky ji mám na svém seznamu! A to nemá ani dvacet písniček.

Později jsem si dodala odvahy a došla se zeptat, jestli neumějí a nemohou zahrát Ni'ko se ne smije kao ti (Klapa Kampanel), která je jedna z mých nejvíc top. Pán ji neznal a nevěděl, co myslím. Nevím, jestli jsem si troufla i zanotovat, ale když přišla zpěvačka, hned ji zabroukala. Však je to taky určitě chorvatský hit a možná i trapná odrhovačka, když to má v oblíbených na youtube tolik lidí. Zahrát ji ale nemohli.

V úterý pak hráli Još ne mogu pristat volit. Musím říkat, že ji mám taky na seznamu?

P. S.: Ta první byla Šta mi ljube oćeš kazat od Klapy Rišpet.

Jelsa

Jak jsem si včera slíbila, šla jsem si dnes ráno zaběhat. Vstávala jsem sama od sebe v 5:30 (bez budíku). Vzala si náramek s nápisem Hotel Hvar, který jsem si udělala sundavací, protože s takovýma věcma nerada plavu, koupu se a spím. Vzala jsem si ho ani ne tak proto, že bych chtěla, aby všichni viděli, že jsem turista, to se snadno pozná podle foťáku, který jsem neměla kam dát, protože se mi nechtělo běžet s batohem, ale spíš pro případnou snazší identifikaci, kdyby se mi třeba něco stalo. Jasně, asi trošku paranoia, ale dodalo mi to větší pocit bezpečí. Neměla jsem s sebou žádné doklady, a i kdyby, stejně by nikdo nevěděl, co se mnou, kdyby mě třeba někde našel ležet (můžete omdlít – známý takhle už jednu holku našel, srazí vás auto…), takhle bylo jasné, že se mají ozvat do hotelu a do kterého a delegátka už by snadno zjistila mou totožnost.

Chtěla jsem hledat písčitou pláž, o které nám včera řekla delegátka, ale pak mi přišlo lepší běžet do města. Těch pár lidí, které jsem potkala, bylo velice uctivých a přátelský. Zdravili mě „dobro jutro“ či jen „jutro“ a často jako první. Cítila jsem se jako na malé roztomilé vesničce. 

Občas jsem se zastavila a vyfotila si něco, co mě právě zaujalo, jako například pohled do zátoky 


nebo zaparkované autíčko, které mi připomnělo polského fiátka 
prázdný záliv nebo značku. 

Kochala jsem se liduprázdným městem. 
Zaujal mě plakát na ruční wrestling. 
Taky jsem si vyfotila dvě kočky: bílou číhající na ptáčky na stromě a šedou plaše vykukující zpoza branky.  

Fascinovaly mě květináče ve tvaru bot s rozmarýnem a levandulí, 
malebná krajina 

obsypané hrozny 

a východ slunce. 
Prohlédla jsem si i malý kostelík sv. Roka. 

Na náměstí v Jelse je jakýsi podivný pomník, k němuž jsem ale nenašla žádný popisek. Moc se mi nelíbil.
Vnitřek kostela se mi podařilo vyfotit při středeční večerní prohlídce Jelsy. 


Hotel, kde jsem bydlela

neděle 12. srpna 2018

Setkání s delegátkou

Na dnešní večer je naplánováno setkání s delegátkou. Je to příjemná, dost rychle mluvící Slovenka. Chvílemi mám problém jí porozumět, je vidět, že už jsem z Brna moc dlouho. Stihnu si zapsat jenom pár poznámek, třeba že Hvar je prý nejkrásnější ostrov v mediteránu (Středomoří). Myslím, že se to říká na všech ostrovech a všem turistům. I když je pravda, že jsem četla, že má extra čistou a hodně slanou vodu (40 g soli na 1 litr vody), ale to se taky možná říká všude. A prý tu neprší. To nám říkali už v roce 2006, když jsem tu byla na dovče s rodiči. Tenkrát jsme bydleli v kempu u Stari Gradu, pokud si to dobře pamatuji. Proto jsem se nyní snažila vyrazit jinam.

Delegátka nám doporučuje navštívit Vrbosku, protože jsou to prý takové chorvatské Benátky. Podle materiálů, které jsem si připravila předem (a nastudovávám si je až tady), by to tam mělo být pouhých pět kilometrů, takže by se tam dalo někdy vyrazit pěšky. 

V Jelse, u níž bydlíme, máme navštívit červený rohový barák s albánskou zmrzlinou, protože ta je tu prý nejlepší, také můžeme zajít do cafe baru Bridge a Mojito. Ve středu bude Velika Gospa, což je taková místní slavnost na náměstí Zorica Consea. Ve čtvrtek na svátek svatého Roka bude nějaká slavnost ve Stari Gradu. Domlouváme se, že bychom měli zájem o půjčení auta, abychom tam mohli zajet.

Město Hvar je hlavním městem ostrova a bývá přirovnáváno k Dubrovníku. Zajímavostí jsou především dvě pevnosti, které se tu nacházejí. Na druhém konci ostrova je město Sučuraj, kam bych se taky chtěla podívat, když už budeme mít to auto, ale podle delegátky tam nic moc není, jen zátoky a pláže, ostatně jako všude. Známý mi kromě Jelsy doporučoval ještě  malou vesničku Zavala a Ivan Dolac, tak možná by stálo za to vyrazit na pláže tam. Lobuji také za nejvyšší kopec, kam se ale bohužel nedá autem vyjet, leda kdybychom si koupili nějaký zájezd s off-roady. To už jsme měli v Bulharsku (myslím) a byl to zážitek (člověk se i dost namodlil, když viděl, jak to řidiči krosej). Mohlo by je maximálně 9 lidí, ale minimálně 5. Cena je 350 Kn na osobu, ale zase bysme toho spoustu viděli, i když by to bylo dost letem světem, nikde moc nezdržovat. Kdyby mi stačil půldenní výlet, bylo by to za 260 Kn, ale co jsem tak pochopila, vůbec se to nevyplatí, protože pak se stihne jenom kousíček ostrova. Nad touto variantou jsem také přemýšlela. Pobavila mě delegátka, když jsem se ptala, jestli se na ten nejvyšší kopec dá vylézt a zda se tam dá nechat auto. Dá, ale je to daleko. Ostatní vypadali smíření s touto odpovědí (taky se nikomu jinému asi na bezvýznamný kopec nechtělo), ale já se hned tak nedám. Známe svý lidi (rozuměj neturisty). Sice je to ošemetná otázka, ale stejně jsem se musela zeptat. „Jak daleko? Deset kilometrů?“ 
„To ne. Tak pět.“ Odpověď mě vskutku rozesmála. Třeba by tam mohla být i keška.

Za vidění stojí také ručně kopaný tunel Pitve–Zavala směřující na jižní stranu ostrova. Délka tunelu je 1400 metrů, a protože je jednosměrný, je provoz je řízen semaforem.  Na závěr nás delegátka ještě upozornila, že bude v hotelu zítra a v úterý večer a pak až v sobotu. Informace ohledně sobotního odjezdu nám pošle smskou na mobil kolem jedenácté dopoledne (pokoje musíme vyklidit do deseti a končíme obědem).

Večer jsem pozorovala padající hvězdy. Bylo to krásné, i když z toho trochu bolelo za krkem. Padaly opravdu rychle! Přála jsem si spoustu věcí, ale prý se nesmějí říkat. Možná jsem si je měla aspoň napsat.

sobota 11. srpna 2018

První den u moře

Když se v šest ráno v autobuse probouzím, vidím moře. JUPÍ! Kochám se a užívám si to. 

Fakt moře! Miluju ten první pohled na něj.

O něco později nás řidič upozorňuje na Trogir, nad kterým svítá. Za fotku to nestojí, ale je to nádhera.

Na Hvar pojedeme trajektem ze Splitu. Náš autobus je rozvážkový, takže nás asi osm vyhodí v přístavu u kruháku, řidič si pamatuje můj batoh, takže mi ho hned podává. Ještě nám řeknou, že na stejném místě – u autobusové zastávky nás vyzvednou po cestě zpět a už jedou odvézt hotelové hosty po pobřeží. Máme asi hodinu čas, trajekt by nám měl jet z nástupiště 16 v 8:30. Bude to taková větší loď. Delegátka si nás vyzvedne na ostrově v přístavišti. 
Split
Manželský pár, který seděl přede mnou v autobuse, jede také na Hvar. Jdeme si sednout do protější kavárny, nicméně obsluha si nás nevšímá. Tak aspoň posedíme, dojdeme si na toaletu a pak se vlečeme k trajektu. Zdá se nám, že náš je na nástupišti 17. A když nás pustí dovnitř (lístek jsme dostali v autobuse – skvělý tah pro sklerotické klienty, kteří by si ho vytiskli a nechali doma, i když já mám krásně připravenou složku… zvyk z práce kancelářské myšky) a jedeme na Hvar.

Na trajektu se usadím vevnitř, protože za ty cca dvě hoďky co poplujeme, bych se venku uvařila a možná i spálila. Vyndám si pletení – původní úmysl byl dodělat deku/osušku/ručník či jak to nazvat ještě před odjezdem, ale nějak se to nestihlo. Pak jsem si naivně myslela, že to zmáknu cestou tam a nebo na dovče. Ve výsledku jsem ji zase dovezla rozdělanou zpátky. Ale nijak to nevadilo, stejně bych ji na pláži strašně zahnojila od jehličí (a možná i smůly). A jak jsem říkala holkám na čtvrtečním pletení, kdyby nebylo zbytí, dalo by se na ní ležet i takhle – na šířku mi vyjde přesně na tělo, řekněme nějakých 40 cm. 
Připlouváme – Stari Grad
Nejvtipnější bylo, jak si mě prohlížel nějaký mladý kluk, když jsme čekali, až budeme moci vystupovat z trajektu a já se začala nudit, tak jsem si položila malý batoh k nohám, kabelku nechala přes rameno a pustila se do pletení ve stoje ve frontě. U mě nic neobvyklého, ale on to evidentně viděl poprvé. Snažil se na mě zírat nenápadně, ale jeho přítelkyně si toho stejně všimla a zamračila se na něj. Nenápadně se jí snažil ukázat, kam či spíše NA CO kouká. Mračila se pořád a nevypadala, že by ji to zajímalo. Úplně jsem jí viděla do hlavy, jak si myslí, když se zběžně otočila: „Zase zírá na nějakou ženskou.“ Ale kluk byl neúnavný, pořád na mě ukazoval (ale ne prstem, jen tak pokývnutím hlavou jako „koukni se!“). A tak se tedy koukla znovu. A přestala se mračit a zírala ještě nápadněji než ten kluk. To už se nedalo předstírat, že si jich nevšímám. Obvykle to dělám, abych je nechala se vynadívat, protože když se po lidech ohlédnu, rychle se otočí, aby to nevypadalo, že neslušně čumí, zatímco takhle si mohou dobře prohlédnout, co dělám, a ukojit svou zvědavost, případně mě oslovit, nebo jim to mohu ukázat já. Ale lepší je to až po chvilce, kdy se ujistím, že je to opravdu zajímá a ne že ke mně jen tak bezcílně zabloudili pohledem. Musela jsem se už začít usmívat, protože za chvíli se otočila i babča, která tam nejspíš byla s nimi, a koukala se taky. Snažila jsem se jim vysvětlit, že je to deka/ručník, nebo anglicky blanket, ale nejsem si jistá, jakým jazykem mluvili. Nezdálo se, že by angličtina byla jejich silnou stránkou a na Chorvaty taky nevypadali.

Po výstupu z trajektu bylo naším úkolem najít delegátku. Jak jsem si myslela, že to bude banalita, tak se ukázalo, že ne. Nikde jsem neviděla žádnou ženskou s cedulkou, zato tam stály asi tři velké autobusy a několik malých „taxíků“. Po chvilce bloumání sem tam, si nás převzal jeden Chorvat s osmimístným autem. Bylo lehce klimatizované a já začínala litovat, že pokoj mám bez klimatizace. Sice ji nenávidím, ale v tom horku… 

Na hotelu jsme šli na recepci a tam nám řekli, že si máme dát věci do klimatizované místnosti. Bylo cca deset hodin a ubytovávat se můžeme od dvou – klíče dostaneme opět na recepci. A tak jediné moudré řešení bylo sníst svačinu, které jsem si nabrala na dva dny zbytečně moc, a vyrazit k vodě. Aspoň do bazénu hned u hotelu. Všimli jsme si, že hosté mají na rukou žluté kroužky s nápisem Hotel Hvar. Ty dostaneme taky až později. Koupání bylo super, jak taky jinak po celém dni v autobuse (cca 18 hodin na cestě). 

Pokoj se skládal z úzké chodbičky s velkou šatní skříní a dveřmi na WC společně s koupelnou (hezký sprchový kout) a pokojíkem s televizí a balkónem směrem k moři. Výhled ovšem zastiňovaly borovice, i tak ale bylo zjevné, že to je jen kousek. Stejně jsem většinou měla zavřené i venkovní dveře na balkon, aby mi dovnitř nesvítilo slunce a pokoj nebyl příliš rozpálený. U stropu byl větrák, který se dal ovládat jak vypínačem na stěně, tak šňůrkou, která z něj visela. Měl několik rychlostí a příjemně ovíval. Asi první den dva mi bylo v pokoji relativně teplo, ale pak už to bylo super. Žádná klimatizace nebyla potřeba. V duchu jsem ocenila, že balkon byl tak šikovně udělaný, že se nedalo z jednoho pokoje přelézt do druhého, takže jsem mohla nechat otevřené dveře, i když jsem šla pryč.

Celkově se zdál hotel velmi bezpečný (v klimatizované místnosti jsem měla všechny věci, zatímco jsem se byla koupat a i jinak jsem měla vše na pokoji – nedávala jsem si nikam nic do trezoru a na pláž s sebou peníze ani foťák nenosila… proto ji taky bohužel nemám vyfocenou).

Pokud bych měla popsat kvalitu servisu, byla jsem naprosto spokojená – hotel byl čistý, upravený, buď nový, nebo perfektně udržovaný. Úklid prováděn nenápadně (asi někdy po snídani) a dobře, doplňován toaleťák, vyměňovány ručníky, s osobními věcmi nehýbáno. Jídlo senzační, všeho dostatek, teplé, chutné, pestré, snad jen o svačině nemohu hovořit, protože kávu nepiji a koláčky kromě jednoho sežraly nenechavé Češky. No, to je snad jediný problém takové dovolené – klienti, kteří nemají soudnost a snaží se sníst vše, co je na míse, bez ohledu na to, že by si možná někdo jiný dal taky rád jeden kousek. Užívala jsem si i možnost dát si k pití na co mám právě chuť. Nakonec jsem si oblíbila kombinaci piva a limonády, tedy jakéhosi vlastnoručně vytvořeného radlera, protože pivo na mě bylo příliš hořké a limonáda pro změnu příliš sladká, případně i studená. Společně to bylo dokonalé a ne tak moc alkoholické. Také mi zachutnal místní alkohol (např. Pelinkovac nebo Travarica) naředěný perlivou vodou.

pátek 10. srpna 2018

Odjezd

Dopoledne jsem dobalila pár základních věcí a cestou na metro se nestačila divit, co všechno s sebou musím vláčet, když jedu k moři? V Praze bylo vedro k zalknutí a já si vzpomněla, jak mi Kosák kdysi říkal, že k moři mi stačí plavky. A když nad tím tak přemýšlím, dalo by se obejít i bez nich. Ale já vypadám spíš na to, že se na Hvar stěhuji.

Balení a nákup svačiny opět probíhal na poslední chvíli. Copak se nepoučím? No, aspoň část jsem si zabalila předem (už ve středu). Při zamykání domovních dveří mě polil studený pot, jestli jsem si nezapomněla pletení. Musela jsem se zasmát neodbytné myšlence: „Co bych tam bez něj dělala?!“

Ve 12:15 mám být na zastávce metra linky C (červené) Opatov. Vyrážím v deset, abych se stihla stavit kousek za Vodičkovou pro sýr z Grand Moravia (bohužel prodejna je nejspíš zrušená, nebo jsem se spletla), koupit si dvě lahve vody na pití a nějaké náplasti a desinfekční čtverečky pro případ potřeby. Uvažuji i o krému po opalování, ve Francii se hodil, ale když vidím ceny kolem dvou stovek, nemám nějak zájem. Obejdu se i bez něj.

Poprvé v životě jedu na all inclusive a jsem z toho celá zmatená – jak divné nechystat si svačiny a obědy.

Vylezu z metra a vzpomínám si, že jsme tu jednou byly s mamkou na záchodech. Aspoň vím, kam si zajít. Nevím, kam jsme odsud jeli, možná vloni do Norska? 

Kde asi tak bude stát náš autobus? Napoprvé zvolím špatnou stranu silnice, ale to je celkem standard, řekla bych. 

Kufr a batoh si dávám do autobusu mezi posledními, jelikož se všichni cpou a tlačí, ačkoliv si je řidiči ještě neodškrtli ze seznamu. Dokonce se sem snaží nacpat i paní, jejíž autobus jede až za hodinu.

Nejdřív jsem chvíli váhala, jestli jít nahoru nebo dolů v dvoupatrovém autobusu. Seshora je lepší výhled, ale dole je to bezpečnější. Autobusy nejsou dělány na to, aby se převrátily – střecha je příliš měkká a lidi nahoře to rozmačká. Nějaká taková nehoda se relativně nedávno (asi dva roky zpátky) stala a zemřelo dost lidí právě z horní části, zatímco ti dole byli myslím v pořádku. Takže jsem nakonec zvolila místečko dole. Přesvědčila mě k tomu i kombinace čtyř sedaček se stolečkem – budu tam mít místo na „bordel“.

Cesta byla skvělá. V Brně na Zvonařce si dáváme bágly do autobusu, resp. dává je tam vtipný řidič, který pohotově poznamenal, když jsem něco vyhrabávala z batohu, že to tam nemám, že to zůstalo doma. Tak jsem si rejpla, že to není zrovna moc uklidňující.

Lehkým zklamáním bylo, že mám místo na úplně poslední sedačce vzadu. Trochu z toho mám obavy, zejména kvůli hrozícímu teplu, jak si vždy všichni stěžují, že vpředu klimatizace mrazí a vzadu se lidi vaří, protože pak by mi mohlo být nevolno a braním kinedrylu (ani pro jistotu do tašky) jsem se nezabývala. 

Naštěstí to bylo úplně v pohodě. Sice tam bylo trochu míň místa na nohy, nebo se to aspoň zdálo. 

Řidič nás upozornil, že je třeba si na záchodě sedat (i muži), aby to nebylo: čelo záda čelo záda… Chodit tam vykonávat jen malou potřebu a v případě nouze si říci o zastavení. Přestávky budou dělat (asi po třech hodinách, nebo jak to říkal) a je potřeba dodržovat domluvený čas. Pokud totiž přijdeme o tři minuty později, budeme muset zpívat, ostatní nám pak zatleskají. Pokud přijdeme o čtyři minuty později, budeme muset taky zpívat, ostatní nám pak zatleskají. Pokud přijdeme o pět minut později, můžeme zpívat, jak chceme, nikdo nám už nezatleská, protože tam už nebudou. V autobuse mají k dispozici teplé nápoje i různá piva a také domácí pálenku, protože jak se říká na Moravě: „Záda, nervy, plíce, všechno léčí slivovice.“ – Trochu upravené znění, protože jsem v tu chvíli u sebe neměla notýsek.

Hned vedle seděli dva mladí kluci, tak kolem sedmnácti, a před nimi další jejich kamarád. Překvapilo mě, že je rodiče pustili samotné. Možná byli starší nebo rozumnější než vypadali. Jeden otevřel krabici plnou řízků a začal se jimi ládovat. Ten druhý poznamenal, že je divné, že si k tomu nevzal ještě bramborový salát. Odpověděl: „Já jsem chtěl, ale máma mi to nedovolila.“ 

čtvrtek 9. srpna 2018

Proč jsem chtěla na dovolenou bez dětí?

Úryvek z knihy Bosorka od Camilly Läckberg, strana 59:

„Áno. Alebo nie,“ Paula jej s úľavou podala dcérku. „Ak ešte raz začnem rečniť o nádhernej dovolenke s deťmi, pokojne ma zastreľ!“
„To bol teda nápad!“ šomrala si popod nos Johanna a pokúšala sa prebudiť spiaceho Lea.
„Strach a hrôza,“ Paula si odštipla kúsoček zlatohnedého zapečeného syra. „Všade kopa detí, dospelí poprezliekaní za plyšákov pobiehali v tej horúčave a hulákali akési bojové piesne!“
„Nenazývala by som to bojovými piesňami,“ zasmiala sa Johanna.
„No dobre, ale znelo to, akoby človeka lanárili do nejakej sekty. Keby som si to musela vypočuť ešte raz, asi by som vlastnoručne zaškrtila toho medveďa.“
„A povedz jej o čokoládovej fontáne,“ uškŕňala sa Johanna.
Paula zastonala.
„Bože, každý večer bufet, prispôsobený deťom, takže samé palacinky, fašírky, pizza a špagety. A čokoládová fontána. A k tomu nezabudnuteľný Linus, zanechal vo mne trvalý dojem. Na jeho meno sa nedá zabudn)ť, leo jeho mama celý týždeň lietala okolo neho a ziapala: Nie, to nie, Liiinus! Nie, tak nie, Liiinus! Nekop to dievčatko, Liinus! Ocinko lial do seba pivo už po raňajkách. No a posledný deň…“ (str. 59)
  1. Kde jsou děti, jsou řvoucí a neurotičtí rodiče. Někdy jsou řvoucí i děti.
  2. Kde jsou děti, je pozvolný vstup do vody. Někdy až příliš dlouho.
  3. V recenzích jsem četla, že s dětmi může být i dost špinavé moře, protože rodiče nechávají děti čůrat do vody a někde dokonce psali, že kolem plavaly bobky. (A to teda fakt nechci.)


středa 8. srpna 2018

Příprava

Na poslední chvíli jsem oběhla dvě pobočky městské knihovny v Praze a půjčila si slovníčky chorvatštiny s naivní představou, že se do nich ještě před odjezdem podívám a něčemu se přiučím. Naštěstí si něco pamatuji z dřívějších dovolených a taky mi pomáhá podobnost s češtinou a naslouchání písničkám. V oblíbených mám například Žena a ne broj, Kapetane hvala, Ako volis ovu zenu nebo Ni'ko se ne smije kao ti.

středa 1. srpna 2018

Nad horkem je těžké vyhrát, pojďme aspoň remizovat

Článek s názvem Vedro, vedro, vedro... jsem napsala už v roce 2015, tak se mi těžko vymýšlí název pro letošní článek. A taky co psát, abych se stále neopakovala. Ano, je vedro a je to děsný. Dělat s tím nemůžu nic, jenom zvykat tělo a mysl a upravit aktivity a oblečení.

Jenom připomenu, že tři články na téma ochrany proti vedru jsem publikovala již dávno:

Jak se ochladit 1,
Jak se ochladit 3.

Včera na Novinkách zveřejnili článek o tom, jak se v noci v těch vedrech lépe vyspat. Nic převratného v něm není, víceméně jsem to vše sepsala již dříve z různých zdrojů. Takže pokud máte problémy se spánkem, můžete zkusit:
  • udělat večer průvan a před okno pověsit namočené prostěradlo či ručník, abyste zchladili vzduch (k tomu bych doplnila, že nechat něco hodně vlhkého přes den v místnosti může mít opačný účinek, protože prý lépe snášíme suché horko než mokré jako v prádelně),
  • přes den nechat okna i žaluzie zavřená (v jižních zemích to tak mají taky),
  • termofor můžete naplnit studenou vodou a použít k ochlazení (tenhle tip jsem myslím neznala, ale ani si nejsem jistá, že by mi to bylo příjemné),
  • spát v lehkém pyžamu z přírodních materiálů pro lepší odvod potu (prý lepší než nazí),
  • pyžamo předtím vychladit v mrazáku (tak to ani zkoušet nechci),
  • nepřikrývat se, nebo jenom prostěradlem,
  • dát si vlažnou sprchu, otevřou se při ní póry a horkost lépe odchází, po ledové se rychle začnete zase potit (mám vyzkoušeno, že po opravdu teplé či horké sprše mi může být i zima, ale ani to mi není příjemné)... vlastně to funguje stejně i s pitím, taky se nedoporučuje ledové, ani studené,
  • neutírejte se, nechte vodu oschnout. Odpařováním se ochlazujete. (Používám šplíchátko a během dne na sebe porůznu cákám buď čistou vodu nebo s kapkou éterického oleje, vhodný je např. citronový, protože dodává energii a osvěžení.)
  • Dostatečné pití je skoro zbytečné zmiňovat (až tři litry rovnoměrně rozložit během dne, někde jsem četla, že když cítíte žízeň, měli jste se napít dřív),
  • lehké jídlo je jasné, otázka chilli a kari je diskutabilní, země, kde se toto koření jí, jsou také horké. Někde jsem slyšela, že po chilli se víc potíte a není tak zahřívací, takže nevím, asi by to chtělo hlubší zkoumání, nebo radu někoho, kdo se tím zabývá. V článku Jak se ochladit 1 se právě kořeněné jídlo doporučovalo.
  • U ventilátorů si dejte pozor na šíření prachu a pylů, lepší je zároveň s nimi používat čističku vzduchu. Prý se také může uvolňovat větší množství formaldehydu a jiných škodlivin.

Vlastní doporučení: Snižte aktivitu a stres.

Zdroj:
https://www.novinky.cz/zena/zdravi/479174-jak-si-doprat-kvalitni-spanek-o-horke-letni-noci.html