První den u moře

Když se v šest ráno v autobuse probouzím, vidím moře. JUPÍ! Kochám se a užívám si to. 

Fakt moře! Miluju ten první pohled na něj.

O něco později nás řidič upozorňuje na Trogir, nad kterým svítá. Za fotku to nestojí, ale je to nádhera.

Na Hvar pojedeme trajektem ze Splitu. Náš autobus je rozvážkový, takže nás asi osm vyhodí v přístavu u kruháku, řidič si pamatuje můj batoh, takže mi ho hned podává. Ještě nám řeknou, že na stejném místě – u autobusové zastávky nás vyzvednou po cestě zpět a už jedou odvézt hotelové hosty po pobřeží. Máme asi hodinu čas, trajekt by nám měl jet z nástupiště 16 v 8:30. Bude to taková větší loď. Delegátka si nás vyzvedne na ostrově v přístavišti. 

Split

Manželský pár, který seděl přede mnou v autobuse, jede také na Hvar. Jdeme si sednout do protější kavárny, nicméně obsluha si nás nevšímá. Tak aspoň posedíme, dojdeme si na toaletu a pak se vlečeme k trajektu. Zdá se nám, že náš je na nástupišti 17. A když nás pustí dovnitř (lístek jsme dostali v autobuse – skvělý tah pro sklerotické klienty, kteří by si ho vytiskli a nechali doma, i když já mám krásně připravenou složku… zvyk z práce kancelářské myšky) a jedeme na Hvar.

Na trajektu se usadím vevnitř, protože za ty cca dvě hoďky co poplujeme, bych se venku uvařila a možná i spálila. Vyndám si pletení – původní úmysl byl dodělat deku/osušku/ručník či jak to nazvat ještě před odjezdem, ale nějak se to nestihlo. Pak jsem si naivně myslela, že to zmáknu cestou tam a nebo na dovče. Ve výsledku jsem ji zase dovezla rozdělanou zpátky. Ale nijak to nevadilo, stejně bych ji na pláži strašně zahnojila od jehličí (a možná i smůly). A jak jsem říkala holkám na čtvrtečním pletení, kdyby nebylo zbytí, dalo by se na ní ležet i takhle – na šířku mi vyjde přesně na tělo, řekněme nějakých 40 cm. 

Připlouváme – Stari Grad

Nejvtipnější bylo, jak si mě prohlížel nějaký mladý kluk, když jsme čekali, až budeme moci vystupovat z trajektu a já se začala nudit, tak jsem si položila malý batoh k nohám, kabelku nechala přes rameno a pustila se do pletení ve stoje ve frontě. U mě nic neobvyklého, ale on to evidentně viděl poprvé. Snažil se na mě zírat nenápadně, ale jeho přítelkyně si toho stejně všimla a zamračila se na něj. Nenápadně se jí snažil ukázat, kam či spíše NA CO kouká. Mračila se pořád a nevypadala, že by ji to zajímalo. Úplně jsem jí viděla do hlavy, jak si myslí, když se zběžně otočila: „Zase zírá na nějakou ženskou.“ Ale kluk byl neúnavný, pořád na mě ukazoval (ale ne prstem, jen tak pokývnutím hlavou jako „koukni se!“). A tak se tedy koukla znovu. A přestala se mračit a zírala ještě nápadněji než ten kluk. To už se nedalo předstírat, že si jich nevšímám. Obvykle to dělám, abych je nechala se vynadívat, protože když se po lidech ohlédnu, rychle se otočí, aby to nevypadalo, že neslušně čumí, zatímco takhle si mohou dobře prohlédnout, co dělám, a ukojit svou zvědavost, případně mě oslovit, nebo jim to mohu ukázat já. Ale lepší je to až po chvilce, kdy se ujistím, že je to opravdu zajímá a ne že ke mně jen tak bezcílně zabloudili pohledem. Musela jsem se už začít usmívat, protože za chvíli se otočila i babča, která tam nejspíš byla s nimi, a koukala se taky. Snažila jsem se jim vysvětlit, že je to deka/ručník, nebo anglicky blanket, ale nejsem si jistá, jakým jazykem mluvili. Nezdálo se, že by angličtina byla jejich silnou stránkou a na Chorvaty taky nevypadali.

Po výstupu z trajektu bylo naším úkolem najít delegátku. Jak jsem si myslela, že to bude banalita, tak se ukázalo, že ne. Nikde jsem neviděla žádnou ženskou s cedulkou, zato tam stály asi tři velké autobusy a několik malých „taxíků“. Po chvilce bloumání sem tam, si nás převzal jeden Chorvat s osmimístným autem. Bylo lehce klimatizované a já začínala litovat, že pokoj mám bez klimatizace. Sice ji nenávidím, ale v tom horku… 

Na hotelu jsme šli na recepci a tam nám řekli, že si máme dát věci do klimatizované místnosti. Bylo cca deset hodin a ubytovávat se můžeme od dvou – klíče dostaneme opět na recepci. A tak jediné moudré řešení bylo sníst svačinu, které jsem si nabrala na dva dny zbytečně moc, a vyrazit k vodě. Aspoň do bazénu hned u hotelu. Všimli jsme si, že hosté mají na rukou žluté kroužky s nápisem Hotel Hvar. Ty dostaneme taky až později. Koupání bylo super, jak taky jinak po celém dni v autobuse (cca 18 hodin na cestě). 

Pokoj se skládal z úzké chodbičky s velkou šatní skříní a dveřmi na WC společně s koupelnou (hezký sprchový kout) a pokojíkem s televizí a balkónem směrem k moři. Výhled ovšem zastiňovaly borovice, i tak ale bylo zjevné, že to je jen kousek. Stejně jsem většinou měla zavřené i venkovní dveře na balkon, aby mi dovnitř nesvítilo slunce a pokoj nebyl příliš rozpálený. U stropu byl větrák, který se dal ovládat jak vypínačem na stěně, tak šňůrkou, která z něj visela. Měl několik rychlostí a příjemně ovíval. Asi první den dva mi bylo v pokoji relativně teplo, ale pak už to bylo super. Žádná klimatizace nebyla potřeba. V duchu jsem ocenila, že balkon byl tak šikovně udělaný, že se nedalo z jednoho pokoje přelézt do druhého, takže jsem mohla nechat otevřené dveře, i když jsem šla pryč.

Celkově se zdál hotel velmi bezpečný (v klimatizované místnosti jsem měla všechny věci, zatímco jsem se byla koupat a i jinak jsem měla vše na pokoji – nedávala jsem si nikam nic do trezoru a na pláž s sebou peníze ani foťák nenosila… proto ji taky bohužel nemám vyfocenou).

Pokud bych měla popsat kvalitu servisu, byla jsem naprosto spokojená – hotel byl čistý, upravený, buď nový, nebo perfektně udržovaný. Úklid prováděn nenápadně (asi někdy po snídani) a dobře, doplňován toaleťák, vyměňovány ručníky, s osobními věcmi nehýbáno. Jídlo senzační, všeho dostatek, teplé, chutné, pestré, snad jen o svačině nemohu hovořit, protože kávu nepiji a koláčky kromě jednoho sežraly nenechavé Češky. No, to je snad jediný problém takové dovolené – klienti, kteří nemají soudnost a snaží se sníst vše, co je na míse, bez ohledu na to, že by si možná někdo jiný dal taky rád jeden kousek. Užívala jsem si i možnost dát si k pití na co mám právě chuť. Nakonec jsem si oblíbila kombinaci piva a limonády, tedy jakéhosi vlastnoručně vytvořeného radlera, protože pivo na mě bylo příliš hořké a limonáda pro změnu příliš sladká, případně i studená. Společně to bylo dokonalé a ne tak moc alkoholické. Také mi zachutnal místní alkohol (např. Pelinkovac nebo Travarica) naředěný perlivou vodou.