sobota 27. ledna 2007

Jak jíst granátové jablko aneb Vynálezy z lenosti

Pravděpodobně už jste o granátovém jablku slyšeli, pokud ne, stačí se jen trošku mrknout po netu a určitě něco objevíte. Každopádně i když zjistíte, jak o takovou rostlinku pečovat, co má za plody, kde roste a kdesi cosi, sotva někde najdete nejjednodušší způsob jakým ji jíst. Dobře, přestanu se vytahovat. Jeden z možný způsobů jsem vymyslela. Jako u většiny vynálezů za to mohla lenost.

Měla jsem jít do práce a „drobet“ jsem nestíhala, žádná novinka v mém případě. A když už jsem měla pomalu odcházet, všimla jsem si, že mi na stole leží načaté ovoce. Zrníčka s dužinou se vybírají opravdu skvěle. Zacákáte všechno v okruhu snad metru a vylovíte pár zrnek. Je to docela boj.

Někde jsem slyšela, že nejvíc vynálezů vzniklo z lenosti. Když to zjednoduším a přeženu: Proč by si člověk vymýšlel auto, kdyby nebyl líný chodit pěšky? Proč by vymýšlel šicí stroj, kdyby klidně šil ručně? Proč by vymýšlel nejrůznější stroje, které za něj udělají jeho práci? Paradoxně je to právě lenost, která žene lidi vpřed a dál a nutí je objevovat a vynalézat.

Takže já jak jsem spěchala, jsem si říkala, že si z něj aspoň vymačkám šťávu a třeba se to pak bude líp dobývat. Ale co se nestalo, když granátové jablko (už trošku vyžrané) zmáčknete jako citron, začnou ona zrníčka sama vypadávat. A tak jsem získala všechen obsah místo půl hodiny (a dýl) asi za dvě minutky a opravdu si pochutnala, i když musím přiznat, že znám lepší ovoce.

čtvrtek 25. ledna 2007

Zase v tom lítám

S úsměvem na tváři a pocitem uspokojení se vracím domů. Je tak super dělat něco, co vás baví a k tomu vám to ještě skvěle jde.

O čem to mluvím? No přece o brigádě, ke které jsem se vrátila hned při první příležitosti. Vedly mě k tomu dvě věci: tak zaprvé by se hodily nějaké peníze (vymyslela jsem si totiž tak trošku nákladnější dárek) a zadruhé jsem zvědavá, jak ten nový systém vypadá a jak rychle bych se v něm naučila a jestli by mi to šlo.

Včera jsem tam byla po dlouhé době fakt poprvé. Hodně se toho za tu dobu změnilo. Nejpodstatnější změnou asi byl vývoj systému, nebo spíše přeměna na jiný, ve kterém jsem si sice něco málo už tehdy vyzkoušela, ale nemám ho ani trošku zažitej.

Takže včera… na tu první směnu jsem si dala jen 7,5 hodiny, abych to tak jako okoukla a zjistila, jak to vlastně vypadá. Na štěstí jsem se opět mohla spolehnout na super lidi, kteří tam pracují. Dostalo se mi nejen výtečného zaškolení, ale i zkoušky v praxi. Musím přiznat, že to bylo dost jiné a nejhorší bylo zkoušet používat nový systém na desetipoložkové pokladně. Kdo tento pojem aspoň trochu znáte, jistě tušíte, že to je místo, na které jdou všichni velmi spěchající a nervózní lidé, a teď si představte, že za kasou sedí něco, co se zoufale dívá kolem hned, jak se mu v rukou ocitne nějaká zelenina nebo ovoce, protože v novém systému se váží až na pokladně.

Dneska už jsem si suverénně dala desítku. Přece nejsem žádný béčko, ne? Jasně že kecám, spíš mi šlo o to, že desítka je způsob, jak si v relativně krátkém čase vydělat celkem dost peněz, navíc v desítkách běží čas rychlejc. Sotva budete pořád koukat na hodiny, když víte, že tu budete ještě aspoň pět šest hodin, zato když vám zbývá jen půl hodiny, čučíte na hodinky pořád.

Tak k tomu ovoci a zelenině. Je to vcelku jednoduchý, dokonce lehčí, než se mi původně zdálo. Celý vtip je v tom, že vše je uspořádáno do počítače. Nejprve se ovšem člověk musí rozhodnout, zda dotyčný předmět, který drží v ruce je ovoce nebo zelenina. To by ještě nebylo tak nejhorší, pokud jste se zrovna nesetkali s papájou, karambolou, liči, pomelem, nashi apod. Ještě horší ale je, že současně s tím, se musíte rozhodnout, jestli ona věc, kterou možná také vidíte poprvé v životě bude na kusy či na kila. Ne vždy je to lehké uhodnout, protože např. u okurek se to měnilo poměrně často.

Zkrátka a jednoduše, poté co šest a více hodin pořád něco vážíte a hledáte, tak pokud na to nejste zvyklí, zblbnete tak dokonale, že se hrozně divíte, že ta pitomá mrkev (která se váží), z toho kusového ovoce snad někam zmizela. Nestalo se mi to jen jednou. Občas jsem se sice trošku divila, proč není pomeranč hned za paprikou, ale nějak se to zvládlo. Zítra to snad bude lepší.

Každopádně mě práce náramně bavila. Včera sice mým prvním pocitem bylo, že mám hlavu jak balón, ale v zápětí jsem si uvědomila, že sice nový systém neznám, nicméně ručičky jsou na tuto práci poměrně zvyklé, takže mi snímání kódu šlo opravdu dobře, a když jsem svou rychlost viděla dneska, troufám si tvrdit, že bych vám při balení věcí možná dala zabrat. Správně to vyřešil jeden pán, který mě s takovým dost milým výrazem požádal, jestli bych nemohla počkat, až si to vyskládá, protože on by to prý jinak nestíhal.

Ale první super človíček mě potkal včera. Byl to trochu širší pán, který mi vysvětloval rozdíl mezi okurkou hadovkou a polní. „Vy jste hadovka a já jsem polní… taková trochu širší.“

pondělí 22. ledna 2007

Kouzlo vůně

Sedím u počítače a dívám se na název svého nového postíku. Ještě přesně nevím, co sem chci napsat… To není správně řečeno… Vím přesně, co sem chci napsat, ale nevím jak. Už se vám někdy stalo, že by vás nějaká vůně uchvátila natolik, že byste si bez ní snad ani neuměli představit svůj život?

Já vím, zní to divně i mně samotné, ale nemůžu si pomoct. Když ji cítím, všechno je jiný… stejně jako se občas stává, že mě nějaká písnička dostává tak, že mi kdykoliv spolehlivě zlepší náladu, tahle vůně na mě má taky zázračný účinek. Jenže u vůně mi to připadá divný.

Písnička je melodie, slova, zvuky, vyvolává jisté pocity, může být spojena se vzpomínkami… a hlavně vím, že nejsem jediná, kdo má svoje oblíbené písničky, které fungují jako spolehlivé zlepšováky nálady. Ale vůně?

Může se člověk zamilovat do vůně? (můžete hlasovat v anketě) Co dokáže způsobit, že si nemůžu představit, že bych ji už necítila?

Vůně je pro mě jako maličké kouzlo. Mám jednu, která má údajně povzbuzující účinky. Dlouhou dobu jsem tomu nevěřila, ale když jsem je poznala na vlastní kůži, začalo mi to být divné. Jak je možné, že když se něčím navoníte, najednou máte chuť bojovat, prát se s problémy a jindy (při použití jiné vůně) jste naopak klidní, krotcí a necháte si všechno líbit?

čtvrtek 18. ledna 2007

Jen tak 15 - Čekání

Nesnáším čekání!!! V některých případech mi to nevadí, vlastně většinou. Fronty v obchodech mě nijak nedeptaj, horší je to při čekání na rande a úplně nejhorší je to při čekání na výsledky zkoušky, u které člověk velmi velmi pochybuje. Možnost by tu byla, ale člověk si ji radši nepřipouští, protože pak by to určitě nevyšlo, a tak nezbývá než čekat a čekat a čekat a...

Na co vám vadí nejvíc čekat?

pondělí 15. ledna 2007

Náhoda je blbec

Včera jsem koukala na film. Šlo o Eragona, na kterého jsem viděla upoutávku v kině a bylo to dost zajímavé. Ale co mě fakt pobavilo, tak v něm vystupuje jeden drak. Abych byla přesná, jde o čtyřnohou dračici, která umí chrlit oheň. Je to dobré stvoření, takže opět výjimka potvrzující pravidlo.:-)

Dračí slečna se jmenuje Safira, kdybyste se o ní chtěli dozvědět něco víc, stačí se podívat na stránky. Jinak tento film vřele doporučuji pro ty, kterým se líbil Pán prstenů.

neděle 14. ledna 2007

V dračí říší

Vzpomněla jsem si, že doma máme knížku Mýty a legendy. Třeba by tam mohlo být něco o dracích, napadlo mě. Nemýlila jsem se, ale bylo toho víc, než jsem předpokládala, takže právě teď jsem se mohla podívat jen na některé základní charakteristiky a četbu příběhů musím nechat na jindy.

Tato knížka má v pohledu na draky naprosto jasno. Draci mají rádi stálou vlhkost, proto žijí tam, kde je dost vody. Není tedy divu, že se s nimi často setkáváme jako se strážci zázračných pramenů a starých opuštěných studní. Nemají rádi lidský ruch a města, také proto žijí v jeskyních nebo bažinách. Drak může člověka jedním pohledem úplně ochromit, spálit ho ohněm, který má dosah desítky metrů, nebo otrávit jedovatým dechem.

Draci mají podobu plazů, proto jsou svázáni se zemí. Ke vzdušnému světu patří proto, že mají i křídla. Lze je proto charakterizovat jako plazy vybavené prackami, křídly a často i šupinami. Často navíc mívají rohy. Bývají nazelenalí nebo šedí stejně jako plazi, ale najdou se i výjimky – červení, bílí i pestrobarevní. Příslušnost k pozemským nebo podzemním mocnostem dokazuje schopnost, kterou většina z nich má, chrlit oheň. Všichni jsou mocní, ale nemusí být nutně nepřátelští k člověku.

Knížka rozděluje draky na:

- východní – často spí, méně zlovolný, pije jen vodu nebo alkohol
- západní – nejnebezpečnější, hlídá poklady, protože nikdy nespí

Boj s drakem svádí osamocení hrdinové, aby osvobodili své město, získali poklad, nebo někoho zachránili. To mi připomíná Shreka, který je také ukázkovým příkladem hodného draka (dokonce dračice).
Pokud vás moje povídání o dracích zaujalo, zvu vás na návštěvu na svůj druhý (méně používaný) bloček.

Utíkám

Také se vám občas stává, že se pilně učíte nebo na něco důležitého soustředíte a najednou se vám v hlavě naprosto nelogicky objeví myšlenka na něco zcela jiného? Jednou jsem kdesi četla, že tím si mozek ulevuje a odpočívá, protože by se přepracoval, kdyby se člověk dokázal soustředit přesně tak jak chce. Nevím už přesně, kolikrát si takhle hodí pauzu, ale myslím, že to snad bylo po každé čtvrthodince. Kdybyste o tom někdo něco věděl, klidně se pochlubte:).

Já si tak dneska sedím, čtu si o EU, ohromně mě to „baví“ a najednou blik a jen tak úplně z ničeho nic si vybavím, jak jsme včera na louce tancovali valčík. Neodolám, trošičku si popřemýšlím nad včerejškem a pak mi dojde, že moje koncentrace je už zase v trapu. Ach jo, neznám nic horšího, než když se vám fakt daří učit a něco vás pořád rozptyluje. Ale co můžu udělat s myšlenkama nebo krásnýma vzpomínkama?

A zrovna bych se docela ráda pořádně učila, bude to totiž fakt těžkej testík a bylo by moc super, udělat to napoprvý a pak mít pokoj. Mám totiž už takové menší plány jak naložit s volným časem (mimo jiné třeba i víc psát).

čtvrtek 11. ledna 2007

Drak

Včera jsem si půjčila časopis Epocha a abych nemusela řešit vlastní myšlenky, které po zkoušce nebyly zrovna nic moc, začetla jsem se do článku, který jsem tam našla. Týkal se draků. Zaujalo mě to natolik, že jsem jednoho chtěla dát do pohádky, kterou právě píši, ale pak jsem si říkala, že se tam nehodí, tak jsem si pro něj vytvořila speciální postík.

Draci mě mimo jiné zaujali i proto, že v článku padla zmínka o Eposu o Gilgamešovi, ve kterém se také jeden drak objevil. A právě o tomto eposu jsem nedávno slyšela, takže mě velmi zaujaly podrobnosti.

O dracích toho moc nevím, protože jsem se o ně nikdy nijak zvlášť nezajímala, ale po včerejšku moje zvědavost vzrostla. Nejprve bych se vás chtěla zeptat, jak si myslíte, že takový drak vypadá? Jen tak, aniž byste si četli nejrůznější popisy…

Jen tak 14 - Už mě to pěkně štve

Musím se přiznat, že teď jsem trošku naštvaná. Tyto stránky se načítají neuvěřitelně dlouho a navíc se mi tu obvykle rozhodí řádkování. Udělám si volný řádek a jednou to vyjde a podruhý se počítač (nebo kdo) rozhodne, že takhle se mu to nelíbí a splácá všechen text do sebe. :(
Tak to by bylo z mého brblání všechno.:) Už mě to nebaví. Na co si kazit den takovýma blbostma. Když si tedy občas všimnete, že to tu mám trošku "blbé", můžete přimhouřit očíčko?

Jen tak 13 - Plesík

Chystám se na jeden ples. Asi ho trošku přeceňuji, i když je to maturiťák jedné velmi blízké osoby. Bude se konat až za 11 dní a já jsem už teď celá nervózní, co si na sebe obleču, jak se učešu a co všechno chci za večer stihnout. Samotnou by mě zajímalo, proč takhle blbnu. Copak jsem takhle vyváděla i před vlastním plesem? (jestli to někdo víte, tak mi to napište, protože já už si to vážně nepamatuju)

Slečna, které se tento maturitní ples týká, je mojí málem nejlepší kamarádkou. Zjistila jsem, jak moc pro mě znamená, když se bála, že nesežene žádné šaty v přijatelné ceně a já jí jen s malými rozpaky nabídla, že jí ty šaty zaplatím. Možná vám na tom nepřipadá nic divného, ale já se snažím moc neutrácet, protože moje příjmy jsou spíše nahodilé (př. brigáda v Tescu), takže potom každá tisícovka je pro mě obrovskou sumou.

Jenže ples… sama vím, jak moc mi na něm záleželo a teď… najednou mám pocit, že i když nebudu ten, na koho budou pršet mince, budu svým způsobem taky maturantka. Asi jako každá slečna si přeji být královnou večera, okouzlovat, ohromovat svým půvabem… ale hlavně tancovat. Tenhle ples by totiž s velkou pravděpodobností mohl být za tuhle zimu první a poslední, takže si jej chci náležitě užít.

I kdybych měla možnost pořádně si zatancovat ještě na jiném plese, než na tomhle, asi to nebude ono, protože jestli jsem se nespletla, budu tu mít převážnou většinu přátel a to hlavně těch, se kterými jsem zvyklá chodit tancovat, takže „núďo“ snad nehrozí. To snad tam dávám spíš jen proto, abych to nezakřikla.:-)

Vás znám

Už to zase bude nějakou dobu, kdy jsem něco napsala. Snažím se trošičku makat i na jiných věcech. Ale dneska jsem byla svědkem zajímavého „rozhovoru“. Dvě starší paní si trošku víc nahlas, což jim nemám za zlé, jen vysvětluji, že neposlouchám cizí hovory, povídaly. Jedna z nich pak pronesla: „Vás znám ze hřbitova. Máte hrob naproti mně.“

úterý 9. ledna 2007

Moji dva bráškové

Bylo to někdy začátkem ledna, vězela jsem ve spárech smutné nálady. Dostala mě z toho jedna esemeska. Paradox, když za ni taky jedna mohla, ne? Šlo o to, že mě postrádaj moji dva bráškové. Nejsou to skutečný sourozenci, ale těsně před Vánoci jsem si uvědomila, že je tak beru. A oni mě nejspíš taky považují za sestřičku.

Je to nejhezčí přátelství, jaké znám. Když se mě občas někdo ptá, jestli jich nemám plný zuby, odpovídám většinou s úsměvem, že někdy jo, ale u nás je běžné, že pro sebe děláme první poslední.

Naše skvělý přátelství bylo důvodem, proč jsem byla tak trochu zklamaná, když jsem se dozvěděla, že kámoška půjde na půlnoční někam jinam. Trošku jsem si totiž zvykla na přátele, kteří jsou v těch nejhezčích chvílích se mnou, a beru všechno drobet jinak.

Je to zvláštní, jak málo stačí… jediná zprávička neobsahující nic moc zvláštního a přitom… usmívám se, září mi oči a už se na ně těším.

Pořád přemýšlím, jak to napsat a stále nenacházím ta správná slova. Vloni (teď už je to předloni) mi dali dárek – čokoládu, kterou jsem si zamilovala. Letos se nejspíš rozhodli ještě umocnit moje překvapení.

Šli na to fikaně. Když jsem maličko tušila, o jaký dárek by mohlo jít, začali mi tvrdit, že to bude něco velkého a že se na ně budu zlobit. Moje fantazie vytvořila seznam věcí, které bych si nemohla odvézt domů, ale že to bude něco maličkého mě nenapadlo. Byl to jen trik, jak mě přivést na falešnou stopu. Vyšlo to, jako obvykle :-)), vždycky jim uvěřím, když mi kecaj. Jsou strašný! Přesně tak strašný, že je člověk musí mít rád. :-)

Na vánoční besídku jsem přišla trošku později, protože jsem ještě měla něco domluveného předtím. Posadili mě na postel, radši, a řekli, že prvně si dárek musím rozbalit já. Znervózňovalo mě, jak se na mě všichni dívali. Z balíčku jsem nejprve vytáhla čokoládu, o které mi vyprávěli, že je moc dobrá a že ji koupí přítelkyním. Nečekala jsem, že bych taky jednu mohla dostat, takže už tenhle dárek mě dostal a já trošku zmateně koukala z jednoho na druhého. Kočičí tlapičky a obrhrneček se mi taky hrozně moc líbily, hlavně ten hrneček, protože už delší dobu jsem přemýšlela o tom, že si něco podobného pořídím. Ale trochu mě zmátlo, proč bych se kvůli tomuhle měla zlobit.

Abych řekla pravdu, asi bych se nikdy na nikoho nezlobila za žádnej dárek. Jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej. Ale já to beru i trochu jinak: je přece strašně milý, že si někdo dal tu práci, aby vám vybral dárek, ne? A to, že se trochu netrefil, se dá lehce odpustit. Mně prostě udělá radost jakýkoliv dárek.

Na spodku tašky jsem zahlédla něco červeného. S roztřesenýma rukama jsem vylovila igelitku, kterou byl přikrytý zbytek dárku. Tím jsem klukům zkazila tu radost, kdy by se mě mohli zeptat, jestli tam náhodou není ještě něco. Za to se omlouvám. :-) Nevěděla jsem, že to nemám najít. :-)

Vytáhla jsem krabičku a v ní bylo pero s názvem Parker. To mě přimrazilo k posteli. Ruce se mi třásly, jako bych v nich držela alespoň diamant. Nakonec mi někdo musel pomoct. Teď mi připadá trochu směšné, jak jsem z toho byla celá pryč, ale když si vzpomenu na to, jak dlouho jsem po něm toužila. Popravdě se mi ruce třesou málem i teď, když ho v nich držím.

Když jsem byla na brigádě, uvažovala jsem, že za peníze, které mi zbydou, si koupím právě tohle pero. Je na něj totiž doživotní záruka a píše krásně tence, takže se s ním člověk nemusí rozloučit poté, co si na něj zvykne a oblíbí si ho. Maličkou nevýhodou je to, že se do něj musí kupovat speciální inkoust. Ale to by nebyli oni dva, kdyby na to nemysleli. Pár bombiček mi koupili do zásoby.

Nebrečela jsem dojetím, ale moc mi k tomu nechybělo. Chvilku jsem byla poměrně legrační, protože se mi třásly ruce a nebyla jsem schopná slov. A pak… pak už byla oslava vcelku normální.

čtvrtek 4. ledna 2007

Osvědčený recept na smutek

Říká se, že se člověk mimo jiné učí metodou pokusů a omylů. Někde jsem k tomu slyšela, že když něco vyjde, automaticky to pak ten člověk používá taky. Mohla bych tu vyjmenovat hned několik příkladů, ale kvůli tomu jsem tenhle článek psát nezačala.

Jednou, když mi bylo hodně smutno, utekla jsem ke knížce. A teď, i když si to ani neuvědomuji, dělám to podvědomě pokaždé, když se necítím dobře. A světe div se, pomáhá to! Tentokrát, konkrétně na Silvestra, jsem po ruce neměla žádnou knížku, protože jsem si zalezla do pokoje, abych se mohla v klidu učit. Ale když se vám do mysli vkrádají nejrůznější myšlenky, stejně se nic nenaučíte a rozečítat novou knížku by nepomohlo, protože se stejně za chvilku okřiknete, že byste se raději měli učit a vrátíte se ke studiu.

Jediné, co by se dalo číst a mohlo odvést mou pozornost, byl deníček. Dneska jsem se do něj začetla už poněkolikáté a nestačila jsem se divit. Tenhle je svým způsobem dost zvláštní, vlastně to ani není deníček jako takový. Je to pociťáček. Děj byste v něm hledali hodně dlouho a moc byste ho ani nenašli. Tohle je moje tajné místečko na vylévání pocitů, myšlenek a nápadů. Někdy, když je mi smutno, si do něj napíši, co mě trápí a jindy se naopak pustím do čtení toho, co mě kdy mrzelo a utěšuji se tím, že nyní už je přece všechno úplně jinak, a tak snad i dnešní smutky přejdou a časem si budu moci říct: To už je dávno!

Z toho, co jsem si přečetla, mě nejvíc zaujala příhoda, jak jsem málem vypadla z vlaku a jak jsem si šla říct o autogram. Jedna je krásným protikladem té druhé. Jde o historky, na které by člověk normálně zapomněl, ale tím, že o nich přemýšlel a někam si to napsal, si je bude pamatovat dlouhou dobu.

Ještě dnes mi mírně běhá mráz po zádech, když si vzpomenu, jak se mi taška, kterou jsem měla přehozenou přes rameno, zachytla o dveře vlaku, kterému jsem stála teprve na schůdcích a on se rozjížděl. Ten strach, kdy mě málem převážila a já bych vypadla z vlaku, mi připomíná ironický úsměv, kterým jsem reagovala na starosti typu: Dobře dojeď. Co by se mi mohlo stát, vždyť jedu jen vlakem, vysmívala jsem se tenkrát.

Naopak shánění autogramu je velice úsměvnou historkou, kdy jsem nejprve musela anglicky poprosit o papír a pak ještě o tužku. Doteď se cítím malinko polichocená, když kvůli mně sháněla jedna kapela tužku a pokud se nepletu, jeden zpěvák si ji dokonce došel koupit. Byl to trapas, to připouštím, ale ta ochota byla fantastická.

Když teď uvažuji nad pociťáčkem, mrzí mě, že jsem si ještě pořád nenašla čas, porovnat sklony písma ve chvílích, kdy jsem šťastná a kdy smutná. Údajně by se obě písma měla velmi lišit a to nejen sklonem. Ale jak říkám, zatím bohužel vůbec nebyl čas to porovnat.

Jak jsem se měla (p)o vánočních prázdninách

Slíbila jsem, že vám něco napíšu, ale teď nevím, o čem bych měla psát, aby vás to zajímalo. Za tyhle prázdniny se stalo dost věcí, které mě zaujaly a ráda bych o nich napsala.

Na Štědrý večer, jak jste mohli očekávat, pokud si občas prohlížíte (a čtete) můj bloček, jsem zavítala do kostela na půlnoční mši. Jsem ráda, že byla opravdu o půlnoci. Kdysi prý totiž bývala v deset a kupodivu to tak ještě v některých městech je. Sešla jsem se tam s kamarádkou a pořádně si to užila. Asi nevíte, co tím myslím. Těžko se to vysvětluje, ale mám prostě ráda tu vánoční atmosféru v kostele, zajímá mě, co farář řekne nového, a taky si moc ráda zazpívám s ostatními. Navíc další super věc je, že se tam potkávám s kamarádkou a můžu jí popřát všechno nej.
Hned v pondělí po Štědrém dni jsme si udělali menší šachový turnaj. Ale protože účast byla dost ubohá, hráli jsme nakonec dosazováka. Což je taková naše menší úprava šachů, kdy se hraje po dvojicích a to, co můj spoluhráč vyhodí, si můžu kdykoliv kamkoliv na šachovnici nasadit. Byla to legrace, bavilo mě to. Jen jsem byla trošku unavená, protože jsem po tom včerejšku šla spát asi až kolem druhé.
Jednou z největších atrakcí byl úterní ples. Vyrazili jsme tam skoro samý holky a těšily jsme se, jak si spolu zatancujem. Sice to byla kapela, kterou jsem vůbec neznala, ale to nevadilo. Řídila jsem se svou obvyklou taktikou – tancovat se dá na všechno. Ukázalo se, že hrají převážně polku a sem tam taky valčík. Polku mám ráda a jak se později ukázalo, tak víc než jsem si myslela.:-)
Prvních pár tanečků jsem tancovala s holkama. Už v této části se nám povedl takový menší trapásek: neshody o tom, zda je to polka nebo valčík jsme vyřešily tak, že mi kámoška lehce připomněla kroky valčíku. Asi v půlce písničky jsme si všimly, že ostatní křepčí polku. No co, stane se. Mně by to ani tak nevadilo, tak jsme si zatancovali něco trochu jinýho, ale jedním z členů kapely byl kámošky učitel hudebky. Snad si ničeho nevšiml.
Když jsem se chystala na polku s osůbkou, kterou mám na tenhle tanec nejradši, protože jsme fantasticky sehrané, nacpali se k nám nějací dva mladí kluci, jestli smí prosit. Nemusíme být sehrané ve všem, a tak jsme každá odpověděla něco jiného, přiznám se, že jsem to byla já, kdo řekl ne. Abychom předešly trapasu, jsem pak raději také souhlasila.
Později jsem se dozvěděla, že oba kluci vyrazili směrem ke mně, což by mě potěšilo, kdyby jejich taneční schopnosti nebyly… zajímavé. Ne, že by neuměli tancovat, to bych přeháněla, ale na to, že měli krátce po tanečních, jak se svěřili, to byly dost prapodivné kroky. Přiznávám, že mi celkem dělalo problémy se s nimi sehrát, protože chvilku šli (podle mě) normálně a pak najednou změnili krok v něco nedefinovatelného. Navíc, když se na vás někdo lepí, taky to není úplně nejlepší. Nicméně za večer jsem měla možnost poznat ještě horšího tanečníka. V jeho případě by se ten tanec ještě jakžtakž dal tolerovat, kdyby z něj netáhlo jak z nejhorší hospody a nebyl mi už od prvního pohledu nesympatickej.
Teď si asi myslíte, že jsem dost vybíravá. Možná jo, ale s jedním klukem jsem tancovala skoro celý večer a bylo to moc fajn. Ne, že by byl nějaký úžasný tanečník, ale byl milej, představil se a dokonce jsme si i měli o čem povídat. Samozřejmě že to taky mělo háček. Zkuste hádat jaký, když mě tam viděl se samýma holkama?
Nakonec byl celkový dojem z plesu fantastický. Pokecaly jsme, zatancovaly si… zkrátka paráda. Jen jsem měla strach o holky, kterým nebylo úplně nejlíp.
Ve středu jsme šli skoro všichni, kdo jsme byli na plese, do kina na V tom domě straší. Byla to dětská animovaná pohádka a mně po jejím shlédnutí nezbývá než souhlasit s propracovaností grafiky, ale líbil se mi i děj a pointa. Byla to netradiční a na můj vkus docela strašidelná pohádka.

středa 3. ledna 2007

Svátky ve znamení romantických komedií a pohádek aneb Pohled do mého filmíčku

Nevím tedy jak vy, ale já svátky z velké části trávila u televize. Vždycky když jsem měla televizi přímo pod nosem, připadalo mi to jako nejhorší možná varianta, nemyslete si ale, že teď mi to připadá jako ideál. :-) Ale ráda se sem tam podívám na nějaký pěkný filmík, u kterého se zasměji nebo pobrečím.
O těchto svátcích, a to je teprve 27., když toto píši, jsem toho stihla nějak moc. Začínají se mi plést názvy i děj. Ale to nevadí, podívám se do televizního programu a udělám si v tom jasno. Zajímalo by mě , jestli jste se o Vánocích dívali na televizi také víc než jindy.

Jednou z pohádek, kterou jsem viděla, byla Poslední kouzlo. Osobně ji považuji za docela dobrou pohádku, i když znám i lepší. Ale tohle moje tvrzení nesmíte brát tak úplně vážně, protože jen málokterá pohádka se mi nelíbí. Nejvíce se mi líbil pár čarodějů starý kolem sto dvaceti let. Neustále se totiž hádají a dělají legraci. Hlavní hrdinové, princezna Liduška a princ Vranko, jsou milovníky poštovních holubů a díky nim se znají, aniž by věděli, kdo je ten druhý. Nápad je to zajímavý, ale oba hrdinové mi svým způsobem připadají sobečtí a „takoví divní“. Pohádka mě navíc zaujala tím, že je v podstatě československá, protože princezna a čaroděj Češi, zatímco princ a bosorka jsou Slováci. Použití slovenských slov dělá pohádku zajímavější a myslím, že ani děti nebudou mít s pochopením jejich významu problém. Někde je to pro jistotu i přeloženo, např. když bosorka Boska kýchne a řekne, že má nádchu a čaroděj Čaro se jí zeptá: „Co??!“ Vysvětlí, že z toho věčného průvanu má rýmu. Chytře udělané. Nemalým překvapením pro mě je, že princeznu, která mi připadala povědomá, hrála Lucka Vondráčková. To tedy koukám. 

Další pohádkou, kterou jsem si nemohla nechat ujít, bylo 102 dalmatinů. První díl asi znáte všichni, já si ho pamatuji dokonce v několika verzích, protože už ho znám opravdu dlouho. Cruella De Vil, která toužila po kožíšku z dalmatinů, byla uvězněna a nyní je všude klid. Ale ten nemá trvat dlouho. Cruella je totiž pro dobré chování a výrazné polepšení díky pokusům Pavlova propuštěna. Ne všichni jí ovšem věří, že se polepšila.

Pohádku O malíři Adamovi jsem bohužel neviděla celou, a tak je těžko soudit. Zato Dobu ledovou zná asi každý. Viděla jsem ji už dávno, ale kvůli veverce jsem se na ni s chutí podívala znovu. :-) Je to totiž má oblíbená kreslená pohádková postavička. Ale abych řekla pravdu, tak druhý díl považuji za lepší. Zpět k prvnímu dílu. Manny, Sic a Diego jsou velmi zajímavá trojka, sice jde o animovaný film, ale dát do skupiny mamuta, lenochoda a šavlozubého tygra je opravdu zajímavý nápad, nicméně rozhodně není špatný, protože jak je vidět v tomto filmu, jsou spolu docela sehraní. Při prohlížení televizního programu se dovídám, že šavlozubá veverka, údajně okouzlující každého, kdo s ní přijde do styku (tomu bych i věřila), se jmenuje Scrat. No tedy, věděli jste to?

Klasickou a mou oblíbenou pohádkou je Byl jednou jeden král. Možná tuhle pohádku znáte pod názvem Sůl nad zlato, alespoň já si ji tak z dětství pamatuji. Mám ráda ty scénky, kdy král všem tvrdí, že není problém vařit bez soli, to přece jen ten šmrdla kuchař neumí. A pak se svým rádcem přidávají do těsta vajíčka se skořápkami, aby to křupalo. Ještě jsem si oblíbila část, kdy si král povídá sám se sebou: „Chce se mi spát. Co se mi chce? Spát! Komu se chce spát? Mně. Spát se mi co? Chce.“ Jenom se musím přiznat, že si tím pořadím nejsem úplně jistá.

Další klasikou, kterou jsem o svátcích nemohla vynechat, je Pyšná princezna. Sice je to černobílá pohádka, což mě trochu odpuzuje, ale když jsem si přečetla o souvislostech, které mě nikdy nenapadly, musela jsem si ověřit, že to tam skutečně je. Jde o první poválečnou pohádku, v kinech byla už v roce 1983, takže byla „mírně“ cenzurována. Nejprve byla zakázána kouzla a čáry. A skutečně, jediné, co se v pohádce liší od skutečnosti je zpívající květina. Další zádrhel způsobil král Miroslav, protože představitel poražené feudální třídy nemůže být kladným hrdinou, a tak se stal zahradníkem a navíc učinil pracovnicí i princeznu Krasomilu. Království musela být zobrazena kontrastně: u nás je lid šťastný a za hranicemi se nesmí ani zpívat. Další poznámkou, která mě zaujala, je, že se ve filmu vůbec nestřílí, ani nebojuje. Trochu nezvyk na dnešní dobu, nemyslíte? Vtipné mi připadalo to, že král z trůnu nedosáhl na zem, čehož bych si asi za normálních okolností nevšimla.

Novou pohádkou, na kterou jsem se podívala, bylo Tajemství Lesní země. Docela se mi líbila, ale až příliš připomínala pohádku, kdy je panovníkovi za nějakou službu uloženo přinést to, co doma najde. V té je to nově narozené dítě, zde to měla být jeho dcera. Celkově se mi sice pohádka líbila, ale většina předešlých mě zaujala víc.

A teď bych se zaměřila na komedie:
Rabín, kněz a krásná blondýna – tak z tohoto filmu jsem viděla jen začátek, ale i tak mě zaujal. Věděla jsem, že nebudu mít možnost vidět ho celý, proto jsem si ho nahrála a už se těším, až ho dokoukám. Jsem totiž šíleně zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. Jen si představte ten problém: dva kluci mají kámošku, ta se odstěhuje, ale za několik let se vrátí krásná jako žádná jiná žena, oba se do ní zamilují...

Stalo se o Vánocích je takový normální, neurčitý a nelákavý název. Ale ukázky svědčily o tom, že to bude zajímavé. Toho, že jsem se na to podívala, opravdu nelituji. Jde o vyprávění o dvou zlodějkách, jedna je malá a jedna velká a jsou sehrané líp jak fotbalisti. Jenže jednou je chytí mladý securiťák a z toho plynou problémy. Ale možná víc pro něj, než pro ty ostatní. Má si je totiž nechat u sebe přes Vánoce.