Zase v tom lítám

S úsměvem na tváři a pocitem uspokojení se vracím domů. Je tak super dělat něco, co vás baví a k tomu vám to ještě skvěle jde.

O čem to mluvím? No přece o brigádě, ke které jsem se vrátila hned při první příležitosti. Vedly mě k tomu dvě věci: tak zaprvé by se hodily nějaké peníze (vymyslela jsem si totiž tak trošku nákladnější dárek) a zadruhé jsem zvědavá, jak ten nový systém vypadá a jak rychle bych se v něm naučila a jestli by mi to šlo.

Včera jsem tam byla po dlouhé době fakt poprvé. Hodně se toho za tu dobu změnilo. Nejpodstatnější změnou asi byl vývoj systému, nebo spíše přeměna na jiný, ve kterém jsem si sice něco málo už tehdy vyzkoušela, ale nemám ho ani trošku zažitej.

Takže včera… na tu první směnu jsem si dala jen 7,5 hodiny, abych to tak jako okoukla a zjistila, jak to vlastně vypadá. Na štěstí jsem se opět mohla spolehnout na super lidi, kteří tam pracují. Dostalo se mi nejen výtečného zaškolení, ale i zkoušky v praxi. Musím přiznat, že to bylo dost jiné a nejhorší bylo zkoušet používat nový systém na desetipoložkové pokladně. Kdo tento pojem aspoň trochu znáte, jistě tušíte, že to je místo, na které jdou všichni velmi spěchající a nervózní lidé, a teď si představte, že za kasou sedí něco, co se zoufale dívá kolem hned, jak se mu v rukou ocitne nějaká zelenina nebo ovoce, protože v novém systému se váží až na pokladně.

Dneska už jsem si suverénně dala desítku. Přece nejsem žádný béčko, ne? Jasně že kecám, spíš mi šlo o to, že desítka je způsob, jak si v relativně krátkém čase vydělat celkem dost peněz, navíc v desítkách běží čas rychlejc. Sotva budete pořád koukat na hodiny, když víte, že tu budete ještě aspoň pět šest hodin, zato když vám zbývá jen půl hodiny, čučíte na hodinky pořád.

Tak k tomu ovoci a zelenině. Je to vcelku jednoduchý, dokonce lehčí, než se mi původně zdálo. Celý vtip je v tom, že vše je uspořádáno do počítače. Nejprve se ovšem člověk musí rozhodnout, zda dotyčný předmět, který drží v ruce je ovoce nebo zelenina. To by ještě nebylo tak nejhorší, pokud jste se zrovna nesetkali s papájou, karambolou, liči, pomelem, nashi apod. Ještě horší ale je, že současně s tím, se musíte rozhodnout, jestli ona věc, kterou možná také vidíte poprvé v životě bude na kusy či na kila. Ne vždy je to lehké uhodnout, protože např. u okurek se to měnilo poměrně často.

Zkrátka a jednoduše, poté co šest a více hodin pořád něco vážíte a hledáte, tak pokud na to nejste zvyklí, zblbnete tak dokonale, že se hrozně divíte, že ta pitomá mrkev (která se váží), z toho kusového ovoce snad někam zmizela. Nestalo se mi to jen jednou. Občas jsem se sice trošku divila, proč není pomeranč hned za paprikou, ale nějak se to zvládlo. Zítra to snad bude lepší.

Každopádně mě práce náramně bavila. Včera sice mým prvním pocitem bylo, že mám hlavu jak balón, ale v zápětí jsem si uvědomila, že sice nový systém neznám, nicméně ručičky jsou na tuto práci poměrně zvyklé, takže mi snímání kódu šlo opravdu dobře, a když jsem svou rychlost viděla dneska, troufám si tvrdit, že bych vám při balení věcí možná dala zabrat. Správně to vyřešil jeden pán, který mě s takovým dost milým výrazem požádal, jestli bych nemohla počkat, až si to vyskládá, protože on by to prý jinak nestíhal.

Ale první super človíček mě potkal včera. Byl to trochu širší pán, který mi vysvětloval rozdíl mezi okurkou hadovkou a polní. „Vy jste hadovka a já jsem polní… taková trochu širší.“