Jak jsem se měla (p)o vánočních prázdninách

Slíbila jsem, že vám něco napíšu, ale teď nevím, o čem bych měla psát, aby vás to zajímalo. Za tyhle prázdniny se stalo dost věcí, které mě zaujaly a ráda bych o nich napsala.

Na Štědrý večer, jak jste mohli očekávat, pokud si občas prohlížíte (a čtete) můj bloček, jsem zavítala do kostela na půlnoční mši. Jsem ráda, že byla opravdu o půlnoci. Kdysi prý totiž bývala v deset a kupodivu to tak ještě v některých městech je. Sešla jsem se tam s kamarádkou a pořádně si to užila. Asi nevíte, co tím myslím. Těžko se to vysvětluje, ale mám prostě ráda tu vánoční atmosféru v kostele, zajímá mě, co farář řekne nového, a taky si moc ráda zazpívám s ostatními. Navíc další super věc je, že se tam potkávám s kamarádkou a můžu jí popřát všechno nej.

Hned v pondělí po Štědrém dni jsme si udělali menší šachový turnaj. Ale protože účast byla dost ubohá, hráli jsme nakonec dosazováka. Což je taková naše menší úprava šachů, kdy se hraje po dvojicích a to, co můj spoluhráč vyhodí, si můžu kdykoliv kamkoliv na šachovnici nasadit. Byla to legrace, bavilo mě to. Jen jsem byla trošku unavená, protože jsem po tom včerejšku šla spát asi až kolem druhé.

Jednou z největších atrakcí byl úterní ples. Vyrazili jsme tam skoro samý holky a těšily jsme se, jak si spolu zatancujem. Sice to byla kapela, kterou jsem vůbec neznala, ale to nevadilo. Řídila jsem se svou obvyklou taktikou – tancovat se dá na všechno. Ukázalo se, že hrají převážně polku a sem tam taky valčík. Polku mám ráda a jak se později ukázalo, tak víc než jsem si myslela.:-)

Prvních pár tanečků jsem tancovala s holkama. Už v této části se nám povedl takový menší trapásek: neshody o tom, zda je to polka nebo valčík jsme vyřešily tak, že mi kámoška lehce připomněla kroky valčíku. Asi v půlce písničky jsme si všimly, že ostatní křepčí polku. No co, stane se. Mně by to ani tak nevadilo, tak jsme si zatancovali něco trochu jinýho, ale jedním z členů kapely byl kámošky učitel hudebky. Snad si ničeho nevšiml.

Když jsem se chystala na polku s osůbkou, kterou mám na tenhle tanec nejradši, protože jsme fantasticky sehrané, nacpali se k nám nějací dva mladí kluci, jestli smí prosit. Nemusíme být sehrané ve všem, a tak jsme každá odpověděla něco jiného, přiznám se, že jsem to byla já, kdo řekl ne. Abychom předešly trapasu, jsem pak raději také souhlasila.

Později jsem se dozvěděla, že oba kluci vyrazili směrem ke mně, což by mě potěšilo, kdyby jejich taneční schopnosti nebyly… zajímavé. Ne, že by neuměli tancovat, to bych přeháněla, ale na to, že měli krátce po tanečních, jak se svěřili, to byly dost prapodivné kroky. Přiznávám, že mi celkem dělalo problémy se s nimi sehrát, protože chvilku šli (podle mě) normálně a pak najednou změnili krok v něco nedefinovatelného. Navíc, když se na vás někdo lepí, taky to není úplně nejlepší. Nicméně za večer jsem měla možnost poznat ještě horšího tanečníka. V jeho případě by se ten tanec ještě jakžtakž dal tolerovat, kdyby z něj netáhlo jak z nejhorší hospody a nebyl mi už od prvního pohledu nesympatickej.

Teď si asi myslíte, že jsem dost vybíravá. Možná jo, ale s jedním klukem jsem tancovala skoro celý večer a bylo to moc fajn. Ne, že by byl nějaký úžasný tanečník, ale byl milej, představil se a dokonce jsme si i měli o čem povídat. Samozřejmě že to taky mělo háček. Zkuste hádat jaký, když mě tam viděl se samýma holkama?

Nakonec byl celkový dojem z plesu fantastický. Pokecaly jsme, zatancovaly si… zkrátka paráda. Jen jsem měla strach o holky, kterým nebylo úplně nejlíp.

Ve středu jsme šli skoro všichni, kdo jsme byli na plese, do kina na V tom domě straší. Byla to dětská animovaná pohádka a mně po jejím shlédnutí nezbývá než souhlasit s propracovaností grafiky, ale líbil se mi i děj a pointa. Byla to netradiční a na můj vkus docela strašidelná pohádka.