sobota 18. prosince 2010

Pobyt ve tmě

Pobyt ve tmě se nabízí například na stránkách www.dobratma.cz. Protože jsem „ve tmě“ nebyla, pokusím se vám přiblížit o co jde z různých článků, které jsem si našla.

A. Jak to probíhá?
Můžete bydlet v chatce, kde jste zcela sami, všechno děláte po tmě. „V chatce nelze používat cokoliv co vydává světlo, například mobily nebo jiné technické vymoženosti dnešní doby, které mají displej či světelnou kontrolku.“ Kromě krátkých návštěv správce, který přichází jednou denně v době oběda vůbec nekomunikujete s vnějším světem. V jedné z nabídek máte k dispozici dvě místnosti, přičemž jedna slouží jako obytná a druhá jako předsíň. V obytné části je postel a dostatečný prostor na podlaze, abyste si mohli zacvičit nebo spontánně zatančit. Dále elektrická kamínka, karimatka na cvičení a CD přehrávač. V předsíňce suchý záchod, bidet, umyvadlo a sprchový kout.

Na začátek by vám měl stačit týdenní pobyt, maximální délka pobytu je sedm týdnů. Pobyt můžete ukončit kdykoliv budete chtít.

Pokud byste chtěli takový pobyt vyzkoušet, měli byste si vzít pohodlné oblečení, ručník a v zimě přezůvky či teplé ponožky.

Jídlo je vám k dispozici přímo v chatce. Konkrétně v té u Frýdku-Místku dostanete následující:

-    snídaně a svačina: jablka a čerstvě pražené müsli,
-    oběd a večeři (přinese správce chatky): dvě porce vařeného vegetariánského jídla.

„Jíst potmě je úžasný zážitek. Chuť potravin je zvýrazněna tím, že do poslední chvíle člověk neví přesné složení následujícího sousta, a protože je dostatek času na chuťový průzkum, stává se i velmi prosté jídlo nevídanou slavností.“

B. Co vám to má přinést
Tento zážitek by vám měl pomoci ponořit se do vlastního vnitřního světa, najít nový způsob vnímání, poznat lépe sama sebe.

„Ve fyzické tmě náš mozek nedostává obvyklý přísun zrakových podnětů. Pokud se pro pobyt ve tmě rozhodneme, dáváme si čas zkoumat, co se děje, když chybí zrakové vjemy, na které jsme zvyklí, a často také závislí. Přichází něco nového, zatím nepoznaného.“

C. Můj názor
Podle toho, co jsem si zatím přečetla, mám pocit, že stejnou službu jako týden ve tmě může vykonat deník. S tím rozdílem, že ten na vás působí dlouhodoběji a umožňuje prozkoumané světy znovu navštěvovat a objevovat jejich další nepoznané hlubiny.

Myslím, že nakonec by to nemuselo být špatné. Určitě se vám rozšíří vnímání ostatními smysly, když potlačíte zrak.

Zdroje:
http://www.dobratma.cz/2o_pobytu.htm

úterý 26. října 2010

Můj nový koníček - Paličkování

Občas se někdo ptá, jak jsem se k tomu dostala a já popravdě odpovídám, že vlastně ani nevím. Ono to vzniklo nějak samo. Ve vlaku mě to táhlo k jedné paní, která cosi pletla. Brzy jsem s ní zapředla hovor... no, trochu jsem se vetřela, ale pak už bylo vidět, že si se mnou chce povídat i ona. Já byla na začátku jen zvědavá. A tak nějak to vzniklo, zjednodušeně řečeno.

Paní pletla ponožky-zbytkovky, jak jsem si nazvala něco, co bych v budoucnu taky chtěla vyzkoušet (až budou nějaké zbytky) a zapovídaly jsme se. Během hovoru nějak zmínila, že chodí paličkovat a to mě zaujalo, protože už jsem to dávno chtěla zkusit, ale nějak nebylo kde a jak je u mě obvyklé příležitost jsem sama aktivně nevyhledávala. Sice mě to samotnou štve, ale obvykle nic nedělám a čekám co mi samo přiletí do úst... světe div se, ale často jsou to právě ti pečení holubi, na které jsem měla už delší dobu chuť. Vlastně teď si vzpomínám jen ještě na jeden příklad - břišní tance. A obvykle je takový samopřiletící holub v mém případě mnohem lepší a výhodnější než takový, kterého bych aktivně sehnala. (Teda nejspíš, nemůžu to vědět, když nemám s čím srovnat, ale řekla bych, že tomu tak je.)

Mým novým koníčkem už tedy tři týdny je paličkování. Poprvé jsem se jenom dívala, protože jsem neměla žádné vlastní potřeby. Pro ty, co nevědí, o čem mluvím, tak paličkování je zjednodušeně řečeno zamotávání nitek do sebe a kolem špendlíků, trochu vzdáleně by snad mohlo připomínat tkaní. Hned na první hodinu potřebujete tvrdý válec, do kterého budete zapíchávat špendlíky, ty špendlíky, namalovanou předlohu neboli podvinek, igeliťák a kousek kartonu ve velikosti podvinku, málem bych zapomněla na nit a paličky.

I když jsem dítko neposedné, nebyl pro mě problém, první hodinu jenom sedět a koukat na práci ostatních. Bylo v tom cosi fascinujícího - vidět, jak se jim ruce míhají a pod nimi vzniká jemňoučký vzor. Také to pro mě bylo nezvyklé, protože mnoho různých technik už jsem si vyzkoušela, a tak přestože je nepoužívám, často vím, jak se která věc dělá a že to ani zdaleka není tak složité, jak se to může zdát.

O druhé hodině jsem si už základní věci donesla, i když špendlíky jsem měla splašené na poslední chvíli a pak mě z jejich zapichování pořádně bolely ruce. Během této hodiny (ony jsou to vlastně myslím 2,5 hodinové výuky) jsem si udělala svůj první vzorek a byla jsem na něj náležitě pyšná. Jen jsem se vám tu o tom nějak nestihla zmínit, protože jsem měla dost plný program.

středa 28. července 2010

Facebook? - Nikdy!

Taky jste se nestihli s facebookem ani seznámit a už vám leze krkem? Popravdě já s ním taky nejsem kdovíjak spokojená, ale pár věcí mu rozhodně nelze upřít. Občas dokáže člověka velice pěkně pobavit... ne tedy svým věčně padajícím chatem, který někteří lidé rádi využívají (stokrát lepší ICQ! a spolehlivější snad i česká pošta)... mám teď na mysli různé hlášky, které se vyskytují v názvech skupin.

  • Rozhodla jsem se, že budu žít věčně a umřu, jenom kdyby mi to nevyšlo.
  • Nesnášíš mě? Naser si! Problém vyřešen.
  • Neberte drogy..................... Nikdy nikomu neberte drogy.
  • Šampon patří do vlasů, ne na ulici.
  • Nejlepší je nic neřešit, ono už se to posere samo.
  • Největší česká lež................ Pojď na jedno.
  • Od 15 můžeš mít sex, ale porno až od 18. Co se mi na tom nezdá?
  • Nemám malá prsa. To ty máš velké ruce!
  • Budu Tě píchat celou noc! S láskou Tvůj komár
  • "Promiň..." "Přestaň se pořád omlouvat!" "Promiň."

A tak by se dalo ještě pěknou chvíli pokračovat. Prostě nic není tak černé, jak se může zdát... i facebook má něco do sebe... když člověk hledá.

pondělí 26. července 2010

Fauna versus flóra

Existuje mnoho lidí, kteří si stále pletou pojmy fauna a flóra. V době internetu je to pochopitelně snadné. Stačí zadat do googlu jeden z významů a on vám obratem vrátí zpět, o který z pojmů se jedná. Hned ví, že vy nevíte. Mimochodem wikipedie toho ví o Floře opravdu hodně. Nejen že je to květena, ale také maďarské jméno a římská bohyně květin a zahrad.

Když už jsme si určili jeden pojem flóra, je jisté, že fauna se zabývá živočichy. Ale jak si tyto dva pojmy bezpečně zapamatovat a v požadovanou chvíli je nezapomenout nebo nepoplést. (V domění, že jste to vždy říkali špatně, to řeknete opačně, ale ouha, vy už si to pamatujete správně.) Vymyslela jsem si malou pomůcku, ale nevím, jestli vám k něčemu bude, ale já osobně z ní měla radost.

Slovo "flóra" mi připomíná anglické flower, což je květina. No, ale protože nejsem v angličtině příliš dobrá a je tu menší pravděpodobnost, že zapomenu tento anglický výraz, vždycky si vzpomenu na milionkrát viděné díly Četníků a hlavně na Cruchota, jenž se se svým velitelem několikrát dokola dohadovali jedinou větou, kterou znali anglicky, totiž: "My flower is beautiful."

neděle 25. července 2010

Povinná, doporučená, ale taky volná...

Prázdniny už jsou sice delší dobu v plném proudu, ale já mám stále pocit, že mi teprve začaly. Nemůžu se jich nabažit. Teď mám na mysli především volný čas, který můžu strávit čtením. Můžete namítnout, že ve školním roce jsem přeci taky mohla číst, ale to nemáte tak docela pravdu. Teoreticky ano, ale prakticky spíš jen k seminárkám a studijní materiály ke zkouškám, recenzím a podobně. Sem tam se našla trocha času, ve které bych možná zvládla nějakou tu povídku, ale takové opravdové poležení, ať už na dece zahradě na sluníčku, v lehátku, na lavičce, někde v parku, u rybníka, nebo třeba i jen na gauči bylo nemyslitelné. Moci si lehnout a třeba dvě hodiny si v kuse číst... No, naposledy jsem si pořádně začetla někdy začátkem ledna, ale to také nebylo úplně pohodové čtení.... Měla jsem zkoušky a z knihovny půjčené Zatmění od Stephenie Meyer jsem odložit přeci jen tak nemohla. :-) Po této knize nastala doba čtenářského temna. (Dobrá, tak bez mučení přiznávám, že John Adair na diplomku mě taky bavil, ale ono mi ani nic moc jiného nezbývalo.)

Zato teď… teď to frčí. Mám doma snad tunu knih, které bych si ráda přečetla. Pochází jak z místní knihovny, tak také z krajské, která má pochopitelně bohatší nabídku a navíc není od místa mého bydliště příliš vzdálená. Také mám vyhlédnutých pár knih z naší domácí knihovničky, které bych si ráda (některé znovu) prostudovala.

Čtu téměř všechno… Nechci, abyste mě špatně pochopili, takže "brakovku" (= brakovou literaturu) zas tak moc ne, i když popravdě řečeno, na jedno takové dílko kvalitnějšího charakteru brakovky se už opravdu nějakou tu dobu těším. Myslela jsem to spíš tématicky… zajímám se o mnoho oborů, teď zrovna nejvíc o tři: čaj, time management (neboli jak zacházet s časem) a kreativitu. Mimo to jsem se také pustila do Rudolfa Křesťana a jeho fejetonů, ze kterých jsem opravdu nadšená. Jen tak okrajově se teď ještě věnuji tématu stres, deprese a jim podobným potvorám… Začala jsem s nimi už dřív, snažila jsem se totiž trochu psychicky připravit na zkoušky, které mě čekaly, a nějak jsem to nestihla (to je ten špatný time management). Nicméně si myslím, že by se mi podobné znalosti mohly hodit i někdy později a také bych se s vámi o ně chtěla podělit, když už na tom pracuji, že ano.
Ještě jsem zapomněla zmínit, že bych si ráda přečetla pár knížek, které mi doporučili přátelé a také, že jsem se pustila do jakéhosi literárního vzdělávání, v rámci něhož bych si chtěla přečíst klasiky a literárně se obohatit.

S čím se teď potýkám je asi nasnadě. Mám spoustu knih a nevím, kterou číst první. Nedaří se mi soustředit se jen na jednu, a tak jich mám rozečtených hned několik. Beletrii jen jednu – Vlčák Kazan a již zmiňované fejetony, ale těch populárně naučných alespoň pět: o čaji, tvořivosti, tvůrčím psaní a nejmíň tři o stresu. Radši to nebudu počítat, ať neupadnu do deprese, kterou ještě nemám nastudovanou.

pondělí 28. června 2010

Někdy si člověk opravdu přijde jako d***

Zrovna dneska jsem zjistila "fantastickou" věc - skoro všechny mé textové soubory jsou neotevřitelné! Jak se mi to povedlo? Docela jednoduše... Nemám ráda word, protože už se mi nejednou stalo, že nějaký složitější soubor, tzn. soubor obsahující několik tabulek (stačilo třeba pět), nešel otevřít. Pak nás ve škole naučili, že lepší, resp. bezproblémovější, je místo přípony .doc používat .rtf, neboť to je textový formát, v němž se nemůže skrývat vir, a když ho nějaký napadne, stejně se nám ho podaří otevřít a přečíst aspoň nějaký kousek. Navíc do textových formátů viry nelezou, protože tam jsou vidět. Od té doby tedy používám pouze příponu rtf a nemívám s ní problémy, snad jen když mám hodně dlouhý soubor, tak se mi to dlouho ukládá.

Dnes jsem ale zjistila, že soubory, u nichž jsem se domnívala, že jsou uloženy v textové podobě, v ní ve skutečnosti nejsou. Pouze jsem přepsala příponu. Jako byste místo .doc napsali .mp3, také se vám ten soubor nespustí ve winampu a on vám ho třeba nenamluví. Zjevně jsem očekávala moc, když jsem si myslela, že word ví, co po něm chci, když mu rovnou na začátku napíšu příponu, ve které bych si ten soubor představovala a on ji pak sám nabízí ve svých možnostech. Z toho tedy plyne, že některé soubory .rtf v mém počítači jsou v pořádku a jiné nikoliv. Sranda, co?

čtvrtek 20. května 2010

Omluva předem:-)

20. května 2010
Hned na úvod tohoto článku se chci omluvit, že sem teď pořád dávám jen takové štěky a ne žádné pořádné články o něčem, co by se dělo. Ani teda nechci slibovat, že to napravím. Známe zákon schválnosti, že jo? Jakmile to slíbím, vždycky mi do toho něco vleze a zase se nenapraví nic. Takže takhle ne. Prostě si v duchu říkám, že to napravím a vy jakože o ničem nevíte, jo?

Ale co mě fakt štve, je to, že mi tenhle bloček, lépe řečeno tyhle stránky, neumožňují rozdělit svoje články do několika kategorií jako je například Veber blog. Je to sice hezky chronologické, ale vzhledem k tomu, že sem nepíšu deníkovým stylem, občas by se mi hodilo některé články „pospojovat“, protože se týkají stejného tématu. Teda aspoň tak to zamýšlím – psát o tématech, o kterých už něco vím. Podělit se s vámi o informace, které jsem třeba odněkud pracně získala. Jenže nevím, jak to udělat, aby pak nezapadly pod nějaké „tuctové“ články tohoto typu, které v podstatě nepřináší nic nového. No, kdybyste někdo věděl jak na to, abych přitom mohla zůstat na tomto bločku, protože stránky se mi měnit přece jen nechce, velice bych uvítala nějakou drobnou pomoc nebo radu. Jinak přeju pěkné počtení, snad sem brzy zase něco přidám.

Tak já to teda risknu

20. května 2010
Už pár dní jsem řešila menší dilema – komu o tomhle bločku říct a komu ne. Občas je totiž fajn, když tu můžete psát o někom, kdo o těchhle stránkách nemá ani potuchy. Pak se vás čtenářů, můžu zeptat, co byste dělali v určitém případě, a je zde velká pravděpodobnost, že se to dotyčný nedoví, no ale na druhou stranu, nechci, aby mi čtenáři „vymřeli“. Nakonec jsem usoudila, že sem stejně nikdy nepíšu nic tak osobního a urážlivého, aby to někomu vadilo, a třeba se aspoň dovtípí, když to bude tak důležité, že to sem budu chtít napsat. Anebo to budu řešit jako jedna kamarádka… nedělat si z toho hlavu a prostě to sem napsat. Je to tak, tak co… (no, na to asi ale popravdě řečeno nemám).

středa 12. května 2010

Optimismu není nikdy dost

10. května 2010
Článek Optimismu není nikdy dost se mi líbí už svým názvem. I když se teď musím hodně učit, nemůžu odolat a musím si ho přečíst. Vždyť právě teď je to období, v němž si člověk musí věřit víc, než kdy jindy, a taky být plný optimismu, aby se z toho všeho stresu a tlaku kolem nezhroutil.

Optimisté se údajně těší většímu zdraví než ostatní. No, to já nemůžu posoudit, sama si myslím, že jsem asi nenapravitelný optimista, ať se děje cokoliv. V době největších krizí jsem totiž zjistila, že když ztratím svůj optimismus, je mi tak nějak divně, nic mě nebaví a nemám ten pocit ráda, a tak si nakonec stejně začnu hledat něco, co mi udělá radost, potěší mě nebo aspoň na chvíli zažene ty největší chmury. Jak už jsem tu uváděla dříve, docela dobře na mě fungují různé věcičky, které potěší moje smysly.

Jak se stát optimistou? Dobrá otázka… Teď o víkendu jsem to vysvětlovala kamarádce. Jak jen to bylo? Na všem hledej něco hezkého! I když je láhev z půlky vypitá, pořád jí půlka zbývá. Nikdy není zas až tak úplně zle a vždycky se dá najít něco, z čeho by se člověk mohl radovat.

Rozebíraly jsme zrovna to, jak je spousta lidí fixována na domov a rodné město. Ne, že bych nebyla, ale… Když mám na celý týden odjet, mám dvě možnosti, buď můžu být fakt celý týden smutná, že nevidím rodiče, jsem pryč, a tak dále, nebo se prostě můžu aspoň těšit na to, že se pak zase na víkend vrátím. Kdybych byla Slovenka, nemohla bych jezdit domů každý týden. Navíc v každém městě se určitě dá najít něco hezkého, třeba chlap:-) (ne, to byl jen vtip), nějací přátelé, hezké místečko v přírodě, oblíbený obchod, restaurace, kavárna… popřípadě si tam můžu dovést něco, co mi bude dělat radost a pomůže mi cítit se tam jako doma. Co by to třeba mohlo být? Plyšáček, květina do okna, obrázky… Vzpomínám si, že mi kdysi nevadilo bydlet na koleji, kde jsme měli v oknech mříže, rozvrzanou starou nechutnou postel, skoro žádné skříňky, nekonečnou spoustu prachu, mrazící ledničku a velice primitivní kuchyň pro celé patro… Ale hroutila jsem se snad z toho?

Na tohle je mimochodem fantastický jeden přeposílací e-mail, ve kterém je věčně optimistický chlapík, jenž říká, že když se ráno probudí má na výběr – buď se dnes bude usmívat a bude mít hezký den, nebo se bude mračit a bude ho mít ošklivý. Prý si pokaždé vybere úsměv. (Tohle sice není přesné znění, ale snad jste to pochopili. Volba je na nás.)

Tahle rada se mi líbí. „Věnujte pozornost tomu, co vám pomáhá k optimistickému uvažování.“ Jednou mě, ani sama nevím jak, napadlo, že si začnu psát, co mi kdo hezkého řekl. Možná jsem o tom někde četla, fakt nevím. A dneska, když už jsem na tenhle soubor dávno zapomněla, mě to dokáže opravdu velmi potěšit a někdy i rozesmát. Doporučuji vám to zkusit také. Když má člověk dobrou náladu, připadá mu všechno normální, ale když ji má špatnou, velice ho překvapí, když si znovu připomene, jak hezky se o něm vyjadřují ostatní, když si uvědomí, že ho obdivují a podobně…

Při nejrůznějších problémech se také doporučuje časový odstup. Sama jsem to použila asi jen párkrát, protože si člověk ve stresové nebo obtížné situaci hned neuvědomí, že by to mohl zkusit. Jde o to, že si představíte, že už je třeba o pár týdnů nebo spíš let později. Jak na vás bude působit neudělaná zkouška před pěti lety? Asi to opravdu není taková katastrofa, jak se to zdá teď. Díky časovému odstupu (byť fiktivnímu) si člověk vytvoří určitý nadhled a posuzuje současnou situaci méně zaujatě a tudíž i spravedlivěji.

Nekončící láska

10. května 2010
Fantastický. Myslím, že bych taky měla napsat seznam věcí, které by měl člověk za svůj život aspoň jednou zkusit. Jednou z nich rozhodně je rozvíjení kvetoucího čaje přímo před vašima očima. já si dnes vybrala Nekončící lásku od Velta tea a byl to fantastický zážitek. I když jsem věděla, co mám čekat, a už jsem to aspoň jednou viděla, bylo to i tak fantastické.

Čaj jsem si sice udělala příliš slabej, takže chuťově nebyl nic moc, ale to mě nijak zvlášť netrápí. Jednak proto, že jsem si svůj estetický zážitek už užila a jedna proto, že si můžu udělat ještě alespoň tři další výtečné nálevy. Kvetoucí čaje totiž patří mezi vícenálevové díky tomu, že obvykle jde o bílý čaj.

Dodatek:
Možná někteří z vás neví, co myslím tím, že bych „taky“ měla napsat seznam věcí, které by člověk měl za život stihnout. Na tohle téma existuje útlá malá a velice zajímavá knížka od Michala Zítka. Jmenuje se 112 věcí, které se vyplatí stihnout před smrtí a tímto vám ji opravdu vřele doporučuji, protože je skutečně zajímavá a určitě najdete inspiraci na něco, co by se vám mohlo líbit.

pátek 7. května 2010

Menší trapas

Včera u nás byla návštěva, moc fajn týpek. Jak jsme si povídali, jen tak jsem si u toho listovala mini časopískem. Bavili jsme se o něčem vážném, když můj zrak padl na následující vtip, musela jsem se začít smát. Naštěstí mu taky připadal vtipnej:

Ptá se vnuk dědy: "Dědo, neviděl jsi ty pilulky, co jsem měl na lince? Bylo na nich napsáno LSD."
"Kašli na pilulky chlapče, viděl jsi toho draka v kuchyni?!"

Takže rada pro vás - bacha na to, s čím si hrajete, když s někým mluvíte, někdy dokážete číst rychleji, než jste si mysleli;-).

úterý 20. dubna 2010

Recenze na filmy

17. dubna 2010
V nedávné době jsem viděla dva opravdu výtečné filmy, o kterých vám tu prostě musím napsat. Ne, nebojte, nebudu mluvit o Avatarovi ve 3D jako každý. Zaprvé jsem na něm nebyla a zadruhé už jste toho o něm určitě slyšeli dost. Snad jen lze zmínit, že těm, kteří ho viděli 3D se vesměs líbil, a těm, kteří ho viděli jen ve 2D nepřipadal nic moc. Já váhala tak dlouho (trochu také otrávená tím, že je to teď tak strašný hit, který se na vás všudypřítomně valí, že ani nemáte chuť jít na něj ještě do kina), až jsem ho promeškala. No nevadí, i s tím se dá žít a rozhodně nezastávám heslo, že kdo neviděl Avatara, umře hloupej. Ale teď již k samotným recenzovaným filmům.


Chlapec v pruhovaném pyžamu (dle CSFD.cz 83 %)
Nejedná se o žádné veselé vyprávění, ale o příběh osmiletého kluka žijícího poblíž koncentračního tábora, o němž nemá ani potuchy, co to je. Myslí si, že jde o nějakou zvláštní farmu a lidé v ní chodí v pruhovaném pyžamu. Za plotem z ostnatých drátů najde přítele v podobě stejně starého chlapce.

Příběh působí zajímavě a snad i trochu dojemně. Rozhodně vybízí k položení si otázky, jak je možné, že se něco takového skutečně mohlo stát, jak se lidé mohli změnit v takové stvůry? Ale přináší i pohled z druhé strany, od lidí, kteří nevěděli, co se děje vedle jejich domu a jaké pak asi mohlo být „procitnutí“. Osobně se docela sžívám s matkou onoho osmiletého kluka, kteří si žijí svým spokojeným životem až do chvíle než zjistí, co se děje tam venku.

Film vřele doporučuju. Osobně si myslím, že má vysokou uměleckou hodnotu a působí až strašidelně reálně. Jako by se to opravdu dělo ještě nyní kolem nás.


Stalo se (dle CSFD.cz 56 %)
Ani tento film není romantickou komedií nebo nějakým slaďákem. Údajně snad jde o horor, ale tím vás nechci strašit, protože když jsem se u něj nebála já…

Shodou okolností jsem o víkendu psala recenzi na Thomase Roberta Malthuse, který tvrdí, že lidé se množí geometrickou řadou zatímco potraviny pouze řadou aritmetickou, z čehož plyne, že dříve nebo později nastane nedostatek potravin. Existuje několik způsobů, jak se s tímto problémem vyrovnat, ale to až tak moc s filmem nesouvisí. Jednou z cest je „přírodní“ vyrovnání, kdy přijde zemětřesení nebo podobná katastrofa a to velmi výrazně sníží počet obyvatel.

To byla malá odbočka. Tento film, který mi blízce připomněl právě zpracovávanou recenzi, ukazuje na podivné chování lidí. Mnoho jedinců najednou začne páchat sebevraždy a nikdo si neumí vysvětlit, čím by to mohlo být. Divák je přirozeně napnutý a zvědavý přesně vhodnou dobu. Nejde o nedořešený konec, ale ani příliš rychlé vyzrazení, abyste se pak po zbytek filmu nudili.

Objevuje se trocha romantiky, pár strašidelných obrázků, ale žádné prolévání kýblů krve, jak na to jsme z mnoha filmů zvyklí. Závěr je také překvapivý. Zkrátka, film bych označila za dobrý a zajímavý. Možná bude mít vedlejší následek v tom, že pozdravíte keř, který roste u cesty, ale to není tak zlé;-). Přeju hezký pokoukání a uvítám v komentářích vaše názory.

sobota 27. března 2010

Další statistiky

První pokus
  • úhozů za minutu: 463,
  • slov bez chyby: 75,
  • chybných slov: 2.

Druhý pokus
  • úhozů za minutu: 466,
  • slov bez chyby: 65,
  • chybných slov: 7.
Třetí pokus
  • úhozů za minutu: 426,
  • slov bez chyby: 58,
  • chybných slov: 6.

Čtvrtý pokus a poslední, protože se postupně zhoršuji (unavuji) a taky nepracuju a "flákám" se.
  • úhozů za minutu: 442,
  • slov bez chyby: 75,
  • chybných slov: 2.
 No, tak bych řekla, že vzhledem ke čtyřem dosti podobným výsledkům, je moje rychlost asi opravdu krátkodobě kolem těch čtyř set úhozů za minutu. No, to je opravdu pěkné, když si vzpomenu, že jsem dřív mívala poloviční. Otázkou ovšem zůstává, jak rychle píšu, když mám psát deset minut, tam se to totiž pozná lépe. Možná to zkusím někdy spočítat.:-)

Opět jsem si hrála

Píšu diplomku, a tak trochu trénuji svou rychlost a přesnost v psaní. Napadlo mě, že bych vyzkoušela, jak jsem na tom...

 Aha, tak ono to napíše, jen kolik slov za minutu opíšu... pro upřesnění podávám i další informace:

  • získala jsem 351 bodů,
  • dosáhla pozice 2 z 385 v žebříčku zúčastněných
  • a napsala 429 úhozů za minutu, což mi osobně přijde mnohem důležitější než 71 slov, protože slovo "jakkoliv" je dost nesrovnatelné s "je", "si" apod,
  • 71 slov bylo bez chyby a žádné s chybou.


čtvrtek 18. března 2010

Mentální mapa - Co můžu udělat pro to, abych se cítila líp?


A tady je ta mentální mapa, o níž jsem mluvila v předcházejícím článku

Smyslové potěšení

Někde v horoskopech jsem si přečetla, že mám neobyčejně citlivé smysly a nejlepší způsob, jak mi udělat radost, je potěšit je. Tato myšlenka mě zaujala, a tak jsem si v době zkouškového vypracovala mentální mapu toho, čím vším bych se mohla potěšit, když se nebudu zrovna cítit nejlépe. Přemýšlela jsem, co mi udělá radost a skutečně mnoho věcí nějakým způsobem souviselo s vnímáním nejrůznějšími smysly.

Vlivem toho, že jsem si nejprve přečetla ten horoskop a až pak se snažila vymýšlet, co mě potěší, jsem nejspíš i více procházela možnosti, jak by šlo jednotlivé smysly uspokojit a přitom jsem si uvědomila, že většina z těch možností je opravdu pro mě zajímavá.

No jen si sami zkuste představit (popř. mi to sem můžete uvést do komentářů, budu ráda), jak byste zahnali špatnou náladu něčím, co vám přinese zrakový, sluchový, čichový, chuťový nebo hmatový zážitek.

středa 20. ledna 2010

Lék na depku

Když jsem šla dneska domů, měla jsem takovou podivnou náladu. Nepochopitelný smutek, nespokojenost, nevím, jak to nazvat, prostě nepříjemné pocity v podstatě bezdůvodně. Jak jsem se tak blížila k domu a přemýšlela, co musím udělat, abych na nic nezapomněla, než odjedu pryč, všimla jsem si cukrárny na rohu, kde jsem už dlouho nebyla.

Hned mě napadlo, že bych tam mohla zavítat, a když nic jiného alespoň se podívat, co mají dobrého. Sice je taková dražší, ale... Řekla jsem si, že jsem udělala zkoušku, tak můžu i utrácet. Starší prodavač byl milý, ochotný a sympatický. Tohle mám ráda - když přijdete do obchodu a cítíte se jako doma, můžete si všechno prohlídnout, nikdo na vás nespěchá, nikam vás nehoní... Prostředí bylo příjemné, čisté a útulné a díky malému počtu zákazníků i klidné.

Favoritem už z cedule venku byla palačinka s meruňkovou náplní. (Řekla jsem si, že vyzkouším, jestli na depku nebo jak to nazvat, opět zafunguje cukr. Mám zkušenosti s tím, že většinou ano. Občas spíš zabere zabavit se nějakou příjemnou činností, ale těch není vždycky po ruce dostatek.)

Trochu jsem zaváhala, když mi nabídl ještě palačinku s ořechovou náplní, ale nakonec jsem zvolila tu první. Obě bych určitě nedala. Byla to taková lahůdka... Až příště udělám (nebo neudělám) zkoušku, vím kam to půjdu oslavit (a taky na co).

úterý 12. ledna 2010

Slovenský skandál

Celým světem hýbe slovenský skandál s výbušninou. Ani já tedy nechci zůstat pozadu a pro ty, co jen matně tuší, o co šlo, doporučuju senzační video na stránkách idnes, při kterém si trochu zlepšíte náladu (pokud nejste patriotičtí Slováci).

Písek a fantazie

Taky jste si jako malí hráli s pískem? Stavěli bábovičky, hrady a všechno možné? Našla jsem něco, co stojí za to vidět, i když vám to zabere osm a půl minuty drahocenného času. :-)

Stačí kliknout zde a přesunete se na spřátelený bloček.

úterý 5. ledna 2010

Alkohol od Ježíška?

Taky jste k Vánocům dostali chlast? Nic proti, ale přijde mi to jako dost trapnej dárek. Takovej ten, když už nevíte, co jinýho. Kolik kreativity se ukrývá za nákupem flašky? A jak moc se dotyčný snažil udělat vám radost? Alkoholici prominou, pro ty je flaška jistě nejlepší dárek, ale pro ostatní… Už jenom, když ji vidíte pod stromečkem, není pro vás žádné překvapení její rozbalení. Je totiž celkem obtížné zabalit láhev tak, aby každému na první pohled nebylo jasné, co dárek ukrývá. Ale já tu teď nechci jen moralizovat, i když to tak nejspíš vypadá.

Chci pochválit jeden fakt skvělý dárek od nejlepší kámošky. A co že to bylo? Jojo, chlast. Teda jestli se tomu tak dá ještě říkat. Moje spřízněná duše není ten typ člověka, který by přišel do obchodu a řekl si: „Jo, tohle by šlo, tak to koupím a pak to někomu dám.“ Její dárky mají duši, jsou dělány s láskou zpravidla „ušity“ obdarovanému na míru. Kdo pozorně čte, nejspíš už zbystřil. Jojo, není to žádná chyba, dostala jsem podomácku vyrobený likér a navíc s vlastnoručně ozdobenou lahví. Tomu říkám dárek jak se patří.
Konkrétně šlo o kokosový likér vzdáleně připomínající Malibu. Láhev je ozdobená modrým lýkem a badyánem, díky němuž nádherně voní. Pochopitelně to celé bylo zabaleno v modré dárkové taštičce.

Jaké dárky mě ještě potěšily? No v podstatě všechny. Některé více, jiné méně, ale já nejsem z těch, co by si na nějaký dárek stěžovali. Prostě je to dárek a hotovo. Když mi tím ten druhý chtěl udělat radost, budu nadšená i z motorové pily nebo krému proti vráskám. Jediný, co fakt nemám ráda, je, když mi někdo dává dárek jen proto, že já mu ho dala taky. Takový člověk ho nevybírá s láskou, nechce mi udělat radost, spíš mu jde o to, aby mi teda taky něco dal. Myslí si, že musí. To nevím proč, na tohle já nehraju! Dárky se dávaj, protože chceme udělat radost, ne proto že musíme. Já teda dávám dárky skoro všem, co znám, protože mě to baví a ráda dělám někomu radost, ale neočekávám, že každý obdarovaný mi to „vrátí“. Pro to, to nedělám.

TOP 10 letošních dárků:
1. samolepící album
2. fialovej chlupatej zavazovací svetřík
3. aromalampička
4. ukládací koš – Santa
5. čajíky (čistej Pu-erh a Klášterní tajemství + jakýsi ještě neochutnaný zelený)
6. malé stříbrné náušničky
7. kokosový likér
8. Aloe vera
9. vánoční štola
10. minutka