10. května 2010
Článek Optimismu není nikdy dost se mi líbí už svým názvem. I když se teď musím hodně učit, nemůžu odolat a musím si ho přečíst. Vždyť právě teď je to období, v němž si člověk musí věřit víc, než kdy jindy, a taky být plný optimismu, aby se z toho všeho stresu a tlaku kolem nezhroutil.
Optimisté se údajně těší většímu zdraví než ostatní. No, to já nemůžu posoudit, sama si myslím, že jsem asi nenapravitelný optimista, ať se děje cokoliv. V době největších krizí jsem totiž zjistila, že když ztratím svůj optimismus, je mi tak nějak divně, nic mě nebaví a nemám ten pocit ráda, a tak si nakonec stejně začnu hledat něco, co mi udělá radost, potěší mě nebo aspoň na chvíli zažene ty největší chmury. Jak už jsem tu uváděla dříve, docela dobře na mě fungují různé věcičky, které potěší moje smysly.
Jak se stát optimistou? Dobrá otázka… Teď o víkendu jsem to vysvětlovala kamarádce. Jak jen to bylo? Na všem hledej něco hezkého! I když je láhev z půlky vypitá, pořád jí půlka zbývá. Nikdy není zas až tak úplně zle a vždycky se dá najít něco, z čeho by se člověk mohl radovat.
Rozebíraly jsme zrovna to, jak je spousta lidí fixována na domov a rodné město. Ne, že bych nebyla, ale… Když mám na celý týden odjet, mám dvě možnosti, buď můžu být fakt celý týden smutná, že nevidím rodiče, jsem pryč, a tak dále, nebo se prostě můžu aspoň těšit na to, že se pak zase na víkend vrátím. Kdybych byla Slovenka, nemohla bych jezdit domů každý týden. Navíc v každém městě se určitě dá najít něco hezkého, třeba chlap:-) (ne, to byl jen vtip), nějací přátelé, hezké místečko v přírodě, oblíbený obchod, restaurace, kavárna… popřípadě si tam můžu dovést něco, co mi bude dělat radost a pomůže mi cítit se tam jako doma. Co by to třeba mohlo být? Plyšáček, květina do okna, obrázky… Vzpomínám si, že mi kdysi nevadilo bydlet na koleji, kde jsme měli v oknech mříže, rozvrzanou starou nechutnou postel, skoro žádné skříňky, nekonečnou spoustu prachu, mrazící ledničku a velice primitivní kuchyň pro celé patro… Ale hroutila jsem se snad z toho?
Na tohle je mimochodem fantastický jeden přeposílací e-mail, ve kterém je věčně optimistický chlapík, jenž říká, že když se ráno probudí má na výběr – buď se dnes bude usmívat a bude mít hezký den, nebo se bude mračit a bude ho mít ošklivý. Prý si pokaždé vybere úsměv. (Tohle sice není přesné znění, ale snad jste to pochopili. Volba je na nás.)
Tahle rada se mi líbí. „Věnujte pozornost tomu, co vám pomáhá k optimistickému uvažování.“ Jednou mě, ani sama nevím jak, napadlo, že si začnu psát, co mi kdo hezkého řekl. Možná jsem o tom někde četla, fakt nevím. A dneska, když už jsem na tenhle soubor dávno zapomněla, mě to dokáže opravdu velmi potěšit a někdy i rozesmát. Doporučuji vám to zkusit také. Když má člověk dobrou náladu, připadá mu všechno normální, ale když ji má špatnou, velice ho překvapí, když si znovu připomene, jak hezky se o něm vyjadřují ostatní, když si uvědomí, že ho obdivují a podobně…
Při nejrůznějších problémech se také doporučuje časový odstup. Sama jsem to použila asi jen párkrát, protože si člověk ve stresové nebo obtížné situaci hned neuvědomí, že by to mohl zkusit. Jde o to, že si představíte, že už je třeba o pár týdnů nebo spíš let později. Jak na vás bude působit neudělaná zkouška před pěti lety? Asi to opravdu není taková katastrofa, jak se to zdá teď. Díky časovému odstupu (byť fiktivnímu) si člověk vytvoří určitý nadhled a posuzuje současnou situaci méně zaujatě a tudíž i spravedlivěji.
Žádné komentáře:
Okomentovat