Elbácká zmrzlina

Když jsem tak o tom přemýšlela, řekla jsem si, že zmrzlina je dost obsáhlé téma samo o sobě a že by se o tom dal napsat pěkný článek, i když k němu nebudu mít fotky. Na Elbě jsem se totiž v ochutnávání pořádně vyřádila, a to i přesto, že kopeček stál obvykle dvě eura. Vůbec v Itálii je zmrzlina dražší než u nás, ale taky lepší a větší. Tenhle kopeček za dvě eura se dal klidně rozdělit na dva a každý jiného druhu a i tak byl každý z nich o maličko větší, než jaký dostanete v Čechách. Ale tohle rozdělení jsem se naučila asi až druhý nebo třetí den díky našemu průvodci.

Hned v Portoferraiu, tedy třetí den od odjezdu z ČR, jsem si dala zmrzlinu s příchutí liquirizia. Italština je celkem dost podobná češtině, takže jsem soudila, že to bude nějaká mňamkovatá likérová. Že to tak zní?

No, ale ona byla lékořicová! Nejdřív mě to trošku překvapilo, ale byla fantastická. Hned jsem si naplánovala, že si příště dám mátovou. Takovou jsem u nás taky nikdy neviděla. Dokonce jsem si pohrávala s myšlenkou dát si ji rovnou i teď tady – co kdyby už jinde nebyla, že? Jenže to bych se asi děsně přecpala a pak by mi mohlo být v autobuse blbě. Takže radši nic.

V Porto Azzurro jsem ochutnala mátovou zmrzlinu. Obrovský kopeček za 2 €, ale je výborná! Závisláci si dávají odpolední kávu, jak jinak. Po návratu od pevnosti Longone potkáme průvodce a ten nám doporučuje jinou cukrárnu. Jako by jinde mohli mít zmrzlinu ještě lepší, vždyť tady je všude dokonalá. Ale nemůžu riskovat, že propásnu nějakou vyhlášenou cukrárnu, že jo?

Takže tentokrát si – s jeho pomocí – kopeček rozpůlím a dám si ostružinu s černým rybízem a druhou pistáciovou. Obě jsou výborné, i když ta druhá mírně slaná. Správně prý má být hnědá a ne zelená, ale co už. Nemůžu si vzpomenout, kdo mi to povídal, že si někde dal zmrzlinu a že tam na ceduli psali, že jejich banánová není žlutá, protože ty banány předtím loupou.

Další zmrzlinu si dám v Rio nell'Elba. Sice domluvit se s tím pikolíkem je téměř nadlidský úkol, ale nakonec se mi to přece jen nějak povede. Chtějí tu za ni 2,50 €, nebo abych byla přesnější – stejně jako všude se cena odvíjí od toho, co si dáte za kornoutek nebo kelímek, jenže málokde to mají nějak rozumně zobrazeno či ukázáno. A tohle je snad Mongol – nerozumí angličtině a nechytá se ani na ukazování. Nakonec se mi přece jen podaří vysvětlit mu, že chci tu s příchutí pannacotty, což je běžně italský smetanový dezert podobný našemu pudinku – od té doby toužím si ho doma připravit, a cantuccini, což jsou pro změnu italské sušenky s mandlemi, které jsem jednou pekla, ale moc mě nenadchly. Byly dost tvrdé a takové nudné. Moje vánoční sušenky jim jsou podobné, ale chuťově jsou zajímavější díky koření. Když ochutnám, jak je výborná, dám si ještě malou málagu. (Málaga je přístavním městem Španělska, 6. největším městem této země. Narodil se tam Pablo Picasso a Antonio Banderas. Málaga je proslavená také kulinářsky, a to zejména rozinkami, vínem (muškátové víno), zmrzlinou a fritovanými rybami, typická je fritovaná sardel.)

V Capolliveri si dáváme v slavnostně (svatebně?) vyzdobené cukrárně zmrzlinu za 2,50 €. Protože už víme, že tento jejich „kopeček“ znamená vlastně dva kopečky, dávám si mascarpone a zuppa inglese, což je dezert připravený z domácího piškotu pokapaného likérem a zalitého žloutkovým krémem.

Zdroje:
vlastní poznámky z deníku
http://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%A1laga

Monte Capanne

Dneska 15. srpna 2014, předposlední den na Elbě, se rozplynuly mraky, a tak vyrážíme na Monte Capanne, nejvyšší horu ostrova. Rozdělíme se na dvě části: ti zdatnější půjdou nahoru pěšky z Poggia a ti méně zdatní se svezou busem do Marciany a pojedou lanovkou s druhým průvodcem.

Do Poggia se nedá dojet autobusem, natož tam zastavit, proto vystupujeme o něco dříve a dál šlapeme pěšky. V horní části se nachází kostel San Nicolo založený v 8. století.

Výšlap na Monte Capanne je příjemnější než ta minulá túra, kterou jsme tu absolvovali. Je to sice vysoko – 1108 m n. m., ale jdeme pohodovým vycházkovým tempem. Nahoře si na chvilku sedneme a čekáme, až dojdou i ti poslední. Bar mineme bez povšimnutí, zato se všichni musíme vyfotit na heliportu. Potom už jenom kousek na vrchol, kde si ulovíme cache a pokocháme se výhledem na Korsiku, Capraiu, Giglio a Monte Cristo.

A pak už hurá na lanovku. No, hurá… najdou se i tací, kteří se netěší. Třeba já. Ale nejsem sama, kdo se bojí jet „ježkem v kleci“, jak se této unikátní lanovce říká. Cesta dolů stojí 11 € a poslední jede ve 12:45. Stejnou lanovku můžete najít jenom na jediném dalším místě – na Marmoládě, nejvyšší hoře v Dolomitech. Jak ráda bych šla dolů pěšky!
 

 Požádám jednoho známého, zda bych mohla jet s ním. I když jsem o svém strachu z výšek několikrát mluvila, nevěří mi, že je to pro mě taková tragédie, dokud mi do očí nevhrknou slzy. Pak už je mu to jasné. Do klece se nastupuje na dvou stanovištích – obsluha ji nejprve otevře, do pomalu jedoucí klece vstoupí první pasažér, pokud možno někam natlačí svůj batůžek a pak – tak o pět metrů dále – nastoupí druhý a buď za sebou klec zavře sám, nebo ji zavře obsluha, teď už nevím. Já nastupovala první, tak jsem neměla moc možnost to sledovat.

Všichni se smějí ženské, která sotva přistoupí její muž, přitiskne svou tvář k jeho krku a odmítá se podívat na jednu nebo na druhou stranu. Či dokonce dolů. Naprosto jí rozumím, taky mi přijde šílené do něčeho takového vlézt. Cesta trvá asi čtvrt hodiny. Kupodivu to uteče docela rychle a jednou se dokonce rozhlédnu po okolí, přičemž se ovšem pro jistotu křečovitě držím zábran.

Lanovka nezastavuje ani dole, jen nám obsluha otevře dvířka – přitom je potřeba dát si pozor na ruce, aby vám je tam neskřípla – a pak normálně vystoupíte. Teda jak kdo. Samým blahem, že jsem zase na pevné zemi, nepřemýšlím nad tím, že bych měla vystoupit trochu rychleji a jak mám jednu nohu na zemi a druhou ještě v kleci, zasekne se mi o tu první a já přistanu na rukou na štěrku skoro jako bych chtěla líbat zem, jak se to ukazuje ve filmech s námořníky ztroskotanými na moři. Naštěstí si nic neudělám, a tak můžeme znovu kompletní vyrazit do Marciany a kdo chce, může vystoupat ke kostelíku Madonna del Monte. Tak to jsme pochopitelně my. Prý si tu dával dostaveníčko se svou polskou milenkou Marií Walewskou sám Napoleon. Zajímavé je, že křížová cesta, která sem vede, má patnáct zastavení, tak je to v Itálii běžné. Napijeme se z Napoleonova pramene a zase jdeme zpátky.

  

Skály, u nichž je pod hladinou vrak lodi (foto: JV)

V patnáct hodin odjíždíme k Pomonte. Jdeme na městskou pláž se žulovými valounky. Na útesech zde v 70. letech sto metrů od pláže ztroskotala obchodní loď Elviscot a my se můžeme potápět k jejímu vraku. Tedy mohli bychom, kdyby nebyly tak šílené vlny. Hned tak se něčeho nezaleknu, takže si vyhlédnu spojence, půjčím si brýle a jdu na to. Chvilku ve vlnách zápasím, opatrně oblézám kameny a pak to vzdám. Nemá to cenu – možná bych se do hlubší vody dostala bez úhony, nějak bych doplavala tam, možná i něco viděla a zase doplavala zpátky, to si celkem věřím, ale jak by se mi povedl výstup, tím si nejsem tak docela jistá. Oproti chlapům těžší váhové kategorie si se mnou moře zmítá, jak se mu zachce. Nedá se nic dělat, vrak budu muset oželet. Ale možná získám něco lepšího…

Melounek (foto: JV)

U stánku se zeleninou si mě zálibně prohlíží jakýsi chlapík, a zřejmě se mu líbím, protože mi dá nějakou broskvičku a melounek na ochutnání.

Marina di Campo

Vitrážované okno

Po skončení prohlídky lodi La Grace se jdeme pokochat krásami malého městečka. Dáme si zmrzlinu – naše oblíbená činnost – a okoukneme kostel San Gaetano.

Jeho interiér mi připadá zajímavý a hezký, to se ovšem nedá říct o netradičních obrazech, u nichž v mnoha případech ani nejde poznat, co vlastně zobrazují.

Interiér kostela

Zajímavé obrazy

Ve městě je zajímavá stará pisánská věž, která se dlouhou dobu užívala jako strážní. Snažíme se k ní dostat, ale nedá se to, je oplocená. Kolem ní se rozkládá nejstarší část městečka.

Strážní věž

Město má kolem čtyř tisíc obyvatel. Je nejoblíbenějším místem ostrova, ačkoliv není nejkrásnějším, alespoň podle knižního průvodce, který si prohlížím. Výhodou města ovšem je značné množství nejrůznějších obchůdků, kterým se tu daří díky velkému turistickému ruchu. Z města se dá vystoupat na Monte Castello, kde se ve výšce 227 metrů nad mořem nachází zbytky etruského osídlení.

Když potom jedeme domů, jdeme se ještě vykoupat na pláž margidore.

Zdroje:
vlastní poznámky z deníku
Eleanore Tomek: Elba, Merian live, ISBN 978-80-7236-680-4.

Líbezná plachetnice

Když si máme vybrat mezi tím, jestli zůstaneme jen tak trčet ve městě, nebo se půjdeme podívat na loď – a ještě k tomu plachetnici – jednohlasně se rozhodneme, že ta druhá varianta je mnohem lepší. Nevím, jak ostatní, ale já rozhodně nečekala, že to bude taková kráska.  

Možná v tu chvíli ještě nezaznělo, že se jmenuje La Grace, což znamená „Půvabná“, možná zaznělo a já vůbec nevěděla o co jde. To až o něco později jsem si vybavila, že už jsem o ní něco slyšela.


Pár údajů o lodi, jejíž návštěvu nám jeden z turistů závidí, protože to je tak trochu jeho sen se na ni podívat. No jo, holt cesty Páně jsou nevyzpytatelné, jak se říká. Kdo mohl tušit, co nás čeká? La Grace je dlouhá 32 metrů. Váží 126 tun, ponor má 3 metry a z paluby dolů je to 6,5 metrů. Je tu 12 kilometrů lan, z toho tak 6 kilometrů těch tlustých. Docela často se musí vyměňovat, teď ale zrovna nevím po kolika letech. Ročně napluje 12–15 tisíc mil. Jen pro informaci – cesta kolem světa je 22 mil. Mají tu nádrže na 6 tisíc litrů pitné vody.

Opravdu potřebují hodně lan

Originál byl postaven v roce 1768 a patřila korzárovi Augustinu Heřmanovi, což je docela zajímavá osobnost, o níž vám možná povím někdy jindy. Tahle loď je prý postavena stejně. Byla postavená v Egyptě, protože snad už jenom tam znají tu technologii. Cena se neví – bylo to 1,5 až 3,5 milionů eur jen za materiál. Z nějakého závodu si dovezli 9 medailí a paradoxně nejdéle slavili tu jedinou, co nebyla zlatá, protože byla první. V roce 2012 ztroskotala u Španělska.

Dělají tu historické plavby nebo teambuildingy, měli i tábor dětí ve věku od 3 do 6 let. A s dětma je to prý lepší než s dospělýma. Vyučují tu historickou navigaci. Za rok se na lodi vystřídá asi tisíc návštěvníků.

Dovolí nám prohlédnout si loď i v podpalubí, koupím nějaké pohledy po deseti korunách – můžeme platit i korunama. Je to fajn cena, stejně jako je příjemný kapitán. Je vidět, že je hrdým vlastníkem této lodi, že si splnil svůj sen a přitom nezpychl. Ojedinělé a fascinující. Vypráví zaujatě a nadšeně a chvílemi se přistihnu, že vůbec nevím o čem, ztratila jsem se v bludišti sextantů a oktantů, rychlosti otáčení země a měření polohy. Ale nevadí, interiéry jsou krásné a já si to užívám. Aspoň po nějakou dobu. Pak už mi z toho všeho houpání začne být zle. Pochopitelně je to nejhorší v podpalubí. Docela nerada bych zvracela. Snažím se pít a trochu to zajíst suchou houskou – funguje to, když je mi špatně v autě, tak by mohlo i tady.

Interiér (foto: JV)

Pobaví mě, když nám majitelka nebo jiná z místních žen ukazuje „brloh strojníka“, což je docela přesné vyjádření vystihující i smrad strojů, olejů atp.

Na závěr se všichni složíme na ránu z děla. Pořádná šlupka!

Zdroje:
vlastní poznámky z deníku

Nápis na tričku

Pianosa

Ve čtvrtek 14. srpna jsme vyrazili na ostrůvek Pianosa. Byli jsme napnutí a nedočkaví. Za hodinovou plavbu lodí (+ to samé zpět) a vstup do národního parku se platí 29 €, a tak jsme se i trochu obávali, co za ty peníze uvidíme. Bude to stát za to?

A k tomu je ještě dobrý dát s nějakou „atrakci“ za dalších 15 €, díky čemuž se dostaneme na další část ostrova. Mají to chytře vymyšlený – za základní vstup si prohlídneme kousek ostrova, když si k tomu připlatíme za cyklovýlet, uvidíme další část, a při šnorchlování zase jiné okolí. Ještě je snad možná pěší procházka, ale teď nevím, jestli vůbec byla nějaká čtvrtá atrakce. Loď zpátky pojede v sedmnáct hodin a kdyby byly velké vlny, může kapitán vyhlásit odjezd už ve čtyři hodiny.

Ti, co nejsou zvědaví na ostrov, můžou se s námi svézt autobusem a pak si prohlížet město Marina del Campo, je tam například velké akvárium s různýma rybičkama. Někteří se chtějí nechat vysadit v sedle, kam jsme ve středu skoro dojeli na kolech, a odtamtud jdou do kempu.

V autobuse si píšu poznámky: Pianosa je součástí národního parku Toskánské souostroví, proto se k němu dá připlout jen jednou trasou a smí tam pouze minimum lodí. Dokonce ani se svou jachtou nesmíte poblíž zakotvit, jinak máte dost drahé parkovné.

Název ostrova je odvozen od slova pianura, což znamená rovina. Jak výstižné, ostrov je v podstatě placka – nejvyšší vrchol má pouhých 22 metrů. Má rozlohu 10 km² a byl bohatě zalesněný, nyní jsou stromy spíš už jen u pobřeží, ale i tak mají důležitou funkci. Chrání půdu před zasolováním a jejím odnášením větrem do moře.

Kdybychom chtěli na ten krásně špičatý ostrov Monte Cristo, bylo by to ještě horší, protože tam může ještě míň lidí než na Pianosu, kam jich smí jen 200 denně, a tak se na Dantův ostrov dělá pořadník. Čekat můžete půl roku nebo rok, než na vás přijde řada.

Na Pianosu byl kdysi odklizen Agrippa, vnuk a adoptivní syn císaře Augusta, ale moc mu to nepomohlo, protože ho stejně zavraždili. Pro jistotu – aby se jednou nestal císařem. V 19. století tu byla věznice pro mafiány. Dělaly se tu různé experimenty, třeba že vězni bydleli ve svých pididomečcích, které ještě můžeme místy vidět, a obdělávali ostrov. Pak tu byl chvíli lazaret pro vězně nemocné tuberkulózou, protože se myslelo, že jim čistý vzduch dělá dobře. To sice ano, ale není pro ně dobré, že je slaný.

Dlouhodobě žije na ostrově asi jen pouhých deset obyvatel. Poslední – současný – experiment se snaží dobře se chovající vězně začlenit do společnosti tím, že obsluhují v místní kantýně. Prý tam můžeme vidět i chlapíka, co hodně připomíná toho ze Zelené míle. Vaří se tam asi 6 jídel, ale oběd musíme stihnout do 15, pak mají siestu jako na ostatních místech Itálie.

A teď už jen krátce: zastavíme na parkovišti, průvodce od nás vybere peníze a jde koupit lístky na loď. Za nějakou chvíli se vrátí s tím, že jsou velké vlny a kapitán oznámil, že dnes ani zítra nevyjede. Takže máme smůlu – Pianosa se pro nás letos nekoná. Ještě tomu nemůžeme uvěřit, když nám Petr navrhuje náhradní program. Potkal kapitána jakési české lodi a že by se dalo domluvit, že nás na ni vezme podívat. Tou dobou mi její jméno nic neříká. „Líbezná.“

Zdroje:
vlastní poznámky z deníku

Příběhy z Napoleonova ostrova

Na dovolenou v Itálii jsme si vybrali nejhorší možný termín. Tedy my, ehm… cestovka. Nechápu proč jedeme na Elbu zrovna v době, kdy se tam nahrnou i spousty Italů, protože právě mají 14 dní dovolené. Následkem toho si nikde nemůžeme vypůjčit skútr, protože už jsou dávno zarezervované. Škoda, tolik jsem se těšila! Projet si celý ostrov, místa, kam se s autobusem nepodíváme – to znamená hlavně východní část ostrova (ocásek ryby).

Nevadí, vynahradíme si to jinak. Hned první den si s Petrem půjčíme kajak (za 10 € na hodinu mi to přijde drahé, ale Itálie není nejlevnější) a dopádlujeme do blízké zátoky, v níž je nádherně průzračná voda oproti té u písečné pláže, kde je až příliš mnoho turistů. Zátočina je naprosto prázdná, protože seshora k ní není přístup, všude rostou kaktusy, macchia (Makie je stále zelený křovinatý porost Středozemí, žádná konkrétní rostlina, jak jsem si dříve myslila.) a navíc je sráz moc strmý. Na oblázcích leží vysoká vrstva naplavené posidonie, což už pro změnu je konkrétní rostlina, resp. rod jednoděložných rostlin. Jedná se o mořské řasy a název vychází ze jména starořeckého boha moří Poseidona. Vzhledově připomínají na proužky nastříhané listy papíru, ale jsou překvapivě měkké a vyhřáté od sluníčka, takže na nich můžete pohodlně sedět, jako byste pod sebou měli alespoň na dvakrát složenou deku. Protože hodinka dobrého povídání rychle uteče, zdá se nám, že vyrážíme zpátky skoro hned.

Druhý den jsem si užila koukání po rybičkách kousek pod hladinou u Paolinina ostrova a třetí den jsme navštívili jedno z nejkrásnějších míst – druhé místo, na které velmi ráda vzpomínám – černou hematitovou pláž. Nejprve jsem se potápěla k rezavému kolu z těžební věže a pak se koupala v zeleném sirném jezírku. Bylo příjemně teplé a na lenošení jsme měli dostatek času. Také jsem se kolem něj prošla bosá a přinesla si s sebou pár kousků pyritu. A také hematitu – jako dárek z dovolené. Ale nic jsem nikde neodlamovala, jenom jsem si posbírala, co tam už leželo.

Dlouho jsem se těšila na výlet na skútrech, který jsem si vysnila už v autobuse. Pracovně jsem ho pojmenovala Elbou na dvou kolech. Dělám si řidičák na motorku, ale zatím mám jenom Béčko na auto, to znamená, že díky němu můžu řídit některé slabší stroje jako třeba babetta, myslím. V ČR to, co je zařazeno v kategorii A1, což je lehký motocykl o objemu válců pod 125 cm3 a výkonu motoru nejvýše 11 kW. Jenže mi nějak nebylo přáno – zkrátka sezóna a ti rozumní si svoje skútry zamluvili ještě před odjezdem na dovolenou. Nakonec jsem přece jen měla o čem psát, protože jsme na dvou kolech vyrazili. Doslova!
 

Suvenýry v Capolliveri

A byl to možná větší adrenalin než na skútrech. Celou dobu, co si dělám řidičák, poslouchám jak je motorka nebezpečná a tak, ale teď jsem se víc bála a nadávala na kolo. Tak zaprvé jsme neměli helmy, zadruhé ani žádné pořádné oblečení – oni si vůbec v Itálii na tyhle naše cavyky moc nepotrpí – i na motorce je to s oblečením bída, jako by šli pěšky na pláž: kraťásky a topík, pohoda. Bez oblečení s chrániči jsem se cítila tím hůř, že sedlo bylo vysoko, takže jsem pořádně nedosáhla – skoro jako z motorky jen jednou nohou – a k tomu ta řidítka byla příliš nízko. Špatný stav kempových kol, o němž jsem byla ujištěna, mi taky na jistotě nepřidal a ta tenká pneumatika uhýbající každému oblázku v prašné cestě, byla taky leda k vzteku.

Samozřejmě, když jsem si vynutila mít sedlo níž, než je vhodné vzhledem k tomu, že noha má být napnutá, když člověk došlápne do pedálů, jelo se mi docela blbě, protože jsem nohy měla příliš skrčené a ačkoliv jsem vypadala nejspíš trochu jako magor, který tomu vůbec nerozumí a vynucuje si, aby bylo po jeho, v průběhu cesty jsem si za to několikrát blahořečila, protože ve špatném terénu se mi kolo nejednou zaseklo a já sesedla napůl nedobrovolně, což by asi nebylo tak docela v pohodě, kdybych nedosáhla alespoň jednou nohou pořádně. Chvíli jsme jeli po frekventované silnici a pak odbočili na menší silničku, přes kemp nás nenechali projet, a tak jsme to chtěli vzít kolem někam dozadu, tvrdohlavě jsme postupovali cestou, po které jsme už kolo museli tlačit, ale nakonec jsme se shodli, že to nemá cenu, abychom se udřeli, když ani pořádně nevíme, kam to vede. Žádný velký zázrak to nebyl ani po té hlavní silnici, kdy se kolem nás jen míhala auta a poněkud provokativně nás předjížděl jeden motorkář za druhým. Tiše jsem záviděla a pachtila se dál, až jsem nakonec byla nucena uznat, že na to nemám. Vleklé kopce byly vždycky mým strašákem a tohle bylo trochu moc. Navíc jsem věděla, že bychom se sice na druhé straně pěkně svezli do městečka, ale odtamtud bychom si to sem do sedla zase museli vyšlápnout a bylo to příliš daleko i na tlačení a navíc bylo šílené horko. Než vyrazíme domů, vykoupeme se ještě v Laconelle, kde si koupání parádně užiju, protože jsou vlny a mně je takové horko, že se v nich teď s chutí vyřádím – skáču do nich, jako bych byla u moře poprvé.

Odměnou nám byly ostružiny u té šílené cesty, kterých jsme se pořádně namlsali. A taky malý obchůdek s místními produkty, které jsou pro nás sice cenově dost nedostupné, ale stejně jsem chtěla něco vyzkoušet. Domů jsem si koupila malý med a citronovou marmeládu a tam jsme si dali kaštanové muffiny. Byly senzační – používá se do nich mouka z jedlých kaštanů. Škoda, že něco takového nejde koupit i u nás. (Beru zpět, když jsem se koukla na internet, zjistila jsem, že ji má v nabídce například Sonnentor.) Odpoledne vyrážíme na černou pláž Margidore vlevo od kempu.

Zdroje:
cs.wikipedia.org/wiki/Posidonia
http://cs.wiktionary.org/wiki/makchie

Capolliveri

Zvláštní výzdoba města (foto: JV)

Ve středu večer – po odpočinkovém dnu bez výletů – jedeme do Capoliveri na západ slunce. Městečko leží na svahu Monte Calamita, která byla tajenkou v soutěži o Napoleonův poklad a mělo se zjistit, jak je vysoká. Podle průvodce 412 metrů. Ještě že si při výkladu dělám poznámky.

Každý rok se tu 14. června koná průvod masek, je to tamější svátek zamilovaných. Nejčastěji se všichni převlékají za piráty a jdou z města za světla svíček až k pobřeží a tam provádí různá alotria.

Název Capolliveri může pocházet buď z „caput liberum“, což znamená svobodný vrch, k této variantě se přikláníme, protože jsme to viděli napsáno na jednom úřadě, nebo z „caput liberi“ = vrch boha veselí, vína. Vinné révy se v okolí pořád pěstuje dost a dost.

Všude po městě jsou roztroušený rezavý zbytky strojů. Zajímavá výzdoba. Průvodce nás dovede na terasu, odkud bývá nejkrásnější západ slunce a dostáváme rozchod. Petr nás upozorňuje, že zde můžeme počkat a vyfotit západ slunce, pokud se "bude konat". Vypadá to, že nebude, a tak vyrážíme jinam. Nakoukneme do kostela, kde se právě zpívá a je to moc hezké. Napadlo mě, že když budu bydlet v Praze, mohla bych jít pokaždé na mši jinam. (No uvidíme, jestli tam budu i v neděli a jestli se mi bude chtít vstávat.)

Kupuji si 4 pohledy po 0,40 €, kurz je teď 28 Kč za 1 €, takže dost nevýhodný. A pak jdeme na zmrzlinu a nakukujeme do různých krámečků, to se mi na nočním toulání městem vždycky líbí nejvíc.

Zdroje:
vlastní poznámky z deníku

Elba – obsah a přehled

Seriál o Elbě, kde jsem byla na dovolené od 8. do 17. srpna 2014 najdete pěkně chronologicky uspořádaný v následujících článcích – nové přibývají vzadu:

K moři s Kudrnou – trocha zajímavostí o cestovce

Páteční cesta na dovolenou – o cestě na Elbu, co se tak dá dělat v autobuse
Ubytování, jídlo a věci kolem – kde jsme bydleli, co jsme jedli a jak to tam vypadalo
Napoleonův poklad – o soutěži, kterou pro nás vymyslel průvodce a kterou můžete do konce září soutěžit taky, o 5 bodů do mojí únorové soutěže a to pro každého, kdo tohle vyluští do konce září, tzn. bez ohledu na to, jestli to někdo vyluštil před vámi
Čtení pro štěstí a Alexandre Dumas (1/3) – pár slov o Alexandre Dumasovi a tom, jak psal, začátek třídílného seriálku o knize Hrabě Monte Cristo, a taky proč vás čtení může udělat šťastnějšími
Markýz de Sade a frenetická literatura (2/3) – něco málo o zajímavém spisovateli a zvláštním typu literatury
Hrabě Monte Cristo (3/3) – a konečně něco o známém díle, které se určitě hodí do Literárního vzdělávání. Neprozrazuje závěr ani rozuzlení, takže si to můžete směle přečíst a posoudit, jestli by vás v dlouhých zimních večerech lákala četba takového románu. Za sebe dávám pět hvězdiček z pěti. Čte se to pěkně a téměř jedním dechem.

Italská hymna – odkaz na video a něco málo o jejím původu    

Elba a odpovědi na 7. otázku
Porto di Piombino, Itálie – první den dovolené, ale ještě na pevnině
Miluju limoncello – povídání o sluníčkově žlutém italském likéru
Den Napoleona – nedělní toulání po památkách spojených s Napoleonem a návštěva hlavního města Portaferraia.
Portoferraio, hlavní město Elby.
Procchio – ostrůvek krásné Paoliny.
Porto Azzurro a mineralogické muzeum
Hematitová pláž
Kostelík Madonna di Monserrato
Capolliveri – Návštěva stejnojmenného města 
Příběhy z Napoleonova ostrova – taková různá minipovídání deníkového typu.
Pianosa  – ostrov známý z Hlavy 22 od Josepha Hellera.
Líbezná plachetnice – návštěva české lodě kotvící tou dobou u pobřeží Elby. Znáte La Grace?
Marina di Campo – miničláneček o městečku na pobřeží Elby.
Monte Capanne – z Poggia na nejvyšší horu Elby a pak lanovkou do Marciany Alty
Elbácká zmrzlina – co jsem kde mlsala zajímavého.

Kostelík Madonna di Monserrato

Kostelík Madonna di Monseratto (foto: JV)

Ráno v autobuse dostávám krabici s Napoleonovým pokladem, kterou jsme vyhráli. Z předání za jízdy v autobuse moc radost nemám, protože padám ze strany na stranu, ale nakonec se mi podaří cenu důstojně převzít a zase se vrátit zpátky. V krabici máme tři tatranky, tři müsli tyčinky, víno Merlot, šedé a červené sportovní tričko a troje froté ponožky Sherpax (tu značku už mám a vyhovuje mi, i když preferuju tenké ponožky). Z ceny mám radost, ale ještě větší z toho, že jsme to dokázali.

Naším první dnešním cílem je kostelík kilometr za Porto Azzurrem směrem na Rio nell'Elba zvaný Madonna di Monserrato. Jedná se o jeden z nejatraktivnějších pozůstatků po Španělech. V 17. století byl guvernér Ponse y Leon poslán na Elbu, ale bylo mu natolik smutno po Katalánsku, že nechal zhotovit kopii zázračného obrazu černé Madony z Monserratu a na konci opuštěného údolí před divoce romantickou kulisou horského masivu Monte Castello nechal v miniaturním provedení postavit klášter. Každý rok se 8. září kostelík otevře poutníkům – pouť trvá celý týden.

Hrad Volerraio (foto: JV)

Vracíme se od něj zpátky dolů a zahneme doprava téměř neznatelnou pěšinkou, která působí dojmem, že ji využívají jen horské kozy. Drápeme se cestou necestou na Cima del Monte (516 metrů nad mořem) a je to teda fakt hustý. Pohorky potřeba nejsou, ale pěšina je dost strmá a kamínky nám pod nohama ujíždějí. Ještě že je trochu pod mrakem a jde se z větší části lesem. I tak je jednomu z účastníků špatně z horka.

Z dálky pozorujeme (někteří toužebně – třeba keškaři) hrad Volterraio v nadmořské výšce 394 metrů. Dá se tam dojít za půl hodiny ze silnice vedoucí do Rio nell'Elba. A do té my z vrcholku hory plného vysílačů klesáme.

Hrad Volerraio (foto: JV)

Cesta po hřebeni (foto: JV)

Rio nell'Elba je jedno z nejstarších městeček na ostrově – místo bylo osídleno již v době bronzové. Leží na úpatí horského hřebene mezi Monte Strega (Hora čarodějnic) a Cima del Monte v nadmořské výšce 180 metrů. Obranné hradby se tyčí i po stranách farního kostela San Quirino na Piazza del Popolo, kde mlsně nakukujeme do restaurace, z níž voní česnek.

Rio nell'Elba (foto: Lenka)

Prádelna (foto: Lenka)

Na závěr se jdeme podívat do prádelny, kde se ještě dnes pere ručně.

Zdroje:
vlastní poznámky z deníku
Eleanore Tomek: Elba, Merian live, ISBN 978-80-7236-680-4.

Hematitová pláž

Hematitová pláž (foto: Lenka)

Z Porta Azzurra jsme vyrazili na černou hematitovou pláž. Laghetto di Terranera – jediná sladkovodní laguna na Elbě, navíc se sirnatou vodou, která je údajně dobrá na pleť, se nachází asi dva kilometry za městem. V nedalekém dole Miniera di Terranera se těžil pyrit, magnetit, limonit a hematit, což je oxid železitý. Patří mezi nejrozšířenější minerály, ale obvykle jen v malých koncentracích. Je nádherně černý, ale jako prášek je červený. Ve větších akumulacích je důležitou rudou železa. Přestože hematit najdete i v Čechách, dočtu se na stránkách o minerálech Dalibora Velebila: „Nejkrásnější hematity se vyskytují na ostrově Elba ve starých železnorudných povrchových dolech v okolí Rio Marina. Zde tvoří hematit drúzy až několik cm velkých hojnoplochých černých silně kovově lesklých krystalů.“ Hematit na vzduchu koroduje kvůli vysokému obsahu železa a pyrit se rozpadá.

Na koupání v moři a sirném jezírku dostáváme dvě hodiny. Protestujeme a průvodce svolí ke třem, což je super, protože se nám tam opravdu líbí.

Nejdřív jdu na kopec, kde objevím krásný strom, který má u kořenů stružky síry. Obojí si musím vyfotit.

Okouzlující strom

Síra u kořenů stromu

Ještěrka

Nejprve jdu do moře, protože jsem se zařekla, že i když se mi třeba někdy nebude chtít, budu se koupat vždycky, když to půjde. Půjčím si potápěčské brýle, nechám se nasměrovat a vydám se hledat kolo z těžební věže. Má být asi v jedné třetině mezi dvěma skalami. Najdu ho snadno, ale ten pohled na něj je mi tak nepříjemný, že zase honem plavu zpátky. Při vylézání na pláž si všimnu ježků docela blízko svých nohou, a tak už se po zbytek doby tady budu koupat jenom v tom báječně teplém jezírku.

Sirné jezírko

Po návratu k nám do kempu luštíme šifru o Napoleonův poklad – a úspěšně, i když ještě neznáme všechny řádky. (Připomínám, že kdo ji vyluští do konce září, dostane pět bodů do únorové soutěže.) A pak se jdeme koupat k moři k nám do Lacone. Večer se po informativní schůzce smějeme Petrově hlášce: „Koukáte na mě, jako kdybych nevěděl, o čem mluvim.“

Zdroje:
vlastní poznámky z deníku + vlastní fotky
http://www.velebil.net/mineraly/hematit

Porto Azzurro a mineralogické muzeum

Dneska (Po 11. srpna) máme v plánu výstup na nejvyšší vrchol ostrova – Monte Capanne. Ještě v autobuse nám Kuba, průvodce, rozdává mapy s tím, že to je pro krizové chvíle. „Jako když přestane jít GPSka?“ ptají se zvědaví šťouralové. „Nebo průvodce,“ dodá s mírně výhružným úsměvem Kuba.

Předtím jsme dlouze debatovali o tom, zda si vzít pohorky, nebo ne. Čtenáři mého blogu vědí, že mám pěkné, ale nemám je ráda, a tak jsem se od začátku přikláněla k variantě – s botaskama vyjdeš všude. Ale hazardér zase nejsem. Kvůli jednomu výstupu si brát pohory? Zaberou v batohu dost místa… a kdoví kolik lidí je bude mít. Má to být nenáročná dovolená, tak co?

Když vyjedeme trochu výše nad kemp, vidíme, že hory jsou v mracích. Průvodce nás nechá hlasovat, jestli tam chceme jít. Někteří jsou nabručení, ale ti rozumnější rozhodli, že na kopec polezeme, až bude něco vidět.

Náhradní program je Porto Azzurro a zátoka Terra Nera. Podle knižního průvodce je neoficiální hymnou města píseň Azzurro od Adriana Celetanta.

Město si postavili Španělé a pojmenovali ho Longone. Pevnost Forte di Longone postavená 1603 španělským králem Filipem III. chránila přístav a od roku 1858 sloužila jako vězení. Jenže místní obyvatelům se dál název málo lákavý pro turisty, a tak ho v roce 1947 přejmenovali na Porto Azzurro podle krásně modré vody, v níž se odráží obloha. Pevnost rozkládající se na kopci lze navštívit jen se speciálním povolením. Za jejími branami se nachází barokní farní kostel San Giacomo. Forte Focardo, druhou pevnost, postavili Španělé o sedm set let později na druhé straně zálivu, na dnešním území obce Capoliveri.

Nejprve navštívíme mineralogické muzeum, kam je vstupné 7 €, pro děti do 12 let 5 €. La Piccola Miniera – miniaturní železnice vedoucí 250 metrů dlouhou napodobeninou hornické štoly je pro děti atrakcí. Výklad mají dokonce i v češtině.

 

Kameny na prodej

Loď z malachitu

Kousky pyritu v křemeni (křišťálu?)

Aragonite azzurra

Spíš než mineralogické muzeum je zde obchod se spoustou různých nerostů. Prohlížím si oblíbené černé hematity, kostky falešného/kočičího zlata – pyrit, nádherně zelený malachit, který se nachází v Capoliveri. Líbí se mi aragonite azzurra, který se taktéž nachází v Capoliveri, a je světle modroučký.

Ptám se Petra, co je to „turchese“, ale on taky neví, tak že se mi zeptá prodavačky, jak se to řekne anglicky. To zase neví ona. Když Petr bezradně pokrčí rameny s tím, že si to doma vyhledám, odmítám se vzdát a mávám na ni, ať mi ukáže, který z těch kamínků to je – dle plakátu to totiž nepoznám, ale jinak bych mohla mít šanci, přece jen jsem se o minerály vždycky zajímala. Vyloví takovej krásnej modrej, tyrkysovej! Jasně – tyrkys je turchese! Nebo možná jeho levnější varianta tyrkenit, která je mu velice podobná. Jen stručně – tyrkenit je namodro obarvená hlíza howlitu a magnesitu – obarvený je jen na povrchu, uvnitř je bílý. A samozřejmě není tak vzácný.

Také se ponořím do úvah, zda je jeden z kamenů odrůdou křemene. Doma si pak dohledám, že obecný křemen je bílý až šedý, průsvitný až neprůhledný. Takový najdete třeba na poli v Čechách. Čirý se nazývá křišťál, žlutý citrín, růžový růženín, fialový ametyst, hnědá záhněda, černý morion. Mikroskopicky vláknitý křemen je nazýván chalcedon – tvoří celistvé, ledvinité, kulovité a krápníkovité agregáty s lasturnatým lomem a voskovým leskem. Chalcedon je nejčastěji šedomodrý, šedý, šedohnědý. Červeně zbarvenému chalcedonu se říká karneol (ten mám taky ráda), světle zeleně zbarvený chrysopras, tmavě zelený plasma, zelený okrový a červený jaspis, zelený s červenými skvrnami heliotrop. Kulovité agregáty tvořené vrstvičkami chalcedonu se nazývají acháty. Formou chalcedonu je i pazourek. A teď se v tom vyznejte!!! Každopádně jsem se mýlila v tom, že by s křemenem nějak souvisel zeleno-fialový fluorit.

Ráda bych si pořídila nějaký fluoritový náhrdelník, ale jsou příliš drahé. Zajímavý kámen je limonite pie dammone, který vypadá jako asfalt. Ten jsem vůbec neznala.

Ve vedlejší místnosti je tma a kameny jsou nasvíceny UV zářením, fantasticky světélkují: fluorit žlutozeleně, ale i fialově, kalcit růžově nebo fialově a aragonit dozelena. Některé názvy kamenů jsou opravdu zajímavé: scanaloedrica, carbonato, crisocolala (chrysocolla/cooper mineral), smithsounite carbonato di rame, ilvait.

Po prohlídce muzea máme rozchod a můžeme se jít podívat po městě. Na Porto Azzurro je zajímavé to, že se náměstí Piazza nachází hned u přístavu, nikoliv uprostřed města. Vidíme tam pořádnýho kocoura, kterého si troufnu pohladit. 

Válející se kocour (foto: JV)

 






Jdeme se podívat na kopec k pevnosti Longone, ale tam moc fotit nechtějí, a tak zase vracíme zpátky.

Pevnost Longone (foto: JV)

Ještě ochutnám místní zmrzlinu... ale o tom zase jindy. :-)

Zdroje:
vlastní poznámky z deníku
http://www.velebil.net/mineraly/tyrkys
http://www.velebil.net/mineraly/kremen
Eleanore Tomek: Elba, Merian live, ISBN 978-80-7236-680-4.

Procchio

Zátoka (foto: PS)

U autobusu jsme včas, i když máme co dělat. Ostatně jako vždycky – přece nebudeme drahocenným časem plýtvat tím, že budeme u autobusu zbytečně brzy? Ale snad až na jednu dvě výjimky nikdy nejsme poslední. Jednou žertovně vykládám – cituji z Deníku princezny – že královna nikdy nechodí pozdě… to jenom všichni ostatní přišli dřív.

Procchio je „rybářská vesnice, která udělala kariéru“, jak píší v průvodci. Během krátké doby se místo u stejnojmenného zálivu stalo vyhledávaným turistickým střediskem. Na ostrůvku v moři se údajně koupala sama Paolini, Napoleonova prostřední sestra, a k tomu nahá! Proto je pojmenovaný Paolinin ostrov. Všechny sourozence kromě ní se podařilo Napoleonovi někam šikovně provdat nebo přiženit. „Takovej živel na ocet,“ poznamená průvodce.

Paolinin ostrov (foto: JV)

Jsou tu dvě pláže… samozřejmě všichni jdeme na tu, kam jde průvodce. Je taková divočejší – kamínky jsou dost ostré, žádné oblázky. Boty do vody ani na pláž nemám, tak to budu muset nějak zvládnout. Prý je chození bosky zdravé – říkala nám to paní na Dnu otevřených zahrad a viděla jsem to i v nějaké knížce o józe. – A vlastně jsem o tom napsala článek Mezinárodní den bez bot. Jenže když ono to pííííchá!

Rozhodnu se doplavat na ostrůvek, protože se jeví docela blízko. Je to v pohodě a ještě si půjčím potápěčské brýle a pod vodou si prohlížím rybičky. Nejsem žádný fanda potápění, ale když mám tu možnost a je něco k vidění, využiju ji. Jenže jsem zvyklá jenom na brýle s nosem, a tak se první půlku obeplouvání ostrova snažím neutopit, ani se nenapít slané mořské vody. Druhá půlka už je fajn a vysloveně si to užívám. Rybičky jsou skvělý! A díky brýlím se tolik nebojím vylézt z vody na ostrůvek, protože se můžu pořádně podívat, kde jsou ježci, ze kterých mám hrůzu. Už jsem na ně jednou šlápla a díky, stačilo!

Když se usadím na těch dlouhých uschlých řasách, zjistím, že mi z kolene teče krev. Kolem ostrova jsou kameny pořádně ostré, takže si člověk ani nevšimne, že si rozřízl kůži. Opatrně si to omývám mořskou vodou, ale neštípe to. Petr mě sice straší, že zítra bude, ale je vedle jak ta jedle. Prima si povídáme a čas ubíhá. Na řasách se sedí pěkně a zpátky do vody se nám ani moc nechce. Kdybychom měli boty, dalo by se to v jednom místě skoro přejít, ale takhle bude lepší plavat. Na pláži zjišťujeme, že za čtvrt hodiny máme být u autobusu. To máme co dělat. Nevadí, stíhám. A jako několikrát později si spokojeně říkám – výhodou kecání s průvodcem je, že bez něj určitě neodjedou!

Poslední pohled na Paolinin ostrov (foto: JV)

Pořád mám v hlavě historku, jak jednou nějaký zájezd ujel jakési paní, protože si nikdo nevšiml, že chybí, a ona si pak chuděra někoho stopla a po dálnici doháněli ten autobus a troubili na něj a mávali. To mohl být skutečně vzrušující zážitek, ale sama bych to zkoušet nemusela!

Tohle bylo jedno z nejkrásnějších míst, které jsem viděla. I ta pohoda na ostrůvku byla úžasná.

P. S.: V Procchiu jako takovém jsme nebyli.