Líbezná plachetnice

Když si máme vybrat mezi tím, jestli zůstaneme jen tak trčet ve městě, nebo se půjdeme podívat na loď – a ještě k tomu plachetnici – jednohlasně se rozhodneme, že ta druhá varianta je mnohem lepší. Nevím, jak ostatní, ale já rozhodně nečekala, že to bude taková kráska.  

Možná v tu chvíli ještě nezaznělo, že se jmenuje La Grace, což znamená „Půvabná“, možná zaznělo a já vůbec nevěděla o co jde. To až o něco později jsem si vybavila, že už jsem o ní něco slyšela.


Pár údajů o lodi, jejíž návštěvu nám jeden z turistů závidí, protože to je tak trochu jeho sen se na ni podívat. No jo, holt cesty Páně jsou nevyzpytatelné, jak se říká. Kdo mohl tušit, co nás čeká? La Grace je dlouhá 32 metrů. Váží 126 tun, ponor má 3 metry a z paluby dolů je to 6,5 metrů. Je tu 12 kilometrů lan, z toho tak 6 kilometrů těch tlustých. Docela často se musí vyměňovat, teď ale zrovna nevím po kolika letech. Ročně napluje 12–15 tisíc mil. Jen pro informaci – cesta kolem světa je 22 mil. Mají tu nádrže na 6 tisíc litrů pitné vody.

Opravdu potřebují hodně lan

Originál byl postaven v roce 1768 a patřila korzárovi Augustinu Heřmanovi, což je docela zajímavá osobnost, o níž vám možná povím někdy jindy. Tahle loď je prý postavena stejně. Byla postavená v Egyptě, protože snad už jenom tam znají tu technologii. Cena se neví – bylo to 1,5 až 3,5 milionů eur jen za materiál. Z nějakého závodu si dovezli 9 medailí a paradoxně nejdéle slavili tu jedinou, co nebyla zlatá, protože byla první. V roce 2012 ztroskotala u Španělska.

Dělají tu historické plavby nebo teambuildingy, měli i tábor dětí ve věku od 3 do 6 let. A s dětma je to prý lepší než s dospělýma. Vyučují tu historickou navigaci. Za rok se na lodi vystřídá asi tisíc návštěvníků.

Dovolí nám prohlédnout si loď i v podpalubí, koupím nějaké pohledy po deseti korunách – můžeme platit i korunama. Je to fajn cena, stejně jako je příjemný kapitán. Je vidět, že je hrdým vlastníkem této lodi, že si splnil svůj sen a přitom nezpychl. Ojedinělé a fascinující. Vypráví zaujatě a nadšeně a chvílemi se přistihnu, že vůbec nevím o čem, ztratila jsem se v bludišti sextantů a oktantů, rychlosti otáčení země a měření polohy. Ale nevadí, interiéry jsou krásné a já si to užívám. Aspoň po nějakou dobu. Pak už mi z toho všeho houpání začne být zle. Pochopitelně je to nejhorší v podpalubí. Docela nerada bych zvracela. Snažím se pít a trochu to zajíst suchou houskou – funguje to, když je mi špatně v autě, tak by mohlo i tady.

Interiér (foto: JV)

Pobaví mě, když nám majitelka nebo jiná z místních žen ukazuje „brloh strojníka“, což je docela přesné vyjádření vystihující i smrad strojů, olejů atp.

Na závěr se všichni složíme na ránu z děla. Pořádná šlupka!

Zdroje:
vlastní poznámky z deníku

Nápis na tričku