Nesnáším balení na dovolenou

S manželem jsme se shodli, že balení na dovolenou je strašně otravný, i když má člověk předem připravený skvělý Univerzální seznam. I na jeden jediný týden člověk potřebuje nesmyslné množství hovadin: spodního prádla, ponožek, trička a kalhoty a boty na turistiku, halenky/šaty do města + příslušné boty, nějaké léky, nějakou kosmetiku... a za chvíli má člověk posnášenou půlku domu.

Navíc se jako ženská vždycky neumím rozhodnout: mám si ještě brát trička s dlouhým rukávem? Na příští týden hlásí chladno, ale já jedu až potom. A kdoví co bude.

Teď mě napadlo – mají ženy větší problém s rozhodováním než muži, nebo je to mýtus? Co si myslíte vy?

Tak podle Microsofta Copilota: „neexistují žádné konkrétní důkazy, které by podporovaly tvrzení, že ženy jsou obecně nerozhodnější než muži.“

Fajn, to ráda slyším, i když je mi to prd platný, když stojím nad několikery šaty a dumám, které si mám vzít a jaké k nim mám vzít punčocháče, když má být chladno.

Pes do baráku nepatří

Občas mám pocit, že se při psaní článků opakuju. Asi je to proto, že když něco píšu, obvykle nad tím už přemýšlím dlouhou dobu. Třeba nad tím, že pes do baráku nepatří. Tenhle názor zastávám snad odjakživa, nebo si to alespoň myslím. Vtipné je, že si tohle člověk myslí i u věcí, které ještě před pár lety odsuzoval. Prý jsem něco podobného tvrdila o kruhových jehlicích a dneska už mě na rovných plést neuvidíte ani náhodou. Používám je výhradně na odkládání rozdělaných projektů. Ale zpátky k psovi. 

Souhlasím, že bytovkáři můžou mít pejska, a když ho hodně a pravidelně venčí, dá se s tím v bytě vydržet, ale stejně je to cítit psem. Byty považuji za vhodné pro takové ty palácové psíky, čivavy, yorkšíry a podobný „peyjsky“, který by vám na zahradě mohla zakousnout kočka.

Tchynin pes je sice doma hodný, ale věčně se plete pod nohy a občas tam provede nějakou kalamitu, třeba když ho tam nechá samotného. Ale co dělá náš pes, to nás vysloveně dohání k šílenství. I když je Princezna bystrá, chytrá a všechno rychle chápe, tak v případě ležení u zdi se jeví nesmírně natvrdlou. 

Abych vás uvedla do obrazu – celý domek rekonstruujeme a už máme udělané podlahy a víceméně vymalované zdi. A taky zásuvky a světla (jen žárovky), ale nikde žádný nábytek, ani kuchyň ani nic dalšího. Jen v budoucí kuchyni máme stůl, židli a křeslo, abych tu mohla pracovat nebo malovat za krásných slunečných dní. 

Princezna – snad ze závisti, že si tchyně bere domů jen toho svého – začala vyžadovat, abychom si ji také brali dovnitř. Tlačí se přes dveře i přes nás, jako by venku byl ukrutný mráz. Ale pak si nelehne k nám. Maximálně chvilinku žadoní pacinkou o mazlení a pak se jde uvelebit do západního rohu obýváku, nebo severního rohu dětského pokoje či ložnice. Případně zaleze do takového malého kamrlíku. Opře se o zeď a spokojeně chrápe.

Když jsme tu ještě bydleli, mohla být jenom v kuchyni, to se pak opřela o dveře, nebo o linku a spokojeně spala. Chápu ji, sama také ráda spím u nějaké pelesti postele, ale o nově vymalované zdi se zkrátka opírat nemůže. I když se jí to snažíme vysvětlovat, dělá, že vůbec nechápe. Zkusila jsem jí domluvit vodítkem, může ležet v libovolné poloze kdekoliv v místech, kam ji vodítko pustí od mojí židle. Aspoň jsme spolu a mám ji pod dohledem. Tak uvidíme, jestli to pochopí.

Co mi pije krev?

Kdo sledujete blog aspoň jakžtakž pravidelně, nebo jste se mrkli jednou za čas, možná jste si všimli článků Otázky 1, 2, 3, 4, kam jsem psala různé otázky, které mě napadly a na něž bych ráda znala odpověď. Některé jsou větší a některé jenom takové malé blbostičky. 

Když mohu mít samostatné články na otázky, napadlo mě, že by se hodil i článek (v horším případě s několika pokračováními) o tom, co mě štve. Existuje i kniha 1000 věcí, co mě serou, ale do něčeho takového se nechci pouštět – minule jsem měla problém vymyslet i stovku věcí, co mi dělá radost, aby se tam pořád neopakovalo to samé. 

Ale s tou rouškovou/karanténovou šíleností už se to vážně nedá vydržet... Takže jen tak namátkou bez pořadí.

• Řeči, jak vláda zvládá pandemii. Čísla nakažených klesají. Pochopitelně, když všichni trčí doma a ti, co to mohli chytit v práci, když tam ještě chodili, by už měli být odhalení. A přitom hned pod tím na vás bliká článek „V Číně znatelně přibylo nakažených. Denní statistika se blíží stovce“, který až příliš jasně říká, co nastane, až se nouzový stav uvolní. Překvapení! Znova se zvedne počet nakažených, pokud si ze samé euforie přestaneme dávat pozor.
• Jak se všichni prsí ekologií, tváří se důležitě a pak najednou úplně zapomenou, že máme nedostatek vody, že se všude budou válet plasty a tak dál.
• Bordel v tom, zda se smí jezdit na výlety. Mělo se chodit jenom do práce, ne? A do přírody? Najednou se nám kolem domu toulá spousta turistů.
• Udavačství a nenávist k nemocným. Všichni vědí, že chlapi umírají i na rýmičku a dělají si z toho srandu. Tolerují to. A když pak máte někoho, kdo je opravdu nemocný a trápí se vysokými horečkami a bolestmi, nejspíš má i strach, zda to přežije a aby někoho nenakazil, tak div, že by lidi nevyvraždili pro jistotu celou vesnici nakaženou „morem“.
• roušky – Hodilo by se i do otázek: Dává smysl nosit roušku? Opravdu to někoho chrání? Kromě psychiky jedinců, kteří věří, že to má nějaký vliv. A pardón byznysu výrobců roušek, i když se na tom třeba neobohatí, aspoň prodávají. ... Z toho jasně plyne, že jsem odpůrce roušek, který si myslí, že jsou k ničemu. V tomto mě utvrzuje i vláda, když dovolí, aby někteří (malé děti) roušky nenosili, protože se jim v tom špatně dýchá. To přece není důvod. A především důchodcům, astmatikům a sportovcům se v tom také špatně dýchá. Zde nová změna – ani sportovci nemusí nosit roušky, když jsou dostatečně daleko od sebe? A jaký je rozdíl mezi tím, jestli jdu, nebo běhám v lese? Zde najdete nějaké další (už spíš neaktuální) moje rouškové články:
• Roušky hýbou světem
• Osobní zkušenost s rouškou
• Pár překvapivých videí o koronaviru
• Koronavirus – vážně o něm musím psát? – Zde vtipně na obrázku ministerstva v podstatě naznačeno, že roušky mají nosit jen lidé pracující s nemocnými. To bylo tak v počátcích, že se ještě nevěděl, že bude nedostatek roušek, takže to neříkali proto, že by je neměli.
• Ještě k rouškám: videa v rouškách. Přes kameru nikoho nenakazíte, tak proč se chováte jak paka? Já se na video taky nedívám v roušce, nejsem debil. 

Skleničkové království

Od včerejška nebo spíš od víkendu máme doma spoooooustu sklenic a skleniček. Začalo to jediným nalezeným molem v sobotu ráno. A pak už to jelo. 

Nejdřív soupis úkolů, které je třeba během víkendu udělat. Poučeni time managementem jsme s velkou časovou rezervou odhadovali, kolik nám to tak může zabrat a kdy je co nejlepší udělat. Asi nejdřív vyklidíme spíž a pak pojedeme na nákup – s vědomím toho, že už máme šestero balení fazolí a troje kečupy, zatímco žádné těstoviny nebo cibuli. Následovaly dohady o tom, kdy se pustíme do přeorganizování skříní v kuchyni. Já byla pro dopoledne, protože po obědě jsem si chtěla „hrát“, jak říkám tomu, kdy dělám něco, co mě baví. Ať už je to čtení – chudák Dracula už je týden nedotčený (určitě už má hlad), pletení, předení nebo psaní na blog. Slibovala jsem přece, že hned po víkendu budete mít další články. Ideálně každý den jeden. Jasně, chápu, možná si řeknete, že nestíháte číst, ale o tom to není. Už brzy mě čeká další dovolená, tak bych ráda navkládala články včas. Číst si je můžete, kdy budete chtít. A taky tu je TDF (Tour De Fleece – odkaz).

Ne, že bych doma poroučela, nebo bylo vždy po mém, spíš jsem se nyní tak pevně rozhodla, že se bude uklízet okamžitě nebo vůbec, že výsledek byl jediný možný. Začali jsme už ráno. A pokračovali celé dva dny!

Rozsah škod byl minimální: všehovšudy jedny sojové lupínky, které se dají používat k zahušťování a které jsem měla už nejmíň dva roky a pořád oddalovala jejich zpracování. Už jsem je kdysi vyzkoušela a nebylo to nic moc. Hlavně moc polévky nezahušťuji. To by bylo k první skříni asi všechno. Jak už jsem řekla, škody téměř žádné, ale našli jsme snad čtyři pět motýlků – jen pro informaci, ty už nic nežerou, ale kladou vejce – a nepočítaně červů. U kterých jsem zjistila, že jsou mi odpornější, než jsem si myslela a to navzdory skutečnosti, že jsem před rokem jednoho smaženého snědla (byl to hec! Ale k jídlu byl celkem obyčejný, asi jako vařená brambora. Nicméně fotky jsou z toho pěkný.). Dokázala jsem odstranit asi dva, zbytek musel vyřešit můj chlap, stejně jako zlikvidovat množství kokonů. 

Molákům se nedá upřít jistá inteligence daná přírodou – uměj se dokonale schovávat. To vám takhle někde lítá motýlek, který se snaží být nenápadný, a když zjistí, že jste ho zmerčili, letí se schovat – do rohu, ke stropu, za skříň. Chce to určitou zručnost, nebo moment překvapení (a dlouhé ruce nebo židli), abyste ho dostali. Docela se nám osvědčilo otevírat skříň s tím, že by tam mohl být a hned se ho snažit ulovit s toaleťákem v ruce (nechci ho mít rozmáznutého na dlani), než se teprve začít shánět po nějakém kousku kuchyňské utěrky nebo něčem podobném. Ještě líp to mají zařízené právě housenky, které ač u nás v podstatě neměly co žrát – obavy o klubíky mě vedly ke sklenicování již dříve – byly důmyslně schované právě na skleničkách. 

Zdá se, že prokousat igelitový pytlík – i s tím báječným vzduchotěsným zavíráním – pro ně není žádný velký problém (ach, jaká škoda, chtěla jsem si do nich poschovávat vlněná klubíčka!), zato do sklenice se dostat neumí. (Na webu jsem četla, že někteří ano. No, my tak chytré nebo štíhlé naštěstí neměli.) Zato jsou pro ně uzávěry od sklenic báječným místem ke spánku. Vypadá to následovně: odšroubujete sklenici a pod ní, v těch drážkách najdete jednu až dvě larvičky/kokony. Moc fajn věc. Ještě půl roku se budu bát otvírat sklenice, které nebyly v lednici!

První skříň jsme společně s mytím sklenic, přesypáváním, popisováním, uklízením, zabíjením a likvidací molů, umýváním skříně dělali v podstatě celý den. Neděli jsme pro změnu strávili další kuchyňskou skříní, kterou jsme po předcházející zkušenosti otevírali opravdu s obavami. Bylo pro nás příjemným překvapením, že jedinou reálně napadenou byla sklenice s ostropestřcem (bylinka vhodná na léčbu jater a evidentně i krmení molů). Zbytek stačilo projít, probrat a přesypat, co šlo. O všechny volné sklenice jsme požádali i potenciální tchyni a stejně nám to bylo málo. Mouky, cukry a fazole totiž zaberou spoustu místa. Asi tři sklenice jsme nechali v samostatné polici „na pozorování“, protože se nám zdálo, že si už nějaké zvíře začalo pochutnávat na růžovém pepři. To by mě mrzelo nejen kvůli jeho ceně, ale také proto, že mi opravdu chutná (a špatně se shání).

Závěrem dne jsme se usadili v pokoji a jali se prohlížet oblečení a klubíky. S úlevou mohu konstatovat, že jsme nic nenašli. To samozřejmě neznamená, že je všechno v pořádku, ale aspoň případné napadení není tak velké, jak by mohlo být. Maximum svých hebkých miláčků se snažím držet v igelitových (ideálně zavíracích) pytlích a privatizuji všechna mýdla, která doma máme do krabic s nimi. Na počítání nezbyl čas, ale můžu říct, že jejich přebalování zabralo asi dvě hodiny.

Existuje pár věcí, který mě točej

Píšu tady o nich na blogu se štítkem Nenávidím. Něco jsou malichernosti, třeba náš samoucpávací záchod. Ten se připomněl včera a báječně jsme si to spolu užili. (Zvítězila jsem, a tak dnes slavím, že nemusím na toaletu k sousedům.) Dneska mi pro změnu nervy dráždí nedostupnost normy ČSN 01 0391 Systém managementu společenské odpovědnosti organizací – Požadavky. Co to má za smysl dělat normy placené? To mi teda fakt nejde do hlavy. 

Cílem normy je, aby se podle ní všichni řídili a aby každý věděl, že pokud někdo splňuje tu a tu normu, pak to znamená, že dělá to a ono tak a tak a naopak tím a tím se v normě vůbec nezabývají, takže to od něj nelze vyžadovat.

Je to stejný případ jako s vědou. Vědecké články, které mohou něco změnit, posunout lidi někam, jsou placené. Jednak to nechápu, a jednak mě to uráží. Navíc vás leckdy nalákají na abstrakt a pak zjistíte, že v článku vlastně nic podstatného není.

Takový vědec být nechci! Naštěstí existuje čím dál víc lidí, kteří vyznávají Open Access = zpřístupnění výsledků výzkumu celé vědecké komunitě i veřejnosti, která o ně má zájem. A já mám na to svůj blog.

Nenávidím kvóty

Konečně jsem doladila svůj dotazník, rozeslala pár lidem k pilotáži, sedla si s nimi nad ním a diskutovala, co je či není pochopitelné, jak to upravit a podobně. Samozřejmě jsem některé věci změnit nemohla. Když vycházíte ze zahraniční studie a chcete zachovat kvalitu použité metody, musíte toho co nejvíc nechat stejného. Dost na tom, že jste provedli překlad. 

Podařilo se mi sehnat spoustu kontaktů z databáze Amadeus a v případě potřeby mám zálusk ještě na další z Magnusu a nevím čeho ještě. Má to jeden háček... Seznam vám dovolí odeslat jen určité množství e-mailů. A já tak nějak nevím jaké. Takže se mi dvakrát krátce po sobě podařilo nechat si zablokovat schránku. 

Jenže tenhle problém není jen na Seznamu, Google má taky stanovenou určitou kvótu, kterou nesmíte překročit. Nevím, jestli vám to pak neodešle, nebo se taky zablokuje. 

Aspoň že starý školní účet mi jen odmítl další e-maily poslat a nezablokoval se taky. Trochu jsem se vyděsila, když jsem zjistila, že mi může být schránka podle smluvních podmínek Seznamu z 1. 2. 2015 za rozesílání hromaných mailů smazána.

Na helpdesku jsem se dozvěděla, že existují specializované e-mailingové programy, tak jsem si zkusila jeden pořídit: Email Marketing Pro. Je zdarma, vypadá intuitivně, ale nepodařilo se mi z něj dostat žádný výsledek. Ani sobě samé jsem nezvládla poslat mail, natož do něj přenést něco ze své databáze...

Nenávidím...

Nenávidím, když...

• na internetové stránce není datum aktualizace, nebo alespoň vzniku. Jak pak mám vědět, jestli předkládané informace ještě platí? 
• na internetové stránce není autor článku. Stačila by mi přezdívka. I když do vědecké práce by mi to stejně bylo houby platné.

Nenávidím, že...

• se za normy a vědecké práce má platit. Co je to za nesmysl? Chceme, aby ty normy byly používané, aby všichni psali citace stejně a pak v tom nebyl chaos pro čtenáře, ani pro autory. A co se týče vědeckých prací, tak to je podobné. Přece chceme vědění šířit...

Nenávidím Potěmkinovu vesnici

Navazuje na předchozí článek Co je dobře zorganizovaný prostor?

Obecně se mi přetvářka nezamlouvá a v oblasti úklidu už vůbec ne. Co je jejím smyslem? Proč bychom měli tvořit Potěmkinovu vesnici?

Pokud si dobře vzpomínám na hodiny dějepisu, nechal ji postavit Potěmkin kolem místa, kde plula carská loď. Smysl byl jasný – aby carovo oko vidělo, co vidět chtělo, a nikoliv pravdu. Zdá se neuvěřitelným, co k tomu doplňuje Wikipedie. Šlo o cestu carevny Kateřiny II. na Krym (zrovna tam!) v roce 1787 a doprovázel ji rakouský císař Josef II. Cílem bylo ukázat bohatství a moc Ruska před plánovaným útokem na Osmanskou říši. „Carský výlet na Krym se připravoval několik let. Na každém místě, kde měla carevna nocovat, byl postaven skvělý palác, vyspraveny cesty, opravovány fasády atd.“ Jenže změnit pustinu v kvetoucí kraj není tak jednoduché. A tak pozval Potěmkin z Petrohradu na čtyřicet malířů zběhlých v perspektivní malbě. „Ti pak podél Dněpru, po němž plulo několik desítek korábů s carskou suitou, namalovali kulisy vesnic, kolem nichž se pásl dobytek, svátečně oblečení venkované mávali a zpívali písně. Z dálky nebylo vidět, že dobytek sotva stojí na nohou, neboť carevně ukazovali pětkrát či šestkrát totéž stádo, které v noci hnali vždy na nové místo. Podobně bylo vidět i několik pluků, které se pro větší efekt přesunovaly a defilovaly tak před panovnicí několikrát. Po cestách jely vozy naložené pytli s obilím (ve skutečnosti se však jednalo o písek), před dekoracemi vesnic stáli jako vesničané opět převlečení vojáci Potěmkinových pluků. Ve vsích nebo městech, kudy průvod přímo projížděl, byly „pravé“ jen hlavní ulice, v průčelí bočních ulic stály opět jen kulisy. Ve vesnických chalupách se pak carevna a její doprovod nestačily divit tomu, že na stole vždy stála pečená husa. Byla to opět jedna a táž pečeně dle potřeby přenášená přes zadní dvorky. Při námořní přehlídce v Sevastopolu obstály jen první řady válečných lodí, v posledních řadách byly již jen lodě obchodní „upravené“ na bitevní koráby…“

Potěmkinovou vesnicí se označuje „snaha vylepšit něco více, než tomu ve skutečnosti je - falešně tak přikrášlit skutečnost a zastírat pravdivý stav věcí.“

V úklidu se to dá provést poměrně snadno – neroztříděné věci strčíte do skříně, krabice, pod postel nebo kamkoliv jinam. Případně k sobě zvete návštěvy jen do předem vymezených míst – podobá se to pruhům, po kterých se smíte pohybovat v továrnách, když vám ukazují jejich provoz. Jenže tam jde o vaši bezpečnost, kdežto stavitelům Potěmkinových vesnic jen o vlastní ego. Ale to si stejně lžou do kapsy. Sami přece musí vědět, že takhle to v pořádku není. O to víc mě to dráždí a snažím se tomu vyhýbat. Pokud nemám uklizeno, nepředstírám, že tomu je naopak tím, že bych věci ze skříňky nebo ze stolu smetla do nejbližší krabice a tu strčila třeba do sklepa nebo na půdu. Velice snadno se totiž stane, že tam už zůstane. Později nemám chuť přebírat krabice, v nichž se skrývá kdovíco. To radši ať moje návštěva vidí, že právě síťuju šátek, píšu článek na blog o CSR Akademii a plánuju zpracovat tři knihy o mozku na články v rámci týdne mozku a nemůžu se rozhodnout, který ze tří čajů si dám.

Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Pot%C4%9Bmkinova_vesnice

S autorským právem se jděte vycpat!

Čeho je moc, toho je příliš. A když o něčem slyším pořád dokola, časem mě to začne štvát. Teď zrovna ani nemůžu cítit autorské právo. Nejrůznějších moudrých řečí o autorství a ochraně je teď jak hub po dešti. Skoro bych měla chuť volit Piráty.

Třeba tenhle článek - Pochopí někdy Češi co je to autorské právo???? (http://www.fler.cz/blog/pochopi-nekdy-cesi-co-je-to-autorske-pravo-24545) Je docela dobrej a autorka to má zřejmě opačně. Taky souhlasím s tím, že lidi různě kradou a moc si s tím hlavu nedělaj. Na druhou stranu to, co se dneska řeší, už začíná být trochu magořina. Div, že nemusíte uvádět, kdo před vámi řekl větu: „Dneska je venku hezky.“ Abyste ho náhodou neokradli o to kouzelné jazykové vyjádření. Přeháním, jistě, ale aby se to tak jednou vážně nedělalo!

Autorská práva uznávám, myslím, že je fajn mít všude odkazy. A ke svým článkům je taky dávám. Pochybuju, že to někoho z vás zajímá, ale kdybyste se přece jen chtěli podívat, kdo to napsal přede mnou či z koho vycházím, máte možnost. Nebo se taky můžu vymlouvat, že jsem tu kravinu opsala v domnění, že ten a ten je odborník a ví to dobře. ;-)) Velice alibistické a pohodlné. Případně vám tím nepřímo říkám, že v této oblasti důvěřuju tomu a tomu a že to třeba nemám sama ověřené. Ale zpátky k tématu.

Zajímavá je třeba otázka stahování… pokud si dobře vzpomínám na kurz autorského práva (a pokud se nic nezměnilo), je to legální. A dle mého pohledu i etické. Jo, já nevidím nic špatného na tom, že si stáhnete pohádku a podíváte se na ni. Nemůžete ji nikde šířit a dávat ke stahování. Jasně, tak trochu tím schvalujete i to, že tu „špinavou práci“ za vás udělal někdo jiný. Na druhou stranu… proč třeba po deseti dvaceti letech nezveřejnit filmy zdarma na internetu? Nikdo normální takovou dobu čekat nebude. Ale když v televizi není nic na koukání a já se na něco dívat chci, proč se nepodívat zdarma třeba na youtube? Kromě jiného tím šetřím i odpady za DVD, která bych viděla jen jednou. Jestli se nepletu, tak knihu můžete taky volně citovat a používat 70 let po smrti autora (nebo od vydání), teď nevím přesně.

A zrovna tak to vidím s návody na šití. Ty je, pokud vím, taky legální stahovat a používat pro vlastní potřebu. Stejně tak si můžete knihu půjčit v knihovně, něco si z ní okopírovat a pak to využít. Nemělo by to být pro komerční účely, ale sami pro sebe můžete.

Ve zmiňovaném článku autorka tvrdí: „Takovému blbci je velmi těžké vysvětlit jak se autor cítí, byť se nejedná o jeho dílo, když vidí jak někdo krade dílo jeho kolegy. Kolega to může být vzdálený, neznámý, ale je z oboru a poctivě pracuje, tvoří a je kreativní.“ Já na to můžu říct, že ten úžasný kreativec může tvořit a dělat si, co chce, nápodoba a průmyslová špionáž tu vždy byly a budou. Rozdíl je v tom, že kreativec a nadšenec nebo umělec by měl tvořit s radostí a pro radost, ne pro prachy… a taky, že každá kopie na tom už bude trochu hůř… nebo to tak aspoň obvykle bývá. Jako třeba s turistickým deníkem. Těžko ho dostihnout, i když se o to různí snaží. Jenže autor je vždy napřed, vymyslel si to sám, ostatní mohou pouze kopírovat a napodobovat. A kdyby náhodou vymyslel někdo něco lepšího než je originál, je to přece taky super – jednak tím už vytvořil vlastní autorské dílo a jednak posunul svět někam dál.

Já mám ráda open source nejen u softwaru. A proto taky vznikl můj blog o vaření. Chci ostatním zpřístupnit to, na co jsem pracně přišla já. Pokud použiju cizí recept, pak uvedu autora, bude-li si to přát. Klidně to berte jako výzvu k zaslání receptů, jen si řekněte, jakou chcete uvést přezdívku, iniciálu nebo jméno.

A co mi teda vadí na autorském právu? Vlastně nic. Vadí mi autoři, kteří zuby nehty bojují za ochranu autorských práv, za to, aby si každý musel vymýšlet vlastní střihy, nebo si je koupit (leckdy není kde)… Kdyby to takhle dělal každý, do dneška nemáme žárovky, auta, počítače a nevím co, protože by si je vynálezci šetřili pro sebe. A nejlepší by bylo vůbec to neprodávat a nezveřejňovat, protože pak to někdo obšlehne. Jo a bacha na recepty – ty se taky různě rozesílají, kopírují a podobně.

Fandím lidem, kteří zveřejňují návody. Teda hlavně svoje. Protože rozvíjí celé lidstvo jako společnost. To, že vím, jak si ušít nádherný šperk z korálků, kabelku nebo něco podobného, mě ještě nepřesvědčí, abych nad tím strávila třicet hodin a raději si ho za pár stovek nekoupila od někoho, kdo to zvládne rychleji, lépe a ještě s radostí. Ono totiž, i kdybych měla návod na všechno, nebudu na to mít čas a dost možná ani chuť.

K tomuhle článku mě mimo jiné navedly i krajkářské trhy nebo výstava před nimi, kde babky řešily, jak je to hrozné s podvinky. Že si je lidi kopírují. Nebo si vyfotí vaše upaličkované dílo a pak si ho udělají taky, nebo ho dělají na zakázku! Jo, jenže to nad tím taky musí strávit aspoň těch 20 hodin. A navíc pokud jsou to jen „kopíráci“, musí čekat, až zase něco nového napadne vás a teprve pak to můžou okopírovat. Nemělo by vám být takových lidí spíš líto? Sami nikdy nic nevymyslí, tak proč jim nedat aspoň to, co vy už víte?

Nenávidím náš debilní záchod!

V životě jsem snad žádný jemu podobný neviděla. Na první pohled vám bude připadat celkem normální. Je bílý a za ním je trubka a vysoko někde nad vaší hlavou nádržka s vodou. Netuším, jestli její nevhodné umístění je příčinou jeho věčného ucpávání, nebo to má na svědomí jeho zahnutý vývod. Tvoří takové esíčko, asi aby se to mělo líp kde šprajcnout. Zlatý kadibudky, kdy to propadává přímo. Občas, když zrovna šílím z toho našeho, prohlížím si jiné záchody, nebo dumám nad tím, proč jinde stačí spláchnout jen jednou. Tenhle musím dvakrát a to, i když jsem na záchodě nestrávila zrovna mnoho času.

Někdy mám pocit, že do mísy plive, místo aby tam pustil vodu. Štve mě to nejen kvůli tomu, že máme určitě vyšší spotřebu vody než ostatní, ale taky proto, že jsem permanentně osočována, že mám velkou spotřebu papíru. I kdyby, nikde jinde to nevadí. A to jsem viděla i pořádně starý záchody.

Jediný, co je na tom pozitivního, je, že se nemusím cítit provinile, když mu v duchu nadávám: „Co zas máš, ty hajzle jeden!“

Zimní olympiáda v Soči je blbost

Olympiáda mě vůbec nezajímá. Ani zimní, ani letní. Proto pak vždycky ve hře Evropa nebo Česko dost bojuju z otázkami z oblasti Sport. Je mi totiž srdečně jedno, jaké hry se tam hrají, jaká mají pravidla a kdo v nich před sto lety zvítězil. Teď trochu kecám, protože první zimní olympiáda byla teprve před devadesáti lety. Bylo to v roce 1924 (ať to nemusíte počítat) ve francouzském městě Chamonix.

Z legrace říkám, že zimní olympiádu bojkotuju. Opovrhuju sledováním spousty vyhozených peněz kvůli nesmyslům. Je to jen sport. Sranda, zábava. Řešíme ekologické problémy, oteplování a nevím co všechno a klidně si postavíme nejdražší stadion, který pak nebude mít využití. A o lidských právech v téhle zemi a všech těch věcech, co tam byly raději ani nemluvím. Copak jsem jediná, kdo to vidí?

Našim sportovcům fandím, ale byla bych radši, kdyby byla Česká republika známá nebo slavná či získala nějakou tu medaili v jiných oblastech než je sport. V něčem záslužnějším a důležitějším pro lidstvo. Třeba kdyby byli Češi známí tím, že neplýtvají přírodními zdroji. Že z mála (lidi, peníze atd.) dokáží udělat hodně (kvalitu výrobků, služeb…).

Myslela jsem si, že se můj názor nebude spoustě lidí líbit, ale když jsem slyšela o těch pejscích a uviděla článek na Reflexu, jsem ráda, že něčím tak špatným neopovrhuju sama. Jen by to chtělo ještě nějakou pořádnou akci. Ať už se tohle víckrát neopakuje.

Nenávidím (technický) sníh!

Někdy mám pocit, že mi ta snaha o ekologičnost leze na mozek. Třeba když přemýšlím, jak bych mohla ekologičtěji dělat lečo – místo fazolí z konzervy si namočit vlastní. Nebalit vánoční dárky.... a tak podobdně. Někdy to asi vážně přeháním.

Když pak vidím ve zprávách že do Nového Města na Moravě navezli tolik a tolik technického sněhu, otevírá se mi nůž v kapse. Napadá mě spousta sprostých slov, o kterých ani nevím, že je znám. A nevěřícně kroutím hlavou. Jak je tohle možné?! V dnešní době. Copak ty lidi nepřemýšlej?

Jsme vážně tak konzumní a tak nadšení do běžkování (ano, taky ho miluju!), že to nejde jinak? Nemůžeme pořádat závody až bude sníh? Někdy si pak říkám, že nám to patří. Všechny ty pohromy, tsunami, povodně... možná se jednou poučíme, že se nemáme chovat jako páni světa, když jimi nejsme. Počasí a přírodě poručit neumíme a nemůžeme. Kdybychom byli skutečně moudří, naučíme se využívat toho, co nám dává, místo abychom se pořád snažili poručit větru a dešti. Někdy to svedeme, ale s jakými následky?

Nenávidím výmluvy

Moderní dobou jsme se nechali rozmazlit, a tak očekáváme, že všechno bude hned. Máme rychlá auta, rychlovarné konvice, mikrovlnné trouby, telefony, e-maily… Dokonce i balíky vám Česká pošta slibuje doručit do druhého dne. Považuji se za tolerantní a na takovéhle rychlosti rozhodně netrvám, pokud není slibovaná. Co asi můžu tak nutně potřebovat, aby to týden nepočkalo? Snad máme ještě dostatek rozumu na to, abychom si to stihli objednat včas, ne?

Když mi ale ženská po roce řekne, že na vytištění certifikátu potřebuje další měsíc a půl, nemůžu než zůstat stát a koukat. A to mi pak ještě známý řekne, že jsem podle něj byla dost drsná, když jsem jí doporučila nějaké informatiky, aby se do toho počítače mohla dostat, když s tím má údajně problémy. Její lehce ironickou poznámku: "Myslím, že to zvládnu sama," jsem nechala vyšumět, protože jinak bych po sheldonovsku musela odvětit, že s tím má evidentně už rok problém.

P. S.: A to neměla ani tu slušnost odpovědět na dva nebo tři maily. + Samozřejmě jde o tu stejnou pani, na kterou všichni před rokem a něco nadávali, že neustále rozesílá pozvánky na kurzu. Chápu, byla to její náplň práce, ale vydat k nim certifikáty snad taky.

10 položek a méně

Přesně takhle se jmenoval film, který jsem před pár dny viděla. V hlavní roli je Morgan Freeman a na ČSFD film dostal 72 %. Byl trochu netradiční a zajímavý, ale nijak zvlášť mě neuchvátil. I když myslím, že za zhlédnutí rozhodně stojí. Tím chci říct, že jednou byste ho vidět měli, ale že bych si ho pouštěla každý večer kvůli brilantním dialogům nebo morálnímu poučení to ne.

Nejvíc mě na něm zaujal seznam. Vytvořit deset a méně položek věcí, které miluji. Nejdříve se to zdálo docela snadné, ale pak se ukázalo, že do tak malého čísla se zkrátka nevejdu. Naopak mě mile překvapilo, že vyjmenovat deset věcí, které nenávidím, bylo docela obtížné a nakonec se mi to snad za celý den nepovedlo.

Dokázali byste vytvořit takové seznamy?

P. S.: Kvůli těmto dvěma kategoriím jsem si už dříve vytvořila zvláštní štítky "Miluji" a "Nenávidím".

Zabitej čas

Zase mám ten dobře známý pocit zneužití. Dnes jsem šla do práce relativně dobře naladěná – opět pokročím s disertací a odpoledne ze sebe budu mít dobrý pocit.

Ale kdepak, místo toho budu celý den naprosto zbytečně mrhat u státnic. Prezenční doktorandi jsou leckdy zneužíváni jako holky pro všechno. Kdybych dělala něco smysluplného, vadilo by mi to míň. Sorry, ale obsluha u doktorských státnic? Nejde o to, že by to bylo pod mou úroveň, je o to, že je to blbost. Nikdo tu není potřeba. Komise se umí najíst sama, a když chtějí jednou za hodinu kávu nebo čaj, mohl by jim to poskytnout někdo ze zkoušených – my to dělali taky tak. A když tam mají termosku s kávou, mohli by si snad nalít sami. Někteří to tak i dělají a pak vznikají takové podivné situace, že se zeptám: „Dáte si kávu?“ Chlapík odpoví že ano, zvedne se a nalije si sám. A já tam stojím a koukám na něj. Super. Takže jsem tu úplně zbytečně!

Nějakou pani, která si přijde do kuchyňky udělat kafe, zaujmu tím, že si čtu o asertivitě. Studuje psychologii a je zvyklá, že u nás lidi čtou spíše ekonomii nebo tak něco. Ještě že jsem si nevzala numerologii… nebo něco jiného více pofidérního.

Tak ta první holčina tam byla hodinu a půl. Paráda. To mi asi hrábne, jestli tam za půl roku budu taky tak dlouho.

Ale ne, člověk si musí říkat, že vlastně o nic nejde. Komise jsou taky jenom lidi, i když někdy to není tak úplně jisté. A kdybych to náhodou neudělala, mám ještě jeden pokus, a kdyby ani tak… Kolik lidí žije bez doktorátu docela dobře?

Poslední jde kluk, který mě před třemi a půl lety učil. Myslím, že byl hodnej, protože ho vnímám pozitivně ještě dřív, než si vzpomenu, že mě učil a co. :-) Tehdy začínal. Hrozný, jak ten čas letí. Teď už mi tolik nevadí, že tu trčím. Tenhle chlapík si toho aspoň váží. Je rád a poděkoval mi. Nabídl nějaké to pohoštění. Ta první – kolegyňka dálkařka – by mě jen úkolovala a měla trochu sklony se povyšovat. Nebo z ní mluvily nervy, těžko říct. Ale štvalo mě to. Jako by tohle byla moje práce. Žádný dík nebo tak. Uvědomuji si, jak málo stačí, aby člověk vnímal celou situaci úplně jinak. Stačí trochu vřelosti a díků a ochotně pomůžete i cizímu člověku.

Jak se štěstí vytrácí

I když jsem tušila, že by v tom Knižním klubu mohl být někde zakopaný pes a dlouze váhala, vypadalo to, že není. Dnes mi od nich volala nějaká paní, vyjádřila se kladně o tom, že jsem se u nich zapsala a zeptala se na nevím co. Když se ptala, jestli jsem se seznámila s podmínkami členství, popravdě jsem jí řekla, že vím jen to, co mi řekla tamta paní a jestli si to můžu ujasnit. Brzy se ukázalo, že mám jakousi slevu (cca 25 %) při každém nákupu, to teď není podstatné. Problém byl v tom, že se dost lišily informace o tom, co se stane v případě, že si z některého z katalogu, který by mi měl chodit domů 5 x ročně, nevyberu. Paní v obchodě mi tvrdila, že moje členství zanikne a já nebudu mít nárok na slevu. Což mi připadalo líto, ale rozhodně to nebylo nijak tragické. Naproti tomu paní v telefonu mi řekla, že dostanu nějaké upozornění, že jsem si nic neobjednala, nebo tak něco, a pokud tak neučiním (ani neřekla do kdy), zašlou mi na dobírku nejprodávanější titul z katalogu. Otázkou je, co kdybych to odmítla převzít? Ale i tak se mi to nelíbilo, a tak jsem se jí zeptala, jak mohu své členství zrušit.

Prý až po dvou letech a nebo do 14 dní. Což ještě splňuji. A prý to jde i po telefonu a ona to udělá. No, někdy jsem někde slyšela, že tyhle věci mají být písemně, a tak jim ještě raději doporučeně napíšu dopis. Ach jo, takový práce s takovou hovadinou.

Stroje a zase stroje!

Když mi řeknete, že za pár let už budou auta nebo letadla řídit jenom stroje a díky tomu předejdeme selhání lidského faktoru, odpovím vám, že už asi nikdy nebudu létat a budu chodit pěšky. Nenávidím stroje! 

Miluju počítače - píšu všema deseti - to je fofr házení myšlenek "na papír", taky jsem si oblíbila digitální foťák, který mi umožňuje fotit i věci, které se možná nepovedou, bez velké ztráty. Ale vím, co jsou všechny tyhle technické vymoženosti zač. Stejně jako mě fascinují a dokáží nadchnout, vím, že je potřeba nesvěřovat jim plnou moc a důvěru. Však už předtím varoval i Karel Čapek ve svém R.U.R. Jenže on tehdy asi nevěděl, že počítače a podobné vynálezy mají "svou hlavu", která je podobně jako ta naše sem tam značně iracionální.

Jsem teď trochu naštvaná, proto taková horlivost ve vyjadřování. Pracuju dlouho do noci. Chystám si materiály na svůj velký pracovní den. Už je to skoro hotovo, tak jen vytisknout, abych měla přehled, že? O půl sedmé večer už v práci nikdo není, a tak jsem drobet zoufalá, když mi tiskárna oznámí chybu. Kouknu na displej, tyhle moderní mašinky vám klidně i řeknou, co mají za problém. Aha, došel papír, tak to je maličkost.

Mrknu do prvního zásobníku - aha, tady je - tak do druhýho... Fajn, přidám tam trochu z toho prvního a problém je vyřešen. Z mého pohledu ano, z pohledu tiskárny nikoliv. "Chybí papír." Jak chybí? Už ho tam máš! 

Podívám se tedy ještě jednou... aha, ona chce A3. ... Proč? Vždyť já chci tisknout klasicky na A4. Nevadí, zkontroluji v kanceláři, že mám nastaveno správně. Zkusím změnit zásobníky na papír, třeba si myslí, že některý je na A3. Nic nepomáhá. Stisknu zoufale zelené tlačítko. Bez problémů mi okopíruje nic, ale vytisknout mi mou práci nechce.

Vyzkouším i zlatou radu kolegyně: vypnout a zapnout. Chvilku se načítá a vrčí... a pak juchú, vážně to vytiskne. Teď tedy pro jistotu rovnou 3x. Takový plýtvání! Rostu z ní, ale jsem ráda, že to mám vytisknuté. Ještě že jsem to nenechala na ráno. Člověk aby si raději dělal poznámky v ruce!

A když už jsem u toho, mám ještě malou příhodu z pondělí, kdy jsme byli hrát šipky. Házím tak nějak, jak mi to přijde pod ruku, ale většinou to dopadá dobře.  Tentokrát mi byl stroj evidentně přátelsky nakloněn, neboť když jsem hodila dvojku a jedničku, počítal mi devítku. Aby to ale vykompenzoval protihráči, když jsem dala příliš velkou ránu, usoudil, že jsem to tam zblízka bodla rukou a odmítl mi započítat asi 30 bodů, za což jsem mu zrovna dvakrát vděčná nebyla. V tomto duchu nám počítal skóre celou dobu, takže nevím, zda jsem jednou vyhrála oprávněně, nebo jsem měla mít na kontě za večer tři prohry. Jaksi nás včas nenapadlo, že ho máme kontrolovat.

Jak mi neuznali reklamaci

Z města jsem se vrátila naštvaná. Pokus o reklamaci kozaček nevyšel. Je to fantastický typ bot, ale pro mou nohu se děsně blbě sháněj, skóre vychází přibližně 25:1. Na pětadvacet vyzkoušený bot se najde jedna, která mi opravdu sedí. Štěstí se na mě pravidelně usmívá v obuvi na malém městě, tam seženu skoro vždycky. 

Tentokrát se mi ale boty odporoučely do věčných lovišť ještě před uplynutím dvou let. A tak jsem se je rozhodla reklamovat. Tolik práce s jejich sháněním a takový prachy... Prodavačka mi je nejprve chtěla dát na reklamaci, ale pak uviděla, že je mám od října 2010 a začala se cukat, že to je nošením, že na tu levou nějak špatně došlapuju a kdesi cosi. Že se záruka vztahuje na výrobní vady a tohle je po dvou sezónach nošení, že by se to projevilo dřív, kdyby to byla výrobní vada, takhle že to je nošením a že záruka není na to, že to vydrží dva roky. Zkrátka mě udolala. Umínila jsem si, že si pořádně prostuduji reklamační řád - na co teda ty záruky jsou.

Teď ale přemýšlím, zda to takhle byla náhoda, nebo šlo o vyjednávací taktiku, nějakou manipulaci. Nejprve zákazníka ukolíbat že jo, že to bude dobrý, reklamaci vezmeme, oni vám to opraví a uklidněný zákazník ztratí ostražitost a agresivitu (nebo asertivitu), se kterou se chtěl bít za svá práva. A pak šup, vytáhnout z rukávu eso: "Ježišmajrá, vy to máte už tak dlouho ty boty" celý rok a čtyři měsíce "tak to to vlastně nejde." A zákazník, který odložil zbraně v domnění, že už boj vyhrál, že vše je OK, je najednou zastřelen ze zálohy schovaným sniperem.