Na březen jsem si vybrala jako téma měsíce odvahu. Možná si z dřívějška pamatujete, že jsem k jednotlivým měsícům hledala témata, v nichž se chci zlepšit. Psala jsem o tom tady a pak vždy k jednotlivým měsícům příslušný článek (jen v prosinci jsem neměla nic). Inspirací mi ovšem byl i kurz, který jsem před časem navštívila a věnoval se hodnotám, time managementu a podobně. Už moc na seberozvojové kurzy nechodím, tak už si nepíšu jejich seznam, trochu škoda. Bylo to zajímavé, když jsem měla seznam absolvovaných kurzů v nějakém konkrétním roce s lektory a ještě jsem si je hodnotila hvězdičkami, jak moc mě to bavilo. I když se samozřejmě velice těžko srovnává přednáška o kódech a šifrování (ta byla nečekaně tááák moc báječná) a třeba kurz sketchingu, který je pochopitelně skoro sto procentně báječný, protože začínáte s tématem, které neznáte, a budete v něm něco dělat aktivně sami. No nic, to jsem zase odbočila, protože píšu článek po strašlivě dlouhé době.
Odvahu už mám v tématech tak nějak nenápadně celkem dlouho. Přitom si myslím, že asi jsem odvážná. Ale chci mít jistotu. Odvaha totiž zlepšuje život. Nemyslím to, když se jako blázen bez rozmyslu pouštíte do nebezpečných věcí, ale spíš, když si dodáte odvahu zkoušet nové věci, oslovovat nové lidi. Pro někoho to může být jen o překonání lenosti, ale pro mě je to tak trochu i o odvaze. Ale víceméně asi platí, že ačkoliv mi mini odvážné činy mohou přinést i nepříjemné chvíle, posunou mě dál a budu mít na co vzpomínat. Minimálně na sebe budu hrdá, že jsem to zkusila a šla do toho. Zatímco stagnace ve stále stejném status quo ke štěstí nevede. A ano, snad všechno děláme pro své štěstí.
Jednou z mých oblíbených písniček už od dětství je Červená čiapočka od Elánu. Nevím, jestli to má nějaký hlubší podtext, ale základem je, že se vlk z pohádky Červená Karkulka urazil za všechny nadávky a začal jíst jablka. Mělo to nečekaný dopad: „… smutné su kozliatka, nudia sa zajace, horár je opitý, lebo je bez práce…“. Karkulka to naštěstí vyřeší tak, že se obleče do kůže: „… šťastné sú kozliatka, šťastné sú zajace, horár je opitý, teší sa do práce, všetko je v poriadku, skončilo prímerie, večer ich Červená čiapočka zožerie…“. A pak je tam jedna taková větička, nad kterou jsem dlouho přemýšlela, až jsem jí musela dát za pravdu: „ťažko byť odvážny odvážny bez strachu“. Nechte si to projít hlavou, jestli vám to dává smysl.
Koho považujeme za odváženého a proč? Je odvážný psychopat, když nepociťuje strach a neřeší následky pro jiné lidi? Jsem odvážná já? Jak mi řekla jedna paní, když kombinuju zářivě žluté tričko s královsky modrou sukní? Mně to odvážné nepřipadá, protože je to klasická kombinace z teorie doplňkových barev a navíc to mám mnohokrát vyzkoušené, že to spolu krásně vypadá. Ale pro ni by to možná byl odvážný čin vyjít ven takhle oblečená, pokud na jasné barvy není zvyklá.
V téhle souvislosti je zajímavé, že to, co bude pro jednoho odvážné – požádat holku o telefonní číslo a pozvat ji na rande – je pro jiného rutina a dělá to každý týden. Jak to máte vy? Jaké činy považujete za odvážné? A co třeba něco menšího? Mohli byste něco odvážného zkusit udělat? Co pro vás znamená odvaha?
Pro mě jsou odvážné činy, kterých se bojím, nahánějí mi hrůzu, případně je nějakou dobu prokrastinuji, třeba i proto, abych se vyhnula selhání. Pro někoho může být odvážné jít k zubaři (pro mě je to dentální hygiena). Přitom mám dvě známé, kdy ta první má zubaře ráda a říká, že to je člověk, který řeší její problémy. A ta druhá si na dentální hygienu chodí odpočinout, myslím, že říkala i zrelaxovat, ale nechci kecat.
Pro mě je odvážné mít přednášku, kurz, vystoupení nebo nějakou promluvu před lidma. A přesto jsou spousty řečníků či učitelů, kteří to dělají běžně. A možná jim to vůbec odvážné nepřipadá.
V deníku jsem našla citát z mé oblíbené americko-britské Popelky (2015): „Jsou dvě věci, které ti pomohou překonat všechny nástrahy života: odvaha a laskavost.“ Laskavost je mi vlastní, takže tu jako téma měsíce aplikovat nebudu.
Přemýšlení nad tím, jak být odvážnější mě přivedlo ke dvěma způsobům – sepsat odvážný bucket list (jojo, takový tu ještě nebyl, ale bude příští týden) toho, co považuji za odvážné, realizovatelné a pro mě přitažlivé činy. Třeba bungee jumping, let balónem a něco podobného mi lákavé nepřipadá, zato ušít si dlouhé plesové šaty (loňský čin) ano. Přitom to z mého pohledu odvážné je, protože materiál byl náročný na zpracování a moje zkušenosti s šitím jsou poměrně malé. Dalším odvážným činem pak bylo požádat jednu tchyninou známou, jestli by mi poradila s ušitím sukně – nastavení správné délky a založení (našpendlení). Do téhle kategorie bych toho mohla zahrnout spoustu, protože děsně nerada něco chci po jiných lidech, takže pro mě je odvážný čin de facto každé požádání o pomoc. Sem jsem zařadila i to, že se chci zeptat „našeho“ instalatéra, jestli si ho můžu vyfotit a následně namalovat. Výsledek můžete vidět zde. Proto teď píšu o březnových předsevzetích, protože jsem doufala, že v září už bude část hotová a já vás budu moci seznámit s výsledky. ;-)
Druhý způsob je inspirovaný filmem Yes Man. Princip spočívá v přijímání výzev tím, že na všechno řeknete ano. Zejména věcem, do kterých se vám z důvodu obav a strachu nechce. Třeba taková preventivka u oční. Objednání jsem odkládala tak dlouho, že mi to nakonec vyšlo až na dobu po porodu. Ach jo. Vyprávěla jsem v práci o tom, jak se mi ulevilo, když už mám termín, a ukázalo se, že dost lidí neví, že by měli na oční chodit každý rok, i když nemají žádné zdravotní problémy. Preventivky totiž slouží k tomu, aby se problémům předcházelo. A víte, že si tyhle věci v podstatě „platíte“ díky zdravotnímu pojištění? Trochu škoda to nevyužít, když na to máte nárok, ne? A proč to považuju za odvážné? Zaprvé nemám ráda to „plivání“ do oka a zadruhé se přirozeně bojím, že zjistím, že špatně vidím a budu muset nosit brýle.
