neděle 29. listopadu 2015

Klubíčka v Brně

Přiblížil se prosinec, a tak jsem opět vyrazila do Brna na podzimní rukodělky. Byly prima, ale měla jsem pocit, že se pořád za něčím honím, alespoň v pátek. Jak teď v Brně nejsem, snažím se při každé návštěvě zastihnout co nejvíc lidí, ale vidět všechny, na kterých mi záleží, je v podstatě nemožné, a tak ty, co jsem viděla minule, jsem nyní vynechala a snažila se vidět zase jiný okruh lidí.

Navíc mi ráno nebylo dobře, což to celé ještě více zkomplikovalo. Na hlavák jsem dorazila asi až ve dvě odpoledne. Hned jsem pěšky zamířila do prodejny Hany Drozdové Zapleteno na Pekařské ulici. Mají tam příze od Tvořivé ovečky, LANG yarns a hlavně z mého oblíbeného Garnstudia/DROPS Design, podle jejichž návodů často pletu. (Nově třeba prstové rukavice nebo halloweenské dýně.) Chtěla jsem si koupit nějakou Alpacu, protože v DROPS Design teď mají slevu na lamí přízi.

Cestou k Zapletenu jsem se maličko zdržela na Zelňáku, protože jsem neodolala a musela alespoň zdálky nahlédnout do některých stánků. Později mě překvapila informace, že se za měsíc stání platí 40 tisíc a podmínkou je, že tam musíte celý ten měsíc být. Ty trhy jsou tam skvělé, ale neumím si představit, jak se to dá zvládnout ve dvou lidech, natož třeba v jednom. Otevíračka je tam totiž opravdu dlouhá. Ještě jsem nahlédla do Malého Tibetu a pokochala se teplými návleky. Musím si pamatovat, že jim prospěje, když je udělám o maličko větší a podšiju je teplým fleecem. (Pak by teoreticky nevadila ani kousavá vlna.) Obchůdek Sonnentoru jsem obešla velkým obloukem, protože bych si tam sice velice ráda nakoupila, ale momentálně jsem trochu bez peněz. Kdybyste se k nim chtěli podívat, máte jedinečnou šanci 5. a 6. prosince, protože pořádají Sluneční mikulášský adventní jarmark. (Ale já plánuju navštívit výstavu Marie Brožové ve Světlé nad Sázavou a středověké podzemí plné čertů.

V Zapletenu mě zaujaly potvůrky žijící v akváriu. Hned jsem se ptala, jestli si je můžu vyfotit, a protože mi to milý pán dovolil, můžu vám ukázat „modré dráčky“.

Axolotl
A pak jsem s trochou bloudění dorazila téměř na čtvrtou hodinu do Jundrova za Helčou z Vlněných sester, o nichž jsem vám psala na blogu věnovaném tvorbě hned dvakrát. Poprvé o setkání v Praze a podruhé o Vlněných sestrách jako takových. A pak už jsem – opět s trochou bloudění, protože už byla tma a na mou PAPÍROVOU mapu nebylo moc vidět – dorazila na Lysku v Kohoutovicích. Kde jsem si vyzkoušela  jehlice od Knit Pro a vybrala nějaké to klubíčko.

pondělí 23. listopadu 2015

První sníh zimy 2015/2016

Uplynulý víkend jsem měla mírně řečeno motorkářský. V pátek jsem se vrátila domů a v sobotu jsme šli kupovat motorku... ne sice pro mě, ale stejně se mi nelíbila. Taková nějaká hranatá... Odvoz a uskladnění byly docela dobrodrůžo, ještě nás čeká technická, pojištění a já nevím, co všechno, naštěstí to jde dost mimo mě. 

Přes den krásně svítilo sluníčko, ale zrovna na postrkávání motorky – momentálně nepojízdná – začalo sněžit. I když se to příliš nehodilo, dala jsem svému nadšení volný průchod. První sníh je podle mě důvod k oslavě. První sníh znamená, že přišla zima, období klidu a útlumu. Blíží se Vánoce, je čas na zapalování svíček, válení se v křesle s knihou, pečení cukroví (uvažuji o spešl perníčcích, které se musí měsíc uležet), přípravu svařáku a ohřívání medoviny.

V neděli jsme vyrazili na obcházení baráků a poptávání motorek. Zajeli jsme i do Kramářství, prý do největšího vetešnictví v Česku. Nachází se na přebudovaném a mírně zanedbaném zámku v Martinicích. Otevřel si ho kutnohorský automechanik Pavel Kuře. Na zámku najdete všechno možné, čínskými hrnečky počínaje, přes obrazy, křesla, knihy, různé stroje, lampy, šperky, až po klubíčka a oblečení.

A něco málo z historie: 
Jan Vražda z Kunvaldu nechal v roce 1680 postavit naproti staré tvrzi raně barokní zámeček. Majitelé zámku se různě střídali, v roce 1792 sloužil zámeček jako obydlí purkrabímu a vrchnímu myslivci, později již jen hospodářským účelům.

„Za německé okupace v roce 1939 byla na dvůr uvalena tzv. „nucená správa“, neboť byl židovským majetkem, a jeho vlastníka i s ženou a dcerou nacisté umučili v koncentračním táboře v Terezíně. Po válce koupil statek i se zámečkem Karel Polák z Trmic u Ústí nad Labem, který jej ale po roce 1948 předal státu. V roce 1952 jej dostalo do užívání jednotné zemědělské družstvo, které zámek využívalo jako skladiště. Po sametové revoluci 1989 zámek zrestituoval Karel Polák, ale neprovedl na něm žádné opravy a v roce 2008 ho prodal Pavlu Kuřeti ze Zruče nad Sázavou, který si v něm o rok později otevřel vetešnictví.

Na zámku se pořádají farmářské trhy, kurzy kreslení a různé další akce jako třeba srazy veteránů-motorek a aut... přijďte se podívat, ale ne v botách na jehlách... v zimě je na většině míst zima, tak na to myslete.

Zdroje:
http://extrastory.cz/ze-zamku-v-martinicich-se-stalo-nejvetsi-vetesnictvi-v-cesku-za-vetesi-sem-jezdi-i-celebrity.html

čtvrtek 19. listopadu 2015

25 skvělých motivujících citátů bez autora

  1. Když jsem prohlížela sbírku motivujících citátů na různých webech, našla jsem těch zajímavých opravdu mnoho, a tak jsem si je pro vás vypsala maximálně po dvaceti, abyste se necítili zahlceni a mohli si moudro každého užít. Tady jsou ty bez autorů...
  2.  To co děláme ve srovnání s tím, co bychom mohli udělat, je tak nicotné, jako bychom chtěli srovnávat vlny na hladině oceánu s jeho nezměrnou hloubkou.
  3. Vaše myšlenky jsou stavebními kameny. Vy jste projektantem a tvůrcem. Je to vaše osobní volba co budete stavět.
  4. Nesmíte být unavení. Zajímejte se o něco! Vložte do toho všechno! Jděte za tím bez zábran! Unikněte před sebou samými! Buďte někým! Dělejte něco! Čím více se budete věnovat něčemu, co vás přesahuje, tím více energie budete mít.
  5. Jste tak mladí, jako vaše naděje a tak staří, jako vaše zoufalství.
  6. Stanovte si co chcete v životě nejvíc, napište si to a nedovolte nikomu a ničemu odradit vás od splnění.
  7. Na životě považuji za nejúžasnější jednu věc: když si řeknete, že chcete jen to nejlepší, brzy to dostanete.
  8. Lidé hledají to, co nabízíte. To proto se vaše cesty zkřížily. Máte skvělou příležitost posloužit těm, kteří o to stojí. Čím více lidem budete sloužit, tím lépe se budete mít.
  9. Překážky jsou jen zkušebními kameny, které prověřují, jak si ceníme svého cíle.
  10. Neváhejte a dělejte to, co máte skutečně rádi!
  11. Cíl je sen, ke kterému napíšete datum.
  12. Život je fantastický; je to nezadržitelný řetězec překotných zázraků.
  13. Chcete-li naslouchat lidem, naslouchejte vítězům. Naslouchejte lidem, kteří vědí, co dělají.
  14. To, co jste, je důležitější než to, čím jste byli. Ze všeho nejdůležitější je ale to, čím chcete být.
  15. Nemůžete dosáhnout víc, než o co usilujete.
  16. Rozhodnout se, co nebudete dělat, je stejně důležité jako rozhodnout se, co budete dělat.
  17. Úspěch je výsledkem rozumné volby, odpovídající přípravy a odvážného jednání.
  18. Chcete-li vyniknout v davu, musíte z něj vystoupit.
  19. Chcete-li být úspěšní, nezanedbávejte druhé - jsou to vaše schody k úspěchu.
  20. Každý nový den přináší novou příležitost.
  21. Prvním krokem k volnosti je touha po ní a prvním krokem k vítězství je poznání vlastní síly.
  22. To, co děláte, dělejte s odhodláním a nadšením. A nebojte se nakazit svým nadšením druhé. Je to nejrychlejší cesta k úspěchu.
  23. Žijte tak aby jste každý večer mohli hrdě prohlásit, že jste ten den naplnili až po okraj - že jste žili naplno.
  24. Začněte dělat cokoliv můžete nebo cokoliv si myslíte, že můžete. A dotáhněte to do konce. A uspějete.
  25. Dávejte přednost kvalitě vaší práce a myšlenek před kvantitou. Máte na to.

úterý 17. listopadu 2015

Řemeslné trhy v Havlíčkově Brodě 2015

Huf huf, trochu uťapkaná po celém dni na nohou, ale spokojená. Opět jsem navštívila Řemeslné trhy v Havlíčkově Brodě a to i přesto, že tentokrát vyšel 17. listopad na úterý. Cestou jsem potkala dlouho neviděnou přítelkyni, takže jsme trochu hodily řeč ve vlaku. A ona mi řekla, že tyto trhy bývají také 8. května. Takže zapsat do diáře!

Pro začátek bych ráda uvedla, že už jsem tu o nich dvakrát psala a to v článcích: Na trzích (2006) a Řemeslné trhy v Havlíčkově Brodě (2014). Letošní ročník byl už 51. a pokochat se rozličnými ručně tvořenými věcičkami jste se mohli od 8 do 16 hodin. Počasí trhovcům nepřálo, ačkoliv bylo relativně teplo – ráno 7°C – ale chvílemi pršelo, i když ne nijak výrazně, určitě to bylo otravné a některé návštěvníky to podobně jako nemálo stánkařů odradilo.

Ani jsem se nenadála a celý den utekl jako voda. Výhodou toho, když zůstanete téměř do konce, je, že už se pak nemusíte nikde mačkat a exponovanější místa si šikovně necháte třeba na dobu oběda, kdy se většina návštěvníků přesune ke stánkům s jídlem. Ale může být trochu problém s tím, že v době vašeho příchodu už bude polovina zboží vyprodaná.

O kulturní vsuvku se postaraly skupiny ELECTROSHOCK, POUTA a LOKÁLKA, kterou jsem neomylně poznala podle Zahraničního studenta, ale zaznělo i Oldřich a Božena, Dva (Žíznivá ženská) nebo Záchytko. Děti se mohly svézt na dřevěném kolotoči nebo na živých ponících.

Svoje výrobky vystavovalo mateřské centrum Zvoneček, jehož členové letos na jaře vystavovali v Galerii Na Půdě ve Světlé nad Sázavou na výstavě Patchworkové vábení, o níž jsem psala zde (včetně fotek). Na trzích se dala koupit kabelka, která je na předposlední fotografii, ale v odstínech, které se mi nelíbily. Prezentovala se zde VOŠ, OA, SOUT Chotěboř a Uměleckoprůmyslová akademie ze Světlé nad Sázavou (chyběla tradiční část se sklem).

Stará radnice byla kvůli stále ještě probíhající stavbě zavřená, zato bylo využito i první patro v nové radnici. Stánky byly tradičně i na Smetanově náměstí, ale v Horní a Dolní ulici bylo prázdno. Některé obchody ovšem měly otevřeno, ačkoliv byl státní svátek, škoda že ne ten, do kterého jsem potřebovala (koupit si klubko na pokračování rozpleteného šátku).

Koupit jste si mohli Davídkovo, ale i jiné koření, sypané bylinkové čaje, krásné ze dřeva vyřezávané kříže, skleněné baňky na stromeček zdobené voskem, ozdoby na stromeček z Rautisu v Poniklé (mou návštěvu najdete popsanou zde), vizovické pečivo a figurky, přírodní šampóny a mýdla z Naturinky, vitrážované lucerničky z Ateliéru Kasandra v Praze, smaltované náušničky, malované dřevěné židličky pro děti, lesní sklo, dřevěné nádobí či soustružené misky, kovové hlavolamy, diáře a bloky od sociální firmy Semitam…

V nabídce též byly tkané koberečky, patchworková prostírání, polštářky, kabelky a možná i deky. Také mě zaujal krasohled z dílny Martina Titze, havlíčkobrodského tvůrce. Když jsem si jej našla na Fleru zde, dočetla jsem se, že se můžete setkat s falešnými krasohledy z čínské produkce. Naproti tomu on se výrobě věnuje od roku 2003 a přišel jako první v České republice s krasohledem optickým (teleidoscopem), k jehož výrobě se používají opticky čisté skleněné kuličky od českých dodavatelů. Klasický střípkový krasohled je replikou těch, které byly na našem trhu již v 50. letech a později je nahradily krasohledy plastové. Krasohled pochází od skotského badatele David Brewster z roku 1816. Je to v podstatě optické zařízení. A pokud vás zajímá, jak funguje, můžete si jej koupit jako skládačku. Krasohledy stojí sto korun a myslím, že to není zase taková tragédie vzhledem k tomu, že jsou ručně dělané a kontrolované.

Viděla jsem nádhernou elegantní malou hnědou kabelku s předním dílem z bílé koženky. Jenom se mi za ni nechtělo dát 390 Kč, když mám kabelek relativně dostatek. Ale byla úžasná! K dostání byly také háčkované nebo šité čepičky, zaujaly mě zelené botičky z chemlonu a vlny, za které paní chtěla asi dvě stovky, velký pěkný hnědý trojúhelníkový šátek à la babiččin čtverec (ze zvědavosti jsem pokukovala, kolik za něj chce, tak čtyři stovky) a moc se mi na něm líbil obloučkový okraj. Sem tam někdo prodával malované či batikované hedvábné šátky.

Někteří trhovci měli jasně uvedená svoje jména, takže vám můžu říct, že Hana Řeháková prodávala moc pěkné komplety na Barbie panenky, Tereza Syrovátková byla parádně oblečená a mohli jste si u ní koupit hodně originální věnec z minipytlíčků, které mi připomínaly ty, co se plní levandulí. Stál teda tři stovky a mně osobně se zase tak moc nelíbil, ale ještě jsem nic takového jinde neviděla. Barbora Bušinová z Prahy má ateliér KeramBa. Líbily se mi černo-modré či tyrkysové hrnečky za příznivé ceny, tj. kolem 140 Kč.

K jídlu jste si mohli zakoupit například preclíky, koláčky, vánoční cukroví nebo těsto na ně (už nevím odkud, asi z Chocně), medovinu, svařák, pražené oříšky, jitrnici, jelito, pečenou šunku nebo oštiepok, med od Lenky Čtvrtečkové či její kolegyně, sušené maso, trdelník, perníková srdíčka, marmelády od Miroslava Brisudy z Humpolce, starodávné placky, palačinky a jistě ještě mnoho dalšího.

Ovšem i přes širokou nabídku mě neminulo drobné zklamání. Měla jsem předem vytipovaných pár výrobků, které jsem si chtěla pořídit. Třeba voňavé františky do mého krásného stojánku… hodí se k Vánocům a já spoléhala na to, že je zase budou mít. Teď abych googlila, kde seženu ty „pravé křivoklátské františky“, naštěstí jich snad ještě pár mám doma. Taky jsem se těšila na Čertíka v lokši, což je pikantní černá klobáska zabalená v bramborové placce potřené česnekem. Běžně ji na trzích připravuje Marie Rýdlová z Vimperka. Myslím, že jsme ji viděli v Úštěku na trzích, ale tam nebyl čas nebo chuť, tak jsem se těšila, že si pošmáknu na Vysočině. A ono nic. Prý i při nakupování platí fotografické pravidlo: ber, když vidíš, stejně jako foť, když vidíš něco pěkného či zajímavého, a nečekej, že cestou zpátky (nebo jinde) bude lepší sluníčko a podobně. Běžně pak jdeš jinou cestou, nebo prší. Také mi tu scházeli Rudolfovi s jejich hrnečky.

Ale i tak to bylo super, protože jsem potkala pár známých lidiček, třeba Terku nebo Honzíka, ale taky pána z Ateliéru mezi kopci, o němž jsem vám psala zde, nebo paní Ivetu, která letos byla na krajkářských trzích v Praze, ale hlavně od ní mám skleněné náušničky z dřívějška ve tvaru pivních půllitrů, čertíků (už je pomalu čas na jejich nošení) atd. A seznámila jsem se s paní, co rozumí včeličkám a medu a druhou, která se věnuje předení. Takže celkem vzato, byl to moc pěkný den. 

P. S.: Taky jsem pár lidem řekla o svém blogu a ať se přijdou podívat, napíšou komentář a třeba se jim něco zalíbí a zase se vrátí.

středa 11. listopadu 2015

Cesta kolem světa za 80 dní (**)

Jednoduchá hra pro 3 až 6 hráčů vám zabere asi hodinku. Autorem je Michael Rieneck a do Česka ji přinesl MindOK. Potřebujete na ni místo na stole/zemi, protože obsahuje mapu světa, po které se budete přemisťovat. Ale zkoušeli jsme ji hrát i v hospodě a nebyl to takový problém.

Vaším cílem je objet svět za méně než 80 herních dní. Z Londýna se postupně přesouváte do dalších měst, trasa je předem stanovena stejně jako zvolené dopravní prostředky, ačkoliv si někdy můžete vybrat.


Na začátku hry si vyberete barvu, dostanete odpovídající figurku a umístíte ji na začátek cesty – do Londýna. Na počítadlo dní se umístí stejně barevný kulatý žetonek. Každý dostane tři cestovní karty dopravních prostředků a zbytek se umístí na hrací plán.

Dopravní prostředky hromadíte v ruce a snažíte se používat ty s nejnižším číslem, protože čísla určují počet dní strávených na cestě. 

Začínajícím hráčem je každé kolo někdo jiný, a tak si postupně můžete vybírat, jestli chcete jako bonus k dané dopravní kartě možnost hýbat detektivem, který škodí protihráčům, získat kartičku s překvapením (může být i špatné), letět balonem nebo dostat minci.
Spíš jednoduchá pohodová hra. Žádná velká zábava, takový průměr.

úterý 10. listopadu 2015

Krajkářské trhy v Praze podzim 2015

Jak už jistě víte, krajkářské trhy navštěvuji pravidelně:
Na trhy jsem vyrazila společně se svou bývalou kolegyní z Vlniky, ale velice brzy jsme se rozdělily, protože já je procházím o poznání pomaleji, i když tentokrát jsem se s každým nevykecávala, neboť mě hodně bolely nožky z bot na podpatcích a hlavně jsem něco měla s levou nohou, takže mě bolela pořád (naštěstí se to samo spravilo).

Venku před gymnáziem byla děsná fronta a já si uvědomila, že jsme spěchaly zbytečně, protože trhy otevíraly ve 14:30 a ne ve dvě, jak jsem si myslela. Ještě, že jsem spěchala mírně a s taktem. Jako obvykle jsem neměla v plánu nic moc kupovat.

Vyšla jsem do třetího patra a vzala to postupně dolů. Často jsem si kvůli noze dělala přestávky na lavičkách a kvůli bolestem jsem si to i výrazně méně užila než obvykle. Také mě zklamalo, že jsem zde nepotkala paní Andělovou z obchůdku U jehlic a klubíček. Možná že jsem se jenom špatně koukala, protože na jejím webu je, že by tam měla být, ale na druhou stranu není zrovna dvakrát aktuální, když tam má napsáno, že další objednávka klubíček Schoppel Wolle bude odeslána 12. 7.


Zaujala mě spousta věcí a domů jsem si přinesla několik vizitek zajímavých prodejců. Dokonce i jeden letáček, paní tam totiž dělala krásně modrý čaj… pochopitelně že vím, že je ze Slézu maurského, neboť jsem jím dříve zlobila svého spolubydlícího na privátě. S potěšením jsem mu nabízela všelijaké svoje podivnosti: kvašený nápoj z kombuchy, modrý čaj ze slézu nebo černý třtinový cukr (s melasou). Mimochodem čaj ze slézu je dobrý proti kašli. Myslím, že doma ještě malou zásobu mám, jestli ne, tak jsem prohloupila, že jsem si ji teď před zimou neudělala.

Z dalších věcí bylo k vidění háčkování z korálků… což jsem už mnohokrát obdivovala. Nyní jsem se na to blížeji podívala a ochotná paní mi ukázala, jak to dělá i jak začíná. Nezbývá, než to sama někdy vyzkoušet. A snad se mi tentokrát opravdu povede dutinka a nikoli nějaký podezřelý útvar.


S paní, která prodávala pletené šátky jsem na chvilku zavedla řeč na to, jak jde prodej (osobně se mi moc nedaří) a jak řeší otázku krátkých jehlic (viz brzy na mém blogu o tvorbě). Zaujalo mě, že používá k pletení hebké příze. Nevybírá si ani tak podle výrobce, ale hebké akrylové i bambusové.

Fascinující je modrý tkaný pléd, který má jedna paní na sobě, říkám
si, že bych taky mohla někdy oprášit tkací stav a třeba o Vánocích něco pěkného utkat.

Vždycky mi přináší potěšení, když se zde potkám se „starými známými“. Například tu byla Sylva Antony Čekalová se svým kouzelným krosienkováním. Hned jsem jí říkala, že bych moc ráda přišla na její kurz krosienkovaných rukavic. Pochopitelně mě ani tak nelákají teplé, kterých pár už mám a další si zrovna pletu, i když taky nebudou až zase tak moc hřejivé, ale spíš ozdobné krajkové. Další mou známou je paní s plastovýma motýlkama. Ještě jsem si u ní sice nikdy nic nekoupila, protože máme dost odlišný styl, ale rozhodně je zajímavá svým kreativním přístupem a tím, že pokaždé má něco jiného. Někdy minule prodávala džínové taštičky a probíraly jsme spolu, jak se to těžko šije na šicím stroji. Paní a pán z brněnského Zapleteno, si mě už asi také pamatují. O setkání právě s nimi jsem psala v článku Alpaca párty u Dropsu. Velice krásná mi připadala šála z příze s lesklým (pravděpodobně lurexovým) vláknem. Měla jsem se zeptat, co je to zač a třeba se do ní taky pustit. A navíc je pletená jako adventní kalendář – každý den jiný vzor. Velice lákavá kreativní představa. Hned se chlubím se svým adventním kalendářem vtipů. Uvažuji, že bych ho tu pro vás letos nachystala zase. Jinou zvažovanou variantou je povídkový týdenní kalendář, ale nevím nevím, jestli mám čtyři povídky, kterými bych vás zaručeně potěšila. 


Vezmu si poměrně ošklivou vizitku (působí jako ústřižek z telefonního seznamu: žlutočerná) na Marcelu Růžičkovou. Doma pak zjistím, že už od ní mám mnohem hezčí vizitku – razítko na kousku ozdobně ustřiženého/vyseknutého papíru. Sotva si prohlédnu její náušnice, hned se k ní hlásím, že jistě prodává v Tiských stěnách (o tom se vám teprve chystám napsat) a že jsem si tam koupila papoušky. Suprové náušnice! Je ze mě asi trochu vykulená, protože mě nikdy v životě neviděla a já se k ní málem hrnu, ale mně se tolik líbily!

O pletení s Vlněnými sestrami, na které jsem šla hned po krajkářských trzích, si můžete přečíst zde

Jak jsem se na chvilku stala prodavačkou klubíček

Možná někteří z vás ví, že jsem chvíli dělala ve Vlnice s. r. o. Prodávala jsem klubíčka na prodejně v Praze v Bílé labuti (jo, je pořád stejně komunistická) a taky učila na kurzech pletení. Měla jsem jich jenom pár – volánkové šály a pletení na rukách. Takových témat, co by se ještě dalo udělat… ale potřebovala jsem práci na full time a finančně to asi pro majitele taky nebyl žádný šlágr: kvůli nedostatku prostor (tehdy malá prodejna v mezipatře) se muselo plést v nějaké kavárně a platili jsme zákazníkům jeden nápoj, což pro mě byla docela otravná práce navíc, hlídat, co si kdo kde dal. Ale jak občas říkám, byla to práce snů. Potkávala jsem se super lidma, víceméně vždy pozitivně naladěnýma, já měla pozici lektorky-učitelky, takže jsem si mohla zjednat klid, ale přitom nebylo potřeba žádného peskování nebo tak. Navrhovala jsem, co upletu, seznamovala se s novinkama… prostě paráda. (Nějaké to povídání či fotečky mám na Angeliky tvorba. Třeba články Pletení na rukou/rukách, Kurz pletení na rukách, Pletky s králíkem.)

Protože jsem v pátek měla trochu času před krajkářskými trhy, vyrazila jsem se podívat do Vlniky. Od holek jsem byla informovaná o tom, že se přestěhovaly, tak jen bylo potřeba najít kam. V prvním patře po levé straně je suprově velký a nádherně přehledný krámek s klubíčky. Hned se ženu k paní prodavačce, z dálky halekám: „Ahoj!“ a ptám se, jak se má. Odložím si bundu a batoh a ona mi ukazuje novinky, co je ve slevě, kde se co nachází. Chválím jí velký obchod i vlastnoručně (doslova – byla pletená na rukách!) upletený nákrčník. Krásně zkombinovala barvy a je to opravdu moc hezké. Líbí se mi přízí ozdobené zrcadlo a kreativně vytvořený kobereček, návod na něj je v posledním čísle. Nedokážu pochopit, že to je opravdu poslední číslo časopisu. Byl skvělý. Jasně, nelíbí se mi vždycky všechno, ale mít časopis na vlastní kluba mi přijde skoro jako základ. Nebo zveřejňovat na internetu a pár jich mít i v tištěné podobě. Třeba jen za symbolickou cenu. Ale jako pro zákazníka je pro mě velice pohodlné koupit si to, k čemu mám návod. Jo, možná spousta lidí plete jen tak… stále dokola ty stejné svetry z různých klubek, ale mě spíš lákají nové věci, nové střihy, nové barevné kombinace. A v této oblasti jsem se našla v DROPSU. Ten to má s jejich návody doslova geniální. http://www.garnstudio.com/lang/cz/kategori_oversikt.php

Jak se tak koukám, najednou mě osloví nějaká paní, jestli nevím, kde je to nebo ono. Jo, to je jednoduchý, to vím, poradím. Ještě se pak ptá na něco dalšího. Líběj se jí volánkové šály, tak jí ukazuji, kde co je vystavené, povídáme si… s bývalou kolegyňkou jí radíme, co si má koupit. Vybírá si přízi, která mi taky učarovala, a já jí rovnou nabízím, že jestli chce, ukážu jí, jak se plete na rukách. Trochu váhá, ale zbytečně. Přece ji nenechám, aby se to někde učila z internetu. Teda né že by to nešlo, asi by to zvládla, ale já když se to snažila pochopit z tištěného manuálu – to to u nás ještě nebylo a já ho našla někde v Praktické ženě – tak se mi to nedařilo. Takhle jsme si sedly na židličky – mimochodem senzační nápad, že si může zákazník (leckdy starší paní) sednout a třeba si prohlédnout časopis o pletení, odpočinout a tak. A za chvilku už paní měla hotovou šálku. Paráda. Hned jsem si poznačila, že jsem dneska udělala dobrý skutek. Ono to není tak jednoduché udělat dobrý skutek… už jsem o tom psala v článku Dobrý skutek a Bobříci 1 (už se mi ta stovka pomalu blíží… i když nevím, kolik z nich bych neměla počítat, pokud budu za dobrý skutek brát nadstandardní službu. Tohle jsem třeba vůbec nemusela, ale měla jsem ohromnou radost, že můžu někomu milému pomoci.) P. S.: Kdybych tam nebyla, paní prodavačka takové věci běžně učí i přímo na prodejně, což beru jako velké plus a malé CSR (společenskou odpovědnost).

Sotva paní odešla, hned si mě odchytil nějaký pán (nebo spíš já jeho), jestli nemáme nějaké přírodní příze. On to tedy spíš podal trochu zklamaně, jako že si u nás asi nevybere, protože našel jen jednu, tak jsem mu ve spolupráci s prodavačkou ukázala, že k mání je vlna, hedvábí, kombinace vlny a akrylu (možná i vlna a bavlny) a na co jsem nejvíc pyšná, tak bambus. Má totiž krásné barvy, je hebký, i když možná maličko chlupatí, ale hlavně jsme ho začali prodávat velice brzy poté, co nám nějaké zákaznice říkala, že ji mrzí, že ho nemáme, že by ho moc chtěla. To je zákaznický servis. Můj šátek právě z této příze najdete v článku Pestrý šátek z bambusu.

Superpolda (*****)

Americko-španělsko-italská komedie, která má na ČSFD 71 % patřila v dětství k mým nejoblíbenějším! Je z roku 1980 a dá se na ni koukat pořád dokola. Sice je dnes trošku nemoderní mít během filmu jakou soundtrack snad jen jedinou píseň, zato si ji člověk dokonale naposlouchá a má ji s tím filmem dobře spojenou. Hlavním hrdinou je řadový policista a k tomu ještě zelenáč Dave Speed (Terence Hill), který byl poslán kamsi do buše vybrat nějakou tu pokutku. Jenže tou dobou byla daná oblast vyklizena, protože se nad ní konaly testy s radioaktivním zářením. Místo smrti ho ale čekají superschopnosti.

Díky zajímavé zápletce a srandovnímu Ernestu Borgninovi coby Willu Dunlopovi divákům nebude chybět Bud Spencer, na kterého jsme si ve společnosti Hilla zvykli.

pondělí 9. listopadu 2015

Velké pravdy 2

To, že někde něco není, ještě neznamená, že je to tam, kde to mít chceš. – Například jsem si všimla, že klíče nejsou na stole, což je fajn, protože už jsem si je dala do kabelky. Jenže to není jisté, možná jsem je zapomněla v koupelně na poličce, na záchodě, protože jsem tam šla hned po příchodu domů a pověsila je na topení, kde je k tomu jako stvořený háček, příp. je někdo použil či dal někam jinam.

Je to v hlavě. Když se něčeho bojíte, nebo vás něco bolí, můžete to do určité míry zahnat tak, že myslíte na něco jiného. Urputně se na to soustředíte, např. počítáte po třech až do stovky a pak zpátky. Podstatné je, že když zaměstnáte mozek jednou velice náročnou činností, nezbude vám dost prostoru na myšlení na jinou. Proto lze jako relaxaci používat náročnější ruční práce, třeba pletení vzorů, v nichž musíte počítat. Samozřejmě to funguje jen velice krátkodobě a dlouhodobě by to ani nebylo zdravé. S holkama tomu také říkáme metoda modrého slona. Je to o tom, že mozek neumí NE, tzn. když vám řeknu, ať nemyslíte na růžového slona, budete s tím mít problém. Začnete si ho představovat a budete ho horko těžko vyhánět z hlavy. Kdybych vám ale místo toho řekla: Soustřeďte se na modrého slona, růžový vás dost možná ani nenapadne. S úspěchem jsme to používaly třeba ve smutných porozchodových obdobích, kdy nemyslet na bývalého partnera je neskutečně těžké, zato se dá celkem snadno myslet na cokoliv, co děláte a může vás to plně zaměstnat.


Pravidlo pro fotografy: Když vidíš něco pěkného či zajímavého, vyfoť to hned teď! Nečekej, že cestou zpátky bude lepší sluníčko, víc času a podobně. Běžně pak jdeš jinou cestou, nebo prší.

Další najdete v mém dokumentu – https://docs.google.com/document/d/1w-N7XyHi5BFWq1KShxe9FHG4ErMysQSsm_Tk4ewAEP4/edit. Máte nějaké své vlastní vyzkoušené velké pravdy?

pátek 6. listopadu 2015

Mnichovo Hradiště zámek 1

Kostel v Mnichově Hradišti
Druhou zastávku děláme v Mnichově Hradišti. Původně renesanční zámek Mnichovo Hradiště nechal postavit Václav Budovec z Budova, jehož jméno mi připadá vskutku legrační. Po bitvě na Bílé hoře přešel zámek do vlastnictví Albrechta z Valdštejna.

Koncem 17. století a začátkem 18. století byl zámek přestavěn do současné barokní podoby zároveň s konírnami, sallou terrenou (= altánek, nyní v rekonstrukci) a jízdárnou. Součástí areálu je i komplex kapucínského kláštera, kostela Tří králů a kaple sv. Anny dokončená začátkem 18. století. V kapli svaté Anny jsou uloženy ostatky generalissima Albrechta z Valdštejna. Chceme se tam jít podívat, jedná se o třetí prohlídkový okruh, ale máme smůlu. Do zámku má přijet autobus plný turistů a nás už s nimi nevezmou. Tak jdeme alespoň na první okruh do zámku. Ujímá se nás milá mladá průvodkyně, zpočátku sice nevypadá příliš nadšeně, ale když jí položím několik všetečných dotazů, spadne jí strnulá maska, mile se usmívá a odpovídá.

Dozvídáme se, že než zde Václav Budovec z Budova založil tento zámek, nestálo zde žádné panské sídlo. Na Staroměstském náměstí byl 21. června 1621 spolu s dalšími 26 českými pány popraven, jeho jméno je druhé v pořadí na pamětní desce, která se nachází na náměstí. Více zde: http://otta.cechove.cz/popravy.htm.

Majetek mu byl zkonfiskován a získal jej Albrecht z Valdštejna. Ten zde ale možná ve skutečnosti nikdy nebyl, sídlo prodal Maxmiliánu z Valdštejna, v jeho rodě pak zůstalo do roku 1946, kdy bylo znárodněno Benešovými dekrety. Za Budovce měl zámek tvar písmene L, Valdštejnové pak dostavěli křídlo do písmene U, zvýšili zámek o patro a později nechali přistavět již zmiňované budovy v blízkosti zámku a zřídili anglický a francouzský park. (Anglický – to je ten přirozený, nesestřihaný – jsme nenašli.)

Zachovaly se zde četné sbírky porcelánu, původní zařízení, zámecké divadlo, duchcovská knihovna. Vyrážíme se na to všechno podívat na první okruh nazvaný Valdštejnské interiéry, měl by trvat přibližně 50 minut.


Hned ve vstupní místnosti obdivujeme genealogický strom Emanuela Arnošta z Valdštejna (17. 7. 1716, Praha – 7. 12. 1789, Litoměřice). Zajímavé je na něm především to, že je po přeslici. Je na něm znázorněno 7 generací a asi 200 erbů. Někde jinde v zámku mají i druhý, ten je pro změnu po meči a je v podstatě stejně rozsáhlý. Co se týče Emanuela, za pozornost snad stojí, že byl římskokatolickým duchovním a letech 1760–1789 biskupem litoměřickým. (O Litoměřicích totiž budu brzy psát.)

Průvodkyně nás upozorňuje na Vincence z Valdštejna, který má na všech obrazech přimhouřené jedno oko, takže se dá bezpečně poznat. Připadá nám poněkud zvláštní, že se nechal zpodobňovat se svou oční vadou.

V části místnosti, kde návštěvy zámeckého pána čekaly na přijetí, byla na okrouhlém půdorysu do prostoru věžičky v roce 1735 vestavěna kaple sv. Anny (patronka města) bohatě zdobená zlaceným štukem. Vstupujeme do předpokoje, který patřil do hraběnčina apartmá. Dříve to bylo zařízeno tak, že hraběnka (zde konkrétně Marie Markéta z Valdštejna, rozená Černínová z Chudenic) měla tři pokoje: předpokoj, který zároveň sloužil jako koupelna (a nejspíš i záchod, tj. měla tam nočník), ložnice a převlékárna. Do pokoje vedou dveře z malé věžičky, kde bylo ukryto schodiště propojující všechna tři patra, sloužilo pouze pro služebnictvo. Na stěnách předpokoje se nachází obrazy Neapole, zajímavý je především ten s doutnajícím Vesuvem. Fantastický je lustr ze štípaného skla. Jsou na něm znázorněna všechna roční období: bílé květy symbolizují jaro, červené léto, hrozny podzim a dole uprostřed se nachází koulička, která představuje ozdobu na vánoční stromeček. Hraběnčina ložnice má spojovací dveře s ložnicí hraběte. V 18. století byla rozdělena příčkami na 3 místnosti: obrazárnu, šatnu a zlatý kabinet. Prohlížíme si skříň s barokními dvoustěnkami. Jedná se o skleničky zhotovené z dvojitého skla, mezi které se vkládal zlatý plátek na ozdobu, protože v té době lidé neuměli sklo jinak zdobit. Můžeme nahlédnout do návštěvní knihy Valdštejnů, v níž je zapsán například korunní princ Rudolf (jediný syn císařovny Sisi, jenž se zastřelil 30. ledna 1889 v Mayerlingu a matce tím způsobil trauma, z něhož se pravděpodobně do vlastní smrti nevzpamatovala, od synovy smrti už chodila pouze v černém), kníže Schwarzenberg a Metternich. Na stěnách se nachází nádherné, podle šablony ručně malované tapety s drobnými modrými kvítky. Pod jedním z obrazů v pokoji je nápis: Chceš-li udělat ze starce blázna, dej mu mladou ženu.

Dříve pracovna hraběte, nyní Hudební salónek, se může pochlubit barokním intarzovaným nábytkem – obzvláště krásná je skříňka s intarzovanými hudebními nástroji, stolek je intarzován hracími kartami. Připadá mi legrační, že v baroku bylo moderní zobrazovat delfíny, ačkoliv málokdo věděl, jak skutečně vypadají. To, co nám průvodkyně ukazuje, je spíš něco mezi čínským drakem a rybou.

... pokračování příště :-)

středa 4. listopadu 2015

Zvířetice

Cestou do Kytlic jsme se zastavili na zřícenině hradu Zvířetice. Překvapil nás svou rozlehlostí a také nepříjemným výstupem, neboť jsme se vydali po opačné straně než kudy vede normální cesta. Spadané listí klouzalo a bylo to tak tak vyškrábat se na kopec. V místním infocentru nás obsloužili, ačkoliv bylo 15 minut před otvíračkou a ještě byli překvapení, že vstupujeme velice nesměle. (Jinde se na vás utrhnou, co tam máte co lízt? Neumíte číst?!) 

Je třeba zmínit, že se pohybujeme v okolí Mladé Boleslavi (Bakov nad Jizerou), takže ačkoliv se jedná o výlet do Lužických hor do Kytlic, tento štítek jsem hradu nepřidělila, protože by to bylo matoucí.
Zřícenina hradu Zvířetice (foto JV)
Hrad byl výhodně umístěn na kopci chráněném ze dvou stran hlubokými koryty vymletými vodou a na třetí příkrým svahem k řece Jizeře. Zbývalo opevnit pouze západní stranu, kde podhradí bylo od vlastního hradu odděleno šíjovým příkopem, po stranách uzavřeným příčnými zdmi. Hned za příkopem byla postavena asi 80 m dlouhá čelní hradba, která se na obou nárožích přimykala k dvěma okrouhlým věžím.
Zříceninka byla okouzlující a zajímavá především do poloviny natřenou bílou věží, na níž je navíc zvláštní to, že je z poloviny „otevřená“. Myslím, že díky ní si Zvířetice s žádnou jinou zříceninou nemůžete splést.

Počasí bylo krásné, takže fotky jsou jako malované. Prostě podzim v plné parádě.

Zbytky hradní věže (foto JV)
A teď něco málo k historii: Hrad byl založen asi v prvním desetiletí 14. století Markvarticem Zdislavem z Lemberka, synem purkrabího Pražského hradu Havla z Lemberka a jeho manželky blahoslavené Zdislavy. Zdislavovi synové Heřman a Markvart se psali po novém rodovém sídle ve Zvířeticích. Nejstarší Heřmanův syn Havel ze Zvířetic pravděpodobně zdědil Jablonné. Markvartův syn Hašek zastával za císaře Karla IV. hodnost mistra královské komory. Mnoho jejich dalších synů bylo posláno do církevních institucí.

Jistý Zdislav ze Zvířetic se stal v r. 1410 na pražské univerzitě mistrem svobodných umění a stoupencem Jana Husa. Stál za ním i ve sporu o Viklefovy knihy, podepsal v roce 1410 odvolání k papeži a postavil se společně s Janem Husem i proti prodeji odpustků nařízeným papežem Janem XXIII. v r. 1412. Za to ho stihly, spolu s Husem, nejen posměšky protivníků, ale i církevní klatba. Zdislav také podepsal známý protestní list české šlechty kostnickému koncilu. Spolu s ním podepsali i jeho bratři Václav a Petr a strýc Vilém. Zvířetice byly pravděpodobně obléhány husity, ačkoliv neúspěšně. Tažení se možná účastnil i sám Žižka.

V roce 1504 prodal Hašek Zvířetice Václavovi Sezimovi z Ústí a rod Zvířetických se tak navždy rozloučil s hradem, který založil a po němž se jeho členové psali. Sezimové však prodali hrad v roce 1528 spolu s panstvím Janovi Vartemberkovi na Dubu a Loukovci, který byl nejvyšším purkrabím za krále Ludvíka Jagellonského i později za krále Ferdinanda I. Jeho syn Adam se bohužel z účastnil neúspěšného stavovského odboje proti králi Ferdinandovi I., jenž toho využil a zkonfiskoval panství Skály, Rohozec, Frýdštejn a Český Dub. Z milosti mu ponechal Hradiště a Zvířetice, ale jen jako manství. Adamovi se podařilo prodat Zvířetice Mitrovickým.

V první čtvrtině 16. století za Jana Vartemberka bylo ke starému paláci přistavěno jižní křídlo, dosavadní vchod do hradu byl zrušen a nový byl vylámán v ohradní zdi hned pod severní věží. V druhé polovině 16. století za Adama z Vartemberka a jeho nástupců byly přistavěny obytné budovy i k západní a severní obřadní zdi. Také věž byla zvýšena o dvě patra (1592). Obranná funkce objektu ustoupila do pozadí a hrad se změnil v renesanční zámek. Následně se měnili majitelé, až byl Zvířetický zámek ponechán jako byty úředníků a kanceláře panství a bydlelo se v Mnichově Hradišti. (o něm si povíme příště).

V 17. století byla v severovýchodním nároží zvířetického zámku, po opravě sesuté zdi, zřízena nová kaple; zda na místě staré, není dnes možno s jistotou tvrdit.

Škody, které na zámku natropil požár od blesku v roce 1693, byly ještě opraveny, ale když v roce 1720 při bouři znovu vyhořel, byl ponechán svému osudu. Další dvě století dokonala dílo zkázy, takže dnes z kdysi pevného hradu a později přepychového zámku zbyly jen trosky a hromady rumu.

Zdroje:
vlastní poznámky
http://www.hrady.cz/index.php?OID=334

Bylo nebylo (*)

Opravdu zajímavá karetní hra, která nás nebavila... asi špatně naladění hráči. Cílem je vyprávění příběhů, přičemž se snažíte zbavit karet, které máte v ruce. Když máte v ruce deset karet, dost vám překáží a ani sami se v nich pořádně nemůžete vyznat. Máte se dobrat ke konci (jedna z 55i karet Šťastně až navěky).

A v průběhu vyprávění se postupně zbavujete karet různých kategorií, které máte v ruce. Ty jsou z kategorií postavy (královna, vlk...), předměty (kouzlo, meč...), místa (palác, les...), vlastnosti (šťastný, přestrojený...) nebo události (hádka, setkání...). Nutno připomenout, že každá vyložená karta by měla být zmíněna v samostatné větě a mít pro příběh nějaký význam.

Ke změně vypravěče dojde, když ho přerušíte kartou Přerušení, nebo máte kartu o věci, postavě, místě atp., které zmínil ve svém příběhu. Případně pokud si to stávající vypravěč přeje. Ale také, když se odmlčí ve svém vyprávění na déle než pět sekund, „pokud vypravěč začíná bezcílně tápat, vyprávění přestává mít smysl, vypravěč se pokouší vyprávět něco, co je nelogické, či popírá něco, co se stalo dříve...“.

V praxi se ukázalo, že jsme schopni příliš rychle dovést příběh do konce, sice ne úplně smysluplného, ale dovedeme a ostatní nic nevyhodí, jen koukají, jak rychle vyhazujete karty. Hra trvá přibližně půl hodiny.
Asi by to chtělo zkusit ještě jednou, s jiným osazenstvem, jestli se to zlepší.

úterý 3. listopadu 2015

Milionový brouk (***)

Italská komedie od Stena s Bud Spencerem v hlavní roli dostala na ČSFD 71 % a musím říci, že i mně se líbila. Neapolský policista Rizzo přezdívaný Velká noha má trochu svéráznější způsoby řešení případů, ale vedou k požadovaným výsledkům. Kromě řešení vraždy Omara Hakima si ho chce najmout známý naftařský magnát, protože mu nejprve unesli dceru a následně botanika Cerulla, který pro něho má údajně úžasný nález.

O legraci se starají především horlivý kolega Caputo (Enzo Cannavale) a černoušek Bodo (Baldwyn Dakile), který mi často připadá jako vhodný kandidát na výprask. Jednoho z největších zloduchů hraje Karl-Otto Alberty, který si zde vhodně nechá říkat Švéd.

Film je z roku 1980, ale divákovi to tak až na pár detailů ani nepřipadá.

pondělí 2. listopadu 2015

HINT

Když se pustíte do geocachingu, kromě souřadnic místa, kde naleznete „poklad“, si můžete nechat odkrýt jednoduše zašifrovaný hint. Pod ním se skrývá nápověda, například „pod pařezem“, „magnet“ apod., v některých případech se jedná o učiněné metafory.

Když jsme přemýšleli, proč se to asi tak jmenuje, napadlo nás, že by to mohl být akronym, tedy zkratka vytvořená počátečními písmeny nějakých – pravděpodobně anglických – slov. Takže jsme se je ve volné chvíli jali vymýšlet: How I (= jak já) Najdu To?

Vyprávíte-li tento význam opravdovým kačerům, zůstanou na vás překvapeně koukat. Buď stejně jako
dříve my nevědí, že hint znamená v překladu z angličtiny „klíč, pomůcku, radu, tip, narážku, vodítko (k nějaké věci)“, nebo jsou v šoku, co vás to napadlo. Obvykle se tomu pak ale s chutí zasmějí.

Geocaching

K 12. září
Trošku jsem zamávala se svými kačerskými úlovky a z 29 jsem je za jedinou dovolenou pozdvihla na padesát. Sice jsem si spočítala, že kdybych chtěla mít všechny možné kombinace obtížností a terénů, tak jich musím ulovit nejméně 81, ale stejně mi bylo jasné, že hned tak nějakou čtyřku nebo pětku nezískám. Ale i tak mě výsledek překvapil. Suverénně nejčastěji jsem odlovila kešku s obtížností 1,5 v terénu 1,5.


Aktuálně k 28. říjnu
Ovšem než jsem se dostala k dokončení článku, vyrazili jsme na dovču do Lužických hor a pak ještě do Kytlic a počty se opět změnily... celkově mám 74 keší a do konce roku bych jich ráda měla kulatých 100. Nutno podotknout, že lovím od 23. března 2013 a nemám GPSku, takže se spíš přifařím k někomu, kdo ji má.

Nejvíc mám keší s obtížností 1,5, pak 2 a 2,5. Co se týče terénu, jsem na tom úplně stejně. Z toho logicky vyplývá, že mám nejvíce keší s parametry 1,5 a 1,5, konkrétně jsem jich odlovila 12.

A z pohledu velikosti 2 bez určení, 17 mikro, 38 malých a 17 středních.


obtížnost/terén 1 1,5 2 2,5 3 3,5 4 4,5 5      suma
1
3






3
1,5 3 12 8 4 1 1 1

30
2
6 5 6 6



23
2,5
1 1 5 3 1


11
3
2 1
2
1

6
3,5

1





1
4








0
4,5








0
5








0
celkem 3 24 16 15 12 2 2 0 0 74

neděle 1. listopadu 2015

Šťastný diář

V článku Jak oslavit Samhain dnes? jsem psala, že vás seznámím se svým Šťastným diářem. To bylo tak: na Facebooku jsem u kamarádky zahlédla Pozitivní výzvu. Každý den měla po dobu jednoho týdne napsat alespoň tři věci, které ji potěšily.

A samozřejmě mi ji brzy poslala taky. Ať si zkusím v následujících sedmi dnech napsat tři pozitivní věci. Hned první nebo druhý den to bylo hrozný. Nic mě nenapadalo. Všechno mě štvalo, lezlo mi na nervy, nebo se prostě jenom nevydařilo. A pak to začala být sranda: vyrazili jsme do Kytlic, výlety, zříceniny, spadaný barevný listí... pohoda.

Když jsem se nad tím zamyslela, došlo mi, že to je vlastně cvičení Carpe diem pro štěstí, o němž jsem psala zde. Je to jedna z nejlepších rad pro štěstí. Když totiž přemýšlíte nad tím, co dnes napíšete do svých třech odrážek, cíleně ten den vyhledáváte pozitivní věci, zapomínáte na to, co se vám nepovedlo, nebo se to snažíte vzít z té lepší stránky. Jak mě to tak trochu naučila Barbora Šťastná: proč je dobré to špatné? Co mi to může přinést? V čem se z toho můžu poučit? Příp. můžu doufat, že něco většího než já se mnou má lepší plány. Už se mi totiž párkrát stalo, že nevyšlo něco, co jsem chtěla, a nakonec to vůbec nebylo špatné, naopak možná to bylo ještě lepší.

A pak jsem si uvědomila, že už si píšu seznam Co mi dělá radost. Přesto jsem vymyslela, že letošní diář bych mohla nejlépe využít tak, že do něj budu psát pozitivní zprávičky z celého dne. Ideální je právě ten malinký formát, který mám už i na příští rok. Jako diář používám totiž rozsloupečkovaný a rozřádkovaný papír A4, na který se mi hezky přehledně vejdou tři měsíce a kousek, což je ideální pro plánování víkendů někde pryč.

Přináším vám pár nejčerstvějších bodíků pro inspiraci:

PRVNÍ DEN (So 24. 10.)
  • Poprvé si tuto zimu vzít rukavice... ty moje s tučňáky.
  • Začít plést své první rukavičky. ;-)
  • Krásná podzimní příroda. A prima procházka.
DRUHÝ DEN (Ne 25. 10.)
  • Běhy fantazie: na další pletení, jeden kopec vypadá jako velryba...
  • Vidět stádo srnek.
  • Dát si príma polotmavé pivo – ležáka 12° (Adonis) kytlického minipivovaru.
  • Úspěšně pokračovat v pletení šátku Citron a plánovat si, jak své matematicky nadanější přátele požádám o spočítání mechanismu/rovnice pro zjištění přidávání ok v dalších sekcích.
  • Poslední část cesty se svézt autem. 
TŘETÍ DEN (Po 26. 10.)
  • Připadat si v šatech na pohovor krásná a okouzlující.
  • Po hrozném snu se vzbudit a vědět, že JEŠTĚ mám možnost volby.
  • Asi pochopit systém přidávání ok v rozpleteném šátku Citron.
  • Těšit se na svátek Samhain a přemýšlet, jak ho oslavit, nebo jak oslavit Halloween. :-)
  • Usmál se na mě a zamával mi mim na Václaváku. Pak mi poslal hubičku, a když jsem mu ji jakože poslala zpátky, tvářil se převelice šťastně. Připadala jsem si krásná a byl to vlastně hezký kompliment.
  • Vyzvednout knihy v knihkupectví.
  • Dojít si na Václaváku na záchod, i když za 10 Kč. Ale zase na hezkej, čistej. 
  • Těšit se, že se příště půjdu podívat na knihy o pletení do 2. patra, protože jsem je tam náhodou zahlédla.
  • Prohlédnout si destrukční deník a jiné vylomeniny, o kterých jsem už slyšela nebo spíš četla.
  • Těším se, jak si přečtu Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel a Konec prokrastinace.
  • Dát si opět výborné kytlické pivo.
  • Vtipná historka s klíčem.
ČTVRTÝ DEN (Út 27. 10.)
  • Čerstvě vyklubaná muchomůrka – opravdu krásná.
  • Chytat padající listí. Jeden bukový lístek se mi podařilo polapit. 
  • Zapsat si do Hradníka Milštejn, kolem kterého jsme náhodou šli.
  • Pobavila mě skála s nakreslenýma očima a pusou.
  • V hospodě jsem ujedla přátelům dršťkové polévky a pomlsala si na husích játrech na cibulce. Porce byla obrovská: dali mi 7 knedlíků! Ale 5 se mi jich podařilo sníst.
  • Rozesmála mě lampa pomalovaná jako zebra.
  • Krásně vyřezaná dýně mě inspiruje k vlastní tvorbě.
  • Vylézt na Klíč.
  • Ulovit další kešku, takže Mých sto se blíží.
PÁTÝ DEN (St 28. 10.)
  • Zajímavý řemeslný jarmark v Úštěku.
  • Pořídit si pár nových turistických vizitek – nemegalomanit a nekupovat všechny.
  • Viděla jsem malýho živýho netopýra viset ze stropu ve sklepě jednoho domu v Úštěku.
  • Těšim se, až pojedu ke Kamilovi dělat svíčky.
ŠESTÝ DEN (Čt 29. 10.)
  • Vyřezat halloweenskou dýni a „udělat“ dobrou dýňovou polévku.
SEDMÝ DEN (Pá 30. 10.)
  • Vyrazit do Humpolce na Rybí hody a ulovit nějakou tu kešku cestou.
  • Dát si štiku na smetaně, která byla fantastická, a ochutnat rybí škvarky, které předčily všechna moje očekávání.
  • Nádherné podzimní počasí.
OSMÝ DEN (So 31. 10.)
  • Vyřezat do své dýně druhou tvář.
  • Halloweenské pálení svíček.
  • Dát si v cukrárně rakvičku na Halloween.
  • Pařit google-halloweenskou hru.
  • Pochlubit se s vlastnoručně vydlabanou dýní.
  • Smát se vtipné vyprávěné historce.
  • Pořídit si dva nové voňavé čajíky.
  • Pokukovat po lákavých pěkně vyhlížejících čokoládkách. Že by dárek na Mikuláše?
  • Upéct tvarohovo-mascarponový koláč.
  • Upéct a uvařit řídká hrušková povidla. Snad budou dobrá.
DEVÁTÝ DEN (Ne 1. 10.)
  • Dát si švestkového Bernarda k tvarohovému koláči a na blogu napsat, jak skvělá to byla kombinace.
  • Nádherné sluníčko a překrásný podzim.
  • Začít si opakovat angličtinu zase od začátku, ale rychle, abych mohla brzy postoupit dál.
  • Mazlit se s kočkou.