úterý 25. července 2017

Se Sabinou na látky

Plán dnešního dne je jasný – v látkách Mráz mají slevu 50–70 %. A pokud se nepletu, platí to až do konce července. Nebo možná jen tohoto týdne, protože jsem zaslechla prodavačky, jak se baví, že v pátek tam bude spousta lidí. Jedná se jenom o prodejnu u zastávky tramvaje číslo 26 Kamenická. Trochu matoucí jsou visačky s třicetiprocentní slevou, které ve výsledku neplatí a látky jsou ještě o něco levnější, ale to bude zákazník spíš rád. Na druhou stranu – možná by si toho vzal více, kdyby věděl skutečnou cenu. 

Vytáhla jsem tam kolegyni z práce, která na rozdíl ode mě opravdu šije – já o tom zatím jenom sním a plánuju si to na zimu. Teď jsem posedlá pletením, předením a taky mám půjčených pár pěkných knih z knihovny.

Samozřejmě to dopadlo přesně opačně, než by se dalo čekat – nakoupila jsem si já. Ale bylo to fajn. Jsem zvědavá, co z těch krásných látek vytvořím. 

P. S.: Doufám, že puntíky budou ještě nějakou dobu v módě.

pondělí 24. července 2017

Skleničkové království

Od včerejška nebo spíš od víkendu máme doma spoooooustu sklenic a skleniček. Začalo to jediným nalezeným molem v sobotu ráno. A pak už to jelo. 

Nejdřív soupis úkolů, které je třeba během víkendu udělat. Poučeni time managementem jsme s velkou časovou rezervou odhadovali, kolik nám to tak může zabrat a kdy je co nejlepší udělat. Asi nejdřív vyklidíme spíž a pak pojedeme na nákup – s vědomím toho, že už máme šestero balení fazolí a troje kečupy, zatímco žádné těstoviny nebo cibuli. Následovaly dohady o tom, kdy se pustíme do přeorganizování skříní v kuchyni. Já byla pro dopoledne, protože po obědě jsem si chtěla „hrát“, jak říkám tomu, kdy dělám něco, co mě baví. Ať už je to čtení – chudák Dracula už je týden nedotčený (určitě už má hlad), pletení, předení nebo psaní na blog. Slibovala jsem přece, že hned po víkendu budete mít další články. Ideálně každý den jeden. Jasně, chápu, možná si řeknete, že nestíháte číst, ale o tom to není. Už brzy mě čeká další dovolená, tak bych ráda navkládala články včas. Číst si je můžete, kdy budete chtít. A taky tu je TDF (Tour De Fleece – odkaz).

Ne, že bych doma poroučela, nebo bylo vždy po mém, spíš jsem se nyní tak pevně rozhodla, že se bude uklízet okamžitě nebo vůbec, že výsledek byl jediný možný. Začali jsme už ráno. A pokračovali celé dva dny!

Rozsah škod byl minimální: všehovšudy jedny sojové lupínky, které se dají používat k zahušťování a které jsem měla už nejmíň dva roky a pořád oddalovala jejich zpracování. Už jsem je kdysi vyzkoušela a nebylo to nic moc. Hlavně moc polévky nezahušťuji. To by bylo k první skříni asi všechno. Jak už jsem řekla, škody téměř žádné, ale našli jsme snad čtyři pět motýlků – jen pro informaci, ty už nic nežerou, ale kladou vejce – a nepočítaně červů. U kterých jsem zjistila, že jsou mi odpornější, než jsem si myslela a to navzdory skutečnosti, že jsem před rokem jednoho smaženého snědla (byl to hec! Ale k jídlu byl celkem obyčejný, asi jako vařená brambora. Nicméně fotky jsou z toho pěkný.). Dokázala jsem odstranit asi dva, zbytek musel vyřešit můj chlap, stejně jako zlikvidovat množství kokonů. 

Molákům se nedá upřít jistá inteligence daná přírodou – uměj se dokonale schovávat. To vám takhle někde lítá motýlek, který se snaží být nenápadný, a když zjistí, že jste ho zmerčili, letí se schovat – do rohu, ke stropu, za skříň. Chce to určitou zručnost, nebo moment překvapení (a dlouhé ruce nebo židli), abyste ho dostali. Docela se nám osvědčilo otevírat skříň s tím, že by tam mohl být a hned se ho snažit ulovit s toaleťákem v ruce (nechci ho mít rozmáznutého na dlani), než se teprve začít shánět po nějakém kousku kuchyňské utěrky nebo něčem podobném. Ještě líp to mají zařízené právě housenky, které ač u nás v podstatě neměly co žrát – obavy o klubíky mě vedly ke sklenicování již dříve – byly důmyslně schované právě na skleničkách. 

Zdá se, že prokousat igelitový pytlík – i s tím báječným vzduchotěsným zavíráním – pro ně není žádný velký problém (ach, jaká škoda, chtěla jsem si do nich poschovávat vlněná klubíčka!), zato do sklenice se dostat neumí. (Na webu jsem četla, že někteří ano. No, my tak chytré nebo štíhlé naštěstí neměli.) Zato jsou pro ně uzávěry od sklenic báječným místem ke spánku. Vypadá to následovně: odšroubujete sklenici a pod ní, v těch drážkách najdete jednu až dvě larvičky/kokony. Moc fajn věc. Ještě půl roku se budu bát otvírat sklenice, které nebyly v lednici!

První skříň jsme společně s mytím sklenic, přesypáváním, popisováním, uklízením, zabíjením a likvidací molů, umýváním skříně dělali v podstatě celý den. Neděli jsme pro změnu strávili další kuchyňskou skříní, kterou jsme po předcházející zkušenosti otevírali opravdu s obavami. Bylo pro nás příjemným překvapením, že jedinou reálně napadenou byla sklenice s ostropestřcem (bylinka vhodná na léčbu jater a evidentně i krmení molů). Zbytek stačilo projít, probrat a přesypat, co šlo. O všechny volné sklenice jsme požádali i potenciální tchyni a stejně nám to bylo málo. Mouky, cukry a fazole totiž zaberou spoustu místa. Asi tři sklenice jsme nechali v samostatné polici „na pozorování“, protože se nám zdálo, že si už nějaké zvíře začalo pochutnávat na růžovém pepři. To by mě mrzelo nejen kvůli jeho ceně, ale také proto, že mi opravdu chutná (a špatně se shání).

Závěrem dne jsme se usadili v pokoji a jali se prohlížet oblečení a klubíky. S úlevou mohu konstatovat, že jsme nic nenašli. To samozřejmě neznamená, že je všechno v pořádku, ale aspoň případné napadení není tak velké, jak by mohlo být. Maximum svých hebkých miláčků se snažím držet v igelitových (ideálně zavíracích) pytlích a privatizuji všechna mýdla, která doma máme do krabic s nimi. Na počítání nezbyl čas, ale můžu říct, že jejich přebalování zabralo asi dvě hodiny.

neděle 16. července 2017

Článkové zpoždění aneb Zase poprvé v knihovně

Okna v Ústřední knihovně v Praze
Kdo mě znáte osobně, jste nejspíš dobře informováni, že jsem se před týdnem (9. července) vrátila z Transylvánie. Slibovala jsem, jak budu psát a kde nic tu nic. Musím se přiznat, že vysvětlení mám dvojí. Zaprvé se mi podařilo chytit nějakého bacila (díky Martine!), se kterým už týden ne moc úspěšně bojuju, zadruhé jsem poprvé vyrazila do pražské městské knihovny. Kromě toho, že to byla trochu zvláštní zkušenost – copak se ty knihovny nikdy nenaučí chovat uživatelsky přívětivěji? Zaregistrovat se online a pak si dojít vyzvednout kartičku je snadné. Její vydání sice trvá trochu dýl, než bych čekala, ale budiž. Jenže tím to končí. Nikdo vám neřekne, kam máte jít pro poezii, CD, beletrii, jak se knihy objednávají, rezervují… jak vypadá budovat. Prostě nic. Tady máš vodu a plav. Ještě si nejsem jistá, jestli jsem z toho rozčarovaná, nebo jsem to vzala jako dobrodružství k objevování, každopádně to považuji za značný nedostatek. Já být na jejich místě, hodila bych na web jednoduché třeba třístránkové PDF s mapou, co najdu v ústřední knihovně, ve které místnosti (ať mi tam lidi přiblble neblouděj) a jak funguje objednávání ze skladu.

Sloupec z knihy (samé zajímavé tituly)
Po chvilce doptávání a vysvětlování na informacích, co chci za knihy – paní mě dokonce přesvědčovala, že Drákulu nemají. Jsem na sebe pyšná, že jsem trvala na svém, že mají a to od Brama Stokera a rovnou k dispozici (jenom jsem nebyla schopná zjistit kde, i když jsem si opsala jakýsi identifikační kód AA71839). Naštěstí mi dotyčná natočily monitor, tak jsem ji mohla upozornit na stejnou chybu, kterou jsem prve udělala sama – Dracula se píše krátce a s C. Oddělení sci-fi a hororové literatury je ve vedlejší místnosti, pak už můžu hledat zase podle abecedy. Ach jo.

A to je druhý důvod, proč jsem ještě pořádně nezačala psát své vyprávěcí články – naprosto jsem propadla čtení Draculy. Za těch pár dní jsem už na stránce 112 (z 397) a nejraději bych četla pořád. I když to omezuji zejména večer, aby se mi nezdály strašidelné sny.

Ale už pro vás mám první článek s názvem Před dovolenou. Další články budu též vkládat ke dním, k nimž patří.
Pohled dovnitř

P. S.: Příště bych si mohla půjčit Před Draculou, Rozesmátou smrt, nebo Dracula, má láska. 

neděle 2. července 2017

Klášter Neamt

Do posledního dnešního kláštera bychom měli dorazit kolem páté hodiny odpolední. Patří k nejstarším obydleným klášterům a žije v něm asi 70 mnichů. Vstupné by mělo být 5 lei a k vidění je muzeum knihtisku. První stěna byla postavena Petru Musatem (1375–1391). V roce 1497 jej nechal postavit Štěpán Veliký. 
Když stojíte na nádvoří, dívá se na vás ze zdi nad vstupní bránou vševědoucí oko. Konečně taky vidíme nějakou kočku – sedí na dlažbě a bázlivě se rozhlíží kolem, plný autobus návštěvníků jí asi radost neudělal.  



Zadním vchodem se mi podaří dostat k menšímu svatostánku se hřbitovem. 

Po návratu do areálu se jdeme podívat do kostela. Mají tu zvláštní zvyk podlézat pod obrazem, který nejprve políbili. Na fotce můžete vidět kalhoty s bílými hvězdami a bílou botku mizící pod obrazem.

Pavilon s kopulí měl dříve posvěcenou vodu sloužící k léčení. Na stropě jsou krásné malby. 

Nyní je v něm prodej všeho možného a je tam tak přeplácáno, že se člověk těší, až vypadne ven. 

To ovšem nejde tak rychle, protože pěšinka mezi zbožím je jen úzká. Když uvidím knihu o Pollyanně, musím se zastavit a vyfotografovat ji. Navíc je hezky ilustrovaná. Kdysi jsem tu o ní nadšeně psala hned v několika článcích – odkazy na moje články: Pollyanna, Pollyannina hra, Pár krásných slůvek z Pollyanny.

A potom už jedeme přes sedlo Petrovoda a vesničku Čehraou do horského centra Durau, kde budeme dvě noci spát. Na večeři máme přijít v osm, zatím si můžeme prohlédnout tu spoustu obchůdků ve městě.

Náš hotel se jmenuje Bradul. 
Mají v něm zajímavé plastické obrazy a krásně nastlané postele. Nejzajímavější ovšem je strom-sloup uprostřed místnosti. Trochu mám problém se zápachem plísně, který mě praští přes nos sotva vstoupíme do jídelny bez oken.


V zapadajícím slunci se ještě jdeme projít ke klášteru (Durau Monastery) o něco níže, pod hotelem. 



Překvapivé jsou nádoby s kohoutky připomínající školní barely s čajem. Je v nich snad svěcená voda? Kdo jí vypije tolik? 


Klášter Humor

Naší druhou zastávkou je dřevěnou ohradou obehnaný klášter Humor. Z dálky mi jeho věž lehce připomíná Lipnici (o níž jsem psala zde). V 16. století ho pravděpodobně zničila přírodní katastrofa. V roce 1631 byly postaveny hradby a strážní věž. V roce 1980 byl postaven nový farní kostel a v roce 1992 obnovena mnišská komunita.  






Klášter je obložen keramickými disky. Na východní stěně je Poslední soud. V roce 1429 vznikl manuskript 4 evangelií, později byl ozdoben tepaným stříbrem.

Poblíž kláštera stojí kostel, ke kterému se jako správní turisté těsně před odjezdem běžíme podívat.


Když vidím veselý kruhák s květinami, modlím se, abychom kolem něho jeli i zpátky. I když mě mrzí, že jsme si neudělali přestávku na pořádné focení, ani fotky za jízdy z autobusu nejsou špatné. 


Klášter Voronet

Dneska máme v plánu výlet po jižní Bukovině s návštěvou několika klášterů. Habsburkové tuto část severního Moldavska zabrali v roce 1774 a pojmenovali ji podle zdejší horské krajiny porostlé buky. Ještě se cestou zastavíme v sedle, jehož název nevím, kde si vyfotíme kostelík, před nímž parkuje hezká řádka českých motorkářů (jsou mezi nimi i ženy). Staršího obtloustlého chlapíka slyším brblat, že nemají stavět kostely na kopci a raději investovat do silnic. Částečně má pravdu – na tom se myslím podílí Evropská unie – na druhou stranu kvůli hezkým silnicím do Rumunska turisti jezdit nebudou. 



Trochu přemýšlím, kdo se asi v tomhle kostele může modlit, když je tak od všeho daleko a hlavně v každé vesnici mají svůj vlastní. To už ale vyleze nějaký chlapík (netroufám si tvrdit, že kněz), ale všem se nám moc líbí, a tak ho fotíme. Samozřejmě s jeho svolením.
A pak už zastavujeme před malovaným klášterem Voronet. Uvnitř žije malá skupina jeptišek. Byť na to Lukáš upozorňoval, někteří nemají zakrytá kolena, jak se sluší a patří, a tak dostávají slušivé zástěrky, které zejména u mužů vypadají velice srandovně, a tak si je pochopitelně fotíme. (Ale zveřejňovat nebudu, možná by se jim to nemuselo líbit. ;-)) Klášter je zasvěcen svatému Jiří. Kostel byl postaven v jediném roce od 26. 5. do 14. 9. 1488. Převládá na něm gotika. Zvenčí můžete vidět fresku Posledního soudu. Pod trůnem je ruka, která drží váhy. Z této oblasti je známá hutná, nebesty modrá barva, která dostala název voronetská modř, byla tvořena kobaltem či lazuritem, zatímco humorská červená mořenou barvířskou a žlutá se dělala sírou. Voronetská modř prý z fresek nejvýrazněji září v deštivé dny těsně před západem slunce. Pigment na stěnách je pouze 2 mm silný (jinde se uvádí 0,25 mm, pak aby se v tom člověk vyznal! Podstatně je, že u italských fresek se nechával vsáknout hluboko do omítky.), a přesto vydržel (kromě severní stěny) dlouhá staletí. Mezi památky UNESCO patří oprávněně. V pravé části temné chrámové předsíně a lodi s křížovou klenbou se nachází hrob prvního opata Daniela Poustevníka. Štěpán III. Veliký, který vedl řadu obranných válek s Turky (Osmany), Poláky, „Rakušany“, se na Danielovu radu rozhodl boj s Turky nevzdávat, až nakonec dosáhl vítězství. Jako poděkování bohu postavil klášter Voronet. Po smrti Vlada začala Moldávie upadat. V téže části, jako je Danielův hrob se nachází freska Štěpána, jeho ženy Marie Voichiţe a syny Bogdana v okamžiku, kdy předávají klášter Kristovi.


Teď několik informací z moudrých knih: Zdobené kostely Jižní Bukoviny byly stavěny v době ohrožení tureckými dobyvateli (15. a 16. století), uvnitř se totiž mohla skrývat celá armáda (i obyvatelstvo). Stejně jako u nás sloužily zdi pomalované biblickými výjevy ke vzdělávání negramotných vojáků a rolníků. Údajně to byl nápad metropolity Roşky. Voronet byl freskami ozdoben v letech 1547–1550 a díky nim se mu také říká Sixtinská kaple východu. Pravoslavné kláštery jsou orientovány na východ, neboť se věřilo, že Boží světlo září zároveň se sluncem.

Kromě kláštera samotného je ovšem fascinující i růžová zahrada. Nevím, co s těma kytkama tady dělaj, ale je to skutečná nádhera (platí i pro další místa našeho zájezdu). I když se to možná úplně nehodí, neodolám a pořídím si několik fotografií z pohřbu. Ale ke kultuře to určitě patří.
Průvodce nám vypráví, že v Bukovině modlení tolik nehrotěj – z dlouhé bohoslužby se dá odejít i dříve. Modlí se za vás zapálená svíce. A teď už hurá k druhému klášteru se skvělým jménem. Kuriozitou, na kterou si musíte udělat vlastní názor je Ježíš na kříži do zásuvky.
Menší zklamání zažívám u stánků, kde jsou víceméně spíš všelijaké krámy kdoví odkud, než domácí Rumunské výrobky. Ráda bych si pořídila něco echt rumunského, a tak zpovídám průvodce. Víceméně mi doporučuje „valašku“, chlast a jídlo. Docela se mi líbí ty jejich košile-halenky.  
Ale moc si v tom sebe neumím představit – hlavně kam bych to nosila. Krásné jsou taky nejrůznější koberce a ubrusy, které mi svými vzory připomínají turecké (a možná i jsou). Zato plyšové ovečky – polštářky – jsou na devadesát procent z Číny. Taky mám jednu takovou, protože jsem si ji strašně dlouho přála a pak ji dostala. Je úžasná, o tom žádná, ale nemá smysl vozit si ji z Rumunska, když si ji mohu koupit u nás na pouti na vietnamské tržnici. Domácí a rukodělné by snad mohly být různé háčkované šály či ponča, ale ty si mohu vyrobit, a krásná malovaná vajíčka zase nepotřebuju. Ale jestli to dělají ručně, tak všechna čest! Trochu smutná je ta cena. Ani tady nemohou svou práci řádně ohodnotit. 



Jako suvenýr by se snad uplatnili domečky. Jinde jsme už podobné neviděli. Nebo malované lžíce. 
Zdroje: knihy Rumunsko a Moldavsko, Burford, Longley: Rumunsko

sobota 1. července 2017

Borsa

Na ubytování do horského střediska Borsa přijíždíme v poledne. Dostáváme čas na osvěžení, který využívám a až do 14:45 spím. Pak jdeme na krátkou procházku k lanovce. Je to sedačkovka (= otevřená), rumunsky telescaun, ale nijak vysoká. Vede až kamsi za horizont. Nasedat a vysedat pomáhají chlápci, kteří ji obsluhují. Nechce se mi na ni. 

Zbytky hotela
Na úpatí pohoří Rodna si děláme drobnou vycházku – tedy zbytek zájezdu si dělá drobnou vycházku, protože se nechá vyvézt lanovkou a pak se jdou podívat k vodopádu. Já si to vyšlápnu pěkně pěšky. Sice jsou to asi jen tři kilometry, ale dost do kopce. Na druhou stranu je to jedinečný zážitek z osamocené cesty.

Nejdřív se pohoupu na prostorné dřevěné houpačce. Prohlédnu si mírně děsivý rozpadlý hotel, ze kterého už visí drobné krápníky. I takhle vypadá Rumunsko.

Rozpadající se hotel
















Najdu správné místo pro vyfocení dalšího dřevěného kostelíka. 


V jedné hospodě jsem si pak všimla venkovního posezení – všechny židle na sobě měly nápis Staropramen. Později jsem v obchodech zjistila, že je mnohem těžší koupit rumunské než české pivo. 

Cestou k vodopádu – myslela jsem, že to bude blíž (trvalo mi to asi 1,5 hodiny a celkem jsem si mákla) – jsem viděla čtyři ovečky, které jsem si cestou zpátky pohladila. Byly tak překrásně jemné a hebké (vůbec na to jejich srst nevypadala), že mi skoro připadalo, že hladím nějaký merino česanec, který mám doma.


O kus dál, ještě ve vesnici, jsem si prohlížela kozy za plotem. Vlastně kozu a roztomilé kůzlátko. Asi v domnění, že by z toho mohlo kápnout něco dobrého, se za mnou přes silnici, po které naštěstí nic nejezdilo, protože byla slepá, vypravila bílá koza s kůzletem. (Na fotce si všimněte nekončících kopců.)

Cestou jsem potkala pár místních obyvatel (nebo taky turistů), kteří byli velice příjemní, ale anglicky nemluvili. Přesto se s některými dalo dorozumět a ujistit se, že jdu správně. Občas se mi totiž značka ztratila. Kdybyste to náhodou potřebovali, řekne se vodopád cascade. A pak jsem začala potkávat „naše“, lidi z našeho autobusu. Divili se, proč se vracím, nebo kam to jdu.

A jak můžete vidět, vodopád jsem zdárně našla. Pokochat, vyfotit a zase stejnou cestou zpátky. A to jsme pro změnu viděli koníka. Ještě stojí za zmínku, že sice bylo teplo, ale ne takové ohavné dusno jako v Praze, na druhou stranu na túry do kopců to taky moc nebylo. Měla jsem pořádnou žízeň a vypila si skoro všechnu vodu.

Na prvním tříhvězdičkovém hotelu jménem Victoria mě nadchlo, že všechnu obrazovou výzdobu tvoří poslepované puzzlíky. A jaké krásné… některé jsem si musela vyfotit.
Hotel Victoria

Výzdoba pomocí puzzle

Hádejte, co to je?
 A taky jsem tam viděla kolovrátek. Jak symbolické, když právě začíná Tour de Fleece.

Výzdoba hotelu – kolovrátek
V koupelně byl fén, ve sprše tekuté mýdlo. Do jídelny v přízemí jsme přišli mezi posledními, ale Leo s Ivanou nám drželi místo, což bylo super. Na přivítanou jsme dostali panáka čehosi silného. I když tvrdý alkohol nepiju, přišel mi před jídlem vhod. Kdo by chtěl trávit celou dovolenou na záchodech a nikdy nevíte, po jakém jídle vám bude špatně. A musím říct, že v tomto směru byla tahle dovolená v pohodě. Jenom mi ještě dovolte poznámku, že tím nemyslím, že by mi bylo špatně z jejich špatného jídla, ale že často průjmy nebo dokonce střevní chřipky vyvolává pouhá změna vody. Moc na to netrpím, ale slyšela jsem i o lidech, kteří s tím mají problémy při pouhém přesunu v rámci ČR. Docela mě překvapilo, když jsme ke konci zájezdu zjistili, že existují lidé, kteří nevědí, že se proti tomu běžně podává malé množství alkoholu nalačno ráno. Dokonce mi jedna známá (po návratu do Čech) říkala, že jim maminka před spoustou let v Rumunsku kupovala Jamajskej rum, protože ho tam měli dobrej a byl jemnější než českej, který oni jako děti odmítali pít.