Do posledního dnešního kláštera bychom měli dorazit kolem páté hodiny odpolední. Patří k nejstarším obydleným klášterům a žije v něm asi 70 mnichů. Vstupné by mělo být 5 lei a k vidění je muzeum knihtisku. První stěna byla postavena Petru Musatem (1375–1391). V roce 1497 jej nechal postavit Štěpán Veliký.
Když stojíte na nádvoří, dívá se na vás ze zdi nad vstupní bránou vševědoucí oko. Konečně taky vidíme nějakou kočku – sedí na dlažbě a bázlivě se rozhlíží kolem, plný autobus návštěvníků jí asi radost neudělal.
Zadním vchodem se mi podaří dostat k menšímu svatostánku se hřbitovem.
Po návratu do areálu se jdeme podívat do kostela. Mají tu zvláštní zvyk podlézat pod obrazem, který nejprve políbili. Na fotce můžete vidět kalhoty s bílými hvězdami a bílou botku mizící pod obrazem.
Pavilon s kopulí měl dříve posvěcenou vodu sloužící k léčení. Na stropě jsou krásné malby.
Nyní je v něm prodej všeho možného a je tam tak přeplácáno, že se člověk těší, až vypadne ven.
To ovšem nejde tak rychle, protože pěšinka mezi zbožím je jen úzká. Když uvidím knihu o Pollyanně, musím se zastavit a vyfotografovat ji. Navíc je hezky ilustrovaná. Kdysi jsem tu o ní nadšeně psala hned v několika článcích – odkazy na moje články: Pollyanna, Pollyannina hra, Pár krásných slůvek z Pollyanny.
A potom už jedeme přes sedlo Petrovoda a vesničku Čehraou do horského centra Durau, kde budeme dvě noci spát. Na večeři máme přijít v osm, zatím si můžeme prohlédnout tu spoustu obchůdků ve městě.
Náš hotel se jmenuje Bradul.
Mají v něm zajímavé plastické obrazy a krásně nastlané postele. Nejzajímavější ovšem je strom-sloup uprostřed místnosti. Trochu mám problém se zápachem plísně, který mě praští přes nos sotva vstoupíme do jídelny bez oken.
V zapadajícím slunci se ještě jdeme projít ke klášteru (Durau Monastery) o něco níže, pod hotelem.
Překvapivé jsou nádoby s kohoutky připomínající školní barely s čajem. Je v nich snad svěcená voda? Kdo jí vypije tolik?
Žádné komentáře:
Okomentovat