středa 22. června 2016

O sirotkovi z Radhoště (**)

Pohádku na motivy pověsti z Valašska napsal Jan Jílek. Trvá 70 minut a je z roku 1996. Na ČSFD má 46 % a ani já z ní nejsem právě nadšená. Využila jsem ji spíš jako kulisu k pletení. 

Nápad celkem dobrý, ale to zpracování mě nějak nudilo. Michalovi zůstala po rodičích chaloupka, o niž ho chce okrást jakýsi bylinkář (Martin Huba). Nenapadne ho nic lepšího, než zavést kluka do skal a tam ho nechat. Bylinkář se v průběhu filmu projevuje spíš skřeky, než nomrální mluvou.

Za kytičkou pochybné kvality – třikrát vám pomůže, ale ztratíte deset let života – se Michal (Michal Dlouhý) vydá až kdoví kam, což mu poradil pán Radhoště (Ladislav Chudík). Výborného zlosyna si zahrál Karel Roden, zato komtesa Bělinka (Jitka Schneiderová) nestojí ani za řeč, natož za zachránění. Nejdřív se nechce vdávat a pak vybírá ženicha podle velikosti daru.

Celkově jsem se nudila a připomnělo mi to několik jiných pohádek: poklad ve skalách, Mrakomor... a neznámý význam strašidla dělajícího celou dobu: „Lululu lululu lululu.“

pondělí 20. června 2016

Poprvé na své motorce

Minulé úterý začalo celkem blbě. Dozvěděla jsem se se značným zpožděním, že zemřel jeden člověk, který pro mě byl dost důležitý v pracovní oblasti. Měla jsem vůči němu jistý neoficiální morální závazek. Chtěla jsem pro něj něco dobrého udělat a v poslední době moje motivace dost ochabovala, jelikož mi neodpovídal na e-maily. Nechtěla jsem být dotěrná, takže jsem zvolila spíš vyčkávací taktiku, ale když už to bylo opravdu dlouho a dvakrát mi nevzal ani telefon, začalo mi to být podezřelé.

Sem tam měl vážné zdravotní problémy – kuřák, cukrovkář, který neodolal sladkému potěšení a sem tam si dal sklenku alkoholu –, a tak jsem z čirého zoufalství napsala jedné společné známé, jestli náhodou neví, co se děje, že jsem nervózní, že se mi neozývá. Popravdě jsem už byla i docela naštvaná.

A ona mi napsala, že obavy mám oprávněně a že mu byli na pohřbu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Znělo mi to jako špatný vtip. Byla jsem z toho zděšená – čekala jsem leccos, ale tohle opravdu ne –, i naštvaná. Nikdo mi nic neřekl.

Když jsem večer přišla domů, chtěla jsem si vyvětrat hlavu. Soustředit se na něco jiného, uklidnit se. Povedlo se mi to výborně!

Moje nová motorka je malej čopřík Yamaha 125ka, ze kterého hezky dosáhnu. Poněkud mě zaskočila svojí svižností – stačí lehce přidat plyn a musím se držet, aby mě neshodila. Jedním z požadavků bylo, aby měla startér. Také mi hned dvakrát chcípla: jednou jsem myslím málo držela spojku a podruhé se za zatáčkou znenadání objevil kopec a já dost rychle nepodřadila až dolů.

Během první jízdy jsem urazila asi dvacet kilometrů, což bych vůbec neřekla, protože jsme se jen tak motali ulicemi. Pravda, Babu jsem si prohlédla dokonale, protože se mi podařilo zabloudit a postupně vyzkoušet všechny slepé uličky, které tam jsou. Mimochodem, ten výhled mám opravdu ráda. Při návštěvě Prahy rozhodně doporučuji.

Jinak řazení mi myslím celkem šlo, i když jsem si nikdy nebyla tak docela jistá, co tam právě mám. Není to jako u staré čízy, kdy tam člověk něco musí skoro násilím kopnout, tak pak ví, co to bylo. Problém mi dělá neutrál, který se mi nedaří „vylosovat“. Zatím je to na mě příliš jemné.

Zato je fantastická lehkost motorky. Krásně se mi s ní manipuluje, když na ní sedím. Také je to samozřejmě tím, že z ní dobře dosáhnu na zem. Trochu mě sice znervózňuje pocit, že jsem nějak nízko, ale jinak je to super. Už se těším na příště.

sobota 18. června 2016

Léta Páně a Počernický pivovar

Jak jsem psala v minulém článku Po škole, start šifrovacího závodu byl u hospody Léta Páně v Dolních Počernicích. Zvenku mě nijak zvlášť nelákala, ale když jsem zaslechla, že její součástí je minipivovar, hned jsem zbystřila a rozhodla se, že bude-li možnost, dám si něco jejich místního. 

Jelikož jsme přišli hodinu před začátkem – máte možnost se registrovat, ale nesmíte otevírat první šifru – dala jsem si pivo a nakonec i jídlo. Bylo sice za pražské ceny, ale byla to taková lahůdka...

Počernická jedenáctka pro mě nebyla nijak zvlášť zajímavá, protože přece jen ještě nejsem právě velký odborník v pivu, ale zkouším a zkoumám a na to, že běžně světlé pivo nepiju, byla fajn. A to nejzajímavější? Zkušební provoz pivovaru byl zahájen teprve 17. 5. 2016, takže tam dokonce nebyl ani kolega z práce, který je pivním odborníkem (snad mi někdy ukáže svoje webovky na toto téma). Sládkem je zde Marcel Jelínek a podle mého kolegy už dříve měli vlastní pivo, ale vařil jim ho pivovar Kácov.

Za mě tedy shrnutí: pivo dobrý, jídlo úžasný, obsluha nemá ráda lidi (nebo aspoň dav lidí, který se k nim navalí a luští šifry).

čtvrtek 16. června 2016

Po škole

V pátek jsem zůstala po škole. 

Nebo spíš jsem šla na Po škole, osmý ročník šifrovacího závodu, který se konal v noci z pátka 3. června na sobotu 4. června. Můžete si myslet, že to je samozřejmé, že když se vychází třetího a trvá to přes noc, přijdete do cíle čtvrtého, ale jednak není jisté, že tam skutečně dorazíte, a jednak mohli organizátoři vymyslet něco opravdu divokého, když se i v příběhu, který se táhl celým závodem, cestovalo v čase.

Známá, již zkušená šifrovatelka mi doporučila svoji kamarádku Hanku, a tak jsem se jí ozvala a domluvily jsme se. Základem bylo dorazit včas a správně do Dolních Počernic. Pro jistotu jsem navrhla, že na Háňu počkám na výlezu z metra A (zelená) Depo Hostivař. Je to konečná, takže se nemůžeme minout. Jak jsem zjistila na místě, dá se bohužel vyjít na obě strany, a tak jsem raději stála uprostřed. Našly jsme se snadno, pak nastoupily do autobusu 263 a jely na zastávku Škola Dolní Počernice. Start měl být v parku zámku. Správně jsme usoudili, že se do něj dá dostat vchodem vedle pivovaru Léta Páně. 

Zajímavostí hry bylo, že podle ceny vstupenky jste měli různé možnosti či zjednodušení při šifrování. Hanka vybrala verzi Exklusiv, takže jsme měli několik papírů zadání, což bylo asi v některých případech opravdu výhodou. Minimálně jsme mohli psát rovnou do papíru, a když to byl špatný nápad, použít jiný. Týmy musely mít 2–5 členů a minimální věk byl 15 let. Závod probíhá tak, že vždy na každém stanovišti účastníci vyluští šifru, která jim řekne, kam mají jít dál. Tímto způsobem se dostanou až do cíle. Za vítěze je považován každý tým, který dorazí dle platných regulí alespoň ve dvou do cíle před časovým limitem a splnil poslední cílový úkol. Během závodu se lze pohybovat pouze pěšky nebo MHD. Délka je 20 až 30 kilometrů.

K různým šifrám se dá získat nápověda, dostupná bohužel leda přímo na určitém místě, což znamená, že se jeden člen oddělí od týmu a zatímco ostatní luští, jede vyzvednout nápovědu a pak se k týmu zase někde přidá. Aby bylo zajištěno, že tento člen nebude pobíhat po městě a hledat nápovědy a telefonovat je členům týmu, musí s sebou mít ústřižek ze šifry, na kterou nápovědu chce. Také je možné zvlášť blbou šifru přeskočit, pokud vyluštíte příslušný počet malých šifer, které jsou přidávány k těm velkým. My nebyli schopni vyluštit ani jedinou. Prostě jsme nevěděli co s tím. Pokud máte pocit, že by vám to se šiframi šlo lépe, můžete se na ně podívat ZDE!


My si moc valně nevedli, skončili jsme na 10. šifře z devatenácti, což sice nevypadá špatně, ale já zvládla vlastně jen tu první. Ještě tak s jednou bych si možná poradila, ale jinak nevím nevím.

S Hankou nás samozřejmě štvalo, že se nám nepodařilo dorazit do cíle, i když jsme si ještě mohly gratulovat vzhledem k tomu, že asi u druhé šifry nás opustilo 20 % týmu (jeden z pěti) a asi u osmé plných 50 % zbývajícího týmu, takže jsme zůstaly jen my dvě. Ani moc mi to nevadilo, protože Hanka mi byla nejsympatičtější, i když to samozřejmě snižovalo šance na úspěch. 

Každopádně mě potěšil pohled na výsledkovou listinu a vědomí, že ze sta týmů do cíle v časovém limitu (do 14 hodin) dorazily pouhé tři týmy, a to Opravte tykadla nočného motýľa, Vlhká jáma a Točená zmrzlina. 

Byla to moje první šifrovačka a byť nám na šifry štěstí příliš nepřálo, aspoň jsme byli celkem dobrý tým a taky byla krásně teplá noc. Příště bych šla ráda na něco lehčího do začátku.

pondělí 13. června 2016

Moje blogy

Krásný začátek nového týdne! Nezapomeňte, že i když mám někdy příliš mnoho práce, jsem stále s vámi a mám čtyři blogy, z nichž aktivně nyní přispívám jenom na dva, tento a především o pletení: Angeliky tvorba. Přijďte se pokochat.

pondělí 6. června 2016

Angelika, cesta do Versailles (****)

Angelika právě zažívá nejhorší období bídy, potlouká se po ulici a pozoruje nenáviděného mnicha Béchera. Vtom se objeví trpaslík Barcarol a odvede ji na hřbitov Neviňátek mezi nejrůznější chátru, prý tvoří pětinu Paříže.

Angelika svou krásou hned okouzlí Egypťana Rodogona, ale také banditu Rošťáka, který má vskutku odpudivý vzhled. Angelika netouží po ničem jiném, než po smrti onoho mnicha. Žádný problém, slibuje Rošťák, ale mnich nakonec umře leknutím, protože mu Joffrey na hranici sliboval, že se do měsíce a do dne potkají na pravdě Boží.

S trochou snahy a pár radama od Dřevěnýho zadka, ochranou od Rošťáka, se Markýza andělů, jak jí říkají, brzy stává populární. Může se procházet kdekoliv chce a nikdo si nedovolí zkřivit jí jediný vlásek. Pochopitelně získá také nové výrazy do slovníku a za nevěru je třeba Rošťáka fláknout po hlavě, aby si uvědomil, co se nedělá.

Angelika je zvědavá na své děti, které nechala u sestry Hortenzie, jenže ta už nebydlí tam, co dřív. A děti u sebe stejně neměla. Naštěstí jeden ze sousedů ví, kde bydlí služebná Barbe a ta zase Angelice prozradí ke které kojné dali její děti. Když vidí, jak u paní Mavautové živoří: Florimond se schovával v boudě za psem a nahé šestiměsíční dítě leželo v bedně ve stáji zabalené v hadru a dostávalo jenom mléko od krávy, které mu potají dávala nějaká dívenka. A tak si je Angelika vzala do Nesleské věže, kde se jim říkalo andílci, zloději pro ně kradli mléko a všechno bylo v nejlepším pořádku, dokud se nestrhla velká bitva mezi Rodogonem a Rošťákem, při které udělal Desgrez, nyní policista, velký zátah na tuto část chudiny a spoustu jich pozavíral či nechal pověsit.

Angelika se společně s dalšími ženami dostala do Châteletu, jenže vězení bylo plné, takže všichni měli jít na zmrskání a pak do Všeobecné nemocnice, což je místo pro chudinu. Obojímu se náhodou Angelika vyhne, ale pak zjistí, že Florimonda má Honza Hnůj, který děti buď prodává, nebo používá jako obětinu, a malého koupili cikáni. Angelika musí své děti zachránit a zajistit jim jídlo a teplo. A protože se nedá nic dělat, zabije hlavního zloducha Velkého Korzára, ani sám Desgrez tomu později nemůže uvěřit.

Angelika začne pracovat v hostinci, a když se jí začne trochu dařit, zastaví se za Dřevěným zadkem a platí mu „výpalné“, aby bylo zřejmé, že na kamarády nezapomněla. Za to dostává svobodu, což je v podsvětí poměrně neobvyklé.

Když zjistí, že její kolega kuchtík má po otci patent na výrobu čokolády, napadají ji samé smělé plány na podnikání.

Angelika se potkává s roztomilým romantikem, který jí tvrdí, že je vítr. Později se ukáže, že je to básník Špína, kterého už nějakou dobu hledá Desgrez, protože básník popisuje vztah krále a jeho milenky a zveřejňuje.

Všechny vypadá docela dobře, než se u Angeliky v hostinci objeví maskovaní šlechtici dost blízcí králi. Byli opilí jako slívy, osahávali Linota (kluka, kterého Angelika zachránila od Honzy Hnoje) a pak ho probodli mečem. Nakonec zapálili hospodu, a tak je Angelika zase na ulici. Jak jen se jim dostat na kobylku, jak pomstít chudáka kluka?

Čeho se páni ode dvora nejvíc bojí? Básniček odhalujících pravdu. A tak se každý den objeví nová, každý den nové jméno vraha. Nakonec poslední tři jména nejsou zveřejněna. Výměnou za pamflety dostane Angelika peníze a patent na čokoládu.

A tak pět let po smrti svého milovaného muže otevírá paní Morensová vlastní kavárnu U španělské trpaslice, také má několik restaurací a hostinců a pár menších podniků typu „kočáry za pět sous“. S měšcem zlaťáků jde poděkovat panu Lucasovi, který jí pomohl, když tehdy při Joffreyově popravě na náměstí omdlela.

Princi de Condé, jenž vlastní zámek po Peyracovi – Beautreillis, se Angelika líbí, ale přitom říká: „Nikdy jsem nesváděl ženy. Pokládám za zbytečné dělat tolik cavyků, aby se dospělo k jedné a téže otázce: Chcete, nebo nechcete?“ (str. 129) Když hrají karty s velkýma sázkama, chce Angelika po princi tento zámek a on po ní, aby se stala jeho milenkou, když prohraje. Souhlasí. Vyhraje, ale já podezřívám prince, že to udělal schválně, že jí ten zámek chtěl darovat.

Na návštěvě u věštkyně Mauvoisinové se Françoise d'Aubigné Scarron de Maintenon  dozví, že ji král bude milovat a dokonce se s ní ožení, což poněkud rozběsní Athénais de Rochechouart de Mortemart de Tonnay-Charente Françoise de Montespan , která se sama chce stát královou manželkou. Opilá věštkyně jí prozradí, že král ji bude milovat, ale nevezme si ji. I Angelice věští, že ji král bude milovat, ale ona jeho ne.

Angelika je v tuto chvíli rozhodnutá vzít si Filipa du Plessis de Bellière. Vydírání je jasné: Angelika dostane svatbu a Filip část majetků (je poněkud chudý) a skříňku s jedem. Molines, stále pracuje jako správce, radí Angelice, aby trvala na naplnění manželství – na dítěti. Hned po svatební noci odjel Filip do Versailles, ale Angelika je rozhodnutá vyrazit tam taky, i když ji nikdo nezval.