Motogang

Oblékla jsem si staré rukavice a bundu, páteřák, na který jsem si už skvěle zvykla. Akorát mám pořád pocit, že mám baťůžek a divím se, že je nějaký placatý. A vyrazili jsme. Domluva zněla, že přes Roztoky – miluju ten výhled u řeky na skály. Slunce se pomalounku klonilo k západu a všechno začínalo dostávat oranžové barvy. Cestu už celkem znám, když se mi hned u domu podaří odbočit na správnou stranu (trochu zrada je v tom, že je to na opačnou, než jezdím běžně).

V Roztokách jsou nějaké třicítky a zvýšené prahy a potom ty divoké serpentiny. Už si dávám pozor, abych do nich nejela moc rychle, a podřazuji si pěkně na dvojku, případně i na jedničku. Akorát dneska jsem si včas nevšimla madam, která se snažila cpát na přechod. No nic, tak jsem zase jednou vypadala jako barbar, který nedává chodcům přednost. Na druhou stranu jsem dnes nejmíň dva chodce nechala přejít tak, že jsem jim předem ukázala, že mají prostor a hezky zastavila, nebo přibrzdila tak, aby stihli přejít a já ideálně brzdit a moc podřazovat nemusela. 

Za Roztokama jsme jeli na Úholičky a potom na Libčici nad Vltavou. To už jsem sice trasu neznala, ale díky keškolovení v Tursku jsem Libčici poznala. A chtěla bych ji poznat ještě víc, zdá se být opravdu krásná.

Taky si vzpomínám, že jsme jeli přes Zeměchy, líbí se mi ten divný název. 

Někde před Okoří jsme zaujali jakéhosi motorkáře s Hondou (snad šestistovkou) a zeptal se, jestli jsme jen tak na vyjížďce a může se přidat. Zpočátku jel za mnou, pak se zařadil na druhé místo. Když se mi podařilo nevhodně odbočit – byla už tma a všimla jsem si, že malé světlo jede vlevo a Honda vpravo, tak jsem jela doleva a za chvíli jsem zjistila, že omylem pronásleduji cyklistu. Otočila jsem se hned nad zatáčkama za Okoří a jela zpátky za klukama. Vyjížďka v motobandě (3 motorky) mě naplňovala pocitem bezpečí (falešným) a nadšením, že se mnou/náma chce někdo jezdit.

Za Okoří jsem uviděla světýlko, které zahlo doleva a větší světlo jelo doprava. Usoudila jsem, že JAWA je to vlevo a Honda to vpravo, a tak jsem po chvilce váhání vyrazila doleva. No a za pár metrů jsem předjela cyklistu. Sakryš. Na kopci za zatáčkama jsem se otočila.

Kluci počkali na křižovatce, kde jsem je dojela. Největší podivnost, kterou se doufám, budu moci někde pochlubit, byla, že mi Honďák nabídl, abych ho předjela. Opravdu jsem se snažila, ale ono mi to zase tak moc bych ho předjela. Opravdu jsem se snažila, ale ono mi to zase tak moc nefrčí, jak to možná vypadá. Ale nakonec se povedlo. A tak se můžu chlubit, že jsem předjela (jedoucí) Hondu 600 (přibližně, nevím, co přesně to bylo).

Motovýlet přes Hořovice

Záměr pro tento týden byl jasný – najezdit spoustu kilometrů na motorce a pořádně si to užít. Když jsem o tom včera přemýšlela, řekla jsem si, že by bylo hezké ujet tisíc kilometrů. Proč právě tisíc? Protože je to dost na nasbírání zkušeností s ježděním a je to takové pěkné kulaté číslo. 

Pravděpodobně se mi to nepodaří splnit, protože jsme stroje vytáhli teprve včera (a to jsem doma od neděle), ale to zase tak moc nevadí. Všechno je lepší, než se jen tak válet doma a pak fňukat, že už je dovolená pryč. 

Abychom zvládli úmorné vedro, vstávali jsme v 5:15. Tedy, čekala bych, že to pro mě nebude takový problém, ale vážně se mi z pelíšku nechtělo. Přes noc se konečně trochu ochladilo a já si užívala, že můžu spát přikrytá povlečením na peřinu.

Namazali jsme řetěz a vyrazili dobře známou cestou na Nebušice. Jezdím tam ráda, už to tam dobře znám. Jen to odbočování dole na Jenerálce mě nebaví. Ke kruháči u růžového domečku je nově udělaná padesátka, moc mi to smysl nedává, protože se to tam dalo krásně rozjet, ale už si zvykám. Píšu to jen pro vzpomínku, že ještě pamatuju dobu, kdy tam byla normální křižovatka a byla to docela otrava se přes ni dostat, navíc jsem se dost bála, protože tam všichni hodně svištěli a my byli na vedlejší. Pokračovali jsme přes Přední Kopaninu, kde jsem zalitovala, že nemám s sebou foťák – někdo mi říkal, že foťáky obecně nemají moc rády otřesy na motorce (zrcadlovky jsou na to zvlášť choulostivé), tak ho nevozím skoro nikdy –, protože ve vycházející slunci vypadala rotunda snad krásněji než kdy jindy. Mám ráda románskou (a gotickou) architekturu. Asi bych si sem mohla někdy brzy zajet ještě jednou, tentokrát s foťákem. Ale kdoví jaké bylo počasí. Odhadem mohlo být osm hodin ráno.

U Unhoště, která mě nepřestává fascinovat svým názvem – měla bych si přečíst, z čeho to vychází a co to znamená, celkově je v okolí takových podivných obcí, třeba Uhy –, byl značný provoz, a tak jsme nejprve jeli vpravo, kam se dalo snadno odbočit a do obce vjeli zadem. V Unhošti vždycky vzpomínám na autoškoláka, jak mě varoval před neopatrnou jízdou na kočičích hlavách. Můžou totiž pořádně klouzat. Nemám v úmyslu to zkoušet, a tak vždy jezdím velice opatrně a pomaloučku. Tady i proto, že je tu silnice dost úzká a kde zrovna není přechod, tam je semafor. 

Dále jsme jeli směrem na Beroun a uhnuli na Nižbor. Kde jsme, jsem zjistila ještě dřív, než jsem zpozorovala ceduli označující začátek města. Ten zámek vlevo na kopci si totiž pamatuji velice dobře, když jsme tu před lety byli na turistice. Jenom na hvězdárnu jsem se zapomněla ohlédnout. 

Všude kolem jsme cestou viděli pole, spousty a spousty nekonečných žlutých lánů. Dokonce i pole s uschlou kukuřicí. Občas, když jsme projížděli lesem, mi připadalo, že voní víc než ve skutečnosti. Myslím tím, než když jím jdete pěšky, třeba jako v úterý. Nebo to jenom nevnímám?

Přes Hudlice a Králův Dvůr (nikoliv Dvůr Králové) jsme dorazili do Hořovic, kde jsme se zastavili ve stejné cukrárně jako v úterý. Bohužel kremrole došly. Tak jsme vzaly alespoň dvě výborné laskonky s ořechovým krémem a snědli si je na parkovišti u strojů.

Přes Žebrák, Zbiroh a Zvíkovec jsme pokračovali dál. Až do restaurace U šesti trampů, která nás zaujala svou rozsáhlou nabídkou: 5 druhů piv, 30 druhů rumů a 50 druhů alkoholu. Nic pro motorkáře, ale měli i polední menu – vybrali jsme knedlíky plněné uzeným masem. Zdálo se, že jsou domácí a byly chutné. V zelí jsem identifikovala římský kmín a pro jistotu jsem se optala kuchaře, zda ho tam opravdu dává. Byla to vskutku zajímavá kombinace, která mě mile překvapila. A cibulku měl taky úžasnou! 

Jo a taky tam měli Tatranský čaj – 0,02 l od 25 do 30 Kč. Který mi to asi tak chutnal v Rumunsku? Že by „originál“ bez popsané příchutě? Určitě to nebyl žádný kokos nebo broskev.

Jediné, co mi dělalo trochu obavy, bylo vedro a potenciální únava po takovém obědě, která se skutečně dostavila. Vyřešila jsem to několika zastávkami a pootevřeným hledím, abych neusínala. 

Cestou zpět jsme se nikde nezastavovali kvůli horku – nechtěli jsme uhřát motorky – a ani jsem na zmrzlinu neměla moc chuť (máme doma v mrazáku), i když tuchlovická je naprosto nejlepší. V Tuchoměřicích jsem si zkusila správně najet do té pitomé křižovatky doprava nahoru do kopce (na jedničku) tak, abych nevjela do protisměru, ale pořád to není nic moc. Tahle mi vážně ještě pořád nejde, ať dělám co dělám, a to už zvládám i kruháky docela s přehledem. Taky jich dneska zase bylo, ideální tréninková trasa! Jen pro doplnění (pro případné zopakování) cesta zpět vedla přes Rakovník, Křivoklátské lesy (obec Nový Dům) do Lán, pak přes již zmiňované Tuchlovice, Velkou Dobrou (pobočka stejné cukrárny), Braškov-Valdek, Unhošť a pak to stejné jako na začátku.

Jak se říká, největší nebezpečí na vás číhá před domem. Obvykle to je ale proto, že jste nesoustředění, protože cestu již velice dobře znáte. Dnes tomu ale bylo jinak. Jakési individuum s oranžovo-černým autem s reklamou na trenýrky (nebo trepky?) vyjíždělo z podélného parkování při okraji ulice. Vidím, že popojelo, řidič zastaví, rozhlíží se. Mám přednost, tak v klidu jedu. Je to jednosměrka, tak nevím, kam koukal nebo co dělal, a najednou mi málem čumákem auta vrazil do zadního kola a jen tak tak, že mě nesrazil. Přidala jsem trochu plynu, abych mu ujela, ale možná na poslední chvíli zastavil. Zkrátka, nakonec se nic nestalo, ale natolik mě to rozhodilo, že kromě úleku jsem měla sto chutí zastavit a jít mu pořádně vynadat. S úsměvem jsem vzpomínala na agresivitu motorkářek při žehnání motorek, která mě tehdy tak šokovala – někdo v autě troubil na pomalé motorkáře/ky hledající místo k parkování a zdravící ostatní druhy a dámy se na sebe podívaly, jedna řekla: „Holky, dem mu dát do držky?! Já mám rukavice s chrániči.“ „Já boty.“

Nakonec jsem neudělala nic, jenom si oddychla, že to dobře dopadlo a zase jednou jsem měla to svoje pověstný štěstí.

Málem jsem zapomněla, že jsme na jednom odpočívadle viděli nápis:

Prodám 3 děti levně, použité

Zn. Rodinné důvody

Žena zdarma

spěchá!!!

Motovýlet Budyně nad Ohří

Ne 25. září 2016

Asi až v jedenáct jsme vyrazili na motovýlet. Jeli jsme směrem na Kralupy, pak přes Velvary, kde byl most montovaný z hmotných rezerv, takový ten prudce vyvýšený, takže jsem musela dost přidat plyn, ale překvapilo mě, jak jsem ho v pohodě přejela. Semafory mi na motorce také žádné problémy nečiní. To není jako rozjíždění v autě (kdy mi to pravidelně chcípe).

Dalším bodem na naší trase je Kmetiněves, odsud pochází ten 12-13letý kluk, který před lety zavraždil svou spolužačku a zjistilo se to až za relativně dlouho, když se dělaly testy DNA, protože vraha nemohli najít. Nezletilého zkrátka nikdo nepodezříval (hezká ukázka myšlení v krabici).

Potom jedeme přes Mšené Lázně. V Budyni nad Ohří si dáme přestávku a oběd v místní hospůdce. Obě jídla jsou chutná, jenom škoda, že si nemůžeme dát pivo. Dneska jezdí strašná spousta motorkářů, protože to vypadá na jeden z posledních krásných letních dní.

Povede se mi taková menší bota, když mi motorka chcípne pár metrů od místa, z něhož jsme vyjeli. Stojím uprostřed silnice, nebezpečně hned za zatáčkou, za mnou se tvoří kolona aut a já nechápu, co se stalo. Snažím se nastartovat, a když mi to nejde, ukazuju jim, aby mě objeli.

Marně přemýšlím, co se mohlo stát. Že bych měla zařazenou jedničku a pustila spojku? Ale tady nebyl důvod, byla to krásná rovinka, jenom zatáčky. Tak proč to chcíplo? Prostě pl pl pl a bylo hotovo. Zmáčknu startér, motor naskočí, ale hned zase chcípne. Spojku jsem držela, tak co je? Trochu ztrácím nervy, mám strach, že do mě někdo zezadu nabourá. Dobře, soustředit se. Zmáčknu spojku, stisknu startér… Startuje se se zařazenou jedničkou, nebo neutrálem? Zhasnuto mám, abych neničila baterku, třeba by to taky mohlo dělat potíže. Určitě se startuje se zařazeným neutrálem, přece tam pak šlapu jedničku a pomalu pouštím spojku, abychom se rozjeli. Snažím se uklidnit. Víc a ještě víc. Stojan mám sklopený, tak to je OK. Minule jsem měla vyndaného policajta (= pomocný stojan) a s ním nemůže být zařazená jednička, protože to by se člověk mohl pokusit rozjet se stojanem a na to je tam nějaká pojistka, takže to chcípne. Tenkrát mi to taky chcíplo asi třikrát, než mi to došlo. Podobně mi dnes trvá, než si uvědomím, že jsem 

vypínala kohoutek s přívodem benzínu. Na svou omluvu musím uvést, že jindy to nedělám, protože si jenom slížeme zmrzku a zase jedeme. Když na to přijdu, je to brnkačka – otočím kohoutek do svislé polohy, zařadím jedničku a může se jet na Roudnici nad Labem, pak dál na Mělník, Liběchov, Medonosy (přemýšlím, odkud to znám, než mi dojde, že se jedna kolegyně jmenuje Medonosová). Pak přes Dubou do Ráje a do Romanova, kde je soukromý kostel se záclonkama na velkých gotických oknech. Vypadá to tak trochu divně a zároveň zajímavě. Chtěla bych se podívat dovnitř. 

Ještě nejsem moc unavená, a tak loudím, abychom jeli do Mšena na zmrzlinu. No loudím, zase tak moc se snažit nemusím. ;-) U Maxe je točená vanilková výborná jako vždycky. 

Brzy se začíná stmívat, a tak musíme včas vypadnout, abychom zase nejeli za tmy (a zimy), zpátky jedeme přes Střemy, kde jsou dvě blbý zatáčky na návsi, Mělník, Kly a Obříství. Někde před Veltrusama zastavíme v kraji za bílou čárou. Tedy my? Přítel ano a já jak se snažím správně trefit, abych nestála ani před ním, ani za ním, nedám si dostatečný pozor, že je tam štěrk a už ležím. A přímo v silnici. Zvednu se, ani nevím jak, trochu otřesená, dost vyděšená. Nožičky se mi třesou, do očí se mi derou slzy a jsem tak malinko v šoku. Snad ani ne tak z toho, že jsem poprvé s motorkou spadla, jako z toho, že to bylo tak rychle a na štěrku. Ten je totiž často na kraji kruháků a ty mi pořád ještě tak docela nejdou. A představa, že bych bývala někdy upadla tam, ve mně zpětně (a nesmyslně) vyvolává docela hrůzu. Sedím na tarasu a ptám se, jak je na tom motorka, zatím si osahávám nohy a ruce, jestli je všechno tam, kde má být. O pár dní později mě bolí obě čtvrtá nebo pátá žebra odspoda a pravá ruka svrchu zápěstí, což je celkem divné vzhledem k tomu, že jsem spadla na levou stranu, takže to možná bylo z něčeho jiného. Každopádně jsem si lehce škrábla přilbu – fakt nechápu cyklisty, kteří jezdí bez ní, protože tohle se jim může stát zrovna tak snadno jako mně, motokalhoty (ještě že mám plnou výbavu) a taky to slušně schytala levá bota, kterou jsem lehce ohoblovala. Horší je, že jsem si ohnula řadicí páku a není jisté, že se s tím bude dát jet dál. Na jedničku to opravdu nejde. Ani těch zbývajících pětadvacet kilometrů. Naštěstí se dá trochu přiohnout zpátky. Ovšem s ohoblovaným blatníkem, naprasklým sklem na světle a udřenou koulí na spojce už toho moc vymyslet nepůjde. Chudák motík.

Zbytek cesty přes Kralupy jedu pomalu a nervózně. Řekla bych, že i výrazně hůř, protože se všeho příšerně bojím.

Na motorce do Mšena

Na minulý víkend jsme si naplánovali výlet do Mšena na zmrzlinu a za kamarádem. Domů jsem přišla z práce (jo, občas tam chodím i v sobotu) o půl čtvrté a mohlo se jet – na motíkovi samozřejmě. Oblékla jsem si motokalhoty, funkční triko z Lídla, protože jsem nemohla najít to červené chladivé od Kudrny, a vyrazila ven. Motorky už stály před garáží a přítel nikde. 

Když přišel, otevřela jsem palivový kohoutek, vytáhla nadvakrát sytič, nastartovala čudlíkem a trošku přidala plyn. Pěkně to chytlo a brzy jsem mohla stáhnout sytič, nejprve do půlky a potom úplně. Nandala jsem si přilbu, zasunula brýle, oblékla bundu a rukavice, a když přítel odjel, zjistila jsem, že mám zamknuté řízení. Tak jsem to zase chcípla a utíkala za ním. Došlo mu to docela rychle, a tak zase vyjel nahoru a dal mi klíče od řízení. A smál se mi. Přitom bylo jasné, že přece nemohl vyparkovat z garáže se zamknutým řízením (neotočil by řídítky).

Odemkla jsem si řízení, výjimečně hned napoprvé, a vyrazili jsme. Dole jsem při rozjíždění docela ošklivě zakolísala, protože jsem se snažila vyrazit rychle, aby mi tam nevjelo auto.

Docela dlouho jsem jela s rozepnutou bundou a divila se, že mi není žádné velké vedro. Myslela jsem, že to je tím, že mám otevřené větrací otvory. Jeli jsme přes Horoměřice, Černý Vůl, Tursko, Kralupy nad Vltavou, Zeměchy, směr Velvary, pak jsme sjeli na šestnáctku a dojeli až do Mělníka. Nahoře u krematoria Mělník–Chloumek jsme se na chvilku zastavili, abych se dozvěděla, že teď budou náročnější zatáčky a pak nepříjemné koleje, které jsou hodně šikmo k silnici, a tak je potřeba dát si pozor a přejet je kolmo, abych se nevyválela.

Pak byla Lhotka–Důl a na závěr Mšeno. Tam jsme se zastavili u Kubíka na zmrzlině. Začali jsme vanilkovou točenou, kterou nám dala jeho mamka. Ještě jsem na ni dostala šlehačku a jahodový topic. Dostali jsme svatební dort – trochu překvápko, že se v pátek Kubíkova mamka vdávala a on nám to neřekl, mezulán jeden. (význam slova najdete zde: http://www.rozhlas.cz/regina/slova/_zprava/77534 ) No, polehčující okolnost je, že to zjistil den předtím, tedy ve čtvrtek. 

Zpátky jsme jeli na Mělník k cukrovaru, pak směrem na Neratovice, přes Kly, Větrušice, odbočili jsme na Obříství, Vojkovice až do Veltrus. Potom do Nelahozevsi – zámek byl nádherně osvětlený – do Kralup nad Vltavou a stejnou cestou zpátky. V Horoměřicích jsme viděli stát velkou skupinku policistů s autem, asi zastavovali projíždějící motoristy.

Ke konci jsem už byla velice unavená, a tak jsem frčela rychle a soustředěně, s ničím jsem si nedělala hlavu. Paradoxně se mi díky tomu jelo velice dobře.

Nosím pánské kalhoty

V úterý mám kratší den v práci, a tak jsme vyrazili na malou vyjížďku na motorce. Nejdřív jsem si musela dofouknout gumy: odhadem vepředu 150 kPa, vzadu 180 kPa pro jednu osobu. Příště mě čeká dotažení řetězu a opět výměna žárovky, protože jsem dneska odrovnala druhou. Možná vyměníme rovnou celé světlo, protože mě štve, že má takovou spotřebu žárovek. 

Dneska jsem v plné polní. Dovezla jsem si z domova totiž motorkářské kalhoty. Takže už vypadám jako opravdický motorkář a nepojedu jenom v jakýchsi podivných džínech. Když se o tom doma bavíme, připomínám, že jsme kupovali pánské kalhoty, protože mají lepší střih s vyšším pasem, a tudíž mi nepotáhne na záda, když mám bundičku trochu kratší. Zdarma jsem dostala velikost XS a jen tak tak se do ní vejdu. Má to samozřejmě jisté mouchy – do kapes nedám vůbec nic, ani futrál od přilby, ale co se dá dělat. (To mi připomíná, že pořád nevím, jestli mají motorkáři přilbu nebo helmu. V nabídkách se objevují spíše helmy, zdá se, že výraz přilby by mohl být zastaralý.)

Začátek byl opět rozpačitý, však už jsem zase víc než týden nejezdila. Ale po Evropské k semaforům jsem jela už celkem suverénně a na chodce jsem si také šikovně dala pozor. Je tam takový hloupý přechod, kde si to všichni rádi zkracují (chodím tam na metro, tak vím), takže je potřeba dávat si pozor na chodce motající se i mimo přechod ve vozovce. A ačkoliv mají zelenou, mají ji i odbočující auta a chodci si jen výjimečně dávají pozor na to, aby je něco náhodou nežvejklo. Celkem se divím. Když vidím, kolik řidičů jezdí bezohledně a moc při tom nepřemýšlí, jako chodec (to nejkřehčí, co se na silnici vyskytuje) si dávám setsakra pozor, abych byla v bezpečí. Nedávno mi jedna známá povídala, jak ji před iks lety srazilo na přechodě na zelenou auto. Chlapík jel pravděpodobně rychleji, než měl, protože jí na čtyřikrát zlomil nohu a rozdrtil rameno. Operovali ji pak snad osm hodiny a rok byla na vozíku, o berlích a nakonec to silou vůle dokázala a opět chodí. Ale nohu prý má ošklivou a hrbí se do strany. Ale zpět k dnešní jízdě, tohle spíš jen jako varování, abyste si dávali pozor, i když máte přednost.

Za přechodem už je to pohoda, nejdřív příjemně z kopce (v duchu nadávám těm, co mě předjíždějí na plné čáře, a přitom se nijak neploužím), ale pak už je to dobrý. Jedeme přes Nebušice, kde to znám díky tamějším dobrovolným hasičům, s nimiž jsem tu párkrát byla v italské hospůdce Ristorante Pizzera Da Ezio a odkud znám jahody s balzamikovým octem (viz Angelika vaří).

Následuje Přední Kopanina, kde můžete po levé straně hned u silnice vidět krásnou rotundu Kostel svaté Máří Magdaleny. Sice není historicky významná jako Budeč nebo Levý Hradec (na tomto blogu zde), ale stejně je krásná. Přes Tuchoměřice, Kněževes, Dobrovíz, Jeneč, Unhošť s takovou blbou křižovatkou, kde si musím zastavit, abych mohla odbočit doleva, Ameriku, Bratronice, Sýkořice – zde má trvalé bydliště Karel Schwarzenberg – Zbečno, směrem na Křivoklát (Píska), tam co mají lesnickou školu. Cestou si opět vychutnám spoustu kruháků. Ale dneska už mi jdou lépe, akorát na tom prvním mám zase problém se vejít. Cestou zpátky už mi to pak jde docela dobře, možná proto, že se míň bojím a víc to klopím.

Přes Požáry jedeme do Lán. Po pravé straně se v ohradě pasou lamy. Je mi líto, že jsme nevzali foťák. Musím jim tam napsat, jestli je stříhají, nebo na co je chovají. A jestli by bylo k mání jejich rouno a za kolik. Pak si v posečeném obilí všimnu naštvané zrzavé kočky. Musím se smát tomu jejímu nafouknutému ksichtíku. Má výraz jako malé trucovité dítě, když si myslí, že může získat lízátko tím, že nafoukne tváře a trucuje. Asi by chtěla chudinka přejít a po silnici pořád někdo jezdí, tak tam tak spořádaně seděla a mračila se.

Ve Stochově si uděláme minipauzu u památného stromu, který prý zasadila sv. Ludmila na počest narození sv. Václava. A už si to fičíme do Tuchlovic na zmrzlinu. Sice je mi zima jako prase, a to už mám zapnuté průduchy u bundy, ale tuhle jejich výtečnou bych si dala ráda, i když je poněkud drahá. Třicet korun za kopeček není zrovna málo. Ale taková lahůdka, že takovou jsem jedla jenom v Praze na Hanspaulce. Ale paní říká, že už má zavřeno, škoda, tolik jsme se sem hnali, že jsem málem ztratila klíč od motorky. Ještě že ne doopravdy – vypadl mi těsně u ní a naštěstí ho nepřejelo žádné auto. Ale pořádně mě z toho zamrazí v zádech. Chudák motík by byla bez klíčku. A já bych šla domů pěšky.

Tak nasedneme, nastartujem, kopneme tam jedničku a vzhůru na Kamenné Žehrovice a Velkou Dobrou, kde bychom si mohli dát tutéž zmrzlinu. Ale také právě zavírají. Nevadí, zase jindy. Pofrčíme raději domů, nebe se divně kaboní. Přes Braškov-Valdek, Kyšice a Unhošť stejnou cestou zpátky kolem Červeného domečku stojícího u Velké křižovatky v polích. Obojí jsou moje označení, nic oficiálního, ale připadá mi to tak jasné. Valíte si osmdesát a najednou tam máte stopku a ještě frekventovanější silnici, přes kterou se mi špatně přejíždí, když je provoz. 

Doma si dám koupel, čajík, minipanáčka portského a druhou menší večeři, protože už je osm hodin, ale po cestě mi vyhládlo. A dostanu nákrčník. Teď?! Když by se mi po cestě tolik hodil, protože mi opravdu táhlo na krk (ale byla jsem zmrzlá celkově). Dneska jsme najeli 105 kilometrů, takže ačkoliv jsem se držela maximální rychlosti osmdesát, až na pár metrů výjimečné devadesátky – to už si připadám, že moc vlaju – bylo to dneska opravdu super! Blížící se podzim už začíná rozzařovat barvy v přírodě.

Srpnové projížďky

Minulé úterý jsem vyrazila na projížďku na motíkovi. Je potřeba se rychle rozjezdit, než přijde podzim a zima, abych už příští rok byla zase o něco „drsnější“. Začátky mají tu výhodu, že skoro pořád děláte osobáky. Třeba dneska 23. srpna jsem jela celých osmdesát kilometrů v hodině. Asi dvě minuty. Ale stejně! Byla to děsivá rychlost, bunda s rozepnutými větracími otvory, protože bylo šílené vedro, mi pořádně vlála a zdálo se mi, že se musím držet řidítek, aby mě protivítr nestáhl dolů.

Jeli jsme přes Okoř a bylo to fajn. Snad jen ty první zatáčky mi dělaly problémy – musím si vzpomenout, kudy se tam najíždí a jak vyjíždí. Takže… do pravotočivé přijíždím přibližně u středové čáry a vyjíždím směrem k okraji vozovky. Za polovinou zatáčky – když se otevírá – už můžu přidávat plyn. 

U letovotočivé zatáčky najíždím z pravého kraje vozovky směrem k prostředku ke středové čáře. Jelikož mám malého čopříka, není důvod to nějak výrazně klopit. Navíc se bojím, že bych to třeba taky mohla položit, protože čím pomaleji jedete, tím menší sklon si můžete dovolit. A taky si pamatuju jednu historku, jak se motorkář dost nakláněl při zatáčení doleva a hlavou už byl vlastně v protisměru a s něčím se „potkal“ a právě o hlavu přišel. Takže fuj. Radši pomaleji a opatrněji.

Doma před garáží jsem si pak fotila „poserproužek“ na pneumatikách. Světlejší část uprostřed gumy je lehce oježděná a to, co je na bokách nejeté (málo naklánění) je právě onen poserproužek. Někdy mě ta motorkářská mluva pořád ještě překvapuje. 

Nebo baví – třeba když tam „kopu“ určitou rychlost. Dneska jsem chudinku Broučka (zelená motorka, nemá zatím lepší jméno) trochu potrápila, protože jsem z kopce jezdila na neutrál, jak jsem zvyklá z čízulky, dvoutaktu ČZ 175.

Brzy následovala další jízda, konkrétně o dva dny později. Tentokrát už jsem asi minutu dokázala jet devadesátkou. Super, nový rekord. Tentokrát jsem se poprvé setkala s kruháky. Sice jsem s nimi v autoškole neměla problém, ale první dnešní jsem přejela až na štěrk. A jelikož jsme dnes jeli snad přes dvacet kruháků, byla jsem psychicky opravdu dost vyčerpaná. Sice mi jdou čím dál lépe, ale pořád z nich mám trochu respekt.

Poprvé na své motorce

Minulé úterý začalo celkem blbě. Dozvěděla jsem se se značným zpožděním, že zemřel jeden člověk, který pro mě byl dost důležitý v pracovní oblasti. Měla jsem vůči němu jistý neoficiální morální závazek. Chtěla jsem pro něj něco dobrého udělat a v poslední době moje motivace dost ochabovala, jelikož mi neodpovídal na e-maily. Nechtěla jsem být dotěrná, takže jsem zvolila spíš vyčkávací taktiku, ale když už to bylo opravdu dlouho a dvakrát mi nevzal ani telefon, začalo mi to být podezřelé.

Sem tam měl vážné zdravotní problémy – kuřák, cukrovkář, který neodolal sladkému potěšení a sem tam si dal sklenku alkoholu –, a tak jsem z čirého zoufalství napsala jedné společné známé, jestli náhodou neví, co se děje, že jsem nervózní, že se mi neozývá. Popravdě jsem už byla i docela naštvaná.

A ona mi napsala, že obavy mám oprávněně a že mu byli na pohřbu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Znělo mi to jako špatný vtip. Byla jsem z toho zděšená – čekala jsem leccos, ale tohle opravdu ne –, i naštvaná. Nikdo mi nic neřekl.

Když jsem večer přišla domů, chtěla jsem si vyvětrat hlavu. Soustředit se na něco jiného, uklidnit se. Povedlo se mi to výborně!

Moje nová motorka je malej čopřík Yamaha 125ka, ze kterého hezky dosáhnu. Poněkud mě zaskočila svojí svižností – stačí lehce přidat plyn a musím se držet, aby mě neshodila. Jedním z požadavků bylo, aby měla startér. Také mi hned dvakrát chcípla: jednou jsem myslím málo držela spojku a podruhé se za zatáčkou znenadání objevil kopec a já dost rychle nepodřadila až dolů.

Během první jízdy jsem urazila asi dvacet kilometrů, což bych vůbec neřekla, protože jsme se jen tak motali ulicemi. Pravda, Babu jsem si prohlédla dokonale, protože se mi podařilo zabloudit a postupně vyzkoušet všechny slepé uličky, které tam jsou. Mimochodem, ten výhled mám opravdu ráda. Při návštěvě Prahy rozhodně doporučuji.

Jinak řazení mi myslím celkem šlo, i když jsem si nikdy nebyla tak docela jistá, co tam právě mám. Není to jako u staré čízy, kdy tam člověk něco musí skoro násilím kopnout, tak pak ví, co to bylo. Problém mi dělá neutrál, který se mi nedaří „vylosovat“. Zatím je to na mě příliš jemné.

Zato je fantastická lehkost motorky. Krásně se mi s ní manipuluje, když na ní sedím. Také je to samozřejmě tím, že z ní dobře dosáhnu na zem. Trochu mě sice znervózňuje pocit, že jsem nějak nízko, ale jinak je to super. Už se těším na příště.

Haškův pomník u Dolního Města, Zichpil a Orlík

V červenci jsme si udělali menší výlet na motorce a navštívili Humpolec a nedalekou zříceninu hradu Orlík. Cestou jsme se zastavili u pomníku Jaroslava Haška, který měl vloni sto třicáté výročí narození (*30. dubna 1883). Při této příležitosti mu Radomír Dvořák postavil dvoumetrovou sochu u Dolního Města. Osmnáctitunový pomník představuje rozřezanou hlavu známého spisovatele upravenou podle jeho vnuka Richarda, nos je vytesán podle Jarmilina (manželky Haška).

Ploché stěny zdobí citát ze Švejka v deseti jazycích, včetně hebrejštiny a čínštiny: „Život lidský, poslušně hlásím, pane obrelajtnant, je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu hadr.“ Kombinace jazyků má vyjadřovat smíření národů, které se údajně neměly moc v lásce.

Podobně jako Sherlock Holmes má i dobrý voják Švejk svou společnost, která pořádá setkání. Ať už ho máte rádi nebo nikoliv, důležitý je už proto, že je ve světě nejznámější českou literární postavou.

Naše další cesta vedla do již zmiňovaného Humpolce, kde jsme zaparkovali na náměstí, a vyrazili k malému domečku – Zichpilu. Nebudu se tu zbytečně rozepisovat, co najdete jinde, např. článek Skanzen Zichpil s hezkými fotkami.

Zkrátka zaplatili jsme nějaké směšné vstupné a prohlídli si malý domeček, který můžeme zařadit k navštíveným starým domečkům vedle Michalova statku v Pohledi a Štáflovy chalupy v Havlíčkově Brodě.

Pak jsme kousek popojeli a spíše intuitivně našli značku, která vede na zříceninu hradu Orlík. V motooblečení bylo pekelné horko, ale když si můžu přilbu zamknout do kufru, jsem vcelku spokojená. Znovu se odkážu na cizí blog a připojím vlastní trochu netradiční fotku.

 

Zdroje kousku textu: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/224333-hasek-je-na-roztrhani-ma-vlastni-pomnik-z-osmi-kusu/