V úterý mám kratší den v práci, a tak jsme vyrazili na malou vyjížďku na motorce. Nejdřív jsem si musela dofouknout gumy: odhadem vepředu 150 kPa, vzadu 180 kPa pro jednu osobu. Příště mě čeká dotažení řetězu a opět výměna žárovky, protože jsem dneska odrovnala druhou. Možná vyměníme rovnou celé světlo, protože mě štve, že má takovou spotřebu žárovek.
Dneska jsem v plné polní. Dovezla jsem si z domova totiž motorkářské kalhoty. Takže už vypadám jako opravdický motorkář a nepojedu jenom v jakýchsi podivných džínech. Když se o tom doma bavíme, připomínám, že jsme kupovali pánské kalhoty, protože mají lepší střih s vyšším pasem, a tudíž mi nepotáhne na záda, když mám bundičku trochu kratší. Zdarma jsem dostala velikost XS a jen tak tak se do ní vejdu. Má to samozřejmě jisté mouchy – do kapes nedám vůbec nic, ani futrál od přilby, ale co se dá dělat. (To mi připomíná, že pořád nevím, jestli mají motorkáři přilbu nebo helmu. V nabídkách se objevují spíše helmy, zdá se, že výraz přilby by mohl být zastaralý.)
Začátek byl opět rozpačitý, však už jsem zase víc než týden nejezdila. Ale po Evropské k semaforům jsem jela už celkem suverénně a na chodce jsem si také šikovně dala pozor. Je tam takový hloupý přechod, kde si to všichni rádi zkracují (chodím tam na metro, tak vím), takže je potřeba dávat si pozor na chodce motající se i mimo přechod ve vozovce. A ačkoliv mají zelenou, mají ji i odbočující auta a chodci si jen výjimečně dávají pozor na to, aby je něco náhodou nežvejklo. Celkem se divím. Když vidím, kolik řidičů jezdí bezohledně a moc při tom nepřemýšlí, jako chodec (to nejkřehčí, co se na silnici vyskytuje) si dávám setsakra pozor, abych byla v bezpečí. Nedávno mi jedna známá povídala, jak ji před iks lety srazilo na přechodě na zelenou auto. Chlapík jel pravděpodobně rychleji, než měl, protože jí na čtyřikrát zlomil nohu a rozdrtil rameno. Operovali ji pak snad osm hodiny a rok byla na vozíku, o berlích a nakonec to silou vůle dokázala a opět chodí. Ale nohu prý má ošklivou a hrbí se do strany. Ale zpět k dnešní jízdě, tohle spíš jen jako varování, abyste si dávali pozor, i když máte přednost.
Za přechodem už je to pohoda, nejdřív příjemně z kopce (v duchu nadávám těm, co mě předjíždějí na plné čáře, a přitom se nijak neploužím), ale pak už je to dobrý. Jedeme přes Nebušice, kde to znám díky tamějším dobrovolným hasičům, s nimiž jsem tu párkrát byla v italské hospůdce Ristorante Pizzera Da Ezio a odkud znám jahody s balzamikovým octem (viz Angelika vaří).
Následuje Přední Kopanina, kde můžete po levé straně hned u silnice vidět krásnou rotundu Kostel svaté Máří Magdaleny. Sice není historicky významná jako Budeč nebo Levý Hradec (na tomto blogu zde), ale stejně je krásná. Přes Tuchoměřice, Kněževes, Dobrovíz, Jeneč, Unhošť s takovou blbou křižovatkou, kde si musím zastavit, abych mohla odbočit doleva, Ameriku, Bratronice, Sýkořice – zde má trvalé bydliště Karel Schwarzenberg – Zbečno, směrem na Křivoklát (Píska), tam co mají lesnickou školu. Cestou si opět vychutnám spoustu kruháků. Ale dneska už mi jdou lépe, akorát na tom prvním mám zase problém se vejít. Cestou zpátky už mi to pak jde docela dobře, možná proto, že se míň bojím a víc to klopím.
Přes Požáry jedeme do Lán. Po pravé straně se v ohradě pasou lamy. Je mi líto, že jsme nevzali foťák. Musím jim tam napsat, jestli je stříhají, nebo na co je chovají. A jestli by bylo k mání jejich rouno a za kolik. Pak si v posečeném obilí všimnu naštvané zrzavé kočky. Musím se smát tomu jejímu nafouknutému ksichtíku. Má výraz jako malé trucovité dítě, když si myslí, že může získat lízátko tím, že nafoukne tváře a trucuje. Asi by chtěla chudinka přejít a po silnici pořád někdo jezdí, tak tam tak spořádaně seděla a mračila se.
Ve Stochově si uděláme minipauzu u památného stromu, který prý zasadila sv. Ludmila na počest narození sv. Václava. A už si to fičíme do Tuchlovic na zmrzlinu. Sice je mi zima jako prase, a to už mám zapnuté průduchy u bundy, ale tuhle jejich výtečnou bych si dala ráda, i když je poněkud drahá. Třicet korun za kopeček není zrovna málo. Ale taková lahůdka, že takovou jsem jedla jenom v Praze na Hanspaulce. Ale paní říká, že už má zavřeno, škoda, tolik jsme se sem hnali, že jsem málem ztratila klíč od motorky. Ještě že ne doopravdy – vypadl mi těsně u ní a naštěstí ho nepřejelo žádné auto. Ale pořádně mě z toho zamrazí v zádech. Chudák motík by byla bez klíčku. A já bych šla domů pěšky.
Tak nasedneme, nastartujem, kopneme tam jedničku a vzhůru na Kamenné Žehrovice a Velkou Dobrou, kde bychom si mohli dát tutéž zmrzlinu. Ale také právě zavírají. Nevadí, zase jindy. Pofrčíme raději domů, nebe se divně kaboní. Přes Braškov-Valdek, Kyšice a Unhošť stejnou cestou zpátky kolem Červeného domečku stojícího u Velké křižovatky v polích. Obojí jsou moje označení, nic oficiálního, ale připadá mi to tak jasné. Valíte si osmdesát a najednou tam máte stopku a ještě frekventovanější silnici, přes kterou se mi špatně přejíždí, když je provoz.
Doma si dám koupel, čajík, minipanáčka portského a druhou menší večeři, protože už je osm hodin, ale po cestě mi vyhládlo. A dostanu nákrčník. Teď?! Když by se mi po cestě tolik hodil, protože mi opravdu táhlo na krk (ale byla jsem zmrzlá celkově). Dneska jsme najeli 105 kilometrů, takže ačkoliv jsem se držela maximální rychlosti osmdesát, až na pár metrů výjimečné devadesátky – to už si připadám, že moc vlaju – bylo to dneska opravdu super! Blížící se podzim už začíná rozzařovat barvy v přírodě.
Žádné komentáře:
Okomentovat