pátek 28. září 2018

Samostatný článek s dějem Artemis

Pokud vás zajímá moje recenze na knihu Andy Weir: Artemis (****), najdete ji zde. Pokud si chcete nechat prozradit děj (nedoporučuji!), pokračujte ve čtení.

Pozor, další část prozrazuje děj. Dělám si čtenářský deník, abych si mohla v budoucnu připomenout, o čem to skutečně bylo. Jak už jsem uvedla dříve, hlavní hrdinkou je Jazz Bašarová, která je chytrá a zručná a malá (zřejmě výrazně pod sto šedesát centimetrů). Od šesti let žije na Měsíci v jediném městě Artemis, složeném z pěti velkých koulí. Její otec Ammar je uznávaný svářeč a je tak dobrý, že si ho ostatní váží, i když ho lidé z cechu pomlouvají, protože by chtěli, aby k nim vstoupil a platil jim část svého zisku. Byl by nejspíš ještě lepší a bohatší, kdyby mu v pubertě nezničila jeho čerstvě postavenou dílnu, když si tam s kamarády (a hlavně přítelem Seanem) dali trávu. Z toho nějak vyplynula hádka, Jazz se osamostatnila, resp. se přestěhovala k Seanovi a pak začala sama „podnikat“. Pracuje jako doručovatelka, ale přivydělává si především pašováním nedovolených věcí. Ovšem otcovi zásady poctivosti dodržuje, takže i kdyby ji chytili, neprozradí pro koho a co. Právě se snaží získat povolení k výstupům mimo bubliny, aby mohla provádět turisty a přijít si tak na větší peníze. Ovšem vedoucí výstupů Bob Lewis jí neudělí licenci, protože u zkoušek se jí rozbije skafandr koupený z druhé ruky. Jedním z jejích oblíbených zákazníků je Trond Landvik, pracháč, který se na měsíc přestěhoval kvůli své dceři Lene, jež je po autonehodě ochrnutá na spodní polovinu těla. V Měsíční gravitaci, která je šestinová proti zemi, může chodit o berlích. Trond Jazz nabídne zajímavý obchod – zničit čtyři kombajny na sbírání kámen anortit pro Sanchez Aluminium a za to dostane milion gempů. Chce totiž koupit továrnu, která vyrábí hliník a dodává do města zadarmo kyslík výměnou za elektřinu zadarmo. Chtěl by tam totiž vyrábět ZAFO, které mu ukázal jeden proradný Číňan. Proradný proto, že ho ukázal i konkurenci, tedy společnosti Sanchez Aluminium a dopadlo to tak, že když se Jazz podaří zlikvidovat jenom tři kombajny, najde Tronda i jeho ruskou pomocnici Irinu mrtvé. Od té chvíle ví, že se musí skrývat. Ukáže se, že Sanchez je vlastněná mafií a mají ve městě zabijáka, což je ostatně z dvojnásobné vraždy zřejmé. Po setkání s administrátorkou, která se o stavbu města zasloužila, je Jazz jasné, že musí zlikvidovat továrnu a smlouvu předat Lené, když Trond již nežije. Vytvoří tým sabotérů, ve kterém je Dale, jenž jí kdysi přebral partnera, a je zároveň s Bobem vedoucím výstupů, její otec, protože je to nejlepší svářeč, Lené, protože má spoustu peněz po otci (aspoň v gempech, vše ostatní zdědí, až jí bude osmnáct), bláznivý vědec Svoboda z východní Evropy (ach ti Američani – NEJSME východní Evropa, ale střední!).

Roztavit ocelovou lázeň navzdory ochranným opatřením není zase takový problém, když kamarád Kelvin ze země sežene přesné plánky. Drobná potíž je, že se do vzduchu při výbuchu uvolní chloroform a rozšíří se do celého města. Lidé mají jenom hodinku, aby mohli přežít. Dopadne to dobře, ale jen tak tak. Nikomu se nic nestane jenom díky tomu, že jsou na Měsíci, a když lidi usnuli, upadli pomalu díky malé gravitaci, nemají tam auta a tak dále.

A závěr: vypadá to, že bude brzy chodit se Svobodou, který je opravdu sympatický, i když takový trochu nesmělý truhlík, dostala milion gempů od Lené, polovinu dala tátovi, resp. mu zařídila stejnou dílnu, jako mu kdysi zničila, a zbytek jí v podstatě sebrala administrátorka jako pokutu za přiotrávení celého města. Ale protože se jí pašeračka, která do města nepustí zbraně a drogy bude hodit (Jazz nápad), nevyhostí ji do Saúdské Arábie.

V knize se opět hezky ukazuje autorův styl myšlení a řešení problémů – pěkně jedno po druhém. Začala jsem ho aplikovat v životě. Líbí se mi. Zkrátka teď řeším tohle a o nic dalšího se nezajímám. Není to vždycky úplně jednoduché, ale odpovídá to i principům všímavosti, žití přítomností a tady a teď a taky se mi zdá, že je to vysoce efektivní. I když občas se hodí použít trochu víc strategického myšlení a některé problémy vyřešit najednou, nebo je správně delegovat hned a ušetřit tím čas, většinou to dopadá tak, že když chci řešit víc věcí najednou, zabřednu do toho a jenom se v tom plácám a hotové není vlastně pořádně nic.

Můj vozík se blbě řídí, ale naložím na něj těžší věci. A na základě těchto vlastností jsem se utvrdila v tom, že je mužského rodu. Pojmenovala jsem ho Trigger. (str. 18)

Absolvovala jsem svůj ranní rituál včetně extra dlouhé sprchy. Soukromá sprcha – další věc na seznamu mých budoucích vymožeností. Voda je v Artemidě drahá a plýtvání nepřichází v úvahu. Máme uzavřený systém, takže vlastně platíte za její čištění. Z hotelové sprchy tekla recyklovaná voda. Prvních dvacet litrů jsem měla čistých (vydržely asi na tři minuty). Potom mi systém vodu ohříval a vracel. Můžete se sprchovat, jak dlouho chcete, ale spotřebujete jenom dvacet litrů. Důležitá poznámka. Ve sprše nečurejte. (str. 68–69)

Všechna sedadla byla obsazená a desítky dalších lidí postávaly kolem. Několik otravných tětí se odráželo od zdí. V tomto případě není „odrážení se od zdí“ řečnický obrat. Nabuzení haranti skutečně poletovali vzduchem. Měsíční gravitace je to nejhorší, co se rodičům může přihodit. (str. 74)

Nevkusně oblečená žena z amerického Středozápadu se s chichotem obrátila ke mně. „Není to úžasné?! Jsme na Měsíci!“
„Ma'alesh, ana ma'aref Englizy,“ pokrčila jsem rameny.
Obrátila se k dalšímu cestujícímu. „Není to úžasné?! Jsme na Měsíci!“
Když chcete mít od lidí pokoj, není nad jazykovou bariéru. (str. 76)

Když zkratujete baterii o 2,4 megawatthodinách, dost se zahřeje. Zahřeje se fakt pořádně. A přitom bude spočívat na zásobníku plném vosku a stlačeného kyslíku. A ten zásobník bude vzduchotěsně uzavřený. Vysvětlím vám to matematicky:
Vosk + kyslík + teplo = oheň.
Oheň + stísněný prostor = bomba.
(Bomba + kombajn) x 4 = 1 000 000 ğ pro Jazz. (str. 101)

Poté, co připravila na první kombajn bombu, chtěla jít na druhý.
Předpokládala jsem, že další kombajn bude nějakých sto metrů ode mě, na okraji sběrné zóny. Jenomže jsem ho měla tři metry před obličejem. Co tady kruci dělá?
Nesbíral. Nenakládal. Jenom se na mě „díval“ kamerami s vysokým rozlišením, které trochu změnily zaostření, když jsem vstala. To mohlo znamenat jediné: někdo v Sanchez Aluminium převzal nad kombajnem manuální kontrolu.
Zpozorovali mě. (str. 102)
„Tak jo, tohle je nějaká kravina,“ řekla jsem kombajnu.
Zbývající dva kombajny se taky sunuly směrem ke mně. Zřejmě chtěly mít jistotu, že se neschovám za balvan a neuteču. Jejich operátoři ke mně obraceli kamery z různých úhlů. Jupí.
Později jsem se dozvěděla, co se stalo. Když kámen narazil do mých kyslíkových zásob a zlikvidoval je, byla to docela rána – a kombajn zaznamenal vibraci. Mají v kolech velice citlivá čidla pro detekci jakýchkoli záchvěvů terénu. Proč? Protože kopou na horských svazích. Kdyby se na ně řítila lavina, operátoři o tom chtějí hned vědět.
Kombajn tedy zavolal domů a ohlásil slabé zemětřesení. Personál v řídicím centru Sanchezu zkontroloval videozáznam z posledních několika minut. Zajímalo je, jestli jejich kombajn za miliony gempů nezavalila stěna kamenné smrti. Hádejte, co viděli! Mě, jak lezu pod mašinu! A tak poslali další kombajn zjistit, co mám sakra za lubem.
Potom zavolali vedoucím výstupů. Nevím, jak přesně rozhovor probíhal, ale nejspíš nějak takhle:
Operátoři Sanchezu: „Hele, proč se motáte kolem našeho kombajnu?!“
Vedoucí výstupů: „Nemotáme.“
Sanchez: „Ale někdo se tam motá.“
Vedoucí výstupů: „Tak my ho půjdeme chytit pod krkem. Ne proto, že by nám záleželo na vás, ale kvůli tomu, že si chceme zachovat monopol na výstupy. A kromě toho jsme parta idiotů.“
Takže právě teď se členové cechu formovali do oddílu, který mě odvleče zpátky do Artemidy. Následovat bude výprask, deportace, gravitační nemoc v Rijádu a celkově samé nepříjemnosti. (str. 106)
V následujících třiceti minutách jsem musela trvale zničit všechny čtyři kombajny. Naštěstí byli operátoři Sanchezu natolik ohleduplní, že mi je svezli na jedno místo. (str. 107)

Fajn, když nemůžu přenastavit čas, zvolím brutálnější přístup. Odpojila jsem obě svorky ve tvaru krokodýlí tlamy, vytrhla jsem relé mezi nimi a seřízla z kabelů izolaci. Kabely jsem svázala do jednoduchého uzlu a svorky připojila zpátky k pólům baterie.
Pak jsem vzala nohy na ramena.
Odstraněním relé jsem vytvořila novou součástku, běžně známou jako „drát“. Ze zkratované baterie prakticky sálalo teplo.“
...
„Aha, samozřejmě,“ pochopila jsem. Zapomněla jsem započítat další výbušninu: vodíkový palivový článek. Všechen vodík se za vysoké teploty potkal s kyslíkem, což vedlo ke krátké výměně názorů.
Balvan zastavil první salvu, ale neochránil mě před troskami padajícími z oblohy. Po břiše jsem se plazila k dalšímu kombajnu a kolem mě se zvedaly obláčky prachu. Připomínka: nemáme tady žádný vzduch. Když se něco vznese k nebi, spadne to stejně rychle, jako když to letí nahoru. Pršely kulky.
S obrovskou dávkou štěstí jsem dorazila ke kombajnu a nějakou dobu jsem se pod ním schovávala. Čekala jsem, až bouře opadne, a pak jsem vylezla a pokochala se svým dílem.
Napadený kombajn byl na odpis. Skoro se nedalo poznat, že kdysi jezdil. Zůstal zkroucený podvozek a dobrých padesát procent vozidla se rozptýlilo po sběrné zóně. (str. 109)

Tím, jak odmítá přenášet zvuk, mi vakuum pěkně lezlo na nervy.
Vyplazila jsem se ven a nic mě nezabilo, takže se všechno zdálo být v pořádku. (str. 110)

Pokud se pátrací oddíl nezdržel, měli by dorazit za dalších deset minut. Pořád mi zbývaly dva kombajny ke zničení. Pokud jeden z nich zůstane v provozu, Sanchez Aluminium dokáže sbírat rudu a vyrábět kyslík a Trond si ten svůj milion gempů nechá.
Nejvíc jsem se zdržela, když jsem musela utíkat a schovávat se před troskami. Věděla jsem, co musím udělat – jenom se mi to nezamlouvalo. Aby to bylo náležité vyvrcholení, musela jsem ty dva poslední udělat  současně.
Prosím, aby moji poslední větu nikdo nevytrhával z kontextu. (str. 111)

Stála jsem u jednoho kombajnu a dívala se na druhý, který byl dvacet metrů ode mě. Nebude to žádná legrace, ozvala se dlouho opomíjená rozumná část mého mozku. Je to fakt dobrý nápad? (Milion gempů.) Jo tak! Už mlčím! (str. 111)

Na vozidlo pro čtyři pasažéry se poskládalo sedm vedoucích výstupů. Vypadalo to, jako kdyby planinou pospíchalo klaunské auto. Podle zvířeného prachu na to šlápli a vyždímali z náklaďáku maximum. Při téhle rychlosti si mě nemohli všimnout. Krucinál, co tím sledují?
„Do hajzlu,“ pochopila jsem.
Nepotřebovali mě vystopovat. Stačilo jim dorazit do města dřív než já. Potom budou hlídat všechny přechodové komory. Až mi nakonec dojde vzduch, prostě se vzdám.
„Kurva! Nasrat! Sakra! Do prdele! Parchanti!“ Je důležité sprostá slova obměňovat. Když nějaké používáte příliš často, ztrácí na síle. Minutu jsem soptila do skafandru, než jsem se uklidnila a začala plánovat. (str. 113)

Málokdo dostane příležitost vyjádřit číselně, jak moc ho otec miluje. Já jsem ji dostala. Práce měla trvat pětačtyřicet minut, ale táta na ní strávil tři a půl hodiny. Můj otec mě miluje o 366 procent víc než cokoli jiného.
To je dobré vědět. (str. 203)

Na Zemi by nikdo nebyl takový blázen, aby dopravoval natlakovaný kyslík trubkou. Ale na Měsíci nemůže nic vzplanout. Na Zemi se navíc potrubí zakopávají, aby byl systém chráněný před počasím, zvířaty a idioty. Tohle my nedělám. Proč taky? Počasí ani zvířata tady nemáme a všichni idioti jsou bezpečně zavření ve městě. (str. 206–207)

„Je to fakt bezpečné?“ zeptala jsem se. „Jen tak jezdit přes tlakové potrubí?“
Upravil výkon motoru v jednom kole. „Ta roura má osm centimetrů tlusté stěny. Nepoškodili bychom ji, ani kdybychom se snažili.“
„Mám tady věci na sváření, takže bych ji poškodit mohla.“
„Musíš mě chytat za slovo, krucinál?“
„Musím.“ (str. 207)

„Jestli se někomu dovolá, budu jedině šťastný.“ Pustil nás, ale ze mě nespouštěl zrak. Kdovíproč usoudil, že agresor jsem já. Jenom proto, že jsem té svini chtěla vyškrábat oči a zakroutit krkem. (str. 236)

neděle 23. září 2018

Mrzuté ráno se štrůdlem

Prší. Místo na burčák bych měla chuť spíš na svařák, bohužel nemám ani jeden. Nic se mi nechce dělat. Nejradši bych se zavrtala do pelíšku a četla Artemis. Na druhou stranu – proč to neudělat?

Nejspíš proto, že bych pak byla celý týden naštvaná, že jsem nenapsala nic nového na blog. 

Ke snídani máme štrůdl – nejsem jím kdovíjak nadšená, i když nevím, co mu chybí. Rozhodně ne cukr, hájím své včerejší dílko. Uvnitř nějaký je a hlavně jsou tam rozinky a ty jsou samý cukr. Prý že ne, že v nich moc cukru není. Dovolím si oponovat – hroznový cukr se dělá z hroznů právě proto, že jsou samý cukr. A pokud vím, tak holky, co blbnou s dietama, se rozinkám zdaleka vyhýbají. Myslím, že hodně kalorické jsou též banány. Protože žiju v pravěku, tj. bez internetu, nemohu si hned vygooglit, kolik cukru je v rozinkách. Naštěstí se to uvádí i na obalech a ten jsem ještě nevyhodila. Musím přiznat, že jsem sama překvapená – 73 % hrozinek tvoří cukr? Vau. Další sacharidy tvoří jenom 3 %. Takže až půjdete příště někam na hory, nebo sportovat a budete potřebovat energii, už víte, co si můžete vzít (a na rozdíl od čokolády se v teplu neroztečou).

sobota 22. září 2018

Proč nestíhám psát blog?

Zase se toho děje víc, než stíhám psát (na blog). Na jednu stranu mi to je líto, protože zanedbávám blog i vás, na druhou stranu mě to fascinuje – jaký je život krásně pestrý a zajímavý. Každý večer něco podnikám. Je třeba také přiznat, že je to dost vyčerpávající, takže po takovém akcemi nabitém týdnu se vždy hodí jeden relaxační strávený čtením, psaním či pletením.

Andy Weir: Artemis (****)

Kdo si počká, ten se dočká, sice neplatí vždy, ale v případě rezervovaných knih z knihovny ano. A tak jsem se i já, po několika měsících (asi) dočkala Artemis, druhé knihy Andy Weira, autora trháku Marťan. Tak to komentují na obálce a já s tím souhlasím. Téměř dvě stě osmdesáti stránková kniha vydaná Knižním klubem má v pravém horním rohu stříbrné kolečko s nápisem Edice světový bestseller, tak uvidíme, jaké to bude. Kéž by byla alespoň z poloviny tak dobrá, jako ta první. Nemohu se dočkat, až se do ní pustím. Přečtu ji zase za pět dní? A není to škoda, mít to tak rychle za sebou?
Kniha a klubko na šátek Walk On The Moon

Musela jsem si to sice pro jistotu vygooglit, ale vzpomněla jsem si, že Artemis byla řecká bohyně lovu a Měsíce.

Z anglického originálu Artemis, vydaného nakladatelstvím Crown – Penguin Random House v New Yorku roku 2017, přeložil Michal Prokop. Obálku upravila Jana Šťastná, redigoval Pavel Kořínek, odpovědná redaktorka Martina Bekešová, technický redaktor David Dvořák. 280 stran. Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, v roce 2018 jako svou 9762. publikaci. Sazba SF SOFT, Praha, tisk TBB, a. s., Banská Bystrica, vydání první. ISBN: 978-80-242-6120-1. 

Hlavní hrdinkou je Jazz Bašarová, která pracuje jako kurýrka a občas si přivydělává ne tak docela legální prací, tedy pašováním. (Zajímalo by mě, jestli to jméno je přeložené. A pokud, proč ne celé. Jazz Bašarová zní opravdu dost divně. Pomohla jsem si Googlem a její příjmení je v originále Bashara.) Žije v jediném městě na Měsíce, v Artemidě. 

K obsahu vám povím víc, až si knihu přečtu.

Pá 28. září – dočteno. Evidentně dokážu rychleji přečíst 280 stran, než napsat jednu jedinou! Ne, dělám si legraci, kniha byla vážně trhák. Kdybyste si měli vybrat jen jednu, doporučila bych Marťana, protože ten byl o malinko lepší, ale… pokud si můžete přečíst obě, jděte do toho. Je fantastická! Vytknout se dá snad jen to, že sem tam se v ní nachází překlepy, nebo drobné chyby.

P. S.1: Ještě bych doplnila krátkou zmínku o tom, že mi tato kniha připadá poněkud překvapivá v souvislosti s tím, co právě pletu. V úterý jedenáctého září jsem nahodila šátek Walk On The Moon (viz článek). No není to krásně symbolické? 

P. S.2: Jak dlouho asi Weir psal knihu, kterou mám přečtenou za sedm dní? A to jsem se čtení zrovna moc nevěnovala.

čtvrtek 20. září 2018

Motogang

Oblékla jsem si staré rukavice a bundu, páteřák, na který jsem si už skvěle zvykla. Akorát mám pořád pocit, že mám baťůžek a divím se, že je nějaký placatý. A vyrazili jsme. Domluva zněla, že přes Roztoky – miluju ten výhled u řeky na skály. Slunce se pomalounku klonilo k západu a všechno začínalo dostávat oranžové barvy. Cestu už celkem znám, když se mi hned u domu podaří odbočit na správnou stranu (trochu zrada je v tom, že je to na opačnou, než jezdím běžně).

V Roztokách jsou nějaké třicítky a zvýšené prahy a potom ty divoké serpentiny. Už si dávám pozor, abych do nich nejela moc rychle, a podřazuji si pěkně na dvojku, případně i na jedničku. Akorát dneska jsem si včas nevšimla madam, která se snažila cpát na přechod. No nic, tak jsem zase jednou vypadala jako barbar, který nedává chodcům přednost. Na druhou stranu jsem dnes nejmíň dva chodce nechala přejít tak, že jsem jim předem ukázala, že mají prostor a hezky zastavila, nebo přibrzdila tak, aby stihli přejít a já ideálně brzdit a moc podřazovat nemusela. 

Za Roztokama jsme jeli na Úholičky a potom na Libčici nad Vltavou. To už jsem sice trasu neznala, ale díky keškolovení v Tursku jsem Libčici poznala. A chtěla bych ji poznat ještě víc, zdá se být opravdu krásná.

Taky si vzpomínám, že jsme jeli přes Zeměchy, líbí se mi ten divný název. 

Někde před Okoří jsme zaujali jakéhosi motorkáře s Hondou (snad šestistovkou) a zeptal se, jestli jsme jen tak na vyjížďce a může se přidat. Zpočátku jel za mnou, pak se zařadil na druhé místo. Když se mi podařilo nevhodně odbočit – byla už tma a všimla jsem si, že malé světlo jede vlevo a Honda vpravo, tak jsem jela doleva a za chvíli jsem zjistila, že omylem pronásleduji cyklistu. Otočila jsem se hned nad zatáčkama za Okoří a jela zpátky za klukama. Vyjížďka v motobandě (3 motorky) mě naplňovala pocitem bezpečí (falešným) a nadšením, že se mnou/náma chce někdo jezdit.

Za Okoří jsem uviděla světýlko, které zahlo doleva a větší světlo jelo doprava. Usoudila jsem, že JAWA je to vlevo a Honda to vpravo, a tak jsem po chvilce váhání vyrazila doleva. No a za pár metrů jsem předjela cyklistu. Sakryš. Na kopci za zatáčkama jsem se otočila.

Kluci počkali na křižovatce, kde jsem je dojela. Největší podivnost, kterou se doufám, budu moci někde pochlubit, byla, že mi Honďák nabídl, abych ho předjela. Opravdu jsem se snažila, ale ono mi to zase tak moc bych ho předjela. Opravdu jsem se snažila, ale ono mi to zase tak moc nefrčí, jak to možná vypadá. Ale nakonec se povedlo. A tak se můžu chlubit, že jsem předjela (jedoucí) Hondu 600 (přibližně, nevím, co přesně to bylo).

středa 12. září 2018

Graham Moore: Sherlock (***)

Po práci jsem se stavila do knihovny, prodloužila rozečtené knihy a dvě, ke kterým sem se zatím nedostala, jsem vrátila. Z výstavky nazvané Září patří detektivkám jsem hned neomylně vytáhla knihu Sherlock. Nejprve jsem ji zběžně prolistovala, abych se ujistila, že to není stejný podvod jako ta první, na kterou jsem sáhla. O jakémsi černochovi v Americe, který se dle mínění autora chová jako černošský Sherlock. To jako vážně? Takové bezostyšné parazitování na pověsti slavného detektiva? Odmítla jsem to číst. Večer jsem se pustila do knihy Sherlock od Grahama Moora. Je brutálně dobrá!

Z anglického originálu The Sherlockian, vydaného nakladatelstvím Twelve/Hachette Book Group v New Yorku, přeložila Michaela Ponocná. Obálku upravil Miroslav Hadinec, odborná spolupráce a doslov Aleš Kolodrubec, odpovědná redaktorka Iva Daňková, technický redaktor David Dvořák. 376 stran. Vydala Euromedia Group k. s. – Knižní klub v roce 2012 jako svou 6358. publikaci. Sazba Miroslav Hadinec, tisk TBB, a. s. Banská Bystrica, vydání první. ISBN 978-80-242-3495-3. Kniha je na krásně žlutém papíře, takže se opravdu příjemně čte. 

V knize se ocitnete ve dvou dobách zároveň, protože je upředena ze dvou spolu souvisejících příběhů. První se odehrává v prosinci 1983 v Londýně a jeho hlavními aktéry jsou Arthur Conan Doyle a jeho přítel Bram Stoker. Jak vědí všichni milovníci Sherlocka Holmese, který v této knize sám o sobě nijak nevystupuje, Doyle se ho pokusil sprovodit ze světa a pak po osmi letech o něm bez jediného vysvětlení opět začal psát. Tuto záhadu by mohl osvětlit ztracený deník z období, kdy měl Holmes zemřít v Reichenbašských vodopádech. 

A právě po stopě tohoto deníku se vydává nejeden holmesolog. V roce 2010 se ho pokusí najít i jinak nezajímavý Harold White, který se právě stal členem nejstarší, nejdůležitější a nejvýlučnější holmesovské skupiny Baker Street Irregulars. Členstvím se mohli pochlubit Truman a Roosevelt, stejně jako Isaac Asimov. (str. 13)

Autor uvádí, že všechny současné postavy románu Sherlock jsou výplodem jeho fantazie. Otázkou tedy zůstává, kolik detailů ze života pana Doyla je skutečných.

Každá kapitola začíná nějakým zajímavým citátem, například: Jmenuji se sherlock Holmes. A patří již k mému povolání, abych věděl, co ostatním zůstává utajeno. (Modrá karbunkule, ZW) (str. 11)

„Jakmile kouzelník prozradí, jak své triky dělá, je po slávě. (Studie v šarlatové, VH)
3. září 1893
Arthur zabil Sherlocka Holese při svitu jediné lampy.
Zavřený za těžkými dřevěným dveřmi své pracovny rychle psal. Petrolejová lampa na jeho stole zalévala bledě žlutým světlem stěny obložen knihami. Byl tu Shakespeare, Catullus, dokonce i Poe, jak by Arthur bez zábran přiznal. Měl tu všechny své oblíbence, ačkoli se na ně obracel o radu jen zřídkakdy. Sebejistě psal. Nepatřil ke spisovatelům, kteří si pokryjí stůl zdroji, z nichž čerpají, jako prostěradlem a pevně se jich drží, radí se s nimi, špiní se, kradou. Hamlet ležel na své polici – třetí zdola, ve čtvrtině cesty kolem pokoje po směru hodinových ručiček ode dveří -, a pokud z něj Arthur bude citovat a vloží Holmesovi do úst další jadrný aforismus, ovšem ne zcela přesný… Inu, beletrie je zkrátka taková. ... Nyní, uprostřed své kariéry, byl Arthur bezpochyby největším anglickým autorem detektivních příběhů. Jelikož se Spojeným státům nepodařilo zplodit významnějšího představitele tohoto žánru od doby, kdy ho Poe vymyslel, Arthur dokonce nepovažoval za absurdní tvrdit, že je v tomto směru nejlepší na světě. K napsání dobré detektivní povídky je samozřejmě zapotřebí určitý trik, jaký používají tisíce amatérských salonních kouzelníků a nalíčených cirkusových kejklířů: umění svést ostatní špatným směrem. 
Arthur předkládal čtenářům fakta týkající se zločinu jasně, klidně a účinně. Neopomněl žádný důležitý detail a zároveň – ano, tohle byla známka opravdového mistra svého oboru – v příběhu neponechal příliš mnoho nepodstatných podrobností. Zmást čtenáře horou zbytečných postav a událostí je snadné; Arthur považoval za výzvu předložit jim čisté a prosté vyprávění, v němž bude vystupovat pouze několik pozoruhodných postav, aby zůstalo logické, a přesto jim neprozradit řešení. Klíčem byl způsob líčení, prezentace informací. Arthur totiž udržoval mysl čtenáře u vzrušujících, výjimečných, a přesto v podstatě nedůležitých faktů případu, zatímco zásadní podrobnosti ponechal Holmesovi, který je jakoby kouzlem zpracoval. 
Dávat dohromady tyto zápletky bral Arthur jako hru. On versus publikum, spisovatel polapený v nekonečné bitvě se svými čtenáři, z níž mohl vyjít jako vítěz pouze jeden z nich. Buď čtenář brzy uhodne konec, nebo ho Arthur bude mást až do poslední stránky. Šlo o zkoušku inteligence, o válku, ve které byl Arthur jen málokdy poražen. 
No ovšem, pokud byl čtenář dost chytrý, dokázal to celé prohlédnout po několika prvních stránkách! Arthur však v hloubi duše věděl, že jeho publikum ve skutečnosti netouží zvítězit. Lidé chtějí naplno poměřit svůj důvtip s autorovým – a prohrát. Být oslněni. A tak byl Arthurův zápas dlouhý a navíc zatraceně vyčerpávající. Postupem času si Arthur uvědomil, že dát dohromady slušný detektivní příběh je pekelně únavná záležitost. A jelikož už byl do tohoto žentouru zapřažený několik let, vyčerpání v něm zplodilo takovou nenávist k Holmesovi, že ji nebyl schopen déle potlačovat. Netýkala se už pouze toho detektiva s protáhlým obličejem, ale rozšířila se i na čtenáře, kteří ho tolik zbožňovali. (str. 16–18) 

Harold se s touto hrou na holmesovské citáty seznámil na úplně prvním setkání, jehož se zúčastnil. Před čtyřmi lety, ještě než napsal cokoli pro Baker Street Journal či se setkal s kýmkoli z Irregulars, se ocitl na schůzi místní losangelské „odnože“ společnosti s názvem Curious Collectors of Baker Street. Byla to malá skupina, mnohem méně prestižní než Irregulars. Jejich setkání yla přístupná veřejnosti. V baru obloženém dubovým dřevem, nad sklenkami skotské vonící rašelinou – pokud Harodl mohl soudit, všichni holmesologové se zřejmě domnívali, že kostky ledu obsahují jed, tudíž jim není radno věřit – vykřikovali citáty z příběhů Sherlocka Holmese. Jeden z členů nějaký zahulákal – například „Nehádám nikdy. Je to ohavný zvyk – podrývá totiž schopnost logicky uvažovat.“ Muž či žena po jeho pravici pak museli určit, odkud pochází – v tomto případě se jednalo o Podpis čtyř. Pokud daný člověk odpověděl správně, byla řada na něm, aby se vytasil s dalším citátem, a ten, kdo seděl vpravo od něj, musel odhalit jeho původ. Kdokoli se spletl, musel zaplatit další rundu. Jelikož většina holmesologů měla zálibu v kvalitní skotské, a to ve velkém množství, noví a nezkušení členové nezřídka zjistili, že jim takové setkání udělalo pěkný průvan na účtu. (str. 20–21)

pátek 7. září 2018

Nejnovější články 1

Napadlo mě, že vás budu postupně informovat o nejnověji přidaných článcích – ráda bych je dala do data, do kterého logicky patří. Abyste tedy nemuseli zbytečně pročesávat celý blog, kde se co objevilo nového, tak tento týden jsem přidala následující články:

Francouzské Alpy 
5. července
Balicí krize 

6. července 

Cesta tam 

7. července

Výstup na vyhlídkový vrchol Croix de Toulouse  – první túra
Briançon

8. července

Trocha rostlinek


9. července

10. července
Le Chazelet
Ventelon

11. července

Le Monêtier les Bains

12. července
Lac Lauvitel

13. července
Lac de la Muzelle
Lac de la Muzelle – pokračování


14. července
Les Deux Alpes
Les Deux Alpes – pokračování 

15. července
Návrat z Francie a meruňky

Recenze
Camilla Läckberg: Bosorka (****) – recenze senzační knihy
Dobrý ročník (**) – recenze pohodového filmu
Rivalové (****) – recenze úžasného akčního filmu se závody Formule 1