čtvrtek 28. února 2013

Zkoumání štěstí

Na Šťastném blogu jsem našla odkaz na stránky, na kterých si můžete nechat nastavit zasílání dotazů týkajících se vašeho štěstí, a pak se z nich vyhotoví zpráva, která vám poví, jak vaše štěstí závisí na tom, co děláte, kdo jste, kde jste, jaká je denní doba a na dalších faktorech.

Dívám se na svou statistiku štěstí z minulého i současného zkoumání. Prý jsem nejšťastnější v neděli, středu a pondělí, v obchodě, na návštěvě, na nádraží a pryč (proboha, to jsem fakt vyplňovala já?). Když si uvědomím, že to jsou dřívější výsledky, podívám se na ty nové. Nejšťastnější jsem v pondělí… nezbývá, než s tím souhlasit. Jasně, je to začátek týdne a zdá se, že na všechno mám spoustu času. Potom je sobota, také jasné – víkend, výlety, volný čas… ale proč zase středa?

O trochu víc jsem šťastná, když dělám to, co chci, ale co nemám dělat, než to, co chci a zároveň mám dělat. Štěstí z toho, že dělám to, co mám, ale přitom se mi to nechce dělat, je skoro o 20 % nižší. A pak, že když děláte to, co máte, plyne vám z toho uspokojení… To by byly loňské výsledky. Jak se to změnilo letos? Nejšťastnější jsem, když dělám to, co chci, ale nemám to dělat, o kousek pod tím je, že to chci a mám dělat a asi o 10 % níže se nachází věci, které mám dělat, ale nechce se mi. Takže to je vlastně zlepšení. Když dělám to, co se mi nechce, ale udělat to musím, nejsem z toho už tolik otrávená. Snad je to tak i v reálu a ne jen v době výzkumu.

Nejšťastnější jsem, když paličkuji, jsem na procházce, čtu, odpočívám či spím, poslouchám hudbu, dělám domácí práce, dělám něco na počítači, nebo si něco píšu. Čím více se soustředím na to, co dělám, tím jsem šťastnější. Ale mohu být i soustředěná a méně šťastná, ovšem šťastná a nesoustředěná nebývám. Z toho plyne, že pokud chci zvýši pravděpodobnost spokojenosti, měla bych se vždy soustředit na to, co dělám. Přesně jak se teď v únoru snažím. Jak se to změnilo letos? Nejšťastnější jsem, když kempuji (To bylo kdy???), ve vzdělávacím centru, na výletě, doma, venku atd. Nejšťastnější jsem, když dělám ohýnek, sleduju seriál či pletu.

Venku jsem skoro o dvacet procent šťastnější. Tak nad tím bych se opravdu měla zamyslet, protože venku nejsem skoro vůbec. Zvláště v zimě. Současné hodnoty jsou poněkud jiné - venku jsem jen o malinko šťastnější.

O deset procent jsem šťastnější, když jsem s někým a ne sama. Nyní jsem už o dvacet procent šťastnější s někým než sama. Byla jsem o trochu šťastnější ve větší skupince, než s jedním člověkem, ale i s jedním jsem mnohem šťastnější než se dvěma, což je zajímavé a možná i trochu divné. Neumím si to vysvětlit. Nejšťastnější jsem se známými, přáteli a partnerem. Taky podivné. Asi s téměř cizími lidmi neřeším nepříjemné záležitosti, nebo to ovlivnila jedna výjimečná událost. V dnešních výsledcích žádná velká změna – s jedním člověkem jsem šťastnější o 20 % než se dvěma lidmi. Nejšťastnější jsem při komunikaci s učitelem (pravděpodobně spíše lektorem různých uměleckých kurzů), partnerem, spolubydlící, spolupracovníky a pak až přáteli… trochu divné výsledky.

Zdá se, že moje produktivita ani kvalita spánku nemá vliv na pocit štěstí. A že se celkově víceméně nacházím nad hladinou 40 % spokojenosti.

Zhodnocení únorových předsevzetí - jednoduchost

Ukázalo se, že dělat věci jednodušeji se sice hezky řekne, ale jak to udělat konkrétně? Díky tomu, že jsem nad tím přemýšlela, napadlo mě (možná) řešení problému s rychlovarnou konvicí zanesenou vodním kamenem. Nechtělo se mi nic kupovat a vyvařovat ji. Co kdyby to ovlivnilo čaj? Jenže už byla hnusná a vodu z ní jsem si musela cedit přes sítko. A jak mě to štvalo, vzala jsem čistou houbičku a ke svému překvapení zjistila, že ten vodní kámen jde naprosto jednoduše umýt čistou vodou. Zůstala ho jen troška dole na té spirále.

Dalším uplatněním jednoduchosti by mohl být jídelníček. Vyzkoušela jsem několik jednoduchých jídel a ukázalo se, že jsou překvapivě dobrá. Příkladem mohou být těstoviny s hnědým máslem a parmazánem. Příprava je jednoduchá a tak trochu pro chlapy ;-). Uvaříte těstoviny, máslo na pánvi necháte zhnědnout (jako byste na něj zapomněli), zalijete jím těstoviny a posypete parmazánem.

A tohle mám z kuchařky, nekecám. Bylo to docela dobré. Ještě lepší ovšem bylo zamíchat do těstovin sušená nakládaná rajčata, konkrétně ta se značkou Franz Josef. Někde jsem četla, že ta nejlepší jídla obsahují pouhých pět surovin.

Můj nejoblíbenější dezert v Rebiu (= restaurace zdravého životního stylu) se jmenuje Jednoduše úžasné. A kdybych vás dosud nepřesvědčila, vzpomeňte si na staré známé: V jednoduchosti je krása.

Vždycky když jsem si připomněla jednoduchost, došlo mi, čemu se mám věnovat. Jednoduchost je přesně to, co potřebuje náš každodenní time management. Jednoduše se soustředit na to podstatné. Na to, na čem doopravdy záleží. A pak máte pocit, že jste den nepromarnili ale skutečně využili k tomu nejlepšímu.

středa 27. února 2013

Na zastávce trolejbusu

Stojím na zastávce tramvaje. Každý, kdo přijde, se podívá, v kolik to jede. Musím se tomu smát, nedává to smysl.

Čekáte na tramvaj nebo trolejbus. Pojedete tehdy, až přijede. Ještě jsem snad neviděla, že by se někdo otočil a vyrazil pěšky. I když spoj jede jednou za dvacet minut, pravděpodobně tam pěšky za tu dobu nedorazíte. Nebo jste na to moc shnilí.

Ačkoliv si umím představit případ, kdy má smysl dívat se (i opakovaně) na hodinky a jízdní řád – Potřebujete se dopravit na nádraží a pak pokračovat vlakem a teď zvažujete, jestli si ještě stihnete koupit svačinu… i tak to má smysl řešit až cestou, kdy už víte, zda spoj přijel načas. – těžko se můžu domnívat, že to tak bude většinou.

Také se někdy přistihnu, jak zcela nesmyslně studuji jízdní řád… ať už to bude trvat jakkoliv dlouho, pravděpodobně na spoj stejně počkám právě proto, že to stejně bude rychlejší (a nebo by mě za dvě minutky předjel a já bych byla naštvaná), ale občas se rozhodnu, že vyrazím pěšky a aspoň něco udělám pro své zdraví.

úterý 26. února 2013

Jsem kotě a jdu si hrát

Ne 24. února 2013
Nedělní ráno bych nejraději strávila v posteli čtením populárně-naučných knih a háčkováním šestiúhelníků pro svůj miminkovský pléd (roztomilé pastelové barvičky), ale už tři týdny mám domluvený výlet.

Poslechla jsem svá přikázání a sbalila se už večer. Jaká pohoda nepřemýšlet ráno nad tím, co si vezmu na sebe, aby mi bylo teplo, aby se to k sobě hodilo a bylo to praktické v lese i v přírodě. Pravdou totiž je, že jsem úplně zapomněla, co kam jdeme vlastně dělat. Je mi to totiž jedno. Hlavní je vypadnout ven s dobrými lidmi, trochu pobýt na čerstvém vzduchu a aktivně něco dělat… a taky splnit úkol z Tréninku kreativity. Včera jsem měla být ošumělá, dnes si jdu jen hrát jako kotě. Mám si vzít náčrtník, zápisník, foťák… a nestydět se tvořit.

I když dnes asi nepůjde o umělecký výlet, opravdu se těším a jsem zvědavá, co uvidím či zažiji nového. Možná budu po letech zase řídit.

neděle 24. února 2013

Telefonuj hned

Hledám bydlení. Nejlépe od září. Dala jsem si jeden inzerát a na jiné začala odpovídat. Na jednu odpověď mi přišlo telefonické číslo a ať zavolám, že se domluvíme osobně. Ach jo. Nenávidím telefonování.

Teoreticky vím naprosto přesně, jak se má telefonovat. Jak zvýšit pravděpodobnost správného předání informací, jak působit mile... však to učím a psala jsem na to skripta. To ale neznamená, že telefonuji o něco radši. Jenom vím, proč to tolik nenávidím.

Poté, co jsem ten telefonát přece jen vyřídila... asi během tří minut... si říkám, jestli to fakt stálo za to 14 dní to odkládat a myslet na to... jako na svého růžového slona.

sobota 23. února 2013

Poslechněte si...

Možná by se vám mohlo líbit pár písniček od mé oblíbené kapely - Hárlej, i když za poslech stojí asi skoro všechny. Uvádím jejich přesné názvy s odkazem na youtube.

Miloš 

Major Zeman

Za zamyšlení též stojí TV University z posledního CD.

Dobromysl

Předpokládám, že znáte oregáno, které se tak často používá na pizzu. Jiný název pro tuto bylinku je dobromysl obecná. Aha, tady jste už možná zavětřili tu zrádnost. Je to TA dobromysl, nikoliv ten, jak byste možná očekávali.

Kromě různého použití je zajímavá i češtinářsky. Jak už jsem řekla, je rodu ženského, předpokládám, že se jedná o vzor kost. Takže ta dobromysl, bez dobromysli, k dobromysli… a tak dál. V množném čísle je to ty dobromysli (jako kosti). Vypadá to divně, vím, ale nic s tím nenadělám. Lingea pravidla českého pravopisu nepřipouští výjimku. Ale… A to je právě ten důvod, proč to píšu. Wordu se slovo dobromysli nelíbí a dá vám to červeně najevo. Zatímco výraz dobromysly schválí bez mrknutí okénka.

A co si o tom myslí Google? 15200 správných výrazů s měkkým i proti 1170.

pátek 22. února 2013

Jsem zelenej slon… a vůbec mi to nevadí!

Dám vám jednoduchý úkol – myslete na co chcete, jenom ne na růžovýho slona. Tak zní jeden ze známých úkolů v různých kurzech. Můžete se s ním setkat třeba na seminářích pozitivního myšlení. Ač je úkol prostý, je v podstatě nemožný. Ale krásně dokládá, že mozek opravdu funguje na pozitivních slovech. Nebere v potaz předponu ne. A taky funguje na obrazech, vůních, chutích a dalších věcech, které znáte.

Jedna kamarádka měla problémy se svým přítelem a ať se snažila sebevíc, pořád na něj a na ně musela myslet. Opakovaně jsem se jí snažila vysvětlit, že to tak prostě chodí. Pokud se na něco vehementně snažíte zapomenout, myslíte na to snad ještě častěji. Proto se obvykle doporučuje myslet na něco jiného (konkrétního) než snažit se nemyslet na to. Nemůžete nemyslet. Vlastně můžete, třeba při meditaci, ale to není zas tak jednoduché.

Zkrátka a dobře, to na co nechcete myslet – v našem případě problematický chlap – dostalo přezdívku růžový slon. Myslím, že je docela trefná… který chlap by chtěl být slon a ještě k tomu růžový?

Brzy jsme si s novou terminologií nevystačily, a tak se ukázalo vhodné zavést modrého slona. Podle zásady vytloukání klínu klínem je to muž, který je zajímavý a zaměstná naši mysl pozitivními vjemy. Něco nás nutí o něm přemýšlet, ale je to příjemné, velice příjemné.

A pak se objevil zelený slon. To je bytost, po které fyzicky netoužíte, ale přesto je vám s ní dobře a přivede vás na jiné myšlenky. Běžně skupinu zelených slonů označujeme jako přátele.

úterý 19. února 2013

Výzkum motivace k doktorskému studiu

Dneska mi z VŠE přišel dotazník ohledně motivace k doktorskému studiu. Dotazníky mám ráda a odpovídám celkem s chutí. Chvilka času mě nezabije a navíc by to třeba mohlo někomu pomoci. Nechápu všechny ty neochotné lidi, kteří to radši rovnou zavřou. Měli by si někdy zkusit udělat dotazník a žádat o jeho vyplnění, pak by to brali úplně jinak. Nebo taky ne.

Motivace k doktorskému studiu. Co mě motivovalo, abych šla na doktorát? Bylo toho víc. Rozhodně ten milý chlapík, který nám o něm přišel vykládat. Ten mě na doktorát opravdu zlákal. Těžko říct čím, snad svým charisma. Pak tu je má neutuchající touha dál se vzdělávat. Dozvídat se nové věci, něco nového se učit. Lákala mě možnost učit ostatní. Myslím, že v učení jsem celkem dobrá – tedy, předtím jsem si to myslela, teď si tím ani zdaleka nejsem jistá. Dá se předpokládat, že se na doktorát dostanu relativně snadno… není tam zrovna nátřesk. Všichni se těší, až ze školy vypadnou. Nejistota spojená s hledáním práce a místo oslavy vydřeného titulu pracák se mi taky nezdála jako lákavá vyhlídka. A pak tu byla ta podivná věc, že jsem to musela zkusit. Když to nevyjde, nevadí, myslela jsem si. Dnes už vím, že vadí. Fakt by mě štvalo, kdybych to nedodělala. Ale šlo o to, že když to neudělám, pak na to nemám, věda není pro mě a tak dál, ale když to nezkusím, budu si nejspíš celý život říkat: co kdyby… a tak jsem to šla zkusit. A to byl asi taky jeden z těch problémů. Inženýra jsem nešla zkusit. Šla jsem ho udělat, získat, vyhrát, bojovat, i když to bude strašně namáhavé… a taky že bylo. Ale když něco jdete zkusit, myslíte si (značně naivně), že už jste něco podobného dvakrát udělali, a tak to bude brnkačka. Kdepak, vždycky to byla fuška, a tak je to fuška i teď. Ale teď se vám to nelíbí.

A proč nejít na doktorát?
Možná vám bude vadit málo peněz. A z toho plynoucí závislost na rodičích, nebo potřeba najít si půlúvazek jinde. Možná vám bude vadit nedostatek volného času. Nechcete si už nosit práci domů. Možná vám bude vadit, že i když se snažíte o nejvyšší stupeň vysokoškolského vzdělání, jste na akademické půdě kromě studentů ten nejnižší… a nezřídka se tak s vámi i jedná. Jinde vám říkají „paní inženýrko“, tady si o vás otřou boty. Vždyť nejste ani Ph.D.

Ale možná se vám bude líbit, že si vás pletou se studenty a hádají vám o deset let míň. Že máte přístup k drahým internetovým zdrojům, že můžete publikovat vědecké články a psát knihy, skripta a ještě vás za to platí. Možná si na grantech a projektech vyděláte víc, než kdybyste sehnali průměrnou práci. Možná si snadno zvyknete na kancelář, počítač, nástěnku, vlastní knihovničku plnou zajímavých knih. Možná budete chtít víc, ale to nemůžete vědět, dokud to nezkusíte.

P. S.: Jsem zvědavá, jaké výsledky jim z toho výzkumu vylezou.

čtvrtek 14. února 2013

Únorová předsevzetí

Na únor jsem si pro sebe vymyslela zen. Důvod je prostý – tohle „náboženství“ má něco do sebe. Napadlo mě, že bych se jím v únoru mohla trochu více zabývat a hlavně bych ho chtěla začít praktikovat, myslím v úplných základech, za které považuji svá následující předsevzetí.
  • Jednoduchost. Chci se pokusit dělat věci jednodušeji.
  • Přímost. Jednat, komunikovat i řešit problémy. Jít přímo k jádru věci.
  • Medituj. Ráda bych se naučila zenovou meditaci zazen, ale do té doby může posloužit jako meditace jakákoliv uklidňující činnost nejlépe mimo počítač. Příkladem může být kreslení, psaní nebo různé ruční práce. Zároveň si tím připomínám benediktinské heslo Ora et labora, neboli Modli se a pracuj. Anselm Grün ve své knize Time management jako duchovní úkol uvádí, že zajímavostí tohoto hesla je, že na prvním místě je modlitba nebo také odpočinek a práce až na druhém. Nemáme to dnes v našich životech trochu naopak?
  • Přestat ulpívat. a Užij si to hned. Tohle je vlastně tak trochu i buddhistické „přikázání“. Pokud totiž nelpíte na materiálních věcech, své práci i svém egu, jste doopravdy svobodní. Neznamená to, že budu věcmi plýtvat, nebo začnu žít jako asketa, ale přestanu si to nejlepší „nechávat na později“.
  • Narovnat se. Stejně jako většina lidí, které pozoruji, mám sklony se trochu hrbit nebo krčit. Samozřejmě že více při stresových situacích, nebo když mi někdo něco vytýká. Ale někdy mě k tomu nutí jen počítač.
  • Soustřeď se na to podstatné.
  • Pěkně popořadě. Jedno po druhém. Mám sklony věnovat každou chvíli pozornost něčemu jinému. Díky tomuhle předsevzetí bych ráda dokončila některé činnosti alespoň třeba z poloviny nebo do jiné části, než se pustím do jiných. Jinak mám totiž na konci dne pocit, že jsem vlastně nic neudělala.
  • Zapomeň na „co když…“ a Jsem tady a teď. Vypozorovala jsem, že jsem mnohem aktivnější a daří se mi lépe, když něco dělám. Když jsem tady a teď. Když zapomenu na konec, na to, co se stane, když „vyhraju“, ale i když „prohraju“. Stejně jako před státnicemi nemůžu uvažovat nad tím, co bych řekla ostatním, když to nedopadne, tak bych se neměla rozptylovat ani výhrou a jen pouze pracovat. Údajně dobře funguje i to, když si představíte tu nejhorší variantu, jako by nastala. Dál už se může vše jen zlepšovat.
  • Bublina. Někde jsem četla o tom, že kolem sebe můžete vytvořit „štít“, který nedovolí, abyste se nakazili špatnou náladou ostatních.
  • Uklízej proto, abys byla šťastná. Tohle mi připadá celkem jednoznačné. Nikdy nechci být otrokem uklízení, zvláště ne o Vánocích. S tímhle předsevzetím je uklízení vlastně zábava, protože člověk ví, že to dělá pro sebe, a proto že chce a cítí se lépe v krásném prostředí.

neděle 10. února 2013

Vlastní kuchařka

Napadlo mě, že bych se opět pustila do jednoho ze svých projektů – napíšu kuchařku. Určila jsem si, že by to mohl být dlouhodobější projekt, třeba tak na tři roky. Za tu dobu bych mohla sesbírat dostatek receptů, které mi chutnají a ráda je připravuji, aby to vydalo na vlastní kuchařku.

V kuchyni experimentuji ráda, i když na to nemívám mnoho času a ani nástrojů. Nicméně úspěchy s čokoládovým dortem a sušim jsou značně povzbuzující. Inspirací pro mě bylo i prolistování knihy Kuchařka pro dceru od Jany Florentýny Zatloukalové, kterou jsem před čtrnácti dny objevila v knihkupectví.

Zatím jsem si přibližně určila strukturu a poznamenala, co mám ráda a na co bych si chtěla sehnat recepty a naučit se to. Když jsem se dívala, kolik věcí mi doma chutná, a co bych tedy chtěla „obšlehnout“ od maminky, ukázalo se, že toho rozhodně není málo. Také mě napadlo, že pozjišťuji od známých jejich miláčky v kuchyni. A pokud se budou chtít podělit, získám úžasnou kuchařku, kterou si krásně graficky upravím a nechám si ji svázat do kůže, takže to bude takové menší pomazlení pokaždé, když ji vyndám ze skříňky.

sobota 9. února 2013

Jak zachránit sladkou polévku?

V Albertu jsem si za patnáct korun koupila zeleninovou směs na polévku. Už jsem si ji dělala minule a bylo to fajn. Vzala jsem celý obsah balení, očistila ho, pokrájela a nasypala asi do litru vody a dala vařit. Později jsem přidala dvě umeboshi švestičky a trochu nějakého koření.

Ovšem po ochutnání byla polévka děsivě sladká. To asi ty dvě mrkve. Brr, ale co s tím? Chutnalo to fakt divně a neměla jsem odvahu kápnout do toho trochu normálního octa. Pak by to také mohlo být jinak divné a kyselé a třeba by to bylo ještě horší. Ale takhle jsem to také jíst nechtěla. Nahlédla jsem do své záhadné skříňky s potravinami, kterou více doplňuji než ujídám, a helemese umeboshi ocet, který jsem si kdysi na doporučení koupila na ředkvičkový salát a ještě jsem ho nestihla udělat. Nevadí, vyzkoušíme ho do té polívky. Pravda, bylo to trochu netradiční, ale celý pokrm to zachránilo.

pátek 8. února 2013

Dneska ti to sluší

Sotva jsem včera vylezla ze dveří, pochválila mi spolubydlící šaty a řekla, že mi to dneska opravdu sluší. Jojo, byly krásné, ale nepřipadala jsem si v nich tak dobře, jak bych se cítila v těch, které jsem si nechala doma. Škoda no. Ale stejně jsem letos neměla v komisi toho pána, který si toho tolik všímá.

Asi už jsem z toho všeho zkoumání zblblá. Normálnímu člověku by taková milá lichotka, která byla jistě myšlena upřímně, udělala radost. Zvlášť kdyby předtím přemýšlel, jestli v těch šatech nevypadá staře a nemají spíš důchodcovský střih.

Já nad tím chvilku hloubala a nakonec usoudila, že to je děsné, protože jindy mi to evidentně nesluší. Jak bych to řekla, aby to znělo jako lichotka?

čtvrtek 7. února 2013

Vzpomínání na staré časy

V knihovně jsem si půjčila historický román. Žádnou klasiku, ale pouhé RPŽ na růžové cedulce. Chtěla jsem vyzkoušet, jestli se mi bude líbit to co před lety. Předpokládala jsem že ano, ale to člověk nikdy neví jistě, dokud to nezkusí.

Chtěla jsem si dopřát to potěšení přečíst si něco jen tak. Bez snahy to pochopit a nastudovat. Udělat jenom pro radost.

A o co šlo? O Kathleen E. Woodiwiss a Krásnou zajatkyni, kterou jsem už kdysi četla.

středa 6. února 2013

Proměnlivá hladina žárlivosti

Nepovažuji se za žárlivou, i když to na mě někdy přijde. K hlubšímu zamyšlení nad vlastní žárlivostí mě přivedl jeden kamarád. Pozval mě na výlet a já odmítla, aby snad přítel neměl důvod k žárlivosti. A teď, když nad tím přemýšlím, je mi to samotné divné. Vždyť mám skvělého kluka, ne žádného žárlivce. Nejspíš by mu to vůbec nevadilo. Ale co kdyby, říká mi vnitřní hlas a moje přehnaná starostlivost o ostatní mu naslouchá.

Pak jsem přemýšlela nad tím, jestli by mi to vadilo opačně – znáte to: Co sám nerad, nečiň jinému. A odpověď byla: „Ano, vadilo by mi to.“ Nedokázala jsem ovšem říct proč. Nejvíc asi proto, že by mě mrzelo, že tam nejsem já.

O týden později by byla odpověď: „Ne, v pohodě, jen jeď a užij si to… A přivez mi pohled!“

Samotné mi to nejde do hlavy… Proč by mi to ještě před týdnem vadilo??? Analýza vlastních myšlenek a pocitů vůbec nikam nevedla, takže jsem z toho byla lehce otrávená a pak šup, objevila jsem další „Velké pravdy“.

a) Žárlím, když nejsem sama se sebou spokojená.
b) Žárlím, když jsem nešťastná nebo znuděná.

Abych to trochu rozvedla: Když mám pocit, že mi vlasy hloupě trčí, mám trapné nemoderní oblečení, nestihla jsem si nalakovat nehty, je pro mě společnost „krásnějších“ žen poněkud nepříjemná. Když mám pocit, že jsem služkou u dvora, obávám se, že to uvidí i můj šlechtic/rytíř. Vlastně jde o to, že žárlivost vychází (alespoň v mém případě) z malého sebevědomí.

Když mám práci, plány a připadám si dostatečně chytrá a hezká, nemám důvod žárlit. Naopak jsem značně velkorysá a v pohodě.

Z nekvalitního a neověřeného zdroje se ke mně donesla informace, že sebevědomí ženy je proměnlivé v průběhu měsíce a je silně ovlivněno menstruací. Otázkou je, co je na tom pravdy.

úterý 5. února 2013

Sbírka velkých pravd

Napadlo mě, že vás seznámím s některými svými „velkými pravdami“, které jsem si časem vyzkoušela a zjistila, „v čem měla maminka pravdu!“ ;-)

Dávej si to vždy na stejné místo. – Ukázalo se, že pocit pohody výrazně zvyšuje, když naprosto přesně vím, kde mám klíče, peněženku i právě zvonící mobil a to jak v batohu, tak kabelce. Místo věčného přehrabování hromady všeho možného, co my ženy po kabelkách často zbytečně vláčíme a místo paniky, jestli mě někdo neokradl, mohu sáhnout najisto. Pocit k nezaplacení.

Dělej to jedno po druhém. – Radí to různé moudré knihy, časopisy a snad i články. Vyplatí se dělat všechno postupně. Udělala jsem si z toho na únor předsevzetí, protože mám sklony rozdělat spoustu věcí najednou. Konkrétním příkladem, kdy se vám vyplatí udělat to postupně, je třeba učení se na zkoušku. Nějaký předem stanovený čas se věnujte jednomu předmětu, řekněme tři hodiny a pak se věnujte jinému. Tím získáte pestrost, ale zároveň máte přehled, co jste udělali. A místo stovky začatých projektů, z nichž ani jeden nikam nepokročil a vy jste celý den promrhali, máte jasnou představu o tom, co se povedlo.

Sbal se večer předem a podle seznamu. – Vědět je jedna věc. Kéž bych to tak i dodržovala. Připomínám si to vždy, když balím na poslední chvíli. Ať už domů, na výlet nebo na dovolenou. Ranní nestíhání, házení do sebe jídla a stejně spousta zapomenutých věcí… baťoh, co mě tlačí na zádech, protože jsem si ho vhodně neposkládala… Zapomenutý kartáček, ručník, šampon… Možná trochu vychloubačně – ale s mým univerzálním seznamem, který doplníte o vlastní nutnosti – se vám tohle nestane. A když se sbalíte den předem, možná vás v průběhu noci nebo hned po probuzení osvítí ještě nějaký další nápad na něco, co určitě potřebujete.

pondělí 4. února 2013

Zhodnocení lednových předsevzetí

Řekla bych, že je slušnost provést na konci ledna bilanci, abych věděla, jak to vypadá s těmi mými předsevzetími. I když si to pořád připomínám, občas se mi stane, že zapomenu, že si všechna ta předsevzetí dávám proto, abych byla šťastnější a spokojenější. To, že budu lepší a milejší k druhým je jaksi přidaná hodnota, vedlejší efekt, se kterým se sice počítá, ale nemělo by to nikdy dopadnout naopak… Neměla bych být přehnaně altruistickou a zapomínat na sebe a trápit se. To totiž nikomu nepomůže.

Jak si můžete všimnout – původní tři předsevzetí se mi pěkně rozkošatěla. A nebyla to žádná legrace se jimi řídit. Mluvit pozitivně je mnohem těžší, než by člověk řekl. Tolik je v nás zažité zeptat se: „Nepůjdem dnes večer někam?“ Že se mi mnohokrát stalo, že jsem se přistihla, jak jsem něco řekla špatně. Ale poznání, že to je špatně je první krok k nápravě, a tak jsem vytrvala. Někdy to vyšlo, jindy ne. Základem je, že se snažím. A dnes, na konci ledna jsem si k tomu přidala ještě jednu novinku – místo „není zač“ říci spíše „rádo se stalo“. Protože není pravda, že mi není za co děkovat. Kolikrát udělám velký ústupek, značné množství práce a „je zač“, ale udělala jsem to ráda a říct: „To nestojí za řeč,“ shazuje jak mou práci, tak i poděkování toho druhého. Proč by mi měl příště děkovat, když to vlastně nic nebylo?

S ALE jsem si také užila svoje, i když to rozhodně nebylo tak zlé, jak bych očekávala. Možná se k ALE hodí otázka: Co bych dělala, kdybych neměla strach?

Zbavit se VŽDY a NIKDY mě nestálo žádné úsilí. Tahle slova víceméně nepoužívám, nejsem osočovací typ. Všimla jsem si ale, že to není normální. Několikrát jsem se v komunikaci setkala s mnohým „ty vždycky“ nebo „ty nikdy“. A cítila tu štiplavou chuť na jazyku… najít ten jediný případ, kdy tomu tak nebylo. Odolala jsem a dál racionálně svedla rozhovor na úroveň, ve které měl smysl. Je zajímavé, jak moc může pomoci, když se člověk podívá na věci, jako by se ho netýkaly a zřekne se přehnaných emocí. To ovšem nic nemění na tom, že protistrana udělala komunikační chybu.

S viděním příležitostí místo hrozeb mám stále problém. Jsem Čech a je to vidět… Ono se snadno řekne, že se nemáte bát, ale když nechcete jít hned do všeho po hlavě, je třeba najít určitý kompromis mezi zbytečným a oprávněným strachem. Každopádně se mi podařilo odhodlat se k některým odvážným projektům, např. nechat se ostříhat.

Být k sobě laskavá je mnohem těžší, než by se mohlo zdát, ale protože to čirou náhodou odpovídá i aktuálně prováděným cvičením z Tréninku kreativity, není to zase tak zlé. Mimochodem to cvičení je vskutku zajímavé. Jde o to, že když si řeknete něco opravdu ošklivého, nebo spíše se začnete z něčeho obviňovat, máte cvaknout propiskou, abyste si to uvědomili a následně i odpustili. Klidně můžete také použít slova autora: „Možná ano, možná ne. Ale ať je to jakkoliv, budiž mi odpuštěno. Příště to udělám lépe!“

Se sebedůvěrou a asertivitou mám pochopitelně i nadále problém, ale snažím se. Nyní si říkám, že jsem si tyta předsevzetí možná měla stanovit trochu konkrétněji jako cíle, aby se to dalo lépe posuzovat.

A ten zbytek se mi myslím celkem daří. Zvlášť jsem si oblíbila předsevzetí: Ber to jako hru! Jde totiž použít skoro na všechno, co každý den děláte.

neděle 3. února 2013

Když si práci přidělávám sama…

Samozřejmě bych to nebyla já, kdybych se spokojila s povinnostmi, které mám. Musím si také nějaké přidělat, aby bylo všechno tip ťop. Jedna kolegyně mi kdysi říkala, že je hezké, jak se o ty „svoje“ studenty starám. Že prý to nikdo jiný nedělá. Osobně si myslím, že je to škoda.

Před státnicema je každý tolik nervózní, a když vám to aspoň trochu někdo usnadní, tak je to snad dobře, ne? A zase tak moc práce a času mě to nestojí. Vytvořila jsem si univerzální mail. Se vším, co mě tehdy napadlo, že bych těm lidem měla říct. Třeba to, že se dost často stane, že se prezentace závěrečné práce zkracuje. Nemáte patnáct minut na to, abyste tam žvejkali nesmysli. Vyjádřete jen to nejdůležitější – to, co jste dělali, jak a proč. A máte na to jen pár minut. Nikdo tam nechce trčet do pěti. A to je fakt šok, když s tím nepočítáte.

Taky je lepší kupovat občerstvení jinde než tam, kde ho kupují všichni. Copak vy byste chtěli jíst čtrnáct dní jen chlebíčky? A navíc pořád dokola ty stejné? A to i v těch největších červnových vedrech? Já se na ně nemůžu podívat. A nejsem to jen já, kdo se lačně vrhá po ovoci, zelenině nebo čemkoliv jiném osvěžujícím.

V různých knihách se doporučuje vyprávět jakoby příběh. Příběhy milujeme, vždy nás zaujmou. Jsou mnohem lepší než strohá fakta. A když řeknete, že jste se k tomu dostali tak a tak. Hned je to lepší, když má práce úvod.

Možná že rada: „Neskákejte nikomu do řeči, i když máte pocit, že je úplně mimo. Raději slušně vysvětlujte, proč jste to tak a tak dělali.“ vypadá jako úplná samozřejmost, ale nevěřili byste, kolik lidí si na to nedokáže dát pozor.

Také by nebylo špatné zamyslet se nad oblečením, které se ke státnicím hodí. Některé je možná fajn na pláži, ale do školy to nepatří.

To by tedy byly moje starosti navíc. Na druhou stranu musím říct, že se mi minule zdálo, že to bylo docela fajn, protože to mnoha lidem pomohlo a pak byly klidnější.

sobota 2. února 2013

V čem spočívá práce tajemníka?

Možná byste se divili, kolik toho musí na státnicích udělat nenápadný človíček ve zkušební komisi. Předpokládám, že příští týden to ve všech třech dnech bude probíhat podle stejného scénáře. V 7:30 se objevím na studijním. Vyzvednu si hromadu bakalářských nebo diplomových prací a desky, které mě budou celý den provázet. Svezu se výtahem do příslušného patra a budu doufat, že dveře budou otevřené, nebo se před nimi vyskytne někdo, kdo mi je otevře, protože já budu mít plné ruce.

Už zdálky budu sekretářce oznamovat, že JÁ jsem tajemník, abychom se vyhnuli trapasům z minulých let, kdy se mě snažily vyhánět coby studentku a upomínat mě, že mám počkat, až přijde tajemník. Nachystám a zkontroluji techniku, to znamená, že pustím počítač, a když nepojede on nebo dataprojektor, budu otravovat místního technika nebo sekretářku. Vyberu si nejpříhodnější místo, abych to měla blízko ke dveřím, protože pořád budu lítat jako tajtrlík. Členům komise nachystám ty jejich papíry, aby věděli, kam si mají sednout. Pokud možno, ženu umístím mezi muže, aby si s ní nadšeně mohli povídat.

Přivítám předsedu, místopředsedu a další přicházející učitele a předám jim jejich jmenovací dekrety. Těm dvěma cizím také stravenku na oběd a domluvím se s nimi, jak to vidí s organizací státnic a čtením posudků. Když se to povede (ochota předsedy nebo sugestivní otázka), nebudu se muset zatěžovat čtením posudků ;-). Beztak nemá co na práci, jak mi jednou jeden sám řekl.

Než se začne, vyvěsím na dveře papír se zkoušejícíma… teprve teď se studenti dozví, koho vlastně mají u státnic. Považuji to za nesmyslné, ale budiž. Nahrají si prezentace práce do počítače a přichystají občerstvení. Jojo, tak je to u nás zvykem. Na jiných školách se to prý nedělá. Pravdou je, že mi to taky připadalo otravné a nepříjemné – proč já mám někomu platit jídlo?! A to ještě nevím, jestli mě tam nebudu prudit, a jestli to vůbec udělám. Na druhou stranu, než aby se zkoušení rozložilo na dvě části a komise se šla ve dvanáct naobědvat, to je možná příjemnější jim trochu té bašty koupit.

A pak už se přejde ke zkoušení. Každého jednotlivě uvádím a představuji. On pak nějakou dobu, zhruba deset až patnáct minut prezentuje svou práci, následuje diskuse a pak se přejde ke zkoušení. Musím zapsat průběh obhajoby… nedej Bože, aby to někdo neudělal, to s tím budu mít dvakrát tolik práce! Pak píši každou otázku nebo téma, které jsou položeny z jednotlivých předmětů. Dotyčný je pak předsedou vypakován za dveře, následuje porada a známkách a hodnocení. Dojdu pro toho nervózního chudáka a je mu sděleno, zda udělal či nikoliv. Známky se dozví až poté, co budou všichni vyzkoušeni. A pak ještě zanést materiály na děkanát a dohlédnout na uklizení zasedací místnosti.

Domů přijdu utahaná jak medvídek. Akorát tak zralá jít spát, i když jsou třeba jen tři hodiny. Teď už se snažím, ale zezačátku jsem si v tom všem shonu ani nenašla čas se najíst nebo napít a pak mě taky jednou ukrutně bolela hlava. Zajímalo by mě, jak to chodí na ostatních školách…

pátek 1. února 2013

Testové otázky

S kolegyní pracujeme na skriptech, cvičebnici a testových otázkách. V brzké době bych jich měla odevzdat šest set. Popravdě se toho trochu děsím. Je to úmorná práce vymýšlet různé odpovědi tak, aby některé byly správné a jiné špatné, a přitom nebylo hned na první pohled jasné, které jsou které. A hrát si se slovíčky mi připadá nechutné.

Od studentů chci znalosti. Chci, aby uměli to, co je učím. To, co se jim v životě (snad) bude hodit. Chci, aby výuka byla hravá a prospěšná. Ne teror a otrava. Ale jak to udělat?

Kromě jiného se ve skriptech věnuji prvnímu dojmu. Asi je vám jasné, že hraje obrovskou roli při posuzování druhých. Poprvé se s někým setkáte, juknete na něj a už víte, na čem jste. Vypadá umytě, hezky anebo je to škaredý smradlavý a pravděpodobně opilý bezdomovec? S tím se do řeči dávat nebudete. Možná se raději ani nezeptáte na cestu.

Dneska jsem u někoho uviděla zajímavý obrázek na Facebooku. Malebný obrázek místa, které se mi líbilo a kde jsem byla. Chtě nechtě, jsem si hned utvořila mínění: To musí být ale sympatický člověk. Líbí se mu takové hezké místo. A přitom to může být jen náhoda… nelezený obrázek neznámého místa…