Řekla bych, že je slušnost provést na konci ledna bilanci, abych věděla, jak to vypadá s těmi mými předsevzetími. I když si to pořád připomínám, občas se mi stane, že zapomenu, že si všechna ta předsevzetí dávám proto, abych byla šťastnější a spokojenější. To, že budu lepší a milejší k druhým je jaksi přidaná hodnota, vedlejší efekt, se kterým se sice počítá, ale nemělo by to nikdy dopadnout naopak… Neměla bych být přehnaně altruistickou a zapomínat na sebe a trápit se. To totiž nikomu nepomůže.
Jak si můžete všimnout – původní tři předsevzetí se mi pěkně rozkošatěla. A nebyla to žádná legrace se jimi řídit. Mluvit pozitivně je mnohem těžší, než by člověk řekl. Tolik je v nás zažité zeptat se: „Nepůjdem dnes večer někam?“ Že se mi mnohokrát stalo, že jsem se přistihla, jak jsem něco řekla špatně. Ale poznání, že to je špatně je první krok k nápravě, a tak jsem vytrvala. Někdy to vyšlo, jindy ne. Základem je, že se snažím. A dnes, na konci ledna jsem si k tomu přidala ještě jednu novinku – místo „není zač“ říci spíše „rádo se stalo“. Protože není pravda, že mi není za co děkovat. Kolikrát udělám velký ústupek, značné množství práce a „je zač“, ale udělala jsem to ráda a říct: „To nestojí za řeč,“ shazuje jak mou práci, tak i poděkování toho druhého. Proč by mi měl příště děkovat, když to vlastně nic nebylo?
S ALE jsem si také užila svoje, i když to rozhodně nebylo tak zlé, jak bych očekávala. Možná se k ALE hodí otázka: Co bych dělala, kdybych neměla strach?
Zbavit se VŽDY a NIKDY mě nestálo žádné úsilí. Tahle slova víceméně nepoužívám, nejsem osočovací typ. Všimla jsem si ale, že to není normální. Několikrát jsem se v komunikaci setkala s mnohým „ty vždycky“ nebo „ty nikdy“. A cítila tu štiplavou chuť na jazyku… najít ten jediný případ, kdy tomu tak nebylo. Odolala jsem a dál racionálně svedla rozhovor na úroveň, ve které měl smysl. Je zajímavé, jak moc může pomoci, když se člověk podívá na věci, jako by se ho netýkaly a zřekne se přehnaných emocí. To ovšem nic nemění na tom, že protistrana udělala komunikační chybu.
S viděním příležitostí místo hrozeb mám stále problém. Jsem Čech a je to vidět… Ono se snadno řekne, že se nemáte bát, ale když nechcete jít hned do všeho po hlavě, je třeba najít určitý kompromis mezi zbytečným a oprávněným strachem. Každopádně se mi podařilo odhodlat se k některým odvážným projektům, např. nechat se ostříhat.
Být k sobě laskavá je mnohem těžší, než by se mohlo zdát, ale protože to čirou náhodou odpovídá i aktuálně prováděným cvičením z Tréninku kreativity, není to zase tak zlé. Mimochodem to cvičení je vskutku zajímavé. Jde o to, že když si řeknete něco opravdu ošklivého, nebo spíše se začnete z něčeho obviňovat, máte cvaknout propiskou, abyste si to uvědomili a následně i odpustili. Klidně můžete také použít slova autora: „Možná ano, možná ne. Ale ať je to jakkoliv, budiž mi odpuštěno. Příště to udělám lépe!“
Se sebedůvěrou a asertivitou mám pochopitelně i nadále problém, ale snažím se. Nyní si říkám, že jsem si tyta předsevzetí možná měla stanovit trochu konkrétněji jako cíle, aby se to dalo lépe posuzovat.
A ten zbytek se mi myslím celkem daří. Zvlášť jsem si oblíbila předsevzetí: Ber to jako hru! Jde totiž použít skoro na všechno, co každý den děláte.
Jak si můžete všimnout – původní tři předsevzetí se mi pěkně rozkošatěla. A nebyla to žádná legrace se jimi řídit. Mluvit pozitivně je mnohem těžší, než by člověk řekl. Tolik je v nás zažité zeptat se: „Nepůjdem dnes večer někam?“ Že se mi mnohokrát stalo, že jsem se přistihla, jak jsem něco řekla špatně. Ale poznání, že to je špatně je první krok k nápravě, a tak jsem vytrvala. Někdy to vyšlo, jindy ne. Základem je, že se snažím. A dnes, na konci ledna jsem si k tomu přidala ještě jednu novinku – místo „není zač“ říci spíše „rádo se stalo“. Protože není pravda, že mi není za co děkovat. Kolikrát udělám velký ústupek, značné množství práce a „je zač“, ale udělala jsem to ráda a říct: „To nestojí za řeč,“ shazuje jak mou práci, tak i poděkování toho druhého. Proč by mi měl příště děkovat, když to vlastně nic nebylo?
S ALE jsem si také užila svoje, i když to rozhodně nebylo tak zlé, jak bych očekávala. Možná se k ALE hodí otázka: Co bych dělala, kdybych neměla strach?
Zbavit se VŽDY a NIKDY mě nestálo žádné úsilí. Tahle slova víceméně nepoužívám, nejsem osočovací typ. Všimla jsem si ale, že to není normální. Několikrát jsem se v komunikaci setkala s mnohým „ty vždycky“ nebo „ty nikdy“. A cítila tu štiplavou chuť na jazyku… najít ten jediný případ, kdy tomu tak nebylo. Odolala jsem a dál racionálně svedla rozhovor na úroveň, ve které měl smysl. Je zajímavé, jak moc může pomoci, když se člověk podívá na věci, jako by se ho netýkaly a zřekne se přehnaných emocí. To ovšem nic nemění na tom, že protistrana udělala komunikační chybu.
S viděním příležitostí místo hrozeb mám stále problém. Jsem Čech a je to vidět… Ono se snadno řekne, že se nemáte bát, ale když nechcete jít hned do všeho po hlavě, je třeba najít určitý kompromis mezi zbytečným a oprávněným strachem. Každopádně se mi podařilo odhodlat se k některým odvážným projektům, např. nechat se ostříhat.
Být k sobě laskavá je mnohem těžší, než by se mohlo zdát, ale protože to čirou náhodou odpovídá i aktuálně prováděným cvičením z Tréninku kreativity, není to zase tak zlé. Mimochodem to cvičení je vskutku zajímavé. Jde o to, že když si řeknete něco opravdu ošklivého, nebo spíše se začnete z něčeho obviňovat, máte cvaknout propiskou, abyste si to uvědomili a následně i odpustili. Klidně můžete také použít slova autora: „Možná ano, možná ne. Ale ať je to jakkoliv, budiž mi odpuštěno. Příště to udělám lépe!“
Se sebedůvěrou a asertivitou mám pochopitelně i nadále problém, ale snažím se. Nyní si říkám, že jsem si tyta předsevzetí možná měla stanovit trochu konkrétněji jako cíle, aby se to dalo lépe posuzovat.
A ten zbytek se mi myslím celkem daří. Zvlášť jsem si oblíbila předsevzetí: Ber to jako hru! Jde totiž použít skoro na všechno, co každý den děláte.
Žádné komentáře:
Okomentovat