Divnej vkus, divnej styl
tyhlety hadry já bych nenosil
povídá zdravej mladej jedinec
pije Sprite
svou žízeň poslouchá
Pořád se pokouším plnit cvičení z Tréninku kreativity. Ale ne vždy je to jednoduché. Třeba minulý týden v kapitolce Přestaňte se naparovat bylo docela zvláštní cvičení. „Zítra se nebudete starat o to, jak vypadáte. Je-li zítra pracovní den a vy nemáte odvahu vyjít ven jako hastroš, nechejte si cvičení na víkend.
Oblékněte se ošuměle. Ne s ledabylým vkusem, ale opravdu ošuměle. Lehce si ušpiňte obličej. Otřete si ruce od majonézy o kalhoty. Zatřeste několikrát pažemi, abyste ze sebe setřásli představu, že jste docela důležitá osoba. Vyjděte do ulic a nestarejte se o to, jakým dojmem působíte. Chovejte se jako kotě, které se probudilo z dřímoty a jde si hrát.“
Myslím si o sobě, že jsem relativně odvážná na podobné „blbiny“, ale tohle cvičení jsem už nějakou dobu odkládala. Přece jen bych šla dost nerada na kobereček k vedoucímu proto, že vypadám jako hastroš. A navíc by mi bylo líto přijít o reputaci někoho, kdo se vždycky pěkně oblíká, jak mi bylo jednou řečeno. Ale kvůli tomu se tohle cvičení dělá. Aby se člověk uvolnil. Přestal se brát příliš vážně. Myslet si, že je někdo. Někdy si to dost dobře uvědomíte i v normálním životě. Vemte si třeba mě. Učím na vysoké škole. Mohla bych mít nosánek pěkně nahoru. Ale když nastoupím do tramvaje, nebo si kupuji chleba v obchodě, všichni se ke mně chovají normálně. Ani u váženého profesora nikdo neví, že to není jen normální dědula. Některým to asi musí hodně vadit…
Co se týče mě, považuji úkol za splněný, protože jsem byla venku v teplákách… kalhotách, které tak používám, protože na normální nošení jsou příliš široké, ale jinak jsou lněné a růžovo-červené. Normálně bych v nich nešla a v bavlněném triku rovněž ne. Na druhou stranu – to triko pod kabátem a svetrem stejně není vidět, že?
Každopádně se mi líbil ten pocit svobody, který jsem cítila. Jsem kotě a jdu si hrát… Značně k tomu přispělo jistě i to, že na mě nikdo divně nezíral. Snad ještě na závěr: pokud jste nepoznali písničku z úvodu, je to od Kabátů z Brouka Pytlíka a tady je moje oblíbené pokračování:
Dvakrát tolik času nezbejvá
Seru na to co se nemá co se má
Radši budu pro ostudu ale svůj
Tak mi ho tam našroubuj
Zdroje: MAISEL, Eric. Trénink kreativity: podněty pro rozvinutí tvořivého potenciálu na celý rok. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002, 261 s. ISBN 8071786772.
tyhlety hadry já bych nenosil
povídá zdravej mladej jedinec
pije Sprite
svou žízeň poslouchá
Pořád se pokouším plnit cvičení z Tréninku kreativity. Ale ne vždy je to jednoduché. Třeba minulý týden v kapitolce Přestaňte se naparovat bylo docela zvláštní cvičení. „Zítra se nebudete starat o to, jak vypadáte. Je-li zítra pracovní den a vy nemáte odvahu vyjít ven jako hastroš, nechejte si cvičení na víkend.
Oblékněte se ošuměle. Ne s ledabylým vkusem, ale opravdu ošuměle. Lehce si ušpiňte obličej. Otřete si ruce od majonézy o kalhoty. Zatřeste několikrát pažemi, abyste ze sebe setřásli představu, že jste docela důležitá osoba. Vyjděte do ulic a nestarejte se o to, jakým dojmem působíte. Chovejte se jako kotě, které se probudilo z dřímoty a jde si hrát.“
Myslím si o sobě, že jsem relativně odvážná na podobné „blbiny“, ale tohle cvičení jsem už nějakou dobu odkládala. Přece jen bych šla dost nerada na kobereček k vedoucímu proto, že vypadám jako hastroš. A navíc by mi bylo líto přijít o reputaci někoho, kdo se vždycky pěkně oblíká, jak mi bylo jednou řečeno. Ale kvůli tomu se tohle cvičení dělá. Aby se člověk uvolnil. Přestal se brát příliš vážně. Myslet si, že je někdo. Někdy si to dost dobře uvědomíte i v normálním životě. Vemte si třeba mě. Učím na vysoké škole. Mohla bych mít nosánek pěkně nahoru. Ale když nastoupím do tramvaje, nebo si kupuji chleba v obchodě, všichni se ke mně chovají normálně. Ani u váženého profesora nikdo neví, že to není jen normální dědula. Některým to asi musí hodně vadit…
Co se týče mě, považuji úkol za splněný, protože jsem byla venku v teplákách… kalhotách, které tak používám, protože na normální nošení jsou příliš široké, ale jinak jsou lněné a růžovo-červené. Normálně bych v nich nešla a v bavlněném triku rovněž ne. Na druhou stranu – to triko pod kabátem a svetrem stejně není vidět, že?
Každopádně se mi líbil ten pocit svobody, který jsem cítila. Jsem kotě a jdu si hrát… Značně k tomu přispělo jistě i to, že na mě nikdo divně nezíral. Snad ještě na závěr: pokud jste nepoznali písničku z úvodu, je to od Kabátů z Brouka Pytlíka a tady je moje oblíbené pokračování:
Dvakrát tolik času nezbejvá
Seru na to co se nemá co se má
Radši budu pro ostudu ale svůj
Tak mi ho tam našroubuj
Zdroje: MAISEL, Eric. Trénink kreativity: podněty pro rozvinutí tvořivého potenciálu na celý rok. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002, 261 s. ISBN 8071786772.
1 komentář:
Brácha má rád komisaře Kolombo právě proto jak působí ošuntěle, sem tam pronese nejapný dotaz, ale každý případ s přehledem profi vyřeší. Podle mne se ale forma nemá povyšovat nad obsah. Když se člověk oblékne pohodlně a čistě podpoří to jeho pocit svobody. Zato lenoch, který je zmačkaný a bez vkusu a smrdí sice může prohlašovat že nepere, protože to potkačuje jeho osobnost, ale brzo odhalíme, že jeho osobitost spočívá pouze v té lenosti. Ať už fyzické či mentální.
Okomentovat