V Brně mají metro

Možná vás to překvapí, ale v Brně mají metro. Dneska už se Pražáci nemůžou posmívat, že je to díra po granátu. A pro nevěřící Tomáše přikládám foto.

Metro v Brně... podle žluté barvy evidentně B

Jediná zastávka je v ulici Pekařská.

Brno je zlatá loď

Takový předmět měl jeden nedávný e-mail od mojí známé. Hned mě zaujal a podívala jsem se, co tím myslí. V e-mailu jsem našla odkaz na článek iDnesu Brno je pro život lepší než Praha i New York, ukázal žebříček z 6. ledna 2016. Ani mě to moc nepřekvapuje. Pravda, jsem proti Praze zaujatá, ale teď když tam už chvilku bydlím, mám k tomu své důvody...

• Třeba doprava opravdu není žádný zázrak, tenkrát, jak byla ta námraza (předloni) nejezdilo skoro nic. Vlaky sice taky měly problémy, ale v Brně to prý celkem šlo. Aspoň to pořešili autobusama, a ne že by doprava zkolabovala a šlus, dál nás to nezajímá. Ono ale i normálně... v metru jsou sice barvičkami jednotlivé linky hezky označené, ale Můstek a Muzeum hned vedle sebe, to je něco hroznýho. Než jsem se naučila, na čem mám vystupovat.
• Nevýhodou Prahy je, že je tak strašně velká, takže to trvá dost dlouho, než se dostanete do centra a to ještě pořád bydlíte v nějaké rozumné čtvrti a ne úplně mimo. MHD jezdí jak kdy, autem je to všude zacpaný...
• Všude v centru se tlačí davy uspěchaných mračících se lidí, člověk má pocit, že nemůže dýchat. To v Brně bylo volněji. Asi to dělaly i větší ulice, nebo míň lidí, nevím, ale ani před nádražím nebyly tak strašné davy.
• V centru se nedá nic sehnat, vlastně ani v centru není nic zajímavého – pominuli architekturu – samé snobské obchody, ale nějakou galerii, čajovnu, nebo něco pěkného, příjemného a klidného... Tak leda že byste se šli kochat nákupákama, třeba Paladium mívá na Vánoce pěknou výzdobu, Kotva je zase celkem moderní, no, v Bílé labuti je jen príma paní v klubíčkárně a levné jídlo u Rozvařilů (a bylo dobré, i když tomu název nenapovídá).
• Ze Svoboďáku se rychle dostanete na Zelňák (nebo již zmiňovaný Moravák), kde si můžete koupit domácí zeleninu (někdo říká, že ne tak docela, ale to je druhá věc). V blízkosti je hned několik čajoven, obchůdek Sonnentoru a když sejdete na Pekařskou, což se opět dá relativně rychle, můžete se zastavit v hospůdce Na Pekandě, kde mají výborná pečená žebra, i když chléb si zvykli šidit rostlinným tukem, místo opravdového másla a o kousek dál na Mendlově náměstí se můžete podívat do pivovaru Starobrno.
• Brno mi taky připadalo zelenější. Kousek od nádraží je Petrov s několika stromy, nedaleko Svoboďáku je Moravák s miniparčíkem a fontánkou a kousek dál je park Lužánky, který slouží různým volnočasovým aktivitám – lidé tam chodí běhat, ale také plést na den veřejného pletení, trénovat žonglování, chůzi na laně...
• V Brně byli „všude“ Číňani – hned na hlaváku jste si mohli dát gyros za 60 Kč, nebo úžasnou polévku za dvacku. A byli hned troji vedle sebe, takže jste pokaždé mohli jít na trochu jinou polévku. 
• Lidé, co utíkají z Prahy do Brna, jsou dobrým důkazem toho, že Brno je hezčí. A když se zeptáte PROČ? Lidé jsou k sobě milejší, otevřenější, nejsou tak draví, soutěživí a kariérističtí. Umí si užívat života, dobrého jídla a vína. Umí se bavit, jsou schopni spolu zpívat – umíte si představit, že by se v Praze sešlo pár lidí v hospůdce a zpívali? Já ano, pokud to budou nějací alternativci, čajovnáři, jogíni a podobní lidé trochu jiného (nepražského) ražení. Brno je město studentů, takže je tam spousta mladých lidí, kteří se chtějí bavit a něco aktivního podnikat, tzn. jsou tam různé diskotéky, oldies party apod. 
• V Brně jsou levnější a snadno nalezitelné podnájmy téměř ve všech částech města. 
• Na druhou stranu, v Brně je méně práce a také menší platy než v Praze. Ale čím zaplatíte za vyšší plat? Zdravím z horšího vzduchu, celodenním trmácením z práce a do ní, prací od nevidím do nevidím, začátkem pracovní doby kdoví v kolik, ale prací až do šesti či osmi do večera...
• Ale abych Praze nekřivdila, poznala jsem v ní spoustu milých, ochotných, hodných a přátelských lidí. Bohužel ve skutečnosti je Pražákem asi jen jeden nebo dva z nich. ;-) Všechno ostatní je takzvaná „náplava“.

Server Numbeo.com uvádí, že městem s nejvyšší kvalitou života v Česku je Brno. Pořadí se vypočítává na základě sedmi kritérií: kupní síla, bezpečnost, úroveň zdravotní péče, cena nemovitostí, index spotřebitelských cen, čas strávený dopravou po městě nebo míra znečištění ovzduší.

A proč je Brno lepší podle výzkumu? Není tolik hektické a má nižší ceny jídla. Pořadí metropolí dále ovlivnilo, za kolik v nich jde pořídit devadesátimetrový byt v poměru k příjmům zdejší rodiny. Tady už Brno tolik neexceluje. Horší přístup k nové nemovitosti ovšem mají pražské rodiny. „Život v Brně začíná být mírně dražší. Platy jsou pořád nižší než v Praze, ale ceny se začínají dorovnávat,“ konstatoval analytik společnosti Homecredit Michal Kozub. Kupní ceny nových bytů jsou ale podle něj v Praze stále zhruba o pětinu vyšší. Pražan má ovšem výhodu výrazně většího trhu, a tedy i výběru. „Když chce developer uvést na trh 300 nových bytů v Brně, zásadním způsobem ho zahltí. V Praze se nestane nic. Je to plivnutí do moře,“ dodal Kozub.
  
V anketě k článku 7761 lidí hlasovalo pro to, že se v Brně žije lépe než v Praze. Řekla bych, že anketa pod takovýmto článkem je trochu zavádějící, protože proč by si ho otevíral Pražák? A kolik lidí z hlasujících žilo po nějaký čas v obou městech, aby to mohli posoudit? Všeho všudy vím o třech a to včetně sebe.

Pořadí, kde se žije nejlíp (výběr)

1. Canberra, Austrálie
2. Adelaide, Austrálie
3. Curych, Švýcarsko
4. Edinburgh, V. Británie
5. Mnichov, Německo
6. Melbourne, Austrálie
7. Wellington, Nový Zéland
8. Victoria, Kanada
9. Brisbane, Austrálie
10. Ženeva, Švýcarsko
11. Sacramento, USA
14. Vídeň, Rakousko
15. Kodaň, Dánsko
32. Amsterodam, Nizozemí
40. Berlín, Německo
46. Brno, ČR
49. Lublaň, Slovinsko
53. Madrid, Španělsko
56. Tokio, Japonsko
57. San Francisko, USA
58. Praha, ČR
68. Los Angeles, USA
70. Bratislava, Slovensko
74. Varšava, Polsko
76. Brusel, Belgie
86. Paříž, Francie
104. Londýn, V. Británie
109. New York, USA
127. Moskva, Rusko

Zrovna nedávno jsem rozepsala článek s názvem Život v Praze: Spousta věcí mě prudí – třeba, že je to všude daleko a obchody se těžko hledaj. Když jste na malém městě, snadno nakoupíte chleba, maso, kosmetiku, květiny, klubíčka a zeleninu ve specializovaných menších obchodech. Ve velkých městech, abyste jezdili a hledali. V centru není vůbec nic – Straromák není pro Pražáky, ale pro cizince. V Brně to bylo podobné – na Svoboďáku jste moc zajímavých obchodů taky nenašli, ale skoro ve všech bočních se dalo sehnat právě to, co jste potřebovali, za rohem byl Zelňák se stánky místní zeleniny, dole pod Mahenovou knihovnou pekařství a o kus dál Rebio – zdravá vegetariánská restaurace, vedle prodejna včelích produktů, jedna nebo dvě zdravé výživy, myslím, že i masna, látky a u Mahenova divadla klubíčka a české fusekle.

Zdroj: 

http://brno.idnes.cz/brno-nad-prahou-v-zebricku-numbeo-dqa-/brno-zpravy.aspx?c=A160106_2216339_brno-zpravy_tr

Když vám Brno není po chuti

Našla jsem zajímavý blog Měsíc Raka. Píše ho Lucie, které ve 27 letech našli rakovinu děložního čípku. Chodí na chemoterapii a na základě vlastního příběhu se snaží přesvědčit ženy, aby chodily pravidelně k doktorovi, protože pravidelné preventivní prohlídky umožní odhalit potíže včas. V tomto směru jsem klidná, jsem příliš bázlivá na to, abych zanedbávala preventivky u jakýchkoli lékařů... no, potíže mám s oční a teď jsem trošku flákala i zubaře, ale to jenom proto, že nesnáším telefonování a bylo potřeba se telefonicky objednat. Tak, to by byl apel na ženské čtenářky, příp. na muže, aby motivovaly a podporovaly svoje partnerky, manželky, milenky a maminky. A teď k Brnu. Poněkud mě přikvapil negativní název článku 11 důvodů, proč mít rakovinu právě v Brně …aneb když bydlíte v Brně, máte pocit, že rakovina je váš nejmenší životní problém. Tak trochu nevím, jestli to má být vtip, nebo autorka opravdu nemá Brno ráda, já ho považuju za jedno z hezčích měst... na to jak je velké, je dost příjemné a lidé se chovají spíše jako na vesnici... 

Luciin článek si můžete přečíst sami, já bych z něj vypíchla jen to, co mě zaujalo nebo pobavilo:

4. Rozhodně není k zahození, že v tomhle městě sídlí nejlepší chemička na světě, Starobrno. Můžete si tak dopřávat pravidelné dávky chemoterapie i se svými přáteli.
...
8. Když půjdete z vyšetření, kde vám zase něco našli, a budete se cítit jako největší čurák na světě, zajděte si na náměstí Svobody. Tam stojí ještě větší čurák, než jste vy. Zahřeje to u srdíčka.
...
10. Pokud máte zcela oprávněné obavy, že po smrti půjdete do pekla, nedělejte si s tím starosti. Horší než léto strávené v Brně to být nemůže.

Zdroj:  http://mesicraka.cz/11-duvodu-proc-mit-rakovinu-prave-v-brne/

6. 11. 2017
P. S.: Náhodou jsem  narazila na tenhle svůj článek a chtěla se podívat na Lucčin blog... Našla jsem tam, že Lucie zemřela měsíc poté, co já zveřejnila tenhle článek (20. listopadu 2015).

Vila Löw-Beer v Brně

Pohled z ulice

Když už jsem byla v Brně, chtěla jsem toho využít a něco podniknout. Keškolovení nás zavedlo do zahrady Vily Löw-Beer, kde si můžete sednout, užívat si sluníčka a pít třeba burčák (vezměte v potaz, že jsme tam byli 2. října ;-)). Také jsme nakoukli do zahradního domečku Celnice s fotografiemi z různých zemí světa.  

Secesní vilu si nechal postavit v roce 1903 továrník Moritz Fuhrmann (1850–1910), z někdejší celnice se stal domek pro správce. „Podle obecního věstníku pro zemské hlavní město Brno byly v jednopatrové vile čtyři byty celkem se 14 pokoji a 7 kabinety, 3 kuchyněmi, 2 koupelnami a 6 záchody. Secesní rostlinné motivy byly na keramické dlažbě a litinovém zábradlí schodiště. Autorem projektu byl pravděpodobně vídeňský architekt Alexander Neumann (1861–1947).“

Po Fuhrmannově smrti prodali v srpnu 1913 jeho dědicové vilu za 290 tisíc korun textilnímu podnikateli Alfredu Löw-Beerovi*) (1872–1939). Pro vilu i horní část zahrady bylo významné, že ji majitel v roce 1929 věnoval své dceři Grétě k sňatku s Fritzem Tugendhatem. Dodnes obě vily dělí jen plot a velký kus zahrady. 

V roce 1940 zabavili vilu Němci pro potřeby tajné státní policie (gestapa). V roce 1946 byla nad objektem ustanovena národní správa a v roce 1954 se stal majetkem československého státu. V letech 1962–2012 sídlil ve vile Löw-Beer domov mládeže, tehdy byla přestavěna vodní nádrž s vodotryskem a do středu bývalého květinového záhonu byla umístena socha „Cvičenky“. Brutálním zásahem byla výstavba hřiště pro míčové hry. Na parteru můžete nalézt mohutné stromy starší sta let, které i dnes vytvářejí příznivé a příjemné mikroklima tohoto prostoru.

Zahrada je součástí ochranného pásma národní kulturní památky vily Tugendhat. Autorkou obnovy zahrady je ing. Eva Damcová z brněnské společnosti Zahradní a krajinářská architektura. K principům obnovy zahrady patří vrátit prostoru původní kompozici, odstranit později vnesené cizorodé a nevhodné prvky, zachovat logické propojení obou vil a zahrad, i když každá pochází z jiného historického období. Socha Cvičenky byla místěna do horní části zahrady, vodní prvek upraven do původní podoby a jednotlivé terasy by měly sloužit pořádání akcí pod širým nebem.

Návštěvní doba zahrady je od dubna do října 10–20 a od listopadu do března 10–18 hodin. Vstup je bezplatný.

V areálu najdete kavárnu Lev a medvěd. Muzeum Brněnska připravuje expozici Svět brněnské buržoazie mezi Löw-Beer a Tugendhat. Bude umístěna v deseti místnostech prvního a druhého podlaží vily.

Zdroje: poznámky z naučných cedulí a stránek geocachingu

*) V roce 1939 uprchla rodina – manželka Mariana, děti Max, Greta a Hans – před nacisty do Velké Británie. V okupovaném Československu zůstal Alfred, aby zachránil co nejvíce z rodinného majetku. O Velikonocích 1939 zemřel za nejasných okolností na útěku a jeho mrtvé tělo bylo nalezeno na železniční trati u Stříbra (okr. Tachov). V současnosti žijí potomci významné židovské podnikatelské rodiny na mnoha místech v Evropě a USA.

Večer v Brně

Po návštěvě lomu jsme pořádně promrzlí, nebo spíš vyfoukaní, a tak se jdeme zahřát na večeři. Nejlepší asi bude stejkáč u Český. Trochu se mi po časech v Brně stýská. Téda, je to fakt drahý, ale takový jahodový pivo, ňam.

K tomu dvěstěgramový hovězí ořech RUMP of TAIL a stejné množství kroket. Oba se v jídle trochu vyznáme, nebo jsme aspoň někdy viděli Pohlreicha v televizi, takže víme, že k dobře udělanému steaku žádná omáčka nepatří. Ty si můžete dělat doma v kuchyni, pokud neumíte steak, ale jestliže ho umíte, maso vás okouzlí samo o sobě. V nabídce mě zaujala teplá kofola, ale nedala jsem si ji.

Po večeři chceme jít ještě do čajky. Trochu nás zaskočí, že Skleněná louka, kam jsem hned zamířila, protože to byla první čajovna, kterou jsem v Brně poznala, má v neděli zavřeno. Co je to za logiku? Přece se dá očekávat, že v neděli – kdy přijede spousta studentů z domovů – si lidi budou chtít jít někam sednout. Třeba v úterý nebo ve středu půjdou spíš zapařit, i když jak kdo, ale v neděli bych čajku nezavírala. Tak jdeme do Veselé čajovny. Dám si Gaba oolong, tento typ čaje (oolongy) mám nejradši, protože představují přechod mezi černými a zelenými a také jsou vícenálevové. Také neodolám a dám si Matcha pudink. (Matcha je takový zvláštní a šíleně drahý práškový čaj, který můžete připravovat normálně, nebo ho přidat do pečení, třeba zde jsou matcha muffiny, které jsem už několikrát dělala. Jsou príma zelené.)

P. S.: Veselá čajovna je spíš moderní až hlučná, než klasická.

Lamy – lom Hády

Když jsem byla předminule na Moravě, vyrazili jsme s Kamilem jednou v neděli do Brna na Hády. Na lamy a lovit cache. V Lamacentru mají Čerta, Lindu, Bellu, Lauru, Richarda a ještě další lamičky a taky ovečky. Nejvíc se mi ale líbil drobeček jménem Maya. Nejmladší je Sofinka, která se narodila 15. září 2014, ale ještě se drží uvnitř u mámy. Protože ještě nikdy nebyla stříhaná je fantasticky heboučká, ale to je i Maya, kterou si hladíme. 

Výhled z Hádů (foto: Kamil)

Čert je z Olomouce, ačkoliv se narodil v pražské zoo, kam se v sobotu chystám. Je mu devět let. Lamy se dožívají až dvaceti let, někde se dokonce uvádí, že třiceti. Od průvodkyně se dozvíme obrovské množství informací. Nadšeně si vše zapisuji, protože je to velice zajímavé. A návštěvu vám rovnou doporučuji. Lamy jsou sudokopytníci z čeledi velbloudovitých. Na rozdíl od velbloudů jsou relativně malé – vysoké asi jako člověk. Rozlišují se lamy krotké, vikuni (vicugna), lamy alpaky se chovají pro vlnu a dělí se na Suri a Huyacaya podle toho, jestli mají srst rovnou nebo kudrnatou. 

Lamy jsou pseudopřežvýkavci původem z jižní Ameriky, potřebují seno, ale nesmí obiloviny. A to tak vážně, že by mohly umřít, kdyby je snědly. Pochoutkou jsou pro ně jablíčka, mrkve… Průvodkyně je několikrát přirovnává ke kočkám, což je mi sympatické. Zřejmě má taky nějakou doma. Povaha lam je prý taky taková.

Jsou:

 

• zvídavé,
• vychovatelné – dají se naučit chodit na výlety s ohlávkou (dokonce můžou jezdit v autě, nastoupí i do autobusu nebo do výtahu, prý se těší, kam zase pojedou),
• čistotné – chodí jen na kaliště a jinde jsou nervózní, když si potřebují „odskočit“, nerady dělají bobky jinde... na rozdíl od ovcí, které jsou celkem vzato prasátka a mají špinavý celý výběh, proto se lamy relativně hodí i na zahradu/soukromý pozemek. Trávu vám budou spásat, ale nenadělají vám všude.
• decentní,
• opatrné, nic nerozbijí ani neshodí, inteligentnější než ovečky.
• individualistické, jako lidi (nebo kočky). Prý to s nimi chce hodně trpělivosti. Hlavní samicí tu je Laura, ta všem velí. Je emancipovaná. Linda je pro změnu bázlivá.
• „stádní“ zvířata, takže by se měla chovat aspoň po dvou. Samečci jsou výrazně levnější.
• odtažité, nemají rády těsný přímý kontakt na rozdíl od zdejších ovcí, které si jej nechají líbit.

Když se Čert s Ríšou perou – běžně se nemohou nechávat dva samci spolu, když jsou poblíž nějaké samice – osprchují je ošetřovatelé studenou vodou. Myslela jsem si, že to je jako studená sprcha, že je to zchladí, ale nikoliv. Pro ně je to ohromná zábava, takže zapomenou na spory a užívají si to. Hlavně v létě, kdy je na ně v našich podmínkách příliš teplo.

Lamy mají velké oči, to aby dobře viděly (málem se chechtám, protože si vzpomenu na vlka z Karkulky) na své predátory – pumy. Vpředu mají jen spodní zuby, takže se nemusíte bát, že by vás kously. To je obrovskou výhodou i pro děti. Lamy kopou spíš mírně a výjimečně. Jejich trus je skvělým hnojivem, je šetrný a může se dávat rovnou na záhon.

Lamy mohou zabřeznout kdykoliv. Bohužel pro samce jsou březí 11,5 měsíce. Když nemají chuť na milostné hrátky, na Čerta klidně plivnou. Lamy plivou jen po sobě, mají to jako vysvětlení autority. Prý je to něco jako u lidí pohlavek. Na lidi plivat můžou, třeba když nechtějí chodit s již dříve zmiňovanou ohlávkou.

Foto: Kamil

Všichni návštěvníci se ptají, co je Čendovi, on totiž chodí o třech nožičkách a každému návštěvníkovi je ho líto. Snažili se mu pomoci několika metodami, pamatuji si jen, že jsem mu „záviděla“ hodinové masáže třikrát denně, jenže na skřípnuté šlachy nic nepomohlo. Má štěstí, že žije v zajetí, a tak není odsouzen k úhynu.

Lamy se stříhají jednou ročně. Jejich srst neobsahuje lanolin, což je důležité pro ty, kteří na něj mají alergii. Alpaka tolik „nekouše“ na rozdíl od normální vlny.

A nejlepší věc, kterou můžete udělat? Koupit si za pár kaček pytlík krmiva... nebo radši dva, protože se k vám pak lamy jen pohrnou! A budete si je moci pohladit, za jídlo vám to klidně dovolí! :-)

Zdroje:

vlastní poznámky

http://www.lamacentrum.cz/

Tvorba v Brně

V únoru jsem si v Brně na Rukodělkách vyrobila jednoduchý navlékaný korálkový náhrdelník, zapůjčila si pár ohňovek na výrobu závěsu ke svým vitrážovaným hvězdám, a zamilovala si tvorbu andílků! (Objeví se v průběhu dubna na mém blogu s tvorbou.) 

Také jsem si pořídila pár kovových cetek, které pravděpodobně využiji na tvorbu náušniček, nebo je možná přišiji na nějaké svoje textilní výtvory.

Na paličkování po roce

Protože jsem nakonec přece jen stihla zamýšlený vlak, měla jsem v Brně relativně dost času, a tak jsem se táhla z nádraží Královo Pole po Palackého třídě. Neodolala jsem a vyfotila si světelnou křižovatku na Husitské. Ne, že by na ní bylo něco zajímavého, hezkého nebo jinak fotogenického, ale přišlo mi vtipné, když jsem se ji učila v testech v autoškole. Ty mi dávaly pořádně zabrat. Křižovatky jsem sice teoreticky zvládala dobře, ale často jsem se nechala rozptýlit tím, že jsem přemýšlela, kde v Brně se nacházejí, místo abych se soustředila na to, kdo má přednost. Jednou jsem při hodině málem vykřikla: „To je Husitská, tam to znám. Samozřejmě, že se musí odbočit doprava, když jste na té šipce, co je namalovaná na silnici. A taky je to pěkně nebezpečná křižovatka, protože auta jedoucí z města odbočující vlevo mají zelenou, ale přitom musí za křižovatkou (zatáčkou) dávat pozor na chodce! A jednou jsem tam málem byla svědkem nehody!“

Nadšeně jsem se rozhlížela, co se asi tak změnilo a co zůstalo při starém. Třeba ta prodejna levných potravin. Mohla bych si koupit něco na svačinu… Nakonec jsem ke kefíru a jogurtu přihodila ještě bonbóny za dvacku. Je jich 250 gramů a jsou překvapivě chutné a bez škodlivin. (Pro zájemce jsou to Hustenbonbons a skládají se z glukózového sirupu, cukru, sladu, ječmene, medu, melasy, lékořice, přírodních aromat, eukalyptu, anýzu, mentolu a soli.) Aspoň jsem měla nějaký mls na víkendové rukodělky.

U Jungmanové jsem nakoukla do prodejny přízí MarLen, chtěla jsem si totiž konečně pořídit přízi na šátek dle vzoru Míšovy mamky, ale nějak jsem pořádně nevěděla, kolik metrů budu potřebovat, protože se mi zdálo podezřelé, že bych vážně dokázala spotřebovat to, co mi vznikne, když roztrojím 150 gramů příze Glorie, což jsem rozhodně neměla v úmyslu, protože jsem si to už asi tak na metru vyzkoušela a bylo to strašlivé! Chtěla jsem tedy nějakou velice teňoučkou přízi, pokud možno přírodní, protože ta je prý na krajky nejlepší. Takže bavlna nebo hedvábí. Nakonec jsem si vybrala ještě jedno nebo dvě jiná klubíčka, protože tahle firma má opravdu zajímavé barevné varianty a především přírodní, jestli se nepletu. A něco takového potřebuji i na krosienkování, se kterým právě začínám. Nebo na síťování, kde je relativně malá spotřeba materiálu, když se nepouštím do vyšívání.

Odložila jsem si těžký batoh na zem a pohodlně se procházela po obchodě. Látky jsem minula bez povšimnutí, ty jsou určeny spíše těm, co už šít opravdu umí, já teprve začínám, takže jdu výhradně po bavlně. Navíc tu mají trochu jiné ceny.

Chvíli jsem zamýšlela návštěvu Moravské zemské knihovny a nějakou tu četbu, ale pak se ukázalo, že na to mi už nezbývá dostatek času, a tak jsem jenom dobloudila (doslova) na paličkování. Lektorka věděla, že přijdu, ale pro ostatní to bylo překvapení. Troufám si říct, že milé. Jen bylo trochu smutné, že jedna paní je v nemocnici – a zrovna ta se na mě docela těšila – a druhá je nemocná. Ale hned jsem slibovala, že zase brzy přijedu. Teď vím, že další návštěvu uskutečním už v březnu.

Okoukla jsem, co kdo paličkuje, dozvěděla se, že z láhve od Coca Coly se dá udělat parádní krabička, což jsem si neuměla představit, dokud jsem to v pátek na vlastní oči neviděla, a taky dostala dva recepty k vyzkoušení. První je na těsto, které může být sladké nebo slané a potřebujete na něj tvaroh (kostku, ne vaničku, tam je moc vody), tuk a polohrubou mouku. Uvedené suroviny smícháte v poměru jedna ku jedné. Až z toho něco vyzkouším, dám to na blog o vaření. (Když nezapomenu.) Druhým receptem byl salát z kysaného zelí, na který potřebujete 0,5 kg kysaného zelí, 3 špetky soli, 3 lžíce olivového oleje, 3 lžíce vinného octa (lze použít i normální), 3 lžíce cukru, cibuli a jablíčko.

A málem bych zapomněla – také jsem si udělala prohlídku po nových věcech. Nejkouzelnější byly pochopitelně paličkované šperky. Na těch mě uchvacovala jejich jemnost a něžnost, kterou může mít jenom krajka. A další bombou byly labutě! Jejich krása se snad ani nedá slovy popsat. Ještě že mám aspoň nějakou fotku. Jak občas říkám (v Čarodějkách to říkají), že všechno souvisí se vším, tak tohle je nádherný důkaz. Asi před dvěma roky jsem si koupila modrou labuťku (tehdy jsem si myslela, že to je páv nebo co) na dovolené v Kostelci nad Orlicí. Pak jsem stejnou letos v Rautisu obdivovala na pokladně a pak ji uvidím na paličkování, ale místo peříček má fantastickou krajku. Samozřejmě že si chci taky takovou udělat!

Pak už jen koupit večeři – dneska se odfláknu Utopencovým snem (špekáčky s cibulí v rosolu) – a hurá na kamarádčin privát. Protože jí nefunguje světlo na pokoji, sednu si do kuchyně a zakecám se s její spolubydlící. Možná zkoukneme i nějaký film na Prima Cool. Jiný program jim totiž nejde.

Jarošův mlýn

Na Bílém potoce 89 ve Veverské Bítýšce stojí Jarošův mlýn, který je našim dnešním cílem (30. listopadu 2014). Vstáváme docela brzy a vyrážíme si ještě koupit svačinku do blízkého Alberta. Když vycházíme, zrovna nám to jede – vyběhnem, naskočíme a radujeme se, jak jsme šikovné. Nějaká babča na nás divně kouká a vrtí hlavou.

V půlce cesty se If koukne do svých zevrubných poznámek a plácne se dlaní do čela. Koukám, co blbne, vždyť přestup máme až za dýl. A tu z ní vypadne, že místo padesátkou jedeme dvacet šestkou a k tomu na opačnou stranu. A sakra! Tam, co budeme přestupovat, na nás čeká Kamil – v tu chvíli mi nedojde, že na zastávce, ale myslím, si, že přistoupí cestou, takže si nebude moci ověřit, zda jsme či nejsme vevnitř. Mobil se mi vybil už včera a nabíječku jsem si nevzala, takže menší problém. Hups!

Z dvacet šestky vyběhneme a mažeme na jedničku. Ta nám naštěstí jede velice vhodně, a tak se na zastávce objevíme včas, vysmáté a spokojené. Kamil nás hned prokoukne a ptá se, co jsme provedli. Při líčení vynecháme, že to dnes není první vtipná věc. Ráno jsme totiž zhlédly kousíček Výměny manželek, což je naprosto trapná reality show, kdy si dvě rodiny vymění ženy na deset dní. Prvních pět dní se dodržují zvyky rodiny, do které žena přišla, a druhých pět dní se může pokusit zavést svoje vlastní. Ženské jsou neschopné blbky a chlapi jsou obvykle také spíš budižkničemové, kterým se stále nic nelíbí. Jasně, musí ze sebe takové dělat, aby bylo na co koukat – ale kdo se probůh na něco takového dívá dlouhodobě a dobrovolně? Ty lidi musí mít úplně vymytý mozek. No prostě za těch deset dní se jedné z těch dvou trubek povedlo asi pět věcí, které se vám snad nestanou nikdy v životě – nechala v pračce prádlo asi tři dny a ty další si už nepamatuju. Jen vím, že se chlubila tím, že jí dítě snědlo všechno jídlo, což normálně u mámy nedělá, tak jsem sarkasticky poznamenala, že asi už mělo hlad, když dostalo oběd ve tři odpoledne místo ve dvanáct. A právě tak jsme si my spletly trolejbus s autobusem, ještě k tomu na opačnou stranu – If jím jezdí každý den do práce, tak je to trochu zvyk – a ještě předtím vlítla do sprchy spolubydlícímu. Takže dneska máme o zábavu postaráno, myslím si.

Naštěstí zbytek dne je v pohodě a žádné další blázniviny se nám už nepovedou. V pohodě dojedeme do Bítýšky, projdeme kolem vonící pizérie a děláme si srandu, že ji navštívíme, vyžereme a těm, co půjdou až ve 14 tudma na procházku – víme o nich díky facebooku – napíšeme, že už tam nic nemají, ale že nám to moc chutnalo.

Jarošův mlýn je docela blízko, nikde však nevidíme žádnou ceduli, tak váhavě zazvoníme. Vynoří se jakýsi pán a aniž by po nás žádal vstupné (nebo se představil) pustí se do výkladu. Bylo trochu divné psát si poznámky, když jsme tam byli jenom tři a pán se s námi bavil, ale nakonec jsem si jich přece jenom pár udělala, abych měla o čem psát.

Přemýšlela jsem, jestli jsem se o tomhle mlýně nedozvěděla na blogu Veber a fakt jo. Našla jsem si onen článek – můžete se na něj podívat tady. Pobavilo mě, když jsem si přečetla, že jí prohlídka připomínala zkoušení ve škole, taky jsem z toho měla podobný pocit. Rozdíl byl v tom, že jsem docela dost věcí věděla a to mi dělalo dobře na ego.

Ještě venku jsme se dozvěděli, že erb mlýna pochází z roku 1116, kdy vznikl mlynářský cech. Kníže Vladislav jím údajně vyznamenal mlynáře Jiřího z Doupova za jeho udatný boj proti Uhrům. Mlynář přišel v boji o tři prsty a jak chtěl ruku podat knížeti, otřel si ji o bílou suknici, proto jsou v erbu tři červené čáry. Vtipně se nás průvodce ptá, co dostal ničema, který zavinil celou bitvu. Nevíme. „Čtyři koně,“ odpoví sám. „Kam jeli?“ V duchu si říkám, že to je fakt divná otázka, jak to mám vědět?

Ale Kamil ví: „Každý jiným směrem.“

Pak už jdeme dovnitř. Při poznávačce jednotlivých druhů obilí spoléhám na If. Na škole měla biologii a tyhle věci brali i na výšce. Nezklame, ale stejně se snažím zapamatovat nápovědu: ječmen má fousy, to je tatínek (ten ječmen), pšenice je menší, to je maminka, a žito je děťátko, ale jak ho poznám si už nepamatuji.

Jednotlivé druhy obilí (zdroj: Střední škola společného stravování)

 Zato poznám krásnou trojhrannou pohanku.

Průvodce nám postupně ukazuje různé druhy mouky, škrobu, cukru a o všem nám vypráví. Dozvídáme se, že Balabánova ozdůbka s jeho logem na chlebu je ze škrobu, takže je jedlá. Nadšeně to vykládám o tři dny později, když na takový chléb narazím v Praze.

Překvapilo mě, že jsme se dozvěděli o lubu. Prvně jsem to chtěla využít do zimní soutěže, ale hned v druhém odkazu jsem objevila, co to znamená mít něco za lubem. Ve mlýně jsem se dozvěděla, že lub je obednění mlecích kamenů nebo obvodový dřevěný kruh u síta, také to může být část hudebního nástroje (podle wikislovníku). A proč se říká „mít něco za lubem“? Protože mlynářovi za tím obedněním vždycky zbyla trocha mouky, i když zákazníkovi zdánlivě všechnu odevzdal. Význam se přenesl a nyní to znamená i „mít kromě obvyklého jednání ještě jiný, tajný úmysl“.

Nahlédnutí do historie: Již v roce 1635 stál na místě, kde se právě nacházíme, mlýnek. V roce 1937 byly objekty mlýna spolu s pozemky zakoupeny manžely Blankou a Maxmiliánem Jarošovými. Po demolici nefunkčních budov byla zahájena výstavba nového čtyřpodlažního vodního mlýna. Za čtyřicet let státního vlastnictví nebyly prováděny potřebné úpravy ani údržba. V roce 1991 byl mlýn vrácen Blance Jarošové. V roce 2002 prohlásilo Ministerstvo kultury ČR Jarošův vodní mlýn se strojním a unikátním dřevěným technologickým vybavením za kulturní památku. Představuje totiž typickou stavbu z první poloviny 20. století.

Ze strojního zařízení je zajímavá 16,5 metru dlouhá transmise s různě velkými koly, díky nimž mohou stroje běžet jinou rychlostí.

Samotný mlýn vám raději popisovat nebudu, protože bych se nerada dopustila nějakých nepřesností a kromě toho si myslím, že takovéhle místo je potřeba navštívit. Všechno si poslechnout, optat se na to, co vás zajímá... a odpočinout si od práce a počítačů, navštívit minulost jinde než jenom na zámku nebo na hradě.

Zdroje:

vlastní poznámky

http://www.jarosuvmlyn.cz/historie.html

http://www.ssss.cz/files/kpucebnice/p/pv/1/druhyobilovi.htm

http://www.ptejteseknihovny.cz/uloziste/aba001/2007-2009/etymologicky-puvod-slova-lub

Pár způsobů, jak ušetřit

Jak vyřešit menší finanční obtíže? Ve skutečnosti máte dvě možnosti – zvýšit příjmy, nebo snížit výdaje. Rozhodla jsem se nejprve vyzkoušet tu druhou možnost. Co všechno můžu udělat, abych snížila výdaje?

Dobře se starat o svoje zdraví – dnešní návštěva doktorky mě stála 30 za recept + 216 (kapky Mucosolvan 94 a penicilin 160) a to mě prosím jenom bolí v krku!

Bojujte za svoje práva. Jestliže jste si něco koupili a věc se rozbila, nebo není taková jaká měla být, jděte ji reklamovat. Nenechte se jen tak odbýt. Jsou to vaše peníze a je to vaše právo dostat to, co jste si koupili. Předem ale zvažte, zda se vám reklamace vyplatí časově i finančně – kvůli botám za pětistovku, nemá smysl projezdit dvě stovky benzínu a nakonec se dozvědět, že reklamace vám nemůže být uznána, protože jste si nepřečetli tu kouzelnou formulku, že boty jsou vhodné jen pro sálové nošení.

JÍDLO 
Peču si doma. Jste-li mlsouni a musíte mít svůj díl sladkostí, vyvarujte se různých cukrovinek a upečte si doma něco pořádného. I finančně náročný čokoládový koláč – recept na Angelika vaří – vás vyjde levněji, než několikrát týdně kupované koláčky nebo zákusky. Zkuste se ale celkově mlsání vyvarovat.

S tím souvisí i přestat si kupovat pochutiny a utrácet jen za potraviny. Tedy utrácet za to, z čeho se najím a co pro mě má určitou hodnotu, místo mlsků jako jsou čokolády, brambůrky a podobně. Navíc tím budu žít dravěji. Dvě rány jednou mouchou. ;-)

Pít vodu z vodovodu. Kupované vody jsou dražší, obsahují cukr, barviva, konzervanty a kdesicosi a taky prý nejsou zas tak dobré, jak se říká. Jednou za čas stačí nějaká minerálka pro doplnění.

DOMÁCNOST
Používat vodu dvakrát. Když namáčím prádlo, nebo peru v ruce, zbyde mi v podstatě čistá jen trochu mydlinková voda, kterou můžu použít na spláchnutí záchoda. Mnohem víc mi jí zbyde, cca dva kýble, když peru v pračce. A na umytí vlasů taky spotřebuju jeden kýbl. Stejným způsobem řeším mytí rukou – vodu nachytám do kýble a používám ji ke splachování. Dlouho nám trvá, než se odpustí teplá voda na mytí nádobí. Tu studenou můžu využít místo, abych ji nechala jen tak zbytečně odtéct – buď si uvařím čaj, namočím si do ní prádlo (ale je studená), nebo ji použiju na zalévání kytek. A krom toho, že šetřím, se chovám i ekologicky.

Na zalévání kytek se dá nachytat dešťová voda – do kýble na balkóně, sudu nebo čehokoliv dalšího. Pozor, nemusí všem kytkám svědčit, protože je kyselá, ale také je měkká, takže někdo v ní pere a třeba čajovník a ty kytky, které žijí jen z vody, na které si teď nemůžu vzpomenout, nebo rosnatky a další masožravky ji mají rády a z naší tvrdé jim moc dobře není.

NÁKUPY
Nakupovat ve slevách. Promyslet si, co budu v brzké době potřebovat a poohlídnout se po tom dříve, než to bude naprosto nutné. Třeba boty, nebo nějaká delší trička na zimu. Pěkné knihy se dají koupit v antikvariátech.

Přestat dávat dýžka, když to není nutné, tj. v obchodech, nepříjemné prodavačce a zbytečně velká. Možná to není zrovna chvályhodné, ale šetříte, protože potřebujete. Až zase budete mít více peněz – určete si, kolik to je, můžete to dotyčným vynahradit. 

Kytky si můžete namnožit sami doma nebo od známých či kolegyň – například z fialky vám stačí lístek: dáte ho na pár dní do vody a až z něj budou trčet kořínky, zasadíte ho do květináče s hlínou.

KULTURA
Věnovat trochu času na zjištění akcí zdarma. Existuje spousta festivalů, otevřených ateliérů, autorských čtení, autogramiád a dalších různých akcí, na které není žádné vstupné, nebo jen malé či dobrovolné. Třeba tenhle festival v Brně.

DALŠÍ TIPY
Senzační kniha plná nejrůznějších tipů jak ušetřit se jmenuje celkem logicky 111 tipů jak šetřit svoje peníze. Jen mezi náma, něco jsou hrozný kraviny, ale některý nápady jsou fakt super, i když byste na ně asi přišli sami. Brzy vám sem napíšu něco ze svých poznámek a možná i recenzi.

Pletení v Lužáneckém parku (WWKIP)

V rámci Světového týdne pletení na veřejném prostranství 14.–22. června 2014 se ve 45 zemích celého světa uskuteční 600 akcí. Jedno ze setkání proběhlo v sobotu 14. června v Lužáneckém parku v Brně. Kromě pletení se i háčkovalo. Heslem World Wide Knit in Public Day (WWKIP) je „skrz společné pletení za lepší život“ a Vlněné sestry doplnily: „za Brno barevnější a svět veselejší!“ Týden pletení údajně spojuje „všechny vlněné nadšence z celého světa k tvoření venku.“ Připadá mi to zvláště symbolické, neboť právě tento týden mám v diáři z Tréninku kreativity poznačeno 49. cvičení první část. Je určeno pro 25. týden v roce, což je letos od 16. do 22. června. Cvičení se jmenuje vyjděte ven. A úkolem je jít tvořit někam, kde by vás to nikdy nenapadlo. Můžete tam psát, kreslit, přemýšlet, podle toho, jaký jste si zvolili svůj projekt roku, na kterém právě děláte. „Udělejte ze sebe podívanou. Svět potřebuje více působivých podívaných. Lidé potřebují vidět kreativní proces. Tvořte venku tři nebo čtyři hodiny.“

Další akce se uskuteční ve čtvrtek 19. června v Re-parádě. „RE:PARÁDA je módní projekt podporující myšlenku recyklace a tvorbu mladých návrhářů, který vzniká v srdci Brna na ulici Jaselská 17. Nápad se zrodil v Barceloně, v okouzlení z tamějšího tvůrčího prostředí, z elegance a originality Katalánek a je inspirován německým konceptem sharing economy.“ Půjde o společné oplétání sloupu o obvodu 69 cm. Začátek je v 19 hodin a přidat se může každý.

Samozřejmě to spadá pod Guerilla knitting, o kterém vám povím už zítra ráno.

Zdroje:
http://vlnenesestry.blogspot.cz/

Co je významnější? Praha nebo Brno?

Možná si stejně jako spousta jiných lidí naivně myslíte že Praha, když je to hlavní město. Ale není tomu tak.

Úterý ve Wayře – Deník z CSR Akademie (5)

Předminulý týden jsme byli ve Wayře, kde jsme se setkali s Fatimou Araluce, Petrou Šebo a Jarmilou Plachou. Bylo to skvělé dopoledne plné zajímavých informací. Představili se nám tři lidé se svými projekty, které dělají v rámci Wayry, což je globální akcelerátor O2. Skvělý! Taky tomu nerozumíte ani za mák?

No, dalo by se to vysvětlit, že to je místo, kde můžete dělat na svých projektech, pokud vás předtím vybrali do StartUpu, programu pro začátek podnikání. O2 vám dá dotaci 40 tisíc eur a prostor na 8 měsíců, během nichž můžete projít školeními a vším možným. Pomáhají tím mladým lidem začít podnikat s projekty, které si sami vymysleli, a O2 přitom připadají zajímavé – budou pak mít 10 % toho podniku. Pochopitelně jde o projekty týkající se aplikací v mobilech nebo různých digitálních zlepšováků.

Je to hezký příklad společenské odpovědnosti – je to byznys, takže společnost na tom vydělává, ale přitom to pomáhá rozvoji mladých lidí, kteří můžou dělat to, co chtějí, mají k tomu odbornou pomoc od velikána a taky trochu peněz do začátku podnikání. A samozřejmě to oživuje firmu tím, že do ní přichází noví mladí lidé se svými nápady. Celý program probíhá v angličtině, aby mohl být mezinárodní. Z toho asi pochází i to zaplevelení anglickými výrazy, které v této společnosti pozoruji a hodnotím ho negativně. Jsme Češi.

Projekty byly zajímavé. Třeba Remote Assistant pro nevidící. Vzniklo to tak, že jeden jejich známý byl zrakově postižený a ten se jim svěřil, že nejlepší pro něj je, když má vedle sebe kamaráda. Někoho, kdo vidí a komu lze důvěřovat. Tahle aplikace funguje tak, že když zrakově postižený přijde k něčemu, co je třeba vidět, může pomocí této služby vytočit na telefonu toho, koho si zadal mezi „přátele po ruce“, a pokud žádný nebude dostupný, dovolá se na linku s asistentem. Ten druhý ho uvidí na svém Smartphonu na mapě a může sledovat přes kameru, co mu dotyčný ukazuje a popsat mu slovy, co to je. Tohle lze využít třeba, když si chce v restauraci vybrat jídlo. WOPPA pro změnu umožňuje vyhledat si příležitosti k dobrovolnictví, stážím a praxím v cizině. Stránky jsou zdarma, ale je třeba se tam zaregistrovat.

Poslední dva projekty nám představil Honza Husák, údajně ajťák, dle mého názoru rozhodně ne typickej. Byl velice sympatický, svůj projekt BigLauncher nám představil jen tak spatra, bez prezentace. Opravdu výtečný řečník! Ale teď už k projektu. Je to aplikace na dotykové telefony „pro ty, co špatně vidí a mají krátký ruce na čtení.“ Vzniklo to tak, že chtěli zpřístupnit SmartPhony s Androidem starším lidem, kteří chtějí mít jednoduché používání. A tak například zrušili rozdíl mezi krátkým a dlouhým stiskem, dá se zakázat mazání SMS nebo kontaktů… Demo si můžete stáhnout zdarma – umí vše, ale v omezeném rozsahu – jinak vás to stojí dvě stovky. A to podporují čtyřicet jazyků. Nejvíce stažení mají v USA a pak v Japonsku, Česká republika je na 6. nebo 7. místě, protože jsme zemí, kde s tímto projektem začali. Na závěr představil ještě projekt svého kolegy a ten mě zaujal ze všech nejvíc – TrashOut. Ten je o tom, že můžete nahlásit černou skládku a informace o ní dostane příslušná veřejná správa. Tato aplikace je dostupná přes iPhone, Android i Windows Phone. Jen nevím, jestli něco stojí, ale předpokládám že ne. 

Takhle to vypadá se skládkami kolem Brna

Skládky kolem Prahy

Další hodinku si povídáme s Petrou Šebo. Tu jsem si oblíbila už vloni, takže i dnes jsem spokojená, ačkoliv o tom jak prezentovat, si myslím, že toho vím dost. Každopádně se mi líbí, že znovu připomíná, že společenská odpovědnost je způsob, jak podnikat jinak, nikoliv charita. Což si bohužel pořád spousta lidí myslí.

Předvánoční Brno: kabelky, paličkovaná krajka a pověsti

Ano, uznávám, v lednu je to trochu neaktuální článek, ale to neznamená, že nemůže být zajímavý. V prosinci jsme si udělaly s kamarádkama a následně s přítelem toulání po Brně. Viděli jsme všechno možné i nemožné a mně je najednou čím dál víc líto, že z tohoto zajímavého města odchází. Je to přesně jak se říká – člověk zjistí, co má, až když to má opustit.

Zašli jsme se podívat na hrad Špilberk na výstavu kabelek nazvanou Symfonie kabelek. K mému překvapení jsem právě ze stránek Špilberk.cz zjistila, že tato výstava byla prodloužena do 18. ledna 2014, což už je sice stejně passé. (Teď jsem trochu zaváhala, jak toto slovo napsat a v ABZ slovníku cizích slov jsem se musela ujistit, že jeho význam je takový, jaký si myslím, tzn. minulý, odbytý, překonaný, bezpředmětný.) Na kabelky jsme šly hlavně kvůli Veber, však víte, jak šije. Ale pro mě to taky byla zajímavá oblast. Nejsem sice kabelkami tolik posedlá a raději bych se ve vlastní tvorbě věnovala spíše oblečení, ale tak jako pro každou ženu, jsou i pro mě kabelky slabostí a zároveň potěšením. Zvlášť ty staré! Vyšívané a pošité korálky a jakkoliv jinak vymakané. Minulý týden jsem se kolegyni pochlubila, že mám novou kabelku, ona na mě jukla a zeptala se: „Další?“

No jo, už je to tak. Myslím, že už mám snad v každé barvě. Moment. Béžová, žlutá, oranžová, růžovo-fialová, fialová, modrá, několik zelených, s černou si nejsem jistá, ale na nějakou jsem určitě zapomněla. Trochu si pohrávám s myšlenkou uspořádat výstavu. Nejen svou sbírku kabelek, ale k nim třeba šátků a šálek… taky jich mám „pár“.

Na „kabelkách“ se nesmělo fotit, atak můžu poskytnout jen text. Fotky budou k jiným momentům. Z letáčků jsme se dozvěděli, že se kabelky staly fenoménem až ve 20. století, kdy lidé pocítili potřebu něco přenášet. Vždycky si vzpomenu, jak mi připadají podezřelí spolucestující v tramvajích, kteří nemají žádné zavazadlo.

V padesátých letech dvacátého století začal být nejvíce kladen důraz na barevnou sladěnost kabelek s obuví, rukavicemi a kloboukem. Přesně proto jsem na podzim o pouti sháněla červenou kabelku, která by se krásně hodila k mým novým červeným botkám. Bohužel to dopadlo typicky požensku. Koupila jsem si dvě zelené, malou fialovou a větší fialovou. To je tak, když se moc koukáte kolem sebe.

V průběhu výstavy se uskutečnila velice zajímavá akce – škoda, že jsem se jí nezúčastnila – kdy jste mohli přinést kabelku, se kterou už nejste spokojené a odnést si jinou. Ty, které zbyly a nikdo si je nevybral, použije Muzeum města Brna k dobročinným účelům. Ne, že bych měla nějakou, kterou nemám ráda. Spíš jich mám pár poškozených, dost možná nenávratně a ještě jsem se nedostala k tomu se jich zbavit.

Kvůli mně jsme zase museli na výstavu Paličkovaná krajka Lenky Malátové. Tady se fotit smělo, nebo nám to tak aspoň bylo řečeno a já toho hned využila. Paličkování se přece jen věnuji nějaký ten pátek – už to budou čtyři roky (to to letí!) – takže jsem chtěla omrknout, co dělají jiní. A inspirace není nikdy dost. :-) V sále byly jen dvě dámy, zřejmě matka s dcerou. Postarší příjemný hlídač je vybízel, ať si to zkusí, neboť tam na stolku u návštěvní knihy stála na stojánku herdule s rozdělaným jednoduchoučkým vzorem. Stály, koukaly, váhaly. Mrkla jsem na ně a zeptala se, jestli to chtěj vidět. Řekly že jo a tak jsem se pustila do rozplétání toho paskvilu, který tam někdo přede mnou zašmodrchal. Hlídač jen koukal a chválil, jak mi to jde rychle. „Ale já to zatím jen rozplétám.“ Kousek jsem jim ukázala i s vysvětlením, jak co a kde proč dělám. Myslím, že z toho měly oči navrch hlavy. Pak jsem to ještě znovu musela ukázat kamarádkám, které se opozdily u kabelek.

Podle paní Malátové patří paličkování k trpělivým ženám. „Bystří mysl, učí trpělivosti, odbourává stres, odpoutává pozornost od všedních starostí, je zdrojem relaxace a kreativního odpočinku.“ Jen žasnu, jak báječně to vystihla. Naprostá pravda! Snad jen s tou trpělivostí to není tak zlé. Připadá mi, že disertace a podobné duševní práce jsou na trpělivost nebo na nervy mnohem horší. U paličkování vidíte výsledek. Jemný, něžný a krásný. I když se vám něco docela hodně nepovede, vždy to vypadá jakžtakž pěkně. Po nekonečných hodinách práce na disertaci máte model a spoustu popsaného papíru.

Zvlášť zajímavé mi připadá její sdělení, že by hotová krajka měla být pevná a samonosná. My máme ve zvyku ji tužit. Vždy. Ať už to bude obrázek nebo motivek zavěšený třeba na lustr do prostoru.

Když už jste v Brně, určitě musíte zajít na pečená žebra na Pekandu. Je to restaurace, nebo možná spíš jen hospoda, na Mendlově náměstí. Obvykle bývají pořádně vypečená, takže tam není moc tlustého masa, což nemám ráda, a báječně marinovaná. Na Mendláku si prohlédneme Pulihráška, jehož autorkou je MgA. Natalie Chalcarzová a Ing. arch. Václav Kocián. Je vyrobený ze starých pivních půllitrů a zadavatelem bylo Starobrno.

Také jsme se byli podívat do francouzské restaurace La Bouchée na Petrově. Bylo to tam super a opravdu nám tam moc chutnal koláček, který jsme si dali. I když ceny jsou poněkud vyšší. Když chci mít rychlé dobré jídlo v Brně, ráda zajdu k Číňanům naproti hlavnímu nádraží na tu jejich hustou polévku. Je pokaždé jiná, ale pokaždé dobrá. A když pálí jako čert, takže si k ní musíte koupit rohlík, alespoň vás zahřeje.

V neděli dopoledne jdeme na mši do Baziliky Nanebevzetí Panny Marie, kterou jsem už dávno chtěla navštívit. Tentokrát nemám ze mše takový požitek jako jindy, ale nadchne mě věta: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ A bazilika je vskutku nádherná. Taková pěkně barevná. Nemám ráda ty nudné čistě bílé kostely. Tohle je něco!

Za návštěvu rozhodně stojí Moravská zemská galerie - Pražákův palác, do níž je vstup zdarma. K vidění jsou různé truhly, nábytek, příbory… Co se týče památek, vylezli jsme po sto sedmdesáti třech schodech na třiašedesát metrů vysokou věž Staré radnice. Zajímavostí, kterou jsem tu ještě nikdy nevyzkoušela, byla adventní procházka po pověstech v okolí Zelného trhu. Sraz byl v pravé poledne u krokodýla zavěšeného v podchodu u místního informačního centra. Na rejpavou poznámku: „A nepokouše nás?“slečna pohotově odpověděla: „Ne, on je přivázanej.“

Kočky všude kolem nás...

Mnoho mých známých má kočku, nebo by ji aspoň chtělo mít. Teď jsem si vzpomněla, jak mě pobavilo (a značně uvedlo do rozpaků), když mi jeden student řekl, že je jasné, že mám kočku. Že se na mě stačí podívat... Už nevím, jak mě popsal, ale bylo tam něco o ladných pohybech, mrštnosti, eleganci... No nevím, celkem si tipnu dobře, jestli je někdo spíš na psy nebo na kočky, ale že bych to viděla na pohybech, to snad ani ne.

Na Šťastném blogu autorka uvedla, že prý je člověk šťastnější, když má kočku. Vyzkoumala to údajně Rebecca Johnson, ředitelka amerického Research Center for Human-Animal Interaction. "Kočky prý účinně zbavují své majitele stresu, prospívají jejich zdraví a dokonce nepřímo vychovávají jejich děti (protože si narozdíl od psů nenechají všechno líbit)."

Cestou z Albánie jsme si udělali zastávku v Kotoru. Ano, pochopitelně jsem nemohla jinak, než navštívit obchod, který se jmenoval Cats of Kotor. A samozřejmě jsem se před ním musela vyfotografovat. Jistě, chtělo by to, abychom byly dvě kočky před obchodem, ale to nějak nevyšlo.

Obchod byl ovšem senzační. Koček se tam týkalo naprosto vše. Obaly na knihy, obrázky, kalendáře, záložky, kabelky... na všem byly kočky v mnoha různých podobách. Zákazníci jsou sice specifičtí, ale mohla by to být klidně polovina lidí. Zvláštní, že kočkofilové nemají proti psům obvykle tolik výhrad jako psofilové proti kočkám.

Když jsem se koukala po Brně, uvědomila jsem si, že tady to kočkama taky žije. Třeba máme Grand restaurant Zelená kočka. Na můj vkus dost drahý, ale pokud vím, vypadalo to tam docela hezky.

Nedaleko nádraží můžete najít korálkárnu Zrzavá kočka. Mají tam spoustu věcí a ačkoliv jsem tam byla jen párkrát, moc se mi tam líbilo. Jednou jsem se byla projít a u Petrova narazila na Toulavý kocour Pub. Pivo tam dodává Pivovar kocour. Uvnitř jsem ale ještě nebyla.

Ještě blíž u nádraží je Galerie Kočka. Jak by se dalo očekávat, mají tam různé obrazy. Ale musím přiznat, že jsem tam už dlouhou dobu nebyla. Pár let myslím.

Pak tu máme Salón Kočka. Nachází se v Líšni, což je trochu z ruky, ale má pěkné heslo: Krása těla podtrhuje krásu duše. Naproti tomu Studium Modrá kočka se nachází v centru Brna. Nebyla jsem ani v jednom a zatím to ani neplánuji.

Pro dámy tu máme cukrárnu U mlsné kočky, která by mohla vhodně doplnit sortiment nekuřácké kavárny Cat Cafe.

A pro pány Autochladiče-plasty Kočka. A také Kočka, inženýrské technologie, spol. s r. o.

A v brněnské zoo máme kočku pouštní, což je můj miláček, protože je opravdu nádherná!

P. S.: Kreslit se učím s Helčou Hermanovou, která má Ateliér pro kočku.

7. Předvánoční trhy v Brně (vánoční speciál)

Kdo má rád vánoční atmosféru, může se v Brně celkem vyřádit. Na Náměstí Svobody (tzv. Svoboďáku) se konají každoročně trhy. Ačkoliv je z nich spousta lidí nadšených, připadá mi, že tam je víceméně jen jídlo a chlast, proto jsem se víc zakoukala do těch na Zelném trhu (tzv. Zelňák), který je od Svoboďáku jen pár kroků. Vypadají jako dřívější trhy tak, jak je známe z různých pohádek. Kromě jídla a pití na nich můžete najít i různé zajímavosti. Prodávají tu mýdlo, svíčky, medovinu, jídlo ze zabijačky, pečené kaštany (25 Kč za 100 g), košíky, sklo, punč, hlavolamy, koupelovou sůl, keramiky, bloky a písařské potřeby, trdelníky (50 Kč), batikované šátky i trička, šperky a výrobky z korku.

Ale nejradši, nejradši mám trhy na výstavišti. Už po několik let tam chodím vždycky se stejným kamarádem. Je to takový náš předvánoční rituál. Projdeme prvním pavilonem, posedíme venku a tam sníme nějaké to masíčko a pak když unaveni dokončíme obhlídku druhého pavilonu, oslavíme to rozpuštěnou čokoládou s ovocem. Letos to bylo trochu jinak. Začínali jsme jídlem. ;-) Ne, že bychom byli tak nenažraní, ale přišli jsme asi o dvě hodiny později než obvykle, a tak jsme museli naši prohlídku trochu urychlit.

Každoročně se domnívám, že zde z nepřeberného množství všelijakých věcí (šperky počínaje, přes knihy a oblečení až po čaje a sýry) koupím nějaké vánoční dárky. Obvykle toho nejvíc koupím sobě. Ani letošek nebyl výjimkou. Jenom mě mrzí, že jsme si nestihly koupit dárky navzájem, jak to děláme každým rokem. Je to osvědčené a funguje to perfektně. Teď abych něco vymýšlela! ;-)

Jediné, co je na těchto trzích špatné, je to, že končí relativně brzy. Proč trvají jen od 6. do 15. prosince?

V uplynulém týdnu se mi podařilo navštívit ještě dvoje „trhy“. Ve středu 11. prosince se konal předvánoční jarmark Zimní sklizeň ve Skleněné louce, mojí oblíbené čajovně, resp. přímo nad ní v půdním prostoru, kde je Místogalerie. Jako první mě hned při vstupu zaujaly balónové sukně. Ono se jim možná říká trochu jinak, ale pro mě je to něco celkem odpudivého. Možná za to můžou chlapi, kteří to tak často a hojně kritizují, ale nejspíš by se mi to nelíbilo ani tak. Látky byly pěkné a zajímavé a věřím, že to dá i dost práce ušít, ale pětistovku za takovou sukni?! Tak to pardon. Všechno ostatní se mi už ovšem líbilo. Třeba ty Majdiny obaly na knihy. Jedna báseň. Nádherné barvy, vzory, prostě všechno. A vypadalo to tak precizně ušité. Ne, že bych to studovala nějak zvlášť zblízka, ale stejně krása! Obaly za tři stovky a taštičky za sto pade. To celkem jde. A nápad s názvem RECYklování a ty různé recy výrobky jedné paní… škoda jen, že nemá webovky. Ceny příjemné a zajímavé nápady. Bylo to malé, ale útulné. Dala se tam ještě koupit keramika a přírodní mýdla.

A v sobotu 14. prosince jsem se ještě byla podívat v Moravské galerii v Brně v Místodržitelském paláci na Vánočním historickém bazaru. Nebylo to špatné, ale nic mě tam nijak zvlášť neoslovilo. Kromě háčkované dečky, jejíž část byla pletená a kterou jsem jako odbornice popisovala nějaké zákaznici.

Na co zajít do kavárny?

Po včerejším kreslení jsme vyrazili na chvilku do kavárny. Protože v téhle oblasti vůbec nemám zkušenosti, když nepočítám, že mi jeden kámoš sliboval, že mě vezme do své oblíbené, kde umí něco fantastického. Už si bohužel nepamatuji co. ;-) Doufám, že ne jen kafe, protože to nepiju. Zkrátka teď jsme šli do Park Lane Cafe u parku Lužánky.

Dali jsme si banánový cheesecake, domácí limonádu a já mlsounsky horkou čokoládu s vanilkovou zmrzlinou a pepřem. Připadalo mi to jako nejlepší srovnání ceny a výsledku. Stála šedesát čtyři a byla vážně moc chutná. A s tím pepřem to také byla dobrá kombinace! Jen… jí bylo trochu málo. To už myslím jako legraci, protože to byla skutečná lahůdka.

Back to School 2013

Když jsem se jednou přihlásila na t-zones, abych mohla pár esemesek poslat zadarmo, všimla jsem si reklamy na fesťák Back to School. Normálně bych mu asi nevěnovala pozornost, ale když jsem uviděla, že jednou z kapel budou Horkýže Slíže, na kterých jsem byla při podobné příležitosti před dvěma roky, začala jsem se o to více zajímat. A „vstup zdarma“ je vždycky lákavý. Teď už stačilo jenom se domluvit, s kým tam půjdu.

Sponzorem byl T-mobile a hráli tam Charlie Straight, Discoballs Evelynne a UDG. Slyšeli jsme jen ty poslední a Horkýže. Vloni se téhle akce zúčastnilo sto tisíc lidí. To je dáno také tím, že je to postupně v několika městech.

Horkýže Slíže jsou super, ale poslouchat si je sama doma není takové. Ta bláznivá davová nálada, to nadšení, když všichni řvou ten stejný text, třeba z Ukaž tu tvoju zoo:

„Tak ale stoj už ani muk,
nafotíme riadny book,
len našpúľ pery do óó.

A tak ťa prosím ešte poď,
krásny úsmev na mňa hoď
a ukáž tú tvoju ZOO.“

Všichni skáčou, juchaj a jsou nadšení. Občas do vás někdo strká, to je otrava, ale jinak je báječný. Můžete si text pořádně zařvat: „My máme silný refrén jak hovado…“ Přesně jak se to pro tyhle písničky hodí. Dosud jsem neznala Motorkářskou, ale brzy jsem si i tu začala zpívat s ostatními – text se tak často opakuje, že není problém si ho zapamatovat. A navíc je to děsně chytlavé.

„No teraz môže ísť tak akurát
do prdele.

Kone moje hijé,a diaľnice sú krvavé
Hlavne, že som z Turej za dvadsať minút v Trnave.
Kone moje hijé, a prilba patrí k výbave.
Hlavne,že som skorej,o patnásť minút v Ilave.“

Taky hráli My fucking brother, Í do riti, Logická hádanka, Rn'B Soul, Maštal, moje dvě oblíbené A ja sprostá, Malá Žužu a nevím co ještě. Ke konci nám poděkovali, že jsme tam s nimi a ne třeba V piči na lehátku.

Bylo to super a vážně jsem si to užila. Pořadatelé byli taky celkem vtipní. Chtěli, abychom z dlaní udělali T, že to vyfotí, když je to T-music. A samozřejmě někdo ukazoval něco úplně jiného, což bylo okamžité komentováno: „Ano, vždycky se najde nějaký debil.“ A pak jsme dělali vlnu. Pěkně do podřepu a pak vyskočit s rukama nad hlavou. Kdybyste chtěli vidět, jak skvěle to vypadá v takovém davu, tady je odkaz v čase 2:17.