Ano, uznávám, v lednu je to trochu neaktuální článek, ale to neznamená, že nemůže být zajímavý. V prosinci jsme si udělaly s kamarádkama a následně s přítelem toulání po Brně. Viděli jsme všechno možné i nemožné a mně je najednou čím dál víc líto, že z tohoto zajímavého města odchází. Je to přesně jak se říká – člověk zjistí, co má, až když to má opustit.
Zašli jsme se podívat na hrad Špilberk na výstavu kabelek nazvanou Symfonie kabelek. K mému překvapení jsem právě ze stránek Špilberk.cz zjistila, že tato výstava byla prodloužena do 18. ledna 2014, což už je sice stejně passé. (Teď jsem trochu zaváhala, jak toto slovo napsat a v ABZ slovníku cizích slov jsem se musela ujistit, že jeho význam je takový, jaký si myslím, tzn. minulý, odbytý, překonaný, bezpředmětný.) Na kabelky jsme šly hlavně kvůli Veber, však víte, jak šije. Ale pro mě to taky byla zajímavá oblast. Nejsem sice kabelkami tolik posedlá a raději bych se ve vlastní tvorbě věnovala spíše oblečení, ale tak jako pro každou ženu, jsou i pro mě kabelky slabostí a zároveň potěšením. Zvlášť ty staré! Vyšívané a pošité korálky a jakkoliv jinak vymakané. Minulý týden jsem se kolegyni pochlubila, že mám novou kabelku, ona na mě jukla a zeptala se: „Další?“
No jo, už je to tak. Myslím, že už mám snad v každé barvě. Moment. Béžová, žlutá, oranžová, růžovo-fialová, fialová, modrá, několik zelených, s černou si nejsem jistá, ale na nějakou jsem určitě zapomněla. Trochu si pohrávám s myšlenkou uspořádat výstavu. Nejen svou sbírku kabelek, ale k nim třeba šátků a šálek… taky jich mám „pár“.
Na „kabelkách“ se nesmělo fotit, atak můžu poskytnout jen text. Fotky budou k jiným momentům. Z letáčků jsme se dozvěděli, že se kabelky staly fenoménem až ve 20. století, kdy lidé pocítili potřebu něco přenášet. Vždycky si vzpomenu, jak mi připadají podezřelí spolucestující v tramvajích, kteří nemají žádné zavazadlo.
V padesátých letech dvacátého století začal být nejvíce kladen důraz na barevnou sladěnost kabelek s obuví, rukavicemi a kloboukem. Přesně proto jsem na podzim o pouti sháněla červenou kabelku, která by se krásně hodila k mým novým červeným botkám. Bohužel to dopadlo typicky požensku. Koupila jsem si dvě zelené, malou fialovou a větší fialovou. To je tak, když se moc koukáte kolem sebe.
V průběhu výstavy se uskutečnila velice zajímavá akce – škoda, že jsem se jí nezúčastnila – kdy jste mohli přinést kabelku, se kterou už nejste spokojené a odnést si jinou. Ty, které zbyly a nikdo si je nevybral, použije Muzeum města Brna k dobročinným účelům. Ne, že bych měla nějakou, kterou nemám ráda. Spíš jich mám pár poškozených, dost možná nenávratně a ještě jsem se nedostala k tomu se jich zbavit.
Kvůli mně jsme zase museli na výstavu Paličkovaná krajka Lenky Malátové. Tady se fotit smělo, nebo nám to tak aspoň bylo řečeno a já toho hned využila. Paličkování se přece jen věnuji nějaký ten pátek – už to budou čtyři roky (to to letí!) – takže jsem chtěla omrknout, co dělají jiní. A inspirace není nikdy dost. :-) V sále byly jen dvě dámy, zřejmě matka s dcerou. Postarší příjemný hlídač je vybízel, ať si to zkusí, neboť tam na stolku u návštěvní knihy stála na stojánku herdule s rozdělaným jednoduchoučkým vzorem. Stály, koukaly, váhaly. Mrkla jsem na ně a zeptala se, jestli to chtěj vidět. Řekly že jo a tak jsem se pustila do rozplétání toho paskvilu, který tam někdo přede mnou zašmodrchal. Hlídač jen koukal a chválil, jak mi to jde rychle. „Ale já to zatím jen rozplétám.“ Kousek jsem jim ukázala i s vysvětlením, jak co a kde proč dělám. Myslím, že z toho měly oči navrch hlavy. Pak jsem to ještě znovu musela ukázat kamarádkám, které se opozdily u kabelek.
Zašli jsme se podívat na hrad Špilberk na výstavu kabelek nazvanou Symfonie kabelek. K mému překvapení jsem právě ze stránek Špilberk.cz zjistila, že tato výstava byla prodloužena do 18. ledna 2014, což už je sice stejně passé. (Teď jsem trochu zaváhala, jak toto slovo napsat a v ABZ slovníku cizích slov jsem se musela ujistit, že jeho význam je takový, jaký si myslím, tzn. minulý, odbytý, překonaný, bezpředmětný.) Na kabelky jsme šly hlavně kvůli Veber, však víte, jak šije. Ale pro mě to taky byla zajímavá oblast. Nejsem sice kabelkami tolik posedlá a raději bych se ve vlastní tvorbě věnovala spíše oblečení, ale tak jako pro každou ženu, jsou i pro mě kabelky slabostí a zároveň potěšením. Zvlášť ty staré! Vyšívané a pošité korálky a jakkoliv jinak vymakané. Minulý týden jsem se kolegyni pochlubila, že mám novou kabelku, ona na mě jukla a zeptala se: „Další?“
No jo, už je to tak. Myslím, že už mám snad v každé barvě. Moment. Béžová, žlutá, oranžová, růžovo-fialová, fialová, modrá, několik zelených, s černou si nejsem jistá, ale na nějakou jsem určitě zapomněla. Trochu si pohrávám s myšlenkou uspořádat výstavu. Nejen svou sbírku kabelek, ale k nim třeba šátků a šálek… taky jich mám „pár“.
Na „kabelkách“ se nesmělo fotit, atak můžu poskytnout jen text. Fotky budou k jiným momentům. Z letáčků jsme se dozvěděli, že se kabelky staly fenoménem až ve 20. století, kdy lidé pocítili potřebu něco přenášet. Vždycky si vzpomenu, jak mi připadají podezřelí spolucestující v tramvajích, kteří nemají žádné zavazadlo.
V padesátých letech dvacátého století začal být nejvíce kladen důraz na barevnou sladěnost kabelek s obuví, rukavicemi a kloboukem. Přesně proto jsem na podzim o pouti sháněla červenou kabelku, která by se krásně hodila k mým novým červeným botkám. Bohužel to dopadlo typicky požensku. Koupila jsem si dvě zelené, malou fialovou a větší fialovou. To je tak, když se moc koukáte kolem sebe.
V průběhu výstavy se uskutečnila velice zajímavá akce – škoda, že jsem se jí nezúčastnila – kdy jste mohli přinést kabelku, se kterou už nejste spokojené a odnést si jinou. Ty, které zbyly a nikdo si je nevybral, použije Muzeum města Brna k dobročinným účelům. Ne, že bych měla nějakou, kterou nemám ráda. Spíš jich mám pár poškozených, dost možná nenávratně a ještě jsem se nedostala k tomu se jich zbavit.
Kvůli mně jsme zase museli na výstavu Paličkovaná krajka Lenky Malátové. Tady se fotit smělo, nebo nám to tak aspoň bylo řečeno a já toho hned využila. Paličkování se přece jen věnuji nějaký ten pátek – už to budou čtyři roky (to to letí!) – takže jsem chtěla omrknout, co dělají jiní. A inspirace není nikdy dost. :-) V sále byly jen dvě dámy, zřejmě matka s dcerou. Postarší příjemný hlídač je vybízel, ať si to zkusí, neboť tam na stolku u návštěvní knihy stála na stojánku herdule s rozdělaným jednoduchoučkým vzorem. Stály, koukaly, váhaly. Mrkla jsem na ně a zeptala se, jestli to chtěj vidět. Řekly že jo a tak jsem se pustila do rozplétání toho paskvilu, který tam někdo přede mnou zašmodrchal. Hlídač jen koukal a chválil, jak mi to jde rychle. „Ale já to zatím jen rozplétám.“ Kousek jsem jim ukázala i s vysvětlením, jak co a kde proč dělám. Myslím, že z toho měly oči navrch hlavy. Pak jsem to ještě znovu musela ukázat kamarádkám, které se opozdily u kabelek.
Podle paní Malátové patří paličkování k trpělivým ženám. „Bystří mysl, učí trpělivosti, odbourává stres, odpoutává pozornost od všedních starostí, je zdrojem relaxace a kreativního odpočinku.“ Jen žasnu, jak báječně to vystihla. Naprostá pravda! Snad jen s tou trpělivostí to není tak zlé. Připadá mi, že disertace a podobné duševní práce jsou na trpělivost nebo na nervy mnohem horší. U paličkování vidíte výsledek. Jemný, něžný a krásný. I když se vám něco docela hodně nepovede, vždy to vypadá jakžtakž pěkně. Po nekonečných hodinách práce na disertaci máte model a spoustu popsaného papíru.
Zvlášť zajímavé mi připadá její sdělení, že by hotová krajka měla být pevná a samonosná. My máme ve zvyku ji tužit. Vždy. Ať už to bude obrázek nebo motivek zavěšený třeba na lustr do prostoru.
Když už jste v Brně, určitě musíte zajít na pečená žebra na Pekandu. Je to restaurace, nebo možná spíš jen hospoda, na Mendlově náměstí. Obvykle bývají pořádně vypečená, takže tam není moc tlustého masa, což nemám ráda, a báječně marinovaná. Na Mendláku si prohlédneme Pulihráška, jehož autorkou je MgA. Natalie Chalcarzová a Ing. arch. Václav Kocián. Je vyrobený ze starých pivních půllitrů a zadavatelem bylo Starobrno.
Zvlášť zajímavé mi připadá její sdělení, že by hotová krajka měla být pevná a samonosná. My máme ve zvyku ji tužit. Vždy. Ať už to bude obrázek nebo motivek zavěšený třeba na lustr do prostoru.
Když už jste v Brně, určitě musíte zajít na pečená žebra na Pekandu. Je to restaurace, nebo možná spíš jen hospoda, na Mendlově náměstí. Obvykle bývají pořádně vypečená, takže tam není moc tlustého masa, což nemám ráda, a báječně marinovaná. Na Mendláku si prohlédneme Pulihráška, jehož autorkou je MgA. Natalie Chalcarzová a Ing. arch. Václav Kocián. Je vyrobený ze starých pivních půllitrů a zadavatelem bylo Starobrno.
Také jsme se byli podívat do francouzské restaurace La Bouchée na Petrově. Bylo to tam super a opravdu nám tam moc chutnal koláček, který jsme si dali. I když ceny jsou poněkud vyšší. Když chci mít rychlé dobré jídlo v Brně, ráda zajdu k Číňanům naproti hlavnímu nádraží na tu jejich hustou polévku. Je pokaždé jiná, ale pokaždé dobrá. A když pálí jako čert, takže si k ní musíte koupit rohlík, alespoň vás zahřeje.
V neděli dopoledne jdeme na mši do Baziliky Nanebevzetí Panny Marie, kterou jsem už dávno chtěla navštívit. Tentokrát nemám ze mše takový požitek jako jindy, ale nadchne mě věta: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ A bazilika je vskutku nádherná. Taková pěkně barevná. Nemám ráda ty nudné čistě bílé kostely. Tohle je něco!
Za návštěvu rozhodně stojí Moravská zemská galerie - Pražákův palác, do níž je vstup zdarma. K vidění jsou různé truhly, nábytek, příbory… Co se týče památek, vylezli jsme po sto sedmdesáti třech schodech na třiašedesát metrů vysokou věž Staré radnice. Zajímavostí, kterou jsem tu ještě nikdy nevyzkoušela, byla adventní procházka po pověstech v okolí Zelného trhu. Sraz byl v pravé poledne u krokodýla zavěšeného v podchodu u místního informačního centra. Na rejpavou poznámku: „A nepokouše nás?“slečna pohotově odpověděla: „Ne, on je přivázanej.“
V neděli dopoledne jdeme na mši do Baziliky Nanebevzetí Panny Marie, kterou jsem už dávno chtěla navštívit. Tentokrát nemám ze mše takový požitek jako jindy, ale nadchne mě věta: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ A bazilika je vskutku nádherná. Taková pěkně barevná. Nemám ráda ty nudné čistě bílé kostely. Tohle je něco!
Za návštěvu rozhodně stojí Moravská zemská galerie - Pražákův palác, do níž je vstup zdarma. K vidění jsou různé truhly, nábytek, příbory… Co se týče památek, vylezli jsme po sto sedmdesáti třech schodech na třiašedesát metrů vysokou věž Staré radnice. Zajímavostí, kterou jsem tu ještě nikdy nevyzkoušela, byla adventní procházka po pověstech v okolí Zelného trhu. Sraz byl v pravé poledne u krokodýla zavěšeného v podchodu u místního informačního centra. Na rejpavou poznámku: „A nepokouše nás?“slečna pohotově odpověděla: „Ne, on je přivázanej.“
4 komentáře:
Vypadá to, že máš Brno docela ráda a navštívila jsi zde zajímavá místa. Zkus napsat na blok tipy na místa v Brně, kde se ti líbilo a která stojí za návštěvu. Třeba takový manuál pro studenty co sem přijíždí studovat. Není nad osobní doporučení:-).
Přemýšlela jsem o tom, ale nakonec se mi do toho nějak nechtělo... podobně mě napadlo zpracovat padesát krásných pražských míst, ale taky nevím, jestli to dokončím... někdy je zkrátka projektů na jeden lidský život moc.
Je to zvláštní někdo má jeden nápad za druhým a někdo se nudí? No já se snažím své aktivity zaměřovat. Jen to někdy dá fušku vybrat si kam :-) Máš nějaký systém jak vybrat co dělat a co pustit k vodě?
Já ti nevím... co jsem tak různě četla, je to s nápady jak s pampeliškami - snadno a rychle rostou další, ať už je škubeš nebo ne. Na Šťastném blogu psala a sama jsem si ověřila, že se dokonce množí tím více, čím více je používáš. Když pravidelně píšu na blog, mám tolik nápadů, že bych nejraději každý den publikovala aspoň dva články, třeba jeden zážitkový a jeden úvahový, nebo recenzový. A když pak třeba týden nepíšu, nic mě nenapadá a do ničeho se mi nechce. Osobně si myslím,že spíš než nuda je to lenost. Když se totiž nudíme, vymyslíme si nějakou zábavu, abychom se nenudili. Ale když jsme líní, sedneme před televizi a odmítneme myslet. Odmítneme věnovat aspoň pět minut i tomu nápadu, který se nám v hlavě objevil, a tak zase zmizí. Proto se mi teď asi nedaří psát povídky - jsem na to příliš líná a ani to nezkouším. Ray Bradbury tvrdil ve své knize Zen a umění psát, že stačí každý den napsat nějakou povídku a časem se člověk vypracuje. Možná to teď neuvádím zcela přesně, ale byla to zajímavá kniha.
Okomentovat